Ačkoliv Ambessu jsem nikdy v žádné podobě světa League of Legends neměl rád, její knižní příběh mě nakonec bavil.
Kniha má velký spád a čte se opravdu dobře, ale na kvalitativní úroveň těch nejlepších fantasy děl podle mě nedosahuje.
Hodně mě ale bavila linka odkazující na seriál Arcane, která se točí kolem Mel. A protože tenhle svět mám opravdu hodně rád, vlastně ani nevím, nakolik je moje hodnocení objektivní.
Výborná kniha o Rotě E 506. pluku 101. výsadkové divize, která sleduje její cestu od výcviku až po konec války v Evropě. Přestože znám seriál, kniha mi nabídla mnohem víc detailů a především pohled na samotné vojáky, jejich vztahy, strach, odhodlání a fungování jednotky v boji.
Při čtení jsem nemohl nepřemýšlet o kontrastu s tím, jak je v knize Drsní hrdinové popsáno rané SAS.
Rota E pro mě představuje elitu jako systém. Výcvik, disciplína, jasné postupy, organizované velení a schopnost vysadit větší jednotku v týlu, bojovat a následně získaný prostor držet.
Rané SAS je naopak elita jako autonomie. Malé skupiny, minimum podpory, improvizace, vlastní rozhodování a schopnost fungovat hluboko za nepřátelskými liniemi. Spíš skalpel než kladivo. Nevyhledávat boj, ale pokud možno ho obejít, splnit úkol a zmizet. A když už se boji nejde vyhnout, pak mít kolem sebe lidi, kterým můžete naprosto věřit.
Ani jeden přístup není lepší. Každý je určený pro něco jiného. A právě tenhle kontrast mě na obou knihách hodně bavil.
Bratrstvo neohrožených je ale především skvělý příběh skutečných lidí. Čtivé, působivé a místy až neuvěřitelné.
Tak druhý díl série se rozjel do tempa, které je ještě intenzivnější než první díl. Příběh je opravdu výborně vystavěný a krásně graduje.
Pořád platí, že 5 hvězd dát nemohu, protože je tu málo momentů, které bych nedokázal předem odhadnout. Zároveň ale platí, že v kontextu všeho ostatního to té knize dokážu odpustit.
Líbí se mi i to, jak se příběh rozdělil do několika linií. Sledujeme osudy více postav a skupin, které se postupně prolínají, a právě to podle mě příběhu dodává na dynamice.
Svět dobra a zla je tu navíc vykreslený tak jasně, že prostě musíte fandit. A není těžké si mezi postavami najít své oblíbence, kterým chcete držet palce a jejichž osudy vás začnou opravdu zajímat.
Kdyby mi někdo řekl, že fantasy o 500 stranách bude mít děj rozprostřený jen do několika dní, prakticky na jednom místě a kolem jediné bitvy, asi bych pochyboval.
Abercrombie ale dokázal, že to funguje. Příběh je neuvěřitelně pestrý, postavy mají vlastní charakter a já mohl celou dobu fandit Hallovi i Calderovi.
Každá kniha série je úplně jiná, a přesto jsou všechny zatraceně dobré.
A pokračujeme v plavbě do absurdistánu. Protože vesmíru může vládnout muž v dřevěné boudě s kocourem na místě zvaném Nikdezvlášť a nepamatujíc si své jméno.
Douglas Adams opět ukazuje dokonalou schopnost parodovat lidské chování, společnost i naši potřebu hledat ve všem nějaký smysl. Mezi absurdními situacemi si navíc občas nenápadně odloží i hlubší myšlenku.
Musím ale přiznat, že už asi nejsem tak bezstarostný čtenář jako kdysi. Smál jsem se méně a ne každá absurdní ptákovina mě tentokrát zastihla ve správné náladě.
Přesto je to kniha, která přesně ví, čím chce být. Čtenář, který ocení absurditu, výsměch lidské hlouposti a naprostou tvůrčí drzost, v ní najde obrovskou radost.
Parádní a velkolepá fantasy, která se čte téměř sama.
Neuděluji plný počet hvězd jen proto, že několik zásadních zvratů jsem odhadl dříve, než je autor odhalil. Překvapení, která měla mít největší dopad, tak na mě nefungovala úplně naplno.
Přesto jde o mimořádně čtivou knihu. Často jsem měl problém ji odložit a chtěl jsem vědět, co bude dál. John Gwynne umí vyprávět způsobem, který čtenáře neustále žene kupředu.
Je to fantasy, kterou si velmi rád přečtu v celé sérii. Jen mě některé jiné série kromě čtivosti dokázaly ještě více šokovat, překvapit a zanechat ve mně silnější emoce.
Ale jsem vlastně překvapený jak moc jsem ochoten odpustit ty zvraty co nefungují jako překvapení a dát tolik hvězd.
Záměr skvělý. Znalosti autorky také. Téma je odporné, ale o to důležitější a dobře zvolené.
Problém mám se samotným zpracováním. Kniha se podle mě nemůže rozhodnout, zda chce být thrillerem, nebo odbornou literaturou.
U knihy V kruhu jsem byl zklamaný tím, že nebyla dostatečně odborná. Tady mám naopak pocit, že odborná stránka přebíjí samotný příběh.
Největší problém pro mě představovalo vyprávění “pouze” v přítomnosti. Je to jako strohý popis aktivit dne bez hlubšího spojení s postavou. Měl jsem potíže navázat vztah k postavám a skutečně se do jejich osudů ponořit. Nikomu jsem nefandil, padouchy jsem samozřejmě odsoudil, ale nedostavil se očekávaný nával emocí a vzteku, který podobná témata obvykle vyvolávají.
Autorka má schopnost vybírat silná a společensky důležitá témata, která si zaslouží pozornost. Věřím, že čas posune i tu dějovou linku na vyšší úroveň a najde balanc mezi odborností a příběhem.
(SPOILER) Doufal jsem v důstojného následovníka Fredericka Forsytha a dostal jsem ho zhruba ze 60 %.
Líbila se mi forma zpracování i způsob, jakým Ken Follett skládá příběh z několika dějových linek. Jenže samotný příběh mě nevtáhl tolik, jak jsem čekal.
Jde o špionážní a politický thriller, který by podle mě fungoval lépe, kdyby měl místo více než 700 stran přibližně 500. Romantické linky jsou zbytečně rozsáhlé, zpomalují tempo a ubírají napětí tam, kde by měl příběh naopak gradovat.
Výhradu mám i k vykreslení Severní Koreje. O to víc mě překvapilo, že autor dokázal poměrně věrohodně zachytit prostředí islamistických skupin, Číny, USA i CIA, ale zároveň působí nevěrohodně představa, že by po odpálení několika desítek raket Severní Korea jednoduše neměla další prostředky. To na mě nepůsobilo přesvědčivě v kontextu geopolitiky.
Podobně jsem nevěřil ani scéně, kdy se agenti v den jaderné krize rozhodují řešit svatbu. U postavy, která po celou dobu vystupuje jako profesionálka oddaná své práci, mi to přišlo v rozporu s tím, jak byla do té doby vystavěna.
Přesto jde o solidní thriller. Jen od něj nečekejte další Boží pěst nebo Lišku od Fredericka Forsytha.
(SPOILER) Na první knihu autorky jsem byl poměrně přísný. O to víc mě těší, že jsem jí dal druhou šanci, především díky jejímu čtivému stylu.
Hranice bolesti jsou svým pojetím velmi podobné Hladině krve, ale tentokrát je policejní linka zpracovaná výrazně lépe. Také práce s časovou osou působí přehledněji a jistěji.
Kniha podle mě splňuje standardy solidní české detektivky, což vnímám jako posun oproti předchozímu titulu.
Chyběl moment, který by mě skutečně překvapil nebo nadchl originálním nápadem. V tomto směru je příběh spíše tradiční a drží se osvědčených žánrových postupů. Je to zkrátka velmi „česká“ detektivka – a nemyslím to nutně jako výtku. To je jen věc vkusu.
A ted to nejpodstatnější. Občas jen odporný čin není dost, aby kniha překročila práh a vystoupila z davu.
Na druhou stranu pro čtenáře, kteří hledají oddechový detektivní příběh, jde o velmi dobrou volbu.
Oceňuji také, že autorka zpětně vysvětlila, proč je Filip Bauer i přes svůj handicap součástí policejního sboru. Tento detail mi v první knize dělal strašný problém. Protekce v devadesátkách? Tomu beru jako věrohodné.
Jsem rád, že taková kniha vznikla. Přestože autor z pochopitelných důvodů nemůže přiblížit všechny detaily své služby, dokáže velmi dobře ilustrovat pozitivní i negativní zkušenosti z konfliktů, fungování armády i zákulisní politiky. Zároveň ukazuje, proč je 601. skupina speciálních sil považována za absolutní špičku.
Kniha se čte dobře, ale není fér od ní očekávat literární mistrovské dílo. Tím ani nikdy nechtěla být. Její největší hodnotou je autenticita a zkušenosti člověka, který si tím vším skutečně prošel.
Jasně je to všechno hlavně pozitivně laděné, ale to je u těchto knih klasika.
Na závěr už zbývá říct jediné: díky, Petře, za službu.
Třetí kniha ze světa Prvního zákona důstojně navazuje na předchozí dva díly.
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na nové hlavní postavy, ale Abercrombie mi to výrazně usnadnil. Ani tentokrát nechybí ironie, brutalita ani postavy pohybující se v hluboké morální šedé zóně. Místy dokonce černé.
Potěšilo mě také, že původní hrdinové nezmizeli ze světa úplně. I když nejsou v centru dění, odkazy na ně příběh příjemně propojují s předchozími knihami.
Jedinou výhradu mám ke komornějšímu pojetí příběhu. Oproti předchozím knihám jsem měl pocit, že nesleduji dění napříč celým světem, ale především osudy jediné družiny. Funguje to dobře, jen mi chyběl širší záběr a pocit, že sleduji události velkého významu.
Přesto jde o velmi povedenou knihu a další důkaz, že Joe Abercrombie umí napsat výborné fantasy.
(SPOILER) Jak moc mě bavila předchozí kniha autorky, tak moc tohle nebyla kniha pro mě.
Nikdy jsem nepochopil potřebu vnášet do detektivek mysteriózní prvky. Zastávám názor, že tajemno dává autorovi možnost docílit v příběhu prakticky čehokoliv. V jiných žánrech mi to nevadí, ale v detektivce to na mě působí jako berlička, která nahrazuje poctivou práci se stopami, logikou a vyšetřováním.
Přitom je škoda, že právě tato kniha má řadu silných stránek. Je čtivá, dobře vystavěná a autorka bezpochyby umí psát.
Jenže pak přijdou prvky jako babička kartářka nebo rybník, který k vyšetřovatelce téměř promlouvá. Ve chvíli, kdy je důležitá stopa nalezena v podstatě proto, že ji „vydal rybník“, jsem se od příběhu definitivně odpojil.
O to více mě to mrzí, protože kniha měla našlápnuto na 4 až 5 hvězd. Místo toho jsem dostal dobře napsanou detektivku, která se vydala směrem, jenž mi osobně nesedí.
Poctivá detektivka, která během čtení ukazuje, že autor své řemeslo ovládá.
Nepotřebuje šokovat brutalitou ani otevírat velká společenská témata. Místo toho staví na tom nejdůležitějším. Na dobře odvyprávěném příběhu, uvěřitelných postavách a fungující detektivní zápletce.
Postavy i prostředí jsou vykresleny přesvědčivě a oceňuji zejména kontrast mezi kriminalistou a hlídkovým policistou. Střet profesionality a sobectví dodává příběhu další rozměr, aniž by působil násilně nebo prvoplánově.
Je to zkrátka kvalitní řemeslo. A v tomto případě je to pochvala.
Silný román, který mě místy nadchl a místy zklamal.
Téma manipulace médii a sociálními sítěmi dnes není nijak nové. Přesto ho autor dokázal uchopit čtivě a zasadit do zajímavého a originálního rámce, který příběhu dodává potřebnou sílu.
Zaujalo mě také autorovo výrazně moralistické pojetí zkaženosti současné společnosti. V mnohém s ním souhlasím. Ani já si nemyslím, že je s lidstvem vše v pořádku. Kde jsme se však rozešli, je míra optimismu. Autorův pohled na svět na mě místy působil až příliš fatalisticky a občas jsem měl pocit, že knihu prostupuje atmosféra beznaděje a odevzdanosti.
To ale nic nemění na tom, že jde o kvalitní román. Nemusím souhlasit se všemi autorovými závěry, abych ocenil originalitu jeho myšlenek a odvahu to napsat.
Země je dílo s přidanou hodnotou, které nenabízí jen příběh, ale i prostor k zamyšlení.
(SPOILER) Knihu jsem bohužel zavřel. Ale věřím, že plno čtenářů bude spokojeno.
Abych vysvětlil proč jsem nedočetl. Pro mě zcela nepochopitelné chování postav. Tamara jede na policii s tím, že pohřešuje dítě, které miluje a ani neřekne celou pravdu. Policisté jsou vykresleni jako hloupí a neochotní negramotní, kteří nepřečtou ani její jméno správně. Jako Vasquez přečíst Vaskvíz???? A to nemluvím o tom, že místo aby hledali dítě, tak vyhrožují pokutami za porušení karantény. Nevěřím…
Dám 3 hvězdy, protože to nechci dočítat a nemohu tak vyloučit, že by kniha mohla mít potenciál i na více než nyní cítím.
Čtení tohoto dílu pro mě bylo jako sledovat dospívání samotného autora. První knihu jsem si užil, ale přistupoval jsem k ní jako k young adult literatuře, a podle toho jsem ji i hodnotil nižšími nároky.
Druhý díl však výrazně posouvá svět do dospělejší roviny – otevírá témata korupce, represe, války a intrik. A to je změna, která mi vyloženě sedla.
Autor se nebojí nechat umírat důležité postavy a zároveň dokáže psát jejich rozhodnutí tak, že jim člověk věří. Motivace nejsou umělé, ale vycházejí z logiky světa i charakterů.
Zároveň mi už vůbec nesedí srovnání s Hunger Games – tohle je úplně jiná liga i žánrový směr. Jediné, co mě místy rušilo, bylo až příliš mučednické chování hlavního hrdiny, které občas působí trochu přepjatě.
Jinak ale výrazný posun vpřed a velmi silné pokračování série.
Kniha navazuje atmosférou i chováním postav na první díl a to je rozhodně dobře. Svět zůstává syrový, nekompromisní a lidsky nedokonalý.
Druhý díl je ale výrazně akčnější. Děj má tempo a napětí. Bitvy na severu, obléhání města na jihu, intriky v hlavním městě i putování na okraj světa. Vše dohromady vytváří opravdu epický zážitek, který čtenáře nutí pokračovat dál.
Silnou stránkou zůstávají postavy a jejich vztahy. Nic není černobílé. Někdy věci dopadnou podle očekávání, jindy přijde ztráta, smrt nebo rozhodnutí, které je lidské, pochopitelné a přesto vlastně špatné. Právě tahle ambivalence dává příběhu autenticitu.
Tenhle díl bez váhání řadím mezi velké fantasy ságy a rozhodně mám chuť pokračovat dál.
Kniha Když vyhraje Rusko od Carlo Masala mě velmi příjemně překvapila. V podstatě jde o psanou formu žánru wargame. Tedy scénářovou simulaci možného vývoje, která má čtenáře donutit přemýšlet, ne uklidnit.
Není to text postavený na negativismu nebo volání po válce. Naopak. Autor předkládá jeden konkrétní scénář, který není nevyhnutelný, ale zároveň rozhodně není nereálný. Je to varianta budoucnosti, která může nastat v případě, že Západ selže v odhodlání, podcení situaci a utopí se ve vlastní naivitě.
Masala působí dlouhodobě jako velmi kompetentní komentátor bezpečnostní politiky a tato kniha to jen potvrzuje. Je srozumitelná, přímočará a nutí čtenáře konfrontovat se s nepříjemnými otázkami.
Je samozřejmě fér dodat, že wargame scénáře mohou mít i pozitivní varianty, kde Západ situaci zvládne a dosáhne svých cílů. Jenže právě tyto scénáře nejsou v současné situaci tím, co nutně potřebujeme slyšet. Daleko důležitější je být schopen podívat se na nepříjemnou, ale možnou alternativu.
A v tom je síla této knihy, která nutí přemýšlet o budoucnosti, kterou bychom raději ignorovali.
Na druhý díl jsem se těšil a rozhodně nezklamal. Pokračuje v temném, dusivém nádechu beznaděje, kde si autor nebere servítky s nikým. Neštítí se nechat zemřít ani zdánlivě hlavní postavu, a co víc, dovede ji až k činům, které čtenáře znechutí. Díky tomu působí svět knihy nebezpečně a nepředvídatelně, což je velké plus.
Dějová linka je silná, ale mě ještě více zaujal možný význam v pozadí. Možná je to jen moje interpretace, ale nemoc šířená slovy jsem vnímal jako metaforu propagandy. Slova zde nenakazí tělo, ale mysl. Výsledkem je slepé následování, ztráta rozumu a rozpad schopnosti samostatně myslet. Když se Moskva snaží nákazu zastavit zákazem rádia a televize, viděl jsem v tom obraz cenzury a strachu z nekontrolovaných informací.
Silně na mě působila i postava cara vzešlého z tajných služeb. Tady jsem cítil další možnou metaforu režimu, kde moc nevychází z důvěry lidí, ale z kontroly, strachu, manipulace a bezpečnostního aparátu. Vládce není symbolem naděje, ale pokračováním systému, který přežil i konec světa. K Rusku mi navíc sedí i motiv popírání reality samotnými vládci, kdy je pravda nahrazena vlastním vyprávěním světa.
Zajímavá byla i náboženská rovina uctívání hrdinky na samém konci. Pokud jsem to četl správně, vzniká kult z prosté shody dvou věcí: jména po archandělovi a skutečné snahy pomáhat. I to mi přišlo jako trefná ukázka, jak snadno lidé hledají spasitele, symboly a vyšší význam i tam, kde jde původně jen o člověka a okolnosti.
Pokud je tato rovina zamýšlená, pak nejde jen o kvalitní postapo, ale i o velmi silný civilizační vzkaz o moci informací, podobě autoritářství, lidské potřebě víry a křehkosti lidského vědomí. A pokud zamýšlená není, pak je to stejně skvělé, protože dobrá kniha má probouzet vlastní myšlenky.
Snydera rád sleduji v rozhovorech. Jeho historické, filozofické i hodnotové ukotvení působí velmi poctivě a promyšleně.
Kniha Svoboda je systematickým rozborem samotného pojmu svobody, který autor dekonstruuje až na základní „prvky“. Text nutí čtenáře zpomalit a opravdu přemýšlet nad každou vrstvou argumentace. Četl jsem s poznámkovým blokem, protože jinak by část myšlenek snadno zapadla.
Obsahově jde o velmi silnou a inspirativní knihu, ze které si každý může odnést jiný interpretační rámec.
Moje jediná výtka je k rozsahu. Knihu by šlo zkrátit o cca 50–70 stran bez ztráty obsahu. Některé pasáže opakují již jednou vybudované teze, což zpomaluje tempo. Chápu, že je to důkazní materiál pro teorii, ale já to prostě pochopil dříve a další důkazy netřeba.
Celkově ale velmi kvalitní a intelektuálně poctivé dílo.
