Ema22 komentáře u knih
Nesmírně zajímavé formou a inspirací. Wertherovo chování a "utrpení" mě upřímně iritovaly, na druhou stranu...to, že si před smrtí vše uspořádal, uhradil pohledávky a vše ostatní, bylo nečekaně racionální.
Opravdu mě těší číst knihy s odstupem vícekrát a srovnávat, jak odlišně je vnímám a jak mě (ne)osloví.
Tentokrát jako audiokniha, podnětná a provokující aforismy Henryho Wottona, které mě s přibývajícím věkem iritují stále víc.
Jedno páteční odpoledne, příjemně strávené s knihou v ruce. Jako bych se vrátila do atmosféry Osmi hor.
"Silvia se rozhodla soustředit na Pasangovy boty před sebou. Na jeho boty, sníh, pravidelnou kadenci kroků, a najednou ucítila, že se její nohy pomalu probouzejí ze strnulosti, srdce a plíce nacházejí svůj rytmus...musela myslet jen na nohy a dech, jen na sebe, Pasanga a sníh."
V podobných chvílích jsem šťastná.
Na můj vkus příliš mnoho postav, omylů a ztřeštěných situací. Mm šálkem jsou autorovy tragédie.
Opravdu nevím, podobně laděné postřehy si píšu do deníku. Pomáhají mi se v sobě zorientovat a pojmenovat pro mě potřebné. Kniha mi mnoho nedala. Rozhovory s panem Formánkem mě oslovily více, zřejmě klidem a jistotou, že našel správnou cestu. Ta mě v knize nějak míjí.
Příběh nabízí velký prostor fantazii, nezabíhá do detailů a spíš jen nastiňuje. Znala jsem ho z filmových zpracování a předloha mě upřímně trochu zklamala.
Čekala jsem trochu víc. Odnáším si utvrzení ve svém přesvědčení, že mám své zdraví z velké části ve svých rukou.
Nedočteno. Nesmírně mě iritovaly prázdné úvahy o ničem. Dějové kapitoly ušly, ale nevyvážily zbylé utrpení. Pro mě bohužel ztráta času.
Už ani nepočítám, kolikrát jsem měla Krysaře v ruce. Tentokrát mě velmi zaujal propastný rozdíl mezi ženskými a mužskými postavami. Ženami naoko nevinnými a krásnými, vnitřně však zkaženými, provokujícími. A opět mě potěšil Dykův poetický jazyk.
"Mějte ženy, ale nedopouštějte, aby ženy měly vás."
"Jisté je, že propast lákala krysaře; stál nad ní zamyšlen a sám. Občanům v Hammeln nelíbil by se výraz jeho očí; nebyla tu pouze propast, ale byly tu dvě propasti."
(SPOILER) Věcný popis strastí a nelidských podmínek v táboře nucených prací mě nechal zvážit 200, pak 300 gramů chleba na den. Myslím si, že je má představa o gulagu zcela povrchní, neměla jsem sílu domýšlet všechny detaily. Vůbec si nedokážu představit, že bych tam zvládla pár dní fungovat. Ještě teď mi mrazí, zážitek je silnější o vědomí, že Solženicyn popsal své zkušenosti.
Tentokrát Saudkův překlad. Zaměřila jsem se na rýmy a detaily v ději. Romeo mě upřímně iritoval svou pošetilostí a zamlženým úsudkem.
Velmi mě těší hra se slovy a kontrast mezi různými vrstvami. Spousta scén byla věrně převedena do filmové podoby a já se nemůžu ubránit úsměvu, když si vybavím domácké prostředí rodiny Bajzových a pečlivou maminku, půtky mezi Peťou a Rampepurdou. Snové epizody jsou trochu chaotické, ale pobavilo mě, jak jeli hoši vlakem a Petr doběhl pro rodiče, aby viděli svatbu.
Tentokrát jsem si četbu užila ještě více. Zpočátku mě opět překvapila obecná čeština a spousta místních názvů, jmen a spojení. Rychle jsem se zorientovala a opět žasla nad svéráznými zvyky a názory Mongolů očima autorky. Kniha je podle mého velmi čtivá a nesmírně zajímavá skládankou pěti vypravěček. Po jejím přečtení snad trochu více rozumím ženám s jiným pohledem na svět a povinnosti. Párkrát mi v hlavě zarezonovalo: Být Ojunou a mnohé přijmout a tolik nepřemýšlet, byl by můj život o tolik snazší.
Podruhé, tentokrát výběrově. Doporučuji vzít do ruky tužku a úkoly nepřeskakovat.
Pár praktických rad jsem si odnesla, nic však převratného.
Dnes jsem četla Tracyho tygra jinak. Opět mě nejvíce oslovily kapitoly s doktorem Pingitzerem, i když pro mě je to od prvního čtení Pitzinger. Zase mi v hlavě budou dlouho znít jeho věty a lakonické odpovědi na dotazy policie a novinářů.
"Tak. Dvě otázky. Jedna. Váš tygr. Je co?"
"Můj," odpověděl Tracy. str. 65
"Byl to černý panter, který napadal na pravou přední packu. Až na tu packu to byl nejkrásnější černý panter, jakého kdy kdo spatřil." str. 114
"Pak myslím půjdu domů. Už se nemůžu dočkat, až zase uvidím ženu a děti." str. 115
(SPOILER) S odstupem několika let přečteno znovu. Jsem jinde, v jiném městě, s jinými lidmi, knihu vnímám také jinak. Navíc s myšlenkou na další sdílení, což mi otevírá úplně jiný úhel pohledu. A děkuji za něj.
Zvlášť mě zasáhla scéna prvního milování se Šimamoto a souběžné vzpomínky na blízkost smrti. A také doslov, jenž odhaluje pohled na nevěru z křesťanské tradice v kontrastu s japonskou.
"Když čtu knížku, která nestojí za nic, vyčítám si pak, že jsem zbůhdarma marnil čas. Hrozně mě to vždycky naštve. Dřív to tak nebývalo. (...) Dnes už mi něco takového přijde opravdu jen jako ztráta času. Asi už začínám stárnout."
Před lety jsem vzala do ruky Žítkovské bohyně, a nemohla se začíst. Zřejmě měla být mou první knihou od Kateřiny Tučkové Bílá voda. Čtivá, nesmírně zajímavá námětem i zpracováním, promyšlenou kompozicí. Pomohla mi mnohem lépe nahlédnout do osudu řádových sester, jejich rutiny, hodnot, pochroumaných osobních osudů, které je mnohdy přivedly na novou životní cestu. Chvílemi jsem četla, chvílemi poslouchala audioknihu. Upřímně doporučuji.
Mrzí mě, že jsem z médií věděla, jak kniha dopadne. I tak však byla napínavá, syrová a zoufale beznadějná. Ani nemám chuť se k tématu rozepisovat. Temné.
Nesmírně zajímavá kniha, pro mě zejména kapitoly o stresu, aktivním pohybu, stárnutí a umírání. Přiznám se, že jsem pár otázek ohledně péče o sportovce a jejich léčby přeskočila.
"Hluboký pád přivodí často největší štěstí." Shakespeare
"My totiž žijeme v nereálných představách, kdy smrt přijde, proto myšlenky na ni stále odsunujeme dozadu. Až příliš lpíme na tom, abychom byli silní, spokojení a pořád mladí. Člověk by si ale měl nastavit svůj život s vědomím toho, že tahle otázka jednou doopravdy přijde a že by ho neměla vyděsit ani zaskočit. Pokud to dokáže, nejspíš udělá určitou revizi svých aktivit. Najednou si totiž uvědomí jiný smysl a úplně jiné hodnoty."