GinoNeutrino komentáře u knih

Jsme-li drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší. Své melancholické procházky už mohl Ivan Blatný podnikat jen v zahradě raplhausu a o paní Jitřence mohl jenom snít, avšak právě tehdy napsal skvělé básně, v nichž se uhrančivý jazyk snoubí s překvapivě smířlivou náladou.

Vtipné, hravé, ironické, s kouzlem mladistvé naivity a prožitou atmosférou tehdejšího maloměsta. Jsou zde i dobré vtipy, které se do filmové adaptace nevešly (figuru pražského textaře použili tvůrci aspoň v pokračování): "Vezměte lidem pondělí a nemají na co žehrat. Pondělí je předehra, start, prolog týdne, v pondělí mají schůzky nejnezkušenější milenci, v pondělí je nejvíc úrazů, nešťastný den. Černé pátky na burzách jsou mi záhadou." Koneckonců i ty peripetie kolem nacvičování divadla mi tu připadají přesvědčivější než ve filmu, kde se mi moc nechtělo věřit, že by místní honorace chtěla tajtrlíkovat kvůli párku střelených puberťáků.

Zdá se, že osobnost Ivana Jelínka je dnes už převážně zapomenuta. Škoda, ve svých pamětech má hodně co říci k událostem moderní české historie, i když jeho počínání nevyvolává vždy zrovna sympatie.

Bavilo mě hodně. Konečně současný cestopis, který jen nelamentuje nad místní byrokracií, hygienou či cenotvorbou, ale dokáže se podívat také perspektivou domorodců a přistupovat k nim jako k lidským bytostem, aniž by je nějak idealizoval.

Předloha filmu Zbyňka Brynycha s Karlem Högerem v hlavní roli. Pokus o alternativní historii aneb jak to dopadne, když se náckové rozhodnou pro změnu konat dobro. Film je svojí odlidštěně mrazivou atmosférou výrazně lepší než kniha; Hanuš měl dobrou ruku na originální náměty (viz Bílá cesta mužů), ale nikdy je nedokázal čtivě a uvěřitelně zpracovat.

Co všechno může ateistu napadnout při četbě bible... Kolakowski byl nepochybně velmi inteligentní a statečný muž, ale někdy mám dojem, že nesouhlasil s ničím, ani s tím, co sám právě napsal.

Saganová byla nesporně průkopnicí dnes tolik ceněného umění, jak pomocí chytré reklamy vykouzlit světový bestseller i z naprosto průměrného textu. Zatímco její prózy dnes spíše než pohoršení vyvolávají shovívavý až nostalgický úsměv, tyto hry mají pořád svoje frivolní a dekadentní kouzlo a věřím, že herci i diváci si ty výměny cynických replik mohou opravdu užívat.

Někde jsem četl, že Angličané musejí pořád dbát na dekórum a právě proto tak milují divadlo, kostýmované slavnosti a další příležitosti, kde se mohou legálně vyblbnout. Také na této knize je zajímavější než intriky okolo dědictví ta zábavná konfrontace střízlivých manželů Alleynových s afektovaností rozvětvené herecké rodiny, smyslem jejích členů pro efektní gesta a konverzaci plnou rafinovaných náznaků.

Spojení "moudrý klaun" už je silně zprofanované, ale na Viidinga sedí. Nejen proto, že se kromě psaní zabýval i herectvím, ale hlavně pro jeho tvrdě ironické a sebeironické básně, civilní až naivistické a přitom filosofické, které se k českým čtenářům dostaly ve výborném přebásnění Jiřího Žáčka.

Charakter máme hokynářský,
uvnitř jsme však volnomyšlenkáři
a mírou všeho je nám stupeň závisti,
kterou ať cítí druhá živá mrtvola

zde, v těsném předpokoji Euroasie,
kde není průvan, což je zvláštní věc,
kde na podlaze leží symbol a ne koberec,
kde do vázy se dává symbol a ne květ,
kde do úst vkládáš symbol místo dýmky,
kde rozezvučíš symbol místo flétny,
kde housle zní – a hudbu neslyšet.

Jedna z nejzajímavějších sportovních autobiografií. Slavná maďarská plavkyně píše otevřeně o pronásledování za druhé světové války, o stresu spojeném s vrcholovým sportem i o různých peripetiích ve svém osobním životě.

Podle mne možná spíš expresionismus než naturalismus. Bídy a násilí nebylo zdaleka tolik, jak jsem čekal (i když popis poměrů na tehdejších stavbách měl svoje kouzlo), zato popisy Lénových duševních pochodů by se neztratily ani u Dostojevského.

Z knihy je znát ambice spojit atraktivní zápletku s intelektuálním přesahem, přidat kosmopolitní šmrnc a vše ozvláštnit módními motivy jako hlavolamy a meteorologie. Možná že Umberto Eco by to všechno dokázal uřídit, ale v Ludvově podání zbyl jen pocit čehosi přehnaně ctižádostivého a zoufale bezkrevného.

Zpověď dítěte svého věku, sympatická svojí neliterárností. Moderní muži už smějí přiznat svoji zranitelnost, ale pořád by raději ženám imponovali, kdyby ovšem měli čím. A i když víme, že žádný vztah není navěky, přesto stále věříme, že se dokážeme stát výjimkou. Ze stránek je cítit smutek ze světa, v němž je nesmírně těžké čemukoli uvěřit a z něhož se při neustálém vytváření hodnot kamsi vytratil smysl toho všeho. Občas vypravěč sklouzne k sebelítostivému patosu, ale přesto si dokáže čtenáře získat a přimět ho k přemýšlení.

Sarkastický popis tehdejších poměrů v kultuře a politice je pro dnešního čtenáře nejspíš zajímavější než poněkud křečovitá fantasticko-eschatologická rovina - ale i tohle exaltované duchovní hledačství k devadesátých letům patřilo.

Nějaké informace o české filmové tvorbě v období mezi perestrojkou a hypoteční krizí zde získáme, ale většinu obsahu tvoří Čulíkovy impertinentní glosy, občas docela trefné, ale častěji spíš kuriózní, založené na povzneseném mávaní ctností. Všechny filmy interpretuje podle stejného mustru: vypíchne v nich scény, v nichž postavy lžou, kradou, intrikují, opíjejí se, kouří a svádějí ženské, aby je bez ohledu na kontext prezentoval jako další doklad nevyléčitelné zkaženosti českého národa (do něhož, v rozporu s názvem knihy, sám sebe nejspíš nepočítá). Ne že by na Češích a českých filmech nebylo co kritizovat, ale snad by to šlo i chytřeji.

Je trochu zvláštní, že česká literatura vlastně takovou rozsáhlou realistickou ságu na rozdíl do jiných evropských národů nevyprodukovala (snad Neffovy Sňatky z rozumu, ale ty vznikly výrazně později) - asi jsme měli málo měšťanů a mezi nimi žádné spisovatele. Když člověk vidí tu upjatost a pokrytectví tehdejší holandské lepší společnosti, tak se ani nediví, že jejich dědicové museli zřídit coffeeshopy, aby se z toho nezbláznili.

Grónsko, moře a sníh mě lákaly, navíc rád fandím amatérským detektivům, zvlášť když vypadají jako Julia Ormondová - jenže mi časem začala lézt na nervy všechna ta průhledná iluminátská spiknutí, vykalkulovaná snaha šokovat za každou cenu i dost nepřesvědčivé psychologické a filozofické pasáže.

Sugestivní výpověď o tom, že přežít gulag nebylo také žádné terno. Pro ruskou literaturu typický pomalý a rozmáchlý text, v němž se přehlídka zmarněných osudů prolíná s historickými a společenskými úvahami natolik otevřenými, že byly nepublikovatelné i v době chruščovovského tání.

Cenné svědectví řadového vojáka o demoralizaci francouzské armády a společnosti, po kterém ani nepřekvapí, že velmoc na jaře 1940 tak rychle zkolabovala. Daní za deníkovost je určitá nepřehlednost a rozvláčnost, ale Malaquais zde potvrzuje dojem z Javánců, že byl mimořádnou osobností, v níž se literární talent snoubil s intelektuální poctivostí.

Hodně zvláštní vyšetřování - týká se zločinu spáchaného skoro před půl tisíciletím (vražda princů v Toweru) a detektiv se nehne z nemocničního lůžka, spoléhá jen na svoji dedukci a znalost lidských povah. Podané důkazy o nevině Richarda III. působí celkem přesvědčivě, i když nevím, zda by obstály u hypotetického soudu. Každopádně Shakespearovo drama tímto odhalením nic neztratilo na síle.