gladya
komentáře u knih
Ani sami bohové
Isaac Asimov
Asimov je můj oblíbenec. A tahle knížka to jen potvrzuje. Nic na tom nemění fakt, že některé jeho knížky po těch desítkách let trochu zastaraly, vývoj společnosti a vědy samozřejmě neodpovídá tak docela tomu, jak si to představoval před desítkami let. Jenže myšlenky podle mě nezastaraly a lidé jsou pořád stejní. Zkrátka je to o lidech a sci-fi je zajímavá kulisa.
Líbilo se mi to, vzpomínala jsem na znalosti chemie, jak je to s izotopy a nezapomněla jsem to. To se mi na hard sci-fi líbí, čtenář si užije nejen to fi, ale i trochu toho sci. Samozřejmě, užívám si to jen na úrovni laika, míru vědecké správnosti si posuzovat netroufám.
Je to spíš o intrikách, akce tam moc není , což mi rozhodně nevadí.
A ta úvodní věta z anotace (a vlastně pokračování názvu) : " Ani sami bohové proti hlouposti nic nezmohou" je trefná.
Ohnivý sloup
Ken Follett
S kritickými výhradami souhlasím, ano, je to trochu drsnější červená knihovna, ano postavy jsou trochu černobílé, zvlášť padouši, u těch kladných to tolik nebije do očí a jsou chybující. Ano, je to trochu schematické. Ale ono se to tak krásně četlo.
Follett v historických románech často nechává fiktivní postavy přimotat se k významným událostem a někdy těmi událostmi pořádně pohnout. Čtenář tak pochopí, že se schyluje třeba k Bartolomějké noci a napjatě očekává, ne jak to dopadne (to zná z dějepisu), ale co budou provádět a jak dopadnou hrdinové románu. A takových historických událostí je tam řada.
Když jsem četla o náboženských fanaticích ( a byli na obou stranách, i když na jedné bylo víc padouchů), napadlo mě, že jsme se o moc dál nedostali. Náboženské konflikty i konflikty kvůli jiným "vznešeným idejím" jsou pořád.
Krásně bylo popsáno, jak se jedna skupina dožaduje tolerance vůči sobě, ovšem sama zrovna tolerancí k jiným neoplývá. Tak to je na světě pořád.
A ti, kdo se opravdu o toleranci snažili, si nakonec taky v tomhle románu museli ruce ušpinit.
Nenávist
David Lagercrantz
Mně se to líbilo, poslouchala jsem audioknihu nemohla a jsem se odtrhnout. Příběh (nebo spíš příběhy), postavy a jejich chování, nic z toho není moc uvěřitelné. Ale to mi nevadilo. Asi mám nějakou hranici, od které mi vykonstruované propletence nevadí. Zkrátka tomu se věřit nedá a každý to ví. Nechala jsem se unášet vyprávěním a jelikož u pohádek pro dospělé, a tahle knížka je pohádka pro dospělé, člověk nemůže spoléhat na happy end, o některé postavy jsem se i trochu bála. A k té uvěřitelnosti, chci věřit, že po světě nechodí moc Gáborů. Takoví lidé totiž asi existují.
Knihonoš
Carsten Henn
U takových knížek ztrácím schopnost být kritickým čtenářem, Je to dojemné, je to i o knížkách a asi je to opravdu kýč. No a co? Pohladilo mě to po duši, copak to nestačí?
Severka
Nina Špitálníková
Velmi zajímavé čtení. Nejen proto, že ukazuje život v KLDR a zrůdnost režimu. Je zajímavé, že hlavní hrdinka je z privilegované vrstvy, takže jí vlastně nic moc nechybí a nestrádá, tedy alespoň na poměry KLDR . Tím působivější je popis toho, co s člověkem režim udělá, jak mu zdeformuje myšlení a hodnoty.
Skvěle popsané je i to, jak těžké je pro někoho jako Severka žít v normálním světě .
Nesoudím hlavní hrdinku, ale režim, který tohle s lidmi a z lidí dělá.
Za zamyšlení stojí i to, jak se rodiče (zde otec) snaží udělat pro dítě to nejlepší. A jak zoufalý asi otec byl.
Až na konec všech dní
Jodi Picoult
Četlo se to dobře, ale z knížek od JP, které jsem četla, se mi to asi líbilo nejmíň. Možná je to tím, že už mi dávno není 16 a nemám už dost empatie pro rozervanou duši teenagera. Možná jen proto, že jsem to četla příliš brzy po jiné knížce autorky.
JP ve svých knížkách píše o vyhrocených až extrémních situacích a příbězích, tenhle příběh byl navzdory velké tragédii vlastně možná jeden z těch jejích "obyčejnějších".
Připoměla jsem si, že právo (resp. litera zákona) a spravedlnost v etickém smyslu není vždy totéž. A přemýšlela jsem o tom, jestli je soudní proces v USA a podobných právních systémech opravdu hlavně soupeřením mezi obhájcem a státním zástupcem, jak to často známe z románů a filmů.
Buď jako řeka
Shelley Read
Také mně tahle knížka připomínala Kde zpívají raci. Jenže Buď jako řeka se mi zdaleka tak nelíbilo. Možná jsem nebyla ve správném rozpoložení. Popisy ani to, že něco z chování hrdinů mně osobně přijde ne úplně uvěřitelné, mi u jiných knížek nevadilo. Zkrátka mezi mnou a touhle knížkou nějak nepřeskočila jiskra. V podstatě bych mohla podepisat komentrář od uživatelky jarovia.
Černočerné srdce
Robert Galbraith (p)
Ať si si autorka říká Galbraith nebo Rowlingová, psát zkrátka umí. Dávám plný počet hvězd, i když s hlavními výtkami jako je příliš velký počet postav, lze jen souhlasit. Takové vady na kráse pro mě ale víc než vyvážilo vypravěčské umění a v tomhle případě asi hlavně velmi zajímavá zápletka. Přemýšlím, jestli jsem četla jinou knížku, kde mají sociální sítě pro děj takový význam. Jako starší ročník si osobně těžko dokážu představit, že by v mém životě sociální sítě (řadu jsem vyzkoušela a některé používám) a nějaká hra znamenaly tolik, co pro některé postavy. Ale svět se mění a tyhle novinky se mohou stát nástrojem manipulace, vydírání a vůbec se dají zneužít, jako ostatně skoro všechno.
U tohoto žánru nějak neřeším uvěřitelnost hlavně pokud jde o hlavní hrdiny a jejich schopnosti.
Jsem zvědavá, co provede autor/ka v dalších dílech s dvěma hlavními protagonisty. Jak někdo píše, ta ženská zabila Brunbála ( a taky Siria, Remuse a řadu dalších).
Nejsem jako vy
Jodi Picoult
Líbilo se mi to. Nejvíc oceňuji, že je tam popsán nejen pohled člověka, který je v něčem "jiný", ale taky matky a sourozence. Rodiče jsou dospělí a s jinakostí a speciálními potřebami potomka se můžou nějak vypořádat. A ne každý to dokáže. Ale co sourozenci? Jak malé dítě pojme, když se rodina přizpůsobuje potřebám bráchy či ségry a ono se možná cítí odstrkované?
Zaujalo mě, že autorka (nebo alespoň matka v knize) bere jako fakt souvislost autismu a očkování, to se, pokud vím neprokázalo, ale budu pátrat.
A zajímavá věc je odpovědnost člověka za své činy.
Gazely
Patrik Hartl
Je to Hartl v tom dobrém i špatném. Dávám plný počet hvězdiček, protože se mi to z Hatrlových knih, které jsem četla, libilo asi nejvíc. Četlo se to hodně dobře. V kategorii oddechové čtení je to fajn.
Co mě zaujalo? Řada postav jsou úspěšní a bohatí lidé, kteří se znají se slavnými lidmi. A přitom vlastně prožívají stejné rodinné a vztahové situace, jako každý z nás.
U severní zdi
Petra Klabouchová
Jedna z knížek, která se mi dostala pod kůži. Několikrát jsem měla slzy v očích. Hlavně, když se jednalo o děti, ale nejen o ně. Nejsou to totiž jen vymyšlené příběhy, ono se to dělo.
A vzpomněla jsem si na lidí, co kňourají, že jsme jak v padesátých letech. Co oni na tyhle příběhy?
Saturnin při chuti
Miroslav Macek
Líbilo se mi to, docela jsem se bavila. Je to celkem příjemná oddechovka . Některé vtípky jsou skvělé. Jen si nejsem jistá, nakolik to opravdu ladí s původním Saturninem a Jirotkovým humorem. No asi si ho zase jednou přečtu.
Zdálo se mi to lepší než první knížka o Saturninovi od Macka, možná jsem jen teď byla na podobné čtivo líp naladěná. Musím uznat, že v tomhle žánru je Macek dobrý.
Sudetenland
Leoš Kyša
Mně se Sudetenland líbil víc než jiné autorovy knížky, které jsem četla, ty považuju "jen za docela dobré". Není to žánrem, fantasy mám ráda a hláškující hrdiny s magickými superschopnostmi brouzdající se potoky krve občas jako zpestření čtiva celkem můžu, v tomhle subžánru mě někteří autoři zaujmuli víc než Kotleta.
Sudetenland je pro mě zajímavější. Mám totiž ráda taky historii i alternativní historii Na téhle knížce je zajímavé, že historie je alternativní jen trochu. A autor se dotýká docela zajímavých otázek, jak hluboko se lidem a národům pod kůži vryly skutečné či domnělé křivdy z minulosti, jak nést pochybení a třeba i zločiny předků? Konec je povedený.
Posloucháno jako audiokniha.
S prominutím řečeno
Michael Žantovský
Mohla bych podepsat komentář uživatele witiko. Jelikož mi knížku půjčil kamarád jako něco, co stojí za přečtení ale nic víc mi k ní neřekl a anotaci jsem nečetla, chápu i jistá zklamání některých uživatelů. Kdo čekal „seriozní" memoáry nebo politoligický či podobný text, nutně byl překvapen a mohl být i zklamán. Já jsem po přečtení první kapitoly navštívila stránku Palmknih a knížku jsem si koupila do čtečky, To asi hodně vypovídá. Mně to vysloveně sedlo, takový humor rozhodně můžu.
A napadlo mě, že člověk si tuhle knížku asi užije tím víc, čím víc o politice, diplomacii ale taky celebritách z oblasti kultuty ví. Vím, že mi určitě nedošlo všechno a hlavně u těch celebrit jsem neznala všechna zmiňovaná jména, ale i tak to stačilo.
A pozor, humor a odlehčený tón a nadsázka nijak nesnižují to, že základem jsou skutečné autorovy zážitky.
Muži ve zbrani
Terry Pratchett
Knížky o Hlídce se asi postupně stávají mými nejoblíbenějšími ze Zeměplochy . Pratchett dokáže pobavit, ale tady bylo i trochu smutku. A hlavně, v zábavném příběhu se objevují i docela závažné problémy, které se týkají nejen Ankh-Morporku, ale existují i u nás na Zemi kulaté (vím, spíš šišaté) , třeba rasová a etnická nesnášenlivost.
Skvělé jsou postavy hlavně Karotky, Elania, Vetinariho. Zkrátka doporučuji.
Pohádka
Stephen King
King je zkrátka pan spisovatel. Pohádka není horor, což mi nevadí, naopak. Vím že King je mistr hororu, ale já mám nejradši právě ty jeho knížky, které nejsou klasické horory,
King odkazuje nejen na pohádky, ale je tam třeba zmínka o Hvězdných válkách a najde se i něco jako Hunger Games. Nic z toho ale neznamená, že ta knížka není originální. Zkrátka je to zajímavé čtení.
Malý život
Hanya Yanagihara
Osudy čtyř přátel během několika desetiletí, zajímavé téma a dobře napsané. Pravda, závratně úspěšné kariéry všech čtyř hrdinů jsou až neuvěřitelné. To ale nevadí a asi je to záměr. Je zajímavé, že vlastně ani jeden z hrdinů nevyhovuje beze zbytku představě „ heterosexuální muž s tradiční rodinou“, jen jeden se jí hodně blíží. Nejpůsobivější je asi to, co prožil Jude. Na jednu stranu se až nechce věřit, co s takovým startem v životě dokázal. To, že ho traumata z dětství poznamenala ovšem uvěřitelné je. I to, že obviňoval i sebe. Nevím, jestli je možné, aby dítě takhle dlouho „uniklo“ systému.
Dlouhé a „tlusté" knihy mi nevadí, ale tady se přidávám k názoru, že tahle knížka by mohla být kratší.
Sudetský dům II: Podzim 1947 - květen 1950
Štěpán Javůrek
Tahle knížka, stojí za přečtení. Je tady krásně popsáno, jak se v některých obdobích daří lidem jako Tomeček. Takoví lidé existují vždy a všude, ale zdravá společnost je udrží na uzdě. Líbilo se mi, že tam jsou kromě jasného padoucha Tomečka různé typy lidí. Ti, co možná v jádru nejsou špatní a v jiných dobách by to byli celkem normální lidé, ale uvěřili, že v zájmu „obecného blaha a kolektivu“ platí, že když se kácí les, lítají třísky. Někdo využil dobu k budování skvělé kariéry, někdo se jen bál.
A pak je tady ta většina, Lidé, co nejsou žádní hrdinové a snaží se starat o své a v pohnutých dobách raději „drží hubu a krok“. A to nahrává skutečnému zlu.
Je tam popsáno, jak někteří lidé nejdřív opravdu věřili, že komunisté vybudují lepší a spravedlivější společnost, Stalinské zločiny možná neznali nebo je brali jako selhání jedinců.
A pak jsou tu ti stateční, kteří hned pochopili, co nástup komunistů znamená. A snažili se nepodlehnout nátlaku a také to patřičně odnesli.
Je to román a některé věci beru jako ilustraci doby. Vím, jakou roli hráli sovětští poradci, ale pochybuju, že se zabývali obcemi v pohraničí jako Brod nebo Skláře, no možná i tam zajeli. Nevím, jestli akční výbory takhle řešili i dělníky, možná i u nich docházelo k přesunům nespolehlivých na podřadnější práce. To není kritika, jen zamyšlení.
U tohoto dílu se mi občas hrnuly do očí slzy, ale první se mi líbil o trochu víc. Ne vždycky mi sednul autorův styl.
Sudetský dům: Jaro - léto 1945
Štěpán Javůrek
Tak tohle se mi moc líbilo. Je to působivý příběh dvou obyčejných rodin, odehrává se hlavně v pohraničí v pohnutých časech těsně po konci války v Evropě. Kdo je „dobrý“ a kdo „zlý“ nezávisí na národnosti, je to vždy o konkrétním člověku. To oceňuji, protože příběhy ze Sudet byly často nejdřív o hodných Češích a zlých Němcích a pak zase naopak.
A v každém z nás je asi trochu dobra i trochu zla. Dá se pochopit, že Němci naletěli Hitlerovi. Dá se pochopit, že Češi po válce nenáviděli vše německé. Hlavním hrdinům téhle knížky došlo, že národnost není to hlavní, až když osobně poznali, že i Češi i Němci jsou zkrátka lidi. Jenže taky existují Tomečkové. Ti se objevují ve všech dobách a národech, některé doby a okolnosti jim ale zvlášť svědčí.
A jak těžké je některé věci pochopit, je vidět třeba z tohodle ne zcela doslovného citátu:
" My Němci máme nosit N? Copak jsme Židé?"
Kéž bychom se dokázali z historie poučit, nenaletět slibům křiklounů, nenechat šířit nenávist a dokonce násilí, odmítnout princip kolektivní viny.
Kniha, kterou posypal hvězdný prach
Nora Eckhardtová
Příjemné překvapení. Je to originální, zábavné, čtivé, chytré, dobře napsané. Co víc může čtenář chtít.
I to, jak autorka "vstupuje" do příběhu se mi docela líbilo.
Něco bylo předvídatelné, něco překvapivé, to byl asi autorčin záměr.
Zkrátka čtení jsem si užila.