ferdada komentáře u knih

Druhá kniha od paní Chalupové. Znovu zaujala, přečetla jsem ji hnedle. Zvláštní slovo "čtivá", ale klidně se tak o knize vyjádřím, protože každý chápe, co ten přívlastek znamená. Příběh je neotřelý, řekla bych, že má spád, neplácá se v balastu (ač to může leckdy působit jednoduše, chudě - jak jsme již uvyklí na natahování děje a s tím související přibývání počtu stránek).

2 25.07.2022

Kniha mne tak velmi zasáhla. A mám ji v hlavě, prolíná se mi s životem, který žiju, je to zvláštní a silné, jako by ten příběh byl z mé rodiny, Pomáhá mi vzpomínat, tahá i ty zastrčené střípky štěstí, vyloví i křivd a zášti hodně. Co s tím? Těžko někdy dělit zda jisté chvíle jsou reálné nebo zas zrovna žiji kousek fikce z autorčina pera…
Skutečně krásně napsáno, smekám a obdivuji.

7 24.07.2022

Třešně v rumu jsem si vybrala v očekávání oddychu, který mi navodí dobu prázdnin. A to se povedlo, ač jsem některé stránky rychle přelétla, protože mi přišly krapet nudné, v rytmu meldujícím to samé, co už bylo psáno. "Hlavního hrdinu (ač s nadsázkou a údajným humorem) komunistu, absolventa VUMLu a celoživotního zarytýho bolševika", beru jako člověka, který stále žije v naší zemi (a je tu takových spousta!) a nějakým způsobem se vyrovnává se stávajícím režimem. Vážně mi přijde humorné, jak. A jak se s tím jeho vnučka dokáže skvěle vypořádat! Nu - kolik je takových? Nejenže Míšu ani nenapadne trapnýho svéráznýho dědka s pochybnou historií hnedle odstřelit, protože co s ním, s komoušem zaprděným, nafoukaným, sebevědomým..., ale zvolí trpělivost (nezdřídka podpořenou výborným komunistickým rumem), vstřícnost, empaticky se dokáže vcítit do starého opotřebovaného těla. To se mi líbí. Jsou to nervy se starouškama!!!
A ještě něco. Je dobré znát historii a připomínat si ji třeba i takhle. Historie se nedá přepsat, ač tuto podivnou nesmyslnou větu slýchám tak často.

4 16.07.2022

Inu, velmi mě zaujala a překvapila. Tím, že mě dokázala naklonit k oblasti, ke které jsem spíše neměla blízko. Ale s přibývajícím časem se mé nastavení mění a Bílá Voda přišla nejspíš v pravou chvíli. Dneska jsme si v autě povídali o lecčems, taky teda, co čteno nebo přečteno. Hutné téma. A ten hovor mne dovedl k závěru, že nebude trvat dlouho a po knize sáhnu znovu. Ale teď se zápisníkem a tužkou, ty se budou hodit na výpisky pojmů, v kterých nemám úplně jasno.
Nezbývá, než paní Tučkové poděkovat za odvedený kus pořádné věrohodné práce. Knihou mě moc potěšila a přesvědčila, že v dnešním brakusvětě občas zasvítí drahokam.

15 10.07.2022

Taková něha z úplně jiného světa. Četla jsem vždycky pár stran před spaním a tak se mi Len se svojí ptačí družinou vmíchávala do snů. A musím říct, že jsem se cítila dost příjemně.
Ta knížka je TAK jiná ve srovnání s jinými. Zklidní duši, pofouká škrábance.

11 28.06.2022

Rozhodně to bylo čtenářské překvapení, nenudila jsem se. A to se, myslím, počítá hodně. Jakož i to, že čtenář doveden do stavu přemýšlení, srovnávání, hodnocení.
To, že v příběhu použita odlišná rasa, mě už vůbec nepřekvapuje.
Otevřený konec, dle mě, sedí. Nechci mít vše naservírované - dovolme si, respektive užijme si myšlenkovou i příběhovou variabilitu.

8 08.05.2022

Velmi mě těšila představa dodávky plné knížek. A tenhle barevný obrázek naplněný pohodou jsem si vydržela hýčkat dlouhý čas.
Na rozdíl od jiných knížek podobného typu (romantika, útěky) mi ani nešla na nervy. :-)
Ale bojím se, aby druhý díl, pokud na něj náhodně narazím (a neodolám) nezklamal.

3 02.05.2022

Hvězdičky dávám za ilustrace. Vlastně bych jich měla dát víc, klíďo plný počet. Protože ony, a vůbec celkové grafické pojetí knihy, text významně předbíhají.

6 02.05.2022

Od útlého věku základní školy nám bylo vyprávěno o osudu Lidic, na okraj přidány Ležáky. O tom, že podobně šílené osudové rány stihly i jiná místa, jsem neměla tušení. To, že se o nich nemluví, nesnižuje však význam celé tragédie. Naopak, celá ta hrůza mi přijde ještě víc bolestnější. Jakoby dvojí metr - něco za zmínku stojí, něco ne. (Uuuuh, nechci toto pitvat, s dvojím měřením se teď potkávám tak nějak pravidelně, každý den něco…)
Životní příběhy tamějších pozůstalých tak zůstaly poznamenány navždy.

Líbí se mi autorčino pojetí knihy. Den po dni, na střídačku s dokumenty a novinářskými vsuvkami.
Z autorky cítím nejen silný citlivý vztah ke kraji, ale i její hlubokou pokoru.
Nezbývá než ji za tuto útlou knihu plnou fotografií poděkovat. A že mám, ač bez patřičných kořenů, slzy v očích.

12 02.05.2022

Eh, není to pro mne asi - při čtení mi hlavou kroužilo sousloví (které vlastně nikdy nepoužívám, ale najednou se zjevilo samo) "boží utrpení" nebo na střídačku varianta "utrpení bóží". Hodnocení tedy s lehkou nadsázkou, ale de facto nevybavuji si nic, co by mi nepřipadalo prvoplánové nebo uvěřitelné.
Knížka je vhodná třeba pro někoho, kdo číst zkrátka musí, ale nemá čas na hluboké soustředění, nebo jen pouhé soustředění, zamýšlení, na rozvoj. Prostě jen nechat plynout slova, pouštět čas a oddychovat.

5 02.05.2022

Na hodnocení knihy ihned po přečtení (zhruba před měsícem) jsem nenašla čas, tak sedám ke klávesnici až teď, že se o něco pokusím. A vida - pustina, nepamatuju si nic, dokonce jsem schopna si ji poplést s jiným titulem! Musím rychle kouknout na anotaci, abych si přiblížila, čemuže jsem věnovala čas. Řekla bych, že tento stav je poněkud vypovídající. Pro knihu, bohužel.
Jde však o lidský příběh, který když si budeme vyprávět s kamarádkou, nebudu se asi nudit (pořád lepší než "tak co, jak se máš"). Ale na knihu bych to neviděla. Zase však - obdivuju někoho, kdo se pustí do psaní. Já bych na to neměla nerv a šroubovala bych a šroubovala v dokonalý paskvil. Styl psaní mi přišel unylý, na pokračování ve čtení jsem se vlastně netěšila.
A obálka je pěkná, což?

1 02.05.2022

Těžký oddych, ale popravdě, někdy ho potřebuju. Byly pasáže, které jsem zkonzumovala ještě rychlejším rychločtením, protože jsem si říkala, že tolik času zase nemám. Ale jako odreagování dobré. A vlastně… Taky bych chtěla mít knihkupectví, kavárnu - nejlépe obé v jednom - zde se však skýtá otázka - kdo by mě živil a tak. Tak místo této zhmotnělé vize produkuji v kanclu a občas si dopřeji úlet se sladkou romantikou.
A obálka se mi líbí. :-)

1 14.03.2022

Uff, co to bylo? A hlavně - proč jsem to dočetla?! Styď se, ferdiku.

Balet mě nezajímá. Ale knížka se mi do pařátů dostala. Může za to neobvyklé jméno autorky. Miřenka, Miřena. Krásně zní a to mě dostalo. Stejně tak i příběh, do kterého jsem se posléze ("poslézi" asi deseti, patnácti stran) soustředěně zabrala.
Běžný jedinec nemá tušení, jakou dřinu a dril a bolest baletní umění obnáší. Mezi námi však - kdo chce dosáhnout úspěchu, být dobrý nebo třeba nejlepší, v jiném oboru, je to též o dřině, drilu, bolesti. Odříkání, sebezapření, vůli, životaschopnosti, odolnosti, nenávisti k rodičům, rádcům, trenérům třeba a já nevím o čem všem. Velké věci chtějí od jedinců velké odhodlání, sílu a vytrvalost.
Ale i přes toto vědomí je příběh obyčejných všedních dní velmi silný a uvěřitelný. Však se jedná o osobní zpověď, ne? Prokládání sloupcovitými deníkovými zápisky čtení oživuje, byť zápisky jsou vlastně prosté, jen jaksi heslovité (což samozřejmě autorovi pro pozdější připomenutí postačuje). Taky to tak mám.
Co se mě hodně dotklo - přiznání neskutečné samostatností mladých děvčat "hozených do vody" a jejich posouvání se do dospělosti. Pokud mohu srovnat se zkušenostmi, které mám a co zažívám, je to nesrovnatelné. :-)
Díky za knížku, Miřenko.

6 16.02.2022

Úroveň opět vysoká, avšak výšky předchozích povídkových sbírek nedorostla. Jsem však ráda za ně, neboť pan Svěrák má extra vytříbené cítění pro jazyk český. Jeho pokroutky, libůstky, zvuky i obraz slov, hloubku, hravost, ano, hlavně hravost. To všechno, co nám (nebo mi - abych negeneralizovala) čeština dává, je veliká radost a upřímné potěšení.. Stačí jen být vnímavý a s nadšením, obdivem i pokorou ty nevěcné dary přijímat. A Zdeněk Svěrák umí pro čtenáře (nebo posluchače) vyčarovat slovní spojení a stvořit příběhy nápadité a úžasně naservírované. Tak tomu říkám pohoda v bříšku!

3 15.02.2022

Zlákána recenzemi, odkazem na Liberec a i krásnou obálkou s bonusem mapy jsem měla veliká očekávání, ale knížku jsem ve stanoveném čase nezvládla, proto jsem ji postoupila jinému zájemci. Asi na ni nebyl ten správný čas.
Ale silnou vůli jsem prokázala, hodně přečtených stran otočila. Avšak nadšení se nedostavilo. Ještě si ji snad opatřím ve formátu do čtečky a dám jí šanci. Zatím mám však v zásobě tolik titulů, a některým z nich hodně věřím, tak mi přijde škoda času se trápit přežvýkáváním zkonstruovaného příběhu, který mi tak nějak neladil. Evidentně si s autorem nerozumím.

Hodně zajímavá kniha. Prostředí, které není běžně v dnešní literatuře používáno. Kniha mne cele vtáhla. Je poutavá, nekličkuje, tzn., má spád.
Zažívám strachy při představách, že dneska něco (pro někoho nebo o někom nebo o něčem) nevhodně žblebtnu, popř. se divně podívám nebo se rozpovídám o svých pocitech - a šup - zítra už nebudu ve svém křesílku, nebudu obíhat kolem své plotničky, nebudu se dívat ze svého okénka a čenichat, jak se jaro blíží. Neb rodina se postará, aby mi bylo lépe někde pěěěkně stranou. A budu štrikovat šály a vesty a nakonec i dečky ozdobné. Prostě takové Hygge, ale pryč z očí společnosti…)
A, ano, velmi mne obohatilo tohle čtení.

4 15.02.2022

Blažený pocit z Pagnolova příběhu! Líbilo se mi líčení krajiny (tak, že jsem ji viděla i cítila, sluníčko mne prohřívalo), rodiny a širší rodiny, vztahů, školního docházení, tiše plynoucího času. Kniha tedy sepsána barvitě, pěkným jazykem, to dokáže duši obohatit a dodat na energii. Potřebovala jsem si dopřát něco podobně harmonického - a toto byla nejspíš správná, ač nahodilá, volba. Odlévám do sklenky rosé a připíjím knize a dobrým dnům, které tu jsou a určitě přijdou další. Po takovém čtení vidím i to černé spíše modře. Azurově.

9 15.02.2022

(SPOILER) Šestý díl série se mi četl o něco líp, než předchozí Modrá hvězda. Ale velký čtenářský zážitek to nebyl. Rychle sem chci přidat pár hodnotících slov, než do měsíce zapomenu, oč šlo. Vykreslení padesátých let mne vlastně dost zaujalo, ale příběh má pro mě nepochopitelné díry. Vcelku seznalý chytrý chlapec (otužovaný pravidelným - preventivním denním bitím od nevlastního idiotského otce - a s tím související nemožnost - nebo neschopnost? -zásahu kultivované rodiny do takového způsobu "výchovy"!!! No hrůza!) nemá pojem o "židovi", ač od konce války uplynulo pouhých pár let a celá rodina je do ní různými způsoby vtažena… Prostě divné a málo uvěřitelné.
A je úsměvné, jak se může lišit pohled dítěte na matku od pohledů ostatních. To mi na knize bylo velmi sympatické a velkou radost jsem měla z chlapcovy přiznané lásky a uznání k matce.
Před posledním dílem si přečtu alespoň tři knížky od jiných autorů. Vlastně jsem zvědava, jaký z 1968 budu mít pocit.

15.02.2022

U tohoto, pátého dílu série Velké století, autora J. Guillou, už mám neodbytný pocit nastavené kaše. Nastavované. Ale ano, několik překvapení se tu objevilo - radost z nich však pokažena povinnými odstavci. Ba co, odstavci, celými kapitolami. Vlastně v tom jede celá kniha. Nebudu spekulovat, zda ze dvou třetin, čtyř pětin nebo sedmi osmin. Poučení pro mne - býti opatrná ve vědomí vlastní citlivosti na ona témata, která čím dál víc podivně hýbou dnešním světem, ač jsou s každou prodýchanou minutou časově vzdálenější . Přece to už vím dávno, že nemám býti chamtivá a měla jsem si vystačit s předešlými čtyřmi díly.
Tak ještě ty další dva na mě čekají. :-)

1 15.02.2022