
Příspěvky

Těžko říci zda je mi vzdálenější pseudointelektuální skuhrání současných New Yorkských homosexuálů, nebo sobecká, sebestředná, sebedestruktivní sebelítost hlavního protagonisty terorizujícího svými emocionálními výlevy svou sociální bublinu. V každém případě mi však tahle hypersensitivní grupa k srdci nepřirostla a tak snad jedinou zapamatováníhodnou vzpomínkou zůstane téměř fyzický diskomfort při popisu teroristova sebepoškozování.


Již po prvních několika stranách mi na mysl vytanulo pojmenování autorovy literární formy - poetická faktografie. Příjemné, romantické, atmosférické čtení s vůní lesa a vody. Jediné co snad mohu vytknout je kvalita fotografií. Ty ze současnosti by si kniha rozhodně zasloužila barevné a klidně i ve větším formátu. Poutavost těch dobových, však toto statečně vyvažuje.


Max Tegmark pozoruhodně propojuje tři entity. Matematiku, fyziku a filozofii. A ačkoliv první dvě převažují tak právě přítomnost a přesah do té třetí dávají knize doslova další rozměr. A že už tak jich máme dost.


Jestli autorka v pokračování nějak věrohodně vysvětlí naprosto nepochopitelnou náklonost některých členů pětadvacítky k Ilanovi, hraničící se zamilovaností, už se pravděpodobně nedozvím. Budu se tak muset spokojit s tušením jejich latentních, homoerotických sklonů.


Povrchní, jak jen může třicetidenní exkurz být. Pouhý okamžik v existenci lidí potících svou důstojnost v takovém zaměstnání den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. 20 let. Pro někoho možná zoufalci, ztroskotanci a pro jiného hrdinové čelící nemilosrdnosti kapitalismu. Těžko chtít po autorce několikaletý experiment avšak teprve taková zkušenost může nabídnout skutečnou výpovědní hodnotu a odkrýt opravdovou bezútěšnost reality až na dřeň. Hrdinové.


Plytké, sterilní a (jazykem dnešních young adult) zoufale neimerzivní. Dvě hvězdy za pár pozoruhodných myšlenek ukrytých v denících smrtek.


Do tmy jsem nahlížel opravdu s potěšením, ale Ke dnu jsem se nechal s radostí doslova strhnout. Vynikající.


Existují historicky doložitelné záznamy, že velmi podobná rodina skutečně existovala. S knihou se shodují v tolika reáliích, že by mě opravdu překvapilo kdyby autor z tohoto příběhu nečerpal. Tato děsivá tlupa ne-lidí řádila v 19. století někde na pobřeží Irska. Se zvířecí krutostí vraždila, porcovala a konzumovala nebohé pocestné a jejich ostatky uchovávala ve svém příbytku - jeskyni ve skalním útesu. Po dlouhá léta se jim dařilo takto přežívat. Podle výpovědi hrstky přeživších se jejich krvavých výprav za potravou účastnilo i několik dětí, které svou bestialitou v ničem nezaostávaly za dospělými. Skončili tak jak žili. Nemilosrdně umláceni palicemi a sochory mnoha lidí z okolí. Za dobu své působnosti připravili o život desítky lidí.


Fergusonova Civilizace je intelektuální studnou přetékající obdivuhodnými fakty, nečekanými souvislostmi a náhledy na historické události nonkonformní, osvěžující optikou. Studnou, napájející žíznící mozky bažící po hlubším vědění. Mozky vyprahlé a vyhladovělé přísunem povrchních a laciných rádoby objevných novinek, "zajímavých" článků servírovaných nám skrze moderní masmédia. Děkuji. Měl jsem velikou žízeň.


Nenechte se odradit lehce brakovým provedením knihy. Tohle je to nejhorší, nejznepokojivější co jsem kdy četl. Nejen nezapomenutelná postava hlavního antagonisty, vypravěče, o jehož charakterovém profilu jsem nejednou přemýšlel přináší knize pětihvězdičkové hodnocení. Pětihvězdičkové znechucení.


... a tak se misky na vahách umělý versus živý vánoční stromek opět o něco více naklonily na stranu polyvinylchloridu.


Mistrovská verbální ekvilibristika s pozoruhodně bohatou slovní zásobou a neuvěřitelným citem pro psychologii postav způsobují, že se příznivcům žánru stává čtení přímo fyzickým požitkem. Vynikající.


Ženy, jakožto autorky krimi většinou vítám. Přinášejí specifický pohled na věc, který mě obvykle baví. Ideálním se pro mě jeví spisovatelský tandem, tedy žena/muž jako je to například v případě Larse Keplera jehož(jejichž) knihy jsou podle mého názoru tak úspěšné právě díky této skutečnosti.
Problémem tohoto debutu je subjektivní pocit, že autorka nezvládá úplně dobře mužské postavy. Nejvíce se to projevuje v dialozích, kdy jsem měl nejednou pocit, že muži takhle prostě nemluví, v běžných situacích se takhle nechovají. Jinými slovy zde ženský element prostupuje až příliš na povrch na úkor obvyklých, maskuliních vzorců chování. I přes víceméně kritický komentář bude závěr veskrze pozitivní. Příběh je totiž příjemně strukturovaný a atraktivní. Nejvíce mě zaujalo morální dilema otec-syn, Benght-Christer.


Zástup stěžovatelů pode mnou reptajících na neukončenost knihy, nedovysvětlení událostí a absentující pokračování si dovolím odkázat na název knihy. Literární forma zvaná deník si neklade za cíl vypointování situací, uzavření příběhového oblouku ani dějovou katarzi na konci. Deník zaznamenává časově ohraničenou událost, momentální pocit či emocionální rozpoložení a obvykle končí prostým záznamem k určitému datu. Nemožnost pokračování autor nikdy nepotvrdil.


Navzdory lehce "bulvárnímu" obalu nabízí titul velmi náročný, sofistikovaný a odborný text, který nelze bezvýhradně doporučit každému. Je skutečně určen spíše studentům medicíny, lékařům či biologům. A nebo nám - nadšeným laikům. Tunami odborných termínů a faktů se budete jen velmi pomalu prokousávat. Mě to trvalo dva měsíce. Tak s chutí do toho a pevný chrup!


Možná jste to nevěděli, ale Taita je prapředek J. Cimrmana. Snad jen trocha pokory a skromnosti by mu slušela více.


Ursula Poznanski je pro mě překvapením roku. Jo Nesbo v sukni! Pět si pět zaslouží.


Hned zpočátku jsem nabyl dojmu, že hlavní protagonista/autor je vůl. Na konci musím svůj postoj korigovat. Primitiv. Tomu také odpovídá formální kvalita textu. Mnoho replik je svou hloupostí hodno zapamatování.


Čím déle o knize přemýšlím, tím více ve mě sílí pocit, že by se skutečný Saracén rozhodl jinak.


Jonassonova schopnost dovést na první pohled naprosto absurdní až bizarní situace k logickému vyústění navíc s pomocí inteligentního sarkasmu je důvod, proč jsem se literárně zamiloval.


Matematická kniha i přes svou populárně-naučnou formu vyžaduje od čtenáře soustředění, více než elementární znalost matematiky a v neposlední řadě představivost. Na oplátku nabízí 250 okamžiků z fantastického, ohromujícího a skutečně neskutečného univerza. Světa, balancujícího na hraně intelektuálních možností člověka a je nepochybné, že nemalá jeho část je až za ní.
Atraktivní forma a výživný obsah zaručují, že je Matematická kniha přesně tou knihou, která se v rámci rodiny předává z generace na generaci.


Zábavná a zajímavá. Co víc si přát? Snad jen zábavnější a zajímavější.


Původně jsem se odhodlával (odvažoval) s některými autorovými myšlenkami polemizovat, avšak jednalo se veskrze o drobnosti nemající na celkový myšlenkový koncept vliv. Přesto si dovolím napadnout jednu z tezí. Strana 176. Z čeho vychází Talebův předpoklad NEPŘÍMÉ úměrnosti mezi předpokládaným obdržením dopisu a jeho skutečným doručením? Je snad založen na nějakém exaktním matematickém vzorci? Vzhledem k tomu, že autor v tomto případě uvádí konkrétní číselné výstupy nemohu se ubránit myšlence, že je tento vzorec (ze své podstaty) postaven na základech právě tolik napadané indukce.
Ačkoliv to možná není podstatné, mírně mě obtěžoval pocit, že na mě z knihy dýchá arogance, sebestřednost a falešná skromnost. Neustálé, replikující se ataky na konkrétní osoby, události a činy ve mě vzbuzují překvapivé závěry stran autorovi zakomplexovanosti. Překvapivé zejména vzhledem k Talebovu nespornému intelektu. Troufalé, že?


Osobně vnímám odhalení vrahovy totožnosti hned na začátku jako velmi odvážné a sebevědomé. Tento styl vyprávění klade zvýšené nároky na udržení čtenářovi pozornosti a atraktivnosti příběhu. Denise Mina čelí tomuto nekompromisnímu faktu obdivuhodným způsobem a vítězí se ctí. Ačkoli závěr postrádá "šokující" pointu a přepálenou katarzi typickou pro skandinávskou či japonskou literaturu, je otázkou je-li tato opravdu žádoucí a nezbytná. Děkuji.


Koncentrovaný patos a sebestředný patriotismus hned v úvodním slově mě varovali. (klinicky bych americké (pseudo)vlastenectví nazval latentní paranoiou a patriotismus infantilním narcismem).
Leč rozhodl jsem se nechat své předsudky stranou a ve čtení vytrvat. Chyba. Spíše než předvídatelný děj jsem tak vnímal „poselství“ více či méně skryté mezi řádky. Jeho výsledkem je - překvapivě - konstatování.
Úsměvná nebo spíše děsivá a zavrženíhodná fascinace válkou je tragikomickým paradoxem už vzhledem k faktu, že veškeré vyvolané konflikty američané prohráli. Na druhou stranu je tento jev a naprosto nerealistický pohled snadno vysvětlitelný. Pramení z holé skutečnosti, že se s ní civilní obyvatelstvo nikdy nesetkalo tváří v tvář. Nikdy nečelilo její syrové realitě, utrpení bez kompromisů.
Znepokojující otázkou zůstává, nakolik je tento charakterový neduh omluvitelný lidskou hloupostí a nakolik důsledkem z výše zmíněného vyplývajícím. Mistři sebeklamu.


Pokračování strhujícího dobrodružství, jehož smutnou katarzí je nelidské autorovo utrpení, přináší čtenáři vycizelovanější literární styl, nezapomenutelné emotivní okamžiky a víru, že bít se za morální zásady má smysl. Děkuji.


Budu upřímný. Po přečtení(zatím) čtyř knih Úterý Lobsanga Rampy mi občas na mysl vytanou myšlenky podsunující slovní spojení imaginární postava. Vzápětí se kaji za tuto neodpustitelnou herezi a ordinuji si trochu očistného sebemrskačství. Mimo to, že je Třetí oko okatou inspirací pro Smithovu čtvrtou Řeku bohů, je pro mně atmosférickým tripem kulturou fascinujícího národa. Pozoruhodnou okružní jízdou zvyky, myšlením a filozofií lidí, od kterých bychom si mohli/měli nemálo vzít.
