hanak_v_exilu
komentáře u knih
Horečka
Manfred Weinland
Více toho samého, jen hektičtějšího, takže v bleskových střídání vypravěčských linií jsem se občas ztrácel. Manfred Weinland pokračuje v nastaveném směru - sice bez dinosaurů, ale se stále houstnoucí temnou atmosférou. Některé scény by se neztratily ani v regulérním hororu, a závěrečný útok na plot mi způsobil nepříjemné mrazení v zádech. Na psychologii postav by se ovšem měl autor vykašlat. Ta se nehodí ani do jeho sofistikovanějšího pojetí série.
Zapomenuté příběhy 6
Marian Kechlibar
Pravděpodobně druhý nejslabší díl, hned po tom úplně prvním. Je to pořád solidní řemeslo, ale příběhy nebyly tak pikantní, jak jsem byl zvyklý. Možná došly témata, nebo jsem se příliš namlsal minulou špičkovou kvalitou. Další pokračování si pochopitelně zase koupím.
Nadace a Země
Isaac Asimov
Tloušťka knihy roste téměř pravidelně díl od dílu, bohužel tempo vyprávění se neustále snižuje. V pátém pokračování už jsem Asimova občas nedočkavě popoháněl. Na stará kolena se rozepsal o sexu, a našel v tom takové zalíbení, že jedné z lechtivých pasáží věnoval hned pět stran. Sice čtivě napsaných pět stran, jenže v prvním svazku na téhle ploše vyhrotil a uklidnil krizi hýbající celou planetou. Oceňuji s jakou vychytralostí zakončil několik příběhů ze začátků jeho spisovatelské kariéry, ale s jeho talentem to šlo udělat s větší ladností a napínavostí.
Na hranicích Nadace
Isaac Asimov
První tři díly série vycházely postupně jako povídky, takže si i v knižní podobě zachovaly stručnost a údernost. Když se po téměř třiceti letech Asimov k Nadaci vrátil, navázal na původně vedlejší motiv, v trilogii jen letmo zmíněný, a rozmáchl ho do rozsahu románu. Není tedy divu, že příběh ztratil hodně z tempa a napětí. Kdybych byl jen trochu kritičtější, tak bych zmínil, že se děj nepěkně táhne a zbytečně rozpitvává malicherné minizápletky.
Druhá Nadace
Isaac Asimov
Prvnímu dílu jsem vyčítal zvláštně zastaralou společnost Galaktického Iméria, ale v tom třetím si Asimov uvědomil, že lidstvo prodělalo dvacet milénií vývoje, a přidal do děje trochu sci-fi a trochu mystiky. Duševní výcvik členů Druhé Nadace připomíná magii sesterstva Bene Gesseritu, nebo předzvěstnou schopnost navigátorů Guildy. Ve srovnání s nimi sice vypadá trochu lacině a fádně, jenže logicky navazuje na autorem mnoho let rozšiřovaný vesmír.
Nadace a Říše
Isaac Asimov
První díl působil téměř dějepisně, protože upřednostnil historické události před postavami. Ten druhý zredukoval počet krizí ze tří na dvě, což prospělo atmosféře, srozumitelnosti i aktérům. Kniha je rozdělena na dvě "novely". Bel Rioseova je podobná těm z předchozího dílu, ale Mezkova už naznačuje myšlenkovou hloubku, k níž se série postupně propracovává.
Nadace
Isaac Asimov
Nadace Isaaca Asimova, jedna ze dvou nejslavnějších a nejkvalitnějších sci-fi sérií působí vedle komplexnější a filosofičtější Duny téměř všedně. Obě se odehrávají zhruba ve stejné době. Nadace v roce 11 988 galaktické éry, což odpovídá roku 23 574 našeho letopočtu. Příběh Duny začíná v roce 10 190 hegemonie Guildy, což by mohlo být někdy kolem roku 22 000 po Kristu. Duna představila neuvěřitelně živoucí a veskrze cizí svět s lidstvem povzneseným vysoko nad naši úroveň. Nadace se spokojila s klasickým motivem umírající říše, jejíž společnost se od té naší nijak zásadně neliší. Dojem ještě více podporuje adorace atomové energie, která připadá všední i lidem ve 21. století, natož aby mohla být výkřikem techniky ve 223. století. Na kvalitu příběhu to ovšem nemá žádný vliv.
Nikdo to tu nepřežije
Jerry Hopkins
The Doors jsou stále mezi třemi mými nejoblíbenějšími kapelami, ale Jim Morrison pro mě polobůh není. Možná za to může skutečnost, že jsem se narodil příliš pozdě, a na špatné straně Železné opony, takže jsem nikdy nebyl na jejich koncertě. Možná je to tím, že mně jeho texty nikdy nic neříkaly. Jeho biografie je ovšem tak čtivá, podnětná a fantasticky vtahující, že bych na něho rád změnil názor. Jako příklad hodný následování ovšem není. Kdyby se všichni chovali jako on, tak se ze společnosti stane svět sebestředných individuí.
Otčina
Robert Harris
Mám rád alternativní historii - a ještě více kontrafaktuální historii, můj nejmilejší sci-fi žánr jsou dystopie a z dějin mám oblíbenou Druhou světovou válku. Hrozí tedy, že budu trochu nesoudný. Otčina si ovšem trochu toho nekritického nadšení zaslouží. Robert Harris vykreslil ponurou atmosférou totalitní říše násáklé všeobecným stihomanem, a vepsal do ní netradiční politickou detektivku. Udělal to tak dovedně, že příběh funguje v obou rovinách. Jako vzrušující pátrání po podstatě zločinu, i jako opatrné objevování ponuré reality Třetí říše.
Kacířova zpověď
Roger Scruton
Kniha je útlá. Má necelých dvě stě stran na tlustém papíře popsaných velkým písmem. Skoro jako kdyby si nakladatel myslel, že tenční papír a menší font tak hluboké myšlenky neunesou. Roger Scruton má očividně rozhled a také velký talent vidět do podstaty tématu. S některými eseji souhlasím více, s některými méně. Pod některé bych se podepsal. Pod esej Jak solidně stavět klidně vlastní krví.
Případ zlatých vlajek
Vilém Hejl
Trochu uspěchaná a ne nijak nápaditá detektivka, ovšem napsaná čtivým, poddajným stylem a zabydlená uvěřitelnými postavami. Případ zlatých vlajek není dlouhý, proto chápu, že na úmorné pátrání a sbírání indicií nebyl čas. Přesto mi občas připadalo, že některé dedukce jsou dílem autorovy libovůle, a ne výsledkem dlouhouletých zkušenností a talentu protřelých detektivů. S touhle dvojkou kriminalistů bych si dal klidně celou sérii knih.
Plemeno z bažin
Manfred Weinland
Nový autor a nová tvář. Pod vedením Manfreda Weinlanda opustila série dosavadní brakovost a vzepjala se k detektivce říznuté mysterióznem. Plemeno z bažin je pravděpodobně literárně nejkvalitnější a dějově nejkomplexnější z dosavadních dílů. Jenže já od Dinolandu nechci stylisticky vycizelovaný text a děj plný kudrlinek. Chci od něho plytký příběh s dinosaury. Toho se mi bohužel vůbec nedostalo.
Město a hvězdy
Arthur Charles Clarke
Pokud jste dodnes nepochopili, proč byl Arthur C. Clarke celou druhou polovinu dvacátého století považován za jednoho ze tří nejrespektovanějších autorů science fiction a titána tohoto žánru, román Město a hvězdy Vám to vysvětlí. Příběh nabízí obrovskou dávku imaginace, obohacenou sladkobolnou nostalgií, zjemněnou prchavou troškou naděje. Na poslední stránce mi bylo líto vrátit se do všední reality. Marně jsem zadoufal, že na otevřený závěr navázala jiná kniha, nebo alespoň povídka. Jenže bohužel. Začátek druhého rozkvětu lidstva je stejně zamlžený, jako konec jeho prvního úpadku.
Architekti vítězství: Jak byla v období od ledna 1943 do června 1944 vyhrána druhá světová válka
Paul Michael Kennedy
Paul Kennedy se dívá na dějiny jako na vzájemně propojený dynamický systém. Není proto divu, že na nevyřčenou otázku v názvu nedává jasnou odpověď, ale místo toho nabízí několik relevantních scénářů. Text se dělí do pěti kapitol. Bitva o Atlantik, bitva o nebe nad Německem, Východní fronta, taktika vylodění velkých armád a Pacifik. Vše je poutavě napsané, plné podrobných faktů, a přitom srozumitelné - jak je u autora zvykem.
2 + 2 = 5: Světy antiutopické a dystopické literatury
Olga Pavlova
Čekal jsem že půjde o charakteristiku jednotlivých antiutopických románů uvedených popisem jejich vzniku, jenže ono jde spíše o teoretického rozčlenění tohoto subžánru. Než se autorka dostala k prvnímu popisu, útlá knížka byla v polovině. To je ovšem jen můj problém.
Na kometě
Jules Verne
Z širší špičky autorových románů jde o ten slabší, což ovšem znamená, že je to pořád velice solidní řemeslo. Jules Verne si dával záležet na realističnosti svých příběhů. Na Měsíc se nedalo jen tak "odlevitovat", museli jste tam být vystřeleni. Nedalo se putovat Sluneční soustavou na kometě, aniž by všechno nebylo podepřeno výpočty. Příběh proto brzdí dlouhé odstavce suchopárných astrofyzikálních údajů. Což mi vadilo méně než fakt, že je jich většina špatně. Samotný akt přechodu na kometu navíc způsobuje, že je Verneova snaha o fyzikální věrnost až dojemně zbytečná.
Zóna úderu
Peter David
Zóna úderu je jeden z těch lepších star trekovských příběhů od Petera Davida, navzdory tuctové zápletce a antiklimatickému konci. Naštěstí má jím stvořená rasa Kreel své záporné kouzlo, takže jsem příběhu leccos odpustil. Zasazení do druhé série TNG - přeněji řečeno před její první díl, vysvětlilo Rikerovu náhlou zálibu v pěstěném plnovousu.
Vládcové vesmíru
Ivan Adamovič
Zlatým hřebem sbírky je pochopitelně jinak nedostupný román Jana Bardy - Nevychovaní. Však také zabírá zhruba třetinu stran. Nepřekvapivě má i zbytek povídek svou kvalitu. Ivan Adamovič vybral vskutku reprezentativní směsku, v níž se našly téměř všechny odstíny sci-fi. Zajímavé je, že stará československá fantastická literatura okázale ignorovala zlatý věk sci-fi, a místo toho předcházela revoluční vlnu, ukotvenou sbírkou Nebezpečné vize. Probíraná témata jsou tudíž překvapivě moderní a nadšasová. Za všechny práce zmíním vynikající povídku Mor profesora Solomitnikova, beznadějnou Muž, který se ztratil ve své utopii a tragickou Elektrická Galatea. K pobavení slouží svěží hříčka Jana Weise - Po operaci.
Převychování
Jan Barda
Excelentní, buřičský, nadčasový. Množství přívlastků kterých bych mohl použít k popisu románu Jana Bardy, alias Ferdinanda Krejčího je úctyhodné a téměř nevyčerpatelné. Kniha je průlomová nejen v naší literatuře, ale i ve světové. Autor rozvíjí vizi dystopického světa, založeného na rigidním a extrémním prosazování hesla Velké francouzské revoluce - volnost, rovnost, bratrství. Teorie je skvěle fungující a rozšiřující blaho mezi obyčejný lid, jenže v praxi se ukáže, že ne všichni se s univerzálním režimem ztotožňují. V době vydání kniha nevzbudila téměř žádný zájem, což způsobilo, že se do dnešní doby zachovalo jen několik málo svazků. Naštěstí je román včleněn do povídkové sbírky Vládcové vesmíru, což ho zpřístupnilo i dnešním čtenářům.
Mongolské pohádky
neznámý - neuveden
Sbírka jedenadvaceti krátkých pohádek, vesměs s ponaučením na konci. Mongolské pohádky se částečně podobají ruským - i tam je většinou hrdina který vládne nadlidskou silou a kromobyčejnou čestností. Také příběhy jsou podobně syrové. Nešetří se intrikami, krutými postavami, ani smrtí. Život na nekonečných mongolských pastvinách asi nebyl lehký.