Hakuka00
komentáře u knih
Divotvůrce
Sebastien de Castell
Oceňuju postavy, všechny. Nejvíc pak to, že žádná včetně hrdiny není černobílá. Ten nárůdek velemágů je příjemně zvrhlý a politické problémy jim nespadly z nebe, ale jsou nutným důsledkem vývoje. Byl to velmi příjemný první díl, po kterém může následovat přibližně cokoliv a který sám o sobě odpověděl na dost otázek, aby byl čtenář spokojen. Hlavní postava má neuvěřitelný potenciál .
Plusové body získává národ kočkoveverek. Jsou skvělí, od magie až po charakter.
Sběratel dýmek
Katja Kettu
To je ale blbina. Budu znít jako hrozně prudérní, když tu knihu nazvu sprostou a špinavou. Jenže já nepřišla na zádná jiná přídavná jména, kterými bych ji mohla označit. Nic, čeho se chytit. Důvod, myšlenka, poselství, silný osud? O čem to do háje je, kromě toho, že je to všechno hrozně hnusný?
Dávám ti své tělo - Jak píšu milostné scény
Diana Gabaldon
Chtěla jse to, tak to mám. Tím myslím knihu, co by se mi tu tajemnou magii milostných scén pokusila vysvětlit. A musím říc, že autorka si u mě zvedla renomé. Obohatila mě o spoustu vtipných a trefných postřehů o psychologii postav i o fungování napětí a příběhu. Jen jsem pořád nevymyslela, jestli mi to jednou stačilo, nebo chci tu útlou knížečku vážně domů vedle Kingových Memoárů o literatuře.
Prvok, Šampón, Tečka a Karel
Patrik Hartl
Mělo to být humoristické? Já se nebavila. Jednou jsem se chytla na prdící polštářek. Přišlo mi to celé spíš takové nějaké smutné. Možná je to tím, že jsem to těm tragickým figurkám vážně věřila. Kniha prostě nesplnila očekávání. Asi máme s autorem jiné vnímání humoru, asi vnímáme rozdílně i spoustu jiných věcí. Prostě jsem z toho rozčarovaná, asi jako když čekáte zmrzlinový pohár a příjdou chilly papričky. :-/
Ve službách Meče
Ann Leckie
Ta jedna hvězdička mě vážně mrzí. Když já se s těmi nijakými konci nemůžu smířit. Řemeslně, psychologicky i z hlediska fungování světa a společnosti je to geniální. Jenže konec víc než co jiného připomíná jeden díl seriálu. Posuneme se o přesně naměřený kousilínek, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Achjo, frustrací jde čtenáře držet jen chvíli. A díly musí vycházet rychle za sebou. Víte to? Tak kde že je další díl? A bude to taky jedna hezká detektivní epizoda? To to bude vážně jen trilogie? Tak to bude velký.
Cizinka
Diana Gabaldon
Ta věc je... neuvěřitelná. Nějak jsem od toho zase jednou čekala kdovíco a dostala pořád tu samou porci pout a důtek tentokrát s kiltem all incusive. V čem se to liší od těch pseudohistorických románků, co je snad píše počítač, jak rychle se chrlí do světa? Že je to delší? Že je víc prostoru na nimrání se v pseudopsychologii postav? Takže je to konverzační románek šmrnclý padesáti odstíny? Prostředí je triviální a nedotažené, realie jen kulisy. Hlavní postava ufňukaná husa, co ji ten manžel v budoucnosti nějak moc neštve. Zato svého něžného barbara plísní, jen se na jinou podívá? Když z ní barbar málem vymlátí duši, stačí si o tom popovídat? Stačí říct, že jeho přece taky celý život bijou, takže je to cajk? A aby se pak z autorky dostalo morální puzení, že by se tak k holce chovat neměl, pro jistotu stráví zbytek knihy tím, že ho budou řezat ostošest, bude se léčit, a pak ho budou zas řezat? Ne, na tohle nemám.
Zloděj ze Sevilly
Juan Gómez-Jurado
Takový klasický historický román ze staré školy. Příjemně se s ním trávil čas, ale nic po tom nezbylo. Ale věřím, že spoustu lidí potěší. Autor umí svoje řemeslo dobře, to jo.
Volání Kukačky
Robert Galbraith (p)
Teda to je ale ucamraná detektivka. Autorka asi trpěla slovním průjmem, jinak si to neumím vysvětlit. Četlo se to hrozně z tuha, děj se vlekl jak slimák na elektrošocích. Líbil se mi detektiv, v hlavě mi uvízlo pár scén, ale jinak jsem ráda, že už to mám za sebou. Další její detektivku už číst nebudu.
Život za životem
Kate Atkinson
Nějak se mi z toho kolotoče narození a úmrtí zatočila hlava. Bylo to dost o migrénu. A zápletka založená na zastavení druhé světové, bez ohledu na výstup, je ohraná jak starý flašinet. Jinak je ale ta hra na kdyby celkem hezky rozehraná, to se musí nechat. Je tam spousta hezkých detailů. Ale pokud neměl být výstup, že nemá smysl hledat v životě smysl, pak to nemělo smysl. :-)
Podivná knihovna
Haruki Murakami
Asi to nebyl nejlepší způsob, jak začít s Murakamim. Trápí mě, že jsem to asi nepochopila. K čemu to bylo dobré? Nebo tam nebylo co chápat?
Čas mezi šitím
María Dueñas
Dá se o špionážním románu napsat, že je půvabný? O tomhle ano. Je barvitý, chytrý a uvěřitelný. S dovolením ale opomenu ten podivný epilog. To je opravdu nešťastný pokus o otevřený konec. Buď ho udělám, nebo ne. Co je to za nápady, dát čtenáři na deseti stránkách vybrat?
Řekni vlkům, že jsem doma
Carol Rifka Brunt
Ta kniha chytí za srdce. Je to jako znovu si projít dospíváním a tentokrát to udělat se vším všudy. Líbí se mi ten důraz na drobné a důležité detaily, na maličkosti, které hodně znamenají. Kniha je paletou různých odstínů lásky, která je komplet v tlumených tónech, jako kdyby se za ten cit styděla. Je o platonické dívčí lásce, o lásce mezi sourozenci, co vždycky musí být rozdílní a přitom stejní, a o lásce mezi dvěma milenci, kteří jsou schopní dělat jeden pro druhého spoustu sebedevastujících věcí, jen aby ho udrželi na vratkém a načechraném obláčku štěstí o chvíli déle. No a taky o tom, že někdy láska znamená neříkat pravdu.
Provedu!
Martin X
Ta kniha je trochu jako kronika. Spíš než příběh nám chce ukázat dobu. Ale já nevím, nějak mi přišlo, že z té slepené koláže chvílemi vytéká lepidlo. A že si ji autor hrozně chtěl napsat a splnit si tak pár mokrých snů. V mnoha ohledech.
Pravidla moštárny
John Irving
Dodneška nechápu, jak mi ta kniha v nějakých patnácti letech zvládla nepoškodit něco křehkého uvnitř duše. I když, když o tom tak přemýšlím, možná přesně to udělala. Každopádně mi ta pochroumaná část nijak zvlášť nechybí a žiju s její disfunkcí vcelku spokojený život. Je ale až překvapivé, jak živé obrazy mi v hlavě zanechala. Od naprosto přesné představy podivně rozpadavých tkání a hnisu, přes ta něžnější poselství a velmi viklavý dojem správnosti a špatnosti až po to, jak přesně jí voněl papír. Budu se k ní někdy v brzké době muset vrátit.
Prokletí Černé královny
Pierre Pevel
Za mě příjemná oddechovka, nic jiného jsem od toho ani nečekala. Líbil se mi celý ten přístup: "Pojď, čtenáři, zahrajeme si hru, jo?" A všechny ty autorovy vstupy do toho pěkně seděly. Zápletka je klasická, nikterak světoborná, ale atmosféra a postavy to celé zdobí jak filigrány secesní obraz. Pochopitelně nutně potřebuju domů okřídlenou přechytralou kočku a soudím, že by Francouzi udělali se zpívající dřevěnou eifelovkou ještě větší díru do světa.
Prosimvás lidi, to jsem vážně jediný mimozemšťan, co nepoměřuje knihu ve smyslu jů akce mínus ble popisy? Co vám ty popisy udělaly?
Mendelův trpaslík
Simon Mawer
Občas o té knize pořád přemýšlím. O životní nespravedlnosti skryté v pár pidičástečkách i o té, co si ji okolo potom vybudujeme sami. O tom, co je vlastně tabu. A jak se vlastně řeší ta dilemata, co je středoškolští pedagogové strkají do hodin etiky? O dívání se světu pod sukně a o poznámkách, která že to část Benova těla má jediná správnou velikost.
Město mečů
Robert Jackson Bennett
Ze začátku mě trochu otrávilo to opakující se schéma. Vyšetřovatelka přijíždí do nepřátelsky naladěného města hledat ztraceného agenta. Hej zápletko, neviděli jsme se už někde? Jenže Turyin není Shara a město mečů není město schodů. Jakmile člověku dojde, že to vážně není jeden z případů Jessicy Fletcherové, ale že jedeme dál tam, kde jsme posledně skončili, je to paráda. Mám ráda neotřelost tohohle světa, mám ráda divná jména, která si vyslovuju, jak mi přijdou do pusy, protože je to asi fuk. Člověk by jim hned pořídil roztomilé přezdívky. Oceňuju už jen ten realismus, že ony slavné převraty končí v nejlepším případě silnou kocovinou a mezi hrdinou a masovým vrahem je dost tenká hranice. A postavy stárnou, vážení. A taky mají hranice. Nekřepčí po světě jen ve dvaceti a pak si pořídí chatku na Javranu. Mám dál vyjmenovávat, co dělá z téhle ságy kvalitní literaturu?
Kouř
Dan Vyleta
Co jsem celou dobu obdivovala, bylo, jako mu to všechno sedí dohromady. Ono není žádná legrace vystavět svět podobný našemu jen s jedním malým rozdílem, který ale mění úplně všechno. Autor si ale půjčuje historické postavy, vědce a literáty, klidně si je i cituje a všechno to má zapasované do světa, kde jsou zčernalé plíce v láku plícemi hříšníka, ne notorického kuřáka. Všechno je to takové hezky špinavé. Každá postava má své motivy a nikdo není zlý pro zlobu samu. Až dojdete k pochmurnému zjištění, že ono by to takhle mohlo fungovat, že to tak možná funguje i bez kouře. Je to o mravnosti, je to o lásce, je to o snaze udělat sebe a svět lepšími. Je to příběh o volbě ze dvou zel. Nebo tří?
Ve službách Spravedlnosti
Ann Leckie
Možná je to tím, že já čistokrevné sci-fi nemusím. Možná tím, že mám slabost pro zdařilé stylisticko-kompoziční experimenty. Bavila jsem se jako milovník politckých zápletek, funkčních neotřelých společenských modelů a řemeslně umně vystaveného textu, který způsobil, že ač se ta celá záležitost s pohlavím a jednou duší ovládající spostu samostatných těl zdá složitá, já věděla celou dobu co a kde se děje (obvykle se ztratím i ve překombinovanější akčné scéně). Prostě jsem tu nějak dostala všechno, co se mi ve většině nových sci-fi a fantasy nedostává, totiž toho, že tu někdo používal mozek. Já někde nevidím díry!
Dům za zdí
David Mitchell
Na mě to fungovalo. Ten koloběh postav,které všechny dopadnou stejně špatně. Ustálené obraty, vykukující slovíčka, podle kterých ty dva nesmrtelný hajzlíky snadno identifikujete, lidští záporáci... Prostě hezky vystavěná novela od vypsaného autora, který to prostě umí. Ale ano, je to fantasy víc než kterýkoliv jeho dřívější počin. Rozhodně to není vada na kráse.