Faila komentáře u knih

Bylo to dlouhé dobrodružství. Místy trochu únavné až skoro nudné, ale momenty napětí a hrůzy to krásně vynahradily. Neveselé čtení plné zajímavých příběhů, smutku, nadeje5i hořkosti. Kingovy psychologické horory/thrillery mě baví více než ty plné příšer. Jsou děsivé svým velice zvláštním a kouzelným způsobem. Ačkoliv jsem některé části musela přetrpět, po dočtení zůstalo v duši prázdné místo a stesk.

Co kniha, to perla. Často mi u autorů, detektivek zvláště, připadá, že se naučili nějakou zajímavou teorii a napsali detektivku jen proto, aby se mohli se svými znalostmi pochlubit čtenáři. U Deavera mě to ale nenudí a nepřijde mi to tolik na sílu jako u jiných jeho kolegů. Mám ráda zajímavá a netypická prostředí, ve kterých se Deaverovy knihy odehrávají. Líbí se mi jím vykreslené a poměrně propracované postavy a děje (dějů) se často nemůžu nabažit.

Další Deaverova kniha plná zvratů, které od něj čekáte, ale přesto vás překvapí.

Nebylo to tak „akční“ jako jiné knihy, které jsem od Deavera už slyšela, ale mělo to svůj velmi napínavý náboj.

I když jsem měla problém se do knihy zaposlouchat, moc mě bavilo její historické zasazení. Od Deavera jsem zatím poslouchala pouze knihy s Lincolnem Rhymem a tohle bylo něco úplně jiného. Přesto opět skvělé, napínavé, místy velmi mrazivé a jak už je u Deavera zvykem tak taky plné překvapení a nečekaných odhalení.

Deaver už mě přestává bavit tím, jak je vždycky všechno jinak, než jsem si myslela. Jeho knížky mě zatím nepřestaly bavit, jsou úžasně napínavé, zajímavé, ale nic není na sílu, přehnané nebo zbytečné. Jen mě mrzí, že nejsou všechny v české audio verzi.

Trochu se ty příběhy zamotávají, proplétají a jsou čím dál víc plné překvapení a nečekaných rozuzlení. Pořád to ale Deaverovi věřím a jeho detektivky patří podle mě k jedněm z nejlepších. Žasnu nad jeho tvořivostí a nápaditostí, s kterými vymýšlí zapeklité zápletky a šílené vraždy. Vše je do detailu promyšlené a má to hlavu i patu.

Dvanáctá karta mi zatím přišla taková „nejukecanější“ a nejméně akční. Bavila mě nejmíň z těch, které už jsem četla, ale nemůžu říct, že bych se u ní vyloženě nudila. Deaverova schopnost překvapovat mě stále udivuje, spoustu rozuzlení jsem opravdu nečekala - a že jich zde bylo požehnaně. Dávala mi ovšem smysl, nepřišlo mi, že by byly tyto zvraty nelogické a nesmyslné, do příběhu mi seděly. A co jsem si užila v této knize, stejně jako ve všech předchozích, jsou propracované postavy se zajímavými charakteristikami a příběhy.

Do tohohle dílu jsem měla problém se začíst. Hlavně asi kvůli spoustě čínských jmen, ve kterých jsem se hůře orientovala. Nakonec mě ale i Kamenná opice poměrně bavila, i když méně než předchozí díly. Bohužel pro mě také nebylo nijak překvapující jedno z vyústění, protože podobný princip použil autor i v díle předchozím.

Tak takhle u vytržení už jsem dlouho z žádné knihy nebyla. Deavera a bručouna Rhyma mám ráda, ale ještě nikdy jsem jejich příběh tak neprožívala jako teď. Připitomělé a příliš podivné zvraty nemám ráda, ale tady mi nějak zapadaly a dávaly smysl. Hmyzoun mě nesmírně bavil a Prázdné křeslo určitě patří k tomu nej, co jsem v poslední době četla (poslouchala).

Další skvělý díl plný všeho, co si můžete od dobré detektivky přát. Promyšlený děj plný napětí, propracované a zajímavé postavy a nápadité běsnící vraždění. Rozuzlení je jako vždy překvapující.

Carterovy detektivky mě zatím hodně baví. Druhý díl byl velmi nápaditý, příběh měl spád, překvapoval, napínal a místy doopravdy děsil a šokoval. Najít si cestu k hlavním postavám také není nijak těžké. Co hodně oceňuji je i propracovaná psychologie záporáků. Nejde o „pouhá“ vraždící monstra, jejich běsnění má pořádný důvod. A jeho odkrývání bylo zatím pokaždé velmi zábavné a zajímavé.

Pár detektivek už jsem přečetla, takže jsem moc ráda, že mě ještě dokážou něčím novým překvapit a okouzlit. Carterův styl se mi líbí, žádná zbytečná omáčka a jde se rovnou k věci. Zápletka dává smysl, i když je opravdu zapletená. A sympatické postavy jsou jen třešnička na dortu.

Námět mě velmi zaujal a byla jsem zvědavá, jaké bude provedení. A zklamaná teda rozhodně nejsem. Kniha je napsaná tak dobře, uvěřitelně a lidsky, až jsem chvílemi zapomínala, o čem je. Ten návrat do reality a uvědomění si, co se vlastně děje, bylo vždy tvrdé. A až po dočtení mi došlo, jak drsná a krutá tato kniha je a jak silně na mě zapůsobila.

Všechny knihy od Dominika Dána, které jsem měla zatím tu čest číst (poslouchat) mě nadchly. Ani tato mě nezklamala, ale z nějakého důvodu mě bavila ze všech nejvíc. Přitom oproti jiným dílům nebyl tento až tak temný, napínavý a dramatický. Přišel mi ale mnohem lidštější a opravdovější.

Tenhle díl mi přišel takový klidný a relativně pohodový. Neřešila se žádná velká rodinná dramata (tedy vlastně ano, ale nakonec ani ne), osobní tragédie a i linka vyšetřování byla taková jednoduchá a bez velkého napětí. Příjemná oddychovka, která ale rozhodně nezklame.

Kniha mě ničím neoslovila a doposlouchala jsem ji jen kvůli Čtenářské výzvě. Vadila mi jednak předvídatelnost, jednak způsob, jakým skoro vždy došlo k vyřešení případu. Některé případy byly docela zajímavé a také příběh hlavní hrdinky měl občas něco do sebe (ačkoliv typy silných žen, které jen díky síle své povahy přemluví všechny ke všemu a vše jim projde, moc nemusím). Pár myšlenek mě zaujalo, většina mě nechávala chladnou, ale některé mě vyloženě štvaly. Ani celkový styl knihy mi nesedl, především ta kombinace krátkých epizodek psaných hodně jednoduchým stylem a „velkých“ myšlenek, které se mezi nimi občas vynoří. Bez těch zamyšlení, která se k zbytku knihy vůbec nehodila, bych se dokázala obejít. Kniha je ale krátká a čte se snadno a rychle.

Tohle dílo je tak krásným způsobem zvláštní, že vás vtáhne a jen tak nepustí. A zatímco kroutíte nevěřícně hlavou, nedokážete od něj odtrhnout oči a přestat číst. Neskutečně skutečné a opravdově bizarní.

Kniha se rozjíždí relativně pomalu, ale tajemné náznaky i velmi nechutné podrobnosti udržují čtenáře v pozoru. Napětí je budováno opravdu umně a příběh vás nakonec doslova pohltí. Propojení se světem Rolanda a příběhem o Temné věži je jen velmi lahodnou (a funkční!) třešničkou na dortu.

Terry Pratchett si prostě bravurně poradí s jakýmkoliv tématem! A co víc, i ta z vážnějšího ranku dokáže předat někdy sice trochu hořkosladce, ale většinou s laskavým humorem, který zvedne na duchu a nedovolí čtenáři se příliš mračit. A zápletky jeho děl jsou prostě neskutečné.