Gustik5 komentáře u knih

Devatenáct pařátů a jeden temný pták je nevšední povídkovou sbírkou, která je nesmírně čtivým a poměrně nezvyklým zážitkem. Nevodí čtenáře za ručičku a mnohdy nás rovnou vrhne do situace nebo děje, který působí jako malá část, fragment většího díla. Nutno dodat, že čtení mezi řádky nikdy nebylo zábavnější. Nejen díky unikátnímu psaní, ale i díky nápaditosti a specifické atmosféře, pro kterou se obtížně hledá srovnání. I přes velkou rozmanitost jednotlivých částí se nedá říci, že by kniha trpěla častým neduhem sborníků v podobě nějaké nevyrovnanosti. Díla rámuje zvláštní atmosféra, jdoucí ruku v ruce s autorčiným nezaměnitelným stylem, které do povídek vnáší punc ucelenosti. Jelikož jde o soubor prací, napsaných v průběhu let, dostává se k nám pozoruhodný mix žánrů a příběhových prvků. Některé jednotlivé povídky mají příběh a pointu, zatímco jiné jsou spíše takřka poetickými obrazy, výjevy, jež zaznamenávají určitou situaci nebo představu.

Stírá se zde hranice mezi realitou a totálním absurdnem, a zatímco místy se budete nahlas smát, o stránku dvě později vás zase přepadne mrazení v zádech. Ačkoli zde chybí myšlenkový přesah a hloubka, jaké byly jasně patrné ve Znamenité mrtvole, dokládá i tento sborník, že Agustina Bazterrica je nesmírně osobitá a originální autorka, jaká si obtížně hledá srovnání. Úspornost zde kráčí ruku v ruce s úderností a nesmírným citem pro detail. To pak jen podtrhuje luxusní české vydání s linoryty Adély Korbelářové, které výtečně podtrhují celkovou náladu jednotlivých povídek a místy čtení povyšují na takřka umělecký zážitek.

2 28.03.2024

Je to sympatická jednohubka, která si ovšem ponechává prostor na zodpovězení řady otázek do chystaných pokračování. Pro mé finální hodnocení je problémem, že krátce předtím, než jsem se pustil do novinky od Darcy, jsem četl žánrovou legendu Nekroskop od Briana Lumleyho . V ní je rovněž protagonista, jehož příběh se točí okolo komunikace s mrtvými a posmrtným světem. A bylo to načasování vpravdě nešťastné, protože Šeptající mrtví se zmíněnou klasikou co do propracovanosti a spádu opravdu nesnesou srovnání. Proto možná můj příspěvek berte maličko s rezervou. Pokud jste fanoušky knih od mladé spisovatelky, rozhodně vás tato nezklame.

Naopak. Budete se cítit jako doma. Jedná se o svižnou a rychle odsýpající jednohubku s docela sympaticky vykreslenými hrdiny. Hlavně praštěnou prodavačku Zoe, která neustále hýří konspiračními teoriemi, si zamiluje snad každý. Darcy Coates se nedá upřít to, že píše čtivě a úsporně, díky čemuž útlou knížku přečtete velmi rychle a rozhodně se nedá říci, že by nudila. Maličko ji ovšem sráží často nenápaditá klišé, která jsem už viděl v bezpočtu hororových děl. I tak mne ale detektivní zápletka s nádechem hororu a mysteriózna bavila. Nechybělo tu patřičné napětí i výborně popsané vnitřní pochody hrdinky, která díky specifické ztrátě paměti poznává samu sebe, i své nadpřirozené schopnosti spolu se čtenářem.

2 11.03.2024

Po bouřlivém výletu do Las Vegas se Jan-Erik Fjell rozhodl pro poněkud komornější námět, který však opět oplývá neskutečnou čtivostí a brilantně vystavěnou zápletkou. Vedle vražd a klasického vyšetřování dojde i na špionážní linku jako vystřiženou z nějakého amerického akčního thrilleru. Anton Brekke, Magnus Torp a jejich kolegové z Kriposu se pokoušejí nalézt vraha, který své oběti z řad něžného pohlaví vystavuje vždy stejným podmínkám v názvu zmíněné hry, jež však v tomto případě připomíná spíš hru na kočku a myš. Přitom vyšetřovatelé jakoby mimochodem rozplétají nitky minulosti, které se současnými vraždami bezprostředně souvisí. Opět je vše nesmírně zhuštěné a zamotané. To však spisovateli nebrání psát s nebývalou lehkostí, připomínající filmový způsob vyprávění s častými „střihy“ a cliffhangery na konci kapitol. Celý příběh je navíc vystavěn velmi uvěřitelně.

Ačkoli jsem laik, nemám pocit, že by události a nalézání stop byly neuvěřitelné, naopak za ním vždy stojí píle a bystrost detektivů, mnohdy okořeněná patřičnou dávkou štěstí. Anton ani Magnus nejsou žádní Supermani, občas udělají chybu a pomáhá jim jen pečlivost a cit pro detail. V případě Antona je zde i přítomna dějová odbočka, během které má velmi specifické „pánské potíže“ a tráví čas hospitalizovaný v nemocnici, což jen podtrhává jeho lidskost (podobně jako opiové dýchánky jistého Sherlocka Holmese). Autor pak na konci knihy v poděkování uvádí seznam lidí, s nimiž při psaní spolupracoval. A tradičně mezi nimi jsou i kriminalisté a další odborníci, což nasvědčuje tomu, že důležité rešerše za jeho psaním zajisté budou. Jedná se zkrátka o výtečnou detektivku, kterou mohu tradičně s radostí doporučit.

3 20.02.2024

(SPOILER) Dan Simmons se pokusil v Dětech noci vysvětlit vampýry vědecky. Povedlo se, ale pro leckoho mohlo být jeho dílo příliš náročné. Brian Lumley na to jde od lesa a pod rouškou tajemna přichází s vlastním sci-fi vysvětlením, které funguje mnohem líp. Nekroskop je dokonale zvrácený zážitek, který přináší naprosto unikátní mix žánrů, jenž je zasazen do velmi pečlivě prokresleného světa. Najdeme zde prvky hororu, fantasy, špionážního thrilleru během studené války, ale i trochu vědecko-fantastické. Jde o skvěle napsaný román, jenž zase jednou uchopuje upíry docela novým, neotřelým způsobem a představuje svět, který je napsán naprosto uvěřitelně a je propracován do nejmenších detailů.

Je zřejmé, že Lumley měl mnoho věcí promyšlených dopředu, díky čemuž máte místy při čtení pocit, že vám odhaluje jen střípky z velké mozaiky. Takže i když se hlavní dějová linka uzavře, budete prostě chtít vědět, co bude dál. Příběh Harryho Keogha, který dokáže komunikovat s mrtvými, si mě získal, a jediné co mne mrzelo, bylo to, jak rychle se příběh vypořádal se záporákem Dragosanim. Ten byl svým způsobem snad zajímavější než protagonista a na to, jak dobře byl prokreslený a kolik prostoru mu bylo věnováno mne překvapilo, že se s ním už do dalších dílů nepočítá. Sám jsem dosti zvědav, jak bude tahle na západě kultovní, u nás maličko zapadlá sága pokračovat, a určitě po příštím Nekroskopu sáhnu. Příběh Harryho Keogha má totiž opravdu značný potenciál a já se už po první části vůbec nedivím popularitě, jakou si v průběhu let získal. I proto si v hodnocení nechávám malou rezervu pro příště

4 12.02.2024

Nemohu říci, že bych trpěl thalassofobií, ale přesto ve mně hlubiny oceánu nevyvolávají zrovna stoický klid.

Philip Fracassi je úžasný autor, jenž dokáže na malém prostoru vykouzlit příběh, který jde na dřeň a přitom nemáte pocit, že by tu bylo cokoli uspěchané. Je vidět, že je to původně scénárista. Už u jeho povídek jsem byl naprosto uchvácen a v případě Sacculiny to nebylo jinak.

Strach z moře a z toho co mohou jeho vody ukrývat se tu misí s rozvrácenými rodinnými vazbami a dávno prodělaným traumatem, se kterým se bratři a jejich otec vyrovnávají každý po svém.

Perfektně gradující hororová novela, jež mísí lovecraftovské prvky s těmi až bolestně skutečnými. Výsledkem je prostě děsivý příběh, který zhltnete na jedno počtení a ještě ve vás bude chvíli poté rezonovat. Hlavně ten závěr...

Další laskomina od Gnóma, která ukazuje, že pan nakladatel je opravdu nadšenec. Knížečka upoutá už jen nádhernou obálkou. Jsem nadšen a těším se na další knihu od autora, jež by měla už brzy v češtině vyjít.

5 29.01.2024

Krátké, ale vtahující. Po dlouhé a výpravné fantasy Pohádce to bylo vítané ukročení stranou. Cyklus vlkodlaka je příjemným kouskem, který každému fanouškovi krále hororů udělá radost. Pokud jste však od Kinga dosud nic nečetli, rozhodně sáhněte po nějakém obsáhlejším díle. Já si však knížečku užil a sychravé zimní odpoledne, které jsem s ní v ušáku s šálkem čaje strávil, uběhlo až příliš rychle. Při čtení jsem si díky struktuře příběhu mimochodem vzpomněl na povídku Rozvrat ze sborníku Širá, masožravá obloha a další nestvůrné geografie od Johna Langana. Ta sice vlkodlaka pojímala trochu jinak (na což Langan poukazuje v doslovu), ale zasazením a filmovým stylem narace je dosti podobná (záměrná klišé, maloměsto, více postav, střet se zrůdou a vyšetřování). Ale zpět k Cyklu. Jednohubka, tištěná na křídovém papíře, je právě díky ilustracím krásným dárkem.

Jedinou výtku, kterou mám a z níž vzešlo určité zklamání, směřuji nakladateli. Beta, která u nás Stephena Kinga vydává, se snad kvůli nižší cenovce rozhodla knihu nevydat v pevné vazbě. Sice nejde o paperback, ale flexovazbu, přesto si ale myslím, že u knihy, kterou stejně bude většina lidí kupovat jako dárek, by zkrátka vázané vydání s přebalem vypadalo mnohem lépe. Ale to je vlastně jen drobná výtka. I díky grafickému provedení se jedná o cenný kousek do sbírky, který by rozhodně neměl chybět v knihovničce žádného fanouška krále hororu. A mimochodem, s hlavním hrdinou, chlapcem na vozíku jménem Marty Coslaw, který vlkodlakovi čelí a odhalí jeho lidskou identitu, bych klidně bral další příběh

10 11.01.2024

Fraktální šum je překvapivě drsným psychologickým thrillerem, který rozhodně není nějakým příjemným a oddychovým čtením s happy endem. Nabízí morálně nejednoznačné postavy, kdy zejména k hlavnímu hrdinovi budete pro jeho citové rozpoložení a otupělost mnohem snáze cítit soucit, než nějaké velké sympatie. Ostatní postavy mají sice jasně odlišené charaktery a mezi řádky prosvítají i jejich rozdílné motivace a mnohdy dost smutné a temné příběhové pozadí (leccos se dá domyslet i díky obsáhlým dodatkům v závěru knihy), ale převládají u nich spíš i vlivem situace vyhrocené negativní rysy. Paolini sympaticky vyplňuje prázdné místo ve velké mozaice svého fikčního světa, zároveň ale nechává mnohé otázky nezodpovězené.

Po předchozích velkolepých událostech zde předestírá vlastně, vcelku komorní příběh, který je zaměřený na jednotlivce, jenž přišel o všechno, a přece v sobě nachází vůli pokračovat. Alexe Crichtona si možná nezamilujete tolik jako Paoliniho jiné hrdiny, ale fandit mu na (vlastně doslova) nadpozemsky náročné expedici budete rovněž. Žánrové fanoušky pak potěší množství narážek a odkazů na jiná díla (jedním z nich je ostatně příjmení hlavního hrdiny), které je v textu vyloženě potměšilá radost nacházet. Mne nejvíc pobavil název fiktivní kapely „Todash and the Boys,“ odkazující na ságu Temná věž od Stephena Kinga. Kniha pak obstojí jak coby samostatný román, uvádějící neznalé čtenáře do rozsáhlého universa, tak jako vítaný bonus těm, co s ním již měli tu čest.

7 09.01.2024

Ledicia Costas se vrací s čtivým dobrodružstvím, které však místy ani nepůsobí, jako by bylo pro děti. Míra morbidity a smrti skutečně není pro každého a rozhodně tuto knihu tak nelze doporučit všem. Pokud však tato tematika nevadí, ale naopak fascinuje, dostane se k vám veskrze hezký, příjemně napsaný příběh o významu rodiny, přátelství, ale i o tom, jak je důležité si věřit i v dosud nepoznané situaci.

To vše ruku v ruce s detailními a stylovými barevnými ilustracemi. Ty opět vytvořil Victor Rivas a nutno dodat, že celému dílu propůjčují tak říkajíc duši a vizuální stránku, jež by mohla bez obtíží posloužit za předlohu animovanému filmu. Opět vedle krásných obrázků potěší i bonus v podobě zajímavých receptů (které se navíc v příběhu mihnou). Celkově jde o čtení, jež je vzdor své útlosti nabité akcí a zvraty natolik, až jsem byl mile překvapen jak rychle vše odsýpá a zároveň drží pohromadě. Pokud vašim dětem nevadí trochu temnější pohádky, rozhodně jim příběh zesnulé holčičky pořiďte, nebudete litovat!

2 24.11.2023

Bad Motherfucker: Život a filmy Samuela L. Jacksona je nesmírně čtivou biografií, kterou ocení jak fanoušci tohoto výrazného herce, tak filmů a popkultury obecně. Je psaný stručně, a přitom s nebývalým citem pro detail. Obohatí jak váš filmový přehled, tak pochopitelně i povědomí o tom, kým Jackson vlastně je a čím si prošel. Trochu zamrzí absence fotografií, ta je ale víc než bohatě nahrazena originálními a přímo pro knihu vytvořenými plakáty, kvůli nimž Gavin Edwards oslovil celou řadu nadaných umělců z celého světa. Což příjemně dokresluje oslavnou publikaci, která je o to kvalitnější, že není autorizovaná. Proto bych se ji nebál doporučit všemi deseti, jelikož je napsána opravdu poutavě a dobře, s nebývalým rozhledem a citem pro detail.

Ocenit musím i kvalitní překlad. Zasekl jsem se jen v případě dvou děl, která už české distribuční názvy mají, a to: superhrdinský film zde přeložený jako Černý panter (uveden byl jako Black Panther) a divadelní hra, kterou zde najdeme jako Tanec Ma Rainey (filmová verze byla u nás na Netflixu uvedena coby Ma Rainey – matka blues. V angličtině se přitom hra jmenuje Ma Rainey's Black Bottom. To jsou ale jen drobné detaily, jinak se mi kniha četla krásně a plynule. Zkrátka a dobře, jako filmový fanoušek jsem si dílo nesmírně užil a doplnil jsem si rozhled jak o tipy na zajímavé filmy, tak o detaily výjimečné herecké osobnosti, která se na vrchol slávy dostala až v poměrně pozdním věku, přesto může velmi pravděpodobně jít o jednoho z nejvýraznějších a nejlepších herců všech dob. A pokud ne, tak je rozhodně nejvíce cool. A to mu nikdo neodpáře

3 30.10.2023

Není to lehké čtení. I když jsou to povídky a kniha je útlá. Přesto je to ale čtení poutavé a skvělé. Širá, masožravá obloha a další nestvůrné geografie nabízí přesně to, co si slibujete od sbírky příběhů nadaného hororového autora, jehož jméno je skloňováno mezi nejlepšími. Velice rozmanité čtení, které až na počáteční kratičkou výjimku nikam nespěchá a v pozvolném tempu se předestírají hrůzy a nejistoty, jež vás mnohdy pohltí až na samotném závěru. Právě to, jak se zde pomalu spěje k pointě, u níž se často musíte i zamyslet, co tím vším vlastně onen „hororový básník“ chtěl říci, bude pro leckoho kámen úrazu. Mně naopak upoutala a nadchla nápaditost a rozmanitý záběr autora, jenž očividně naprosto dokonale zná bohatý hororový žánr a umí s ním skvěle pracovat.

Vypráví tu postavy, prostředí, ale i náznaky a jednotlivé obrazy, jež jako by ožívaly před vaším vnitřním zrakem (což je někdy zatraceně děsivé). To, jak John Langan pracuje s perspektivou vyprávění, je úctyhodné. A já pro tak široký záběr nemohu než smeknout. Co mě trochu mrzí je, že, ne vždy jsem rozuzlení zcela pochopil, a místy jsem se nebyl úplně schopen naladit na spisovatelovu notu. Ale tam může být problém spíše na mé straně. Navíc poznámky v závěru leccos osvětlují. Jako celek zůstává výborný hororový sborník, který by neměl chybět u nikoho, kdo má horor jako takový rád.

6 12.10.2023

V Neotvírat!!! Mrňavé! se nám dostává všeho, na co jsme už z knížek německé spisovatelky Charlotte Habersack zvyklí. Vedle opravdu se vyvíjejících dětských protagonistů a rozmanitých vedlejších postav se nám poodhaluje i trochu víc z magií a záhadami ověnčeného záporného zloděje, který v pozadí po celou dobu hýbal veškerým děním. Nebo ne?

Potěší (na dětské knihy) až nevšední propracovanost antagonisty, jenž tu s námi byl prakticky od prvního dílu. Pro sérii nyní už tradiční detektivní linka je tu zpracovaná zdaleka nejlépe a pokud jsem u některých předchozích částí měl pocit určité uspěchanosti, zde tomu tak rozhodně není. Autorka trochu ubrala na rozmanitých nápadech a více se zde drží při zemi, dokresluje vztahy a připravuje půdu pro další díl, který dle náznaků dost možná přenese celé vyprávění někam docela jinam. Což vlastně vůbec nevadí, protože Nemo, Otka a Béďa jsou dostatečně sympatičtí, aby onu pomyslnou kárku táhli dál. Kdyby to ale příště bylo už opravdové finále, rozhodně bych se nezlobil.

V závěru knihy se, jak už je zvykem, dozvídáme, co hrdinům dorazí příště; bude se jednat o balíček s plyšovým medvědím válečníkem, který má po čertech ostré drápy. A teď, když už jsou hrdinové záhadnému zloději hraček v patách s plnou znalostí jeho identity, mělo by dojít na skutečně osudové střetnutí, které se z Horního Suchopáru dost možná přesune do okolního světa...

2 12.09.2023

Je to krásné fantasy, které obratně bere notoricky známé prvky pohádek a zasazuje je do pokřivených kulis dávného království, kde se kdysi stalo něco strašlivého. Vyzdvihnout si vedle samotného obsahu knihy zaslouží i krásná původní obálka a ilustrace v začátcích jednotlivých kapitol. Ty má na svědomí nadaný kreslíř Gabriel Rodriguez. Znát ho budou zejména fanoušci komiksové série Zámek a klíč, k níž napsal scénář Kingův syn a rovněž spisovatel, Joe Hill. Ale to už odbočuji.

Hrdina, jenž se do jiného světa zprvu vypraví s určitými vlastními záměry, nijak nezamýšlí stát se nějakým hybatelem velkých událostí. Před Stephenem Kingem zaslouží smeknout za to, s jakou samozřejmostí představuje fantasy svět s vlastními zákonitostmi. Ačkoli velké množství věcí není přímo vysvětleno, nebo je tak nějak skryto mezi řádky, čtenář podobně jako Charlie na vše přistupuje prakticky okamžitě.

Ve všem je snadné se zorientovat a svět, který je tak podobný, a přitom tak odlišný od toho našeho, vás pohltí. A to do té míry, až si uvědomíte jak by někomu z pohádkové říše, komu nepřipadá podivná magie, chodící mrtví zahalení do modré záře, zpívající panna nebo obři, přišel neuchopitelný a podivnostmi nabitý náš svět. Nejen tato zajímavá perspektiva, ale vrstevnatost celého příběhu je dechberoucí.

Dílo začne jako nenápadný příběh teenagera s pohnutým dětstvím a neúplnou rodinou, jež se spřátelí s podivínským starcem a jeho psem. Načež se vše překlopí do fantaskní roviny, v niž mají své místo magie, láska, ale i proroctví a netvor, který má moc ničit celé světy. A pokud chcete nějaké finální zhodnocení, pak vězte že to není nejlepší kingovka co jsem kdy četl. Ale pořád je to skvělý příběh. Příběh, který bych doporučil jak těm, kdo jsou Kingovou tvorbou nepolíbení, tak matadorům, jenž už od něj četli ledacos.

14 07.09.2023

Nejdříve jsem si říkal jak to vlastně hodnotit. Přeci jen je to zpěvník a na kytaru hrát neumím. Ale slovy klasika: "Záviš, to není jen tak ledajakej písníčkář. To je opravdovej MISTR!"
Kniha má explixitní ilustrace od Kristiny Šilerové, které mi evokovaly Martyho frky, velký formát a je moc hezky zpracovaná. Texty písní jsou pak zkrátka srdcovka. Závišovy koncerty jsou vždy specifickým a odlehčeným zážitkem. Tato kniha by neměla chybět v knihovně žádného jeho příznivce. Snad stihnu i LP desku. :-)

3 23.08.2023

Jsou všude. V bytě přes chodbu nebo v podivném stavení přes ulici. Sousedé, o kterých nic nevíme. A kteří nám možná tak jen pokynou hlavou na pozdrav. Jací ale jsou za zavřenými dveřmi? Adam Nevill napsal další horor, jenž je jednoduše velice znepokojivý. To proto, že vychází ze situace, kterou skoro všichni důvěrně znají (nebo se do ní alespoň dokáží vcítit) a dovádí ji ad absurdum. Grotesknost a hutnou atmosféru dokreslují zvráceným humorem prodchnuté scény, které jako by vypadly z hororů Sama Raimiho. Představit si je na plátně nebylo vůbec těžké.

Jak Nevill ale v doslovu píše, každý onen skrytý černý humor asi nedocení. Zvlášť, když je v přímém kontrastu s děsem. Dojde zde také na moment, který byl asi jednou z doslova nejhnusnějších scén, které jsem v knize kdy četl. A umím si představit, že pro leckoho se může jednat o okamžik, kdy knihu odloží a už nedočte. Celé dílo je pak psáno velmi lehkým, svižným stylem, který se nezaobírá zbytečnými popisy. Fakt, že šlo původně o filmový scénář, je zkrátka velmi znát. Přesto se ovšem nedá říci, že by bylo celé dění ploché, jen se příběh soustředí na několik málo postav. Díky tomu je vše mnohem semknutější. Použité reálie pak působí velmi uvěřitelně. Což je ostatně už zvykem u tohoto spisovatele, který si ke zpracovávaným folk tematikám svých knih dělá vždy pečlivé rešerše.

Zkrátka a dobře tu máme další knihu tohoto výborného a ojedinělého autora, jež maličko mate tělem. Za obálkou, na níž je další strašidelný dům, se skrývá příběh o lidech. A pak nějaké té prastaré magii. A v tom je jeho největší síla...

6 31.07.2023

Lovci štěstěny opět excelují v tom, co spisovatel Jan-Erik Fjell umí nejlépe, a postupně nám dávkují nekomplikovanou, ale přesto mistrně vystavěnou detektivku, v níž není nouze o zvraty a retrospektivní vyprávění, ale i typicky suchý osobitý humor Antona Brekkeho. Právě pro ten jsem si hláškujícího brilantního detektiva tolik oblíbil.

Co mě asi jediné mrzelo je, že tentokrát je protagonistovi série věnováno pravděpodobně nejméně prostoru a jeho vlastní vyšetřování v Las Vegas se vlastně odehraje někde v poslední třetině knihy. Přitom zrovna v případě bývalého gamblera by si zrovna tahle epizodka zasloužila rozvést mnohem více. To je ale asi jediná výtka. Kdekoho bude možná mrzet, že se autor pravděpodobně až příliš soustředí na reálie ze Spojených států než na ty v Norsku, kde se rozložená skládanka už jen lepí dohromady. Nicméně to už je v této sérii až na jednu výjimku (druhý díl - Pokoj stínů) pravidlem. Mně to vůbec nevadilo.

Obě hlavní propletené krimi linky jsou dostatečně nosné a zábavné, aby si vás udržely až do závěrečného rozuzlení. Příznivcům severských detektivek také může trochu vadit, že ani tentokrát nejsme svědky nějakých brutálních vražd a mrazivé atmosféry. Mně se ale tento staromilský druh čtení, v němž hraje prim vlastní vyšetřování a pečlivě vystavěná zápletka, líbí mnohem víc. V záplavě drsných krimi thrillerů působí maličko jako zjevení.

Podtrženo, sečteno: nový Anton Brekke nezklamal a přinesl přesně to, co jsem očekával. Není to nejlepší díl ze série, za to je to ale po čertech dobrá detektivka, kterou mohu jedině doporučit.

3 18.07.2023

Počátek Kingova magnum opus a jedné z nejvrstevnatějších (převážně) fantasy ság začíná zmateně a jen co je pravda i trochu nudně. To říkám jako někdo, kdo Temnou věž řadí mezi nejlepší věci, co kdy v životě četl.

Pistolník skutečně není natolik dobrý, aby vás pohltil. Přesto vydržte! Až dočtete druhou knihu, chytne vás to. :D

Zde je až moc patrné, jak bolestivě a dlouho celá série vznikala, přičemž Pistolník nejvíce (i přes to, že u nás je už k mání rozšířené vydání) trpí nevypsaností tehdy mladého autora, který si ukousl větší sousto, na něž neměl síly. To se naštěstí už s druhou knihou změnilo...

Zde se k nám v podstatě dostává jednoduchý a nepříliš rozmáchlý příběh, který teprve předznamenává bohatost a význam ságy, před níž blednou i mnohem slavnější díla. Mě si Temná věž jako celek získala a svou poetičností, postavami a mystikou jen utvrdila mé přesvědčení, že sai King je jedním z největších romanopisců dneška...

Jo, a taky Pistolník obsahuje snad nejlepší první větu, která dokonale shrnuje náladu a příběh celé knihy (i sám King ji považuje za nejlepší úvodní větu, co kdy napsal).

"Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách."

8 09.06.2023

Vedle jiných vedlejších příběhů (povídka Sestřičky z Elurie, která u nás vyšla ve sborníku s názvem Všechno je definitivní), je i Závan klíčovou dírkou takovým příjemným bonusem pro fanoušky vrstevnaté knižní epiky. I pro samotného autora byl příslovečným návratem do starého známého světa a ačkoli se chronologicky odehrává zhruba mezi čtvrtou a pátou knihou, vyšla poprvé v originále roku 2012 (poslední hlavní román přitom vyšel v roce 2004). Ačkoli tedy je mezi knihami velká prodleva, na obsahu to tolik znát není. Jednak proto že pro Stephena Kinga i dle jho vlastních slov není návrat za starými známými obtížný, a jednak dost možná proto, že celá Temná věž vznikala s častějšími časovými prodlevami dosti dlouho.

Závan klíčovou dírkou je zkrátka jakési intermezzo, ve kterém je Rolandovo ka-tet stiženo bouří, načež jim pistolník v nalezeném úkrytu vypráví dva příběhy. Celá útlá knížka obsahuje nejen nostalgický návrat do fikčního světa, ale i zajímavý vypravěčský postup, kdy jde o navzájem se prolínající příběh v příběhu v příběhu, aniž by však cokoli bylo nepřehledné. Zkrátka a dobře jde o bonus pro fanoušky, který nabízí pohádku a příběh z Rolandova mládí, aniž by cokoli měnil na vyznění celého díla

6 09.06.2023

Velká očekávání s sebou mnohdy nesou i velká zklamání. To by se dalo říci o finálním románu ze ságy, kterým se celý cyklus uzavírá. Je to konec cesty, spějící vlastně tak nějak do ztracena a pro mnoho čtenářů, kteří Rolandovo ka-tet doprovázeli na jeho výpravě po celou dobu půjde dost možná o hořké rozčarování. Pro mne se jedná o krásný a smutný vrchol jedné z nejlepších sérií, která bude v mém srdci mít asi navždy zvláštní místo. Byť by recenze měly být co nejvíce odosobněné, zde nemohu jinak.

Uzavření jediné vícedílné série o takovémto rozsahu, jakou Stephen King kdy napsal, skýtá konec, který je ve všech významech toho slova neuspokojivý, protože reálně nejde o konec. Víc k tomu asi napsat nemohu, aniž by nedošlo k vyzrazení zápletky. Zároveň však je nutné jedním dechem dodat, že lépe to celé uzavřít vlastně ani nešlo a výsledné finále ještě přispívá k epické mytičnosti příběhu pistolníka a jeho cestě k Věži. I zde vyjma střetu s Karmínovým králem dochází k provázání Kingova univerza (zde hlavně s knihou To a monstrem, známým jako Pennywise, kde v Temné věži pozornému čtenáři neujde zaobalené vysvětlení jeho původu) a celkově se děj nese ve jménu smutného loučení. Loučíme se s ka-tet, loučíme se s Rolandem. A pokud jste si ságu během jejího čtení zamilovali tak jako já, bude to rozloučení nadmíru emotivní...

(SPOILER) Zpěv Susannah se nese v duchu jakéhosi příslovečného nádechu před velkolepým finále. Vedle silných osobních dramat jednotlivých postav (hlavně té zmíněné v samém názvu knihy, kdy rozhodně nejde o nic příjemného) tu nastává dost možná nejvíce kritizovaný aspekt celého díla. A tím je přítomnost Stephena Kinga coby vedlejší postavy, ke které se hrdinové vydají jakožto k dalšímu milníku své cesty k Věži, držící pohromadě realitu. Právě zde, pokud už ne dříve, mnoho čtenářů dospěje k tomu že se jim nelíbí, kam autor dění směřuje.

King se zde vypisuje ze svých vnitřních démonů a (dnes i tehdy) již překonaných závislostí a zároveň poskytuje silnou paralelu mezi sebou samotným a Rolandem, kde je poukazováno na podobnosti, které tito dva muži sdílejí. Zároveň autor sám sebe popisuje jako slabého, zlomeného člověka, jehož nadání pro psaní přichází odkudsi zvenčí, prostřednictvím nějaké vnější síly, jíž je on pouhým prostředníkem. Tato postava se stává cílem titulního záporáka Karmínového krále, protože na tom aby dopsal Temnou věž závisí do značné míry osud všech. Stane se tak Rolandovým úkolem, aby svého stvořitele zachránil. Zároveň se vše posouvá blíže ke konci. Ka-tet se málem rozpadá a dochází ke zrození potenciálně největšího zla, které je dílem dítětem Rolanda, a dílem dítětem Karmínového krále

(SPOILER) Vlci z Cally patří k těm částem ságy, které do značné míry nejvíce těží z westernového jádra, okolo nějž je příběh Rolanda Deschaina z Gileadu vystavěn, zároveň však v sobě nese i notnou dávku sci-fi a zárodky aspektů, které jsou na autorově magnum opus kritizovány nejvíce (k těm se ještě dostaneme). Dochází zde také k prohlubování fikčního universa.

Stephen King je spisovatelem, který často a rád prokládá své knihy odkazy na jiná díla. Dokonce by se dalo říci, že se prakticky všechny jeho knihy odehrávají v jednom universu, v jehož středu se (nepřekvapivě) tyčí právě Temná věž. Najdeme zde ale i úsměvné narážky třeba na Harryho Pottera. Ve Vlcích z Cally jsme toho svědky v podobě příchodu jedné velmi zásadní postavy z upířího románu Prokletí Salemu (a sice prokletého otce Callahana), jehož příběhová linka v něm zůstala neuzavřená. A ukončena bude právě v průběhu Rolandovy cesty k věži (a nejen to Callahan zde odvypráví vše, co se mu od událostí v Prokletí Salemu až po jeho setkání s Rolandem, Eddiem, Jakem a Susannah stalo). Bývalý kněz bojující s upíry se totiž stává součástí pistolníkova ka-tet (osudem svázaného společenství).

Pátá část je především velkou poctou klasickému westernu (zejména pak legendárnímu snímku Sedm statečných), zároveň však v sobě nese varování před vlivem technologie (roboti) a je jedním z nejdůležitějších románů ságy. Stane se zde toho opravdu mnoho zásadního. Je tu rovněž poprvé v rámci série zmíněn Stephen King. Zároveň tu dojde na scénu, v níž si jedna z postav uvědomí, že je jen postavou v něčím literárním díle, což je dosti zajímavý motiv