empivarci komentáře u knih

Kdysi jsem slyšel Honzovu Vojtkovu přednášku na TED Talks a udělal na mě dobrý dojem. O téhle jeho knize se to úplně říct nedá. Je celkem ok, ale asi jen jako taková základní příručka pro teenagery nebo jednoduše pro kohokoli takového, kdo o vztazích zatím přemýšlel spíš míň než víc. Je to taková popularizační četba na jeden večer, často banální, někdy si protiřečí. Nebyla ale zas tak špatná, abych se pro zajímavost nepodíval na některou jeho další knihu.

I tahle recenze se mi píše těžko, kde začít... Asi tím, že bych tuhle knihu nedoporučil nikomu z přátel, a to ani těm velkým čtenářům a kajšmentkům. Bohužel jsem u toho nepocítil vůbec žádné emoce, což se mi nestává ani u literatury faktu, nedýchla na mě žádná atmosféra, bylo to nekonečné a já jsem četl dál jenom proto, abych viděl, jestli to později, třeba aspoň ke konci, nebude jiné. Ale nebylo. Když si přečtete řekněme první dvě kapitoly, spolehněte se, že ostatní budou úplně stejné, formou i obsahem. Je z toho hrozně cítit, že autor se snaží psát cool způsobem, prokládat psaní obecně platnými životními moudry, jak se to dnes dělá, ale pro mě to nefungovalo a přišlo mi to jedním slovem prázdné.

« John Keane (JK): Psal jste hodně o dalších aspektech tohoto „neviditelného násilí“. Například poukazujete na paradoxní způsob, jakým totalitní režim vyžaduje od svých objektů, aby byli zároveň obětmi systému i jeho cynickými a trvale si stěžujícími komplici. Uvedl jste v nedávném eseji, že nikdy předtím neexistoval takový režim, kde by tolik lidí bylo zároveň jeho zastánci i jeho - alespoň latentně - odpůrci. Co přesně tím myslíte?

Václav Havel (VH): Ano, myslím, že tento paradox je velmi důležitý a typický pro náš typ pokročilého pozdního totalitního systému. Ve skutečnosti již dávno přestala být nadvláda malé mocné skupiny nad velkou skupinou bezmocných jejím nejtypičtějším rysem. Nyní je pro ni typická nadvláda jedné naší části nad jinou naší částí. Jako kdyby režim měl pobočku uvnitř každého jednotlivého občana. Následkem toho je „režim“ cosi nepolapitelného, co lze těžko najít uvnitř konkrétní instituce nebo společenské skupiny. Systém jakýmsi zvláštním způsobem prostupuje celou společnost, takže každý jej zároveň podporuje a spoluvytváří tím, že mlčky přijímá jeho verzi reality, hlasuje ve formálních volbách a dodržuje jeho různé rituály a ceremonie. Tím lidé nejenže podporují režim, ale ve skutečnosti jej spoluvytvářejí. Zároveň se však každý nachází v opozici.

JK: Mohl byste toto vysvětlit třeba na nějakých příkladech?

VH: Dám vám dva konkrétní příklady toho, co mám na mysli. Jak vidíte, právě probíhá adaptace a rekonstrukce tohoto bytu. Zedníci a instalatéři, kteří sem chodí, si vždy stěžují na „ně“ - na režim. Téměř permanentně nadávají na všechno. Druhým příkladem je místopředseda vlády, tedy někdo, kdo patrně patří k vládnoucí skupině státní byrokracie a kdo by mohl být považován za jednoho „z nich“, na které každý nadává. Ale promluvte si s tímto místopředsedou v soukromí a bude říkat úplně stejné věci jako ti zedníci a instalatéři. Zjistíte, že si rovněž na všechno stěžuje, dokonce ještě víc, protože má lepší informace. Bude si stěžovat na „ně“ - ale ani tak mu nedojde, že pro většinu lidí je on jedním z „nich“. Bude si stěžovat, že „oni“ „nám“ nedovolí udělat to či ono, protože „to nepřichází v úvahu“. Řekne například „víte, jak to chodí“. A pokud bude úředníkem pracujícím na úseku zahraničního obchodu, bude velmi dobře informován o ohromné propasti mezi produktivitou západních a východních ekonomik. Na základě bezpočtu faktů vystaví nezvratné argumenty proti „systému“, ale od rána do čtyř odpoledne sedí v úřadě a vykonává své povinnosti vládního úředníka, čímž vytváří ten samý systém, proti kterému se verbálně vyjadřuje. To je v naší zemi zcela normální. Absolutně každý si stěžuje. Uslyšíte to v každé hospodě a v každé domácnosti, a ve skutečnosti těžko potkáte někoho, kdo by pronesl tolik slov na podporu tohoto režimu. Každý je tak či onak naštvaný, ale jeho nespokojenost nenachází jiné vyjádření a končí u trvalého kňourání. Lidé jen dál dělají, co se od nich požaduje, od rána do večera. Přizpůsobují se, dělají kompromisy, a tím pokládají základy režimu, který tak usilovně napadají. To je na totalitním systému to nejnebezpečnější a zároveň důvod, proč se liší například od chilské diktatury. Náš systém anektuje každou píď společnosti, a každý občan tudíž trpí určitou formou „schizofrenie“. Tato „schizofrenie“ je z dlouhodobého hlediska mimořádně nebezpečná, protože nejen ničí společnost, ale také identitu, individualitu a ducha každého jejího člena. »

--

Tohle je vzácná kniha, jednak proto, že po prvním vydání se zaprášilo a člověk si musel počkat na druhé, jednak proto, že spousta toho, co v ní je, vyšlo česky vůbec poprvé. Anna Freimanová a Tereza Johanidesová daly dohromady výběr 52 rozhovorů Václava Havla s novináři z celého světa, fantasticky je ozdrojovaly, okomentovaly a vyrešeršovaly. Ukazují Havla v poměrně dlouhém období 25 let, od začínajícího autora přes disidenta až po kandidáta na prezidenta. Je to 25 let našich dějin - silný je rozhovor o Janu Palachovi – a taky Havlovu filozofie uvidíte, jak ji neznáte – ještě silnější je rozhovor po jeho propuštění z téměř 4 let věznění. Měli jsme štěstí, že tady byl.

--

« Jiří Lederer: Když už jsme zavadili o politiku, mám pro vás otázku, o níž se tolik napsalo. Co pokládáte za základní rys české politiky?

VH: O české politice jako celku bych se neodvažoval hovořit. Odvážil bych se k tomuto tématu říct pouze to, že existuje v české politice jedna linie - a není to ovšem naneštěstí linie jediná -, kterou považuji za velmi nebezpečnou, která se však vždy znovu, byť byla tisíckrát zkritizována a usvědčena svými neúspěchy, v nějaké nové podobě objevuje a uplatňuje. Mluvím o linii „pokleslého realismu“, ne tedy toho lepšího realismu - havlíčkovského a masarykovského. Mluvím o linii „realismu“ charakterizovatelného v jádře ideou, že „vrabec v hrsti je lepší než holub na střeše“. Mluvím o té provinciální politické tradici, která místo aby se jako každá správná politika pokoušela překročit limity historicko-sociálního stavu společnosti, těmto limitům vychází vstříc a naopak je podporuje. Mluvím o „realismu“ českých poslanců v rakouském sněmu s jejich handrkováním a poníženými ústupky, o „realismu“ zatuchlých stranických šarvátek za první republiky, o „realismu“ Benešova postoje v době Mnichova, o „realismu“ sentimentální a bolestínsky vlastenecké filozofie druhé republiky, o „realismu“ háchovské koncepce Čech jako oázy klidu v rozbouřené Evropě, o „realismu“ poválečné benešovsko-gottwaldovské otrocké orientace na Stalina, o „realismu“ husákovské konsolidace. Tahle linie přirozeně zrcadlí velmi věrně jisté velmi dlouho a spletitě historicko-sociálním vývojem vytvářené potenciality české společnosti, jenomže - jak jsem řekl - politika nemá jen poskakovat za společností, podbízet se jí a posléze v ní upevňovat všechno dané, ale má se snažit rámec daného inteligentně transcendovat a snažit se jaksi „vyždímat“ ze společnosti spíš to lepší a perspektivnější, co v ní je, než se pohodlně opřít o to horší. »

« Když pečovatel nemá z čeho brát, nemůže dávat. V domovech to funguje tak, že jsou na jednotlivé dny vypsané nejrůznější volnočasové aktivity - třeba každý čtvrtek je výtvarný kroužek. Moje kolegyně k tomu vždy říká: „My pořád řešíme, jestli paní Nováková na vystřihování byla, nebo nebyla, ale už se neptáme, jestli ji to bavilo.“

Je důležité, aby pečovatelé věděli nejen to, co mají dělat, ale taky proč. Aby vnímali každého klienta jako individualitu. Uvedu to na příkladu kafe. Když jsem během covidu vypomáhala v domově seniorů, pečovatelka dělala všem kafe stejné s tím, že nemá čas dělat jiné. A já jí říkala: „Ten člověk leží celý den na pokoji a jediné, z čeho má radost, je právě to kafe. Tak proč mu neudělat takové, jaké má rád?“ Jedna paní se mě překvapeně zeptala: „Vy dáváte čerstvou vodu do rychlovarné konvice?“ A já: „Samozřejmě.“ - „A mohla byste zařídit, aby se voda úplně nevařila, a taky mi dala trošku smetany?“ Já vím, že je to pracné, ale proboha! Ta paní už nemá kromě té postele nic jiného. […]

Hrozně podceňujeme tyhle obyčejné věci, přitom na nich stojí naše identita - jestli dostaneme černé kafe, nebo s cukrem. Když si kafe tak, jak ho máme rádi, zvládneme vařit sami, ani nás nenapadne, jaký to jednou může být problém, když nám ho pak budou cpát s cukrem a mlékem navzdory tomu, že jsme ho pili celý život černé. A jsme zase u té všímavosti. Kdyby si takovéhle věci lidi dokázali uvědomovat, stalo by se to ve společnosti určitou hybnou silou - dávali bychom totiž hodnotu jiným věcem než pětadvaceti lajkům na facebooku. Mně samotné právě tyhle zkušenosti pomohly mít radost z každodennosti. »

--

Tohle je pozoruhodná kniha, už od toho, jak vypadá, až po tu směs obdivu a vděku, kterou pocítíte k lidem, se kterými máme to štěstí tady žít.

Autorky se ptají, kdy je společnost odolná - odolná třeba tak, aby dobře překonala nečekaně zlé časy. A odpovídají jim lidé, kteří o tom sakra něco vědí, Klára Šimáčková Laurenčíková, Kateřina (taky) Šimáčková, Pavla Holcová, Simona Bagarová a jedenáct dalších. Zjišťují, že odolná je společnost, kde je pěstovaná kultura vztahů, že záleží na tom, jaký příběh o sobě a své zemi vyprávíme, jak si důvěřujeme, jak se jeden na druhého můžeme spolehnout, jak jsme propojeni, anebo taky jak pečujeme o pečující profese. Jednoduše, že odolní nikdy nebudeme sami.

Je to strašně dobré. Ale jedna kapitola mě zasáhla totálně. Jsou z ní obě dnešní ukázky.

--

« Obrovským problémem obecně je komunikace s nejbližší rodinou - a často nefungují ani vztahy. Lidé navíc neumí přijmout téma stáři do svého života včas - dřív, než nastane. V produktivním věku máme k dispozici tolik rozptylujících podnětů, že téma příchodu stáří ani nereflektujeme - jdeme si něco koupit, někam jedeme, pustíme si televizi -, nic nás nenutí se stářím zabývat. Stáří je nepříjemné, a navíc se nás dlouho netýká. Já ale říkám, že je nutné si uvědomit už teď, že senioři jsme všichni, i když zatím žádné služby nepotřebujeme. […]

Často, když téma stáří ignorujeme, najednou nám pak vstoupí do života a my jsme zmatení a nevíme, co dělat, kde hledat pomoc. Nejdřív to přichází přes naše rodiče, prarodiče… A to pak nejvíc řešíme technické věci - začneme pro ně hledat domov, ale často jen proto, že se nevyznáme v tom, jaké další služby systém nabízí jako řešení. Jenže jak neumíme s rodinou mluvit: „A jak by sis to teda představoval, představovala?“ Jsou to pak těžké rozhovory. V důsledku toho, že člověk neměl zdravé vztahy, protože se o ně nestaral, nejde pak nějakou takovou extrémně intimní situaci - kdy druhému dáváme najevo, že to s ním jde z kopce - snadno zvládnout. Navíc, kdo chce vlastně žít v domově seniorů? A když pak na nás nastoupí celá rodina a začne: „Hele, musíme to nějak řešit,“ je to těžké. Přitom tohle téma by mělo být normální součástí života. Tím nemyslím bavit se o stárnutí u nedělního oběda, ale být si vědomi toho, že zdravé vztahy jsou ta nejdůležitější věc na světě. A pracovat na nich tak, abychom byli schopni jednou si sednout a bavit se o věcech s respektem. Což se ale často vůbec neděje. Když nemá rodina dlouhodobě zdravé vztahy a příbuzný skončí v zařízení, mnohdy se pak všechno zamrazí úplně - jedna strana má pocit křivdy, druhá výčitky svědomí. Není nic smutnějšího než vidět návštěvy v domovech seniorů, kdy člověk sedí u klienta na posteli a panuje vzájemné ticho.

Ono někdy není příjemné zvědomovat si vztahy, které máme se svojí rodinou. Každý si něco neseme, neznám rodinu, kde by byly vztahy perfektní. Ale v tom je podstata života, pracovat na vztazích tak, abychom pak dokázali ve chvílích, kdy se nám věci pomalu sčítají, situaci uchopit a postavit se k ni čelem - ne se před tím schovávat, jako to děláme s ostatními věcmi většinu našeho života. […] Přitom by stačilo mít v rodině vztahy jako nejvyšší prioritu, pečovat o ně, akceptovat téma stáří a s ním spojené péče jako něco, co se jednou v nějaké formě dotkne každého z nás. »

« Už jsem sbalil své kufry na cestu do Belgie k Verhaerenovi, moje práce se již rozběhla, co měl ten mrtvý vévoda ve svém sarkofágu společného s mým životem? Léto bylo krásné jako nikdy a slibovalo stát se ještě krásnější; my všichni jsme hleděli do světa bezstarostně. Vzpomínám si, jak jsem ještě poslední den v Badenu šel s jedním svým přítelem vinicí a jakýsi starý vinař nám řekl: „Takové léto, jaké máme, jsme už dlouho neměli. Když to tak zůstane, pak budeme mít víno jako nikdy. Na tohle léto budou lidé ještě vzpomínat.“

Ale ten starý muž v modrém sklepnickém kabátci nevěděl, jak strašlivě pravdivá slova vyslovil. »

--

Zweig takhle vzpomínal na léto 1914. Jeho osud, jako vídeňského Žida, byl neoddělitelně spojený s osudem Evropy. Vyrůstal v krásných časech fin de siècle a stejně jako my dnes si myslel, že historie skončila, což se mělo projevovat třeba tím, že u nás už nebude válka. Své paměti dopisoval krátce před smrtí v brazilském exilu, kam utekl před nacistickým běsněním.

Věděl jsem, že je to důležitá kniha, ale nečekal jsem, že bude takhle dobrá. Už jen z předmluvy je člověku jasné, že to bude výjimečné. Je to ohromně poutavé, osobité a plné. A dojemné - člověku se zasteskne po době, kterou nežil, při tomhle krásném obrazu zmizelého světa a jeho zapomenutých lidí. Člověk má chuť všeho nechat, i četby téhle knihy, a jít si okamžitě přečíst něco od Hofmannsthala.

--

« Jak liliputánské byly všechny ty starosti, jak poklidný ten čas! Generaci mých rodičů a prarodičů potkal lepší osud, prožili svůj život tiše, rovně a jasně od jednoho konce k druhému. Ale přesto nevím, zda jim to závidím. Neboť v jakém to žili polosnu, jak vzdáleni všem skutečným hořkostem, zákeřnostem a moci osudu, jak se míjeli se všemi krizemi a problémy, jež drtí srdce, ale zároveň je velkolepě rozšiřují. Jak málo věděli ve svém stereotypu jistoty, majetku a pohodlí, že život může být i obrovským napětím, neustálým překvapením a pln zvratů; jak málo tušili ve svém dojemném liberalismu a optimismu, že každý příští den, jenž se rozbřeskne za oknem, může náš život rozmetat. Ani v těch nejtemnějších nocích se jim nezdálo, jak může být člověk nebezpečný, ale ani kolik síly má k překonání nebezpečí a zkoušek. My, hnáni všemi peřejemi života, vyrváni ze všech kořenů a vazeb, my, oběti, ale i ochotní služebníci neznámých mystických sil, my, pro něž se pohodlí stalo báchorkou a jistota dětským snem - my jsme pocítili napětí od pólu k pólu a hrůzu z věčně nového až do morku kosti. Každá hodina našeho života byla spjata s osudem světa. V utrpení i radosti jsme prožívali dějiny a dobu, jež daleko přesáhla naši malou existenci, zatímco oni se omezili sami na sebe.

Proto každý z nás, i ten nejnepatrnější z našeho pokolení, ví dnes o skutečnosti tisíckrát víc než ti nejmoudřejší z našich předků. Ale nic nám nebylo darováno; za vše jsme museli draze zaplatit. »

« Poslední věc, které se dotknete před usnutím, by v sobě neměla mít mikroprocesor. […] Nebraňte se proti strojům vztekem, nýbrž psaním a čtením. Čtěte tištěné knihy. Mějte jich několik na nočním stolku a veďte si přehled přečtených titulů.

[…] Uvědomte si, že lidé, kteří řídí provoz v Silicon Valley, přijímají drastická opatření kvůli tomu, aby svými výrobky nestrhli k závislosti svoje vlastní děti. Například nastavují časovače, které jim doma vypínají routery, a písemnými smlouvami zakazují chůvám svých dětí, aby je k displejům pouštěly. Pro vlastní rodinu chtějí to nejlepší. Podobně jako překupníci s drogami, ti také nehledají pro svůj produkt odbyt doma.

Systém „stojí na vratkém základě: totiž na lži“, domníval se Havel. „Osvědčuje se proto jen potud, pokud je člověk ochoten žit ve lži.“ Když jste online, žijte v pravdě. Než zapnete počítač, ujistěte se, jaké máte cíle - a když jsou splněné, zase přístroj vypněte. Odolávejte impulzům, které pociťujete, když vám oči kloužou po displeji či monitoru. Nejsou totiž skutečně vaše; jsou ve vás vytvářeny mechanicky. […]

Když jste ve skutečném světě, nezapomínejte mluvit s lidmi. Konverzujte, hledejte společná témata. Každý přímý pohled způsobuje, že se dvojice těl ocitá mimo dosah displejů a může dojít k nepředvídatelnému setkání. »

--

Timothyho Snydera netřeba představovat. Třeba ho číst každý rok. V téhle nejnovější eseji se zaměřuje na pojem svobody: jak mu rozumíme, jak ho zkreslujeme, čím ho znehodnocujeme a jakou podobu může vůbec brát v dnešním světě. Svoboda má pro něj pět základních složek: suverenitu, nepředvídatelnost, mobilitu, fakticitu a solidaritu. Každou z nich podrobně vysvětluje a nakonec nabízí i to nejdůležitější – dobré rady, jak zvrátit trendy, které nás dělají méně svobodnými. Hezké je, že si přitom bere příklad z postojů našich disidentů, Havla nebo Michnika, ale třeba i Simone Weil. Jeho génius je obdivuhodný, jako vždy.

--

« Svobodnými nás nečiní žádná vyšší síla ani její absence. Příležitost stát se svobodnými - nic víc, nic míň - nám dává příroda. Tvrdí se nám, že se „rodíme svobodní“, ale není to pravda. Rodíme se s křikem, připojení pupeční šňůrou, pokrytí ženskou krví. To, zda se staneme svobodnými, závisí na činech druhých lidí, na strukturách, díky nimž jsou jejich činy proveditelné, na hodnotách, kterými jsou tyto struktury prodchnuty - a až pak na záblesku spontánnosti a na odvaze k osobnímu rozhodnutí.

Struktury, jež brání i umožňují, jsou fyzické a morální. Na tom, jak mluvíme a smýšlíme o svobodě, záleží. Svoboda začíná deokupací naší vlastní mysli od škodlivých představ. Některé myšlenky jsou správné a jiné špatné. Ve světě plném relativismu a zbabělosti představuje svoboda absolutní absolutno, hodnotu hodnot. Příčina netkví v tom, že by svoboda byla jediným dobrem, před kterým se všechna jiná dobra musí sklonit. Tkví v tom, že svoboda je stavem, za něhož teprve všechno dobré může proudit mezi námi a v nás.

Příčina netkví ani v tom, že by svoboda představovala vakuum zanechané mrtvým Bohem nebo prázdným světem. Svoboda není absence, nýbrž přítomnost; je to život, v němž si volíme mnohačetné závazky a uskutečňujeme ve světě jejich kombinace. Ctnosti jsou reálné, stejně reálné jako hvězdné nebe; když jsme svobodní, učíme se ctnostem, projevujeme je a přivádíme je k životu. S postupem času nás volby mezi ctnostmi vyhraní jakožto individua obdařená vůlí. »

« Malo by byť konečne už zrejmé, že nedobré položenie našich národov, ktoré vyplýva zo zrovnania, je v mnohom následkom izolácie a nemožnosti konfrontácie s európskym civilizačným rastom. Rovnako zrejmé by malo byť, že ak chceme na tomto položení niečo zmeniť, musíme vyjsť z izolácie a nájsť odvahu ku konfrontácii. Ak, pravda, naozaj chceme. Nie som si týmto chcením istý, nikto o tom zatiaľ nedal hlasovať. V izolácii a zaostalosti je zaiste skrytý aj zvláštny pôvab. Je to pôvab pokoja, hlivenia, všeobecnej sociálnej istoty, zaručujúcej dostatok piva a bravčového, je to pôvab pštrosej bezpečnosti, všeobjímajúcej priemernosti, ktorá aj hlupákovi poskytuje pri troške poddajnosti v chrbtici možnosť slušnej politickej a úradnej kariéry. Otázka stojí aj takto: načo sa ponáhľať za európskym štandardom? Ak budú všetci dobre bývať, zmenši sa radosť nad domčekom, na ktorý som sa tak nazháňal, ak bude mat väčšina ľudí auto, to moje prestane budiť závisť, a ak tuzexový tovar prestane vzbudzovať pozornosť, čim vyniknem? »

--

Milan Šimečka byl člověk, na kterého můžou být Češi hrdí. Tohohle světově uznávaného autora, jednu z největších českých a slovenských osobností 20. století pronásledoval, věznil a zničil režim, který on sám pomáhal budovat – odtud ten skvělý název.

Letos je komiksem v mém výběru tenhle příběh o něm. Michal Hvorecký a Matúš Vizár prošli archivy tajných služeb, samizdatové knihovny a svědectví současníků a ztvárnili ho fantasticky. Skvělá kresba, skvělá technika vyprávění, skvělé komiksové umění. A některé obrazy, to jsou hotové plakáty na zeď. Tak to má ve skvělém komiksu být.

Prosím vás, a čtěte Šimečkovy knihy. Obou Šimečků.

--

« Po ôsmich hodinách driny má človek akurát tak čas dať si do poriadku vegetatívne funkcie.

Dobre to s nami súdruhovia zariadili.

Voľný čas vzbudzuje nepokoj a ten je príčinou kontrarevolúcií!

Minule sem stretol svojho priateľa, profesora Z. R. Ten dobrák mi začal rozprávať, čo všetko robí, že má v tlači dve knihy o histórii slovenského divadla a tretiu pripravuje. Ticho som stál a mlčal, kým sám prišiel na to, že v dome obesenca sa o povraze nerozpráva. Tak sa to vraví, alebo sa mýlim?

Všetka bieda sveta spočíva v tom, že každé nešťastie sa dotýka vždy iba nikoho a ostatní si môžu povedať: chvalabohu, idú na iné poschodie…

Viem tiež, čo nás ničí.

Je to pasivita, do ktorej sme jednak vstúpili a jednak boli vrhnutí, ale pre subjektívny stav je horšie, že sme ju po zrelej úvahe dobrovoľne prijali ako postoj, ktorý najlepšie zodpovedá dobe. »

« Možná je pravda, jak tvrdila máma, že každý má v horách svoji nejoblíbenější výšku, krajinu, která se mu podobá a kde se cítí dobře. Ta její byla nepochybně les v 1500 metrech, smrky a modříny, v jejichž stínu rostou borůvky, jalovce a rododendrony a schovávají se tam srnci. Mě víc lákaly hory, co přijdou potom: alpské louky, bystřiny, rašeliniště, vysokohorské byliny, pasoucí se zvířata. Ještě o něco výš vegetace zmizí, až do začátku léta všechno přikryje sníh a převládající barvou je šedivá skal, žilkovaná křemenem a vykládaná žlutí lišejníků. Tam začínal svět mého táty. Po třech hodinách chůze louky a lesy přenechaly místo kamenným mořím, jezírkům ukrytým v ledovcových kotlinách, roklím zbrázděným lavinami, zřídlům ledové vody. Hory se proměnily v drsnější, nehostinné a ryzejší místo: tam nahoře se začal cítit šťastný. Možná omládl, vracel se do jiných hor a jiných časů. »

--

„Už jsem se naučil, že zážitky z těch míst nejde předat těm, kteří zůstali doma.“ říká Cognetti, a přesto se mu to povedlo dost dobře. Tuhle knihu budou milovat nejen ti opravdoví milovníci hor, ti skuteční, ti samotáři, kterých je podle mě nakonec docela málo, ale i každý, kdo rád pozoruje lidské duše. Jsou totiž i takové hory, které máme jen v hlavě, a hory, které nám pod nohy klade život, i když žijeme v nížině. O tom všem Cognetti píše krásně a ohromně pravdivě.

Ukázky přeložila Alice Flemrová.

--

« Vzpomněl jsem si na potok: na tůňku, na malý vodopád, na pstruhy, kteří hýbali ocasy, aby zůstali nehybní, na listy a větvičku plující dál. A pak na pstruhy vymršťující se proti své kořisti. Začal jsem chápat jednu věc, a to, že pro říční rybu každá věc pochází z hory: hmyz, větvičky, listy, všechno. Proto se dívá vzhůru, čeká na to, co má přijít. Jestliže místo, kam se člověk ponoří do řeky, je přítomnost, pomyslel jsem si, pak minulost je voda, která protekla za něj, která teče dolů a v níž už pro něho nic není, zatímco budoucnost je voda stékající shora a přinášející nebezpečí a překvapení. Minulost je v údolí, budoucnost na vrchu. Tohle jsem měl tátovi odpovědět. Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou. »

«„To nejhorší, co se Dominikánci může stát, je to, že je inteligentní a schopný,“ zaslechl jednou Alvara Cabrala. […] A ta věta se mu vryla do paměti: „Protože v takovém případě si ho Trujillo dříve či později povolá, aby sloužil režimu nebo přímo jemu, a když povolává on, není dovoleno říci ne.“ On sám toho byl jasným důkazem. Nikdy ho nenapadlo se jakkoli vzpírat všem těm jmenováním. Jak říkal Estrella Sadhalá, Kozel připravil lidi o posvátnou vlastnost, kterou jim udělil Bůh: o svobodnou vůli.

Na rozdíl od Turka v životě Antonia Imberta náboženství nikdy nehrálo hlavní roli. Byl to katolík na dominikánský způsob, […] nikdy nebyl příliš svědomitý věřící, moc ho nezajímal dopad víry na každodenní život ani se neobtěžoval zjišťovat, jestli jeho chování odpovídá deseti přikázáním, jako to dělal Salvador způsobem, který jemu připadal až chorobný.

Ale to o svobodné vůli ho zasáhlo. Možná proto se rozhodl, že Trujillo musí zemřít. Aby získal zpátky, on i ostatní Dominikánci, schopnost přijímat nebo odmítat alespoň práci, kterou si člověk vydělává na živobytí. Tony nevěděl, co to znamená. Možná to věděl v dětství, ale zapomněl to. Muselo to být hezké. Šálek kávy nebo sklenka rumu určitě chutnají lépe, kouř z tabáku, koupel v moři za horkého dne, sobotní film nebo merengue v rádiu určitě zanechávají na těle i na duchu příjemnější pocit, když má člověk to, co Trujillo vzal Dominikáncům před jednatřiceti lety: svobodnou vůli. »

--

Maria Vargase Llosu ocenila Švédská akademie „za jeho zobrazení mocenských struktur a jeho pronikavé obrazy odporu, vzpoury a porážky jednotlivce“. Tenhle jeho román, tohle arcidílo latinskoamerické literatury, nejde popsat výstižněji.

Všechno vychází z jednoho momentu, 30. května 1961, kdy Dominikánci zabili svého tyrana, jednoho z nejkrutějších diktátorů 20. století. Odtud vybíhají tři linky příběhů, jedna zajímavější než druhá, a ukazují mechanismy moci a sílu, s jakou ničí obyčejné lidi a jak bezohledně zasahuje i do těch nejintimnějších sfér lidského života.

A vy pořád čekáte na jednu konkrétní, zásadní scénu, která se nad příběhem vznáší. A jak se blíží konec, začínáte si myslet, že ji autor nakonec vynechá – a cítíte úlevu, protože ji vlastně ani číst nechcete a protože ji snad ani on nechtěl psát anebo si netroufl, protože některé věci se snad ani nedají napsat dobře. A pak přijdou poslední stránky. A vy pochopíte, za jaké mistrovství dostal Nobelovu cenu.

Ukázky přeložil Petr Zavadil.

--

« „Nechápu, jak to o svém otci můžeš říct,“ ozve se teta Adelina. „Za celý svůj dlouhý život jsem nepotkala nikoho, kdo by se pro svou dceru obětoval víc než můj ubohý bratr. Myslela jsi to o ‚špatném otci‘ vážně? Byla jsi největší láska jeho života. A zároveň jeho největší trápení. Když zemřela tvá matka, už nikdy se neoženil, abys tím netrpěla, přestože ovdověl tak mladý. Díky komu jsi měla to štěstí, že jsi mohla studovat ve Spojených státech? Neutratil za tebe všechno, co měl? Tomu říkáš špatný otec?“

Nemusíš jí odpovídat, Uranie. Jakou vinu nese tahle stařenka, která tráví své poslední roky, měsíce nebo týdny v nehybnosti a zahořklosti, na něčem, co se stalo tak dávno? Neodpovídej jí. Přikývni, přetvařuj se. Omluv se, rozluč se a navždy na ni zapomeň. Poklidně, bez sebemenší útočnosti řekne:

„Nepřinášel ty oběti z lásky ke mně, teto. Chtěl si mě koupit. Očistit své špatné svědomí. A věděl přitom, že to je zbytečné, že ať udělá cokoli, prožije zbytek svých dní s pocitem, že je stejný hanebný ničema jako v minulosti.“ »

« Prezidentovi nyní zbývá na rozhodnutí neúprosně málo času. To, co se musí stát dál, mají všichni přítomní u satelitní komunikace nacvičené, „nejspíš s výjimkou samotného prezidenta“, říká bývalý ministr obrany Perry. Prezident v tomto scénáři, stejně jako téměř všichni američtí prezidenti od Johna F. Kennedyho, je zcela nedostatečně informován o tom, jak vést jadernou válku, až k ní dojde.

Prezident netuší, že jakmile bude informován o tom, co se děje, bude mít pouhých šest minut na rozmyšlenou a na rozhodnutí, které jaderné zbraně v odvetě odpálí.

Šest minut.

Jak je to vůbec možné? Šest minut je zhruba doba, za kterou velká konvice uvaří vodu na deset šálků kávy. Jak si posteskl bývalý prezident Ronald Reagan ve svých pamětech: „Šest minut, během kterých se musíte rozhodnout, jak zareagujete na záblesk na radarovém zaměřovači a jestli spustíte armageddon! Jak by mohl někdo v takové chvíli použít rozum?“

Jaderná válka, jak se brzy dozvíme, člověka rozumu zbavuje. »

--

Annie Jacobsen, finalistka Pulitzerovy ceny, strávila stovky hodin rozhovorů s vědci, s vojáky a generály, s prezidentskými poradci, lidmi z amerického ministerstva obrany i s obsluhou jaderných reaktorů a napsala fiktivní reportáž, která vypráví vteřinu po vteřině, co se nejspíš stane, když směrem k USA odněkud - řekněme z KLDR - vyletí balistická raketa a nebude jasné, jestli nenese taky jadernou hlavici.

I když jsem se atomové pumy nikdy nebál a nemíním s tím začínat, protože jaderné zbraně se nepoužívají a tomu stepnímu diktátorovi slouží jen ke strašení, je to mrazivé čtení. Literární kvalita sice slabší a je to trochu přitažené za vlasy - takhle by to přeci neprobíhalo, řeknete si – ale stejně stojí za to. A po přečtení si pusťte Krvavý příliv.

Ukázky přeložila Tereza Kubíčková.

--

« „Nikdo - ani prezident - nemá úplnou představu o tom, co se děje v krizové zóně nebo při konfliktu, natož v jaderné válce,“ říká Jon Wolfsthal, bývalý poradce prezidenta Obamy pro národní bezpečnost.

„Mnozí prezidenti přicházejí do úřadu bez informací o tom, jakou budou mít roli v jaderné válce,“ vysvětluje bývalý ministr obrany Perry. „Zdá se, že někteří to ani vědět nechtějí.“

Jednou, na tiskové konferenci v roce 1982, zašel prezident Reagan tak daleko, že veřejnosti nesprávně sdělil, že „balistické rakety z ponorek jsou odvolatelné“. […]

Zmatek v protokolu a rychlosti reakce povedou během jaderné války k nečekaným důsledkům, jaké si nikdo nedokáže představit. Tato válka pošle Spojené státy americké do temnoty, před kterou varoval úředník obrany John Rubel už v roce 1960.

Do toho, co nazval „šerým podsvětím, kterému vládne pečlivé, disciplinované a zároveň zabedněné skupinové smýšlení, jehož cílem je vyhladit polovinu lidí žijících na téměř třetině zemského povrchu“. »

« Keď je človek ešte malým človekom, vidí veľa krásnych malých a bezvýznamných vecí.

Zo svojej perspektívy na krátkych nôžkach má bližšie k detailom. Dychtivo hľadí na každý kamienok, pohodený zdrap papiera, farebné skielko, šrám na bráne, zhrdzavený pánt.

Pretože ešte nemá o čom veľkom rozmýšľať, zapamätá si ich.
Navždy. »

--

Myslel jsem, že letos jsem nestihl žádnou poezii, která by stála za řeč, ale vlastně tohle je velká poezie, nenechte se mýlit volným veršem. Magda Vášáryová v roce '88 napsala tuhle poctu svému rodnému městu, nejmagičtějšímu městu na Slovensku, a Slavo Haľama je nafotil tak, že se zastaví čas, když se na ně zadíváte. Je to krásné a silné, vždyť podívejte se na ukázky, tam je to všechno.

--

« Veľký zvon vo veži Starého zámku zvonil iba dva razy do roka. Na Veľkú noc a na Vianoce.

Mal hrubý a drsný zvuk. Zvonil tak hlasno, že prerušil kroky koledníkov na snehu, ba aj domový zvonček.

Jeho hlas vypĺňal skoro celý krátky zimný podvečer a mesto sa vtedy zmenilo na ozajstný betlehem.

Hory sa len matne črtali proti čiernej oblohe. Všade spod snehu vykúkali svetielka a blikali. Na hlavnej ulici svietili pouličné lampy a okná boli čierne.

Všetky mali zatiahnuté rolety, aby starý Zachar zvonku nevidel stromčeky, ozdobené guľami a sviečkami na štipcoch.

V ten podvečer sme boli málokedy spolu.

Kým druhí sedeli pri sviatočnom stole, poobúvali sme si s mamou snehovky a išli na prechádzku.

Pamätám si oblohu s Veľkým vozom, sviečky na cintorínoch, tmavé veže, vzduch s obláčikmi pary,

otvorené dvere kostolov, sneh na zábradlí a chladom stuhnuté kolená.

Pamätám si samé sentimentálne veci a banálne slová, ale pamätám si to všetko presne. »

« V prvých rokoch svojej existencie sa tak Slovensko javilo ako oáza mieru a hojnosti vo svete poznačenom vojnou a pustošením. Táto interpretácia však obstojí len vtedy, ak zabudneme na všetkých, ktorí počas vojny „zmizli“. Z predvojnovej populácie 90-tisíc Židov bolo zavraždených 71-tisíc, z toho 58-tisíc deportovali a väčšinu zabili v období medzi marcom a októbrom 1942. Rómovia boli vytláčaní na okraje miest a dedín, Česi a Maďari buď vypudení, alebo spolu s Rusínmi degradovaní na obyvateľov druhej kategórie. Historický revizionizmus si osvojil obraz „pokojného a prosperujúceho Slovenska“ a naďalej ho využíva. Skazu, ktorú vojna priniesla, buď zámerne ignoruje, alebo od nej odvracia pohlaď, pričom presadzuje naratív o tom, ako „nám“ vtedy vraj bolo dobre.

V historiografii holokaustu sa v posledných rokoch často diskutuje o jeho intímnej či každodennej povahe. Najmä v regiónoch dnešného východného Poľska a Ukrajiny bolo zrejmé, že susedia sa stávali bezprostrednými svedkami násilností páchaných na Židoch, pričom brutalite genocídy sa často nemohli alebo ani nechceli vyhnúť. Historikov vrátane Bartova a Aleksiun to viedlo k označeniu holokaustu vo východnej Európe za „komunálnu“ alebo „dôvernú genocídu“. Zatiaľ čo na západe Európy mal prevažne byrokratický charakter protižidovskej politiky tendenciu odsunúť spytovanie svedomia do úzadia, holokaust na východe zanechal hlbokú stopu v celej spoločnosti - stopu, ktorú nebolo možné ignorovať. »

--

Tohle je kniha o obyčejných lidech, kteří sledovali deportace, podíleli se na konfiskaci židovského majetku a na vyhánění Romů, byli svědky bití a ponižování svých sousedů a později žádali úřady o kus ukradeného majetku. Je ale taky o těch Spravedlivých mezi národy, kteří riskovali úplně všechno, aby někomu pomohli. Takovým obyčejným člověkem byl i můj pradědeček Paul, karpatský Němec, který začal v řadách wehrmachtu a končil jako partyzán v SNP. A takovým obyčejným člověkem byla i moje praprababička Juliana, která celou zimu 1944 schovávala Ignáce a Margó Weissbergerovy s holčičkou Verou. Tahle kniha ukazuje, čím bylo křesťanské a národní Slovensko. A čím už nikdy nesmí být, přestože zrovna nejlepším směrem se teď věci nevyvíjí. Je to dobrý podnět k sebereflexi, která předchází vyrovnání se s tím vším.

Jen to je škoda, že Hana Kubátová nenapsala knihu tak, aby se dobře četla, protože by ji lidi měli číst. Vím, je to akademická práce, ale to se nerovná těžkopádné a repetitivní. I v těch ukázkách jsem musel hodně škrtat, aby se daly číst. Je toho málo řečeno na mnoha stranách. Přesto je to důležitá kniha.

A ta fotka na obálce, nástup Hlinkovy mládeže, ta je dokonalá.

--

« Snaha oddeliť štát od jeho zložitej minulosti nie je izolovaným fenoménom - rovnako ako pretrvávajúca mytológia odboja. Sociálni psychológovia skúmajúci problematiku kolektívnej viny poukazujú na to, že bežnou stratégiou, ktorou sa spoločnosti vyhýbajú pocitu zodpovednosti, je dištancovanie sa od páchateľa. Historici ako Henry Rousso vo svojich analýzach francúzskej minulosti nazvali tento jav „syndróm Vichy“, poukazujúc na neschopnosť Francúzska vyrovnať sa s kolaborantským režimom Philippa Pétaina. […] Historici zaoberajúci sa otázkami spolupáchateľstva na holokauste vo východnej Európe tvrdia, že tieto štáty často zľahčovali alebo obchádzali svoju úlohu, aby zachovali obraz svojich občanov ako dobrosrdečných ľudí, ktorí vzdorovali fašistom. […] Podobný príbeh nachádzame aj na Slovensku, kde druhú svetovú vojnu často vysvetľujeme, ako keby vlastne išlo o „dve Slovenská“.

Tento naratív siaha až k vyhláseniam československej exilovej vlády v Londýne, ktorá sa usilovala presadzovať demokratický obraz Československa v zahraničí. Hoci exiloví politici odsudzovali nacistické a slovenské protižidovské opatrenia, v českom prípade vinu pripisovali výlučne Nemcom, zatiaľ čo v slovenskom výhradne predstaviteľom režimu. […] Príbeh o „dvoch Slovenskách“ dodnes slúži ako prostriedok na odvádzanie pozornosti od hlbších diskusii o kolektívnej zodpovednosti. Ponúka jednoduchý obraz, v ktorom spoločnosť ako celok zostáva obetou nacistického režimu a vlastného štátu. »

« Je mi zima na zadek.

Nepůjdeme dál?

Cestou po nábřeží se mě přátelsky zeptal, co chci od života.

Trochu jsem zaváhala a pak odpověděla: Lásku. Možná pocit bezpečí?

Jasně, přitakal. To je správný. Svým způsobem, aspoň pro tebe.

A cestovat, dodala jsem. Mám hroznou touhu cestovat.

Keke nějakou chvíli mlčel a pak řekl: Touha. Jak vidíš, žiju už celkem dlouho, takže celkem dlouho i pracuju, což vyjde nastejno. A víš co? V celém tomhle cirkusu záleží jedině na tom, že cítíš touhu. Ta přichází a odchází. Nejdřív ji dostaneš jen tak zadarmo a nechápeš, co znamená, tak s ní mrháš. Ale pak o ni musíš pečovat. »

--

Jakmile dokončila sérii knížek o mumincích, začala Tove Janssonová psát pro dospělé a psala tak dalších třicet let. Tohle je její první povídková sbírka, která vyšla v češtině.

Její psaní je ohromně osvěžující a intenzivní. Příběhy jsou často banální, a jinde bych to snad neodpustil, ale z nějakého důvodu mě tyhle bavilo číst. Nemají začátek ani konec, všechno je řečeno a všechno zůstává nevyřčeno. Jen nahlédnete na minutku do světů jejích postav a už vás zachytá ta atmosféra a ten hluboký cit. Ty postavy budete milovat, jako je evidentně milovala Tove.

Do češtiny přeložila Jana Holá.

--

« Viktorie už blíže nevysvětlovala, že pro ni každé nové ráno znamená radostnou výzvu, která přináší nové možnosti, překvapení, možná dokonce i pochopení, je to jednoduše vzrušující a napínavé, ale za jediný večer už toho namluvila víc než dost, takže se jen zmínila o tom, že José slíbil přinést po deváté dříví. Zamete předtím patio a požádá ho, aby dřevo složil na hromadu do jiného kouta, aby nevadilo buganvilii.

X se usmála. Nepodstatné věci, má drahá Viktorie. Mluvila jste o nepodstatných věcech, je to tak? Všechny ty drobné starosti a povinnosti. Každý nový den je naplněný spoustou těchhle věcí. Podívejte se támhle na Josephine, půl dne venčí ty svoje pejsky a pouští si opery a druhu půlku dne běhá na zbytečné večírky. A zabere dost času nechat se urážet, snažit se být oblíbená a držet svou pýchu na uzdě… A vy, skutečná Viktorie, dáváte na odiv tu svou laskavou toleranci. Ano, viděla jsem vás v tom autě! Počkejte, nic neříkejte, chápu, že pro takového člověka jako vy je těžké říci ne, ale nemáte žádnou myšlenku, žádnou skutečně pronikavou myšlenku. Ani jedna z vás. Mícháte si ty svoje drinky a city s vodou. Rozumíte? Nemáte jedinou pevnou, neředěnou myšlenku. »

« Zůstal stát na chodníku na protější straně ulice a díval se na svůj starý dům i poté, co taxi odjelo. Taška, kterou měl přes rameno, nebyla moc těžká. Uvnitř měl čisté oblečení maximálně na dva tři dny.

Hlavní vchod našel otevřený a vyšel do jejich patra. Zazvonil a zevnitř neuslyšel žádné zvuky. Pak otec otevřel, a ještě než si dokázali něco říct, usmáli se na sebe a oba zaregistrovali čas, který uplynul, v proměně toho druhého.

Pietro Balossino byl starý. Nebylo to jen bílými vlasy a tlustými žílami, příliš vystupujícími na hřbetu rukou. Byl starý ve způsobu, jak stál naproti svému synovi, neznatelně se třásl po celém těle a opíral se o kliku u dveří, skoro jako kdyby jeho nohy na to samy nestačily.

Trochu rozpačitě se objali. Mattiova taška se svezla po rameni a vklínila se mezi ně. Nechal ji spadnout na zem. Jejich těla měla dosud stejnou teplotu. Pietro Balossino se dotkl synových vlasů a vzpomněl si na příliš mnoho věcí, které když cítil všechny najednou, zabolelo ho u srdce.

Mattia se podíval na otce a v očích měl otázku, kde je máma? A otec pochopil.

„Maminka odpočívá," řekl. „Necítila se moc dobře. To bude tím horkem, co tu teď' je."

Mattia přikývl.

„Máš hlad?"

„Ne. Chtěl bych trochu vody."

„Hned ti ji přinesu."

Otec rychle zmizel v kuchyni, skoro jako by hledal záminku, jak odtamtud uniknout. Mattia si pomyslel, že zůstalo už jen tohle, že všechen rodičovský cit se rozpustí v malých úslužnostech, v těch samých starostech, které rodiče vyjmenovávali každou středu do telefonu: jídlo, teplo a zima, únava a občas peníze. Všechno ostatní leželo jakoby pohřbené v nedostupných hlubinách, pod betonovou masou hovorů, do nichž se nikdo nechtěl pustit, omluv, o které mělo být požádáno a které měly být přijaty, a vzpomínek, jež potřebovaly opravit, ale zůstávaly beze změny. »

--

A přesně kvůli takovým knihám člověk potřebuje beletrii – a proto nakonec každý rok mezi mými knihami dominuje právě ona. Upoutá vás, a i kdyby vás přímo nechytla za srdce, něco ve vás alespoň tiše posune.

Takhle si představuju opravdu dobré psaní. Je minimalistické a pravdivé. Když se dostanete pod tu neveselou slupku – za osamělost a neschopnost komunikace – najdete příběh o vášni a o lásce, která tam je celou dobu, jen se neumí projevit. A budete si říkat, že vy byste byli silnější a odvážnější, že vy byste té lásce nechali otevřené dveře. Ale opravdu byste to uměli?

Autor připomíná, že některá rozhodnutí uděláme během pár vteřin, ale jejich důsledky si neseme celý život. A ne každá kniha má šťastný konec. V téhle chybí dokonce i ta naděje, která se do příběhů přidává, aby byly snesitelnější. Je tu jen náznak, že život si to nějak přece jen sám uspořádá.

Paolo Giordano za tuhle svoji prvotinu, která se stala světovým bestsellerem, dostal nejprestižnější italskou cenu Strega, a to jako nejmladší autor v historii.

Ukázky přeložila Alice Flemrová.

--

« Teďka mě políbí, pomyslel si.

Musíš ji taky políbit, nic víc, říkal si. Bude to snadné, to dokáže každý.

Alice si rozepnula zip lesklé bundy a pak se začala svlékat, přesně jako u Violy doma. Vyhrnula si tričko nad stejnými džiny a ty si stáhla až do půlky zadku. Na Mattiu se nedívala, vypadlo to, jako by tam uvnitř byla sama.

Na místě bílého fáče ze sobotního večera teď byla květina vytetovaná na kůži. Mattia chtěl něco říct, ale pak mlčel a odvrátil zrak. Ucítil pohyb mezi nohama, a tak se snažil rozptýlit. Přečetl si pár nápisů na stěně, aniž pochopil, co znamenají. Všiml si, že žádný není rovnoběžný s linií dlaždic. Skoro všechny svíraly s hranou podlahy tentýž úhel a Mattia došel k přesvědčení, že je to úhel mezi třiceti a pětačtyřiceti stupni.

„Vezmi si tohle,“ řekla Alice.

Strčila mu do ruky kus skla, z jedné strany reflexního a z té druhé černého, špičatého jako dýka. Mattia nechápal. Zvedla mu bradu, přesně tak, jak si představovala, že to udělá, už když se setkali poprvé.

„Musíš to vymazat. Já to sama nedokážu,“ řekla mu.

Mattia se podíval na střep zrcadla a pak na Alicinu pravačku, která ukazovala na tetování na břiše.

Předhonila jeho protesty.

„Vím, že to umíš,“ řekla. „Já už to nechci víckrát vidět. Prosím tě, udělej to pro mě.“

Mattia otáčel ostřím v dlani a rukou mu projelo mrazení.

„Ale...“ řekl.

„Udělej to pro mě,“ přerušila ho Alice a položila mu ruku na rty, aby ho umlčela, a pak ji rychle odtáhla.

Udělej to pro mě, pomyslel si Mattia. Ta čtyři slova se mu zaryla do ucha a přinutila ho před Alicí pokleknout.

Patami se dotýkal stěny za svými zády. Nevěděl, jak by se tam uvelebil. Nejistě přejel rukou po kůži kolem tetování, aby ji lépe napnul. Ještě nikdy neměl tvář tak blízko těla nějaké dívky. Přišlo mu přirozené zhluboka se nadechnout, aby objevil jeho vůni.

Přiblížil skleněný střep k masu. Ruku měl pevnou, když udělal malý zářez, dlouhý jako bříško prstu. Alice se roztřásla a unikl jí výkřik.

Mattia v tu ránu odtáhl ruce a schoval čepel za zády, jako by chtěl popřít, že to byl on.

„Nemůžu to udělat,“ řekl jí.

Podíval se vzhůru. Alice potichu plakala. Oči měla zavřené, tiskla víčka v bolestné grimase.

„Ale já už to nechci víckrát vidět,“ fňukala.

Bylo mu jasné, že ji opustila odvaha, a pocítil úlevu. Vstal a uvažoval, jestli by odtamtud neměl odejít.

Alice setřela rukou kapku krve, která jí stékala po břiše. Zapnula si poklopec džín a Mattia zatím hledal, co povzbudivého by řekl.

„Zvykneš si na to. Nakonec už to ani neuvidíš,“ poznamenal.

„Ale jak? Budu to tam mít pořád na očích.“

„No právě,“ řekl Mattia. „Právě proto už to nakonec ani neuvidíš.“ »

Přijdete o něco, když si ji nepřečtete? Ne.

Dá se to číst? Jo.

Kdyby tu nekonečnou sérii historek z natáčení o tom, jak se hrdina ožral, zkouřil nebo přiotrávil a co u toho vyvedl a jaké písničky u toho poslouchal, autor někdy proložil i vzpomínkou na svůj vnitřní svět, na to, čeho se bál, co si myslel, kniha by byla o kus lepší a vzpomínka na tu dobu cennější.

Nějak jsem to nepobral. Miloval jsem první knihu, kterou jsem od ní přečetl, "Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých", ale tohle jsem jen přetrpěl a těšil se, až tomu bude konec.

„Kam sešla tvá dávná krása
Tělo kulhá
s pravou rukou ti napůl ztuhla
i řeč

Jen paměť svítí
z hlubin svých slují
Nedotčená

„Jsem šťastná kdykoliv tě potkám“
Políbil jsi mě
Jinak

V tramvaji
jsem pak už na nikoho
nepohlédla

Ukázal jsi mi svatbu
Krásného syna a sličnou nevěstu
To co se mně s tebou
a tobě se mnou nestalo

Do tramvaje jsem se vedrala
a zasedla pro tebe místo

Pode mnou na tvých kolenou
ležela moučná pravička –
sevřená jak ti ztuhla

Tušil jsi mé přilnutí
v tlačenici
a při brzdění rty
těsně nad tvými vlasy?“

--

Když psal o Ivanu Blatném, kamarádi se divili, kdo to je. To proto, že emigroval? Tak tady máte další, kterou jsme si vyhnali.

Jedna z našich největších básnířek, redaktorka Svobodné Evropy a Svědectví, Topolova, Hrabalova a Zábranova kamarádka a taky souputnice Havla, který se s ní v nemocnici loučil, psala znamenitě celý život, ale stalo se, že první sbírka jí vyšla až před šedesátkou.

Jak vidíte, její verš je úsporný, neokázalý a úplně čistý. Jemný a tichý. A přitom naplněný tím, o čem se líp než poezií psát nedá. Blízkostí smrti a pomíjivostí, soucitem a pokorou. Vzpomínkami na blízké a láskou přicházející, když už ji nikdo nečeká.

Kromě těchhle jejích posledních sbírek moc doporučuju taky křehkou Babí hodinu o těch neviditelných ženách kolem nás. Druhá ukázka je z ní.

--

„Ptám se tě jak už jsi
šedivá v břidlici
zda jsi se smála
když ti to začalo
život a láska
zda jsi se smála
když ti skončila
celá ta sláva
a zda se pak
budeš tichounce usmívat
až ti to začne“

„Milena Jesenská, nevšední česká novinářka a přítelkyně Franze Kafky - zahynula za války v koncentračním táboře v Ravensbrücku -, napsala v Přítomnosti: »Nikdy nic nebylo zadarmo a nikdy nic nestálo tolik krve jako lidská svoboda. A během desetiletí a staletí vytvořil se na světě nepsaný zákon: nedostane nic, kdo nebojuje, ztratí každý vše, kdo se nebrání.«“

--

Moji letošní knihu roku netřeba představovat. Podle mě by si ji měl aspoň jednou přečíst každý Čech. Jednou ji nutně podstrčím svým dětem, aby rozuměly, proč jsou tahle země a její obyvatelé takoví, jací jsou.

Tigrid ji napsal v roce 1988, po desítkách let v exilu, a píše tam na jednom místě, že už nevěří, že se ještě kdy do Československa podívá. No a za pár měsíců se stal spolupracovníkem prezidenta Havla. Diktatury se zdají být nepřemožitelnými, dokud se jednoho dne nezhroutí. Nebo jak prý řekl Masaryk: „Diktátoři jsou vládci, kteří vždy vypadají dobře, tedy až na posledních deset minut.“

--

„Po staletí se Čechům přikazovalo – a oni to taky už po staletí přijímají jako program a poslání – nejít hlavou proti zdi, zbytečně neriskovat, počkat si na vhodnou, a tudíž potenciálně na obětech méně nákladnou příležitost, být kmánem spíše než pánem. Palacký, Havlíček a i Masaryk (v České otázce) přesvědčovali, že tváří v tvář dějinné nepřízni, ale také výzvě k zápasu, odpověď »českého génia« zní »ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu«. Takový je smysl našich dějin, odkaz předků - přijmout národní osud spíše než se pokusit ho změnit. Soudím na rovinu, a pokud to někoho zajímá, že jako princip je to zrádná poučka. Svoboda, ať už národní, nebo státní (a rozumí se tu svoboda zasloužená a sdílená jako důsledek vlastního úsilí, tradice a konsensu), se musí hájit, když je ohrožena nebo napadena, stůj co stůj, bez ohledu na možnou porážku. Podobně je to s lidovými vzpourami, s revoltami, i těmi předem ztracenými, které vypuknou, když se poměry stanou nesnesitelné. Pokládám zmasakrované povstání varšavských Židů za slavné a vítězné, a naopak za trapné a poraženecké stržení mariánského sloupu v Praze v listopadu 1918 na důkaz (nic nestál, jen trochu řevu), že jsme »překonali Bílou horu«.

Je zajímavé, kolik lidí přijímá jako samozřejmost, že za byt se platí činže, za vodu vodné, za užívání silnice mýtné, ale svobodu by každý pacifista a často i bezúhonný demokrat chtěl mít zadarmo, bez rizika, bez obětí. Historie oplývá příklady, že to nelze. A není nejmenšího důvodu, proč by svoboda občana měla být levný tovar. Právě naopak, poněvadž je pro občana hodného toho jména hodnotou zvlášť velkou, nenahraditelnou a nezastupitelnou, nutno ji někdy platit nejdráže, taky životem. […] Jestliže tato zásada platí, jde-li o záchranu základních individuálních a kolektivních svobod, platí také o státě? O tom může být vedena učená debata v tom smyslu, že stát sám o sobě není nesporná hodnota, hodná nejvyšší oběti. Jisté je asi jenom to, že ohrožený stát, který nestojí za to, aby byl bráněn, nebo který předem vyhlašuje, že se v nerovných podmínkách a napaden bránit nebude, může nadlouho zůstat samostatným jen podle jména. Nebo aspoň vyvstane otázka, zda si občané takto smýšlející nezávislý stát zasluhují.“

„Ve sféře lidských pocitů existuje podivný jev, jenž je něčím víc než pouhým zvykem, neboť je téměř sebevražedným zákonem duševního ochromení. Tím chci říct, že v nejhlubší lidské bídě přicházejí chvíle, kdy jakákoli možnost změny - i kdyby to měla být změna k lepšímu – připadá člověku riskantní a nebezpečná. Slyšel jsem o žebrácích tím nedůvěřivějších k svým dobrodincům, čím více od nich mohou dostat mimo obvyklou almužnu – třeba střechu nad hlavou nebo práci místo několika haléřů vhozených do nastavené čepice. Pod určitou životní úrovní se v člověku vytváří něco jako fatální lpění na vlastním osudu, něco jako trpká zkušenost, že každá změna může být jen změnou k horšímu. Dejte mi pokoj – jako by říkal – a dejte mi jen tolik, abych neumřel. Konzervativní lidé z toho usuzují, že není správné obšťastňovat člověka proti jeho vůli, a mají v jednom pravdu: obdarovaný není nikdy šťastný tak, jak si to představuje dárce. Ale ať je tomu jakkoli, člověk v nouzi začne po určité době podléhat jejímu podivnému kouzlu a podezíravě rozbírá možnost se z ní nečekaně dostat, protože se až dosud naučil cenit jen takové zvraty osudu, které přinášely do jeho života změny malé, zato trvalé a jisté. V táboře jsem neměl daleko k tomu uvěřit, že je-li člověk odsouzen k určitému osudu, neměl by se proti němu bouřit.“

--

Tohle je mistrovské dílo! O německých táborech toho bylo napsáno hodně, ale „bílá krematoria“ sovětských gulagů na světě nikdy moc nerezonovala. A všiml si toho už i Grudziński před 70 lety. Tenhle hrdina podzemního odboje, pak vězeň pod Archangelskem a nakonec bojovník pod Monte Cassinem s hrůzou sledoval, jak na jedné straně Bugu „miliony sovětských otroků očekávaly, že je nacistická armáda osvobodí, a na druhé straně vkládaly miliony dosud nespálených obětí německých koncentráků poslední naději do Rudé armády.“ Sověti po svém vpádu do Polska takhle věznili asi 2 miliony Poláků (mimochodem mnozí přežily díky tomu, že Grudziński podnikl po dohodě Sikorski-Majskij v lágru hladovku). Jeho svědectví, napsané 10 let před Jedním dnem Ivana Děnisoviče, je neobyčejně cennou studií nejen toho zločinného režimu, ale hlavně samotné lidské povahy. Je to nejen jedna z nejdůležitějších knih minulého století, ke které psali předmluvy Bertrand Russell nebo Anne Applebaum. Povinná literatura pro každého humanistu.

V naší části světa ji vydali až po roce 1990. Jo a taky francouzští komunisté, kdo jiný, dosáhli toho, aby taky u nich nevyšla až do roku 1985, podobně jako když se neúspěšně soudili s Viktorem Kravčenkem o jeho knihu Zvolil jsem svobodu. To pěkně ilustruje ten málo známý fakt, že Československo nebylo jedinou zemí v Evropě, která byla tak padlá na hlavu, že si dobrovolně zvolila komunisty. Druhou takovou byla právě Francie, kde vyhrávali jedny volby za druhými celých deset let po válce.

--

„Život v táboře je možný jen tehdy, pokud se ve vězňově hlavě i ve vzpomínkách úplně rozplynou srovnávací hodnoty ze života na svobodě. Právě to znamená věta, tak často užívaná starými vězni, již obvykle utěšovali nováčky: „Ničevo, privykněš.“ Vězeň, jenž si zcela zvykl, zkrátka skoro všechno zapomněl. Nepamatuje se, jak kdysi uvažoval, co cítil, koho a proč miloval, co neměl rád a na čem lpěl. Takoví vězňové prakticky vůbec neexistují. Ale stává se, že člověk v lágru potká lidi, kteří se po několikaletém pobytu za dráty naučili držet své vzpomínky na uzdě lépe než živočišné reflexy. Ten instinktivní akt sebezáchovy se časem změní v železnou kázeň dělící minulost od přítomnosti nepřekročitelnou hranicí. Většina vězňů se jí nedokáže podrobit a hledá záchranu ve vzpomínkách, jako by to byla narkotika. Ti, co se údajně „nepamatují“, jsou silnější, ale současně i slabší. Silnější proto, že si skutečně zvykají na zákony táborového života a bezděčně je považují za přirozené a normální. Slabší proto, že jakákoli puklina v tomto pancíři, jakákoli záminka, jež poněkud živěji promluví k jejich představivosti, vyvolá tak silný nápor zasutých vzpomínek, že už ho nic nedokáže zadržet. Vybuchnou znenadání, zachvátí mozek, srdce a tělo tím agresivněji, čím hlouběji byly zasuty do temné propasti nepaměti.

Obyčejní lidé snášeli život v lágru trochu snáz, považovali ho totiž za nejhorší údobí svého života, a ten nebyl snadný ani předtím, a s pokorou v srdcích čekali na odměnu za svou trpělivost v utrpení. Naproti tomu lidé inteligentní, obdaření živější představivostí a bohatšími zkušenostmi, bývali většinou netrpělivější, a pokud se nedokázali vyzbrojit aspoň trochou cynismu, vydávali se vzpomínkám na pospas se svázanýma rukama a nohama.“

„Hrdina jedné knížky Davida Lodge říká: každý se jednou miluje naposledy, ale neví přitom, že je to naposledy. S hlasováním je to stejné. Část Němců, kteří v roce 1932 hlasovali pro NSDAP, určitě chápala, že se asi na delší dobu jedná o poslední reálně svobodné volby, ale většina si to neuvědomovala. Někteří Češi a Slováci, kteří v roce 1946 hlasovali pro KSČ, asi věděli, že hlasují pro konec demokracie, ale většina si myslela, že ještě budou mít šanci na opravu. Rusové, kteří se účastnili voleb v roce 1990, rozhodně nevěděli, že to budou poslední svobodné a spravedlivé volby v dějinách země, ale přesně to se stalo (a prozatím trvá). Každé volby mohou být poslední, nebo přinejmenším poslední v životě dotyčného hlasujícího.“

--

Poprvé u mě nebyl Snyder nejlepší četbou roku. Ne proto, že by nebyl naprosto fenomenální, jen se letos objevily dva ještě mnohem fenomenálnější kusy.

Ve dvaceti stručných kapitolách tady Snyder líčí, kolik možností demokracie dává těm, kteří to s ní nemyslí poctivě, jak říkal Havel, a rovnou přidává dvacet rad, kterými když se budeme řídit, autoritářům to jejich snažení pěkně znepříjemníme. Některé rady se vám můžou zdát banální, jako např. „ochraňuj instituce“ nebo „střež se milic“, ale samozřejmost je jen zdánlivá. Víme to všechno opravdu? A rozumíme tomu všemu doopravdy? Žijeme v době, kdy nám hrozí strašné věci, a my se té době nechceme podívat do očí. Tahle kniha dodává právě odvahu podívat se, protože nám dává nástroje a nabízí spoustu odpovědí. Ostatně začíná větou: „Historie se sice nikdy neopakuje, ale skýtá nám poučení.“

Když jsme u Snydera, nejvřeleji vám doporučuju najít si ještě knihu On Ukraine, která bohužel vyšla anglicky jen jako audio. Je to osm neuvěřitelných hodin Snyderových přednášek, které natočil spontánně, v zásadě jen podle svých poznámek, pár týdnů po totální ruské invazi. Ne, není to jen další povídání o dějinách a příčinách téhle války. Je to jedna z nejlepších nahrávek, jaké si můžete poslechnout a brzy snad i přečíst. K dnešní knize patří právě proto, že vysvětluje, jak tahle ruská válka ohrožuje naši demokracii a jak si my můžeme dál uchovat naši svobodu.

--

„Prezident Trump je nacionalista, ale to není totéž co vlastenec. Nacionalista nás pobízí k páchání toho nejhoršího, co je v nás, a následně nám tvrdí, jak jsme dokonalí. „Třebaže nacionalista neustále přemítá o moci, vítězství, porážce, pomstě,“ napsal Orwell, „často ho nezajímá, co se děje ve skutečném světě.“ Nacionalismus je formou relativismu, protože jeho jedinou pravdou je nenávist, kterou cítíme při pohledu na jiné lidi. Jak napsal Danilo Kiš, nacionalismus „nemá žádné univerzální hodnoty, estetické ani etické“.

Naproti tomu člověk, který miluje svou vlast, chce, aby se národ snažil dostát svým ideálům: žádá po nás, abychom činili vše v souladu s tím nejlepším, co v nás je. Vlastenec má živý zájem o skutečný svět coby jediné místo, kde je možné vlast milovat a hájit. Vlastenec zastává univerzální hodnoty jakožto měřítka, kterými posuzuje svůj národ: má na mysli jeho blaho a současně chce, aby se dále rozvíjel.

Evropské demokracie se zhroutily ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech a dnes se demokracie hroutí nejenom v podstatné části Evropy, ale i v mnoha dalších oblastech světa. Toto historické pozadí a tato nahromaděná zkušenost nám odhaluje temné podoby naší možné budoucnosti. Nacionalista prohlásí: „To se u nás nemůže stát“ a tím vykoná první krok vstříc pohromě. Kdo miluje svou vlast, řekne: mohlo by se to stát i u nás - ale pokusíme se tomu zabránit.“