Sedmilhářky jsou jednou z těch mých knih, které jsem si pořídil až po zhlédnutí stejnojmenných pohyblivých obrázků, protože jsem byl zvědavý na předlohu, podle níž vznikl scénář. Ve většině případů u mě knižní předloha vyhrává na celé čáře, najdou se ale i nějaké ty opačné případy a u Sedmilhářek to byla málem plichta. Psaný text nakonec slavil vítězství 60:40, ale musím pochválit i tvůrce seriálu, protože odvedli kvalitní práci. Kdyby to neudělali, o tomto svazku bych vůbec nevěděl a ochudil bych se tak o fajn zážitek.
Tento svazek Tomáše Pasáka mě svým obsahem v žádném směru nepřekvapil, spíše mě utvrdil v mém názoru na oba naše prezidenty v tomto dějinném období. Dlouhodobě zastávám myšlenku, že se měla republika v osmatřicátém bránit. Jistě, nepochybně bychom byli poraženi, ale národ by si zachoval "páteř" a já věřím tomu, že by se tu následně tak dobře neuchytilo udavačské podhoubí a z Emanuela Moravce by se možná nemusel stát český Quisling (vzhledem k jeho názorům před odevzdáním Sudet). Autor se v knize zabývá osobností Dr. Emila Háchy, vlivem jeho okolí i nátlakem, který byl na něj vyvíjen ze strany okupantů a opakovaně se v textu zmiňuje, že se státní prezident Němců bál. Aby taky ne, kdo by se nebál jednat tváří v tvář se zrůdami jako byli Hitler, Heydrich nebo K. H. Frank? Prvních dvou jmenovaných se báli i aktivní velitelé Wehrmachtu a SS, a v tom je pro mě Dr. Hácha hrdinou. I přes svou hrůzu z jednání s těmito monstry se nepřestával zasazovat o českou státnost a životy obyvatel Protektorátu, a proto je pro mě i dnes silným prezidentem. Ano, dělal okupantům ústupky, ale jsem si jistý, že kdyby byl na jeho místě někdo jiný, byl by na tom národ mnohem hůř. Edvarda Beneše na druhou stranu za silného prezidenta nepovažuji; nedělal sice ústupky okupantům, ale dělal je takzvaným západním demokraciím, a kam to republiku dostalo? Před válkou k Mnichovu, po válce k našemu východnímu bratrovi. V době Protektorátu šel Dr. Beneš Britům na ruku bez ohledu na dopad na naše obyvatelstvo, Dr. Hácha neváhal obětovat svou do té doby bezvadnou pověst a dobré jméno pro to, aby zachránil co možná nejvíce našich lidí navzdory svému pokročilému věku a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Dr. Emil Hácha si zasloužil mnohem, mnohem lepší podzim života a já pevně doufám, že už si své poslední dny neuvědomoval, protože to, co předvedli naši "bojovníci za svobodu" byl hnus, za který by se nemuseli stydět ani náckové.
No jo, Walter Scott a jeho romantismus... Jako mlaďoch jsem četl jeho Ivanhoea i Quentina Durwarda opakovaně a nezbývá mi než uznat, že být rytířem, vypadá v jeho podání skvěle. V reálu už by to tak skvělé nebylo, a kdyby mi někdo nabídl možnost vrátit se v čase do dob rytířů, poslal bych ho i s jeho nabídkou tam, kam mu slunce nesvítí, protože bych se věru nemusel obávat muže proti muži. To bych měl daleko větší šanci, že zajdu na mor, úplavici nebo na brutální zápach v ulicích a uličkách měst a vesnic. A třeba takový Ďuro Červenák by mi na rozdíl od Waltera Scotta ten strašlivý odér jistě zprostředkoval, autor však plul na oněch vlnách romantismu, takže se soustředil spíše na lesk než na bídu. Ale to k tomuto žánru patří, takže pokud si takový příběh umíte užít, neváhejte, protože Quentin Durward je příběhem právě pro vás.
Karel Čapek je pro mě spisovatelem s nádhernou češtinou a stylem psaní, který prostě musím obdivovat. Dášeňka je pravda spíše knihou pro mladší čtenáře (dospělí by se jí ovšem neměli vyhýbat), ale jejího autora spolehlivě poznám. Já nejsem konzumentem audioknih (nic proti nim nemám, jen knihy rád očichávám a mám rád zvuk otáčených stránek), ale vzpomínám si na seriál Dášeňka (v rámci Večerníčku) a viděl jsem film Zahradníkův rok, a pokud někdo s příjemným hlasem čte páně Čapkovy texty, dostávám se do takové zvláštní, nesmírně příjemné nálady.
Kniha tu a tam nezapře dobu, kdy byla napsána; autor se ale úspěšně vyhnul oslavování sovětských politiků, a ozbrojených sil a napsal podle mého názoru velmi kvalitní svazek literatury faktu. Přestože nejde o žádnou bichli, šel Stanislav Bártl do takové hloubky, jakou mu dostupné informace dovolily a přinesl mi o ’nešťastné události’ (britský eufemismus), ’odporné zradě’ (sovětská propaganda), katastrofálním rozhodnutí (realistický pohled) spoustu zajímavých informací a položil celou řadu stejně zajímavých otázek, na něž asi nikdo neodpoví. PQ 17 je obrovským šrámem na pověsti Royal Navy, za který paradoxně nenesou vinu námořníci ani velitelé jednotlivých uskupení, a autor na to jasně poukázal.
A další štěňátko je v kotci mého osobního Zlatého psince. A opět to byl zážitek. Zombie subžánr u mě patří spolu s upírským k těm méně oblíbeným hororovým tématům, ale zase jsem takový ten potenciální magor, který má o válkách první poloviny dvacátého století načteno a který se až nezdravě zajímá o arzenál, s jehož pomocí se v té které válce snažili účastníci konfliktů přesvědčit protivníky o své pravdě. Z toho pro mě plynula ta výhoda, že jsem si nemusel zbraně, o nichž byla v textu zmínka, vyhledávat u strejdy Gůgla a mohl jsem se plně soustředit na příběh. A příběh to byl věru zajímavý, protože mimo jiného připomněl téma, které se na východ od řeky Moravy udržuje hluboko pohřbené a v kurzu jsou převážně vzpomínky na SNP. Ano, na Slovensku i u nás se po válce vynořilo až podezřele mnoho partyzánů a jiných odbojářů, a kdyby jejich potomci dobře hledali, možná by taky našli nějaký ten zápisník. Jakub Mišči napsal opravdu zajímavý příběh, který mě vtáhl do děje a fakt mě štvalo, že mi okolnosti nedovolily, abych si ho přečetl za jedno odpoledne, a musel jsem si ten zážitek kouskovat.
V době mé končící docházky na základní škole a po celou dobu na gymnáziu se mí spolužáci dělili v zásadě do dvou skupin. Depešáci a metalisti. Já jsem to měl vždycky s hudbou jako s knihami; neomezoval jsem se jen na jeden žánr a mohl jsem si tak v jedenadevadesátém vychutnat jak takzvané Černé album Metallicy tak i album Violator od DM. Ale tak daleko už kniha nezasahuje, protože byla vydána o rok dříve. Já bych tehdy tedy ochotně utratil nějaké peníze navíc za podrobnější publikaci, ale myslím, že jsem za svých čtyřiadevadesát korun (včetně DPH, jak se píše na obalu) dostal fajn záležitost, která čtenáře / fanouška uvedla do dané problematiky, představila jednotlivé členy kapely a v závěru přinesla i kompletní diskografii (tedy do roku 1990 pochopitelně). Svazek obsahuje i řadu barevných a černobílých fotografií a jako fanouškovi skupiny mi v knihovně nesměl chybět.
Další z knih, které ve mně vyvolávají velmi rozporuplné pocity. Gabrielu Soukalovou / Koukalovou / Soukalovou, jsem měl jako biatlonistku velmi rád ze tří hlavních důvodů. 1) ten sport jí fakt šel, a který fanoušek by neměl radost z medailí? 2) Na rozdíl od mnohých jiných sportovkyň byla i potěchou pro mé vilné oko 3) uměla i zpívat, což je schopnost u sportovců poměrně vzácná, jak dokládají například hymny odzpívané fotbalisty i jinými sportovníky.
Jako k autorce tohoto svazku k ní ale přistupuji mnohem opatrněji; což o to, text to byl bezesporu zajímavý, zároveň šlo ale o pohled na tuto problematiku zcela jednostranný. To je sice za dané situace pochopitelné, ale výpovědní hodnotu knihy to pro mě výrazně snižuje.
Hmmm, celé to pro mě začalo komentářem Maud22 k Lísce a jejím následným doporučením, když mi napsala: "...Madla je výborná. Ta antologie Bolestíny, kterou teď sestavila, je taky dobrá. Třeba byste tam objevil další autorku." Maud 22 se věru nemýlila, můj seznam oblíbených autorek se rozrostl, prostoru v mých knihovnách rapidně ubylo a v přímé úměře jsem pocítil i podstatné snížení svých aktiv.
Jednou z těchto mých oblíbených autorek se stala i Ludmila Svozilová, od níž jsem si po bolestínských povídkách dopřál svazek Ante Portas- vydařenou to záležitost, a před malou chvílí jsem dočetl Achernar, který mi mimořádně sedl, takže jsem se od něj dnes nedokázal vůbec odtrhnout, dokud jsem na jeden zátah nepřečetl tři čtvrtiny knihy, které mi zbyly po včerejším rozečtení. Nikdy jsem se netajil tím, že mám rád ženské hrdinky (ve hrách a v knihách, ve filmu se z nich stávají až absurdní karikatury feminismu) a Patricii / Lenku jsem si rychle oblíbil. A podobně jako u Ante Portas mi autorka dopřála potěšení z psychologického hororu a já jsem si to plně vychutnával.
Za mě jde o další skvělý počin Ludmily Svozilové a nakladatelství Golden Dog; mohl jsem si užít nejen fakt zvláštní příběh ale i velmi vydařené ilustrace Milana Popelky a jsem zase jednou naprosto spokojeným čtenářem.
Titul jsem si u nakladatelství Golden Dog předobjednal, takže mi k mé radosti přišla jeho "vytuněná" verze a v mém případě byla ještě o něco "vytuněnější", za což tímto autorce vřele děkuji.
Začal jsem bonusovým Rudým podzimem, který měl skvělou, mlžně-londýnskou atmosféru a notný hororový nádech. A protože jsem nedávno přečetl Zrnko s názvem Poslední pohled, všiml jsem si, že Tereza Kadečková ráda zprostředkuje svým čtenářům náhled do narušené lidské psychiky. Rudý podzim je skvělou hororovou povídkou a mrzelo by mě, kdybych minul možnost předobjednávky.
Rudý podzim: Lov na Jacka Rozparovače. Od chvíle, kdy jsem si svazek objednal, jsem často přemýšlel nad jeho názvem. Jelikož pamatuji socialismus, měl tehdy rudý podzim úplně jiný význam; v mém případě bylo vše umocněno tím, že jsem se narodil na výročí Velké říjnové socialistické revoluce, a když jsem byl malý, těšil jsem se (k nelibosti mých politicky neuvědomělých rodičů) na to, až bude ulicí procházet lampionový průvod, protože jsem si myslel, že tato akce probíhá v rámci oslav mých narozenin. No, každopádně na mě název knihy působil vyloženě revolučně, přestože jsem si uvědomoval, že půjde o úplně jinou rudou. A jaké bylo mé překvapení, když jsem se pak k té revoluci pročetl! Po malém Rudém podzimu mě ten velký překvapil, protože jsem místo hororu dostal temný steampunkový příběh, u něhož jsem si nejednou vzpomněl na to, jak jsem hrál hru Dishonored (a ta mě fakt bavila). Vlastně mě i potěšilo, že se povídka a román svými příběhy i atmosférou výrazně lišily, protože mě tak autorka donutila přepnout do zcela jiného módu. Navíc mohu zodpovědně prohlásit, že jsem takovýto pohled na jinak už skutečně mnohokrát proprané téma, nečekal a takto pojatý příběh jsem nikdy nečetl. A za to (a nejen za to) jsem Tereze Kadečkové velmi vděčný.
Darmo, Václav Čtvrtek věděl, jak psát příběhy pro děti. Já, který mám co dělat, abych si vzpomněl, co se dělo včera, si dokonale pamatuji, že byly Cesty formana Šejtročka první knihou, kterou jsem si jako šestiletý půjčil z naší veřejné knihovny. A byl to pro mě velký zážitek, protože autor dětskému čtenáři evidentně rozuměl. Pokud máte malé děti a rádi jim čtete, touto knihou uděláte radost nejen jim ale dost možná i sobě.
Patřím k lidem, kteří si devadesátá léta minulého století poměrně dobře pamatují a moc dobře vím, proč se o nich mluví jako o divokých devadesátkách. A nemám na mysli jen všechny ty obří podvody, tunely a zlikvidovaná stáda bílých koní. Jde i o všechny ty bizarní záležitosti, které mohl člověk vidět běžně v ulicích. Třetí Vekslák mě sice bavil, ale bez mučení přiznávám, že už to pro mě nebylo to pravé. Autor šel na můj vkus až příliš s dobou, děj mu tu a tam zdivočil až příliš a za mě jde o nejslabší článek trilogie.
Michal Najman zmizel z ulic na konci osmdesátek a znovu se vynořil v divokých devadesátkách, aby zjistil, že je po čtyřech letech všechno úplně jinak. Hlavně se už nedá kšeftovat s bony... Práce bývá těžká, otravná a nedostatečně placená, Michal je naštěstí člověk podnikavý a vcelku bezskrupulózní, což byl v této době skvělý základní vklad do podnikání. Tohle a nějaký ten milión. Ve druhém dílu se už nepostává před Tuzexem, tady už je to opravdová devadesátková divočina, ale pokud jde o mě, mám radši předchozí svazek.
Knihu jsem četl (opakovaně) v divokých devadesátkách, abych se z ní dozvěděl něco o svým způsobem (tichým způsobem) divokých osmdesátkách. Pavel Frýbort napsal vlastně něco, co by se dalo nazvat socialistickým dobrodružstvím, a i když se tu na můj vkus místy až příliš moralizovalo, jako vhled do života podnikavého studenta to nebylo špatné. Když jsem byl výrazně mladší, tento svazek jsem si užíval. Nevím, jak by na mě fungoval dnes, ale určitě by si u mě nahnal body za určité nostalgické vzpomínky.
Kdysi v mém osobním pravěku jsem viděl film, který se podle mého názoru opravdu podařil, a tak jsem si o téměř třicet let později koupil i knihu, abych měl konečně srovnání. A byl jsem nemile překvapen tím, že se mi text nečetl zrovna nejlépe (proto ta jedna pěticípá dolů). Příběh mě bavil, v tom problém nebyl, já jsem spíš bojoval s českým překladem, z něhož jsem měl pocit, že vznikl ve dvacátých letech minulého století. Nějak mi to prostě nesedlo. A to si o sobě přitom myslím, že jsem vcelku flexibilní; například takové Lísce Madly Pospíšilové bych dal klidně i desítku, kdybych měl tu možnost. Takže abych své hodnocení Malých žen nějak zjednodušil: příběh 5*, mně tak ne zcela vyhovující překlad 3*.
Ale ano, před nějakými třiceti lety jsem byl i já hokejovým fanouškem. Neotřesitelně jsem držel palce klubu HC Vítkovice, často jsem navštěvoval domácí zápasy, a kromě toho jsem nekriticky obdivoval i NHL a tamní hráče. Českou respektive česko-slovenskou hokejovou ligu mi znechutili rozhodčí, u NHL to bylo více faktorů, ale knihu o velkém hokejistovi dokážu ocenit i dnes. Tento životopis se podle mého názoru opravdu povedl a Wayne Gretzky si jako hráč nepochybně zaslouží úctu. Jeho pozdější funkcionářské období se už do knihy naštěstí nevešlo, protože v Naganu v sobě toho Kanaďana věru nezapřel, a mně tím hnul pěkně žlučí.
Musím přiznat, že po dočtení třetího dílu záhrobní série jaksi nemám radost. Nemám radost, protože to všechno skončilo a já jsem si Moravský Brod, Hradisko a hlavně místní postavy velmi oblíbil. Ale chápu, respektuji a oceňuji názor, že se má v nejlepším přestat. Ve svém komentáři k Pozdravům záhrobí jsem se zmínil, že jsem se k trilogii dostal díky dvěma povídkám z Bolestínů, v nichž jsem se poprvé seznámil s tehdy ještě Antonínem Sýcem a jeho zrzavou kamarádkou / průvodkyní / mentorkou. A teď jsem velmi rád, že jsem si před Steny záhrobí přečetl autorčinu historickou návštěvu Moravského Brodu Pomiluj smrt, díky čemuž jsem chápal všechny ty odkazy na toto Zrnko (a že jich tu bylo). Veronika Fiedlerová mi udělala svou trilogií i dalšími zmíněnými texty velkou radost, protože se v nich zabývá netradičním tématem, které mi opravdu sedí. Bylo to napínavé, bylo to mrazivé a bylo to takové v reálné i v záhrobní rovině. Skvěle napsaná záležitost, za kterou děkuji autorce i Martinu Štefkovi. A už je asi zbytečné dodávat, že se série stala další ozdobou mého vlastního Zlatého psince. Jednoznačně doporučuji a dovolím si přidat i radu- pokud do toho půjdete doporučuji pořadí: Pomiluj smrt, Bolestíny (Kravín, Noc na Liščí skále), Pozdravy záhrobí, Ozvěny záhrobí, Steny záhrobí. Takhle si pořídíte plnohodnotný zážitek. / 5. 2. 2026 Doplněk: Po upozornění uživatelky Vetes-nice, jsem si dnes objednal povídkovou antologii Smečka, jejíž součástí je povídka Případ Čertovy rokle, která následuje po Noci na Liščí skále a předchází Pozdravům záhrobí.
Knihu jsem četl už před tolika lety, že můžu s klidem napsat před třemi desetiletími (hned to zní jinak, co?), když jsem byl ještě velkým fanouškem Spojeného království. Britský řitní alpinismus v oblasti politické korektnosti mě z tohoto vztahu vyléčil, ale má náklonnost k anglickým mořeplavcům zůstala neohrožena vzhledem k mému odporu ke katolickému Španělsku s jeho odpornou inkvizicí. A protože Francis Drake při své cestě kolem světa pustil Pyrenejcům žilou bez jakékoli anestézie, četba tohoto svazku mě naplnila spokojeností. Na to, že jde v podstatě o literaturu faktu, jsem knihu přímo "zhltl", protože se četla téměř jako dobrodružný román.
Toto už je druhá kniha, kterou jsem si koupil na Luxoru pod vlivem kampaně tady na Databázi (tou první byla Tváří v tvář od Debbie Harry) a i podruhé šlo o trefu do černého (nebo do rudého?). Nebudu předstírat, že mě titul nezaujal v první řadě svým vzhledem. Už jsem si minimálně v jednom svém komentáři stěžoval na to, že jsou barevnou ořízkou vybaveny zejména knihy, které jsou určeny primárně čtenářkám (například "paví" vydání Pýchy a předsudku), zatímco my muži se musíme povětšinou spokojit s fádní bílou. Ale najdou se i výjimky, a já tak vlastním kromě výše jmenovaného "páva" díky nakladatelství Golden Dog i krvácející Lísku a knihu Nikdy se nepřestala usmívat se seznamem jmen. Trochu jsem sice odbočil, ale chtěl jsem napsat, že mě Labutě kromě okamžitého estetického nadšení zaujaly i krátkým obsahem. Stále jsem si ale myslel, že budou osudy tří generací žen jedné čínské rodiny určeny hlavně čtenářkám. Nemohl jsem se mýlit víc. Těchto víc jak šest set stran morálního hnusu směle soupeří a leckdy i přebíjí můj zážitek ze Svědectví o životě v KLDR. Rozdíl mezi jednoznačně romantickým vzhledem a naprosto děsivým obsahem je přímo šokující. Já tedy nikdy nevzpomínám na období našeho socialismu s nostalgickou touhou po jeho návratu, ale po přečtení tohoto svazku (a dvou jiných) mám pocit hraničící s jistotou, že jsme se tu ve srovnání s Číňany, Severokorejci a Vietnamci měli i se všemi těmi angažovanými soudruhy, estébáky a jejich konfidenty vlastně úplně nádherně. Tohle není zrovna uklidňující, oddechová literatura. Ocenil jsem i fotografickou přílohu, bylo fajn přiřadit si k jednotlivým postavám tváře. Jednoznačně doporučuji.
Misery patří jednoznačně k mým srdcovkám, a přitom si v tomto případě vůbec nejsem jistý, jestli jsem viděl dřív film, nebo četl knižní předlohu. Ve výsledku je to vlastně úplně jedno, protože mě bavilo a baví obojí. A zrovna v případě Stephena Kinga je to zvláštní, protože se můj extrémně vřelý vztah k jeho dílu časem dost změnil, a protože znám jen několik málo snímků natočených podle jeho knih, u nichž bych si netoužil vypíchnout oči, abych si zkrátil utrpení. Misery si mě zhruba před třiceti lety získala (v obou případech) a po těch desetiletích se můj vtah k ní nezměnil. Annie Wilkes patří podle mě k nejděsivějším postavám vůbec (a Kathy Bates byla pro její filmovou verzi dokonalou volbou), v čemž jsem se ujistil v době, kdy jsem byl nějaký čas bezmocným ležákem a kdy jsem byl opravdu, opravdu vděčný za všechny ty skvělé sestřičky. Při čtení tohoto svazku mě vždycky mrazilo v zádech a jsem si jistý, že to bylo absencí nadpřirozena; mně ten příběh přišel vždycky až děsivě reálný. Vřele doporučuji.
