fes komentáře u knih

Povedlo se.
Není zapotřebí srovnávat s Foglarem, je to prostě Velinský, který má svůj styl, a ten vůbec není špatný. Konečně líbilo se to i Foglarovi.
Titul se mi líbil víc, než série o poněkud samožerském rádobydetektivovi Finkovi, do něhož autor projektoval sebe sama.
Tohle si naopak na nic nehraje, je to prostý, dobře vyprávěný příběh, a ty Velinskému sluší mnohem více. Tak za čtyři.

Nelíbilo.
Vypravěčský styl zprvu zaujal, "děj" ale po čase nudil, krom drobnůstek a s případem nesouvisejících blbůstek se téměř nic neděje; teprve ke konci se v pár kapitolkách coby deus ex machina objeví kriminalista, který vše "dořeší"v a "dovysvětlí". Že by to pak celkově bylo nějak vtipné... no, jsem asi v tomto smyslu náročnější čtenář.
Na můj vkus příliš často to navíc vypadá jako prorežimní agitka, místy kritizující laxnost některých svazáků, ale hrdina sám je bezpochyb na té "správné" straně.
Autor se sice v doslovu ke druhém vydání (2003) za svou tehdejší politickou orientaci omlouvá (nebo vymlouvá?) s odkazem na věkovou nevyzrálost: "Omluvte, prosím, Otu Finka (čili mne, autora); jeho názory jsou poplatné době a bylo mu málo přes dvacet...", ale jeho nelaxní sympatie k režimu dokazuje i jeho dobrovolné StBácké členství, za něž dostával finanční a věcné dary a možnost vystupovat a publikovat. A za to se pro změnu nikdy neomluvil.

Pročpak mi každá kapitola připomínala knihu Hrdý Budžes... a vlastně i jiná díla jiných autorek? Každá další kapitola stále tento opakující dojem, až mě to štvalo. Nenašel jsem nic originálního, nic zajímavého, nic vtipného. Nemluvě o tom, že Budžes byl pln i nevyřčené hořké dobové absurdity a šedi socialismu. Toto - nic. Netuším ani, proč se tak bezvýznamné "dílo" dostalo do audioknihovny ČRo. Jeden bod za nenáročné čtenářky či posluchačky, kterým by to možná mohlo zkrátit cestu vlakem za babičkou. Za mne bída.

Příběh oka: Kdysi.... asi jo - šokující perverzita, porno, smrt. Z hlediska dnešního množství prasáren už spíš nuda. Přežilo se.
Matka: poněkud příliš stále dokola opakovaná přemíra snahy o psychologii vypravěčovy zvrhlé matky, i jeho samé.
Moc nebavilo.

Od Švandrlíka 5 povídek, od Kosa 9, od Zavadila 9.

K tomu všechny Švandrlíkovy kousky vyšly i v několika jiných knihách (všech pět např. ve výběru 100 nejlepších hororů). Takže pro fanoušky tohoto klasika zbytečnost a takový víceméně podvůdek.
Příspěvky zbylých dvou autorů nicméně kvalitativně vůbec nezapadají, jsou, řekl bych, podobné úrovně, i když oni dva pánové dle databáze nikde jinde nic nevydali.

Teda tak ukecanej chlap... no, nevím, jestli by tím ve skutečnosti nějakou ženskou uhranul tak osudově, jako ty dvě v této knížečce, snad nějaké nešťastnice. Takhle se rejpat sám v sobě a svých citech, to je spíš úděl pro ženský, u chlapa mně to dost odpuzuje; na pivo bych s ním nešel. K tomu některé děje nekončí zcela jasně, resp. nevylučují více možností výkladu.
V souhlase s kolegu níže tedy konstatuju spíše sporný pocit, asi knihu nikomu nedoporučím a sám rychle zapomenu.
A to je autor můj velký oblíbenec!

Koničiva. Popis knihy výše pod titulem přesně sedí, chce se mi jen dodat, že povídky jsou vesměs krátké až kraťoučké (což mi vyhovuje na cestách tramvají a tak), mají většinou výbornou a hlavně originální pointu, jen ten vypravěčský styl je poněkud fádní, holt žádá velká literatura; takovej japonskej minimalismus, no.... Možná je to překladem, kdo ví... Japonsky se už učit nebudu.

Ale jo, je to Švandrlík. Místy černý humor, místy slabší. Naštěstí to končí ve chvíli, kdy jsem se bál, že se začnu nudit. Závěr tušený už od půlky, ne-li dříve, rozhodně ne tak překvapivý, jak si asi pan autor představoval. Poprvé využiju půlku.

Na prvý pohled to zavání Červenou knihovnou, ale kdeže... Je to drama na více úrovních, je to temné a smutně to i končí.

Poslechl jsem v audiu a shlédl i film. Obojí dobré, film snad věrně přibližuje prostředí, v němž se příběh odehrává (epidemie v britské koloniální Číně), ale některé pasáže zkracuje či vynechává (logicky) a končí jinak. Dvě hlavní mužské postavy navíc příliš neodpovídají mé představě, vytvořené na základě poslechu... Kniha se navíc daleko více a daleko hlouběji zabývá psychikou nevěrné ženy (v podstatě hlavní postava, nikoliv kladná), vývojem jejích myšlenek a částečnou proměnou, o což je divák ochuzen, a o co šlo rozhodně autorovi v prvé řadě. Proto rozhodně upřednostňuji knihu před filmem.
Každopádně je to kniha výjimečná a tak za čtyři.

Pomalu, pomaloučku, ještě pomaleji... netrpělivý čtenář už by snad i chtěl, ale pořád se skoro nic neděje, v celé knize minimum přímé řeči... Osudy všech tří postav se "jen" stále více prolínají, jak mezi s sebou - a stále většinou beze slov, tak s venkovskou přírodou kolem. Vzdálenější městský a tedy více "civilizovaný" svět je kdesi, sice ne příliš daleko a občas se s ním musí vejít v krátký, vesměs pracovní vztah, ale v tomto venkovském světě není žádán ani vítán. Věci naberou grády až úplně na konci, v čtenáři se sevře srdce, ale vzápětí jako by nad tím příroda uzavřela kapitolu.
Román/povídka je z r. 1937, ale je to vlastně jedno, příběh se mohl udát včera, než jsem ho dočetl.
Tohle fakt není žádný akčňák, jaké vládnou dnešnímu trhu, ale o to více člověka naplní, o to hlubší pocit v něm zůstane. Zvláště má-li v oblibě kvalitní literaturu a má čas se s ní potěšit.

Takže ona ho od svatby podvádí pravidelnými sexuálními hrátkami se svým dlouholetým ženatým milencem, ale špatný je on - její manžel.
Jistě, ten má pár nepěkných vlastností, jako přílišnou pečlivost, žárlivost na její pracovní úspěchy atp., ale hluboce ji miluje a ona věděla, koho si bere. (Konečně - ženy či muži, každý máme nějaké ty jinými ne zrovna obdivované vlastnosti a ani ona jich neměla málo.)

Mám rád knihy Monyové, literárně převyšují romantické škváry psané ženami pro ženy. Mají svůj svět: že chlap je v nich vždy ten špatnej je u ní pravidlo, na které jsme zvyklí, navíc jde o pravidlo protkané humorem.
Této novelce však humor komplet chybí, chybí jí bohužel i nějaké dějové vyústění. (Proto tentokrát pouhé tři hvězdy.) Jsou to vlastně jen stížnosti a fňukání nevěrné ženy, která si ani jedinkrát nepřipustí, že by snad ona nečinila dobře a zjevně má zato, že na nevěru má právo.
Nechce se mi to ani psát, ale osud jí (hrdince) navařil z toho, co mu nakoupila. Opět tak trošku, jak se stalo i autorce.

Tentokrát svého oblíbence boduji jen čtyřmi hvězdami z důvodu, že na rozdíl od jiných povídek jsou zde řešením různá polo-esoterična, což mi přijde laciné. Vypravěčsky nicméně Dahl opět nezklamal.

Skoro se děsím, jak mne Karásek přestal bavit. Nebo jsem jen po letech sáhl po ne zrovna dvakrát povedené povídce? Asi moje chyba...

Nemůže spát. Hmm... Místo toho čte, chlastá a mezitím asi píše tuhle povídku.
Čekal jsem nějaké psycho, ale místo toho se dozvíme všelicos o jejím manželovi, jeho práci, něco málo o jejich synovi. To vše nuda, kterou nevědět, bylo by snad i líp. Poslední kapitola, kde se konečně začalo něco dít a tím to končí (domysli si, zda ji zabijí či cokoliv jiného, prostě její psaní zde končí), tak akorát naštvala.
Můj prvý Murakami...
No nic, dám šanci jeho obsáhlým dílům.

Nevím, no... neublížil, nenasral, ale ani nezaujal. Jsem nějak náročnější.

Iveta Bartošová byla primárně do sebe zahleděná a paranoidní osoba, která nespíš nikdy nežila normální život, a tudíž ho ani nebyla schopna. Hodnoty životů jiných příliš nevnímala, vše přeci mělo sloužit jejím přáním a potřebám.
Jistě, do takové podoby byla lidmi vychovávána a o ní jimi přesvědčována, ale k politování coby dospělá osoba zas tak nebyla.
Takto mi vyznívá kniha, o pravdivosti jejíchž slov nemám důvod pochybovat. Naopak mám za to, že v záplavě uslzených a skutečně bulvárních nářků typu "oni nám naši Ivetku zabili", je takového zasvěceného i když subjektivního pohledu na naši popovou princeznu zapotřebí.

Vynikající kniha pro vyhraněné zájemce o vznik křesťanství, ale i o přelom starověku a středověku, jemuž vznik křesťanské ideologie dominoval, ovšem zdaleka ne kniha křesťanská. Někomu jinému se snad ani nedá doporučit.

Ve své době za pět hvězd, dnes už jen za tři. Ale pořád má svou atmosféru a humor, byť místy dosti černý.

Veškerý můj obdiv patří paní Olze Blechové/Matuškové.
V podstatě veškerou práci včetně těch prací "mužských" (řízení, přenášení aparatury, řešení kdejakých technických problémů...) kolem Waldy zvládla ona, přitom vše zařizovala tak, aby Matuška měl komfort a byl tak pokud možno vždy připraven podat profesionální výkon. Zjevně v tom našla smysl svého života po boku pěveckého génia, kterého milovala, přičemž z její strany v knize není ani zmínka nějakého povzdechnutí. Neuvěřitelně silná žena, přitom stále krásná a dobrá zpěvačka.

Vytváření specifického "vnitřního světa" románu a jeho postav jde autorovi asi ze všeho nejvíc, a to ať se odehrává v Čechách nebo kde jinde ve světě, ba třeba i mimo něj; díky tomu zůstává v čtenáři i nějakou dobu po přečtení bytostný pocit déjà vu: 'já tam přece taky byl'. To mne na kotletích příbězích bavilo dosud asi nejvíc.
(Vůbec pocit po přečtení jakékoliv knihy je pro mne určující, zda byla dobrá, nezávisle na tom, zda šlo o oddechovku nebo literaturu "vážnou".)


Jinak ale... Akční scény jako bych už četl (klapka: "Vykradeno" po šesté), erotické i přímo pornoscény působí jako poněkud "povinné" až trapácké ( = rádoby chlapácké, ale místo toho trapné), opravdu kvalitních hlášek stále méně. Polské vlezdopeněženkovství mě pak přestalo bavit už dříve, tady ještě o level víc. Stává se z toho úlitebný kus masa, přežvýkaný jak byznys káže - to by nevadilo, kdyby se z něj na úkor toho nevytratil nejen nápad, ale i radost z úleťácké tvorby, u konzumenta (mne) pak četby. Tak "jen" za tři. Tři je pořád hodně - nadprůměr, ovládám-li základní počty -, jen se bojím, že máme nakročeno ke dvěma...