Forsaken
komentáře u knih

Ze tří knih Thomase Harrise, které jsem četl, je tato nejstarší, a přesto u mě přišla na řadu až po Mlčení jehňátek a Hannibalovi. Bavila mě jen o málo méně než Jehňátka a podstatně více než Hannibal. Nenarazil jsem v ní na žádné nudné pasáže a příběh pana Dolarhydea mě zaujal tak, že jsem se svazkem pročetl velmi rychle.


Na Hannibala jsem se svého času opravdu mocně těšil, protože Mlčení jehňátek se mi opravdu trefilo do chuti, a mé zklamání tak bylo značné. Příběh mě tentokrát jaksi míjel; zdál se mi být podivně nezáživný, u nejedné pasáže knihy jsem se přímo nudil a fakt jsem si čtení neužil. Netvrdím, že jde o chybu autora, možná to bylo způsobeno tím, že jsem očekával něco jiného, ale tento titul jsem si neoblíbil.


V tomto případě jsem zcela pochopitelně viděl dříve filmovou verzi. Myslím, že kdyby tomu tak nebylo, možná bych na knihu vůbec nenarazil. A to by byla škoda. Thomas Harris si nehrál na to, že by psal jakousi vyšší literaturu a napsal thriller. Dobrý thriller. Skvělý thriller. Když i mě v určitých pasážích zamrazilo v zádech, muselo to mít sílu. Autor přišel s velmi zajímavým (a temným) příběhem, a ten zalidnil ještě zajímavějšími postavami. Vzpomínám si, že když jsem se do tohoto svazku začetl poprvé, nemohl jsem se od něj odtrhnout.


Třetí část Kroniky začíná obdobím po Druhé válce a končí porážkou Deathwinga a ztrátou moci dračích aspektů. Pokud jde o hru, zahrnul jen tento svazek hry Warcraft 3, World of Warcraft a rozšíření The Burning Crusade, The Wrath of the Lich King a Cataclysm. A zatímco to šlo s hrou po TBC z kopce (můj názor) i třetí díl Kroniky se kolektivu autorů velmi vydařil a já jsem velmi spokojený s tím, že mám všechny tři Kroniky ve své knihovně.


Stejně jako u prvního dílu si myslím, že jde o lahůdku pro každého hráče (každého, kterého zajímal příběh), a zároveň by se mohl svazek líbit i fanouškům fantasy, kteří se pročetli Kronikou předchozí. První polovina přináší historii jiného světa- Draenoru, druhá vrací děj zpět na Azeroth, aby pokračovala jako kronika obou provázaných světů. I v tomto případě mohu pochválit jak obsah, tak krásný výsledek práce nakladatele a ilustrátorů.


Pro hráče World of Warcraft naprostá paráda, když se to ale vezme kolem a kolem, svazek by mohl oslovit každého čtenáře fantasy. První díl se totiž zabývá příběhem od jeho prvopočátku, takže i čtenář neznalý problematiky bude do ní hbitě uveden a ještě se bude moct kochat velmi pěkným provedením knihy a úchvatnými ilustracemi. Kronika představuje místní vesmír, mytologii, prastarý Azeroth (místní Svět) a pokračuje přes Válku Prastarých a rozdělení kontinentu až k poslednímu Strážci. Krásná a zajímavá publikace pokud jste fanouškem hry nebo fantasy obecně.


O zkáze Titaniku jsem přečetl vícero titulů, ale žádný z nich se mi nezdál být tak komplexní a čtivý jako tento svazek Miloše Hubáčka. Autor popisuje tragédii podobným způsobem, s jakým přistoupil k bojovým střetnutím v jiných svých knihách, a výsledkem je něco mezi dobrodružným příběhem a reportáží, něco, co mě natolik vtáhlo do děje, že jsem si málem kontroloval, jestli mám na sobě záchrannou vestu. Miloš Hubáček tu nešel po senzaci, kterou by se zviditelnil, on jen popsal bez zbytečného patosu tragédii lidí, kteří v mnoha případech vyrazili hledat nový život a místo něj našli smrt. Jsem rád že je to zrovna český autor, který podal čtenářům jejich osud důstojnou formou.


Když jsem knihu před nějakými šesti, sedmi lety přečetl poprvé, úplně nadšený jsem z ní nebyl. Dnes jsem ji dočetl podruhé, a přestože se nadšení rovněž nedostavilo, užil jsem si ji mnohem víc než minule. Volker Kutscher si pro svůj úvodní svazek série vybral prostředí Berlína v období Výmarské republiky s tehdejším bojem o moc, což byl z mého pohledu skvělý tah, protože se mi trefil do chuti. Nevím, jestli mohu o Gereonu Rathovi uvažovat jako o hlavním hrdinovi, on je to totiž pěkný zmetek. Závěr knihy byl pro mě i napodruhé až příliš divoký, ale jinak jsem si četbu užil.


Zklamání. Mohlo jít o velmi zajímavou publikaci, kdyby Gian Piero Milanetti nevytvořil takový chaos. Kniha vlastně nemá ucelený text a čtenář si musí výsledek skládat z jednotlivých odstavců, které jsou zároveň popiskami k fotografiím. Příběh jedné letkyně se tak nahodile objevuje v malých ostrůvcích a dřív než k hodnotným informacím jsem se dopracoval k frustraci. Alespoň ty fotografie za něco stojí.


Druhý nejlepší sovětský stíhač druhé světové války napsal knihu, kterou asi soudruhy tak úplně nepotěšil. Faktem totiž je, že se u nás v době, kdy jsem chodil do školy, nemluvilo o tom, že pouze velitel roje měl stroj vybavený rádiem, a to jen z toho důvodu, aby mohl být komandován ze země. Nikdo nezmiňoval chybné nasazení sovětského letectva (a toho stíhacího zvláště). Tohle není titul, který by nekriticky oslavoval velení sovětského letectva, a proto je dobré si ho přečíst.

Otec mě naučil číst už v pěti letech, aby se mohl po příchodu z práce v klidu najíst; do té doby jsem ho pravidelně čekal u dveří s knihou pod paží (nejčastěji s Nesvadbovou Bubetka a Smítko). Než jsem začal chodit do druhé třídy, přestala mě bavit dětská literatura a nastal čas mayovek, verneovek a dalších. O dva roky později jsem začal žádat o knihy z otcovy knihovny a on musel pečlivě vybírat ty vhodné; Past na Popelku mi půjčil jen proto, že si myslel, že ji vzdám a vrátím mu ji. Odhadl to špatně, ta kniha (spíš silný sešit) si mě opravdu získala a o několik let později jsem si ji zopakoval, abych se ujistil, že jsem vše pochopil správně. Viděl jsem i filmovou verzi, ta pro mě ale byla výrazně slabším zážitkem.


V textu jsem vícekrát narazil na tiskové ale i na obsahové chyby, nevýhodou titulu je i to, že se autor rozhodl pokrýt všechny státy, které se světového konfliktu účastnily, takže se nemohl věnovat detailnějším popisům uniforem. Tento zápor je ale paradoxně i hlavním kladem knihy; čtenář zde dostává jakýsi všeobecný přehled, a pokud se zajímá o konkrétní armádu, může si k ní následně dohledat odpovídající literaturu. Text, černobílé fotografie, barevné obrázky a křídový papír. Přestože se autor věnuje každé zemi pouze povrchně (vzhledem k rozmáchlému záběru to ani jinak nešlo), je jeho kniha opravdu informativní. Já jsem zejména ocenil sekci výložek u armády každého státu.


Až na občasné tiskařské chyby v textu jde svým provedením o zajímavou publikaci, která kombinuje text s černobílými fotografiemi a s barevnými obrázky na křídovém papíru. Obrázky mají kromě stručného popisku svůj rozsáhlejší popis v textové části. Příslušný popis je vždy zřetelně označen, takže se velmi snadno dohledává. Z mého pohledu jde o vydařený titul k danému tématu.


Když psal Jaroslav Hašek svého Švejka, nemohl mít tušení, že sepisuje budoucí klasiku českého (československého) humoristického románu. Je sice pravdou, že děj knihy poněkud trpí, protože je těžce upozaděn všemi těmi vzpomínkami, historkami a příhodami zvláštního hlavního hrdiny, ale ve výsledku se jedná o naprosté vítězství humoru nad lidskou blbostí. Tedy alespoň v knize, protože v realitě je lidská blbost veličinou stálou. Tento komentář kopíruji i pro druhý svazek, protože jde podle mého názoru o nedělitelný celek.


Když psal Jaroslav Hašek svého Švejka, nemohl mít tušení, že sepisuje budoucí klasiku českého (československého) humoristického románu. Je sice pravdou, že děj knihy poněkud trpí, protože je těžce upozaděn všemi těmi vzpomínkami, historkami a příhodami zvláštního hlavního hrdiny, ale ve výsledku se jedná o naprosté vítězství humoru nad lidskou blbostí. Tedy alespoň v knize, protože v realitě je lidská blbost veličinou stálou. Tento komentář kopíruji i pro druhý svazek, protože jde podle mého názoru o nedělitelný celek.


Na rozdíl od titulu Uniformy a označení příslušníků zbraní SS tato kniha prakticky neobsahuje text, což není u fotografické studie pochopitelně na překážku, tím, co mi zkazilo zážitek, je fakt, že je u fotografií naprosto nedostatečné množství popisků, takže sice vím, jaká uniforma se vyskytuje na následujících fotografiích, ale chybí jakékoliv vysvětlení ke všem nafoceným detailům. Jinými slovy; fotografie jsou to zajímavé, ale bez popisků jde o možná méně než padesátiprocentní informace.


Křídový papír a na něm 150 barevných fotografií. Už jen ty fotografie s podrobnými popisky by mi stačily ke spokojenosti, takže text samotný už je pro mě jen bonusem. Ale bonusem hodnotným, protože jsem zatím musel dohledávat vzhled a barevná označení druhů vojsk SS v polské literatuře. Pokud máte otázky na vzhled uniforem SS, tady pravděpodobně najdete detailní odpověď. V barvě.


Svazek Bojová letadla Luftwaffe považuji za velmi povedený. Autor představuje čtenářům stroje notoricky známé i takové, o nichž se nikde příliš nepíše a nejsou atraktivními (nebo dostupnými) pro filmaře při natáčení válečných snímků. Kniha se opravdu vydařila; text, fotografie, obrázky v trojpohledu i bokorysy jsou provedeny na křídovém papíru, a pokud se zajímáte o německé letouny druhé světové války, výběrem tohoto titulu neuděláte chybu.


Finále fantastické trilogie a opravdu krásného (a zároveň děsivého) příběhu. Šlo o mé první opravdové setkání se západní fantasy, takže mě zpočátku mátlo, že zlo nesídlí na severu, ale ve třetí knize jsem už měl světové strany dávno srovnané a nechal se unášet dějem, od něhož jsem se téměř nedokázal odtrhnout. Úplné finále mě vrátilo do nálady, kterou jsem tak často cítil při čtení Společenstva.


Mé první setkání s dílem J. R. R. Tolkiena a láska na první četbu. Následně jsem ocenil i skvělý první díl, který byl spíše poklidnějším úvodem do tohoto propracovaného příběhu, zatímco Dvě věže už proti němu přetékaly akcí. Jsou ale napsány tak skvělým způsobem, že jsou boje nevyhnutelnou součástí děje a ne prvoplánovým kalkulem, jímž se staly ve filmové podobě. Autor se nesnaží čtenáře ohromit silami soupeřících armád; tím hlavním je pro něj i nadále láska k bližnímu, láska k přírodě a potřeba přinést v případě nouze oběť nejvyšší, pokud nelze jinak.
