Haloon komentáře u knih

Návrat k oblíbenému hrdinovi se vydařil. Vidíme, že i mladý Geralt už se octl na křižovatkách, kde musel volit to "menší zlo", potkával lidi horší než lecjakou příšeru a vděku za práci se příliš nedočkal.
Za ta léta se toho moc nezměnilo, ale o to nostalgičtější ten návrat je. Žádný nepovedený dodatek, který bych odmítl uznat jako součást série, nýbrž přírůstek, který zapadne jak ulitý a krásně obohatí svět.

Našel jsem to v sérii z ostrova Lewis. Jako obraz krajiny, kterou člověk může vidět, nebo mezilidských vztahů, které ho přesunou rovnou do centra dění. Příběh který žije spolu s čtenářem. To Peter May umí jako málokdo.
Něco z toho jsem cítil v Kritikovi a něco z toho jsem cítil i teď v posledních dnech, když jsem četl Entomologův odkaz. Jako bych tam byl, na ostrově Groix. Cítil studený vítr a sůl z moře a postavy ožívající ze stránek knihy.
Možná v příběhu občas zazlobí logika, ale přes tu krásu okolo je to jen drobné vyrušení.

Koruna s čarodřeva plynule navazuje na první díl a jak se svět rozrůstá, čtenář se v něm cítí víc a víc doma. Je to možná fantasy, kde vládne pomalejší tempo, zato ale nikdo neodflákl postavy, jejich motivace a hloubku.
To mám na celé sérii asi nejraději. Líbí se mi odlišné pohledy, postavy které nejsou černobílé. Můžu tak fandit princi Morganovi, ačkoli je to strašný spratek, být napnutý i u menších zvratů a pochopit proč se možní spojenci nejsou schopní dohodnout.
Právě díky postavám tenhle svět ožívá a já se těším na další pokračování.

Jamajka jako ráj na zemi, místo nekonečných oslav, kde horečně proudí krev a někdy i mimo žíly. Z moře se totiž noří cosi hladového co vzbuzuje chtíč a strach.
Horory s oblibou útočí na nižší pudy a netřeba předstírat, že tady je tomu jinak. A přišlo mi, že se to vcelku daří.
Pěkná jednohubka, která se hodí na dovolenou. Třeba někam k moři...

Soubor povídek, křižovatka kde příběhy protínají téma paměti a vzpomínání. A nejenom to, neboť jak už o autorovi vím z jiných děl, v každém příběhu jsou i krásně zpracované emoce, které nám zvládnou přiblížit i sebetěžší téma. A že jich v knize pár je...

Od Kariky mám už něco přečteno, tak se odvážím říct, že zatím byly všechny knížky na jedno brdo. Jestli to zní jen negativně, tak nemá...
Ano, příběhy jsou si podobné, ale taky jsou všechny čtivé a nutí otáčet stránky dlouho do noci, přestože si člověk říká, že by měl jít spát. U každé knížky je krásná práce s takovou tou plíživou hrůzou, která se většinu knihy jen motá okolo a vyvolává mravenčení v zádech.
A tady jsou ty rozdíly. Když to úspěšně graduje až do konce, je to děsuplná nádhera. To se bohužel leckdy nepovede a zrovna tady u Strachu, se zadařilo tak nějak napůl.

Další povedený dílek z Pratchettova pera, který nás tentokrát zavedl do Mžilibaby. Samozřejmě, že vlastní verzi starověkého Egypta má i Zeměplocha, a také bez překvapení, že si z oné starodávné kultury uděláme pořádnou srandu.
To se totiž mladík (vcelku rozumně uvažující) stane z čista jasna vládcem (čti polobohem) v zemi se stovkou tradic z níž většina nedává žádný smysl. A brzy se dozví, jak je těžké něco změnit, když jste jen maskotem kněžích a vaším nejdůležitějším úkolem, je nechat ráno vyjít slunce, ačkoli nemáte zdání, jak to vlastně děláte.
Zeměplocha, sranda a hlavně Pyramidy!

Tenhle příběh není snadné hodnotit, už jen kvůli tomu, že ho autor nedokončil. A to ani zdaleka, jak jsem pochopil. Napříč knihou nacházíme nedoplněné věty, autorovi poznámky k úpravě a konec zamyšleného eposu jsou už jenom nejasné poznámky a plány, co s příběhem autor zamýšlel dál.
Co ale hodnotit můžu, je autorův námět a nahlédnutí do jeho tvorby. Postesk nad tím, že dílo nebylo dokončeno, protože by si mezi klasickou literaturou jistě našlo své místo.

Snad protože jsem neměl příležitost přečíst si původní sérii, chvíli trvalo, než mě příběh pohltil. Tolik cizích názvů a jmen, které prozrazovaly bohatý svět, ale to není záruka, že bude čtenáři dávat smysl, nebo že se do něj bude rád vracet.
Nicméně, nakonec se to podařilo a příběh mě nadchl.
Pomalé tempo vyprávění mi nevadilo, díky němu bylo dost prostoru na budování atmosféry a světa který má duši. Já bych dokonce řekl, že to je pro fantastiku úplný základ. Tady se to povedlo skvěle a teď už jsem jen zvědavý na pokračování.

Příběh o pouti, ze které na každé kapitole křičí beznaděj. Postapokalyptický svět už nemá co nabídnout, ale otec se synem to přesto nevzdávají, tak jako mnozí před nimi. Snad možná jen proto, že mají jeden druhého, ale ani to, v tomto novém světě, není žádná jistota. A přestože otci dochází čas, drží se marné naděje, že to někde na jihu bude snad lepší.
Je to krásný příběh o ošklivých věcech a přestože je tíživý od první strany až po tu poslední, čte se překvapivě dobře.

Když si připustíme, že se nejedná o historický román, což autorka otevřeně přiznává, vyvrbí se z toho moc pěkně odvyprávěný příběh s hutnou strašidelnou atmosférou. Čtenář se skutečně ocitne v dobách osadníků kolonizujících daleký západ, se všemi strastmi a nebezpečím, která jen na tehdejší odvážlivce mohla čekat.
Je pravda, že dle mého názoru tu nadpřirozeno spíše škodí, ale to jen z důvodu, že skutečná událost působí snad ještě hrozivěji a přijde mi škoda ji neponechat v původní podobě. Přesto jde o velmi vydařený westernový příběh, který se Vás drží i dlouho po obrácení poslední stránky.

Volání divočiny je příběh, který by měl být blízký srdci každého z nás. Hrdina je tu možná psí podoby, ale dosaďte si místo něj člověka a výsledek bude stejný. Komfort a pohodlí nám brání v Buckově cestě, však ani on se vstříc dobrodružství a svobodě nevydal dobrovolně. Přesto po tom toužíme, snad i nevědomky, abychom našli sami sebe, svobodu a dobrodružství a já myslím, že každý má někde hluboko v sobě svoje volání.

Příběh dalšího dílu se točí okolo nacistů, nebo něčeho zvláštního, co se jim vzdáleně podobá. Sigma tak musí řešit další zlovolný plán zakládající se na historickém mýtu, který zároveň slibuje další dílky z palety obrazů lidských dějin.
Kvůli tomu vlastně tuhle sérii čtu a jsem spokojen, přestože by to mohlo být ještě lepší. To drama bohužel často působí jak z Kobry 11. Kdyby se příběh trošku uklidnil a šel víc do hloubky mýtů a psychologie postav, byl bych šťasten. Rollins totiž jinak píše moc pěkně.

Kniha je po okraj plná testosteronu, který cáká všemi směry spolu s mozky a litry tělních tekutin.
Je to dobře?
Pro někoho nejspíš ano, ale sám se většinou těším na to, že mi příběh nabídne víc. Ovšem na oddechovku to zcela stačí, čtenář se pobaví metaforami i humorem černým jak doutníkem zubožené plíce hlavního hrdiny.

Po seznámení s legendárním filmem bych neočekával nic jiného než absolutní vrchol a proto mě knižní předloha vlastně vůbec nepřekvapila. Mafiánská tématika často fascinuje a aktuální byla, je a nejspíš bude vždycky. Ale to rozhodně není důvod úspěchu tohohle díla.
Kmotr není zbytečně surový, ale ani nedělá ze zločinců romantické hrdiny. Vypráví jak to je a jak to vypadalo skrze smysluplné motivy. Říct, že Corleonovým rozumím, to nemůžu, to snad dokáže jen sicilián. Ale přesto jim čtenář fandí a je fascinován jejich smýšlením, nedůvěrou ke státu a potřebou postarat se o sebe na vlastní pěst.

Po vydařeném Kritikovi jsem se do dalšího dílu vrhnul s nadšením, ale bohužel, v Černém světle se úžas neopakoval.
Nemůžu říct, že by se to nečetlo hezky, nebo že bych se u čtení nad příběhem nudil, ale tu něco chybělo, jinde zas přebývalo a teď když píšu tenhle komentář, tři týdny poté co jsem knihu dočetl, uvědomil jsem si, že si nemůžu vzpomenout jak to skončilo. To asi také o něčem vypovídá.

Jakože jo, napínavý to bylo a čtenář se leccos dozví a leckdy zamyslí, to už od Browna známe. Ale kam se vytratilo kouzlo Prahy, to je mi tou pravou záhadou.
Když jsem četl Andělé a démony, rád jsem létal ulicemi Říma (Pravda, že už tam to bylo jako z rychlíku), ale tady na mě z kouzla Prahy Stověžaté nedýchlo zhola nic. Jako by si autor informace sehnal, ale tu atmosféru nepochopil, a tak tam zbyla jen prázdná kulisa.

Některé příběhy jsou málem poezie a Vlčí štěstí se mi zdá jako skvělý příklad. V popředí vyvstává obraznost krajiny a pocity lidí, jejich vzájemné vztahy a to všechno se tak nějak mísí ve vzájemné harmonii.
Drama minimální a přesto to funguje. Nerozumím tomu a obdivuju autory, kteří tohle dokážou. Cognetti vytvořil krásné dílo, které chytí za srdce a u kterého je rozhodně nad čím přemýšlet.

70 procent nebo 80, nemohl jsem se rozhodnout. Nakonec jsem vybral nižší variantu, protože dojem rozbředlosti nakonec převážil. Co bylo nejpodivnější, už z tématu knihy, že největší zbraní proti zlu měla být rodině vzájemná láska. Mělo to z nich být cítit, ale já často spíš vnímal pravý opak. Také má jít o horror, ale ani mi to tak moc nepřišlo.
Ovšem abych nebyl přehnaně negativní, příběh má i skvělé části a nejeden moc zajímavý nápad, který svět hezky oživí. Přečetl jsem a bavil jsem se.

Příběh nejde nesrovnat s Trhlinou od Kariky. Obě díla se věnují záhadnému místu, mizení lidí a nadpřirozeným jevům a obě mají snahu znepokojovat a děsit. V tomhle srovnání ale Ignis Fatuus bohužel vychází o něco hůře.
Ač bych raději více fandil naší Šumavě, často je tam příliš slov, příliš až náhodného nepřirozena a atmosféra nevyznívá s takovou silou jaké bychom věřili a zalézala nám pod kůži.
Přesto to určitě nepůsobylo hloupě a čtení jsem si užil.