Freiherr

Příspěvky

Mein KampfMein KampfAdolf Hitler

Tohle není zrovna čtení na dobrou noc, ale když si člověk zvykne na Hitlerův styl psaní, není to tak hrozné, jak tady mnozí píší. Je zbytečné tuto knihu hodnotit z literárního hlediska, protože ji rozhodně nikdo nečte pro její jazykovou "krásu". Hitler ji nekoncipoval jako beletrii, nýbrž jako soubor myšlenek a principů a z tohoto pohledu se mu to, myslím, povedlo. Jako průprava k této knize je nutná zevrubná znalost problémů Německa po první světové válce a Hitlerova mládí. Kdo tyto znalosti postrádá, v knize se snadno ztratí. Proto jsou podle mne obavy ze zneužití knihy neonacisty naprosto zbytečné - většinou stěží ví, kdy a kde se Hitler narodil. Povinná četba všech vážných zájemců o druhoválečnou historii.

14.08.2017


SaturninSaturninZdeněk Jirotka

U mnoha knih vnímám rozpor mezi předlohou a následným filmovým/seriálovým zpracováním, ale Jirotkovo dílo mezi ně nepatří. Doktor Vlach je stejný v knize i seriálu, Saturnin taktéž - to je hlavní. Zásadní rozdíl spočívá jen ve věku Milouše, kdy v knize je mu tuším 18, zatímco jeho seriálové verzi ztvárněné Pavlem Vackem bylo skoro třicet. Nebudu nosit sovy do Athén vypisováním kvalit děje a raději přidám jen malý úryvek z promluvy Jitky Molavcové (nemohu si vzpomenout, zda je v knize také):
"Buď stojíte tak daleko, že mě neslyšíte, nebo tak blízko, že je to prostě společensky nepřijatelné. Najděte se prosím ideální vzdálenost a dodržujte ji! Rozumíte?
Ten jídelní servis vypadá tak ponuře, že je mi do pláče.
Ano, chtěla jsem růži a toto je růže, ale naprosto nevhodná k mému věku, k barvě šatů, ke společnosti, kterou očekávám - prostě nevhodná."

13.04.2020


MájMájKarel Hynek Mácha

Na Máchovi se mi líbí především vybroušený jazyk, který, ač někomu může připadat příliš archaický, podtrhuje lyričnost díla. Nebudu nosit dříví do lesa vychvalováním příběhu a raději připojím svou oblíbenou pasáž:
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský hlas.

07.03.2020


DoupěDoupěJ. Katalpa (pseudonym)

Po komposičně velmi dobře zvládnutých "Němcích" jsem byl zvědav na autorčinu nejnovější prosu. Bylo mi sděleno, abych neměl příliš vysoká očekávání - prý je "Doupě" zmatečné a nudné. Katalpa v knize rozehrává 3 zcela odlišné příběhy, které se však v jistých momentech prolínají. Hlavní hrdinka, paní Květa, mi byla od začátku sympatická a hlavní dějová linie byla celkem napínavá. Jen konec vyznívá do ztracena - klidně se mohla autorka pokusit nastínit další vývoj.

10.03.2020


Noc na KarlštejněNoc na KarlštejněJ. Vrchlický (pseudonym)

Jako mnoho zdejších přispěvatelů mám Noc na Karlštejně spojenou především s oním slavným (a dle mého názoru velmi kvalitním) muzikálem. Ke knižní podobě jsem se dostal mnohem později a byl jsem překvapen, jak útlá kniha to vlastně je. Reálie doby Karlovy jsou podány možná příliš romanticky, na druhou stranu se ale nejedná o historiografickou publikaci - ponechme tedy Vrchlickému jeho básnickou licenci.

10.03.2020


Dějiny psané ŘímemDějiny psané ŘímemVojtěch Zamarovský

Zamarovský v této knize představuje římské dějiny velice čtivým způsobem, přístupným i pro laickou veřejnost. Nevynechal žádnou událost, která měla pro budoucí vývoj říše význam, a přitom není kniha přesycena daty a jmény. Naopak, autor vhodně prokládá popis politických událostí vložkami o kulturním životě, které jsou neméně zajímavé. Kniha není a ani nemá být vyčerpávající historickou studií, nýbrž vstupní branou k četbě dalších, podrobnějších monografií, zaměřených na kratší úsek dějin nebo na konkrétní osobnost. Četl jsem první vydání, kde je kromě jiného i několik citací z Engelse, Lenina a dalších marxistických historiků. Zdá se, že tito pánové byli odborníky na všechno...

02.06.2019


NěmciNěmciJ. Katalpa (pseudonym)

Hlavní předností tohoto díla je především velká čtivost - od knihy je těžké se odtrhnout. Kvituji i dobré charakteristiky jednotlivých postav - působí velmi realisticky. Autorka do příběhu důmyslně zasadila i kratší zprávy o světovém dění té doby, které výborně dokreslují situaci. Je zajímavé sledovat, že tak významná dějinná událost jakou byla druhá světová válka se obyčejných Němců, a konec konců i Čechů v Protektorátu, několik let příliš nedotýkala. S válečnými událostmi byli konfrontováni až na jaře 1945, kdy se přes naše území přehnala fronta.

28.02.2020


VyznáníVyznáníAurelius Augustinus

Svatý Augustin je mi jako světec a spisovatel blízký je dvou důvodů - k víře se dostal přes strastiplnou cestu plnou slepých odboček a mnohých klopýtnutí za velkého přispění své matky - to máme společné. Druhým důvodem je jeho přínos k antické filosofické tradici, kterou Augustin umně propojuje s relativně mladým učením křesťanským. Vyznání má také přínos historiografický, protože pomocí zmíněných reálií si můžeme udělat obrázek o společnosti a poměrech pozdní antiky. Jak je zmíněno v komentářích níže, je třeba toto významné dílo k lepšímu pochopení (zvláště času se věnujících pasáží) přečíst vícekrát.
Už jen to, že krátce po revoluci u nás vyšlo několik fotoreprintů vydání z roku 1926 a že následně byly zpracovány nové překlady, svědčí o nehynoucím významu této niterné zpovědi hříšníka Všemohoucímu.

13.04.2020


Konec. Německo 1944–45Konec. Německo 1944–45Ian Kershaw

Zcela bezkonkurenční dílo, věnující se "poslednímu dějství děsivého dramatu" - konci Tisícileté Říše. Velmi podrobně jsou zde zobrazeny rozpory generality s Vrchním Velitelem, nekonečné ústupy, namáhavé protiútoky za cenu těžkých ztrát a hlavně postupný rozpad německého hospodářství, dopravy, služeb a státní správy. Knihu jsem četl již několikrát a vždy nabídne něco nového.

14.08.2017


Mengele - Anděl smrtiMengele - Anděl smrtiGerald Posner

Nevidím důvod pro nízké hodnocení této knihy. Je to snad proto, že je podrobná? Ano, je velmi podrobná! A přesně taková má kvalitní biografie být - podrobná, přesná, výstižná. Nejedná se o brožuru z Levných knih. Je málo čtivá? Pro někoho možná ano - není to přece dobrodružný román, kde policajti honí zlého padoucha po pralese. Že není kniha celá o Osvětimi? Ne, není, protože Mengele v táboře strávil zhruba dva roky, kdežto na útěku byl 34 let!

21.07.2018


Starověké báje a pověstiStarověké báje a pověstiRudolf Mertlík

Kvalitní soubor většiny starověkých bájí, který ocení zejména ti, již se antikou zabývají. Některé příběhy jsou kratší, jiné vydají na několik desítek stran - například Argonauti. Doporučuji toto dílo jako průpravu k Ovidiovým Proměnám, kde jsou stejné příběhy zpracovány básnickou formou - člověk si pak lépe vychutná melodičnost jazyka, když už zná obsah.

26.09.2019


Na západní frontě klidNa západní frontě klidErich Maria Remarque

Nejčtenější kniha první poloviny XX. století. Remarque používá nepříliš květnatý jazyk, což jen dodává Pavlovu vyprávění na věrohodnosti. Naturalistické popisy dělostřelecké přípravy, zabíjení kvílejících koní a umírání vojáků z Pavlovy roty jsou jedny z nejsilnějších, kterém jsem kdy četl. Někdy se ovšem autor nedokázal přenést přes válečný patos - např. scéna s francouzským vojákem v trychtýři po granátu, kterého Pavel zabil. Trochu mi také vadilo povrchní filosofování vojáků nad smyslem války, ve kterém se stejně k ničemu nikdy nedobrali. Naopak oceňuji velkou čtivost knihy a zajímavě zpracovaný závěr.

13.02.2019


Utrpení mladého WertheraUtrpení mladého WertheraJohann Wolfgang Goethe

Kéž by si Werther kromě svého oblíbeného Homéra přečetl také některé dílo řeckých filosofů! Ti by mu vysvětlili, že toužit po něčem či po někom způsobem tak fanatickým je nehodné rozumného člověka. Konec potom už nemůže překvapit a Werther dostává, co chtěl - může nekonečně dlouho dýchat společný vzduch s Lottou. Lepší než nic, ne?

26.09.2019


Mitra a hůlMitra a hůlBryan Houghton

Kniha je poutavá nejen svou epistulární formou, ale především na výsost zajímavým tématem. Vždyť koho z tradičně smýšlejících katolíků by někdy nenapadlo, jak by vypadal návrat tradičních mší do farností. Bryan Houghton nám zde nabízí svůj pohled, přičemž je třeba mít na paměti, že originál vyšel v sedmdesátých letech, a proto autor nemohl znát Summorum pontificum, vývoj FSSPX, vznik FSSP atd.
Biskup Forester, „hlavní hrdina“ románu, na sklonku svého života vydává okružní list kněžím své diecéze, v němž dovoluje sloužit tradiční mši svatou při současném zachování Novus ordo. Ovšem postup vracení mše svaté všech věků není, alespoň dle mého názoru, úplně šťastný. Mám na mysli zvláště ad hoc vytvořenou hybridní mši – zjevně inspirovanou přechodnou podobou mše mezi lety 1965 a 1969. Tato reforma reformy, ač míněna dobře jako úprava hlavních nedostatků Novus ordo, by však z dlouhodobého hlediska neobstála.
Domnívám se, že mše svatá má být sloužena výhradně podle schválených liturgických knih – tedy buď kompletní tradiční mše svatá (bez čtení v národních jazycích přímo ve mši a s Confiteor před přijímáním), nebo kompletní Novus ordo, kde je zvláště důležité dodržování všech rubrik a vyhýbání se vkládání improvizovaných vložek, ke kterým Novus ordo svádí.
Čtenáře může překvapit, že ze strany Říma nedošlo proti biskupu Foresterovi k žádnému zásadnějšímu výpadu. Lze však očekávat, že kdyby biskup žil déle, stihl by ho podobný osud jako v knize často zmiňovaného arcibiskupa Lefebvra...

21.12.2020


O duševním klidu (8 úvah)O duševním klidu (8 úvah)Lucius Annaeus Seneca

Je skvělé, že v Antické knihovně vyšly i zbývající Senekovy filosoficko-etické spisy. Naturales quaestiones se pravděpodobně nedočkáme. V předchozích komentářích jsou zevrubně popsány kvality tohoto souboru a já nehodlám nosit dříví do lesa. Přidám jen malou doušku ze začátku Apokolokyntózy, která mě velmi pobavila:

Když se podíval pozorněji, zazdálo se mu, že by to mohl být člověk. A tak k němu přistoupil a promluvil na něho homérským veršem, jak bylo pro něho jako pro Řeka nejsnadnější:
- Odkud jsi, z kterých lidí, kde město tvé a rodiče tvoji?
Claudius se zaradoval, že jsou v nebi lidé vzdělaní v literatuře – zadoufal, že se tam uplatní jeho Dějiny. A tak odpověděl také homérským veršem naznačujícím, že je císař:
- Vítr mě unesl z Tróje a do země Kikónů zahnal.
Pravdivější by však byl verš následující, také Homérův:
- Vyvrátil jsem tam město a pobil obyvatelstvo.

20.08.2018


OdysseiaOdysseia Homér

Klenot evropské antické literatury! Pro první čtení jsem zvolil mnohými zavrhovaný překlad Šrámkův, a to z prostého důvodu - chtěl jsem se co nejvíc vžít do děje. A to se povedlo - Odysseova dobrodružství rychle ubíhala a najednou byl konec. Nedotažený konec. Jak tady již poznamenal KaRei, chybí poslední kapitola. Nemohu přijít na to, proč Šrámek po přebásnění celého díla vynechal jeho závěr...
Pro další čtení vezmu určitě překlad Vaňorného a také bych rád vyzkoušel některé starší časoměrné překlady. Nechápu, proč se všichni časoměrného verše tak obávají a proč je už více než sto let laiky i překladateli tupen. Vždyť jak jinak co nejdokonaleji přeložit řecký originál a vystihnout příjemnou stichičnost hexametru? Vřele doporučuji těm, kteří se časomíry obávají, Ovidiovy Proměny v překladu Jana Červenky. Dílo hned působí zcela jinak a čtenářův prožitek je podobný, jaký musel mít starořecký či starořímský posluchač recitálu.

15.01.2019


Plná slávyPlná slávyBruce Marshall

Autor nám v této knize předkládá k posouzení zdánlivě prostý život nepříliš výjimečného kněze ze Skotska, tedy země s ne zrovna vřelým vztahem ke katolíkům.
Obdivuji práci s dobovými reáliemi, přestože mi většina jmen filmových hvězd z plakátů signora Sarneho nic neříkala. Velmi mě také potěšil závěr - jaká smrt může být pro kněze čestnější než zemřít poté, co zachrání Nejsvětější svátost, jsa zaopatřen a obklopen kruhem věrných křesťanských duší?

29.04.2020


Kristiánova legenda: Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté LudmilyKristiánova legenda: Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily Kristián

Pěkný exkurs do dějin středověkého českého státu, přestože mě toto období jinak příliš nepřitahuje. Na sv. Ludmile i jejím slavném vnukovi je vidět vroucí víra, jež prostupuje jejich každodenní jednání. Ne nadarmo se oba stali významnými českými světci! Kristián dobře uchopil i látku předcházející samotnému životu sv. Václava, stručně vyloživ cyrilometodějské působení a počátky české státnosti.

29.04.2020


Odpoledne křesťanství: Odvaha k proměněOdpoledne křesťanství: Odvaha k proměněTomáš Halík

Odpoledne křesťanství by si mělo dát pozor, aby se k večeru nerozplynulo jako slunce ve vlnách. Tak se totiž stává systémům – náboženským, spirituálním i politickým – které, hledajíce své nové vyjádření, opustili to, co je činilo jedinečnými. Nabízím několik otázek, které mne při čtení knihy napadaly.
- Opravdu Mons. Halík, jak sám píše kněz se 43 lety zkušeností, považuje vyznání hříchu proti šestému přikázání za trapné? Je snad proud Boží milosti odpouštějící těžký hřích prostřednictvím kněžského rozhřešení trapný, nepotřebný nebo snad nahraditelný ujištěním o všeobecném Božím milosrdenství, jak se zvláště na západ od nás namnoze děje? Neříkal snad náš Spasitel, že kdo se chtivě byť jen podívá na ženu, cizoloží s ní ve svém srdci?
- Autor se na jednom místě věnovaném problému stejnopohlavních svazků pateticky táže: „Smím tyto lidi [homosexuály], když konečně najdou partnera pro život, nutit k závazku celoživotního zřeknutí se touhy po intimitě, nebo jejich lásku nanejvýš „velkoryse“ označit za „menší zlo“, než je samota či promiskuita?“ Nejprve si neodpustím jednu logickou námitku – princip výběru ze dvou zel předpokládá, že existují jen špatné možnosti. Církev ovšem vždy nabízela onu třetí, která jediná nevede a priori ke hříchu, a tou je celoživotní pohlavní zdrženlivost ať už v myšlenkách, pohledech či skutcích spojená s vroucí modlitbou a snahou hledat své místo ve světě na základě rozlišování Boží vůle. V tomto kontextu mě napadá myšlenka, která se dá vztáhnout na mnoho výroků v této knize: Opravdu se má měnit morální nauka Církve jen proto, že se nehodí do dnešní doby? Nebo to je snad jeden z aspektů onoho slavného aggiornamenta?
- Je všeobecně známo, že Mons. Halík je velkým zastáncem a propagátorem druhého vatikánského koncilu, který v knize neváhal nazvat „hvězdnou hodinou 20. století“. Tento koncil podle něj uzavřel „gentlemanskou dohodu“ Církve s moderním světem. Gentlemanská dohoda ovšem předpokládá, že se jí účastní gentlemani. A promiňte, ďábel coby původce, podporovatel a inspirátor tolika prvků moderní doby vskutku gentlemanem není.
- Do očí bijící výsměch katolické nauce v knize sice zaznívá z úst amerického teologa Davida M. Knighta, ale Mons. Halík jeho myšlenku označil za „celkem logickou“. Jedná se o otázku, proč vlastně nepřipustit platně pokřtěné nekatolické křesťany k ostatním svátostem, uznáváme-li, že platným křtem žijí stejně jako katolíci v milosti posvěcující. Pomineme-li základní problém, že milost posvěcující se ztrácí i jediným těžkým hříchem – například již zmíněným přestoupením šestého přikázání sexuálním životem v neplatném svazku, nabízí se otázka, jak by mohli ke svátostem přistupovat ti, kteří mají zatemněné povědomí o jejich podstatě. Věří snad „platně pokřtění nekatoličtí křesťané“ v reálnou přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii podle definice Tridentského koncilu? Sdílejí katolickou nauku o svaté zpovědi? Nahlíží stejně na svátost svěcení kněžstva? Odpověď mimo vzácné výjimky zní ne! Proto by se dopustil svatokrádeže, kdo by bez náležité dispozice přistupoval ke svátostem i ten, který tomu z moci svého úřadu nezabránil.
- „Žádné dogma nám nebrání v naději, že peklo je po Ježíšově projití prázdné.“ Proč tedy generace věřících před námi konaly přísné posty, dávaly almužny, zbožně získávaly odpustky, když je peklo prázdné? A co mnohá vidění omilostněných duší – zdály se jim snad přeludy?
- K několikrát opakované „nutnosti“ světit ženaté muže a udílet jáhenské svěcení ženám stačí poznamenat, že ani tak progresivní papež jako František to (bohudík!) neučinil, ač k tomu na Amazonské synodě bylo nakročeno, a dokonce v nedávné úpravě kanonického práva pod trestem exkomunikace zakázal pokus vysvětit ženu. Snad si správně uvědomil, že ani papež nemá právo měnit Božský základ víry a že by takový pokus byl stejně zcela neplatný, jako třeba svěcení „biskupek“ u anglikánů.
V tomto výčtu prapodivných výroků bych mohl pokračovat ještě dlouho (nepřítel jménem tradicionalismus, Bohem chtěná pluralita náboženství, subsistit, chybějící cedule s nápisem „Nesuďte!“ nad dveřmi Svaté inkvizice etc. etc.), ale, jak říká žalmista, unaven jsem již voláním. Čtenář jistě nebude mít problém tyto a mnohé další problematické názory v knize najít.
Na závěr ještě poslední otázka: Je tato „odpolední“ cesta skutečně ta, kterou se má Církev ubírat? Já spatřuji mnohem více naděje v návratu k tisícileté tradici Církve v duchu hesla arcibiskupa Lefebvra: „Tradidi, quod et accepi.“ - Předal jsem, jako jsem přijal. S důvěrou jsem předal jsem víru, morálku, liturgii, modlitby zděděné po předcích bez toho, abych se je snažil, já nedokonalý člověk, vlastními invencemi měnit.

26.12.2021


ZpověďZpověďKarl Hermann Frank

Tuto knihu jsem četl s dlouhými přestávkami více než dva roky. Zpočátku je psána čtivou formou ústního výslechu - otázka/stručná odpověď. Asi ve třetině se to zlomí a nastanou sáhodlouhé vývody s ohromným množstvím odkazů na vyhlášky, věstníky a paragrafy. Kniha tak získá podobu soudního spisu. Naštěstí jsem se přes to všechno prokousal a poslední čtvrtina byla už zajímavější a měla spád. Zvažoval jsem, zda dát 3 nebo 4 hvězdičky, ale rozhodl jsem se pro vyšší počet z důvodu výborně zpracované fotografické přílohy.

05.03.2018


ŠachinšachŠachinšachRyszard Kapuściński

Nedávno jsem četl paměti šahbanů Farah a tyto zcela pochopitelně vyznívaly pro šáhův režim kladně. Kapuścińského reportáž je v tomto ohledu na opačné straně. Pravda bude jako obvykle někde uprostřed. Šáh jistě nebyl bez chyb a v zemi se rozbujela korupce, ale na druhou stranu pro Írán vykonal mnoho dobrého (práva žen, školy, nemocnice etc.). Tato určitá "protišáhovská" zaujatost ovšem nijak nesnižuje kvalitu reportáže - musím ocenit především neobyčejnou čtivost.

Použiji citaci ze samého závěru knihy, která mě zaujala:
"Ale lze ze všeho vinit šáha? Šáh ve své době zastal určitou tradici, pohyboval se v mezích zvyklostí, které existovaly stovky let. Je velmi těžké překročit takové meze, je velmi těžké změnit minulost."

12.07.2018


Byl jsem posledním císařem čínskýmByl jsem posledním císařem čínským. Pchu-i (pseudonym)

Nemohu souhlasit s předchozími komentáři - mně se kniha četla snadno a lehce. Ano, čtenář je zavalen ohromným množstvím čínských jmen, která navíc vypadají všechna skoro stejně, ale nikdo ho přece nenutí si je zapamatovat. Nejvíc přínosné byly pro mne první kapitoly odehrávající se v Zakázaném městě. Jak jsem v četbě postupoval, začalo se v knize objevovat čím dál více ideologického balastu poplatného době, který dostoupil vrcholu v posledních dvou kapitolách, které jsou nepokrytou komunistickou propagandou. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik skutečně napsal Pchu-I sám, a co už je dílem komunistů.
Je zajímavé sledovat proměnu Číny od faktického středověku až na pokraj Maovi Kulturní revoluce. Na počátek XX. století působí některé situace celkem úsměvně - např. "Velká císařovna vdova Cch’si udělila mému dědovi, princi Čchunovi, a jeho ženě právo jezdit ve žlutých nosítkách z broskvoňového dřeva." Císařských způsobů, které si v dětství osvojil, se nikdy zcela nevzdal - viz "Poručil jsem svému poslednímu komorníkovi, který u mne zůstal, Velkému Liovi, aby „roznášel krmi,“ ale dozvěděl jsem se jen, že všichni kuchaři už utekli. Musel jsem se tedy spokojit se sušenkami." Jeho proměna v "uvědomělého občana" se mi tedy zdá značně nepravděpodobná.
Pchu-I ve své bezbřehé naivitě během svého života "sedl na lep" tolika různým osobám - od monarchistů a stoupenců restaurace po japonské důstojníky - a byl vláčen tolika konflikty prvních dvou třetin XX. století, že ji plně zasloužil klidné stáří, jehož se mu dostalo.

16.02.2019


Promarněné vítězství: Rusko-japonská válka 1904–1905Promarněné vítězství: Rusko-japonská válka 1904–1905Ivan Brož

Kniha je komplexně zpracovanou studií u nás nepříliš známého konfliktu. Obsahuje všechny zásadní informace - dobře popsaná jsou především mírová vyjednávání. Co ovšem mi na knize vadilo, je příliš neformální jazyk - ironizující poznámky na adresu ruských velitelů, nadsázky, ustálená spojení z hovorové mluvy. Toto zkrátka do publikace takovéhoto charakteru nepatří.

16.03.2019


Timaios a KritiasTimaios a Kritias Platón

Timaiův monolog o stavbě světa je bezesporu zajímavý, leč mírně neuchopitelný. Alespoň já si pořádně neumím představit, jak se vše skládá z trojúhelníků a číselných řad. Ovšem nebyl jsem tu kvůli metafysice, nýbrž kvůli Atlantidě. Část je naznačena v úvodu Timaia, ale jádro je v Kritiovi, jenž obsahuje jediné původní informace o této civilisaci. Otázka její existence byla již tolikrát pitvána a já nebudu nosit dříví do lesa. Žel Kritias zůstal nedokončen (záměrně či ne?), a tak se toho až tolik nedovíme.

26.09.2019


R.U.R.R.U.R.Karel Čapek

Přiznám otevřeně, že Čapka nemusím (ať už kvůli jeho politickým nebo náboženským názorům). Odhlédna ale od osoby autora, musím uznat, že R.U.R. je zajímavé alegorické dílo, které dokáže čtenáře zaujmout - nesmí se ovšem ptát, jak se vlastně roboti vzbouřili a proč jejich revoltu někdo hned v počátku nezastavil.

10.03.2020


Úvod do zbožného životaÚvod do zbožného životaFrantišek Saleský

Toto skvělé dílo jsem dostal darem od svého zpovědníka a musím říci, že nemohl vybrat užitečnější knihu. Sv. František Saleský ve svém "Úvodu do zbožného života" vytvořil jakýsi kurs, jak postupovat v utvrzování víry a zbožnosti. Velmi přínosné byly úvahy k rozjímání (doplněné návodem, jak vlastně správně rozjímat) i didaktické teoretické pasáže - zde se nabízí srovnání s antickými filosofy, kteří často ve svých spisech volili podobnou formu.

21.04.2020


Jak katolická církev budovala západní civilizaciJak katolická církev budovala západní civilizaciThomas E. Woods

Kniha podává stručné informace o vlivu římskokatolické církve na rozličné obory lidského působení. Vzhledem k velkému záběru se autor nemohl vyhnout zjednodušování, ale domnívám se, že čtenáři představil "v kostce" alespoň nejdůležitější informace.
Na druhou stranu panegyrický a apologetický styl psaní i mě, zarytého katolíka, často iritoval. Dle mého názoru by přínos Církve svaté celé civilisaci vynikl lépe v porovnání s "přínosem" ostatních světových náboženství.

23.07.2020


In sinu JesuIn sinu Jesu Benediktin

Tato kniha mě naučila milovat a nově prožívat adoraci. Teď vím, že není potřeba před Pánem chřestit zrnky růžence nebo šustit stránkami breviáře. Bohatě postačí tiché patření na Jeho Tvář spojené s nasloucháním Jeho hlasu.
Zápisky tohoto benediktina obsahují také krásnou korunku odčiňování za hříchy kněží a Pán zaslíbil vyprošení mnohých milostí pro ty, za které se ji budeme modlit. In sinu Jesu je kniha především určená pro kněze - Pánovi nejbližší přátele, ovšem užitek z ní mohou mít všichni věřící. Nezáleží, kolika hříchy jste obtížení, Pán Ježíš nabízí své vroucí přátelství každému, kdo mu dovolí vstoupit do své duše a nechá se po malých krůčcích proměňovat k obrazu svého Spasitele.

09.09.2020


ÍlliasÍllias Homér

Homér, a já věřím, že vskutku autorem či konečným redaktorem obou eposů tento básník byl, k nám i po více než dvou tisíciletích promlouvá ústy svých šestiměrů (hexametrů). Kdesi jsem četl, že je pro obě epické básně příznačný takzvaný homérský klid. A vskutku, ať básník popisuje nejlítější bitevní ryk, Achillovo lání nad padlým druhem nebo bohatou hostinu, kdy, slovy Homérovými, muži touhu po jídlu a vínu zukájeli všechnu, jazyk zůstává stále stejný a pokojně si plyne ladnými verši dál. Dokonce i když přichází Priamos žádat vraha svých synů o vydání těla Hektorova, což je má nejoblíbenější část, ani tehdy klid není porušen. Podle mě to ještě více vynikne v překladu Antonína Škody - posledním a troufám si říci i nejlepším českém časoměrném překladu, který jsem četl, srovnávaje ale i novější (Vaňorný, Mertlík, Šrámek). Pro někoho snad může být překážkou archaický jazyk (zvláště pokud čtenář zápolil už s v porovnání se Škodou velmi moderním přízvučným překladem Vaňorného). Na druhou stranu se však může kochat nepřeberným množstvím epitet (Trója lepohrazená, krásnoholenci Achajští, smrt dlouhormutná...), které mu budou jistě ještě dlouho znít v uších.
Na důkaz že i před tolika staletími si děti stavěly hrady z písku, přikládám následující úryvek:
Hrnuly tam se v řadách voje hustě a napřed Apollon,
štít drže převzácný; i bořil přesnadno Achaiů
ohradu, tak jako hoch si jakýs hraje na břehu mořském,
jenž, když z písku zdělá svou hračku v radosti dětinské,
zas ji nohou a rukou rozhází, takto se bavě:
stejně jsi Argejských rozházel, Foibe pomocný,
dlouhou práci a píli a strach na všecky jsi pustil.
(XV; 360-366)

10.11.2020


Mezi povinností a pochybnostmiMezi povinností a pochybnostmiFedor Von Bock

Von Bock detailně popisuje všechny aspekty vedení války. Od plánování a práce ve štábech, přes zajištění zásobování a záloh po samotný postup. Zajímavě osvětluje i vztahy mezi generalitou a Vrchním velitelem - vzájemná rivalita, neshody, zásahy se strany Vůdce... Obsahuje také von Bockovi osobní názory a postřehy. Nejedná se ale o lehké čtení pro neodborníky. Nutná znalost generálů, zeměpisných jmen a vojensko-politický přehled. Neškodilo by přidat do knihy mapovou přílohu.
Von Bock byl bezpochyby jeden z nejlepších velitelů "staré školy". Pouze voják, ne politik. Hitler si ho velmi cenil a prohlásil, že "jedině von Bock dokáže vojáky naučit umírat".

14.08.2017


1