Fefin Lišák

Příspěvky

Velký král Přemysl Otakar I.Velký král Přemysl Otakar I.V. Vondruška

Přemyslovská epopej.
Aneb mnoho povyku pro nic.

Pár vysvětlivek k častým klišé v komentářích:
---------------------------------------------------------

„kniha je poučná, co se týče dějepisných faktů“
=== Vondruška hodlal psát historický román a namísto toho detailně převyprávěl učebnici dějepisu. Jestli se někdo touží poučit o české historii, ať sáhne po Velkých dějinách zemí Koruny české popř. po Toulkách českou historií. Se stylistikou a slohem - aspekty, které dělají román románem - se Vondruška vůbec nevymazlil a dost je odbyl.

„výborně se čte“
=== Kniha je psána jednoduchým a nesložitým slohem. Rozhovory jsou polopatické a nezajímavé. Jdou rychle k věci a autor si s nima nevyhrál. Vůbec až často suplují vysvětlivky „kdo, jak a proč konal v politice, jak konal“ a ta nepřirozenost je ještě patrnější ze slovníku postav. Ve Vondruškově románu člověk 12. století běžně používá výrazy jako informovat, eliminovat, definovat apod. Ty technické výrazy neuvěřitelně kazí atmosféru. Zvlášť když existují jemnější dobové tvary (vykastrovat – vykleštit; měsíční cyklus – měsíčky).

„podané poutavou a čtivou formou“
=== Kdejaký historický šproch a termín je několikrát převysvětlován (co kdyby čtenář náhodou zanedbával či pozapomněl středoškolskou výuku dějepisu a společenskovědního základu?). Středověké pozadí mne neuspokojilo. Leckde nekorektnosti bodaly do očí (např. používání moderní desítkové soustavy namísto tehdejší obvyklé šedesátkové, tj. počítání na kopy), které by autor jako historik měl znát (a snad i zná, akorát je nezahrnoval do knihy, aby text zbytečně nekomplikoval mainstremovému čtenáři).

„čekala jsem trochu víc soukromí a rodinného života panovníka“
=== Ano. Čeká nás samá politika. Politika. Politika. Samé velké dějiny. Přitom např. středověká každodennost či psychologické motivace a pohnutky postav (pokud opět nejde o politiku) jsou neuvěřitelně odflákané. Vnitřní psychologie až kýčovitě přímočará. Místy mě postavy ani nepřesvědčil, že se chovají, jak se chovají, protože se tak chovat chtějí. A nikoli protože si zapískala historická nutnost.

„je potřeba si uvědomit, že nečtete červenou knihovnu“
=== Přemyslovy lásky a milostné scény jsou trapnější jak z harlekýnek pro náctileté školačky („otrkaná panna v zástěnku jakés hostiny si rukou stírá ze stehen krev, leží na podlaze, pláče štěstím“ – Da fu?). Jsou patetické až to bolí. Vůbec celé vnitřní prožívání postav je dost slabé.
---------------------------------------------------------

Jako člověku, co se o historii zajímá a historické romány miluje (a má jich dost načtených), byl pro mě Vondruška těžkým zklamáním. Autor kratochvilných historických detektivek na dobrou noc se chtěl blýsknout něčím fenomenálním. Namísto toho předvedl tuctovku pro široké masy čtenářů, kde se utápí v historických detailech a zcela zanedbává stylistické hodnoty.
Na jednu stranu rozumím, že autor chtěl hodně pojmout, vysvětlit a nastínit a přivést tohle období široké veřejnosti, ale když srovnám Vondrušku s Vaňkovou nebo Daňkem, je Epopej těžkej podprůměr, kterej – co nedohnal na kvalitě – přehání na kvantitě. Ostatně co čekat. Je pravdou odvěkou, že masově populární čtivo bývá zpravidla brak.
Pokračování číst nehodlám.

22.02.2014


Když v ráji pršeloKdyž v ráji pršeloJ. Otčenášek

Vůbec si nemyslím, že by tato knížka měla být zařazována mezi červenou knihovnu. Ačkoli se deníkové zápisky o zařizování penzionu v Šumavských luzích a hájích můžou zdát někomu až příliš, mě osobně zcela ohromila. Ani tolik jako děj - vyprávění o zamilované dvojci, která se loučí se stereotypy pražského života stěhuje se kamsi na samotu do hor, kde ji čeká intenzivní prožití jednoho roku - mě strhl vypravěčský um. Psát s takovou stylistikou o obyčejných věcech požitcích všedního dne, lásce, o touze po činorodém naplnění života bylo pro mě zcela nevšedním zážitkem. Co se mě však hluboce dotklo, bylo vykreslení vnitřního já Lu. Vyobrazit takhle dívčí duši - se všemi aspekty hlubokého vnímání, pocitů a tužeb - bych od mužského autora jenom ztěží čekal.

Ke knížce jsem se dostal vlastně náhodou. Půjčila mi jí babička, když jsem jí vyprávěl o mnou nedávno přečtené knížce Romeo, Julie a tma. Čítával jsem jí pár měsíců před spaním své partnerce a notno přiznat, že jsme si jí brzy pořídili do vlastní knihovny.

31.05.2011


Vražda v OlomouciVražda v OlomouciO. Daněk

Výborná volba pro ty, kteří namísto „zhistorizovaných“ beletrií chtějí - ani ne tak detektivku - jako spíše historické vyprávění (nikoli však hodné Englundových Nepokojných let či Válce proti Albigenských od Fulchera Chartres – spíše trochu románového stylu).
Při čtení rádoby historických detektivek Vlastimila Vondrušky se mi dostala do rukou Daňkova knížka. Už od začátku jsem ji musel vyslovit uznání. Ačkoli byl autor spíše divadelník, scénárista, filmař, dramaturg a režisér, nevěřím, že neprošel alespoň minimem historického vzdělání. Nebo jakýms takýms odborným zájmem.
Knížka není detektivkou v pravém slova smyslu (viz zmiňovaný Vondruška). Stěžejní děj tvoří sice pátrání po Václavově vrahu, nicméně představuje jen záminku jak zkloubit všechny historické hypotézy a skazky a báchorky o vraždě posledního Přemyslovce do jedné. Vzniká tak rádoby investigativní historické vyprávění s prvky románu, podchycené (mne uspokojivě) barvitě vykresleným historickým pozadím.od dobových nálad, archaismů, kontextu doby atd. Naprosto mě nadchlo dodržování formálních pravidel dobových písařských kanceláří (třebaže jsou jejich zprávy autorem vycucané z prstu a formální pravidla laik nemá šanci poznat).

Trošku protivná mi byla postava lazebnice Hatavy. Nelze ji však upřít jistou potřebnost pro děj – zejména pro občasné zásvity ženské logiky, schopnosti empatie atd., které tvrdí mužští hrdinové nebyly schopni. Na druhou stranu jsou v knize i vtipné a legrační momenty. Neuvěřitelně mě rozesmál list mnicha Tibertia o zpět nabyté počestnosti pana ze Šternberka. A jiné.

Tedy. Kniha tvoří velice zajímavou směsku historického vyprávění, rádoby detektivky a románu naráz. Nesnaží se o žádné novoty a fantazie v náhledu na danou problematiku. Naopak. V momentě vystřílení všech fakt je příběh utnut a skončen. Pro milovníka historie zajímavé osvěžení, pro neznalce kvalitně zbeletrizované desatero článku z Epochy o možných olomouckých vrazích.
Osobně jsem ji přečetl jedním dechem – ačkoli já podobné knížky hltám. Přestože jsem chtěl knihu hodnotit mírněji, z důvodů, pro které mě neuvěřitelně strhla ji s drobnou výčitkou dávám plné bodování.

05.10.2012


Nepokojná létaNepokojná létaP. Englund

Kniha je svým způsobem úchvatná. Nejde o těžkopádné vylíčení strategií, kabinetních politik a dynastických bojů, které nám ulpěly v paměti ze středoškolského dějepisu. Ne. Rozhodně to není těžkopádné.
Velice živým a originálním způsobem je nastíněna švédská účast v třicetileté válce. A přes ní veskrze celý evropský konflikt společně s místními a dobovými zvyky, mravy a reáliemi (od cestování, porodů, lékařství, výchovy dětí a dalšího). Správně. Nejde o válku. Kniha je pestrou mozaiku, v které je každodennost s výjimečností stavena na roveň. Celá epocha pod Englundovýma rukama ožívá ve svém lesku a bídě. Zablácená, krvavá a nelítostná klopýtá historií a jako kafemlejnek semílá čtenářova mlhavá tušení, předsudky a domněnky. Nablýskané armády mění se na otrhané a vyhladovělé shluky band, jež bezostyšně rabují a znásilňují bez rozdílu. Jak nepřátelský týl tak vlastní zázemí. Než většinu z nich neschvátí - nikoli kulky a nepřátelské rapíry - nýbrž epidemie a hlad. Strategie tehdejší doby ukazuje se být velkou hrou „molekuly, molekuly hejbejte se z místa na místo“ s tisíci hladovými krky. Libozvučná jména bitev jako Lützen či Jankov stávají se krvavé potyčky, jimž by se nejraději většina tehdejších účastníků vyhnula a ve kterých zvítězil ten, kdo odtáhl poslední. Naprosto šílená doba bez řádu a jistoty (byť holého života) kontrastuje s ostrou svázaností a přepjatou morálkou tehdejších zvyklostí, kdy např. během jednání o míru většinu delegátů vzrušují spíš procedurální otázky, kdo kde bude sedět, kdo se bude komu klanět, kdo koho jak oslovovat a v jakém pořadí se bude opouštět místnosti.
Tahle kniha nejde popisovat. Ta se musí číst.
Pokud máte rádi historii sáhněte po Engludovi. Neprohloupíte. Čte se to samo.

25.11.2013


Visio in ExtremisVisio in ExtremisM. Žamboch

OBSAHUJE SPOILERY! (v odstavci mezi zvýrazněnými linkami)

Jak někdo může popsat knihu jako geniální, nechápu.
Už jenom ta ohromná kupa logických nedostatků a nedopracovaností mě šíleně iritovala.

------------------------------------------------------------------------------------
Hned v úvodní scéně rozstřelí jeden glyhen hlavnímu hrdinovi ucho brokovnicí. Ten s několika průstřely hrudníku vyvede ven jakousi ženskou, kterou se tam snažil nabalit, za loket, vyvede ji (naprosto v pohodě, jakoby snad byla na perníku a na sračky rozstřílený a krví zasviněný bar přehlédla), aby měli noc plnou vášně a erotiky.
Zdravotní sestřička z transfůzky (respektive šestnáctiletá holka ze zdrávky), co hlavní hrdina uprostřed noci přepadne (co dělá šestnáctiletá holka na praxi o půlnoci ve špitálu? Kort na vylidněném transfůzním oddělení?), málem znásilní a pod pohrůžkou přinutí otevřít lednice se zmraženou krví, namísto útěku (když přepitý Mathias upadá do transu) zbožně vejrá na hlavního hrdinujako Bella na Edwarda ze Stmívání a ještě mu napomáhá utéct před sekuriťákem. Typické chování každé šestnáctileté holky, která si posléze na týden odjede s jí neznámým hrdinou kamsi, propadne lásce a bez mrknutí oka svého vyvoleného „Edwarda“ následuje a nijak ji nerozruší likvidování upírských soků ani plán na upírskou světovládu, aby nakonec hrdinovi podržela dva kulomety MG-42 v podpaží.
Jakási vyšinutost obou postav setře fakt, že jde o úpírky, které mají svůj zájem. Což hlavní hrdiny (jindy schopný poznat upíra na sto honů a odhadnout věk na staletí) přehlédne. Dokonce se sám nad tímhle nijak nepozastaví. Ano. To by šlo odpustit ... že je Mathias poněkud slaboduchý ... kdyby ...
Víte ... oni se jaksi divně chovají všechny postavy Žambochova světa.
Jako sekuriťák obchoďáku, kterému Matthias vyhrožujete zastřelením za vydání záznamu bezpečností kamery, policii nezavolá (asi mu je jedno, že měl před chvílí ústí pistole u šišky) a tak se hlavní hrdina může v klidu ládovat v McDonaldu kilem syrové svíčkové patro níže od místa, kde před chvílí mával pistolí.

Osobně mě pobavila scéna, kdy hlavní postava visí za zápěstí v Tizocově mučírně a stehny přiškrtí strážného, stále visící za zápěstí nad zemí (!!!) mu prohledá kapsy, vyndá klíčky a odemkne pouta na zápěstích, za které visí. Té fantasmagoričnosti si byl vědoma patrně i autor sám, aby vše ukončil větou (volná parafráze): „Odemknout pouta na zápěstí, za která člověk visí, není úplně jednoduché, ale už jsem v životě zvládl těžší věci.“ Pro mě dost slabé.
------------------------------------------------------------------------------------

Pokud si chcete přečíst Visio in Extremis, připravte se na děj, který má sice spád, ale brzy vás začne nudit, protože vám bude připadat, že předkládané scény jste četli v trocha jiných obměnách. Žamboch je mistr popisu. Ale ledatak bojových scén, které predkládá s přesností a mechaničností příruček sebeobrany. Vůbec veškeré Žambochovo psaní je strašně mechanické (musel jsem se smát, když autor psal, kolika milimetrovým vychýlením páteře zabijete upíra. Místo „prorval jsem mu ruku břichem, chytl za páteř a vyškubl pár obratlů“) V mnoha obměnách se bude hrdina vypořádávat s nepřáteli a unikat ze stále rafinovanějších přestřelek, stále znovu a znovu, až se vám ty scény začnou slévat a vy se budete stíhat, kterak je přelétáte očima či přímo přeskakujete. Závěrečnou scénu v Kongresovém centru jsem celou prochechtal.
Přitom psychologii postav nechal autor kdesi na nule (u cynika hlavní postavy bych to pochopil, ale když si začnete všímat, že jakousi otupělostí trpí i všechny ostatní postavy, začnete si říkat: Co je to sakra za WTF svět?). Žambochovi postavy jsou jakoby bez duše a chybí jim jakákoli hlubší oduševnělost. Poskakují na papíře jak si autor píská, což vnímám jako chybu největší.
Střelné zbraně pamatující Hitlerjugend a glyheni sedmdesát let po válce navlečení do uniforem SS vnímám jako nevydařený kýč. Aneb když nevíte, přimíchejte trocha zabíjení nácků. To má úspěch v jakékoli podobě.
O tom, že se každá ženská postava (snad kromě Dervišovi manželky) chová jako štětka z pornáčů ani nemluvě.

Nemám ve zvyku psát negativní recenze. Snažívám se najit něco pozitivního, co případné čitatele mého hodnocení od knihy neodradí - nýbrž ke knize postrčí. Ale tady si nemohu pomoc (ačkoli ... pokud máte rádi nenáročné bezduché čtení, u kterého můžete mozek vyklepat do sklenice láku od okurek ... proč ne). Tento styl jakési rádoby drsné školy na české fantasy scéně jde mimo mé zájmy. Jistě má však značný počet vděčných fanoušků, ale já se mezi ně nezařadím ….

25.04.2012


Ohněm a mečemOhněm a mečemH. Sienkiewicz

Ke knize jsem se toho času dostal v podstatě náhodou. Přes soundtrack ke stejnojmennému filmu, který vzešel z dílen polských filmařských ateliérů v roce 1999. A od samého počátku mě zcela strhla. Po delší době jsem měl v ruce opět knihu, kterou jsem vydržel číst od rána do rána, celou noc. Narozdíl od (alespoň mě) nezáživných a těžkopádných Křižáků mě kniha postavená na pozadí pestrého konfliktu Rzechpospolity s kozáckým povstáním přišla neuvěřitelně čtivá. Přes poněkud patetický romantický příběh, jednoduché charaktery a až trošku kýčoidní a melodramatické scény (jak se nám – čtenáři 21. století – může Sienkiewiczovo dílo, vzniklé v době romantismu a rozmachu národních myšlenek, zdát) a charaktery (Pan Zagloba ač mluvka tak vysoce hrdinný a inteligentní; pan Skretuski zamilovaný bojovník ...) zůstává mistrovsky převyprávěným kouskem. Na humor pana Zagloby i jiné postavy budu ještě rád vzpomínat. A vůbec se mi nezdá, že bych se v počtu postav nějak ztrácel. Možná má některý potíže s přezkami a čtením jejich jmen, ale narozdíl od jiných knih mi počet postav nepřišel nějak přehnaný. A popisy bitev stály taky za to ...
Jsem zvědav, jestli Potopa tuhle knihu předčí. No. Prý se vypráví, že ano. Jsem zvědav ..

29.05.2011


Král bez přílbyKrál bez přílbyO. Daněk

Další Daňkův skvost. Knížka se čte jako víno, styl je hravý, pěkný, zvučný - vůbec takový, jak jsem ho popsal v jeho Vraždě v Olomouci. Narozdíl od krátkého údobí pár dní bere si na paškál dobu panování Václava II., krále přespříliš bázlivé povahy, který se zasloužil o český středověký stát snad jen jako Karel IV. a historií zůstává dost přehlížen. Musím uznat, že zejména poutavá je první polovina shrnující okolnosti a důslekdy bitvy na Moravském poli, od smrti Záviše Falkštejna po závěrečné střetnutí Václava s Habsburkem kniha překonává šestnáct let vlády pomocí tzv. opileckých hovorů (jinými slovy třetí čtvtina krapet vázne), ale přec jde o zajímavou fresku o to zajímavější osobnosti ...

04.08.2013


Nejlépe chutná za studenaNejlépe chutná za studenaJ. Abercrombie

Musím přiznat, že mezi trilogií a Hrdinami působí tahle kniha i na mně poněkud zvláštněji (tady dávám za pravdu ostatním komentátorům). Na druhou stranu je vše vkusně zabaleno do drsného – ale zároveň vtipného hávu, kterému čtivost rozhodně neschází. Což ostatně u Abercrombieho není nic zvláštního. Pokud sáhnete po knize, pamatujte, že nejde ani tak o příběh jako takoví a jeho vyústění, ale spíše o tu cestu, kterou hrdinové (a jakým způsobem) musí urazit.
Co se nedá Joeovi upřít, že umí psát. Sloh je velice pádný a trefný, rychle plyne a odsýpá a dialogy jsou vedeny s neuvěřitelným citem. Děj nikde nedrhne a nikde na čtenáře nečeká úskok a série kotrmelců od autora, který neví coby. Navrch má Joe neuvěřitelný talent vykreslit originální, zajímavé a hlavně uvěřitelné charaktery, které vyniknout o to spíš, že Abercrombie vypráví příběh z pohledu každého z nich. Že každému vidíme takříkajíc do hlavy, známe jejich pohnutky, motivace, touhy a tajemství. Na postavách zkrátka jeho příběhy stojí. Mě osobně bavila hodně Jitřenka a její ustavičný apetiti, která mi připomínala osobu, co jsem míval hodně rád (ačkoli to zrovna není dvakrát hodný příklad), ale i ostatní jsou dobré. Dobrák, užvaněný Cosca, Třesavec, Morvee. Opět zapomeňte na hrdinské činny a patetické pohnutky a počítejme spíš s vypočítavostí, zradou, sobectvím a podlostí. Ale to je vůbec další kouzelný prvek Abercrombieho příběhů. Když jsou hlavní postavy vrazi, zrádci, opilci a užvanění náfukové, přes jejichž touhy, sny a strachy se do nich čtenář snadno promítne.
Na druhou stranu svět, kde každý ochcává každého (u Abercrombieho nic nového) a každý akorát peče nějaký podraz, sice hezky umocňuje napětí a nenechá na chvíli příběh plynout čtenářem předpokládaným směrem, dokonce je i vtipný, nicméně zejména ke konci mě přišel krapet „přes“ ... ačkoli ona paralera s Bennou a motivu zacyklené pomsty byla taková hořce sarkastická, správňácká.

05.01.2014


Já, ClaudiusJá, ClaudiusR. Graves

Čtivé, poetické, historické, zdařile napsané, napínavé a zajímavé. Ano – někde jsou postavy možná až moc démonizovány, někde se autor pouští až moc na úroveň spekulací. Na druhou stranu nutno mu prominout. Nedělá to naschvál. Vždyť samotné prameny nejsou samy postaveny na jistotě a svá tvrzení uvozují řadou frází jako „vypráví se“ nebo „mezi lidmi se říkalo.“ Co na tom, že císař Caligula svého oblíbeného hřebce nejmenoval konzulem, že se pouze proslýchalo, že řekl, že to udělá? Změní to něco v odkazu Caliguli jako marnivého šílenče? Co na tom, že si místy autor ve jménu čtivosti vypomáhá oslími můstky fantazie? Jde o literaturu historickou, nikoli beletristickou. A zas tolik nepřesností v knize není.

Skvělý spletenec příběhů z období raného principátu. Četlo se to jedním dechem. Po dlouhé době opět kniha, kterou člověk vzal do ruky a neodložil, dokud nedočetl.

P.S. I mně přišel první díl zajímavější jak díl druhý.

01.06.2019


HrdinovéHrdinovéJ. Abercrombie

Hrdinové, Hrdinové .... aneb příběh jakés obyčejné potyčky, která je pomocí několika hlavních hrdinů naservírována ze všech možných stran, úhlů a perspektiv od jejího počátku do samého konce (svým způsobem jde o jedinečný experiment, s jakým jsem se takhle ještě nesetkal)
Fakticky jde o jakés volné vyvrcholení celé trilogie, nicméně příběh je čitelný bez znalostí předchozích reáliích.
Počet postav mi nepřišelnadnesený. Těch hlavních tak akorát, ten zbytek ... no ... není jich málo, pravda, na druhou stranu těžko vylíčíte celou bitvu od přesunů armád, stopařů a oťukávání předsunutých jednotek tykadly zvědů, po její průběh a konec s jedním dvěma charaktery (nehledě na fakt, že některé – jako třeba mlčenlivý a poslušný tragéd Gorst, jehož mají všichni za pitomce a který oplývá neuvěřitelně barvitými vnitřními monology, se autoru neuvěřitelně povedli). Naprosto originální mě přišlo předávání „pochodní“ vypravěče příběhu během bitev. Tahounem se stává kat předchozího „vypravěče“ do okamžiku své smrti, což umožňuje čtenáři prostřít barvitou scenérii bitvy, protáhnout jej bitvami a bitvičkami od léček, útoků a protiútoků, být neustále ve středu dění, měnit strany a neztrácet nit. A vůbec celé psaní autora je nesmírně živé, hravé, satiricky cynické.
Velký bod má autor vylíčení bitvy (na míle vzdálené idylickým představám střetů rytířů). Kam se hrabe Sapkowskij se svou přechválenou bitvou u Brenny.
Výtku, že jde o poněkud drastické čtivo, nemohu brát vážně. Ústředí děje – bitva mezi seveřany a královstvím – a priori předpokládá válečné střety, násilnosti a veskrze žádné idylické scénky. Na druhou stranu, i s pro někoho monotematickým motivem se uměl autor vypořádat dobře. Děj je dobře míšen, střídán a promícháván větším počtem na sebe navazujících kapitol a i bojové výjevy jsou zdařené dobře, nesklouzávají k mechanické jednotvárnosti. Občas mě sice bodly do očí některé anglikanismy (patrně pozůstatek překladu), které bych – hnidopich – nahradil pro pořádek a vhodnost našimi termíny, ale to jsou detaily padnoucí na vrub spíše překladatelům.
Velice se mi líbilo i udržování jakéhos napjetí. Nikdy jste nevěděli, kdo z hlavních hrdinů zakráká. Zpátky do hlíny. Jednoduše - autor se s postavami dvakrát nemazlil.

Vůbec mě kniha motivovala tohohle autora číst a poznat dál, protože už jenom jeho styl je něco svěžího a nevídaného, co neradno nechávat jen tak plavat. Ačkoli se kniha řadí mezi „fantasy“ – samotné fantazijní prvky jsou redukovány na minimum.

31.07.2013


Král utíká z bojeKrál utíká z bojeO. Daněk

Nevím, co se stalo. Jak jsem Daňkovi propadl a neuvěřitelně ho vychválil (viz mé předchozí komentáře), tady jsem zklamaně listoval stránkami a nevěděl. Ne. Napsané je to stylisticky dobře. Ale snad je na vinně absence nějakého vzrušujícího pojítka (jako zavraždění Václava III. či bitva na Moravském poli, o které se točily předchozí dva tituly), že mám z knihy pocit marnosti. Koneckonců - už v minulém komentáři (Král bez přilby) stěžoval jsem si na liknavost "opilých rozhovorů" vycpávající knihu. Zkrátka jsem měl pocit, že čtené jsem již jednou četl v lepším podáním.
Přečíst knihu jako prvou (a nikoli poslední), snad bych rozváděl, kterak se Daněk hezky vyvinul a rozepsal. Kniha nebyla špatná. Daňkovská. Ale máte-li chuť "na blind" si autora oťukat, sáhněte nejdřív po jiné z knih trilogie.

24.10.2013


Olav Audunsson 2Olav Audunsson 2S. Undset

„Dvoudílný román o životě norského pidi šlechtice se zašlým polozapomenutým dvorečkem.“ Žádné války. Ačkoli nějakého máchání mečem se čtenář dočká. Žádná přelomová historická událost na pozadí. Žádný strhující milostný příběh. Pouze povolné převyprávění nijak nevýrazného života jednoho norského muže 14. století. Od dětství po okamžik smrti. Dospívání. Lásky. Starost o dvorec. Každodennost. Sem tam nějaké vzrušo. Nářky a bědování. Radosti a veselosti života. Staří. Děti. Smrt.
Proč bych to měl vůbec číst?
Pravda. Nečekejte velké hrdiny. Natož uchvacující činy. Ani strhující zápletku. Většina lidí znalých Olavových lapálií se ke knize dostaly (ano, všechno to byly ženy) přes babiččinu knihovnu. A odtud se rovnou odpíchnu k otázce „Proč knihu číst?“ Chcete tisíc stran zaplácnout životním příběhem jedné generace lidí 14. století? Potažmo máte rádi červenou knihovnu (zejména líčení co se děje v skrytých koutech našich myslích etc.) a jiné podobné rodinné ságy a chcete si přečíst něco takového v poněkud historickém odstínu? Nutno pamatovat, že Sigrid Undset nedostala nobelovku pro nic za nic. Psát umí. Navíc je v knížkách hezky nastíněna dobová mentalita, obyčeje a každodennost (lov, obhospodařování dvorce, obchodování aj.) středověku. Na druhou stranu mě některé pasáže (zejména části textu řešící morální výčitky a dilemata) připadaly (možná jako muži) únavné. A smrt některých postav ("Pro Krista, tak už zdechni") jsem očekával s nedočkavostí děcka před štědrovečerní nadílkou.

P.S. Babičkou mi bylo řečeno, že prý Kristýna Vavřencová je lepší čtení. Tak nevím, co ze mně vyleze, až se rozhoupu zbloudit v temné vody ženského údělu 14. století.

05.12.2013


NepřemožitelnýNepřemožitelnýP. Englund

Knihy pojetím navazuje na předchozí Eglundův opus Nepokojná léta. Začíná nástupem Karla X. Gustava na švédský trůn, pokračuje jeho vládou - respektive výboji na kontinentu i severu mezi léty 1655 – 1660. Ačkoli první severská válka není tématicky zajímavá jako válka třicetiletá (a našeho národního cítění se také tolik nedotýká), myslím, že autor překonal sám sebe. Nejen co se délky týče. Opět je nám předvedena pozoruhodná mozaika mikrohistorie, sociálních, hospodářských a kulturních dějin čtivě interpretovaná s ohledem na celý komplex politických dějin a mezinárodních vztahů. Tentokrát o něco vypilovanějším způsobem. Plynulosti vyprávění pomáhá, že se autor odvrací od snahy převyprávět dějiny očima „malého člověka“ (Erika Johanssona Dahlbergha jako v předchozím díle – ačkoli ten se v knize také objevuje, není ústřední postavou, což je jenom dobře) a soustředí se na energickou postavu samotného krále.

Faktografická vsuvka - kdo četl Nepokojná léta, ocení a jistě postřehne, jak třicetiletá válka ovlivnila společnost a přímo se dotkla dalšího velkého konfliktu na severu. Ať už v taktice, organizaci, morálce .... hezky to koresponduje s dějinným vývojem.

Knihu vřele doporučuji všem, kterým se líbil předchozí díl. Popř. těm, kteří četli Sienkiewiczovu Potopu a chtějí se na celý děj podívat ze střízlivější strany. Rozhodně neprohloupíte.

17.02.2014


Dlouhý pochodDlouhý pochodR. Bachman (pseudonym)

Diktátorská Amerika 20. století. Pro oživení mas pořádá kápo el „Major“ reality show na život a smrt. Pochoduj nebo zemřeš. Bezesporu zajímavý nápad, který předjímá napínavý a poutavý příběh. Nicméně .. trochu to drhne na zpracování.
Začátek se rozjíždí slibně. Ale prostřední pasáž byla slabá. Jakoby jí došla šťáva. Namísto neustálých úvah a tlachů šestnáctiletých mládenečků, kterak se z nerozvážnosti vrhli vstříc jisté záhubě (Proboha proč? Dle Kinga ponejvíc z zvrácené fascinace smrtí) jsem očekával hlubčí psychologické pochody. Širší pozadí. ("Matka mě nechtěla pustit", "Na nátlak rodičů jsem tady" "Pohrozily, že jestli nepůjdu, zatknout všechny moje blízké"). Více panikaření. Zoufalství. Marnosti, kterou by přenesl na čtenáře. Mrzí mne, že autor víc nerozvinul vnitřní hlasy postav. Třebaže je používá, jsou leckde trochu jalové.
S tím se kniha vyrovnává až v poslední třetině, kdy nabývá zpět ztracený spád a napětí. Naneštěstí možná až příliš rychle.
Závěr vyvrcholil jak nějak náhle a doslova na pár stránkách.
Asi jsem očekával, že téma bude líp literárně zvládnuté.

17.03.2014


Rudá zeměRudá zeměJ. Abercrombie

Většina autorů zraje jako víno. U Abercrombieho člověk přemýšlí, kdy nás konečně přestane překvapovat. Kdy konečně skončí to křížové tažení proti fantasy klišé, stereotypním charakterům a předvídatelným zápletkám, kdy konečně prokouknete ten syrový styl psaní, smysl pro dialogy a vůbec umění mistrně uchopit jak marné tak velkolepé okamžiky příběhu.
Tenhle Brit debutoval trilogií První zákon, která nápadně připomínala jakýsi obrácený motiv Tolkienova přeslavného Pána prstenu z pohledu „Denethora“, kde postava všespasícího mága působila jaksi šarlatánsky a celé „záchranné společenství“ bylo jak pěst na oko.
Následoval románem Hrdinové, kde přes jednu bezvýznamnou potyčku – proměnivší se v krvavá jatka, kde iluze o vznešenosti a rytířskosti válečníků a lidské morálce končí v mlýnku na maso – snad nejlépe zvládnul schopnost překvapit čtenáře, vyhrát si s příběhem, slohem a stylistikou.
V románu Nejlépe chutná za studena předvedl motiv pomsty, která se cyklí jako pověstný Uroboros.
A tak přichází Rudá země.
Ačkoli je na Abercrombieho svět prostředí vcelku nevšední, jde vpodstatě o klasickou westernovku. Akorát namísto pistolníků tady pobíhají hanební ničemové s palcáty a samostříly, indiány vytlačili stejně trhlí ušiřezající Duchové, ale jináč jde o divoký Klondyke hadr, kde o klasické kovbojkovské motivy není nouze (ne nadarmo je kniha částečně věnována Clintu Eastwoodovi).
Opět musím uznat, že Joe umí vytvořit uvěřitelné a přece originální charaktery (nad bezužitečným právníkem Templem coby honákem stáda se zákonitě nasměje každá kancelářská krysa). Bohužel nevím, jak uchopit fakt, že řadu postav bude čtenář znát z předchozích knih. Ano. Některé prochází zajímavým vývojem, jsou starší a jinačí, jiné se drží ve svých mantinelech a propojují Rudou zemi s ostatními knihami, ale i tak mám pocit, že se autor trochu vykrádá a ne každý to ocení (a neznalý čtenář asi ani nepochopí). Nicméně věřím, že věrní fanoušci budou spokojení. Kniha se čte dobře, je prosycena starými dobrými prvky, kterými se Abercrombie prosadil (pravdou je, že tenhle recept je už u Joa trochu ohraný, ale komu vyhovuje, bude spokojený), má rozmáchlejší děj než Hrdinové a na rozdíl od Prvního zákona se drží hodně při zemi a nepouští se do obr epiky.
Většinou čím víc někoho poznávám, tím víc autora předvídám a přestává mne bavit.
Tohleto ale vůbec nezklamalo.

08.04.2014


Klíč k pásu cudnostiKlíč k pásu cudnostiL. Teremová

Ukamenujte mě, ale ta ženská neumí psát.
A už se - ve svém věku - ani nenaučí. Zastávám názor, že sloh a způsob psaní člověka prozrazuje, jaký člověk doopravdy je. Jaké má myšlení, nadhled, smysl pro humor. Z textů Teremové nabývám čím dál hlubší dojem, kterak je paní spisovatelka povrchní a hloupý člověk bez smyslu pro pestrost vnitřního duchovna, aby jej dokázala uspokojivě pojmout a vykrestli. Celý její sloh je zmatený, krátký .. rádoby úderný a tvrdý (poskládat všechny ony rozodstavcované holé věty v souvislý text, zkrátíme rozsah na polovinu). Postavy Teremové (tím hůř jako psycholožky) postrádají – opět - jakoukoli hlubší oduševnělost, vnitřní pochody a psychično. Namísto toho je opět všechno polopatické, až to bolí. Erotické scény jsou jak z laciné pornopovídky – navrch s ohranými (a nejednou autorkou předloženými) motivy. Kterákoli internetová biografická zkušenost k tématu „můj život s cudností“ uspokojí čtenáře (troufám napsat po všech stránkách) spíš.
Kniha je literární brak.

Jediné plus dostává za neotřelé téma.
A že se držela rozsahem při zemi.
I tak toho bylo přespříliš.

20.06.2014


Sarajevský cellistaSarajevský cellistaS. Galloway

Knihu tvoří krátké a rovnoměrně zastoupené příběhy tří sarajevských obyvatel, tři nedlouhé kapitoly několika dní, během nichž probíhají pouliční cellistovy produkce. Vyprávění je to velice sugestivní a čtivé, přibližuje čtenáři atmosféru mrzačeného města, protloukání se dny, vzdorování osudu a trpké polykání každodenních příkoří (ať jde o dávky humanitární pomoci handlované na černém trhu, výpravy pro vodu, všudypřítomné bombardování, odstřelování, úporná setrvačnost konfliktu až po ztrátu majetků, přátel, příbuzný ba i vzpomínek na dobu, kdy život býval jiný).
Jako vzdor pak zkouší činny či alespoň vzpomínkami zachovat město, TO město, multietnickou a multikulturní metropoli Bosny a jejího nezaměnitelného ducha (viz komix Šíbr od Joe Sacca a trochu i Bezpečná zóna Goražde), město tří náboženství a dvou písem, uchovat alespoň ždibec předválečné atmosféry, či dokonce odolat instinktivnímu a mstivému bratrovražednému vraždění mezi Bosňáky a Chorvaty a Srby, udržet konflikt coby střet obyvatel Sarajeva a „mužů z hor“ a neeskalovat rozvířené spirály nenávisti ještě víc.
A jsou to právě cellistovi produkce, které vyčerpaným lidem oprašují vzpomínku a naději na život, který snad opět bude jiný.
Četl jsem jedním dechem.

07.12.2015


Byla jsem otrokyní v satanské sektěByla jsem otrokyní v satanské sektěU. Fröhling

Kniha – originálním a trefnějším názvem „Otče náš, jenž jsi v pekle“ – není literárním počinem. Jenže ani nemá být. Pro leckoho přehnaně mísí beletristicko/populárně naučné pasáže, dějová linie místy zmateně poskakuje a je veskrze dost chaotická (ale to asi proto, že chaos je podstatou poruchy mnohočetné osobnosti) … nicméně ani zmatečnost zajímavé psychické poruchy hlavní hrdinky a její hrůzný životní příběh (včetně nechutných a naturalistických pasáží) neupírají knize na čtivosti. Jde vlastně o záslužné zpopularizování disociální poruchy identity a upozornění na masivní zneužívání dětí (rituální násilí a satanismus je jenom okrajovou záležitostí). Beletristicko/populárně naučný jazyk není na škodu, má-li kniha sloužit masám.

Hodně lidí se tady pozastavuje, že si nikdo nikoho nevšiml. Víte, ono jde o to, že si nechcete nevšimnout. Ne nadarmo platí, že nejvíce zneužívání a domácího násilí se děje za zavřenými dveřmi domácnosti. Dodnes.

18.01.2017


Pět jazyků láskyPět jazyků láskyG. Chapman

Samotný koncept autora jako takový – upozornit na různé způsoby, jak druhým vyjadřujeme „mám tě rád“ - považuji za (bez nadsázky a ironie) téměř geniální, avšak čtivost knihy byla z mého pohledu silně narušena jakýmisi zbytečně rozvlekle nudnými příběhy z praxe, na nichž autor demonstroval úspěšnost své teorie, že lidé mluví různými jazyky a jsou často zmateni, když jim druhý nerozumí a jejich gesta lásky nejsou doceněna, anebo když jsou sami k jazykům partnera hluší a mají pocit, že je druhý nemá rád.

Některé modelové příklady jsou na zabití, jiné šustí papírem, trochu mi připomínali rubriku "Láska, sex a trápení" z Bravíčka. Tato značně nezáživná součást knihy způsobila, že jsem se téměř od jejího počátku musela ke čtení nutit a textem se doslova "prokousávat"...čili ano, přečíst, ale obrnit se notnou dávkou trpělivosti! Myšlenka by šla značně zhustit, nicméně rozumím … v takovém případě by stěží oslovila masy. A knížky se píší, aby se prodávaly.

Nicméně když se tou kauzaustikou prokoušete a porozumíte potřebě rozumět a otevírat se jazykům lásky cizím, více jima promlouvat a nebýt jim hluchý a hlavně přemýšlet, odkud se ve vztahu berou ona drobná zklamání, kterými si člověk staví okolo srdce hráz, a snahu se naučit jim předcházet, neprohloupíte. Ačkoli je ta knížka psaná dost rozvlekle, autor ne vždy správně a výstižně pojmenuje, co má na mysli, chybí tomu hlubší generalizaci a někdy se v tom plácá jako lachtan v brouzdališti, tak stojí za přečtení.

P.S. Myslím jenom, že v knize chybí myšlenka, že jazyk lásky, kterým člověk primárně promlouvá, není ten, kterým primárně naslouchá.

19.01.2017


ČaroprávnostČaroprávnostT. Pratchett

Moje první - knižní - seznámení s Pratchettem.
Ostuda, že v takém pokročilém věku.
Navzdory, že jsem - díky předchozím divadelním zkušenostem - dopředu očekával bláznivě hravý humor a absurdně groteskní svět, Pratchettův originální styl mě během prvních stránek o to víc získal a překvapil. Malá Esk a její nedotčená dětská duše mi hodně připomínala Sapkowského Ciri z Krve elfů. Svět a vůbec celá zápletka je taková pohádkově něžná, odpočinková a přitom satiricky vtipná zároveň. Hezky se četla. Nezamrzela. Neotrávila.

17.03.2014


Král a světec: Příběh Tomáše BecketaKrál a světec: Příběh Tomáše BecketaC. F. Meyer

Knížka slohem autoru nedělá ostudu. Pravda. Povahou věci jakož i dobou a okolnostmi vzniku je krapet scénická a do líčení, na druhou stranu pro někoho možná nezáživné scény výtečně evokují danou atmosféru. Některá přirovnání stojí za popatření a příměru hamižného biskupa k „vášnivému a zaujatému sběrateli mincí, ale nikoli mincí starých římských imperátorů, které třebaže vlastní v několika dobře zachovalých kusech, dává přednost zlaťákům s královou podobiznou, kterých touží mít sta a tisíce, neboť právě v Jindřichově vznešené tváři nachází zalíbení“ mě rozesmívá dosud.
Pokud máte rádi historické novely, romány a vyprávění a jste ochotni oželet akci a strhující zápletky (koneckonců, co čekat od převyprávění příběhu sv. Tomáše Becketa), nechat se unášet vyprávění o postavě jemného, mravního a oddaného kancléře tváří tvář energickému a prchlivému králi (vůbec ... onen kontrast hýbe celou knihou), je Meyerova knížka výbornou volbou. Sice ji nebudu doporučovat na potkání, ale pokud váháte ji přečíst a nemáte osypky z složitých a dlouhých souvětí, řady vložených vět a vůbec slohům 19. století, určitě vás nezklame. A mnoho času nezabere.

Z historického hlediska knihu nemá cenu hodnotit. Autor byl hodně inspirován středověkými legendami a o věrohodnost se ani nepokoušel. Prvek zázračné a světící moci církve, která mocně zapůsobí obrat pokorného patolízalského kancléře (ačkoli mělněn Meyerem přidanou Becketovou dcerou) v mučedníka církve, je eminentní i přes barvité vnitřní pochody kancléře, které mají onu „zázračnost“ rozptýlit. Podobně se neupouští od středověkého klišé „syn saracénky obrácené z lásky na křesťankou víru“ podtrhující Thomase rysem mysticismu. Hezky je nastíněna rivalita mezi Jindřichovými čtyřmi syny coby malými děcky (ačkoli zejména vůči Janovi nešetřil autor zažitými stereotypy prolhaného a úskočného již od raného dětství).

Závěrečný doslov Jiřího Munzara obsahuje několik paralel s Biblí a středověkými legendami, které i pozorný čtenář nejspíš přehlédne, nicméně dokazují, jak je novela po vnitřní stránce propracovaná a promyšlená.

Knihu hodnotím z části v závislosti na době sepsání a povaze věci. Dnes terno neudělá, ale nedivím se, že ve své době byla dost oblíbená.

19.02.2013


Stříbrní orliStříbrní orliT. Parnicki

Nižší hodnocení nedávám, že by kniha byla špatná. Naopak si myslím, že je napsána výtečně. Autor si musel s ní dát neuvěřitelné množství práce. Vypravěčem je nám papežův milec, kněz, z jehož církevně-morálního pohledu nese se vyprávění o roce cca. 1000, kdy císař Ota III. a papež Silvestr II. zakládali Římskou říši na křesťanských základech, tzv. Svatou Říši Římskou. Středověký fenomém. Kdy má doba ještě nádech antiky, ale jednou nohou nakročena je z doby temna ve středověk. Jde o zajímavou sondu do tehdejší politiky, fresku velikánů oné doby, dokonce i historických konsekvencí (a tak se dočkáte doby, kdy byl většinou papež exponentem pár římských rodin a než mnišství prošlo jakous takous asketickou reformou) .. naneštěstí možná příliš složitou. Plnou křesťanských podobenství, vyznání a křesťanské věrouky a morálky, kterou nerozmělnily ani trampoty baronského synáčka a jeho nešťastné lásky. Pro člověka mého vkusu parádní knížka. Ačkoli po smrti Silvestra II. v druhé třetině knihy mě jaksi pustila a dozvuky jsem dočetl spíše z povinnosti.
Ale pro ostatní?

Ačkoli .. když si uvědomím, jakou neuvěřitelnou práci si musel autor dát s nastudováním všech postav, traktátů, scholastických podobenství a historických souvislostí, navíc s přihlédnutím k poněkud vlažnějšímu konci ...

04.08.2013


Ve službách SvatoplukovýchVe službách SvatoplukovýchJ. Bauer

V dobách, kdy pohanští bůžkové soupeřili s křesťanským Bohem, kdy lidé drželi v paměti knížete Sáma a Velkomoravská říše nebyla jenom snem pár zarytých nacionalistů východní části soudobé republiky, objevuje se v rozháraných knížecích Čechách plavovlasy Arnold Schwarzenegger raného středověku, Herkules, který střílí vlky lukem na půl metra a jediné kalhotky nenechá suché, vikingský otrok, který si shodou okolností vybojuje - v dosud ještě průstupné raně feudální společosti - uznání a knížecí stolec navrch.
Do oné doby umisťuje Jan Bauer svůj "historický" "román" (obě slova si zaslouží dát do uvozovek), jakousi českou parafrázy na ruské varjagy a založení dynastie rurikovců (aneb schopní vikingové se prosadí na úkor domácího obyvatelstva a vytvoří vládnoucí dynastii). Nápad zajímavý, nicméně po literární stránce jde o brak bez vyhraněného žánru (nějak to osciluje mezi beletetrií a učebnicí dějepisu), jehož jediným plus je zajímavý nápad a neotřelé prostředí a málo známá historická epocha. Číst doporučuji nanejvejš pro pobavení ...

23.03.2014


Bouřková sezónaBouřková sezónaA. Sapkowski

Namísto fantazy románu z třicetileté války Andrzej vsadil na osvědčenou kartu Geraltova osudu … a tak je tady Bouřková sezóna. Aneb nový příběh a staronoví lidé ve starých kulisách zaklínačského světa. Světa mocných vládců a vlivných mágů, intrik a protichůdných zájmů, z kterých starý známý Geralt zkouší vybruslit - jak jinak než - cestou neutrality. Protentokrát bez svých zaklínačských čepelí. Příběh je pěkný a čtivý - narozdíl od románu nikoli tolik spletitý a vcelku přímočarý. Když se navrch přidají frivolní čarodějky, obšoust Marigold a všechny staré dobré prvky, které věrnému čtenáři připomenou původní knížky, nevidím důvod, proč fanoušek nezaplesá a nepustí slzu. I když …

… mě osobně mrzí, že kniha ničím nepřekvapí. Je plná stále stejných schémat. Sapkowski nám předkládá stále stejné motivy, jednou čtené, v nepatrných obměnách, kterými se sice prosadil, ale jsou bez inovací a začínají být lehce ohrané (což většině fanouškům vyhovuje, ale kdo by viděl Andrzeje raděj tvořit něco nového a nemrhat talentem nad omíláním již jednou psaného, nadšený rozhodně nebude). Jediné štěstí, že Geralt se tentokrát obejde bez zahořklosti ze zkaženosti světa a otravného filozofování o údělu a sudbě proměněnce …

… Zkrátka Bouřková sezóna.
Aneb - „Pověst pokračuje. Příběh nikdy nekončí.“
Toho se právě bojím.

22.11.2014


Velký gézVelký gézJ. Fabricius

Po knize jsem šáhl spíše náhodou. Jako čtenáře historických románů mě k žánru sice tíhlo, na druhou stranu jsem neměl žádná převeliká očekávání. Knížka v některých aspektech překvapila, v jiných nezklamala, jindy ji tvořily pasáže jalové a nezajímavé. Přece průměrné hodnocení nezasluhuje. Už jen za vcelku povedené nastínění událostí, jež nejsou v Čechách moc známé. A taky za některé úžasně vylíčené pasáže a stylistické obraty, které mě dokázaly nadchnout, pobavit i rozesmát.
Příběh je vcelku prostý. Hlavní postavou je (alespoň do půlky knihy) měšťanský synáček Floor vyrazivší do světa na zkušenou a nakonec upíchnuvší se u Velkého Géze, Hendrika van Brederode, jehož prostřednictvím se setkáváme s postavami jako Vilémem Oranžským, hrabětem Egmontem a admirálem Hoornem a jinými figurami dění před slavnou buržoazní revolucí podkresluje barvitá mozaika náboženských a etnických střetů v Holandsku vévodkyně Markéty Parmské a kardinála Granvella, zobrazené nálady lidu a atmosféry doby. Slibné historické pozadí mi kazilo snad možná až příliš despotické a mystické ztvárnění krále Filipa II. Ovšem vzhledem k národnímu cítění autora není divu.
Jalová beletristická pasáž mladého Floora - vrcholícími zaláskovanou pasáží na loďce křižující holandské kanály - naštěstí ustupuje postavám a dění přece jen zajímavějšímu. Čím dál více prostoru se dává politice, dějinám, tlachání a politikaření nad korbelem piva, příběh strhují historické události jako podání petice proti zostřené inkvizi, myšlenky vzniku hnutí gézů, odvolání Granvella, povstání proti Markétě Parmské … a měšťanský synáček Floor vyklízí pole postavě daleko zajímavější, hýřivější a zábavnější – právě Velkému Gézu Hendriku van Brederode.
Příběh sám je ukončen událostmi před bitvou u Rheindalenu, kde vojska Viléma Oranžského porazila oddíly vévody z Alby, a která je považována jako začátek ozbrojeného osmdesátiletého povstání nizozemských provincií proti Španělské nadvládě.

Kniha pro mě – jako čtenáře mající v oblibě historická vyprávění a historické romány – nebyla špatná. Nebyl skvělá. Ale nebyla špatná. Zejména její druhá půle, kdy zpočátku poněkud plitký příběh začal gradovat. Velké plus má u mě sám Velký Géz. Postavu Hendrika hodnotím jako úchvatnou, neboť mám rád onen typ nezkrotných, hýřivých a nepoddajných lidí, které neustále srší vtipem, provokují a dělají si šprťouchlata z kde koho. Vedle historického pozadí je kniha prošpikována i řadou vtipných momentů a rozhovorů, kdy jsem se upřímně nasmál. Přečetl jsem ji svěže a bez rozmrzení. Na druhou stranu ... pro toho, koho nezajímá buržoazní revoluce ... jsou lepší knížky.

10.10.2012


Až budou visetAž budou visetJ. Abercrombie

Slibné pokračování Abercrombieho trilogie. Po uvozujícím prvém dílu pokračuje v načatém ději, zachovává svěží jazyk a osobitý cynicky svéhlavý humor a návazně tvaruje příběh (mnou již komentováno u předchozího dílu).
Poněkud nudnější (dle vkusu) putování Bayezovy grupy bylo vykoupeno rozvitím postay uprchlé otrokyně Fero, jejíž prchlivost a zapšklost mě zcela chytla. Linie s Gloktou má slibně stupňovitou tendenci, neomrzela se, naopak jsem se na jeho dějové linie vždy těšil. Též mě nadchlo (jako člověka, který nemá rád příliš přemachrované postavy) pojetí magie Abercrombieho světa, vzácné vymoženosti pár přestárlých vyžilých mágů– á la pravý opak přehnaných všehoschopných černokněžníků Sapkowského.
Svým způsobem mě druhý díl slibně motivoval trilogii dorazit. Nenudil mě. Dostal jsem, co jsem očekával. Dějové shrnutí schovám si pro závěrečný díl.

31.08.2013


Poslední argument králůPoslední argument králůJ. Abercrombie

Tak. A máme tady třetí díl. Třetí komentář. Třetí aspekt nazírání.
Vyvrcholení po předchozím vcelku opatrném (a někým za vláčnost kritizovaném) přešlapování a očekávání prolétlo knihou jako velká voda. Nenechalo kámen na kameni. Všechny ozubená kolečka dějových linek do sebe zapadla jako čelisti Gloktova úsměvu. Velice působi věAbercrombie završil vyprávění. Všechno, co jsme mysleli bylo špatně. I ti největší muži příběhu (natož čtenář) byli pouhými pěšci na šachovnici pánů větších. A to všechno aniž ztratil něco ze svého pisatelského umu. Stále stejně (snad i o krapet víc) cyničtější, napínavější, směšnější. I postavy se neomrzeli. Závěrečné rozuzlení "padni komu padni" a spravedlivě nespravedlivý konec (jak pro koho. Ostatně, jak poznamenal v závěru Glotka - Život koneckonců není spravedlivý), na které navazují z poněkud jiného pohledu Hrdinové ve mně nechal veceli příjemný pocit z přečtení.

24.10.2013


Skleněný zvěřinecSkleněný zvěřinecT. Williams

Hry Tennesseeho Williamse rády předvádí situace, ve kterých jsou emoce naskládané tak nahusto, až máte husí kůži na zádech. Skleněný zvěřinec je zrovna takový. Mezi čtyřmi stěnami se odehraje drama s beznadějně neprůstřelnou atmosférou. Diváku/čtenáři je naservírovaná zacyklená ponorka tří výrazně odlišných lidí, kteří se se světem smiřují po svém. Stěžejní postavou (Michal Isteník z BuranTeátru byl naprosto nepřekotelný) je tady Tom Wingfield, samoživitel torza rodiny, mládenec se vzletnými sny umělce a dobrodruha svázaný závazky vůči rodině (převážně vůči starší, zamlklé a infantilní sestře Lauře utápící čas ve své sbírce skleněných úlomků, kterou bratrsky velmi miluje). Ten o to spíš trpí, čím víc do něho energetická matka projektuje vlastnosti nespolehlivého a opilého manžela, své nenaplněné sny a životní zklamání.
Paradoxní a zablokovaná situace (na obzoru žádná změna) se ventiluje ve vyhrocených hádkách o peníze a maličkosti lidského soužití. Jsou živnou půdou pro sarkasmus, který diváka pobaví a hře dodají punc "hořké komedie." Neschopnost spolu konstruktivně mluvit generuje vyhrocené hádky (hlavně kvůli penězům a domněnkám matky, že její syn je neschopný a líný), emoce gradují tím spíš, že na obzoru není žádná změna. A bezvýchodná životní situace je pak živnou půdou pro sny, které o to více narůstají, čím je člověk zoufalejší ...

... tohle nemůže dopadnout dobře.

17.03.2014


Pro koho krevPro koho krevJ. Loukotková

Krátká, o to víc dojímavá knížka. Loutková na ní nejenom prokázala svůj vypravěčský um. Zasezením slohu do přítomného času oživí předkládaný děj otroka Athenióna a jeho družky vložený do doby povstání otroků na Sicílii.
Opět jsou tady oprašovány staré ctnosti Loukotkových postav - postavy velkého a štědrého srdce, schopné upřímné lásky, oplívající silou podstupovat útisk, bezpráví, odvahou vzepřít se a je-li třeba, pak dokonce volit i smrt.

Poměrně krátká knížka vyniká vším, čím předchozí autorčiny historické romány. Že by byla o něco úchvatnější, než třeba Není římského lidu nemůžu tvrdit, ačkoli si myslím, že právě Pro koho krev jsem strávil lépe, než třeba Spartaka (kniha vcelku podobné záplekty - taktéž povstání proti římské moci). Fanoušek jejích historických knížek jejím přečtením však nic nezkazí.

31.05.2011


Sama čepelSama čepelJ. Abercrombie

První kniha vskutku oblíbené ságy. Zejména pro svěží živý styl, cynicky satirický humor. Vnitřní monolog a myšlenkové pochody postav neuvěřitelně oživují a rozesmávají suchopárné dialogy o politice a jiných těžkopádných informací přibližující tamní svět, které by stokrát nudili kdekoho. Úžasný byl popis jedné scény až v pěti verzích, kontinuálně na sebe navazujících a sebe přerušujících, jak ji vnímají jednotliví různorodí aktéři (pro větší úspěch dokonale kulturně odlišní) ... postavy mi nepřišly jalové, natož jejich myšlenkové pochody, některé byly naopak skvělé (Glokta). Snad jenom svět není příliš originální (jak někdo vyčítá), vážně z něho lze číst zřetelně inspirativní stereotypy světa našeho. Na druhou stranu, proč ne ...

Komentář zaměřuji přivážně na literální styl, dějový obsah bych rád ohodnotil po přečtení celé trilogie.

04.08.2013


1