Gordonlord komentáře u knih

"Vysoká škola dospělé high fantasy"?

Za mě obří zklamání. Základní děj je naprosto fádní válečný konflikt. Spisovatel píše neskutečně nepřehledně a ještě k tomu v hádankách. Všechny postavy mluví v hádankách. Má to působit neskutečně chytře a komplexně, ale na mě to působí jen jako zmateně napsaná podprůměrná fantasy, která si hraje na přechytralé veledílo. Absolutně nelze pochopit žádné souvislosti děje, dokonce jsem nebyl schopen ani pořádně porozumět psanému textu. - autor se evidentně na každém řádku snaží čtenáře přesytit nevysvetlenými názvy, pojmy a událostmi, které bez kontextu nedávají smysl a nejspíše mají podnítit čtenářovu snahu proniknout do podstaty věci. To se tedy u mě vůbec nepovedlo.

Jako jedna ze skutečně mála fantasy knih, zůstává Eriksonova nabubřelá spatlanina nedočtena.

Tohle byl takový slabý odvar Kotlety/Kopřivy/Červeňáka z Wishe.
Autor se sice snažil o originální čarování se slovy, ale k čemu je to dobré, když je obsah totálně povrchní, plytká šestákovina.

Charaktery postav nulové, děj lineární a nudný, neustále omílající linku někam jedeme/tam se nažereme plus nekonečné popisy jídla/a tam si zasouložíme. Jednoduché béčko totohle stylu by mělo být vždycky hlavně zábava, ale tady se výše zmíněné aktivity odehrávají pod rouškou odfláknuté, sterilní nudy.

Jánošík je dokonalá postava, která všechno zná, umí a perfektně dokáže. Akční sekvence jsou odfláknuté, že hrdinové vždy vyhrají je automatika, strach o hlavní hrdiny je úplně mimo diskuzi, to tady neexistuje.

Nejsem ani příznivce nějakého detailního popisování mytologie, ale aspoň pár řádků o tom, co je ten dračí řád zač, by fakt bodlo.

Suma sumárum, je to laciné béčko, kterému by se měli fanoušci zábavného laciného béčka vyhnout obloukem. Dva body dávám za krásnou obálku a za hodně krátkou stopáž knihy, díky které se nuda nestihla překlopit v naprosté utrpení.

1 11.04.2024

(SPOILER) Draci začali útočit na města. Družina dobrodruhů jde hledat artefakt, díky němuž se dá mluvit s draky, aby zjistili, proč začali útočit. Tři čtvrtě knihy jdou dobrodruzi dopředu a mluví o tom, jak musí najít artefakt, aby se domluvili s draky. Artefakt najdou, ale on nefunguje. Dobrodruzi zjistí, že hrdina Thelwyn je součástí proroctví. Ale jakého ? - jdou to zjistit za trpaslíky. Ti jim to neřeknou. Jdou to zjistit za elfy. Ti jim to neřeknou. Nakonec potkají hodnou dračici, ta dá Thelwynovi magické vybavení, on se utká s drakem a ujedná s nimi mír.

Ufff....

Postavy jsou tak ploché a černobílé, že jsou to jen písmena na papíře. Neexistují zde žádné charakterové rysy, vztahy ,vývoj postav, nic. Takhle nulovou psychologii jsem ve fantasy snad ještě nikdy neviděl. Navíc se zde neděje skutečně nic víc, než to, co jsem popsal výše. Jen to výše zmíněné všechny postavy donekonečna omílají, aby nafoukly stránky knihy prázdným balastem.

Knihu jsem četl poprvé, když mi bylo 15 a pamatuju si, že mě to moc nebralo. Dnes, o 20+ let později, je to ještě mnohem horší.

Miluju tenhle typ dungeons and dragons tradiční fantasy. Ale tohle je udělaný tak mizerně, že budu zvracet. Někdo tu přede mnou napsal, ať se téhle knize vyhnou i fanoušci žánru. A já naprosto souhlasím. Ruce pryč od tohohle odpadu...

Několikrát avizované odhalení šokujících pravd o tom, jak to v Judas Priest vlastně bylo, se nekoná.

Pokud jste četli nějakou biografii kapely, ať už oficiální či neoficiální, tak vás Downingův pohled na dějiny Judas Priest ničím nepřekvapí. Naopak - narodíl od biografie Roba Halforda, Downing není tolik upřímný a neodhaluje ani zdaleka tolik osobních věcí.

Bylo v podstatě fajn si opět pročíst historii jedné ze zásadních kapel Heavy Metalu, ale nic nového mi to nedalo a působilo to na mě stylem "letem světem to všechno narychlo projedeme..."

1 21.03.2024

Vyvrcholení Rigantské ságy mi přišlo slabé.

Spousta postav, které nedostaly dostatečný prostor pro gradaci svých dějových linek a bez mého valného zájmu to tak nějak dokodrcaly k finále a uzavření svých osudů. Samotný závěr ve mě potom nezanechal vůbec nic.

Autor už asi moc nevěděl, kam s touhle knihou jít. Nejlepší momenty jsou nakonec ty, ve kterých se vzpomínají hrdinové prvních tří knih. A že se to děje hojně. Ani děj mi nepřišel tentokrát příliš jasný a konzistentní, natož aby udržel pozornost.

Jako zářivý maják z toho všeho pak trčí několik konkrétních úseků, kde byly staré dobré Gemmellovské napětí a poutavý vypravěčský um přítomny.

Nejvíce bych asi vypíchl postavu Moidarta, jedinou postavu u které mě vždy svrběla zvědavost, co se v ní skrývá a co se z ní nakonec vyklube.

1 04.03.2024

Tentokrát tady těch postav a hrdinů byli trochu moc, takže jsem se občas lehce ztrácel. Některé postavy by potřebovaly více prostoru, aby si je čtenář zapamatoval a nějak k nim přilnul.

Sem tam byla díky představovačkám stále dalších postav slabší díra ve spádu děje. Ale jinak jednotlivé úseky a celkový zážitek z knihy byl opět více než nadprůměrný.

Navíc celá otázka Varlishské nadřazenosti nad Rigantskou rasou, a učitelova obhajoba Maev Ringové před soudem byly velice dobře vypointované.

1 17.02.2024

První díl Rigantské ságy byla taková bomba, že by si autor mohl klidně vystačit s přímým pokračováním Connavarova příběhu přesně tam kde skončil a to popisem obrovské války proti dobyvačnému císaři z Kamene Jasarayovi.

Každopádně něco tak snadného, laciného a čtenářsky očekávaného nemá zapotřebí. Celý děj proto posouvá o dvacet let dopředu a sledujeme příběh jeho syna Rhega. Gemmellova schopnost vytvořít fůru postav, které zase a opět prožívají nějaký heroický příběh a přitom si nejsou podobné jako vejce vejci, je ohromující !

První polovina knihy se v podstatě soustředí na Rhegovu nenávist vůdči svému otci Connavarovi a posléze cestě za pomstou, kdy si chce vyřídit účty s gladiátorem Voltanem. Tahle část, kdy Rhega cvičil Zuřivec, je k nezaplacení. Není zde hluchého místa. to přijde až potom, co se Rheg vrací do Tří Potoků - tam to trochu škobrtne. Ale pořád ještě ne tak, aby to srazilo můj pohled na Půlnočního Sokola z plné palby pěti hvězd kamkoliv níž.

5 09.02.2024

Naprosto bezchybné veledílo heroické fantasy.

Gemmell se nezdržuje žádnými zbytečnými popisy. Kniha je prostá vaty, každé slovo má důvod a význam. Není zde ani "gram tuku navíc". Stěžejní, zásadní události, plné skvěle vygradovaných, dramatických nápadů se zde odehrávají snad na každé druhé stránce. Všechno, co se zde odehrává, má téměř nonstop proporce osudové události, aniž by to působilo nějak únavně či nepatřičně. Gemmel s tímhle umí precizně pracovat.

A ještě navrch, po celou dobu čtení mám pocit, že jsem svědkem nadčasového díla.

Tak skvěle napsaný příběh, postavy, situace, tolik napětí a hloubky...a navíc - v knize není popsaná jen nějaká jedna dvě události, s čímž si běžně vystačí na jeden díl trilogie ostatní autoři - zde jede děj hrozně dopředu, stane se tady toho hrozná spousta a jsme postupně svědky celého dětství, mládí i dospívání hrdiny Rigantů - Krále Přízraka Connavara.

V jedné knize je toho mistrovsky obsaženo tolik, že jiní spisovatelé by to roztáhli klidně na deset knih a ještě by to nedokázali podat tak dobře. V Gemmellově bibliografii se tohle snad i vyrovná kultovní "Legendě".

Příběhy Connavarova dospívání, setkání s duchy lesa Seidhe, přátelství s cizincem Banouinem a celoživotní snaha nebýt "zbabělec" jako jeho otec Varracon (či jak se to píše..?), podložené dokonalým vykreslením heroismu...

Tohle jen tak nezapomenu.

4 29.01.2024

Hlavní tažnou silou knihy je samozřejmě nejednoznačná postava čaroděje Raistlina. Jestli se nakonec rozhodne přidat ke Královně Temnot, nebo ji ovládnout, jestli nakonec pomůže svým přátelům... to je otázka, která do čtenáře neustále pumpuje další a další chuť číst dál.

Jenže je to kniha až moc navázaná na původní trilogii. A já si po těch 20-ti letech už vážně nepamatuju, jak přesně to bylo. A proto pro mě byl závěr velké zklamání. Docela to graduje do něčeho, co mělo být velkolepé finále, ale nakonec tu máme jen střetnutí Raistlina a Fistandala, nebo jak že se to jmenuje... a nakonec to vyšumí do ztracena takovým stylem, že jsem byl docela znechucen.

Jinak klasický slabý průměr Dragonlance, který dokáže slušně zabavit.

1 23.01.2024

Tohle bylo vážně trochu mdlé. Je na tom dost znát, že se jedná o výplň mezi dvěma díly základní Dračí série. Celou dobu jsem čekal, kdy už se Derek a spol vypraví do ledové země pro to Dračí jablko, a ono se to nakonec odbylo hrozně rychle až v samotném závěru knihy.

Zajímavé bylo Kitiařino uvěznění generálem Ariakasem a neshody mezi Solamnijskými rytíři, kteří stranili Sturmovi a nesouhlasili s bezcitným jednáním svého nadřízeného Dereka.

Ale po většinu času jsem se nemohl zbavit dojmu zapomenutelného podprůměru. Naštěstí byl sem tam vytržen poutavějšími pasážemi, které mi přišly, jako kdyby si v tu chvíli autorka dala energeťák a psaní ji fakt začalo bavit.

1 20.01.2024

Dvě hvězdy s odřenýma ušima.

Tanis, Flint a jeho parta hledají úkryt pro osm set vesničanů, které pronásleduje drakoniánská armáda. A aby pro ně získali azyl v trpasličím městě Thorbardinu, tak musí najít legendární Charasovo kladivo, díky němuž lze vykovat dračí kopí, ale také se zároveň jedná o posvátnou relikvii, kterou si chtějí nechat trpaslíci z Thorbardinu.

Tahle fádní zápletka vyplňuje celou plochu knihy, téměř bez jakéhokoliv koření. Suché vyprávění bez nápadu rozřízne jen Tasova epizoda ze zlatým chlupatým mamutem.

Nedivím se, že tahle kniha tady ještě nemá žádný komentář. Bylo to totiž tak nezajímavé čtení, že není moc co komentovat.

1 13.01.2024

Určitě o mnoho lepší, než předchozí díl !

Postavy jsou najednou nějak barvitější, zajímavější a děj také. Kang a jeho regiment drakoniánů utíká před obrovskou gobliní armádou a a najdou útočiště v pevnosti auraka Maranty - dalšího drakoniána a jeho armády, o jejichž existenci Kang vůbec neměl tušení. Ovšem záhy Kang začne zjišťovat, že ne všechno v pevnosti je tak úplně v pořádku. A ona linka tajemna, neklidu a nezodpovězených otázek udržuje čtenářovu pozornost asi nejvíce v neustálém napětí.

Rovněž i dějové linky a vývoj dalších postav. Například u Maranty jsem dlouho nevěděl, jestli je hodný, zlý, nebo co vlastně... Pocit podezdřívání různých postav mi přišel taky poutavý.

U knihy jsem se vážně bavil, po celou dobu, každou její stránku. Trochu "letdown" byl jen závěr - který už byl fakt naprosto předvídatelný.

Jinak je to jedna z těch lepších knih Dragonlance, po jejímž dočtení mám dobrý pocit kvalitně stráveného času a jsem navnazený na další knihu z tohoto universA.

1 07.01.2024

(SPOILER) Zatím nejlepší kniha ze světa Dragonlance, jakou jsem kdy četl.

Je to přímo přecpané nápady, vkusným a trefným humorem mezi hlavními postavami a z celé knihy přímo srší radost ze psaní, mohutně prodchnutá tou pravou, povznesenou náladou naivních, devadesátkových Sword and sorcery fantasy. Pro milovníky téhle zlaté éry naivní fantasy je tohle zlatý grál !

Podle všeho tuhle knihu napsala sama Margaret Weis, což mi trochu dává námět k úvahám, jestli Tracy Hickman není ta brzda, díky které byly jejich společné knihy vždycky trochu zmatené a nevýrazné. Protože Procitnutí Mága je psané neskutečně čtivě, neustále se něco děje a postavy přímo dýchají životem. Ke každé po pár větách zaujmete nějaký vztah a perfektně je poznáte a těšíte se z jejich vzájemných interakcí. Takhle skvěle to Margaret v tandemu s Tracym nikdy nešlo !

Jediný důvod, proč nedám plný počet bodů je ten, že na konci knihy si OPĚT přečteme o tom, jak proběhla Raistlinova Zkouška ve Věži magie. Tenhle závěr už nic k ničemu nepřidává - zase jen "zjistíme", že důvody Raistlinova konání a jeho motivace - stejně tak jako to, na čem mu nejvíc záleží - Jsou Magie. Ovšem tomu už dříve byla věnovaná jedna celá kniha, takže tahle závěrečná kapitola (i když samozřejmě velmi dobře napsaná!) opakováním již jednou řečeného, zbytečně sráží dojem z knihy.

2 03.01.2024

Nejlepší byla dějová linka Caswallona a Gaelena. Části, kdy velký hrdina cvičí chlapce, kterého v mládí zachránil, mají nápad a dokáží upoutat. Další plus je, že si autor uvědomil slepou uličku, do které by se dostal, kdyby navázal na předchozí díl přímo a popisoval Sigarnino tažení proti vládnoucí moci. To je zde úplně přeskočeno a děj se věnuje naštěstí úplně odlišným věcem, takže kopie Statečného Srdce se už nekoná.

Novinkou jsou sci-fi prvky, docela nenápadně zakomponované do fantasy zádkladu, působí sice lehce rušivě a element cestování časem, docela násilně a snad i zbytečně vložený do knihy, vytvoří ke konci takovou trochu brzdu, která zadrhne plynulost a celkové flow děje. Dokonce i odkrágluje veškerou gradaci celého finále.

Přesto všechno - ač by se mohlo zdát, že to autor docela zbodal - jsem měl na konci pocit, že to celé zase vyznělo nějak velkolepě, osudově a nadčasově.

2 27.12.2023

(SPOILER) Asi žádný, sebegeniálnější spisovatel, si nemůže udržet prvotřídní úroveň po celou svoji bibliografii. Zde je jedna ze slabších chvilek Davida Gemmella.

Zaimplementovat ženskou hrdinku do ryze super-chlapáckého prostředí heroického fantasy nabízelo nepřeberné možnosti pro mnohé zajímavé nápady. Bohužel z nich Gemmell využil jen ty, co se nejvíc nabízeli - hlavní hrdinka se peleší s kým jen může, potom ji znásilní polovina pluku, aby ji fakt nakrkli a když dojde na závěrečné plánování bitvy, využije některé mazané ženské nápady, jak porazit vojsko silnějšího nepřítele.

Pořád to není málo, ale Gemmell umí líp.

Žel, hodně se na dojmu z knihy podepsalo prvních cca 130 stran, kdy autor na čtenáře háže jednu postavu za druhou. Ani jedna mě nezajímala. Navíc se v podstatě nic nedělo a já se do čtení hrozně nutil. Zábava začne paradoxně až ve chvíli, kdy se hlavní hrdinka fakt naštve na vládnoucí třídu (viz výše), kdy ji baron zabije jejího oblíbeného luňáka a jeho vojsko ji znásilní. V tomhle okamžiku kniha kopíruje děj Statečného Srdce, což je pro Gemmella celkově docela špatná vizitka.

Ovšem i tohle se dočkalo určité spásy v tom smyslu, že to autor moc nenatahuje a celé to dospěje do finále poměrně rychle. Žel - zase tady musíme mít pokračování, do kterého se jdu rovnou pustit a doufá, že to nebude jen nekonečný popis ještě větší bitvy...

1 23.12.2023

Obal českého vydání je fakt hnusný a ke koupi spíše odpuzuje.

Nicméně obsah knihy je jednou z nejzajímavějších, post-Howardovských Conanovek. Cimmeřana příběh zachycuje v pokročilém věku na prahu stáří a barbar zde musí zachraňovat svoji ženu, se kterou žije již přes deset let - což mu samozřejmě nezabraňuje okamžitě skočit do postele s první jinou ženštinou, která se naskytne.

Dost nezvyklá premisa příběhu není jediným netypickým znakem. Conan zde dělá chyby v úsudku a několikrát je dokonce obelstěn a nepřítelem přemožen, což se nestává v podstatě nikdy. Obyčejně je totiž skoro kánon, že Conan vždycky vyhraje. Ale tohle se mi líbí, dost dobře to zapadá do faktu, že Cimmeřan tady už není nejmladší a navíc to dělá vyprávění zajímavějším.

Co mi ale moc nesedělo, je jeho chování k ženám. Barbar je zde občas dost vulgární a surový. Tohle už bylo dost mimo jeho roli.

Každopádně jinak si příběh drží očekávatelné klišovité mantinely, ale čte se až překvapivě dobře a neustále drží poutavou auru a během čtení nezačne nudit.

1 18.12.2023

Poslední díl Drenajské ságy vrací na scéna Skillgannona a Drusse. Klasika nepřemožitelných borců je naštěstí obohacena o postavy, jako je obchodník Stavut, který je nedopatřením vržen do role hrdiny, na kterou evidentně nemá, ale nějak se s tím musí popasovat. A jeho dějová linka, ve které se spřátelí s divokými Zkřenci, je k nezaplacení skvělá. Děj nejen odlehčuje a zpestřuje, ale dává mu možnost, aby si čtenář našel nějakou postavu, se kterou se ve světě neporazitelných borců může skutečně ztotožnit.

Dále tu máme samozřejmě skvěle napsané postavy, jejíchž motivy, myšlenky a motivace se mění, stejně tak jako jejich vztahy a osudy. Prostě heroická fantasy napsaná uvěřitelně a bez jakéhokoliv pozlátka, balastu, fan servisu nebo kýče, ale zároveň nepostrádající onen "wow efekt", kdy hrdina z legend nakráčí na scénu.

Tentokrát je to jen o něco zředěné několika linkami a místy, která působila lehce hluše a nezáživně, v porovnání s gejzírem heroických fantasy nápadů, kterými tahle kniha, stejně jako většina ostatních dílů Drenajské ságy, jenom oplývá.

4 15.12.2023

Přidávám se do seznamu bardů, pějících ódu na tohle dílko.

Drenajská sága má celkově neuvěřitelně vysokou úroveň. Některé knihy se sice moc nepovedly, ale jiné jsou kult - včetně téhle.

Fanoušci old-school heroické fantasy zde dostanou naprosto všechno, co by prvotřídní kniha z tohohle žánru měla mít. Uvěřitelné, lidské hrdiny, se svými slabostmi, tíhou minulosti, nezdary a lidskými příběhy. Nikdo zde není prvoplánově bad-ass. Do téhle polohy hrdiny přirozeně dostane nezbytnost situace, což je postup pro jakýkoliv heroický příběh naprosto zásadní a ony vygradované hrdinské bitky a situace tak dostanou ten správný šmrnc a čtenářský dopad, který by mít měly.

Spoustu dobrých nápadů, vypointovanou zápletku, napínavý gradující děj a dokonale zvládnuté klišé snad již není potřeba zmiňovat. Na jedničku je zde zvládnuté i obrovské množství flashbacků, které jindy děj brzdí, ale zde ho na správných místech podporují tím, že poodhalí minulost postav v okamžiku, kdy potřebujeme posílit linku jejich lidské stránky.

Navíc - lacinější autor by si neodpustil zařadit střetnutí zbraní obou hlavních nabušenců - protože to je něco, co dokáže levně vyvolat čtenářskou pozornost. Gemmell se toho díkybohu vyvaroval.

I přesto, že "Legenda" je v tomhle ohledu ještě dotaženější model heroické fantasy, tak není důvod, proč by "Bílý vlk" za své dokonalé zvládnutí žánru měl dostat hodnocení nižší, než absolutní.

8 10.12.2023

Tohle už bylo moc.

Od vynikajícího prvního dílu se autor s každou další knihou po všech stránkách zhoršuje. Ovšem od minulého dílu je k "Čaroději v srdci světa" tak obrovský kvalitativní propad, že jsem u toho málem umřel.

Jedna hvězdička za námahu. Autor přišel zase s dalšími novými nápady, jako třeba alternativní svět, ve kterém má každý člověk své stínové dvojče (neinspiroval se tímhle později ve svém Archivu Bouřné Záře Sanderson...?) Dále přišel s novou rasou nepřátel a vychytávkami, jako jsou biologická nasazovací křídla na létání.

Spousta nových postav je tady taky. Jenže děj je kompletně bez nápadu. Zase další hrozba, které se hlavní hrdina musí postavit. Ale je to celé napsané tak zmateně, nudně a fádně, že mi to celé splývalo v jeden šedivý guláš nezáživného textu, ze kterého jsem jen těžko chápal, co se vlastně děje a kdo je kdo. Možná na to má vliv i totální nezajímavost příběhu, díky které jsem se ani přes pevnou osobní disciplínu nedonutil na text soustředit.

Možná to mám stejné, jako to přede mnou popsala Ziriant. Nemít obsedantně kompulzivní sklony, abych všechny načaté knihy dočetl, tak tohle dávno letí z okna. A na další díl už ale vážně nemám energii a nevím, jestli se mi do něj po delší pauze povede donutit.

BTW, vážně to bylo tak špatný, až mi přijde, že to snad už ani Farland nepsal..

1 03.12.2023

Hellboyův origin.

Kdyby se nejednalo o vysvětlení (alespoň částečné) původu hlavního hrdiny, zůstal by pouze velice jednoduchý příběh se zápletkou jako z šestákových dobrodružných sešitů z úsvitu minulého století, křížených s prvními příběhy Conana, avšak bez jeho atmosféry.

O tu se zde stará snad jen kresba. Ta je zásadní, originální a ve své podstatě již legendární. Bez ní by to bylo bezduché "hack and slash" s hororovým nádechem, podle výše popsané šablony.

1 01.12.2023