Gastrochemik komentáře u knih

Závislostní chování v praxi, ale chápu, že v době před Tik Tokem byla na světě fakt nuda, takže proč ne. Četlo se to dobře a určitě by se to prosadilo i jako encyklopedie. Ode dneška prosím nenabádejte děti ke čtení, bůhví k čemu se dostanou. Hlavně u mě v knihovně. Teď určitě vypadám jak největší pedofil, což byl teda podle mě autor taky, tak to raději zabalím. Za minutu mi totiž odjíždí tramvaj do stanice touha. Báro!

Nazdar loupežníci,
tyhle verše jsou jak jízda noční tramvají. Nikdy nevíte, co na vás vykoukne a zároveň tak nějak tušíte, jaký to bude mít rámec, protože jsou všichni vožralý. Tady to rámuje touha tvořit a žít. Je to nádhera. Nebudu dělat, že rozumím poezii. Nerozumím ani tomu, jak funguje ovladač na televizi, ale tahle brožura si mě prostě něčím získala. Doporučuju to všem stejně jako likér z puškvorce. A myslím to sakra vážně.

Nazdar loupežníci,
jedno se týhle knížce musí nechat. Děj bych převyprávěl ve třech větách, ale ten pocit při čtení a po dočtení? Ten by byl na pár dlouhejch večerů u nás na rohu v hospodě. Ne že bych o něm dokázal tak dlouho mluvit, ale určitě by mi to pomohlo ho lépe vstřebat.
Buď o tom někomu povykládám tam, nebo to vyklopim na svýho terapeuta. Doufám, že to četl, určitě by se tam z profesionálního hlediska zabavil.
Je to fakt hustý a moje spolubydlící jde s jedním kamarádem v neděli na film, kterej podle toho byl nedávno natočenej. V neděli mají terapeuti obvykle volno. Asi za nimi pak půjdu do tý hospody.
Jo tohle si přečtěte.

Nazdar loupežníci,
tak jsem se zase někam vydal tramvají a tramtadadá, je z toho další komentář.
Expres do ráje jsem kdysi někomu půjčil a ten ho nadšeně půjčil dalšímu, že mi ho pak určitě vrátí, ten to půjčil dalšímu, až jsem si ho před časem musel pořídit znovu, protože stopa se ztratila. Takhle je ta knížka dobrá. Všichni si jí chtějí přečíst a neváhají ji i ukrást.
Začíná to nevinně asi jako jedno pivko s kolegama po práci. A končí to ve tři ráno poblitejma botama. V tomhle případě teda dost zběsilou jízdou do blázince. Nebudu prozrazovat celej děj. Nicméně musím říct, že mě to jako člověka, kterej se přiženil do rodiny, kde má jeden ze členů stejnou diagnózu jako Mark, dost obohatilo. A i ty věci kolem, komunita, pohled na život v Americe v šedesátejch letech, skvělý...
Jo tohle si přečtěte.

Nazdar loupežníci,
s hlavním hrdinou to jde od desíti k pěti a to doslova. Na Palahniukovi mě vždycky sralo, že je moc ukecanej. Takže bych nerad následoval jeho příkladu a vezmu to stručně. Příběh hustej, kniha dobrá, pointu jsem trochu čekal.
Doporučuju, pokud už fakt nevíte, co jinýho číst.

How do you do loupežníci,
tenhle slovníček se mi docela hodil. Na základce jsem se z něj učil slovíčka a vždycky, když se mi nechtělo, prohlížel jsem si ten obrázek na obálce. A protože se mi nechtělo pořád, vím i kolik je na Big Benu hodin. Teď jste se museli podívat, že jo?
Stejně člověk potřebuje vědět akorát, jak se řekne pivo. Nebo bejt průměrnej v pantomimě. S tím jsem projel celou Francii, protože ta jejich hatmatilka je trochu náročnější než ta Angličtina.
A to je asi všechno, say hallo to Mr. Prokop. A pijete Rohozec uličníci.

Nazdar loupežníci,
dneska jsem si na psaní komentáře nesednul do tramvaje, ale do hospody. Protože se mi chtělo a protože se někdy stanou věci, který si to jedno silný pivo fakt zasloužej.
To takhle pošlete manželku s kamarádkama na víno a přijde vám zpráva, ať ustelete na gauči, že jedna z nich u vás od zejtra bydlí. Jako věděl jsem, že to má doma na hovno, ale jestli je tohle běžnej výsledek návštěvy manželský poradny, kde dneska byli, měl by ten psycholog zavřít živnost. Nebo začít rozdávat knížku Kvak a Žbluňk jsou kamarádi.
Vlastně by bylo ideální, kdyby povinná četba byla ve školách už od první třídy a místo Ema má maso se tam slabikovalo tohle. Pak by lidi možná pochopili, jak by se k sobě měli chovat, jak je krásný bejt k někomu laskavej a co je to mít rád.
Dal jsem si šestnáctku Mad dog, což je nějaká Hazy IPA a doufám, že to trochu rozplete mý náhle zamotaný myšlenky. Přišlo mi o dost lepší jít sem, než do večerky pro lahváče. Protože piva tu mají fakt dobrý. A stejně si tu připadám jako v Obýváku. A kdyby Kvak a Žbluňk měli hospodu, vypadala by takhle.

Nazdar loupežníci,
historie mě zajímá jen u jogurtů v lednici a jsem rád, když není moc dlouhá. Nicméně tahle knížka se četla moc hezky.
Našel jsem jí v knihovně čekárny u dětský doktorky, kde vždycky trčím několik hodin, než na mě s klukama přijde řada, takže od podzimu do teď stačily tři virózy a přelouskal jsem to celý.
Upřímně bych raději stejně dlouhou dobu a ve stejný frekvenci vysedával v kiosku v Besedicich, ale s tím počkám na trochu teplejší počasí.
Když jsem zahlédl jméno Štorch, čekal jsem další lovce mamutů, jenže tohle je dobově trochu jinde. A šermuje se tam mečem, nosí se přilbice a je to skoro stejně napínavý a zároveň významně kratší než jiný knížky s podobnejma rekvizitama, takže za tohle všechno palec nahoru. V tý čekárně mi to díky tomu fakt uteklo a dokážu si představit, že to čtu i jinde. Teda kromě těch Besedic. Tam se čte maximálně v mapě, protože číst jídelní lístek netřeba. Automaticky objednávám Rohozec a langoše.
Ty vole z toho pomyšlení se mi sbíhaj sliny.

Nazdar loupežníci,
tak jsem se zase někam vydal tramvají a řekl si, že tu půlhodinu musím nějak dobře využít. Pojeďte se mnou. A nebo se Svatavou Antošovou, protože tahle brožurka je taky vážně jízda. Akorát mi trochu uniklo odkud a kam. Ale to nevadí, je to prostě jako skočit do ledový vody. Někdy vám to sedne víc, jindy míň. Někdy vás to probere a jste pak čiperný jak blonďatá děvka na perníku a jindy je vám akorát zima a odnesete to nudlí u nosu. Teda pokud nejste vysloveně trénování jedinci. Jenže podobnejch textů je bohužel jako lidí, co ještě platí v hotovosti, takže na tohle se na rozdíl od tý ledový vody moc trénovat nedá.
Tím spíš vám to doporučuju stejně jako to otužování. Sice jsem od autorky četl lepší knížku, ale cením provedení a styl.

Nazdar loupežníci,
jako číst si to v tramvaji, tak bych se možná trochu styděl. Připadal bych si jako soudruh Jasánek, nebo někdo podobnej. Nicméně když to za dlouhého nudného podzimního odpoledne najdete u kamarádky na chatě v knihovně po její babičce, zvědavost způsobí, že to bude první titul, po kterym sáhnete.
Pak tam byly ještě nějaký básničky oslavující zemědělce a jejich traktory, ale zpátky k Anně proletářce.
Četlo se to překvapivě dobře a za to jedno odpoledne jsme to dal. Pravda, občas jsem některé pasáže lehce přeskakoval. Bylo tam pár takových, kdy jsem nevěděl, jestli plakat, nebo se smát, a protože jsem od přírody citlivý, nechtěl jsem si dělat násilí. Ale nebylo jich moc a mohlo to být trochu dané i tím, že my tu historickou zkušenost a odstup, na rozdíl od autora v době vzniku, už máme.
Jako výlet do hlavy dobou a ideologií zohejbanejch lidí dost dobrý.

Nazdar loupežníci,
nějakou chvíli jsem žádnou knihu nekomentoval a může za to fakt, že jsem na to prostě neměl čas. Vlastně jsem pořádně neměl čas ani na čtení, ale pak se jeden kamarád zbavoval hromady knih, co už doma neměl kam dát a já za flašku vína vyměnil Satanské verše, Dva divochy a pak tenhle svazek od pana Messnera.
Obvykle píšu komentáře v tramvaji, dneska je to záchod, ale komu je to nepříjemný, ať si klidně představuje, že jedu sedmičkou na Výtoň.
A teď něco k té knížce. K lezení mám blízko a přesto mám pocit, že k výškovému horolezectví mám strašně daleko. Možná je to i tím, že věci, které v lezení jako takovém nacházím, už na těch osmitisícovkách nejsou. Jak mi nedávno řekla jedna česká horolezecká legenda: "Ten náš sport už vlastně neexistuje."
Ale pan Messner tu zlatou éru zažil. Vlastně jí tvořil. No a pak o tom napsal mraky knih a někteří tvrdí, že tím to vlastně celý zkurvil. Že do těch Himálajů přilákal všechny ty turisty, co tam jezdí teď.
Jako já nevim. Turisty tam už od šedesátejch let lákal hašiš a kdo si někdy nějakou z těch jeho knih přečetl, tak ví, že se v nich nepíše nic hezkýho. Led, zima, hlad, kašel, omrzliny, kdo by to chtěl? Kdepak lidi tam nepřitáhly ty knihy, ale jejich vlastní ega. Stejně jako tam vlastní ego přitáhlo pana Messnera. Akorát dnes je tahle zábava trochu dostupnější.
Nebo že by to byla představa, že každá expedice probíhá jako ta Reinholdova? Aspoň z téhle knížky vyplívá, že sice trpěl na kopci, ale pod ním na něj čekala po každé jiná zamilovaná kráska.
Posuďte sami. Četl jsem i lepší knížky, ale tahle má zajímavou rovinu někde mezi řádky. A nejde v ní ani tak o ty popisované výkony, ale o Messnera jako o člověka. Tady se docela odkryl. Proto se to dá i doporučit.

Nazdar loupežníci,
dneska jsem prožil fakt dobrej den, tak jsem si řekl, že na oplátku okomentuji nějakou fakt dobrou knihu. Nordickou blondýnu jsem dlouho odkládal a dnes tedy přišel její čas.
Když jsem jí poprvé otevřel, bylo to stejný jako jeden pátek, kdy nás vlak vysypal v Novym Boru, v nádražce jsme si tam dali pár piv a pak nás neplánovaně vcucnul metalovej koncert o pár metrů vedle. Prostě něco nečekanýho a zároveň strašně skvělýho. Ten příběh je navíc taky tak trochu Novej Bor. Čiší z něj prázdnota, beznaděj a lidi s tim bojujou cigárama, chlastem a snahou tvářit se, že je všechno v pohodě. Jenže ono tak úplně není. Takže se kdekdo upne buď k věcem, co jim připomínaj náznak normality, tak jako Dýmka ke svý mother, nebo ke snaze všechno zesměšnit a tím poslat do prdele, tak jak to můžete vidět na představení u Vogeltanzů.
Název tý putyky jsem možná napsal špatně. Jedu v tramvaji, datluju to na mobilu a jsem línej si to ověřit a moje paměť je mizerná jak něčí argumenty.
Jedno je jistý. Nordická blondýna patří ke skvostům naší literatury, kdo v tom nenajde kus života, je klikař a všichni známe nějakou Tykev.
Kafíčko bude hned paní Kváčová, chce se mi občas křičet a když zahlídnu v knihovně známý žlutý hřbet, projede mnou uspokojení, že tuhle knížku vlastním. Porníčko, to si počtu! A vy jistě taky.

Nazdar loupežníci,
tak jsem si zase sedl do tramvaje, neb je to můj oblíbený dopravní prostředek a řekl jsem si, že si cestu ukrátím psaním dalšího komentáře. A když už je řeč o dopravních prostředcích, dalším z nich jsou třeba vlaky.
Vlaky jsou taky super. Bez nich by svět nebyl tam, kde teď je. Třeba když bylo potřeba ve velkym vozit cukrovou řepu, železnice byla o dost lepší než trakař. Není divu, že kouzlu tohodle zázraku na kolejích podlehlo spousta lidí. A motá se kolem nich i tenhle příběh. Akorát vlaky tam místo řepy vozí lidi. Němce z pohraničí, Rusy kam se jim chce a i tam, kam se jim nechce a Aloise svezla mašina z Jeseníků až do Prahy. Celý je to hodně zamotaný a tak krásně smutný, jako ty často zamlžený hory. Bratři moji, víc vám toho neřeknu. Koukejte si to pořídit a přečíst. Pro tuhle knížku mám prostě slabost. A jestli moje doporučení aspoň trochu něco znamená, věřím, že nás bude brzo víc.
Nějak se nemůžu soustředit, sedla si vedle mě fakt hezká holka, takže to raději ukončím dřív, než se mi koukne přes rameno. Tak nazdar

Nazdar loupežníci,
jó je to dobrý. Odsejpá to jako rychlý osminky na basu, pod kůži se to zažere jako dobře nazvučenej virbl a má to takovou tu správnou špínu. Není to kdoví jak epický, ale o to víc je to opravdový. Smrdí to tabákem, trochu i chcankama temnýho zákoutí ve stanici Berlínský podzemky a zároveň je tam cejtit heboučká pokožka okolo ženskýho pupíku. Dávám plnej počet bodů za atmosféru, jednu hvězdičku ubírám ta to, že to není kus mého života, protože bych to tak možná chtěl. I když ten můj se občas zase tak moc nelišil, ale pořád byl trapně pražskej a provinční. Jo tohle si přečtěte.

Nazdar loupežníci,
tuhle knížku mi teď kolegyně z práce a zároveň moje skvělá kamarádka dala k narozeninám. Taky dodala, že kdybych chtěl podpis autora, mám si zajít do jediný hospody. A asi to teď někdy udělám. Bylo to krásný čtení a trochu jsem dostal výčitky svědomí, že tu muziku teď trochu flákám. Budu muset realizovat tu svojí představu hudebně divadelního vystoupení. Těšte se!
A než to bude, čtěte skvělý knížky, jako je tahle.

Nazdar loupežníci,
nechal jsem se tím unést. Pak jsem se ožral. Pak jsem si to přečetl ještě jednou a ožral bych se zas. Možná to má souvislost a možná mě jenom baví pít. Těžko říct. Každá doba má svý problémy a pití je pomáhalo Quidovi překonat a pomáhá s tím i mně. Až na problém s pitím. Poezie stejně dobrá jako Ferdinand ze stánku u Výstaviště. Někoho asi zajímat nebude, ale jinak má spoustu fanoušků a já jsem jedním z nich. Víc hvězdiček jsem nedal jenom proto, že bych tím možná ukřivdil jiným knížkám, který jsem tu hodnotil.

Nazdar loupežníci,
tuhle brožuru jsem si kdysi koupil, protože na ní bylo napsáno FRESH a byla růžová. Jo až takhle jednoduchý to se mnou tenkrát bylo. A taky bylo na obálce jméno Jirous. Prostě to pro sedmnáctiletýho kluka mělo sex appeal. Taky se tam o tom sexu píše. A o cigaretách, literatuře a hudbě Radiohead. Jo tohle všechno mě tenkrát zajímalo. Takže jsem měl trochu problém prokouknout, že je to vlastně o ničem. A kamarádka mi tu knížku polila kafem. Takže další body za autenticitu, která je ale v textu samotném taková umělá. Sáhl jsem po tom po letech znovu, odsejpá to, ale výpovědní hodnotu to má asi jako popisky u zboží na některejch e-shopech.

Nazdar loupežníci,
původně jsem tuhle knížku komentovat nechtěl, ale teď jsem si na ní vzpomněl u snídaně a udělalo se mi šoufl. Tak jsem si řekl, že když ve vás něco zanechá až takhle hluboký dojem, nebylo by ode mne hezké se o to nerozdělit.
Tenhle titul mi zapůjčil kamarád, že prý je to super, a super to je, to vám teda řeknu, asi jako benzín. Ten taky patří do nádrže a ne do hrníčku na kafe. A tenhle svazek patří do rukou lidem, které jen tak něco nepřekvapí a ne mně, protože když jsem si teď z ničeho nic vzpomněl na jeden moment v knížce barvitě popsaný, malém jsem to celé do toho hrníčku i s tím kafem vrátil.
Jako je to napsaný fakt krutě, za to dávám spoustu bodů, ale neděje se tam nic, na co by kdokoliv ze zúčastněných měl bejt pyšnej. Je to severský, ale není to Nesbo ani Boj sněžného pluhu s mafií. I když o pluhu tam pár zmínek padne, to jo. Ale jinak žádná legrace.
Stejně jako jsem potlačil to blití, tak začínám potlačovat i proud mejch slov. Takže to balím a zakončím to doporučením, jestli Čmeláčí med otevřít.
Na blití mi při vzpomínce na nějakou literaturu bejvá poměrně vzácně, takže je to určitě kvalitní, ale konečné řešení nechám na vás.

Nazdar loupežníci,
tohle je jeden z nejlepších dílů Asterixe a to bez debat. Příběh má tolik rovin, že by z něj někteří tvůrci dokázali udělat několik dalších, ale za taková zvěrstva by se mělo fackovat smradlavou rybou. Všechno se tu krásně potkává, doplňuje a svědčí o genialitě autorů.
Nejvíc se mi líbí vykreslení absurdity armádní mašinérie. Je to lepší než Hlava 22, fakt nekecám. A neříkám to jako někdo, kdo má příběhů o Asterixovi plnou knihovničku (což samozřejmě mám), ale jako kulturně založený, sečtělý a vzdělaný člověk (což samozřejmě nejsem).
Chcete se fakt od srdce zasmát? Tak čtěte Asterixe vy uličníci.

Nazdar loupežníci,
touhle knížkou jsem byl kdysi tak okouzlen, že jsem jí své milované Tulikrásce před pár lety koupil k narozeninám. A napsal jí tam věnování, které je ovšem příliš důvěrné a intimní na to, abych ho zde citoval.
Samozřejmě bylo o lásce, protože Tracyho tygr je o lásce, je o člověku, je o světě a je o tom, jak se na ten svět chcete dívat.
Když mám čas, uvařím si kávu, věnuju se pečlivě jejímu ochutnávání a tím voňavým svazkem listuji. Občas zvednu oči a dlouho se koukám z okna. Pak mě napadají různý věci. A pak se zase začtu až tu knížku většinou přečtu celou. Je docela tenoučká, tak to nedá zase tak moc práce. Klouže do krku jak rohlík s máslem.
Jenom na to myslím, tak jsem dostal chuť na cigaretu pod stromem na Vinohradský ulici. Sice to s tím vůbec nesouvisí, ale prostě je to tak.
Nebo to s tím souvisí? Město a život...
Koho zajímá odpověď, ať si to přečte a komu je to u zadku, tak ať si to taky přečte. Tohle je jedna z těch knížek, které patří k povinnému vzdělání.