Endy17 komentáře u knih

Vynikající!
Historické události v souvislostech, které jsem si nikdy neuvědomil, podané záživnou formou. Precizní literární zpracování skutečných událostí, objektivní a zároveň strhující.

Syrové a mrazivé až do morku kostí, svědectví hrůzné doby a zničeného života mladých lidí bez ohledu na barvu uniformy. Nepochopitelné, jak pouhých dvacet let po takové hrůze mohla přijít další a ještě horší světová válka.

Kvalitativní vývoj téhle série je neoddiskutovatelný - tentokrát se trochu posunul i autorčin styl, filmové prostředí nahradily dostihové stáje. Nabízí se srovnání s Dickem Francisem, jehož příběhy může Dům na samotě připomínat. Jen - Michaela Klevisová je lepší.

Návštěvy Korfu a čtení Durrellových knížek mě nikdy neomrzí. V případě téhle publikace mi tak autor přináší dvě potěšení naráz.

Originální styl vyprávění, atraktivní námět a precizní zpracování tématu daly vzniknout knize, která se jen těžko odkládá. Jakkoli se jedná o fiktivní příběh, je snadno uvěřitelné, že takhle nějak mohla rivalita italských renesančních géniů vypadat.

Krásný, trochu nostalgický, návrat do dětství. Roztomilé příhody jsou doplněné obrázky, které velmi věrně zobrazují popisované události. Bez Zápalových kreseb by Neználek ztratil hodně ze své poetiky.

Jiří Šulc se velmi rychle stal nejen mým oblíbeným autorem, ale také mým nejúspěšnějším učitelem dějepisu.

Jediná kniha, kterou jsem hned po přečtení otevřel na první stránce a začal číst znovu.

Očekávaná poetičnost a nečekaná aktuálnost z pera geniálního renesančního dramatika v překladu skvělého Martina Hilského.

Několik časových poloh, několik vypravěčů, několik silných lidských příběhů. Občas není lehké se hned v textu zorientovat a teprve po několika řádcích je zřejmé, kdo je protentokrát hlavní postavou a vypráví o svých osudech. Přesto se jedná o mimořádné čtení a pro čtenáře je velká škoda, že autorka už žádnou knihu nenapíše.

John Steinbeck je mistrný vypravěč a jeho knihy neztrácí nic ze své aktuálnosti ani po mnoha desetiletích.

Příběh se čte příjemně a rychle ubíhá, ale v jeho závěru mě čekal hluboký smutek. Ne snad lítost nebo dojetí, ale skutečný smutek.

Chronoklasmus není žádnou novinkou, psal o něm John Wyndham už v roce 1956 a zmiňuje se o něm Eduard Martin o třicet let později, ale Stephen King tohle riziko zpracoval v neobvykle širokém záběru. Výsledkem je strhující a často překvapivé čtení, místy snad jen trochu rozvleklé.

Kniha mě pohltila dnes stejně jako při prvním přečtení před více než třiceti lety. A také rozesmutnila. Vlastně - dnes mě rozesmutnila o hodně víc.

Pokud si myslíte, že strašidla jsou zlá, tahle knížka vás vyvede z omylu. Povětšinou jde o nešťastné bytosti nespravedlivě stíhané krutým osudem. A vlastně - ony vlastně strašidla vůbec neexistují... Jenomže Svojanov bez strašidel, to by ani nebyl Svojanov.
V rámci Čtenářské výzvy 2019 jsem bezmála po čtyřiceti letech přečetl oblíbenou knížku svého dětství. A s nemenším zájmem než tenkrát.

Impérium, jako třetí díl trilogie (alespoň zatím trilogie), by logicky mělo navazovat na předchozí Císařovnu. Autor šel ale o kousek dál, a tak se první kapitoly třetího dílu prolínají s dějem dílu druhého. Čtenář se tak v příběhu rychle zorientuje.
Často bývá pravidlem, že další pokračování úspěšného díla žijí především z kvality svého předobrazu a jsou jeho slabým odvarem. Ne tak v případě Impéria. Ačkoliv se jedná o nejobjemnější svazek Propasti času, kniha na kvalitě nijak neztrácí a s úspěchem celou sérii završuje.

Kniha otevírá oči naivnímu názoru, že 28.října 1918 zavlály na budovách československé prapory a všichni byli ze vzniku nové republiky nadšení. V dozvucích končící první světové války bylo soužití Čechů a Němců náhle ještě komplikovanější a příznivci hroutící se c.k. monarchie toužili po návratu starých pořádků. První týdny a měsíce tedy nebyly pro nový stát vůbec jednoduché.
Trochu sladkobolný závěr příběhu je daní za beletristické zpracování a vítězství dobra nad zlem také možná symbolicky dává Československé republice naději v lepší zítřky.

Odpovědi na otázky, které mě nikdy nenapadlo položit. Autor mi už tradičně dává lekci z historie a překvapuje fakty, o nichž jsem neměl (nebo měl jen velmi mlhavé) tušení.

Příběh silnější, než jsem čekal. Možná to způsobila trocha nostalgie v připomínce časů naštěstí dávno minulých, ale Báječná léta pro mě byla příjemným překvapením.

Úsměvné i dojímavé, neskutečně laskavé čtení. Rozhodně sáhnu i po audionahrávce s nezaměnitelným hlasem pana Nepila, který jeho řádkům dává další rozměr.