Freiherr komentáře u knih

Tak nevím, nevím - z tématu konce aristokracie v Rusku se jistě dalo vytěžit více. Prostředí by si zasloužilo lepší popis a stejně tak by neškodilo podrobněji vykreslit charaktery postavy - všechny mi totiž připadají zcela typisované. Posuďte sami - postarší zchudlá sentimentální venkovská šlechtična, mamonářský Lopachin a intelektuál Trofimov. Nejsympatičtější ze všech mi byl Firs, jenž je ztělesněním starých pořádků ruského samoděržaví.

2 26.09.2019

Hodnotím pouze první díl, jelikož jsem druhý nečetl. A nejen dle mého názoru je právě díl první tím nejlepším. Ačkoli mi není blízká Švejkova povaha a místy mě irituje jeho hloupost (ať hraná či opravdová), dávám plný počet hvězdiček za velkou dávku humoru, který kniha skýtá. U málokteré knihy se člověk zasměje tak od srdce jako právě u Švejka - navíc když se vám hlavou běží pasáže z filmu s Hrušínským a skvělým Milošem Kopeckým v roli feldkuráta Katze.

3 26.09.2019

Kvalitně zpracovaná monografie, která obsahuje všechny důležité události Augustova života a přitom nezabíhá do zbytečných detailů. Autor se také zabývá proměnami senátu a vojska, stejně jako výstavou v Římě. Jako vhodný doplněk v této práci doporučuji Augustův životopis od Suetonia.

25.09.2019

Nemohu říci, že by kniha byla vyloženě špatná, ale mě zkrátka nezaujala. Ať už se jedná o formu, postavy nebo prostředí. Hlavní hrdina mi nebyl příliš sympatický - především kvůli několikráte opakované větě: "Já jsem mužskej." Alespoň konec je celkem dobře zpracovaný.

3 25.09.2019

Některé básně jsou lepší, jiné horší, ale většina si je jak metrem, tak námětem dost podobná.
Přidávám epitaf od Antipatra Sidónského:

Šedivé stařeny hrob je zde, jež propadla pití:
z kamene tesaný pohár na rově vidíš i sám.
Vína milovná vždy a tlachů, už nad dětmi nelká,
také nad nuzným otcem dětí svých netruchlí již.
Přec však pro jednu věc i v hrobě naříká: že má
na rově vinný pohár, víno však v poháru ne.

2 21.06.2019

Po této útlé, růžové knížečce jsem dlouho nechtěl sáhnout, domnívaje se, že v ní nenajdu nic zajímavého. Vždyť raně byzantská milostná poesie se přece nedá měřit s literaturou doby klasické, že? Přitom kniha skrývá takové poklady!
Příběh o nenaplněné lásce podle starého známého schématu tu ožívá díky skvělému přebásnění Julie Novákové. Ano, opravdu oceňuji její volnější alexandrin, kterým nahradila původní hexametr. Toto rozhodnutí, ač jinak zastánce důsledného dodržování formy originálu při překladech, plně schvaluji - nepřebásňuje přece Vergilia, ale pozdně antické dílo.

Jen krátká ukázka z úst Leandrových:

Ó druhá Venuše, Athéno po Athéně -
neb žádné smrtelné se nepodobáš ženě,
jen dcerám Diovým tě možno přirovnat -
blažen tvůj roditel, blažena tvoje máť,
třikráte blažený ten život, jenž tě nosil:
ty polituj můj bol a dovol, bych tě prosil.

Kniha dále obsahuje výbor sentencí Theognida z Megary - do té doby pro mě zcela neznámého aristokrata archaického období. Jeho zásady a názory, které vykládá Kyrnovi, svému eroménovi (mladíkovi, kterého miluje), jsou velmi zajímavé a poučné. Dozvídáme se z nich, že je třeba velké opatrnosti v jednání s lidmi, byť přáteli, dále jsme seznámeni s neutěšenými poměry politickými po pádu tyranie v Megaře a rovněž nám autor presentuje, že se nebojí chopit poháru vína.

Přidávám několik didaktických dvojverší:

Nalezneš mezi lidmi jen nemnoho přátel, můj Kyrne,
kteří osvědčí věrnost, trudné když poměry jsou,
kteří by odvahu měli být stejného smýšlení v srdci,
míti i stejnou účast na věcech dobrých i zlých.
I kdybys u všech lidí se pídil, přec sotva bys našel
takové - jediná loď věru by uvezla ty,
kteří by měli ostych a stud i na rtech i v očích,
které by k hanebným činům nepudil prospěch a zisk.

Na konec jsou zařazeny četné verše na rozloučenou.
Zde jeden ironický a podle mě nejlepší:

Ubohý Nearchu můj, kéž lehká země tě kryje,
aby tě snadno z ní pak mohli zas vyhrabat psi.

2 19.06.2019

Plinius Mladší byl bezpochyby vzdělaný a sečtělý člověk, ale nikoli výjimečný literát. Jak je uvedeno v předmluvě, snažil se vyrovnat svému velkému vzoru - Ciceronovi. Narozdíl od něj je koncipoval s myšlenkou, že je někdo v budoucnu vydá. Nakonec, asi aby si to pojistil, je vydal sám. Čtivosti a nenucenosti jeho dopisů ovšem nedosáhl. Nejvíce mě zde zaujal barvitý popis výbuchu Vesuvu a také jeho názor na křesťany.

16.06.2019

Nesmírně čtivé, lehké veršíky, které jsou psány v elegickém distichu, jindy v sapfické strofě a jindy v hexametru. Jak překladatel trefně poznamenává, Catullus byl první a zároveň poslední římský básník nebojící se poodhalit čtenářstvu své nitro - zmítající se mezi láskou a záští.

14.06.2019

Cicero se ve svých Hovorech nezabývá jen řešením jednotlivých ethických problémů, ale také vytváří latinskou filosofickou terminologii, kterou užívala valná většina antických myslitelů po něm. Je dobře, že se Cicero nehlásil k určité filosofické škole - umožnilo mu to vybírat si z jednotlivých učení, po vzoru akademiků, to nejpravděpodobnější. Neusiloval ovšem o myšlenkovou originalitu, a tak jeho přínos spočívá především v porovnání názorů různých škol - stoiků, epikúrovců a akademiků.
Velmi poutavým byl pro mě i dialog Cato Starší O Stáří, který obsahuje několik krásných myšlenek:
"Existuje snad větší potěšení, něž být ve stáří obklopen mládeží toužící po vědění?"

"Život má přesně stanovený průběh, v přírodě je jen jediná cesta, a ta je přímá, a každé období života má své zvláštní rysy, takže je něco přirozeného i v slabosti chlapců, i v prudkosti mladíků, i ve vážnosti věku už usedlého, i ve vyzrálosti stáří. Všechno musí být užito ve svůj čas."

1 09.06.2019

Zamarovský v této knize představuje římské dějiny velice čtivým způsobem, přístupným i pro laickou veřejnost. Nevynechal žádnou událost, která měla pro budoucí vývoj říše význam, a přitom není kniha přesycena daty a jmény. Naopak, autor vhodně prokládá popis politických událostí vložkami o kulturním životě, které jsou neméně zajímavé. Kniha není a ani nemá být vyčerpávající historickou studií, nýbrž vstupní branou k četbě dalších, podrobnějších monografií, zaměřených na kratší úsek dějin nebo na konkrétní osobnost. Četl jsem první vydání, kde je kromě jiného i několik citací z Engelse, Lenina a dalších marxistických historiků. Zdá se, že tito pánové byli odborníky na všechno...

9 02.06.2019

Tak konečně je to za mnou. Longerichovou biografií jsem se prokousával tři čtvrtě roku. Ne snad proto, že by nebyla kvalitní, ale nedokázala dlouhodobě udržet mou pozornost – vždy jsem raději utekl k nějaké filosofické rozpravě. Dle mého názoru má tato kniha dvě slabiny: první spočívá v šesti set stránkovém rozsahu (nepočítám poznámky) – to je zkrátka moc. Pocit, že je konec v nedohlednu, člověka akorát od čtení ještě více odradí. Druhou slabinou je překlad a tiskařské chyby – tolik překlepů jsem už dlouho neviděl. K obsahu nemám větších námitek – snad jen, že by se některé pasáže daly osekat. Naopak kvituji výběr fotografií, kterými jsou uvozeny jednotlivé kapitoly. Ještě je třeba zmínit nesmyslně megalomansky zpracovaný poznámkový aparát. Považte – sto stran zbytečných odkazů ke Goebbelsovým deníkům! Celkově ovšem kniha poskytuje velmi komplexní pohled na Goebbelsův život a stojí za přečtení.

1 18.05.2019

Užuž jsem chtěl napsat, že je mi líto, že se Rozpravy nedochovaly v úplnosti. Ale protože se jedná o věc mimo naši vůli, kterou jakkoli nemohu ovlivnit, líto mi to není. Právě ona zásadní myšlenka, že jsou τὰ ἐφʹ ἡμῖν, τὰ οὐκ ἐφʹ ἡμῖν (věci v moci naší vůle a věci, mimo moc naší vůle) je základním stavebním kamenem Epiktétovy stoické ethiky. Jak je zmíněno v předmluvě ke knize, svým pojetím stoicismu navazuje na Seneku, ale v mnohém také nalézá inspiraci u Sokrata a školy kynické. Právě ona škola ho ovlivnila, co se tvrdosti životních zásad týče, tak, že se blíží prvním myslitelům nejstarší stoy.
Filosofie, kterou Epiktétos zastává, je bezesporu mnohem tvrdší než ta Marca Aurelia, o něco tvrdší než Senekova a nesrovnatelně tvrdší než Epikúrova. I přes to jsem v ní nalezl mnoho, co hodlám uplatnit v životě. Netvrdím, že je pro každého - asi je potřeba před četbou tohoto díla mít nějakou filosofickou průpravu od jednodušších autorů.

1 12.05.2019

Tato útlá knížečka na mě velmi zapůsobila především svým silně melancholickým laděním. Právě ona pochmurnost doprovází čtenáře zpočátku šťastnými, a posléze velmi nešťastnými momenty autorova vztahu k Salmě. Je nesmírně smutné, že sotva zrozená láska je hned zašlapána, jako by nikdy ani nevznikla. Na druhou stranu konec nabízí povznášející vysvobození z pout zažitých konvencí. Tuto svobodu přináší dítě, které sotva se narodilo, už umírá. Ale neumírá zbytečně - svou matku vyprostí z okovů nešťastného manželství a přivede jí ke shledání s milovaným otcem a také s Bohem. Neobyčejná kniha!

"Jediná slza, která se leskne na zbrázděném obličeji starého muže, na nás působí silnějším dojmem, než slzy prolité mladým člověkem. Slzy mládí jsou totiž nesčetné a vznikají z překypění citlivých duší; slzy starců jsou naproti tomu zbytkem života v jejich vysílených tělech, který jim kane očí. Slzy mládí jsou jako krůpěje rosy na růžovém květu, zatímco slzy na stařecké tváři se podobají podzimnímu listí, jež vítr rozptyluje a odnáší, blíží-li se zima."

3 06.05.2019

Kniha jako celek je zajímavá, ale nijak zvlášť mě neuchvátila. Některé myšlenky jsou velmi podnětné a zasloužily by si komplexnější rozpracování, kterého se jim ale nedostává. Naopak jiné nemají prakticky žádnou výpovědní hodnotu - k čemu nám je vědět, že ten a ten vévoda z toho a toho státu byl či nebyl Dokonalým člověkem - není uvedeno, co dělal, jaké zásady zastával, prostě nic...
Někdy se mi dokonce zdálo, že je Konfucius nadutý (!) - viz opakovaná myšlenka, že ho v Dokonalosti nikdo nemůže předstihnout. Tyto dílčí nedostatky ovšem kvalitu díla nijak výrazně nesnižují a proto ji hodnotím spíše kladně.

1 12.04.2019

Ciceronovy názory se v mnohém blíží stoicismu Senekovu - proto mě také zaujaly. Kromě nadčasových myšlenek musím vyzdvihnout i formální stránku - každé myšlence je v textu poskytnut dostatečný prostor k jejímu rozebrání a k vyslovení závěru. Nejzajímavější pro mě byly kapitoly týkající se dodržování či nedodržování daných přísah a slibů. Cicero v této věci zastává názor, že někdy nemusíme slib dodržet (např. slib daný pod nátlakem nebo slib, jehož splněním bychom uškodili osobě, které jsme jej dali). Připojuji citaci, která mě zaujala:
Nic tak nesvědčí o duchu nesvobodném a malicherném jako láska k bohatství a nic není čestnější a velkodušnější než pohrdat penězi, jestliže je nemáme, a jestliže je máme, užívat jich k dobročinnosti a štědrosti.

1 17.03.2019

(SPOILER) Nejhezčí na knize byly popisy - ty jediné nebyly psány nízkým, až vulgárním jazykem. Chápu, že kdyby dělník mluvil jako stará kniha, působilo by to nepřirozeně, ale mě jazyk těchto vrstev společnosti prostě nesedí. Když odhlédnu od formy, je příběh zcela jednoduchý, snad jen závěr může překvapit. Po celou dobu četby této knihy mě iritovala postava Lennieho - zvlášť jeho dětinské vystupování. Ani George příliš charakternosti neprojevil. Místo, aby Lenniemu pomohl utéct, ho střelí do týla...

3 17.03.2019

Kniha je komplexně zpracovanou studií u nás nepříliš známého konfliktu. Obsahuje všechny zásadní informace - dobře popsaná jsou především mírová vyjednávání. Co ovšem mi na knize vadilo, je příliš neformální jazyk - ironizující poznámky na adresu ruských velitelů, nadsázky, ustálená spojení z hovorové mluvy. Toto zkrátka do publikace takovéhoto charakteru nepatří.

3 16.03.2019

Faidros je můj první Platonův dialog a navnadil mě na četbu jeho dalších děl. Velmi zajímavé jsou především úvahy nad rhetorikou. Dostalo se mi do ruky vydání z roku 1911, které, ač psané archaicky, se mi četlo výborně, protože použitý jazyk k thematu knihy výborně sedí.

3 16.03.2019

Myslím, že v případě Smrti v Benátkách je film lepší než novela. V knize je sice lépe vystižena dusivá atmosféra zamořených Benátek, ale film poskytuje komplexnější popis vztahu Aschenbacha s Tadziem - neomezuje se jen na abstraktní ideál krásy. Možná je to však tím, že filmový Tadzio dodává své knižní předloze konkrétní, nadpozemsky krásnou podobu.

2 24.02.2019

Nemohu souhlasit s předchozími komentáři - mně se kniha četla snadno a lehce. Ano, čtenář je zavalen ohromným množstvím čínských jmen, která navíc vypadají všechna skoro stejně, ale nikdo ho přece nenutí si je zapamatovat. Nejvíc přínosné byly pro mne první kapitoly odehrávající se v Zakázaném městě. Jak jsem v četbě postupoval, začalo se v knize objevovat čím dál více ideologického balastu poplatného době, který dostoupil vrcholu v posledních dvou kapitolách, které jsou nepokrytou komunistickou propagandou. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik skutečně napsal Pchu-I sám, a co už je dílem komunistů.
Je zajímavé sledovat proměnu Číny od faktického středověku až na pokraj Maovi Kulturní revoluce. Na počátek XX. století působí některé situace celkem úsměvně - např. "Velká císařovna vdova Cch’si udělila mému dědovi, princi Čchunovi, a jeho ženě právo jezdit ve žlutých nosítkách z broskvoňového dřeva." Císařských způsobů, které si v dětství osvojil, se nikdy zcela nevzdal - viz "Poručil jsem svému poslednímu komorníkovi, který u mne zůstal, Velkému Liovi, aby „roznášel krmi,“ ale dozvěděl jsem se jen, že všichni kuchaři už utekli. Musel jsem se tedy spokojit se sušenkami." Jeho proměna v "uvědomělého občana" se mi tedy zdá značně nepravděpodobná.
Pchu-I ve své bezbřehé naivitě během svého života "sedl na lep" tolika různým osobám - od monarchistů a stoupenců restaurace po japonské důstojníky - a byl vláčen tolika konflikty prvních dvou třetin XX. století, že ji plně zasloužil klidné stáří, jehož se mu dostalo.

3 16.02.2019