eva5801 komentáře u knih

Má to takový ten příjemný severský ráz, jako třeba Kaurismäkiho filmy, kdy není potřeba o věcech dlouhosáhle explicitně mluvit, stačí je popsat a nechat Vás dívat se, nechat to působit vevnitř. Plus ta severská syrovost, jakoby kraj, který Vás nevyzpytatelností a drsností přírodních vlivů venku nutil k zušlechťování vnitřku (pokud to dovolíte). Tetiny zápisky někdy přechází od moudrého nadhledu k lidsky omezenému filozofování a fatalismu a někdy je těch výčtů a popisů na mě až příliš. Ale pak přisviští střípek břitkého humoru, záblesk tetina staromilského důvtipu nebo objevný přírodovědný postřeh. A někde na pozadí to vše protkává nit poznání, že všichni jsme jeden celek – lidi, zvířata, rostliny, krajina… A jen tak mimochodem - velryby využívají porodní asistentky stejně jako lidé :)

...Pak si zničehonic vzpomenu, že jsem ne zas tak dávno četla v novinách zprávu o velrybě u pobřeží ostrova, která zpívala na jiné frekvenci než ostatní velryby, čímž se od nich izolovala.

...Z hrubé verze odpovědi se dá vyčíst, že podle pratety člověk světlo jak rozsvěcí, tak zhasíná.

...Potom se mě zeptal, jestli si tady lidé v létě čtou venku, a já jsem si pomyslela, že tohle není země, kde si lehký vánek pohrává se stránkami, mraky proplouvají kolem a tančí na básních. „Není tu příliš obvyklé, aby si lidé četli venku,“ odvětím.

...Uprostřed temnoty, v srdci temnoty je světlo.

3 29.09.2022

Výbušná směsice hluboké lidskosti i mrazivé surovosti poháněná chytrými dialogy, vědeckými metaforami, břitkým humorem a sexuální dynamikou. Náležitě prošpikovaná intelektuálními narážkami na všechno, co si je jen trochu zaslouží - od rodného Dánska přes hudbu, vědu, politiku… Škoda, že oko průměrného cestujícího v rychlíku všechny momentky v krajině ani zdaleka nezachytí.
Věda si podává ruku s vnitřním vnímáním, intelekt s intuicí, levá hemisféra s pravou. A tak to má být.
S přibývajícími stránkami narůstá i rozměr knihy, stejně tak jako se turistovi stoupajícímu na rozhlednu rozšiřuje výhled s každým překonaným patrem. Hoeg ukazuje prstem na to, že lidské oči vidí, rozum i srdce vnímá, ale ruce jsou založené. Ostré ledové krystalky se vpichují do otázky zrady sebe sama, překročení čáry vlastního morálního řádu, zneužití darů, které jsme dostali, v osobní prospěch.
Nejhlubší pravdy stroze naservírované v jedné, nanejvýš dvou větách, nezapřou kouzlo severského minimalismu.
Člověk ale nesmí propadnout iluzi, že přečtení inteligentní knihy z něj udělá inteligentního čtenáře. Jakkoli si četba žádá (a zaslouží) zbystřené soustředění (ostatně - jako všechny Hoegovy knihy).
Děkuju. Už teď se mi stýská.

6 07.09.2018

Je v tom obří kus smutku i krásy, jsou tu hory i moře, je tu fikce, která se tíživě dotýká reality. Na začátku jsem se nemohla zakousnout do pozvolného tempa několika lidských příběhů, které se kdesi ve středu knihy proplétají, nemilosrdně gradují a dopadají hluboko do srdce, aby se ukázalo, jak moc je všechno na světě propojeno se vším.
Podnětná četba na téma vztahu lidí k našemu domovu Zemi a pozastavení nad dopadem lidského konání. Oko potěší krásné ilustrace Tomáše Řízka ušité přesně na míru a duch zaplesá nad beletrijním jazykem, jenž se nenápadně přelévá v poezii.

2 05.06.2018

Dílo mnoha vrstev, jemuž nechybí básnický rozměr, filosofické odbočky, inteligentní dialogy, vytříbená estetika, jemnost, humor, nadhled, popisy nezachytitelných pocitů, ale taky svérázně drsný jazyk, mlžné opary metafor, brutální krutost a skluzavky do nicoty. Je tu tolik věcí, které mám ráda – láska k hudbě (vč. jazzu i klasiky), knihám a knihovnám a umění vůbec, japonské průstřihy (ať už jídelníčkem či reáliemi), hloubka přírody, klidu a samoty, plynutí věcí vlastním časem...
Stejně tak okouzlí a v podvědomí zanechá stopu většina postav. V popředí Kafka Tamura, z nějž sálá velká vnitřní síla, disciplína rozhodnutí a záměru, to, jak si neohroženě razí svojí cestu naslouchajíc hlasu svého alter ega. Inspirativní průzory přitékají i od dalších postav – ať už je to Hošinova primitivní jednoduchost zrající v laskavou lidskost, naivní čistota nebytí a nečasu (resp. totální přítomnosti) pana Nakaty či pohotová intelektuálnost v praxi pana Óšimy. Od každého z nich si lze leccos odnést.
Střídání příběhů ob kapitolu drží čtenáře napnutého jako struna, Haruki mistrně proplétá obě dějové linky, jakož i příběhovou skutečnost s metaforickou fikcí.
Pro mě velká kniha, kterou kazí dva velké šrámy ze světa temnoty – pasáž o kočičkách, nepochopitelně přetažená nad rámec svého účelu a zbytečné překračování do existenciálních a nihilistických koutů.
Dohromady to ale působí, že je tahle mozaika zasazená do většího rámce. Kam můžeme růst a kam můžeme padat. S klidem bych si tuhle „magicko-realistickou beletrii“ šoupla do poličky „duchovní literatury“. Třeba čtu mimo řádky. Kdo ví, co tím chtěl Haruki opravdu říct…

16 16.05.2018