grillica

Příspěvky

HanaHanaAlena Mornštajnová

Knihu jsem přečetla opět po roce, hltala jsem ji znovu jako Karáskovi a Hana sváteční žloutkové věnečky.. A zas se mi spustily slzy, nikdy nepochopím tu lidskou zlobu a malost a nepoberu nepopsatelnou hrůzu a utrpení za válečných let, a nepřestane mě přepadat soucit a svíravý pocit při pomyšlení na přeživší všech těch hrůz. Nedivím se Haně, že si přála zemřít jako její blízcí; svou smrt přežila za ohromnou cenu každodenního fyzického a zejména duševního utrpení a výčitek svědomí. Shody náhod, osud, neštěstí v neštěstí Mornštajnová mistrně poskládala do šedočerné vanilkové mozaiky, ze které vám bude nevolno.

25.12.2018


MalevilMalevilRobert Merle

zapsáno v roce 2017:

Už dlouho mě nějaké sci-fi nezaujalo natolik, jako právě Malevil. Ten hlavní a jediný prvek sci-fi je vlastně "pouze" spouštěčem děje, přesto si myslím, že právě tahle kniha je jednou z klasik žánru. Kniha je velice poutavě napsaná, vyprávěná v první osobě pohledem hlavního hrdiny (těch téměř 500 stran jsem přečetla za den). Možná právě proto, že Merle psal hlavně historické romány (mimo Malevil jsem znala zatím jen Smrt je mým řemeslem, což je taky nepřekonatelná záležitost) je tento román tak zajímavý a čtivý.

Děj se odehrává v 70. letech 20. století. Skupinka lidí, náhodou přeživší po ničivém výbuchu lithiové bomby se na francouzském venkově vrací téměř do středověku, s jedinou a podstatnou výhodou - totiž znalostmi moderní doby. Stávají se rytíři na svém hradu, bojující proti nepřátelům, vyrobí si pluh a učí koně orat pole, zasévají osivo, aby mohli upéct chleba, učí se výměnným obchodům a vyjednáváním a téměř válečným taktikám, známým z dob dávno před nimi.

15.01.2020


Laskavé bohyněLaskavé bohyněJonathan Littell

BUDE TO DLOUHÝ.

Po prvním týdnu.
Začnu ryze prakticky: téměř 900 stran se fakt pronese. Totiž, myslela jsem si, že kvůli váze knihy ji budu číst večer před spaním, případně ráno. Nebo prostě doma. Ale to se nedá, natolik mě vtáhla do děje, že jsem ji začala tahat s sebou po cestách do/z práce.
Hlavní hrdina fiktivních pamětí je tak trochu suchar Maximilien Aue, vystudovaný právník, přesvědčený nácek, nadějný esesák. Během vyvražďování Židů si buduje ve vojenské administrativě docela slušnou kariéru. Je přítomen u mnohého, všechno ale prožívá a rozmlouvá o tom s chladným odstupem. Je to maximálně strhující záležitost. Monstromán. Výjimečně jsem přelítávala nějaké výčty nebo popisy, ale jinak hltám slovo od slova, jde to samo - téměř žádné kapitoly, odstavce, nic. Neskutečná kombinace zdravotních problémů, snů a sexuálních zážitků, mašinérie SS a livkidace nežádoucích osob, popisů krajiny nebo detailů architektury v obsazovaných městech. Zvládla jsem Ukrajinu, Kavkaz a skončila jsem u příjezdu do Stalingradu. Otázky, na které po dočtení snad získám odpověď (a určitě nejsou jediné): Proč se kniha jmenuje Laskavé bohyně, a proč mě tak neskutečně pohlcují takové knihy - hned jsem si totiž vzpomněla na Smrt je mým řemeslem od Roberta Merleho.

Po druhém týdnu - přečteny téměř dvě třetiny.
Tahle šílenost je prostě pro silný lidi rukama (900 stran) i náturou.
Ze Stalingradu se Maxmilien vrací do Berlína, kde se během rekonvalescence postupně připravuje na návrat do pracovního procesu. Stihne navštívit Francii i Itálii, setká se také se svou sestrou a jejím manželem. Druhou část píšu ve chvíli, kdy se dostává do centra konečného řešení židovské otázky - do koncentráku v Osvětimi. Dosavadní část, a asi je to vážně tím, jak rozkouskovaně čtu, mě místy trošku nudila. Jeho cesty, výčty návštěv, které absolvuje, aby se dozvěděl co nejvíce ke svému úkolu, popis ubytování, okolí, kdy se převlékl a co si vzal na sebe. Více a více mám pocit, že nejlepší by bylo vzít si dva dny dovolenou a přečíst knihu na jeden zátah! Musíte se do toho totiž pořádně ponořit, abyste mezi nevinným a někdy suše-informačním nezaujatým vyprávěním zachytili ty nejvíce znepokojující okamžiky. Protože ty se vynoří nečekaně, až vás to srazí na kolena. Další poznámka na okraj: neumím německy, takže se občas ztrácím v hodnostech, zkratkách a teď čerstvě v nějakém úryvku německé písně...

Po dalších 12 dnech. Konec. Chtěla bych toho napsat strašně moc, ale je to tak čerstvý zážitek. Možná se to ani slovy vyjádřit nedá, nějak shrnout tu poslední, dost šílenou část neuvěřitelně rozsáhlého, ne příběhu, ne románu, ale eposu, opusu! Čtu doslov a je to třeba, čtu poznámku překladatelky, mimochodem, myslím si, že Michala Marková odvedla neskutečnou práci. Ano, odbíhám, ale s Laskavými bohyněmi jsem usínala a vstávala skoro měsíc, co teď? A vy to zkuste. Je to neskutečný. Opět varuju slabé nátury, ale když to dáte, slibuju že nebudete litovat. Není to jen tak něco o holocaustu. A válce. A vyšinutém magorovi. Dobře, o něm je to hodně. K tomu připočtěte roky cest a studií dokumentů, faktů, které musel autor absolvovat, znalost hudby, litertury. Neskutečné!!!! P.S. Pokračovat budu nejspíš hodně rudými reportážními Norimberskými procesy od ruského autora A. L. Poltoraka. (Nedám si pokoj co? Ale prokládám to paperbackovou detektivkou, abych se úplně nezbláznila.)

03.05.2017


Nejlepší pro všechnyNejlepší pro všechnyPetra Soukupová

Prostě Soukupová. Zase jsem všemi stránkami proletěla snad nadzvukovou rychlostí. A stejně tak rychle se mi to všechno zažralo pod kůži a nenechalo ani vydechnout. A pořád se mi nějak blbě dejchá, z toho příběhu, z těch rodinných sraček, bolístek, ukřivděností, všechno-je-v-pohodování, nic-mi-nedění. A přitom se toho dělo a děje dost. No jasně že už zase myslím a skoro se zajíkám nad smrteností rodičů a jejich brzkým stěhování z rodného domu.. Život. Soukupová je vážně skvělá, i kvůli ní potřebuju čím dál tím víc knih, které mě nenechají chladnou. Které mě prostě rozsekají na kousíčky.

15.01.2020


GottlandGottlandMariusz Szczygieł

patos alert ---- A není to trochu smutný, když se dozvídám pravdu o své rodné zemi od polského autora? Jak říká jeden z komentářů na zadní straně knihy, to by totiž ani Čech napsat nemohl. Ani nevím proč jsem čekala, že to bude víceméně román inspirovaný naší historií, napsaný Polákem, který má k Čechům a Čechám hodně blízko. Knihu jsem zhltla za večer. Literatuře faktu se víceméně záměrně vyhýbám, ale tohle mě teda rozložilo na kousíčky.. Třeba o paní Moserové jsem věděla jen to, že kandidovala na prezidentský post... a nic víc. A co teprve strhující historie Baťovy dynastie. Šokoval mě. Na popisovaných událostech zcela jinou formou, než jakou si pod pojmem reportáž představíte, není nic pozitivního. Je mi z toho, jako to jen říct - ouzko, divně. Jaké to máme my mladý v dnešní době super, že jsme nezažili žádnou z perzekucí... A stejně si stěžujeme. Opět, jako vždy po zjištění dalších hnusných skutečností je mi blbě z toho, že jsou bolševici pořád mezi lidma tak populární.

13.06.2016


Eleanor se má vážně skvěleEleanor se má vážně skvěleGail Honeyman

Také jsem se k Eleanor dostala náhodou, v "dnes vrácených knihách". Královsky mě bavila svou svérázností, inteligencí, prostotou. A osamělost, braní věcí tak jak jsou, odevzdanost a nezvyklost na péči, něhu, starost, to bylo místy velmi dojemné. Ještě že se potkala s Raymondem. PATETICKÉ INTERMEZZO. Kolik věcí bereme jako samozřejmost a běžnost - své lidi, rodinu, kamarády, starostlivost rodičů a tak. Vděčnost je to slovo, které se snažím připomínat si každý den.. KONEC PATETICKÉHO INTERMEZZA. Tuhle čtivou, milou knihu můžu určitě doporučit. Pomohla mi se uklidnit po neskutečném dni blbci. Ráda bych znala víc takových "svých" a "praštěných" Eleanor (ale nikomu nepřeju její historii).

19.12.2019


Malý životMalý životHanya Yanagihara

Dejte mi chvilku. Musím to vydýchat... Z doslovu, který má trefný titulek (Když lidé pláčou nad romány): „román Hanyi Yanagihary vyvolává minimálně u části čtenářů intenzivní emoční vzepětí, na které už dnešní cynický knižní svět skoro není zvyklý. Stovky a tisíce reakcí (...) se přihlašovaly a přihlašují k pláči nad knihou, nad postavami a jejich osudy, k nepotlačovanému a nekontrolovanému rozrušení či dojetí...“ Takže asi tak. Už je to déle, co mě vyprávění tak chytlo za srdce a dohnalo k slzám.. Jako bych všechny znala, Judeho, Willema, Harolda, Malcolma, DžejBího, Andyho. Je to opravdu strhující, dechberoucí, srdcervoucí triumf, půjčuju si další slova z doslovu, protože nemám slov. A je to náhoda, když mi tu teď začalo hrát : „Hello darkness, my old friend?“ (Sound of Silence, Simon & Garfunkel). Nevystihuje to tak nějak všechno, co čiší z každé jednotlivé stránky? // Více z doslovu: Jsou tu zmíněné podobné romány s tématy dlouholetého přátelství - The Interestings - Meg Wolitzer (2013, zatím nepřeloženo do češtiny; kdybyste měl někdo info že se to chystá, sem s tím!), Stehlík - Donna Tartt (česky 2015; na toho se už nějakou dobu chystám). Je tam také zmínka o autorčině (mimochodem perfektním) článku o knize, bacha SPOILER ALERT: https://www.vulture.com/2015/04/how-hanya-yanagihara-wrote-a-little-life.html . // Osobní potěšení, které si tu chci zapsat: Tak dlouho jsem se chystala knihu koupit, že byla najednou všude vyprodaná (Když jsem o ní poprvé slyšela, hned jsem věděla, že tohle chci mít doma). Díky Databázi za bazar knih!

09.11.2020


Dějiny čteníDějiny čteníAlberto Manguel

BUDE TO DLOUHÝ.

Den druhý. Zatím jsem nadšená. Kdo byl od počátku lidstva čtenářem, tiché čtení, předčítání, filozofie, teologie i politologie. Témata, která bych si, vyskytující se samostatně, upřímně ani nevybrala. Ale podáno je to takovým způsobem, že mě to děsně baví. Říkám si, jaká je škoda, že tahle kniha není na seznamu doporučené literatury pro knihovníky. Hromada citací, hromada podnětů k jiným knihám a zdrojům, a to se mi taky hodně líbí. Vybavuji si část o Petrarcovi, který doporučuje číst a psát si přitom poznámky. Dnes triviální záležitost a jeden ze základů učení se vůbec. Ale starověcí učenci si nepsali nic, stavěli si v hlavě myšlenkové paláce a pomocí složitých mnemotechnických pomůcek se učili kilometry veršů a dalších textů, které si pak dokázali bez problémů vybavit a mohli v sobě i pro ostatní číst dlouhé hodiny.

Den čtvrtý. Nejenom samotné texty byste se museli naučit nazpaměť, litanie gramatických pravidel jste ze sebe museli sypat o půlnoci v bačkorách, bez nutnosti pochopit danou látkou - a různé chytré hlavy to přímo nedoporučovaly. Teprve ve středověku se někteří osvícení myslitelé začali zaobírat myšlenkou, že je důležitý i smysl textu, pochopení obsahu. Kdo měl štěstí na "přísně radostného a radostně přísného" učitele, odcházel na univerzitu výborně jazykově vybaven a navíc s rozsáhlými schopnostmi uměl překládat a interpretovat různé texty.

Den pátý. Kafka, 1904, strana 125:
"V podstatě si myslím, že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají. Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které náš činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř, napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř v nás. Tomu věřím."

Den sedmý nebo tak nějak: Nejenom že se dozvídám o autorech, knihách, čtení a učení, ale ke všemu je tolik zdrojů a podnětů na další knihy, že je to až neuvěřitelný. Hltám jednu stránku za druhou, století letí, knihtisk, o jehož vzniku jsme taky nečetla nic tak zajímavého, jak všechno se vším souvisí. Vím proč to není doporučená četba pro knihovníky, je to zaprvé docela nová věc a zároveň cokoli je doporučené, tak se nám prostě číst nechce. Teď třeba čtu o tom, kdo a jak začal knihy katalogizovat, organizovat a pořádat fond knihoven, aby byly knihy rozděleny a označeny pro snadné uložení a opět vyhledání. O tom, že knihovníci knihy násilně zařadí do kategorií, aby je čtenáři z těchto kategorií zas osvobodili.

Den osmý. Rainer Maria Rilke. Básník. Asi si půjčím nějaké jeho verše nebo překlady sonetů. Já a básničky? Tohle je geniální kniha, geniální!! A jak nemám ráda 'citáty slavných osobností', protože nikdy nevěřím tomu, že je opravdu vyslovily, tak teď si poznamenávám ze strany 331: "Zapřísahám ty, kdo mě milují, aby milovali mou samotu."

Německý vědec Alexander von Humboldt a jeho názor na překlad. Rok 1836. Strana 348. Tvrdil, že "každému jazyku je vlastní nějaký 'vnitřní jazykový tvar', vyjadřující konkrétní svět národa, který jím mluví. Z toho by plynulo, že žádné slovo určitého jazyka se zcela neshoduje se slovem jazyka jiného, čímž se překlad stává podobně nesplnitelným úkolem jako odlít do formy vítr nebo uplést provaz z písku. Překlad může existovat pouze jako pravidly nespoutaný a neformální proces porozumění prostřednictvím překladatelova jazyka, porozumění tomu, co leží nenahraditelně skryto uvnitř originálu."

Strany 374-376 a sedm knižních bláznů Geilera von Kaysersberga, 1510:

1. blázen - shromažďuje knihy, aby se s nimi mohl chlubit, jako kdyby to byl drahý nábytek
2. blázen - chce zmoudřet tím, že přečte příliš mnoho knih
3. blázen - sbírá knihy aniž by je četl, jen je prolistuje, aby upokojil svou línou zvědavost
4. blázen - miluje přepychově iluminované knihy
5. blázen - váže své knihy do drahých látek
6. blázen - vydává a píše špatně napsané knihy, aniž by předtím četl klasiky a aniž by znal pravopis, gramatiku a rétoriku
7. blázen - ten který knihami pohrdá a opovrhuje moudrostí, kterou z knih lze získat

Den desátý. Dočteno. Teda ne úplně, Trávníčkův doslov si nechám na jindy. Ale tahle kniha je pro mě objev roku. Je to neuvěřitelně pestrá mozaika všeho, co s knižní kulturou souvisí. DOPORUČUJU. A fakt to něco znamená, když píšu s caps-lockem.

05.09.2016


Průvodce smrtelníkaPrůvodce smrtelníkaOndřej Nezbeda

Nevím, proč mě poslední dobou tolik "zajímá" smrt a otázky, které by měl mít každý dopředu vyřešené. Je to snad tím, že mám starší rodiče? Protože můj táta pořád mluví o rakvích nebo jak se odstěhuje do domova důchodců, aby nebyl na obtíž? Nebo že i takhle mladá holka chce sepsat něco jako závěť, pokyny, co dělat a nedělat, pokud někdy nastane moment, že o sobě už nebudu moci rozhodovat? Průvodce je fascinující a strašně skvělá kniha, nutí přemýšlet, o vás, o vašich blízkých, o nás, naší smrtelnosti. Nejenom, že jsem se dozvěděla o řadě fantastických lidí, z řad lékařů, psychologů a těch, kteří stojí nebo už bohužel nestojí, na druhé straně barikády (zemřelí i pozůstalí). Ale dostalo se mi pohledu do české paliativní a geriatrické péče, domácích hospiců, jak je to s eutanazií či dříve vysloveným přáním; rozhovorů, osobních, často dost intimních výpovědí... Rezonují ve mně všechna ta slova. "Není snadné vpustit si smrt do života". Hluboká, hluboká poklona a ohromné díky autorovi.

01.02.2017


Edith PiafEdith PiafSimone Berteaut

Dojemné, neuvěřitelné, bláznivé, smutné a šíleně krásné to bylo... Hlas Edith Piaf mi přijde jak z jiného světa, její písně berou za srdce, ale po přečtení jejího životopisu mám k ní, zmítané osudem, láskou, chorobami, chvílemi neskutečného štěstí a slávy, chvílemi depresí a tužeb ukončit to všechno; ještě blíž... Neuvěřitelně citlivě a poutavě podaný životopisný román napsala její nevlastní sestra, která po jejím boku strávila třicet let, od zpívání v ulicích Paříže, přes největší a nejslavnější vystoupení na velkých scénách Francie, Ameriky, po celém světě.. Nádhera, smutek, dlouho jsem nebrečela u knihy. Ano, pustila jsem si k tomu její písně, na samém konci mi pěla "Mon dieu, mon dieu..." Můj bože.

18.09.2017


NěmciNěmciJ. Katalpa (pseudonym)

Drsná lyrika Sudet, opuštění lidé i krajina, těžká rozhodnutí dětí i rodičů. Překvapující, citlivě napsaný příběh, ve kterém se přes dost postav a různé časové odbočky perfektně zorientujete. Pomalu se přesouvám od knih o válce, holocaustu do poválečné doby a nechutných padesátých let; toto je perfektní můstek. Skvělá kniha, ze které mrazí.

08.05.2018


HavelHavelMichael Žantovský

Nejistý kluk, filozof, intelektuál, spisovatel, dramatik, záletník, ješita, disident-prezident, pravdoláskař, humanrightista, enviromentalista, humanista, chronický kuřák, notorik, milovník Ameriky, nemocný člověk. Téměř dva měsíce jsem strávila s fascinujícím "monstrománem"; až na pár pro mě nezajímavých pasáží (třeba v první části knihy o jeho umělecké dráze) jsem téměř 600stránkovou bichli hltala jako nejnapínavější severskou detektivku. Při mém rozhodnutí dovzdělat se jsem dostala tipy na několik knih o Havlovi. Mezi prvními doporučeními byla tato monumentální biografie od Michaela Žantovského. Předem jsem byla varována, že ať se autor snažil sebevíc, nepodařilo se mu zůstat nestranným. Jak by taky mohl, po tom všem, co s Havlem prožil a jak blízkým přítelem a spolupracovníkem mu byl po dlouhá léta. Přes tuto drobnou výtku musím autorovi složit poklonu za opravdu neskutečné dílo, ve kterém Havlovu cestu životem vykresluje natolik živými barvam, s tolika souvisejícími fakty, že po dočtení začínám celý ten kult HAVEL trochu chápat. Snažím se být objektivní, je to moje první kniha o něm a o tomto zlomovém období naší země. Není to jen óda na prezidenta, kterého si, troufám tvrdit, v zahraničí dosud váží ze všech našich prezidentů nejvíc, ale i kritický pohled na státníka, muže, který ne vždy udělal správná rozhodnutí nebo volil vhodná slova. Nakonec skončil vyčerpaný, nemocný, ale snad smířený se svým osudem.
Co mě trochu mrzí, ale odpovídá to povaze knihy a snad i vztahu autora k Havlovi: doufala jsem, že se dozvím, proč se nová vláda tak málo vypořádala s komunisty: tak, jak by si ta chátra zasloužila. K tomu snad najdu vhodnější zdroje. Až odpadne nálada, kterou jsem po přečtení získala, zkusím prý kritičtější životopis od Kaisera a snad i Havlovo Prosím, stručně.

25.11.2017


Marie a MagdalényMarie a MagdalényLenka Horňáková-Civade

Čtyři generace silných žen, někdy vláčených osudem a dost si vlastní osud vytvářející. Marie, Magdaléna, Libuše a Eva. Jako pevná nit na jejich propracovaných výšivkách s mnoha detaily, tak se odvíjí příběh od začátku druhé světové války až do 80. let. Chlapi to v téhle knize nemají vůbec lehké. Líbila se mi Marie. Matka rodu, nejstarší, jemná a přesto tvrdá, a nejmoudřejší, a mladá Magdaléna a její čistá láska k Josefovi, a ta vesnická prostá idyla. Ale příjemný pocit ze čtení se vytrácel, čím se rodinná sága přibližovala nedávné minulosti. Čím častěji čtu o válečných hrůzách, stavím se k té době s menším zděšením, už jsem nějak otrlá. Zato padesátá léta a všechno to svinstvo kolem kolektivizace atd. mi připadá horší a horší, lidé zlejší a nenávistnější. Ale o tom tu mluvit nemusím. Doporučuji! Poznámka naokraj: baví mě ta biblická jména, a nezávislá "kněžna" Libuše ve vší té tupé normalizaci!

09.02.2019


Klub nenapravitelných optimistůKlub nenapravitelných optimistůJean-Michel Guenassia

Nevím, jak takové dílo popsat, aby to neznělo moc klišovitě. Je to neskutečný opus, ale počet stran (500+) je tak akorát, není tam nic navíc. Paříž v 60. letech je popisována očima kluka, který v těch zlatých časech zrovna dospívá. Možná moc brzo, možná tak akorát. Rusové, Češi, Rumuni, Poláci a jiní vyděděnci svých rodných zemí, jejich příběhy. Knihy! Šachy. I láska. Pro mě neuvěřitelně čtivé, kdybych měla víc času, netrvalo by mi přečtení celé tři týdny. Opsala jsem si mému srdci blízkou část, ale jsou jich tam stovky...:

"Měl jsem hrůzu z mrhání časem. Jediná věc, kterou jsem považoval za užitečnou, bylo čtení. U nás nikdo doopravdy nečetl. Matce trvalo rok, než přečetla Knihu roku, aby o ní pak mohla mluvit a okolí ji považovalo za velikou čtenářku. Můj otec nečetl vůbec a byl na to pyšný. Franck měl v pokoji politické knihy. Dědeček Philippe si cenil jedině Paula Bourgeta, v mládí miloval jeho romány. "Říkejte si co chcete, před válkou byla literatura něco úplně jiného." Kupoval si luxusní vydání knih v obchodech v ulici Odéon. Nečetl je, jen si je vystavoval do knihovny.
Pro mě bylo čtení nutkavou potřebou. Vynahrazoval jsem to za celou rodinu. Když jsem ráno rozsvítil, popadl jsem knihu a už ji nepustil z ruky. Matku rozčilovalo, když mě viděla s nosem zabořeným do knížky. "To nemáš nic jiného na práci?"
Nesnášela, když na mě mluvila a já ji neodpovídal. Několikrát mi knihu vytrhla z ruky, aby mě donutila k hovoru. Volat mě k večeři, to už vzdala, místo toho našla účinnější metodu. Z kuchyně mi v pokoji vypnula proud. Nezbylo mi než se k nim připojit. Četl jsem i u stolu, což dráždilo zase otce. Četl jsem při čištění zubů i na záchodě. Tloukli mi na dveře, abych je tam už pustil. Četl jsem v chůzi. Cesta do školy mi trvala čtvrt hodiny. Znamenalo to čtvrthodinku četby, která se protáhla na půlhodinku nebo i víc. Prodloužení jsem započítával do cesty a vyrážel o to dřív. Často jsem však přišel pozdě a mnohokrát byl za tři bezdůvodné pozdní příchody po škole. Vzdal jsem vysvětlování tupcům, kteří nás měli vzdělávat, že moje zpoždění důvod mělo, a to nevyhnutelný. Můj anděl strážný nade mnou bděl a vedl mé kroky. Nikdy jsem nenarazil do sloupu ani mě při přecházení s nosem v knize nic nepřejelo. Vyhýbal jsem se psím výkalům špinícím pařížské chodníky. Nic jsem neslyšel. Nic jsem neviděl. Chodil jsem jako podle radaru a do cíle dorazil vždy živ a zdráv. Při většině hodin ve škole jsem dál četl s knihou na klíně. Žádný profesor mě nikdy nepřistihl. Když mě pár napínavých stránek na blíže neurčitou dobu přibilo někde na chodníku na místě, dorazil jsem pak do školy pozdě. Nejhorší byly přechody. Několikrát jsem zmeškal zelenou a častokrát mě do reality přivedlo až zatroubení auta."

27.01.2015


IstanbulIstanbulOrhan Pamuk

Hüzün je smutek, melancholie. Snaha přiblížit tenhle turecký výraz pro zvláštní pocit sklíčenosti se vyprávěním o Istanbulu vine jako neviditelná linka od začátku až do konce, ale není to depresivní čtení. S knihou jsem strávila měsíc a mám divný pocit ztráty. Jako kdybych se toho všeho přímo účastnila, pobývala v domě Pamukových, procházela se s ním při jeho nekonečných toulkách městem, dívala se s ním požáry, četla knihy v jeho atelieru, zkoušela malovat, studovat architekturu.. Chci víc takových knih o dalších městech. Chci víc tak krásných knih.

"Pomaličku jsem si uvědomoval, že mám Istanbul rád pro jeho zchátralost, zasmušilost a pro všechny ty věci, které kdysi vlastnil, a pak o ně přišel."

27.06.2016


Mlýn na mumieMlýn na mumiePetr Stančík

Jestliže máte rádi maso, pití a jídlo obecně, Prahu, 19. století v českých zemích, sex, fantasmagoricky zvraty a odbočky v ději, je to kniha pro vás. Nečtěte nalačno. A nedoporučuju vegetariánům, puritánům a milovníkům detektivek, protože přestože se zde vyšetřuje zločin (a ne jeden), nějak sem tuto knihu prostě nemůžu žánrově zařadit.

Že se ocitnu v Praze utlačované Habsburky, v době, kdy byla prusko-rakouská válka na spadnutí, jsem tak nějak tušila. Paříž ještě dobrá, ale Mexiko? Že se dozvím tolik neskutečných receptů plných nadívaných hus nebo ježků, pečených kvíčal, brambor na sto způsobů, že budu mít pocit, že jsem se ocitla v oddělení literatury pro dospělé, že mě budou vzrušovat všechny ty netradiční (wait for it!) sexuální zážitky? Mohla bych spoilovat víc, ale nechám vás, abyste si to užili po svém.

A zase jsem měla ze všech stran doporučení, jak je to skvělá steampunková (no nevim) kniha, že si musím to čtení užít, že to přečtu za víkend, že jsem rozhodně nikdy nečetla nic podobného.

Občas mi ta překombinovatelnost přišla totálně za hranou a už už jsem si říkala, "to je trapný, tak že bych to odložila..?" Jenže jakmile jsem na to jen pomyslela, v pro mě nudném ději najednou nastal zvrat v podobě lákavého receptu nebo sexu (nebo receptu na sex?), že jsem se opět s chutí začetla. Poslední věc, Stančíkův jazyk je prudce originální, bohatý, vtipný a živý, plný tehdejších výrazů, slangu a hantýrky.

27.10.2016


SedmikostelíSedmikostelíMiloš Urban

Po Urbo Kune druhý Urban. Prvotní dojmy trochu rozpačité, hm, gotika, historie, hm, to mě asi moc nezajímá, ale historie Prahy, oukej, to by šlo. Květoslav (po Mikuláši z Urba by mě zajímalo, jestli si Urban obvykle volí neobvyklá jména svých hrdinů) je nedostudovaný historik, bývalý policajt s větším šrapnelem, nejspíš panic a celkově divný patron. Pár týdnů nemůže sehnat práci a potlouká se po svém oblíbeném Novém Městě. Jedno větrné, studené listopadové odpoledne ho doslova vrhne do víru dění kolem záhadných vražd, středověké Prahy, kostelů; historie obyčejného člověka, a života jednoho naprosto neobyčejného rytíře, světa nedostupných žen a pocitů zklamání a nedostatečnosti ze sebe samého. Život tohohle podceňovaného nýmanda se postupně rozvíjí ve sled neskutečných a fantasmagorických událostí, které vyústí v závěr tak dokonalý, a závěrečnou myšlenku tak znepokojivou... Ne vždy se mi četlo snadno, někdy jsem se musela vracet v textu, protože to není úplná oddechovka na odpoledne, třeba když se stěhoval k Matyášovi, snahu vyznat se v této pasáži jsem prostě vzdala. Akorát mě dost štve ta ošklivá obálka vydání z nakladatelství Argo, pardon, ale co to má být? Je však dost jisté, že nutně musím obejít většinu kostelů a jiných míst! Asi si k tomu budu muset najít literaturu a historii a vůbec, víc takových knih, které donutí k hledání dalších knih a zdrojů a map... Jsem pražský chodec, ale očividně začátečník.

13.11.2017


Mapa AnnyMapa AnnyMarek Šindelka

Něco tak niterně známého, trefného a bolestného, (ne), smutného (taky ne), znepokojivého (to by šlo), jsem na tak malé ploše opravdu nečekala. Šindelka odhaluje vztahy několika málo postav, které se "objevují a zase mizí" do morku kostí, rozbíjí nejen Annu a zas skládá dohromady v zrcadlo, kde je každý střep a šrám jasně rozpoznatelný. Rychlá doba, vztahy, lidi, strasti a smutky, lži a zloby, prázdnota, pomíjivost. Je mi z toho docela na nic, ale stejně mám sto chutí začít číst znovu od začátku, abych se do toho bahna lidského pachtění po něčem ponořila znovu a hlouběji.
Originální netuctová prozaická drsná poetika na 126 stranách, v deseti souvisejících povídkách.

"Všechno dezinfikujeme ještě dřív, než se vůbec poraníme."

30.12.2017


Žízeň po životěŽízeň po životěI. Stone (pseudonym)

Leden 2018. V antikvariátu Aurora ve Spálené jsem se opět probírala venkovním desetikorunovým výběrem. Nanicovatá vybledlá plátěná obálka s jednoduchou kresbou, podle názvu jsem tipovala na nějaký ženský román. Jenže hned první věta zní: "Pane van Goghu! Musíte vstávat!" Aha!
Nejsem žádný znalec umění, které visí v galeriích a oceňuje se na miliony dolarů. O Goghovi jsem měla pár povrchních informací asi jako každý druhý: holandský zrzek, uřízlé ucho, olejomalby, slunečnice. Ale poslední obdobný životopis Edith Piaf od Simone Berteaut mě hodně pohltil, tak se třeba nebudu nudit. Ani na chvilku! Okamžitě jsem se začetla a postupně prošla strastiplnou cestou životem po boku umělce, za svého života nedoceněného, zmítaného neopětovanou láskou, bídou, nepochopením, duševním i fyzickým vypětím, okamžiky euforie a nadšení a momenty čistého zoufalství. Přitom jediné co vždy chtěl: malovat, a jakmile se mu nedařilo, trápil se jako zvíře a stejně tak zuřil, poté se vítr uklidnil a on se vrhl do práce s větším nadšením a vervou. Ale následovaly další vlny nadšení a vzteku, a bezmoci, protože najednou malovat nešlo, tak jako dřív. A pak už nechtěl žít a tak to skoncoval, dobrovolně. Bylo mu sedmatřicet let, když se zastřelil a na následky zranění zemřel. Bratr Theo, jediný, kdo v něj věřil a podporoval ho celý život, zemřel půl roku po něm.
Silných momentů, které se autorovi povedlo vykreslit, bych našla bezpočet. Hodně se do mě vryla epizoda v hornické oblasti na jihu Belgie, chudé, beznadějné místo s ještě chudšími, nemocnými lidmi, kterým se snažil ze všech sil pomáhat, natolik, až z toho málem sám zemřel.

Nemusí se vám jeho obrazy líbit, osobně mi většina přijde divná, ale je to fascinující, výborná kniha!

11.11.2019


Pravidla moštárnyPravidla moštárnyJohn Irving

Pravidla moštárny jsou jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec, ráda se k ní čas od času vrátím jako k osvědčeným hodinám skvělé četby. Příběh se od Irvingových oblíbených témat jako jsou medvědi, cirkusáci nebo zápasníci hodně odlišuje a i proto ho mám tak ráda, ostatní jeho knihy mě tak nezaujaly. Neskutečně čtivá a tlustá bichle, která mě vždycky dostane a po přečtení jsem najednou jako tělo bez duše, protože už to (zase) skončilo. Doktor Larch s Homerem jsou moji velicí literární hrdinové. A neodpustím si také poznámku o filmu: není špatný, ale na knihu nemá ani v nejmenším.

25.01.2015


Výjimeční lidéVýjimeční lidéPeter May

Ostrovní trilogie je úplně jiná liga! Ne uvěřitelné, překombinované, z milostného románku mi bylo trapně. Bohužel jsem zklamaná. Je mi líto peněz, až tak...

06.05.2019


Zpěv drozdaZpěv drozdaWalter Stone Tevis

Představte si svět, kde knihy, čtení, čtenář, psaní jsou jen neznámá slova, ozvěny z daleké minulosti, které pamatuje jen hrstka lidí. Lidstvo v 25. století přežívá jen díky všudypřítomné marjánce, "narkokapslím", robotům-debilům /to je přesný výraz z knihy/ a robotům vyspělejší generace, kteří řídí svět. Zákony Soukromí a Individuality a motto "Neptej se a pusť to z hlavy" jsou do lidí cpány horem dolem od raného dětství. (A žádné děti už se stejně nerodí...) Co se stane, když všechno to dosud normální a přirozené chování vědomě poruší muž, který se sám od sebe naučí číst a psát a žena, která do sebe přestane cpát drogy proti plodnosti? --- Pro mě jeden z nejlepších sci-fi příběhů za hodně dlouhou dobu.

30.01.2015


CestaCestaCormac McCarthy

Šedý, šerý, deštivý a zapáchající, vybydlený svět po blíže nespecifikované katastrofě. Krajinou zkázy putují otec a syn. Žijí ze dne na den, občas najdou něco k jídlu, občas ne. Neskutečná atmosféra tíživé samoty, strachu a hladu. Ty dialogy! Tak jo. Tohle si musíte přečíst.

22.05.2015


GrandhotelGrandhotelJaroslav Rudiš

fleischman je honimír. stupid. meteorolog. třicetiletý sirotek. chudáček a panic. ale k tomu se ještě dostanu. potřebuju nutně další rudišovu knihu, protože jsem opravdu unešená jeho vypravěčským umem. mraky, ještěd, příběh, ty postavy...! má to všechno. deset bodů z pěti.

25.06.2015


Barva mlékaBarva mlékaNell Leyshon

Zjevení za 29 Kč v Levných knihách, kde jsem si krátila čekání na sraz. Říkala jsem si, že přinejhorším ji posunu dál na dalším knižním bazaru. Jen jsem do ní nakoukla a potěšila mě absence velkých písmen, téměř žádna interpunkce, krátké úderné věty, to mě baví. Náhodná stránka, kterou jsem stihla v knihkupectví, slibovala mnohé. Nakonec mě pohltila natolik, že jsem četla i za chůze po ulici, což normálně nedělám, a na ráno jsem si nařídila budíka, abych ji mohla dočíst co nejdříve.
Příběh, do kterého jste vrženi jednou na jaře léta osmnácetněco vypráví Mary, skoro patnáctiletá holka z anglického statku "s vlasy v barvě mlíka". Despotický otec, nevlídná matka, tři sestry, děda upoután k posteli. Mary prý příliš mnoho mluví, moc se usmívá a málo dělá. Odvelení do domácnosti místního vikáře vypadá zprvu jako vysvobození z otročiny, ale... V jednu chvíli se mi strašně nechtělo otočit stránku, protože jsem věděla co přijde. Neklid a tíseň, které se mě po dočtení drží, vypovídá o mnohém. Dechberoucí!

25.08.2016


Besídka bývalých žáků zvláštní školyBesídka bývalých žáků zvláštní školyMiloslav Šimek

Šimek a Grossmann. Legendární povídky, ke kterým mě přes Návštěvní dny přivedli rodiče. Hlášky používá hlavně táta dodnes, a já se hned chytám. Krampola ale taky nemusím a proto pět hvězd patří jen Š+G.

26.11.2016


Urbo KuneUrbo KuneMiloš Urban

Kvůli zájmu o architekturu mi byl doporučen tento můj první Urban. Futuristické město jako stát, hlavní hrdina antikvář a později knihovník; mohl mi někdo víc napsat knihu na tělo?! Možná to prvotní nadšení bylo moc velké, možná jsem moc náročná, možná to bylo zbytečně překombinované... Ale tenhle příběh, respektive celá kniha, ač měla dost jednotlivých prvků, které mě některé zaujaly nebo chvíli i bavily (futuristické funkční město, nově vznikající knihovna bez finančních problémů, reálná Praha a její blízké okolí, blízce neurčená budoucnost, malí androidi, architektonické řezy Urba, malý formát knihy jako bonus) mě jako celek zklamal. Do konce (posledních asi 20 stran) jsem se musela nutit. Podle mě se mohla trochu jinak rozvíjet linka knihovny a jejího poslání obecně, ale kdo dnes bude psát sci-fi o knihovnících, že ano.

13.11.2017


Hodinky od AšeraHodinky od AšeraZuzana Dostálová

Jak mě kniha zklamala! Tito třicátníci byli pro mě nepříjemně předvídatelní, stereotypní, nudní, bez charakteru. Zase tam musí být nevěra, hloupí lidi, nesympatičtí, prosím, nedá se psát o běžnodenním životě jinak? Oceňuji krátké věty a pražskou Letnou, ale jinak jsem ráda že už mám tu podivnou rychlosledovou nudu za sebou.

27.12.2018


Pod sněhemPod sněhemPetra Soukupová

Díky této knize se Soukupová stala mojí oblíbenkyní. Ještě jsem se totiž nesetkala s jiným autorem, který by tak neskutečně výstižně a realisticky dokázal sepsat tyhlety vnitřní monology, kolotoče bez konce, proud neutuchajících myšlenek a toho všeho, co se nám všem honí hlavou. Takový je život, a proto je takhle kniha tak skvělá! I podruhé, potřetí. A ty rodinné frustrace, ukřivděnosti, nasranosti, bolístky, emoce a ne-emoce, to je mi bohužel taky blízké, až z toho -nejen pod sněhem- mrazí.

28.12.2019


Muži, kteří nenávidí ženyMuži, kteří nenávidí ženyStieg Larsson

(Poslouchala jsem dílo jako audioknihu, snad ji taky mohu zhodnotit zde). Jako u všech hitů jsem trochu odolávala a naštěstí jsem ani neviděla film. Poslechla jsem si přes víkend velmi napínavou a propracovanou detektivku. Kdybych ji skutečně četla, prohlásila bych ji určitě za velmi čtivou, napínavou, velmi dobře napsanou, bez zbytečných keců kolem. Příběh se rozvíjel nenápadně, bála jsem se tématu politických machinací, které mě moc neberou, ale postupně mě příběh Mikaela a Lisbeth úplně dostal a často jsem se přistihla že jsem ustala v práci, ke které jsem si audioknihu pustila a jen napjatě hltala další a další slova a čekala, co bude dál. Drzá, potetovaná malá vychrtlá geniální potvora a ekonomický novinář, naivka a kladný hrdina, který jde za svou pravdou, ale taky to není žádný svatoušek. To jsou moji dva noví literární favorité! Už se nemůžu dočkat, až si poslechnu další díly (již rezervováno v knihovně :).

15.02.2015


1