Elsinor024 komentáře u knih

Tohle je tak pěkné:)
Anděl spící v lípě. Pavla Čecha inspirovaly k napsání knihy nádherné Skácelovy verše:
novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

Jako obvykle, je tady všechno podmanivé, snové a vzbuzující tajemně (ne)známé pocity, co se prosakují hluboko do duše.
Přátelství lípy a dubu, ochraňují se a jsou si blízcí. Vzpomněla jsem si na knihu Tajný život stromů od lesníka P. Wohllebena. Jak spolu tito nehybní tvorové komunikují, sdílí informace, pomáhají si, pamatují.
A bůhví, kdo v nich všechno dřímá:)

6 12.04.2024

Konec vyprávění o divoké jízdě Riada Sattoufa jeho mladým životem.

Lehké spoilery:) Vůbec se nedivím, že hlavní hrdina pocítil nutnost navštěvovat psychoterapeutku. Podle jeho líčení, i když asi trošku přibarveném, byl mladíkův život jedna souvislá katastrofa s pár malými světlými chvilkami. Což nakonec paradoxně může být přínosné.

Ale kdo by si sám svobodně vybral naprosto nefunkčního otce, který rodině pouze škodí? Nedělá to ze škodolibosti, jen je ovlivněný náboženstvím a vírou ve svoji neochvějnou pravdu.
Matka se svojí depresí a negativitou rodinné pohodě nepřidává, ale zoufale se snaží přežít všechna trápení a řešit nahromaděné problémy. Do toho všeho chátrající prarodiče.
Riad k tomu všemu přidává své osobní lapálie a kotrmelce.
Tento díl mi přišel nejvíc depresivní, i když jeho celkové vyznění a konec celý příběh posunou do světlejších barev.

Velmi dobrý komiks, za mě lepší než jinak výborná Persepolis M. Satrapi s podobným tématem.
Riadův život vám dlouho uvízne v paměti a připomene, jak je důležité negativitu ze svého života pouštět dál, nehromadit ji a neutápět se v ní. A při jiném úhlu pohledu třeba zjistit, že to byl vlastně milník, který ukazoval správným směrem.

5 07.03.2024

Jak už psala kolegyně níže, je to docela zábavné, ale povrchové počtení o naší mateřštině. Dozvíme se pár lahůdek ze slovní archeologie, jako například kde se u nás vzal lanýž, skořice, Vánoce, mlýn...
Velice zajímavé mi přišlo i vysvětlení, proč se v Anglii slova jinak píší a jinak vyslovují.
S čím bych si dovolila drze panu Olivovovi oponovat, je historie přechylování ženských jmen. Podle něj přípona -ová neznamená, že se dříve myslelo: toto je žena Novákova, Balvínova, Mrkvičkova, nýbrž prý značí příslušnost k rodině.
To se opravdu zdráhám souhlasit.
Také mi občas přišlo, že bezpochyby vysoce vzdělaný pan profesor s chutí malinko dává výborně připravené paní Karáskové najevo svoji převahu.
Nicméně jsem za tuto knihu velmi vděčná.

2 09.01.2024

Kniha mi byla doporučena jako dobrá oddechovka na dovolenou.
Román je utkaný z více příběhů, které se postupně propojují. Všechny jsou dobře odvyprávěné, nejslabší je možná linka s hrdinkou v současnosti. Autorka umí do děje vtáhnout, jdou jí popisy situací.
S čím mám ovšem nepatrný problém, je logika. Už si toho všimla spousta lidí v komentářích níže. Hlavní událost románu je i dle mého názoru málo pravděpodobná.

(+ SPOILER pro ty, kdo už mají přečteno)
1) Silná žena, která najednou nepochopitelně úplně ochromí před násilníkem, kterého se dříve nijak moc nebála.
2) Když jsem v nouzi a někoho slyším, jak mě volá, ještě navíc nejmilovanější osoba mého života, mohu přeci křičet a bouchat. Ne tiše sedět a čekat na smrt. Kdo by to udělal?
A proč?
3) Stejně tak nepochopitelné chování Lucy. Třináctiletá dívka úplně zapomene, že někoho schovala v nebezpečné skrýši, ještě někoho, kdo je jí blízký, a tak nějak si myslí, že se osoba buď zachránila sama nebo jí někdo asi pomohl, no. A také úplně na x let zapomene, že vlastně u ní zůstal nejcenější rodinný šperk.

Škoda, autorka má určitě talent, jen by chtělo dopilovat uvěřitelnost děje:)

5 08.08.2023

Rozhovor novináře s elitním pilotem, ve kterém se dozvíte spoustu informací o létání. Já jsem teprve díky panu kapitánovi pochopila, jakou chybu jsem loni udělala při letu a proč mě bolelo břicho. Jak to, že to nikde nepíšou? :-)
Kteří pasažéři jsou nejčistotnější a naopak, kteří se s čistotou moc nekamarádí? Je to asi tak, jak byste odhadli.

Služebně navštívit 86 zemí je skvělé, ale na druhou stranu máte permanentní život kočovníka, který se asi moc neslučuje s rodinným životem.

Svěží, upřímné, jen na konci už jsem trošku přeskakovala odstavce. Ale celkově dost dobré.
"Kolik vzletů, tolik přistání," jak prý se říká mezi piloty, přeji sympatickému kapitánu Heclovi.

9 04.08.2023

Danka Štoflová je žena nadaná v mnoha směrech. Podle všeho dost dobrá malířka i výborná spisovatelka. A hlavně skvělá indiánská manželka:)
Přirozené, upřímné a někdy trochu fiktivní vyprávění o životě Češky mezi indiány kmene Čerokí.
Je často znát, že autorka má ráda humor a cítí se v něm dobře. Vlastně i se svým mužem se tak seznámila, smíchem.

Život mezi indiány není jednoduchý, neuznávají soukromí, pšoukají ve společnosti, mluví o všem možném až moc otevřeně, dost pijí, hodně kouří, dokážou být tvrdí a nelítostní.
Ale zároveň na rozdíl od nás jich pár zůstalo ještě napojených na frekvence, kterým už my dávno nerozumíme: Jak mluví les, zvířata, voda, obloha, hvězdy. A uvědomují si moudře, že "Manitouovi i Matce přírodě je úplně jedno, jestli přežijeme", nemodlí se k nikomu.
Přijímají nevyhnutelné, i třeba to, že život v lese není úplná pohádková idylka. Někdo se může utopit, spadnout ze stromu nebo ho roztrhají vlci. Přesto jsou mnohem víc v klidu než my, rádi za každý den, který přežili.

Přiznám se, že ze začátku jsem si musela zvyknout na to, že děj vůbec není vystavěn chronologicky, ale skáče se podle tématu. Což by mi možná u jiných příběhů vadilo mnohem víc, ale tady kupodivu to až tolik nerušilo.
Hlavně proto, že kniha má vyšší ambice než jen odvyprávět příběh.

20 31.07.2023

Líbí se mi, že autorka vede své klienty k tomu, aby se učili být nejdříve štastní sami za sebe, než aby tuto odpovědnost házeli na partnera. Ten je jako bonus (někdy úžasný a naplňující), ale radost ze života si musí každý hlídat a udržovat sám. To je základ Denisiných rad.

Také s ní souhlasím v tom, že mužský a ženský mozek funguje odlišně a je to třeba mít na paměti. Jiným způsobem si doplňujeme endorfiny, jinak řešíme problémy. A můžeme v tom při dobré vůli oba najít doplnění, obdivovat, jak to příroda zajímavě zařídila:)

Je také hezké, když si čtete o někom, kdo žije svůj život snů, je spokojený, práce ho nesmírně baví a ještě pomáhá jiným lidem doladit nebo úplně přeměnit svůj život (většinou) k lepšímu.

6 13.07.2023

Louise Penny je osvědčená kvalita. Čtenářská pochoutka, kdy celý děj vidíte plasticky před sebou, v příběhu je vám po většinu času příjemně, na jazyku cítíte chuť kávy a horké čokolády s čerstvými croissanty z bistra Gabriho a Oliviera, pochoutky servírované Reine-Marie na velkém dubovém stolu, u toho jste ve společnosti, kde se všichni podporují a drží při sobě, i když se neustále s láskou popichují:-)

A protože už má autorka tak vysokou laťku, dovolím si jednu připomínku. Začátek a prostředek knihy jsou skvělé, ke konci napínavé. Ale přijde mi, že na úplném konci jsme ošizeni o větší seznámení s motivem pachatele, jeho reakcí na odhalení a popisem, jak vlastně k samotnému zamordování (i když u LP většinou decentní, žádné krváky a kruťárny) došlo.
To mi začíná přes všechny nesporné kvality příběhu trochu vadit. Ale další díl série si určitě zase přečtu.

9 13.06.2023

Autorku jsem znala už z Ovoce poznání, což byl zajímavý výčet nesmyslů, které o ženském těle po staletí panovaly.
V Nejrudější růži se dost filosofuje, ale tak, aby to bylo zábavné a nenudilo. Lehce a hravě.
Pobavil mě všudypřítomný Leonardo DiCaprio jako příklad muže, který bere ženy, své přítelkyně (maximálně je u sebe nechává do 25 let), jako spotřební zboží.
Liv uvažuje nad tím, co je vlastně opravdová láska, jak se projevuje a jak ji udržíme.
Nešetří Sokrata ani Thésea, ale klidně zobrazí i první známou stíhačku, milenku lorda Byrona - Caroline Lamb.
Mně se líbilo autorčino přirovnání vztahu dvou lidí k minináboženství, které má své osobité rituály, řeč, uctívání a modlitby ve svém vlastním chrámu. A čím víc svobodněji a radostněji se praktikuje, tím víc naše víra narůstá. A může trvat až do konce života.

6 30.05.2023

Autorku jsem neznala a ke knize se dostala náhodou. A přišlo velké překvapení. Dlouho jsem nečetla tak originální příběh.
Toxický život s Modrovousem, který nám má otevřít naše třinácté komnaty. Posunout nás dál v chápání sebe sama i světa. Zpevnit nás a probudit. A nebo nás udolat a zabít.
I když tohle všechno chápeme, je jeho hypnotizování tak silné a neodolatelné, že stále dokola selháváme.

Černý anděl Modrovous umí být i nelkaskavější bytost na zemi. A my chceme, aby nás ta laskavá bytost před Modrovousem ochránila.
Zraněné malé dítě v nás hledá bezpečí a ochranu. U druhých, ne u sebe.
A teprve když přijde rána velká, je šance se probrat z omámení.
Vzpomněla jsem si na Benoite Groult: "To princ nás uspává a teprve píchnutí o trn nás probudí."

Kniha je plynoucí řeka emocí a pocitů, děje až tolik nenajdeme. V tom proudu občas vyplavou na povrch velká moudra, která se tam objeví jako záchranné vory.
Asi nejlepší česká kniha, kterou jsem v poslední době četla.

6 24.05.2023

Přikláním se k tomu, co autor píše. Nenechat si vzít ani nepředávat lékařům zodpovědnost za své zdraví. Brát je jako průvodce na cestě léčení, kteří se mohou mýlit. A vědět, že největší zodpovědnost mám stále já, i právo rozhodnout se proti jejich vůli.
Mnohokrát jsem viděla, u sebe i svého okolí, že tento přístup je nejlepší.

Pokud jde o akutní medicínu, tam je to bez debat, což i JV nepopírá. Tam jsou naši lékaři hodni obdivu a je to v jejich rukách. U chronických obtíží už je to mnohem složitější a platí výše uvedené.
Klasická a opakované přirovnání k trojnožce. V souladu musí být strava, pohyb, psychika. Pokud přijde nemoc, je dobré se zastavit a zamyslet nad tím, kde je nerovnováha a kde je třeba doladit. Židle drží na všech třech nohách společně.

Pilulky jen potlačí příznaky, ale nerovnováhu nevyléčí a ta se projeví víc nebo třeba jinde. Vzít si je, když už opravdu není zbytí a udělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Nebo je brát dočasně a mezitím pracovat na vylepšení.
Samozřejmě, pokud je nemoc pokročilá, někdy zbytí není. Ale věřím, že vždy se dá něco zlepšit.
Kniha mi přišla napsaná s pokorou k životu i pacientům, více takových.

7 24.05.2023

Moc milé!
Fakta o Korejcích podaná v lehkém a svěžím duchu, přečtené za chvilku.
Věděli jste, že v Koreji v období zkoušek nesmí přistávat letadla?
Hodilo by se napsat něco podobného o každém národu:)

10 19.05.2023

Vzala jsem si tuhle detektivku do postele na doléčení, s horkým čajem, když se vám nechce moc přemýšlet, ale potřebujete něco čtivého a odsýpajícího.
Penzion v odlehlé horské oblasti odříznutý od světa sněhovou bouří a ledem. A v něm je zavřeno pár lidí s psychopatem. Kdo to ale je?

Opět jako v předchozí knize "Jeden z nás" mi vadí nakousnuté a nedořešené věci. Jedna vražda je tam podrobně popsána, ale jen jako kulisa pro hlavní děj. Při
jde mi, že jsou opět nedotažené charaktery postav.
A také do očí bijící chyba. Když jedna z postav vrátí telefon do svetru, kde ho sebrala a v další kapitole přemýšlí, jak ho má vrátit, aby to dotyčný nezjistil. A myslím, že tam jsou i trochu další nelogičnosti.
Ale i tak jsem za ten čas při léčení autorce vděčná, knihu jsem nakonec dočetla a tímto se s ní tedy loučím.

5 21.04.2023

Tento příběh mi připomíná ctnostné romány Karolíny Světlé. Hlavní hrdinka, silná žena, je vystavena nástrahám na svůj charakter a mravnost.

Začátek se četl celkem dobře a děj odsýpal. Ale postupně se příběh zpomaloval, trochu točil v kruhu a jak psal básník Václav Renč ve svém dopisu Žofii Hekelové, stal se poněkud "suchý, cudný, přísný, jako rána bičem".
Konec se zase rozběhl, i když mě zklamalo, že cíl, ke kterému román spěl, si musel člověk pouze domyslet.
V průběhu čtení jsem se trochu zasekla, uvažovala dokonce, že knihu nedočtu a jen mrknu na konec, jak to s rodinou Aigenových dopadlo. Postava Terezy mě často popuzovala svoji okázalou ctností.

Autorka příběh psala ve svých dvaceti čtyřech letech jako čerstvě vdaná mladá žena. Měla své přísné ideály. I když je pravda, že pokud v jejím příběhu někdo z rodiny morálně poklesl, nebyl zatracený, pokud se snažil svoji chybu (jako například "podlehnutí muži" před svatbou) nějak napravit.

František Kožík nazval Ž. Hekelovou malou Boženou Němcovou. Já bych ji spíše přirovnala k výše zmíněné Světlé, která mravně přepjaté romány uměla dokonale a možná i více čtivě než tato autorka.
Oceňuji promyšlený příběh, který do sebe zapadá. A nakonec přečtení nelituju.

6 12.04.2023

Sáhla jsem po této knize, protože jsem chvíli předtím dočetla reportáž Tuvii Tenenboma z ortodoxního prostředí, která mi přišla poněkud chaotická a neuspořádaná, byť docela zajímavá.
Tak tady máme ucelený příběh. Hlavní hrdina a autor v jednom nám popisuje svoji krkolomnou cestu ven z ultra konzervativní komunity ve státě New York.
Z fanatického chasida, který poučoval a napomínal své bližní, účastnil se razií na podezřelé z heretismu, strhl dav k lynči na góje, se stal sekulárním Židem.

Mladík v devadesátých letech minulého století dostane poučení o ženské anatomii pár hodin před svatbou (nevěstu viděl asi sedm minut půl roku předtím), jeho těhotná manželka netuší, jak se dítě dostane ven z jejího těla, svatební noc probíhá s pověřencem rabína na telefonu, to vše jsou neskutečné věci, kterým se ani nechce uvěřit. A v knize jich najdeme mnohem více.

Důležité pro tuto společnost je slepá víra, neptat se, nepochybovat, přijímat bez odporu to, co dělali předkové a co konkrétní rabín z té které sekty považuje za dobré.
Překvapil mě i velký kult rabínů, živých i mrtvých. Přímo to odporuje přikázání neklanět se modlám.
Autor popisuje i provázanost představitelů obce s politiky, kteří za přislíbené hlasy zavírají oči nad nedodržováním amerických pravidel a do vnitřních záležitostí obce nezasahují.

Přes všechno emotivní a dojemné ovšem nemůžu říct, že by mi hlavní hrdina i přes svůj náročný osud nějak zvlášť přirostl k srdci.
Ale seznámení se se starověkou kulturou vesele prosperující a rozvíjející se v současnosti je nepochybně přínosné.

8 04.04.2023

Čtivě napsaná nenáročná jednohubka.
Chybělo mi větší rozpracování a popis motivů hlavních postav, proč se ti lidé chovali tak, jak se chovali. Vždy je něco trochu naznačeno a potom už se k tomu autorka nevrátí.
Například podivný zahradní tanec Roberta a jeho manželky. Vůbec tato postava je v příběhu opravdu hodně stručně vylíčená, i když by bylo zajímavé její motivy trochu více rozepsat.
Tak ve druhé třetině bylo jasné, kdo je hlavní záporák.
Na deštivý víkend ovšem skvělé.

8 04.04.2023

Na tuto knihu jsem se docela těšila. O nahlédnutí do jiných komunit, hlavně muslimských, není nouze. Ale o životě ortodoxních Židů toho zase až tolik napsáno nebylo.
A Tuvia Tenenbom nás informacemi na téměř 500 stranách zahltí. Dokonce tolik, že se v tom po čase začínáte ztrácet a výčet návštěv, o kterých jsou podány reportáže, začne být časem poněkud jednotvárný.

Autor sám v ortodoxním prostředí v Jeruzalémě vyrůstal, tak má to privilegium, že může nahlížet do života rodin a sekt, dávat zvídavé otázky a (ne)nacházet na ně odpovědi.
Ostatně proto i před lety z této komunity odešel. Nemohl klást otázky, bylo to zakázané.
Různé sekty litvaků, braslavských, těch, kdo preferují bílé ponožky nad černými, nosí o šábesu odlišné kaftany a jiných, spolu soupeří a nesnášejí se. Co je ovšem spojuje, je neochvějný pocit nadřazenosti nad góji a své vlastní výjimečnosti.

Zaujalo mě, jak jeden vážený rabín autorovi v klidu potvrdil, že o šabatu se zachraňuje v případě nouze možná život souvěrce, ale určitě ne život nějakého góje.

Také mě zaujaly praktiky přenesené ze starověku, kdy se ve svátek kaparot nad hlavou točí mladými kuřaty a odříkává se příslušná formule, aby na sebe tito nebozí ptáci přitáhli černé anděly špatných skutků.
A další pro mě nepochopitelné starověké rituály, o kterých se tisíce a stovky let nepochybuje, nezkoumá se jejich smysl, ale stále se praktikují.

Chybí mi tu jakýkoliv soucit se zvířaty, tolerance k jiným názorům a vyznáním, svoboda a rozvoj jednotlivce. Naprosto všudypřítomný je pocit nadřazenosti a výlučnosti.
Mně se líbí, když vysmátý dalajláma na otázku, která víra je nejlepší, odpoví: "Ta, co z vás dělá lepšího člověka."
I kdyby to měl být ateismus. Proč ne.

6 04.04.2023

Autor hned na začátku říká, že tahle jeho kniha je výjimka. Raději zapaluje svíčku, než nadává na tmu.
Někdy je ale dobré upozornit, že tma se možná nenápadně a pomalinku může blížit, i když se na první pohled třeba tváří jako světlo a i o sobě rozhlašuje, že je zářivé slunce.
A vy se nenamáhejte, přemýšlíme za vás, samozřejmě i víme a rozhodujeme, co je nejlepší.

V tomto případě příběh trochu pokulhává, ano, jak už tu někdo psal. Důležité je ovšem poselství, nenechat si kýmkoliv pomalu ukrajovat svoji svobodu.

6 03.04.2023

Autorka pokračuje ve své dobré kondici, kdy si udržuje stále skvělou úroveň i u 13. knihy.
Jak říká v doslovu, psala Skleněné domy v době, kdy jí umíral manžel. Utíkala prý každý den na pár hodit potěšit se k přátelům do Three Pines, aby to nějak zvládla a nabrala energii.
Já jsem knihu půjčila sousedce, která prožívala úplně stejné složité období jako Louise Penny. Nabírala také v kanadské vesničce sílu všechno zvládnout.
A v tom je tato spisovatelka neocenitelná. Při čtení máte opravdu pocit (a píše to v komentářích dost lidí), že se vracíte ke starým známým. Máte chuť s nimi posedět v bistru u Gabriho a Oliviera, sednout si tam u krbu s horkou čokoládou nebo jít ke Gamachovým na večeři se zasmát a poklábosit s Ruth.

Spoiler:
Proto Louise Penny odpouštím i to, že se na konci nedozvíte, jak pachatel vlastně svoji oběť zprovodil ze světa.
Vraždí se opravdu jen tak mimochodem a hlavní jsou postavy, které po dobu čtení téměř žijí vedle vás.

10 07.10.2022

Opravdu hodně přínosná kniha. To, co autoři o typech citových pout vysvětlují, jste tak nějak stejně tušili, ale nebylo to utříděné a vysvětlené.
Myslím, že by podobnou partnerskou orientační mapu měli pořídit učitelé na střední školy a ušetřili by tak někomu spoustu budoucích problémů. Ale jak říká jeden klasik: "Mladí lidé se dnes učí ve škole spoustu zajímavých věcí. Kromě toho, co je pro život nejdůležitější."

Samozřejmě se autoři nevyhnou určité generalizaci, ale to jinak nejde. Také nikde netvrdí, že musíte být 100 % jeden typ a hotovo. Spíš je to stejné jako u flegmatika, pesimisty, sangvinika a melancholika. Z každého máme něco, ale jeden více procenty převažuje.

Například vyhýbavec je jako partner nejnáročnější, ale je škála, po které se pohybuje. Pokud vám jako partner přistane ten klasický, čeká vás život plný výzev. Proč ne, jen budete připraveni a budete vědět, co vás nejspíš čeká. A také to, že ho nikdy nepředěláte a ustupovat se bude vždycky směrem k vašemu území.
A dozvíte se, že s přibývajícím věkem je jich na "partnerském trhu" nejvíce.
Zvlášť pokud máte sklony k úzkostnému vztahu, nečeká vás s nimi procházka růžovým sadem, ale spíš hromobitím a pouští.
Není na škodu nahlédnout jinému, někdy zcela opačnému typu člověka, trochu do karet. "Jak se může takhle chovat? Já bych to nikdy neudělal(a)."
Je to jeho přirozenost, jako je přirozeností psa štěkat.
Pomocí této mapy je možné se zorientovat a nedivit se. Přijímat a vědět:)

9 28.07.2022