hana1070 komentáře u knih

Tížívá láska se oproti Geniální přítelkyni nečte vůbec snadno. Čtenář má velmi často pocit, že se místo knihy nachází v nějaké surreálném snu, ze všech stran na něj útočí pachy, barvy, pocity, velmi často není jasné, zda se něco hrdince skutečně děje, nebo se jí to zdá, příp. zda se v myšlenkách nevrátila do minulosti. Byly chvíle, kdy jsem vypravěčku podezírala ze schizofrenie a vážně uvažovala, že knihu odložím a nedočtu, protože se mi z toho všeho točila hlava.

Nakonec jsem se ale překonala a vyřešení zápletky, objasnění tajemství celé téhle podivné rodiny, byť docela děsivé, mé čtenářské ambice vlastně nakonec uspokojilo a naplnilo. Nicméně, pokud jste od Eleny Ferrante dosud nic nečetli, pak Tíživou láskou rozhodně nezačínejte. Jejím geniálním dílem a bestsellerem, který svou kvalitu už prokázal, je prostě Neapolská sága, tj. tetralogie Geniální přítelkyně, Příběh nového jména, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou a Příběh ztracené holčičky, tu mohu s klidným srdcem doporučit úplně všem.

6 18.04.2020

Výborná autobiografie známého biologa a spisovatele, který se rozhodl popsat dvacáté století. První díl se věnuje životu na malém městě v jižních Čechách (Kardašova Řečice, Jindřichův Hradec), a to od začátku století do cca 70. let. Druhá kniha zachycuje Prahu, emigrantskou Vídeň 80. let a porevoluční Prahu do roku 2000. Vtipné postřehy, humor, skvělé čtení pro koronavirovou dobu.

3 14.04.2020

Historická detektivka par excellence. Švédský Stockholm na konci 18. století, drsná doba plná bídy, válek, epidemií (kam se hrabe koronavirus). A do toho se najde fakt hrozným způsobem zohavená mrtvola (kam se hrabe Jo Nesbo). Nesourodá dvojice v podání právníka umírajícího na tuberkulózu a opilého válečného invalidy se pouští do pátrání... Ze zaplivaných putyk, přes ženskou věznici až po dekadentní bordel pro ty nejmocnější a nejzhýralejší... Dobrá kniha do karantény:-)

10 29.03.2020

Fakt dobrá kniha. Historie zapomenutého koutu republiky, severní Moravy, Karvinska, přes který se "přelévaly" dějiny... Osudy zdejších těžce zkoušených lidí, síla rodinných vazeb, národnostní spory... Doplňila jsem si vzdělání...

12 18.03.2020

Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se začetla. Nějak mi nesedělo střídání vypravěčských stylů a rychlá změna forem: zařazování novinových článků a internetových komentářů, zápisů z výslechů a oficiálních hlášení, e-mailů nebo třeba plánku domu. Přišlo mi to nějak překombinované, samoúčelné a moc útržkovitě, ale zhruba v polovině knihy se to náhle zlomilo a příběh mě vtáhl do děje. Začalo mě bavit odhalování indicií, které vypadaly tak jednoznačně, a přesto nevedly k cíli, zajímavé byly návraty v čase, které mimoděk uváděly některé předpoklady na pravou míru, i informace o osobním životě členů vyšetřovacího týmu. Stručně zhodnoceno: svižně napsaná kniha s překvapivým koncem.

2 15.03.2020

Musím přiznat, že jsem se na tuhle knihu opravdu těšila. Thriller z oblasti informačních technologií, atraktivní prostředí asijského velkoměsta, střet kultur, prostě kniha, kterou jsem si s sebou vzala do hor na jarní prázdniny. Ale asi jsem měla příliš přehnaná očekávání, protože v reálu mě kniha zdaleka tolik nenadchla, jako Minierovy předchozí kousky. Že bych se o nadužívání informačních technologií dozvěděla něco víc, nebo že bych po přečtení chtěla vyhodit svůj chytrý telefon z okna? Ani náhodou... Jasně, pokud neznáte robotické potvory z Boston Dynamics, budete asi překvapeni, ale my, co se na ně doma musíme dívat na youtube pravidelně (syn je zbožňuje a Spota by hrozně potřeboval), tak odvaření nejsme.

Příběh samotný mi přišel tak nějak málo úveřitelný, a to už vůbec nemluvím o tom, jak hlavní hrdinka dokáže proběhnout bez úhony hurikánem. Popisy Honkongu byly dlouhé a samoúčelné, vztahy hlavních hrdinů trochu jak z čínské série Petera Maye, atmosféra knihy na mě působila nepříjemně. Narozdíl od ostatních knih Bernarda Miniera, u Na okraji propasti jsem nepociťovala radost ze čtení, vlastně jsem to už jen chtěla dočíst a odložit. Vzpomínám si, že podobné pocity jsem měla i u Zkurveného příběhu. A co mi taky lezlo na nervy, byla nedbalá redakce knihy. Jasně, má to 552 stran, ale přece jen, tolik překlepů?

Otázky možného zneužití technologií, závislost lidí na sociálních sítích, zranitelnost lidstva, které se vzdává své svobody ve prospěch zábavy, ano, to všechno jsou závažné otázky a mělo by se o nich víc mluvit a psát. Obávám se ale, že zrovna v tomhle případě se to úplně nepovedlo...

4 07.03.2020

Knížka pro všechny milovníky pražské podzemky, zejména pro zájemce o umění ve veřejném prostoru. Graficky "vymazlená" - například vtip s předními světly soupravy v tunelu baví ve všech variantách. Autor knihy občas pořádá i tematické procházky/projížďky pražským metrem - doporučuji!

1 09.01.2020

Nevyhnutelná opotřebovanost citů je velmi zvláštní kniha, zvláštní v tom, že se věnuje tématu, které se tak často nahlas neventiluje. Stáří, samota, smutek, sebelítost, rezignace - to se ještě sem tam v médiích objeví, ale vztah starých lidí, ošklivost stárnoucího těla v kontrastu s touhou po citu, lásce a sexu? Co by tomu řekli lidi?! Tohle všechno je v téhle knize podáno velmi citlivě, poutavě, s humorem. Dobře napsaný scénář (i když konec mi trochu vyrazil dech) je dílem sedmapadesátiletého Belgičana jménem Zidrou, za grafickou podobu (a podíl na scénáři) je třeba poděkovat jedenatřicetileté Holanďance Aimée de Jongh. Inu, v Belgii a v Nizozemí má komiks velkou tradici a rodí se tu tím pádem i díla značně neotřelá. Hořkosladký příběh, který vás zasáhne, i kdybyste se tomu bránili... Víc knih tohohle druhu...

7 07.01.2020

Dozvíte se, proč běhat a jak začlenit běhání do programu, jak zapojit děti, partnera i psa. Prostor je věnován technickému vybavení, vše je ale vysvětleno jednoduše a pozornost se zaměřuje na specifické části výstroje typu sportovní podprsenka. Zajímavá je kapitola o tom, jak se rozběhnout a pak se postupně zlepšovat – tj. používání indiánského běhu či využití osvědčených metod pro trénink pěti kilometrů. Tréninkové plány na 5, 10 km, půlmaraton a maraton budou rozhodně patřit k nejužitečnějším částem knihy. Čtenářky se dozví i o zdravém stravování, získají informace o tom, jak posilovat a předcházet tak zraněním, či odpovědi na výše uvedené citlivé a ryze ženské otázky.

České vydání knihy je doplněné o tipy moderátorek talkshow v běhu Kilák Báry Hlaváčkové a Terezy Tobiášové, jsou tu i odkazy na českou běžeckou komunitu, nicméně primárně je text určen hlavně anglosaskému publiku. A to je asi jediná výtka, kterou mám - nadužívání anglických termínů a britských reálií: jeffování, trénink c25k, ceny v librách a odkazy na populární britské běžecké podniky, které česká běžkyně moc nevyužije.

1 29.12.2019

Hlavní hrdina Karel Kroupa nejmladší je desetiletý kluk, kterého strašně nebaví chodit do družiny. A tak napíše dopis Ježíškovi, jestli by s tím nešlo něco udělat. Šlo - každou středu začne Karla hlídat jeho dědeček, Karel Kroupa nejstarší, zvaný Krtek. Dědeček je trochu svéráz, hlavně ale dlouholetý zaměstnanec a fanda pražského metra, který se rozhodne, že svou vášeň předá i vnukovi. Těšte se tedy na pravidelná středeční dobrodružství, při kterých tato nesourodá dvojice prozkoumá všechny linky a stanice, navštíví depa, tunely i stanoviště dozorčích, potká se s řidiči, uklizečkami i s tajemnými specialisty, kteří metro hlídají a připravují na případné mimořádné události. To je metro, čéče, je kniha obrázková, ilustrace v ní ale neslouží jen jako obrazový doprovod, ale velmi často přebírají vyprávění děje. Formou komiksu z nich poznáváme výzdobu jednotlivých linek a stanic, typy vagónů metra, najdeme tu i plánky a obrázky představující původní orientační systém a jednotný vizuální styl metra.

To je metro, čéče, je báječně vypravená knížka nejen pro zvídavé kluky a holky, ale i pro dospělé, které zajímají dopravní prostředky nebo historie a současnost hromadné dopravy v Praze. A vlastně si touhle knížkou rád zalistuje asi každý, kdo se někdy pražským metrem svezl:-)

7 28.12.2019

Helena Illnerová v této knize shrnuje svůj život - dětství ve smíšené česko-židovské rodině, složitou situaci po válce, problémy s přijetím na vysokou školu, založení rodiny. Velký prostor věnuje své vědecké kariéře, byť tahle část knihy mi jako jediná přišla až moc odborná - jako popularizátorka vědy je Helena Illnerová skvělá, o tom se můžeme přesvědčit ve velké spoustě rozhovorů, tady jsem se ale trochu ztrácela. Shrnutím její práce je to, že se svým týmem jako první na světě zjistila, že tvorba melatoninu, tj. spánkového hormonu, je řízena biologickými hodinami, které je možno ovlivňovat intenzitou světla a že biologické hodiny savců jsou modelovány délkou dne, a tedy roční dobou. Zajímavé byly i další osudy spojené s vědou a působením na veřejnosti - vedení Akademie věd, odmítnutá kandidatura na prezidentku (čehož tedy osobně dost lituji), členství ve Velké porotě pro Descartovu cenu EU za výzkum, neúspěšná kandidatura do Senátu za Stranu zelených. Helena Illnerová byla také od malička skautka, když byla její dcera malá, tak založila a vedla turistický oddíl, ve skautském hnutí se angažuje dodnes, stejně tak jako třeba v tom, že doučuje děti ze sociálně znevýhodněného prostředí v rámci Člověka v tísni. Helena Illnerová také podporuje ženy ve vědě, byť se za své velmi umírněné feministické názory v knize pomalu omlouvá, celý její život je také prodchnut ideály humanity, profesionality a etiky.

Je fajn číst o životě někoho, kdo šel celý život svou vlastní cestou, nikdy nevstoupil do komunistické strany a přesto se dokázal prosadit. A pokud se navíc jedná o moudrou ženu, která dokázala skloubit jak rodinu, tak vlastní vědeckou práci, je to ještě mnohem inspirativnější.

3 19.11.2019

Jestli jste se těšili na detektivku, tak tentokrát přijdete trochu zkrátka. Celou knihou se totiž krom řešení složitého případu prolínají hlavně vztahy. V určité míře to tak bylo i v předchozích knihách, nicméně v tomhle svazku je romantická linka rozhodně na vzestupu. Robin se zřejmě vdala za toho nepravého, Cormoran se zase nechce uvazovat v trvalém svazku, do toho ingerují jejich partneři (a expartnerka), samozřejmě vzájemné jiskření mezi Robin a Cormoranem - to vše je zábavné, ale když to má v detektivce navrch, je něco trochu špatně. Já teda musím přiznat, že jsem si to poměrně dost užila (a se mnou zřejmě spousta dalších čtenářek), chápu ale, že ne každému to musí vyhovovat.

9 05.10.2019

Carrie Cariellová se v této knize pokouší přiblížit, jaké to je vychovávat dítě s poruchou autistického spektra, a to ve velké rodině s celkem pěti dětmi. Pojímá to velmi optimisticky (ach to americké nadšení...), na vše se dívá z té lepší stránky, zdůrazňuje jedinečnost, osobitost a kreativní myšlení lidí s touto poruchou, zmiňuje sice i negativa, ale zároveň se domnívá, že autismus změnil jejich rodinu k lepšímu.

Musím přiznat, že je to kniha tak trochu z jiného světa. Fascinovalo mě to americké otevřené prostředí. Zatímco tady se rodiče autistických či jinak speciálních dětí pomalu bojí vyjít na ulici, aby někoho nepohoršili, inkluze je sprosté slovo a z internetových diskusí má člověk pocit, že by bylo nejlepší, kdyby se podobné děti opět zavřely do speciálních škol a ústavů v pohraničí, v Americe je to jiné. Rodina nemá problém brát své problematické dítě do restaurací, do bazénu, poslat autistického syna na kurs karate, do kostela ke svatému přijímání nebo výlet se všemi dětmi na dovolenou na lodi Walt Disney, a to i přesto, že jejich syn nesnáší postavy v převlecích. Většinou jsou lidé tolerantní, milí a chápou, že dítě má nějaký problém. Čte se to jako zázrak.

"Většina lidí se chová velmi, opravdu velmi laskavě k malým chlapcům s autismem."

Stejně zajímavé je sledovat, jaké možnosti se dětem s autismem v USA nabízejí - raná intervence, logopedie, kognitivní rozvoj, sociální příběhy, senzorická integrace a řada dalších terapií. Je evidentní, že péči, včetně té speciální, přebírají hlavně instituce. To se ale v Česku buď vůbec nekoná, nebo se péče vyskytuje ve formě nahodilé, zpravidla privátní (a tedy draze rodiči placené), práce s dítětem velmi často není ani systematická ani systémová. Závidím.

Co se týče samotné knihy, literární kvality v ní moc nehledejte. Příběh příliš nedrží pohromadě, je evidentní, že se jedná o kompilát z jednotlivých článků či esejí psaných pro jiné příležitosti, které se snaží autorka doplnit a uspořádat do nějakého konzistentnějšího tvaru. Nechybí tu úryvky z rodinného deníku, dopisy, které matka píše dětem k narozeninám, jednu kapitolu má na svědomí i Jackův starší bratr. Překlad do češtiny není úplně stoprocentní (postkolumbovský svět - dle kontextu míněn zřejmě svět po střelbě v Columbine high school, cvik jumping jack u nás známe spíš jako skákacího panáka než tajtrlíka apod.) Není tu vždy zachována časová souslednost, což čtenáře mate, občas se člověk ztrácí ve jménech dětí, překvapení přinášejí i další americké zvyklosti - neexistence rodičovské dovolené, jednoduchost stěhování, mnohočetnost rodiny (nepoužívání antikoncepce?).

"Když bylo Charliemu šest týdnů, začala jsem pracovat na část úvazku a Joey (2,5 roku) a Jack (19 měsíců) se oba vrátili do školky."

Kniha je určena široké veřejnosti, která se chce seznámit s problematikou autismu (i z toho důvodu je zřejmě na konci knihy výkladový slovník s odbornějšími pojmy). Knížka by mohla pomoci s destigmatizací tématu zdravotního postižení, je pozitivně laděná, plná lásky a silných rodinných vazeb, je z ni cítit snaha zajistit, aby všichni členové rodiny byli šťastní a spokojení. Inspirativní by mohla být i pro rodiče speciálních dětí - třeba v tom, po jakých terapiích se pídit, či jakým způsobem s dítětem pracovat a fungovat.

Nečekejte ale, že se po přečtení stanete odborníkem na poruchy autistického spektra, takové ambice kniha Jakou barvu má pondělí určitě nemá. Je to ale vcelku příjemné čtení, které nikoho neurazí a spíš potěší. Kniha na noční stolek a krátké čtení před spaním.

5 02.10.2019

S Probudím se na Šibuji jako byste se ocitli v románu Haruki Murakamiho - magický realismus jak vyšitý, ovšem s českým humorem, ironií a a také s českými reáliemi.

Stínka je rozhodně knížka, kterou by povinně měli číst rodiče, sourozenci, příbuzní, učitelé a spolužáci dětí s autismem. Ač autorka knihy opakovaně zdůrazňuje, že každý autista je jiný, že neexistuje "ten jeden správný autista", tahle kniha se dotýká potíží, které mnoho lidí s poruchou autistického spektra denně pociťuje. Senzorická integrace, komunikace, specifické zájmy - to vše velmi jednoduše vysvětleno, dokonce s humorem a nadhledem. Komiks je navíc forma, která informace zpřístupní i lidem/dětem, které jinak čtení moc nedají. Knihu si ale samozřejmě užijí i ti, kteří (zatím) s autismem neměli co do činění - mohou ji brát jako takový neobvyklý výlet k "mimozemšťanům".

6 19.09.2019

Dost depresivní kniha - nejen o umírání, ale také o těch, kteří o umírající pečují.
Německý sociální systém versus pečující - v Německu se kniha stala bestselerem a určitě má potenciál oslovit čtenáře i u nás - hledejme tu odpovědi na otázku, jak bychom chtěli prožít své vlastní stáří, ale také inspiraci v tom, jaké sociální služby bychom měli chtít a jak by to také mohlo tady u nás lépe fungovat.

2 13.09.2019

Miss Exitus je náročná kniha, nejen svým námětem - umírání v přímém přenosu se u nás moc knižních děl nevěnuje, ale i formou. Autor zvolil pro celou knihu tzv. du-formu - vypravování ve druhé osobě jednotného čísla a navíc zásadně nepoužívá uvozovky, takže je velmi obtížné rozpoznat řečníka i samotnou přímou řeč. Dá se na to zvyknout, ale pár desítek stran mě to stálo (a chápu, že tenhle způsob psaní dokáže od knihy řadu čtenářů odradit). Trochu rozpačitá jsem byla i z linky vracející se do minulosti, otázka privatizace a divokého podnikání mi přišla na příběh nějak násilně naroubovaná, vč. černobílých hrdinů/zloduchů. Udělat z tohohle příběhu "detektivku" asi nebyl úplně nejlepší nápad.

Samotný popis umírání, posledních chvil člověka a pomoci v podobě hospicové asistence je ale podán velmi vkusně a citlivě. Myslím, že je dobré podobná témata otevírat a přibližovat veřejnosti, smrt je totiž něco, o čem se ve společnosti nemluví, něco, co se nejčastěji odehrává za zdmi nemocnic či ústavů, a to i přesto, že většina z nás si přeje jinou, dobrou smrt - doma, mezi nejbližšími. V tomhle ohledu pro mě román znamenal docela osvětu, paliativní a hospicová péče v první linii, představení toho, jak to také může fungovat. A nebylo to zdaleka tak depresivní, jak jsem původně čekala (mimochodem, pokud by Vás tohle téma zaujalo, pak rozhodně doporučuji knihu Průvodce smrtelníka od Ondřeje Nezbedy).

1 07.09.2019

Docela milá kniha, více viz recenze.

1 04.08.2019

Sněžný měsíc mě příjemně překvapil. První polovina knihy vlastně není ani moc detektivka, autorka nás poměrně obšírně uvádí do situace, čekejte spíš společenský román (trochu mi to připomínalo třeba Želary), vyšetřování se rozjede až v druhé části (to už jsem začínala váhat, jestli se tu ten Bergman nakonec vůbec objeví). Z knížky jsem měla až filmový pocit, třeba se námětu někdo ujme (Beskydy nejsou televizním Doktorem Martinem zdaleka vyčerpány).

9 31.07.2019

Musím přiznat, že mě kniha "Ten žena a ta muž" vcelku příjemně překvapila. Je to poměrně vtipné, celkový dojem umocňuje jazyk a originalita projevu postav, to je myslím jedna z předností Kohoutových knih (alespoň co si pamatuji ze svého mládí - četla jsem třeba Katyni nebo Nápady svaté Kláry). Užila jsem si hlavně začátek a samotný závěr knihy, ta část z doby polistopadové mi nějak moc evokovala někdejší satirické pořady se Zuzanou Bubílkovou a spol.

4 18.06.2019