freejazz komentáře u knih

poučen příběhem rodiny Brönteových jsem se začetl do prvního, co mi abídl regál v knihovně. byla to dobrá volba.
především by tento román obstál v dnešní konkurenci víc než úspěšně. autorka pečlivě spřádala a rozplétala osudy hlavních hrdinů - otázka je, kolik do knihy vložila ze svých zkušeností a z toho, co viděla kolem sebe.
styl v ničem nepřipomíná první polovinu 19. století, co je jistě i zásluhou výborného překladu.
prostě když jste unaveni aktuálními kaávrničkami, cukrárnami, hotýlky a plážemi na všech pastelových místech světa sáhněte po klasice. v případě této knihy nebudete litovat.

do knížky jsem se pustil - a pak ji opustil. asi v polovině. hodně těžko se mi to četlo. protože spíš než thriller to byla hodně hluboká sonda do myšlení a života běžných Korejců. a kdo nepřišel do kontaktu s touto kulturou asi se v tom trochu ztrácel. třeba příklad se sodžu, co je z našeho pohledu lehčí alkoholický nápoj. nedalo mi a tak jsem se podíval, proč pořád hlavný hrdina neustále osamotě popíjí sodžu. a přišel jsem na to, že je to zdůrazňování jeho vyvržení na okraj společnosti. sodžu se totiž nikdy nepopíjí osamotě a už vůbec je zapovězeno nalévat si sám. prostě je to alkohol, ke kterému je nezbytná společnost a tak vlastně ani o ten alkohol nejde, spíš o to, že se člověk ocitá ve společnosti. a takových drobností je kniha plná. myslím, že by se vyplatilo vydávat takovéto knihy i s patřičnými vysvětlivkami, to by čtenář, který je obvykle zvídavý, získal prostor pro rozšíření obzorů.
ke knize jsem se samozžejmě vrátil - protože mi doručili nového Murakamiho a já si řekl, že se do něj pustím, až dočtu aspoň jednu rozečtenou knihu (a že jich je!:) že volba padla nakonec na tento thriller je vlastně fajn. po tom, co jsem četl trochu propagační knížku o tom, čím žijí Korejci je to pohled z jiné strany. našinec taky netráví podstatnou část života na Karlově mostě nebo v zoo Dvůr Králové:)
tak teda díky za poctivou práci a hezkou knihu. není to sice zrovna čtení k vodě, ale kdoví? když se podstatná část kolem vody točí...

splatil jsem dluh:) ani nevím, proč jsem tuto knížku dosud nečetl.
je vidět, že v době vzniku si asi ani autor nedovedl představit, jak by takový postapokalyptický svět mohl vypadat. i proto mi teď vrtá hlavou, proč v době řádění bomby lehla popelem celá města a davy se prostě vypařili, co šlo, to bylo rozmláceno - ale okno s mozaikou v kapli na zámku zůstalo neporušené. a takových detailů je tam několik.
přesto to knížce neubírá na čtivosti. postavy jsou živé, i když třeba některé děvy jsou tam hlavně pro vyplnění prostoru a volného času, některé vztahy méně uvěřitelné - třeba mi vrtá v hlavě, kde se vzal ten falešný farář a samozvaný biskup, co si omotal kolem prstu celou rozbitou pospolitost.
a taky bych si rád přečetl takový Malevil po 20 letech (něco jako pokračování tří mušketýrů:). protože prožít 20 let v takovém stavu světa určitě poznamenalo celé společenství a každého zvlášť.
na lézo výborné čtení i pro ty, co tento žánr moc nemusí.
co mně nadzvedlo - knížka vyšla v roce 1986 (14 let po originálu) a v nákladu 57.750 výtisků - na toto jedno vydání padlo kolem 250 vzrostlých stromů. a v tom čase nebyl takový náklad ničím výjimečným.
jak by to vypadalo, kdyby údaj o počtu výtisků byl povinný i v současné tiráži?

musím přiznat, že jsem dílo rodiny Brönteových dosud nečetl. nějak jsem nevěděl, proč bych to měl udělat. mají ty knihy už téměř 200 let a tak jejich jazyk, styl a opisované reálie nejsou asi tak atraktivní, jako současná spisba.
ovšem po přečtení skvělého díla paní Hany Whitton se při nejbližší příležitosti zastavím v knihovně u regálu s díly Emily, Anny a Charlotty Brönteových a pustím se do čtení.
dávno jsem nečetl tak zasvěcený vhled do života známé osobnosti, v tomto případě známých osobností. konečně v tom mám jasno a vím, co která ze sester napsala - a v náznacích i co k tomu vedlo.
abych neprozrazoval děj (stejně zasvěcení vědí, jaké byly osudy rodiny vikáře Patricka Brönteho) konstatuji jenom, že celá tato rodina byla hojně navštívena vším špatným, co si lze v té době (první polovina 19. století) vymyslet. vyniká silná vůle a odolnost vůči nepřízni osudu a vytrvalost v cestě za vysněnými cíly, které dnes známe jako klasická díla anglické literatury.
paní spisovatelce se povedl majstrštych, smekám.
a velmi doporučuji knihu - i když je dosti objemná, jejich 430 stran slupnete téměř na posezení.
myslím, že nejlépe to vyjádřila Alef - čtěte její hodnocení této knihy.

předně nerozumím tomu nízkému hodnocení čtenářů. divoký venkov je přesně tak divoký, jak jej znám taky. někdy bych řekl, že je ještě divočejší – v kterémkoliv směru. když si představím třeba stavění máje, kdy se na sedmimetrovou žlutě-zeleně pomalovanou rouru nasadí dvoumetrový skomírající vršek břízy nešetrně urvaný z blízkého hájku, ověnčený krepovými pentlemi a za zpěvu vyděšených dětí z místní malotřídky se jej snaží vztyčit parta hic z místní skupiny VPP už z rána posilněná „padesátdvojkou“ - a všechen ten virvál je přenášen místním rozhlasem a pečlivě zaznamenáván do reels, aby mohl domorodce ujistit, že tady se tradice opravdu dodržují... zdá se mi, že autorka byla ještě hodně mírná.
celý venkov je jako parodie na troškařiny a kdo na venkově nebydlel, nemá šanci pochopit, jak sebestřední jsou venkovští politici, kteří svou pozornost dělí mezi zrcadlo, fotbalové hřiště a místní kostelní úderku, jakými celebritami jsou místní drbny, které sice nic nedělají a do ničeho se nezapojí, ovšem nejlépe vědí, jak se co má udělat – to by i pan Čapek zíral.
prostě divoký venkov je veselá knížka, která s nadhledem hovoří o našem zápecnictví a tak trochu vysvětluje, proč se mladým, co okusili jiný svět nechce zpátky mezi slepice a smrdící kanalizaci, kde by museli v pohotovostním režimu čekat na sběr brambor. a poslouchat třeba božského káju, nebo, nedejbůch simonovou a chladila:)
myslím, že Na divokém venkově je skvělá volba pro prázdniny, ale určitě pomůže i v případě přetlaku pracovních povinností.
veřím, že se od autorky dočkáme podobného vykreslení života obyčejných současných měšťáků.

chvilku hloubka, chvilku klouzání po hladině současnosti. ale asi ten správný mix, protože se knížka četla dobře, přímo fajn. jenom jsem uvažoval, které je to malé město u hranic, které tak uhranulo hrdinovi, že vyměnil nomádské kouzání povrchem světa, aby se zavrtal do plytkosti maloměsta. a kdopak se v té knize spoznal, to bych taky rád věděl.
jinak jsou to zkušenosti velké většiny lidí, kteří se nespokojili s tím, že jsou velké ryby v malém rybníce, ale rozběhli se do světa a zjistili, že je lepší být třeba malou rybou, ale ve velkém oceánu, že těch možností v moři je daleko víc než v přehřátém a zaneseném močálu.
asi se ohlédnu po dalších autorových knížkách.

sbírka jízlivých a sarkastických rýpnutí do zaběhnutého koloběhu představ a iluzí. prostě výborná knížka plná originálních pohledů na život a lidi.
našel jsem ji v poličce na tržišti, někomu se asiu nelíbila, já ji zase rád zařadím do své knihovny.

tak na takový trip s Bábi, Stařenkou a Magrátou bych si dal říct. krásně nastavené zrcadlo všem zmateným povídačkám označovaným jako pohádky. a je zajímavé, co všechno se do této zhutněné podoby povedlo vložit - stejně jako je úžasné, jak z toho dokázal Pratchett vybruslit.
navíc z celé knihy čiší úžasná láska k lidem, lidstvu, pidlivizaci atakdále...

pretože som sa pustil do kórejskej detektívky, chcel som vedieť trochu viac o krajine a práve mi prišla pod ruku kniha od Soo Kim.
je plná obrázkov, ale neviem, či by šlo urobiť lepší výber záberov. niektoré stoja za opakovaný podrobný pohľad, niektoré sú skôr všeobecné infoilustrácie.
je plná faktov, cez ktoré sa dostanete trochu hlbšie do spôsobu myslenia a hlavne života obyčajných Kórejcov.
čo je pre mňa zásadné a v našich končinách zároveň ťažko uveriteľné, Kórejci považujú za jeden z najväčších úspechov svojho života vzdelanie, ktoré im otvára bránu do sveta. napríklad ich školský systém? 6 tried základnej školu + 3 roky na dokončenie základného vzdelania. stredné školy nie sú zdarma. stredoškoláci v poslednom ročníku trávia 12 - 16 hodín denne učením, aby uspeli pri škúškach na univerzity, ktorých je v Kórei 12. aj tak sa na ne nedostane 53 % uchádzačov. po skončení školy sa vzdelávajú ďalej - na najvýznamnejších svetových univerzitách.
(a teraz si predstavte náš vzdelávací systém. alebo radšej nie, aby vám nenapadlo porovnávať neporovnateľné:)
a ešte zábavnejšie pôsobia informácie o tom, ako na tom bola Kórea s aristokraciou. aristokrati museli svoje schopnosti preukazovať opakovane na štátnych skúškach, museli sa teda systematicky vzdelávať, majetok nestačil. dokonca ak aristokratická rodina nevyprodukovala v troch po sebe nasledujúcich generáciách vzdelanca, prišla o titul a postavenie.
(a teraz si radšej nepredstavujte našich „šľachticov“, nemá to význam:)

a takýchto drobností je kniha plná.
celkom detailne je popisovaná rodina, vzťahy v nej, úcta mladších k starším, zvyky a tradície. takže som si radšej ani nepredstavoval, ako to „funguje“ u nás.

škoda len takých drobností, ako je rozloha krajiny, kde sa kilometre štvorcové záhadne zmenili na metre štvorcové, takže namiesto reálnej veľkosti má Kórea v knihe rozlohu niekoľkých futbalových štadiónov. a miestami mi preklad pripadal hodne strojovo, akoby sa na ňom realizovala AI vo verzii 0.0 a nikto si nedal námahu urobiť korektúru a z tých štylisticky zúfalých spojení a viet vyrobil čitateľný text. preto tá hviezda dole.

ale pre čitateľa, ktorý chce získať vhľad do kultúry z opačného konca zemegule je to dobrý začiatok, oplatí sa vziať knihu do ruky a začítať sa.

a teraz môžem knihu vrátiť do knižnice a zaplatiť pokutu za oneskorenie:)

toto neprehliadnuteľné dielo zviazané do jednej knihy s takmer 1000 stranami sa mi dostalo do ruky úplne náhodou. na burze som knihu kúpil za 5 eur. a doma ju odložil. hovorím si, že na také niečo treba mať čas a náladu. a odvahu. po troch mesiacoch som to už nevydržal a začítal sa. a čítal. a čítal. a predstavoval si, ako by to vyzeralo, keby to bol komiks. teda manga, aby som sa správne po japonsky vyjadril. lebo nech som robil, čo chcel, tie krátke state a husté kapitoly mi neustále pripomínali kreslené príbehy.
pritom je tá kniha totálne rozsiahla obsahom. pri pozornom čítaní sa čitateľ dozvie ohromujúce detaily zo života Japoncov, z toho, čo sa na začiatku 17. storočia odohrávalo, ale aj to, ako sa v tej dobe žilo. ako boli ľudia vychovávaní, čo ich viedlo k tomu, aby konali tak, ako sa to možno v prvom momente zdalo nezmyselné, ale v celkovom obraze to nemohlo byť inak.
ako to už ktosi predo mnou spomínal, hlavný hrdina sa túlal krajinou, meditoval, rolníčil, sem-tam sa pobil, ale prakticky nikdy ho autor nezastihol v zápale tréningu. chvíľami to pôsobí dojmom cestopisu s návodom na zmysluplné použitie života.
podstatné je, že som sa pri knihe nestihol nudiť - to je pri tom rozsahu celkom zaujímavý fakt. akoby kniha nemala slabšie miesta, ale gradovala stále do silnejších momentov.
stojí za prečítanie, hoci pomalšie, vyžadujúce dlhšie sústredenie sa.

je to skôr publicistický popis životných peripetií jednej zo záhadných postáv svetových dejín, navyše dosť povrchný. autor sa nijako nepokúsil dostať do hĺbky a tak mu vyšiel skôr poster, propagačný materiál na prvé zoznámenie s dobou. súvislosti, vzťahy, pohnútky hrdinu či jeho priateľov a nepriateľov to všetko zostáva viacmenej zahalené stále silnou vrstvou tajomna.
kniha je určite dobrá na zoznámenie sa so základnými dátami zo života Paracelsa, ale ak sa chce čitateľ dozvedieť viac, musí siahnuť po iných dielach.

vysoká škola stručných a přesných zásahů titěrného života.

číst Hemingwaye a neznat dílo Sherwooda Andersona nejde. už jenom proto, že se k němu Hem neustále obracel jako k autoritě - než jej sepsul ve své parodii. poklidný život v nudném městečku je přesto zajímavý. je důkazem, že všude se něco děje.

Mladá tvorba bola značka kvality. samozrejme, kým v nej nezačali vydávať divné spisky pretlačené ideologicky a stala sa tak svedectvom o plíživej normalizácii. a našťastie veěa výborných autorov stihlo v tejto edícii predstaviť svoju tvorbu a etablovať sa na slovenskom literárnom parnase.

odkedy túto knihu poznám zodral som už tri exmepláre. našťastie je vždy v antikvariáte, lebo nespieva, nebliká a nemá nakašírovanú obálku:)

kniha, ktorá ma zaujala skvelými ilustráciami.

trochu by som to poopravil, to nie je román z lekárskeho prostredia, pretože to, že dve z dôležitých postáv sú lekári ešte neznamená, že sa to zaoberá nemocnicou.
oceňujem skvelý nadhľad a sarkazmus, s akým k životu pristupuje hlavná hrdinka, jej výborné a trefné poznámky na adresu nielen pacientov, ale aj ďalších ľudí, na afektovaný spôsob života a potrebu neustále čosi predstierať sú naozaj najlepším mazivom príbehu.
osobná kríza protagonistov je vykreslená dosť podrobne, niekedy až nechutne, najmä čo sa týka absurdných stereotypov a dlhodobého spolužitia, ktoré vykazuje všetky znaky súbežného plynutia, ale nie naozajstného prepojenia.
takže z toho vyplýva, že nech robíme, čo robíme, aj tak sme každý ostrovom sám pre seba a len ak máme veľké šťastie podarí sa nám občas natrafiť na spriaznenú dušu – ovšem otázka je, ako dlho to vydrží, než sa zo splynutia stane iba ďalšia rutina.
ďalšia výborná kniha od Niny Lykke. bude ešte nejaká?

po dvoch predchádzajúcich knihách som sa tešil. lenže som dostal niečo úplne iné, než som očakával.
ťažko sa mi posudzuje námet a príbeh, ľudia dokážu porobiť naozaj neuveriteľné veci, ale tu sa toho zišlo toľko, až toho bolo veľa. a vysporiadať sa s životom, ľuďmi a zložitými vzťahmi sa dá naozaj rôznym spôsobom. rovnako ako stretnúť pritom hodne pestrú zmes postavičiek a osudov, či priamo byť ich súčasťou.
jednoducho mi to nesadlo. chvíľami sa to tvárilo prekomplikovane, inokedy to bolo až zúfalo priamočiare, dávkovanie bolestí a ublížení (najmä psychických) bolo tiež dosť divoké a chvíle, keď som mal pociťovať katarziu ma sotva upokojili.
kniha je zložito jednoduchá - ako napokon život sám.
ale ak by to bola moja prvá kniha od Henna iste by som ďalší titul nehľadal. a to by bola škoda.
ak vám teda tiež kniha celkom nesadla, pozrite si ďalšie - trebárs Knihonoš alebo Zlatý písací stroj. sú z úplne iného priečinka.

pokud máte přečteno všechno, co od Houellebecqua bylo přeloženo do češtiny nebo slovenštiny nemůže vás tento neautorizovaný životopis moc překvapit. taky že ne.
na druhou stranu však nabízí vhled do komplikovaně jednoduchého světa této hvězdy francouzské literatury přelomu století a tisíciletí. a přináší také několik závažnch odpovědí proč se dívá na svět tak, jak ho představuje.
čili za mně je to fajn čtení.
a nejspíš ani moc nepřekvapí, že jak šel čas používal Houellebecq vše co šlo, aby ze sebe udělal skvělé zboží. počty prodaných knih a množství překladů to dosvědčuje.

nudil som sa, pretože som tomu veľmi neveril.