elizabeth_ba komentáře u knih

Dostala jsem se už do druhé části série, již vypráví syn hlavní postavy z dílů předchozích, Petra ze Sioraku, – Petr Emanuel. V ději jsme se navrátili o nějaký kousek zpět a podívali se na svět tehdejší doby ještě dětskýma očima dalšího milovníka něžného pohlaví a seznámili se s postavami, které nás budou jeho životem po různou dobu a v jeho různých etapách provázet. S některými jsme se už potkali i poznali v otcově vyprávění (Jindřich IV. Veliký, Kateřina z Guise, její syn Karel, vládnoucí vévoda z Giuse a další), s některými se potkáváme nově – dauphin Ludvík, jeho nemilující matka Marie Medicejská, Charlotta z Montmorency, Tonka, Lojzka, slečna z Fonlebonu… Do živlu francouzského nám proniká i živel německý a vůbec ne ledajaký, je okouzlující, vzdělaný a dokonce i ctnostný… V případě lotrinského hraběte Františka Bassompierre sice málo, ale v případě první veliké lásky Petra Emanuela ze Sioraku – Ulriky z Lichtenbergu, příbuzné falckých kurfiřtů, pro změnu velmi. Ze začátku jsem si těžko zvykala na poněkud jiný styl, něž v knihách přeložených panem Drápalem. Po dočtení musím ale uznat, že i paní Kateřina Vinšová našla pro jazyk nové generace Sioraků ta správná slova a zachovala archaický vzhled (přechodníky apod.) a i když už nemáme „hace“ ale máme „kalhoty“, hugenoté neříkají „ovšemť“ ale „jistotně“, asi proto, že už nemají ve všemť pravdu (samozřejmě kromě vévody ze Sully), a už ani „nepřemyšlujeme“, přesto jsem nakonec spokojená, že i ta druhá (generace) nalezla a má svou (neméně krásnou) mluvu. "...proporce jeho lebky bylyť harmonické a věstily dobrý „pomysl“, jak říkával, či rozum, jak říkáme dnes my, „Přemyšlování, pomysl“: staré to výrazy, užívané i otcem, které se sice již neříkají, mě však nevím proč dojímají." (Robert Merle, Ples u vévodkyně, Nakladatelství MF, Praha 2001, s.226)

Jako úryvek nejlépe pro mě charakterizující knihu a mně se tuze zamlouvající vybírám tentokrát tento:
„Milánku, odpusťte mi!“ řekl La Surie, objal mne paží kolem ramen a přitiskl k sobě, „nemějte mi, prosím, za zlé mé veselí, jak ne, německý jazyk má pro vás tolik půvabů, že jej zbožňujete ještě dřív než jste se ho naučil! Leč pomyslete, prosím, že za týden po vašem návratu ze Saint-Germain tu němčina bude stále věrně na vás čekat se svým rozmilým „der“, „die“, „das“, rozkošným skloňováním, líbeznými složeninami a slovesem elegantně odhozeným na konec věty! (tamtéž, s. 224)

Šestým dílem, příznačně nazvaným Svítání, se končí celá tato série o životě, láskách, jednáních a dalších dobrodružstvích, která nás zavedou k papeži i do Španěl a tentokrát nebyly až tak žertovné (no, ano v dalších čtených knihách mi pak Merlův smysl pro humor chybí), jako tomu bylo v předešlých příbězích jedné generace Sioraků a jejich blízkých. Už jsem toho ve svém životě přečetla opravdu hodně (a většinu z toho ještě zde zatím nestihla ohodnotit) ale téhle historické sáze se hned tak něco nevyrovná (řekněme, že detektivky Roberta van Gulika jsou totiž trochu jiný žánr). Velký podíl na tom celém má ale také překladatel, takže mi na úplný závěr po procestování půl Evropy nezbývá říci jiného než opětovné vřelé díky autorovi, panu Merlemu a rovněž překladateli, panu Drápalovi. A přidám úryvky, jež se dokonale hodí nejen ke knize ale také k situaci, v níž se nachází dnešní svět.

"Víte-li pak, že papež, dověděv se, co bylo v Nantes vyneseno zvolal:'... tento edikt je největší špatnost, jakouž jsme si kdy představit mohli, Dovoluje věc na světě nejhorší: svobodu svědomí'" (s.500, Odeon 1998)

"Přisám svatý Antonín! Petře! Musíme se napít na tuto novinu, ježto nemá v dějinách světa oddoby! Na tento závazek skrze velikého krále dvěma náboženstvím uložený, že mají žít bok po boku v jednom království, aniž se budou vzájemně rdousit... "


To už je k první sérii skutečně vše a nezbývá mi už nic jiného než, aby mě (stejně jako našeho Jindřicha IV.) můj spánek uspal…

5 17.10.2016

Stále stejně napínavé a promyšlené a stále se od toho člověk nedokáže odtrhnout, dokud to nepřečte.

Zajímavé je, že v téměř každém díle Eadulfovi nebo Fidelmě (a dost často oběma) spadne něco na hlavu... Odlišnost od ostatních v dlouhé řadě vyprávění o irské právničce a jejím anglo-saském manželovi nacházím v tom, že tentokrát oba téměř nevytáhli paty z Cashelu... Příběh o delegaci z Říma, kdy ani my (ani zúčastnění v Irsku na Colgúově hradě) až téměř do konce nevíme, co chce a proč přijela, podle mě není úplně jednoduché čtení a už vůbec ne vhodné jako začátek příběhů o dobrodružstvích svéhlavé Irky (to je moje reakce na komentáře čtenářů nade mnou, kteří čtení knih o Fidelmě zabalili, protože začali právě touhle).

Pachatele jsem odhalila přesně v tu chvíli, kdy Fidelma odkryla všechny indície, což znamená celkem pozdě. Ačkoli si v závěru (poté co se různé osoby ne vždy úplně dobrovolně odebraly do rozličných míst - zpátky do Říma, na opuštěné ostrovy ba i do anglosaského nebe) král Colgú, princezna Fidelma i opat Ségdae docela oddechli, dopadlo to (už poněkolikáté) docela blbě, obzvláště, když jsem si po dočtení zběžně proběhla předchozí příběhy (od Eadulfova obvinění ve Fearně) a uvědomila si, kde všude jim pomohl ten, na němž musel Eadulf prokázat své nesporné lékařské umění, aby mu zachránil život (on skutečně není takový trouba, jak se tady někdy objevuje v několika komentářích, naposledy u Rubáš pro arcibiskupa). Radostné události jsme se na konci zase nedočkali, přesto je to zase plný počet a (zřejmě právě proto) napjatě očekávám nové tři příběhy (dva už jsou v Anglii vydané a jeden plánován na rok 2017).

6 10.10.2016

Jsem na tom trošku jako baron Quéribus, taky mi tolik chybí můj vřele milovaný pán Jindřich III., i když mám (a vždycky jsem měla) Navarrského, totiž krále Jindřicha IV., jinak bych se vyjadřovala jako arciligistka, tuze ráda. Po vzoru mnohých z vás nebudu tentokrát komentovat ani děj ani konání postav ani genialitu autora a překladatele, což jsem zdostatek učinila v předešlých, nýbrž přidám pár úryvků z knihy, s nimiž se ztotožňuji nebo se mi veskrze zamlouvaly a které její hrdiny (a tím i knihu samotnou) charakterizují.

Nakladatelství Odeon, 1996, s.135
„Jindřich IV., kteréhož od tohoto okamžení nadále budu na těchto stránkách s veškerou úctou, láskou a podřízeností nazývat králem, třebas se mi srdce svírá, že takto nazývám jiného vládce než svého vřele milovaného pána… Já pak, kterýž jsem hleděl na krále, kterak sem a tam přechází po velké síni domu, poslouchaje rady jemu dávané a slovíčkem na ně neodpovídaje, musím věru přiznat, že Jeho Veličenstvo nebylo tak majestátní jako můj zesnulý pán a že, jsouc zvyklé spíše být soldátem než králem, toliko s namáháním hrálo panovnickou osobnost. Mám-li být upřímný, jeho tělesnost se k tomu zdaleka tak dobře nehodila, poněvádž Navarrský měl nohy krátké, tělo dlouhé, ve své neohrabanosti byl málo elegantní, nemaje Jindřichovu královskou postavu a chůzi, jeho souměrné oudy, skvělé odění, velkolepou nehybnost, ani při pohybu jeho klidná gesta, ani při hovoru jeho libozvučné rétorství, ani rysy tváře tak jemné, ani oči tak krásné, tak výmluvné a zařící. Král jehož jsem tu viděl, páchl ležením, kůží a potem…Snídal krajíc chleba s cibulí, zapíjel to kořalkou, usínal na otýpce slámy, osmnáct hodin vydržel sedět v sedle, bojoval jako lev, uvažoval jako mudrc… Jeho tvář nebyla nijak krásná, jsouc možná přes míru tučná na jeho tělo, nos měl zahnutý a dlouhý – delší než jeho království, říkalo se při jeho nastoupení – a s tímto nosem brada měla jakousi příchylnost se spojit. Nicméně král vystupoval po svém zvyku tak nezkrotně, tak bodře, tak vesele, tak žertovně a tak duchaplně, a v každou hodinu a na každém místě nacházel pro jednoho každého slovo tak příhodné a tak lichotivé, že neznám nikoho, kdo by dokázal jeho neodolatelnému kouzlu odolat.“

Nakladatelství Odeon, 1996, s. 291
„,Nuže, barone, pravila, ,nehýbejte se, spoušť těchto bambitek je tuze jemná. Jsem věru ráda, že jste odpověděl na svoje jméno, než po pravdě měla jsem málo pochybností co do vaší osoby, jakkoli dokonalé bylo vaše přestrojení. Vaše oči vás prozradily. Zdaleka nikoli jejich tvar nebo barva, než způsoba, kterak jste na paní z Nemours pohlížel. Vaše láska horoucí k osobám našeho pohlaví, mladým či starým, vás o život připravila, barone!‘“

Nakladatelství Odeon, 1996, s. 343

(a ne, ten úryvek si nakonec nechám pro sebe, týká se vévodkyně z Nemours, neboť mě převelice těší, lichotí a dojímá, že i my, ženy ne už v rozpuku mládí s "vlasy pudrem ojíněnými", můžeme být pro někoho o dvacet let mladšího půvabné a žádoucí ;-), byť se tak děje jen v knize).

8 04.10.2016

Při svém úplně prvním čtení série jsem tuto knihu neměla k dispozici (její nové vydání jsem totiž nestihla). Až později, když už jsem ji zakoupila v antikvariátu, jsem z ní byla nadšená a to, jakým způsobem líčí Jindřicha III., se pro mě posléze stalo vzorem a inspirací, jak správně popsat mého (a Petrova) vřele milovaného pána. I můj článek o této historické osobnosti začíná právě úryvkem z komentované knihy, tak dokonalý obraz našeho Jindřicha, vlastně jednoho z našich Jindřichů (protože k těm našim, rozuměj svým a Petrovým, počítám rovněž Navarrského) kniha vykresluje. Pokud je náš Jindřich, co by Machiavelli v praxi, skutečně na scéně, nemohu Siorakově vyprávění vytknout ale vůbec, vůbec nic, řídíc se pobídkou ze s. 557 (Odeon 1986): "Spanilá čtenářko, i u vás škemrám a žebrám, byste z hloubi svého něžného srdce věnovala stejný bezmezný obdiv, jaký cítí srdce moje, neslýchanému udatenství a pevnostimého nešťastného pána zápasícího s krvelačnými poddanými." Což já tuze ráda z celého svého srdce činím...

Co se pak týče Petrova soukromého života, mám občas pocit, že některé ze zástupkyň „něžného“ pohlaví (obzvláště pak Zara) by občas potřebovaly jednu za svá něžná ouška a některé postavy (Samarcas a Larrissa) se mi zdály malinko zbytečné (jsou tam vlastně jen kvůli anglické stopě a procesu s Marií Stuartovnou), ale právě anglická námořní udatnost (no jasně, sir Drake) a její vítězství nad španělskou Armadou, která zajistila na nějakou (dosti krátkou) chvíli poklidný život a vládu i našemu Jindřichovi, je asi největší událostí tohoto Petrova diplomatického působení v utajení, v němž (jak uvidíme v dalších pokračováních) bude i nadále úspěšně pokračovat. Zbývá nám jich (těch diplomatických misí a dobrodružství) více než Jindřichova života.

Doplňuji ještě jeden úryvek z knihy. Kromě toho, jež jsem použila u svého článku, a Petrovy výzvy ke spanilým čtenářkám na niž jsem reagovala v minulém odstavci, mě zaujal i ten, jak se Petr zamýšlí, proč nemůže člověk milovat toho správného člověka, poté co bylo tolik ublíženo ctihodnému a laskavému doktoru medicíny Fogacerovi: "A čí to vina v tomto prapodivném světě, nemilujeme-li toho, kdož miluje nás, a milujeme-li tam, kdež nejsme milováni?"

8 27.09.2016

Okomentovat knihu, která popisuje Bartolomějskou noc, je vždy velmi těžké. Okomentovat knihu, která ji popisuje tak dobře a tak reálně, je ještě těžší, zvláště, když všechno přede mnou už řekli mí spolukomentátoři. Mohu stručně popsat děj, tedy kterak se Petr se Samsonem po svých slavných a velkolepých promocích v Montpellieru dostali do léčky svého souseda barona z Fontenacu, jak ji vyřešili a jak kvůli ní spolu se svými starými i novými přáteli, známými a nepřáteli unikali nástrahám města Paříže, celého francouzského království a jeho krále, k němuž přišli požádat o milost. Mohu se zamyslet nad tím, jak bych přijímala knihu, která by se snažila obhájit toto krveprolévání, které snad od starověkého Říma a pronásledování křesťanů za Nerona, Domitiana a Diokleciána nemělo obdoby. Zatím jsem ji několikrát (Královna Margot, Mládí krále Jindřicha IV. etc.) četla z pohledu pronásledovaných hugenotů, mám i Kroniku doby Karla IX., jejíž názor si nepamatuji (asi to nestálo za moc). Nebo mohu citovat kousek z knihy, kdy se pobratimstvo dozvědělo, jak se to má s city obou mladších Sioraků (podobně jako u toho staršího, Františka a stejně jako u pana otce, barona a hejtmana Jana ze Sioraku a také jak se ukáže v dalším díle jako u sestřičky Kateřiny) - "Jakže, tak daleko od Mespechu?" - "Jakže, další papeženka" - to doplním posléze přesně, nemám knihu právě teď k dispozici a jen lovím z paměti. Ve všech případech mi z toho ale vyplyne, že mám v ruce tu nejlepší historickou románovou sérii, kterou jsem kdy měla tu čest číst (no jo, řekla bych že i lepší než Lev a růže, kterou bych si ale před závěrečným posouzením, zda je tomu opravdu tak, měla zopakovat) a že od ní odcházím nikoli proto, abych rozchodila nesmysly v líčení událostí (jako se mi stává u Vondrušky), ale abych strávila nápor citů a geniálnost napsaného. No prostě, crede mihi experto Roberto (ať už je tím zkušeným Robertem, jemuž máme věřit, mistr van Gulik a nebo mistr Merle). A už vězím po uši v dalším díle, který jsem při své předchozí četbě hodnotila nejvýš, no ano, jelikož pojednává o mém (a Petrem ze Sioraku rovněž) vřele milovaném pánovi Jindřichu III.

8 21.09.2016

Když jsem tuto knihu četla poprvé, tak jsem stejně jako hlavní hrdinové studovala, Petr se Samsonem v Montpelliéru, já v Olomouci. Teď jsem pro změnu ve věku, kdy Petr ze Sioraku píše své paměti ;-) Tenkrát jsem přiřadila historickým i fiktivním postavám jména ze svého reálného života a prožívala s nimi radosti i trampoty (a že jich tentokrát bylo nemálo, včetně několika poprav, vylíčených velmi reálně, přesto však se stejnou lidskostí, jako to dokázali mistr van Gulik a paní Naďa Horáková, jejichž líčení přece jen bylo asi malinko děsivější) vitae studiosae, studentského života. Nyní, když jejich příhody znovu čtu a pokud si vzpomenu, kdo byl kdo (vzpomněla jsem si kupříkladu kromě hlavních hrdinů i u hejtmana Cossolata), tak si také vzpomenu, co jsem tehdy asi dělala (a s kým). :-)) Chtěla bych ještě rovněž doplnit nějakou citaci, což učiním odpoledne a znovu poděkovat autorovi a překladateli (i když si má slova nemohou přečíst). Asi přečtu i nějakou další autorovu knihu kromě této ságy, protože už teď vím, že až dočtu budu moc a moc smutná, neboť rozloučením s Merlovými hrdiny ztratím i kus sebe sama.

8 14.09.2016

Před mnoha a mnoha léty (při době svých studií na VŠ) jsem se do série Roberta Merla a jeho hrdinů doslova zamilovala, z jejího opětovného čtení jsem tudíž měla dlouho strach, uběhlo mezitím téměř čtvrt století. Musím ale spokojeně říci, že pan Merle (i když romány paní Vaňkové mám taky ráda a mezi jejich příběhy lze najít i shodné rysy) pro mě i dnes zůstal tím nejlepším a nejoblíbenějším autorem historické beletrie. Jeho líčení osudů rodiny Siorakových, jejich lásek a přátel i nepřátel ve století reformace a protireformace totě pravý skvost. Milujeme a nenávidíme, obáváme se a radujeme se, smějeme se a brečíme spolu s hrdiny v době, kdy lidský život bližního měl ještě mnohem menší cenu než za vrcholného středověku, a to ať se jednalo o pána, kmána, kněze, vojevůdce nebo i samotného pána a vladaře. Ani při velikém přemyšlování na knize nenalézám sebemenší chybičky a každému, většinu našich autorů z toho nevyjímaje (těm jako lekci k doplnění kursu tvůrčího psaní) příběh života bratří Siorakových – Petra, Samsona, ba i Františka, pobratimstva, přeurozené matky Isabely, kojné a chůvy Barberiny, její dcerky Héličky a mnoha dalších urozených i neurozených, katolíků i reformovaných, vřele doporučuji. Starobylý jazyk (sice odlišný ale přesto připomínající také Šustu nebo Palackého) považuji za mocný plus díla a skládám hold nejen autorovi ale i překladateli. No a doslov pana Polišenského, i když psán pohledem z doby socialismu, taky zajímavý, takže se vrhám na čtení druhého dílu o letech studií Petra a Samsona v Montpeliéru. PS: Láska mezi Samsonem a Gertrudou z Luku jest to nejromantičtější, co jsem snad kdy v hist. románu přečetla, a ani léta na tom neodkázala nic změnit, takže já nejsem jen spokojená, já jsem prostě nadšená a smutná, že dílů je pouze třináct (a to si ještě pamatuju, že od Ples u vévodkyně to už nebylo ono).

18 06.09.2016

I mě mrzí, že se jedná o poslední díl a nedozvíme se, jak to dopadne s Adélkou, Gyltou, Mansurem, Alií, Ulfem, Rowleym, Emmou a Roetgerem (i když tam to vlastně víme), O'Donellem a dalšími, kteří přijali Jindřicha Plantageneta za svého krále. Konec je takový správně otevřený, že si může jejich osudy dopovědět každý sám. Novou postavu, admirála O'Donella, jsem si oblíbila o dost dříve než Adélka, i když o něco později než Jindřich a není divu, že ho Rowley nemá rád... A vrátil se nám Ulf ze studíí, což je také dobře. Změna prostředí (Akvitánie, Francie, Sicílie...) této detektivní road movie prospěla, i když se na konci (téměř) všichni rádi vracejí zpět do Anglie. Třeba se autorčina dcera pustí do pokračování, obávám se ale, že už to stejně nebude ono.

5 29.08.2016

Jak nemám moc ráda knihy, kde se vyskytuje král Artuš, tak se mi tenhle Adélčin příběh zamlouval. A rovnou ze série nejvíce. Možná proto, že král Artuš byl do příběhu jen umně zakomponován a příběh na něm nebyl vystavěn, spíše ale proto, že se objevily nové a sympatické postavy (Emma a zejména její rytíř, i když Essen teda není v Sasku) a doplnily ty, které jsem si oblíbila už během prvního dílu. Rozuzlení není tak zřejmé jako v předchozích dvou dílech, i když osoby, jichž se záležitost týká se zase dají celkem snadno odhadnout. Ostrov malomocných (myslím, že jsme se s ním setkali už v prvním díle) a les s psanci, jakož i výlet do anglického středověkého práva, s tím vším jsem byla spokojená, Adélčino lékařské umění už to jen celé doplnilo. Oceňuji i více romantiky, než v minulém díle o Eleonoře Akvitánské.

4 28.08.2016

Aspiruje na mou nejrychleji přečtenou knihu. Čtení započato v 15:00 a skončeno někdy kolem 22h, přičemž jsem u toho ještě zvládla sledovat olympiádu. První polovinu knihy jsem přečetla ve společnosti a byla nabádána, abych po přečtení nepoužívala slova Báry Strýcové (což se nakonec podařilo - nepoužila jsem je). Že bych však byla spokojena ba dokonce nadšena se taky říci nedá. Myslela jsem, že se dozvíme i něco o vraždě Václava III., že aspoň pan Melichar z Roupova bude mít na závěr na ni nějaký názor, ale zúžilo se to na zprofanovaného Durynka Konráda z Botenštejna a směr, kdo si vraždu objednal, který autor naznačil setkáním ve vojenském ležení u Olomouce (s řešením z mnoha důvodů nesouhlasím). Samotná zápletka žhářství a vraždění ve tvrzích kolem Roupova byla sice zajímavá, leč snadno odhadnutelná. Ale jako odpočinkové čtení do autobusu, hospody, jako doplněk ke sledování olympiády či na dovolenou se to dá.

2 09.08.2016

Opět zápletka, která by se zamlouvala i páteru Knoxovi, objednavatele vražd jsem uhodla bez problémů, s pachatelem jsem měla menší problém. ;-) Bohužel, jsem si neoblíbila žádnou další postavu, asi po zkušenosti z minulého dílu (a hlavně předchozího čtení, kdy jsem to četla poprvé) jsem se o to ani moc nepokoušela. Prostě Adélka, Gylta, Mansur, Rowley, Jindřich a dost. Teď jsem začala číst pokračování příběhu Emmy, (ve třetím díle o králi Artušovi) tak snad si mě získá ona, tady pro to měla málo prostoru a příležitostí. Uvidíme, jestli se zápletku ve třetím díle pokusí autorka vystavět malinko jinak než v prvních dvou a snad se i něco poučím z dějin Walesu.

1 08.08.2016

O anglickou historii se (s výjimkou Alžběty Tudorovny, kde mě vždycky fascinovaly její podivuhodné vztahy s docela zajímavými muži) nezajímám, takže by mě nechalo zcela chladnou, kdyby se autorce do historických skutečností vloudila chybka. Místy děsivé vyprávění o době stabilizace po bojích Štěpána s Markétou se zvláště zvrhlými pachateli (kdo vraždí děti ani jiný být nemůže). Zápletka byla přesně podle "dobrého" pátera Knoxe a závěr s králem ve stylu Deus ex machina poněkud krvavý (doslova a do písmene) a nevím jestli by v té době (byť jen obrazně) někdo někoho poslal do Indie. Ale tohle byla taková ta skutečná historická detektivka (pohádka pro dospělé - zlo potrestáno, dobro - no, řekněme odměněno) byť jsem četla mnohé o dost lepší (van Gulik, Tremayne) a prvky červené knihovny se tam skutečně najít daly, ale Adélku jsem si oblíbila (jinak bych jí takhle neříkala) a budu pokračovat znovu přečtením jejich dalších osudů. PS: Soudíc nejen dle této knihy ale i dalších historických a současných skutečností se asi v Durynsku rodí pěkní lidé...

1 27.07.2016

Tak to bychom měli... Celá série dokončena a dočtena. Dokonce jsem nevydržela a musela se podívat na konec... (A ne, nepřečetla jsem si konečné rozuzlení, jen mě zajímalo, jak to dopadlo s jednou postavou. Jo, s ní ještě dobře). A ne, toto opravdu nejsou klasické pohádky pro dospělé, za které jinak detektivky považuji a s nimiž tak ráda sním a pohybuji se v úplně jiných zemích, staletích a dimenzích. Dopadlo to celé jako v životě - s některými dobře, s některými špatně (za všechno v životě se musí dříve či později skládat účty a s čím, kdo zachází tím také sejde...), něco se uzavřelo, něco zůstalo otevřené, snad, aby autorka mohla pokračovat s jinými postavami v hlavní roli jako třeba Lindsay Davisová. Ještě na cca 330. straně jsem uvažovala o pěti hvězdičkách, úplný konec byl ale z těch méně pravděpodobných a přemýšlela jsem, že lidé z Orientu jsou prostě jiní. Ve výsledku z toho nakonec byly čtyři (a docela poctivé). Soudce Ti to prostě zase nebyl (i když jeho závěrečný díl Vražda v Kantonu už asi nikdy mnou čten nebude - tolik smutku bych už znova neskousla, k tomuto se klidně později vrátím aniž by při novém čtení mé srdce krvácelo ;-)).

3 21.07.2016

Výborné jako vždy, skví se to celé "van gulikovskou" logikou a nepustí to člověka, dokud to celé nepřečte (mně to trvalo dva dny). Je to tentokrát velmi děsivé (zvláště pro člověka citlivější povahy a schopností vcítit se do osudů jiných) a bez kapky humoru jako pokaždé, když se dostaneme (byť jen) blízko opatství Lios Mhór a potkáme nějakou princeznu z rodu Déisi (potkali jsme jich už několik, my i Filelma, a skoro nikdy to pro nás nedopadlo dobře), Fidelma smyslem pro humor taky moc neoplývá (Eadulf sem tam zahláškuje, ale do atmosféry tohoto příběhu by se stejně víc ani nehodilo). Ačkoli i tentokrát všechno dobře dopadne, hořká pachuť jedovatých hub po rozuzlení (pachatele i motiv jsem nalezla) neopouští nejen Fidelmu s Eadulfem, ale ani nás, tedy čtenáře.

4 23.05.2016

Pokud mohu soudit, učebnice se mi zdála o něco lepší než skripta prof. Bartoňka. Ale i tady je znát absence slovníku (stejně jako u výše zmíněných skript se naštěstí pro mě našli ti, již slovník sestavili, za což jim moc děkuju) a pořád některé věci považuji za lépe zpracované u J. Pecha v Latině pro gymnázia (např. užití slovesa vinco, zápor v latině, konjunktiv prézentu a imperfekta ve větě hlavní nebo genitiv celkový zájmen) ale jiné (např. slovesa v pasivu a jejich překlady do češtiny ve větách i u sloves, které nemají český ekvivalent - např. "bát se" nebo "pomáhat" a spousta cvičení k tomu, včetně převodů z aktiva do pasiva nebo i výklad číslovek) jsou naprosto dokonalé, a tak nevidím žádný důvod brát hvězdičku. Navíc nevím, zda se něco z toho, co mi v prvním díle chybělo, neobjeví v tom druhém. Kladně hodnotím také "výcuc" z gramatiky na netu. Snad jen ještě jedna připomínka, nejsem si jista, zda je kniha vhodná pro úplného začátečníka, ale nejsem žádný lingvista, tak třeba by pro jazykově nadanějšího člověka toto nepředstavovalo žádný problém.

1 19.05.2016

U knihy platí přibližně to, co platilo u seriálu (který jsem viděla dříve, než četla knihu, a tudíž jsem jím byla ovlivněna), velmi dobrý historický román (autorovy historické znalosti ani to, že je podle mínění kolegyňky Surikaty "předvádí", mi nikterak nevadí), ale jako detektivka trochu poslabší, na počátku jsem se vůbec nemohla začíst (nepomohlo ani to, že jsem postavy znala a tzv. měla před očima), a protože jsem zatím postrádala své oblíbené dětičky (ve filmovém zpracování několikrát Nicholasovi zachránily život a mně občas hodnocení celého seriálového dílu) a i postava La Satine se mi ve filmu líbila více, nebude to pět hvězdiček ale jen čtyři s tím, že vyjde-li nějaký další díl česky, ráda si ho přečtu.

4 16.05.2016

Tak kolega ivoiro má ohledně napětí v knize pravdu. Rozuzlení přišlo až v samotném závěru. Opět ale se autor nevyhnul chybám (a nejen těm historickým). Dcera Ludmila už je zase starší než syn Oldřich (a vzhledem k tomu, že jejich dětské hašteření mělo podstatný vliv na řešení případu, považuji to tentokrát za pochybení dosti zásadní, hlavně proto, že jsem opět nabyla pocitu, že autorovi opravdu nestojíme za to, aby si na svých příbězích dal záležet). Druhou chybou potom je, že pan Vondruška zapomněl, že Smila z Lichtemburka nechal (a podotýkám, že zcela v souladu s historickými skutečnostmi) zemřít v době, kdy se odehrávala Msta písecké panny, a zase nejen v nyní komentované, ale i v časově následující (a dosud poslední) Zločin na Bezdězu s ním vesele počítá (V Apage satanas se jedná o svatbě Marka z Vartemberka s jeho dcerou, ve Zločin na Bezdězu už je tato dáma pak Oldřichovou a Ludmilinou švagrovou). Do řešení případu se zapojí všichni pomocníci, dále rytíři johanité a inkvizitor vyslaný samotným papežem. Jo, mimochodem, ta anotace se někomu hodně nepovedla. Otec Anny z Rohozce exorcistu (ani inkvizici) do Čech rozhodně nepozval.

A jelikož jsem zároveň dočetla i dříve komentovaný Zločin na Bezdězu, pokusím se ohodnotit celou sérii, jaký z ní mám pocit, těsně po kompletním dočtení, kdy se (i přes veškeré své výhrady) docela těším na Nitranskou bránu smrti. Hodnotím ji (tu sérii) mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Žádná z knížek podle mě nebyla „výtečná“ (jak často píše autor, zejména pak o medovině, pomocí níž bývá vyřešena většina případů), ale pár jich bylo velmi dobrých (Msta písecké panny, Ďáblův sluha, Smrt ve Vratislavi, Olomoucký bestiář, Adventní kletba, Vražda v ambitu), pak byly ty dobré (to je většina). Králův dluh a Tajemství abatyše z Assisi řadím mezi ty horší (oba zachraňuje Světlana, pro mě asi nejsympatičtější postava ze série) a na samotném chvostu jsou u mě dvě, které pokládám za vyloženě špatné (Podivná svatba na Lichnici a Znamení rožmberské růže). Kdybych měla vybrat nej a nej, tak nejlepší byl Olomoucký bestiář, nejhorší asi ta Lichnice. Když pominu ty dvě, pomyslně zaujímající poslední místa, tak jsem byla (stejně jako s řadou o Jiřím Adamovi z Dobronína) docela spokojená a jen nerada se s Oldřichem, jehož jsem si rovněž oblíbila (jen kdyby neměl tak zmatené rodinné vztahy...) i mnoha dalšími postavami jednotlivých příběhů, včetně králových dcer, loučila.

6 10.05.2016

Tak což o to, o napětí v knize opravdu není nouze. Trochu jiná než ostatní "Oldřichovky", opět jsme se vrátili na Moravu a do Olomouce (i když tam jen Ota a jen na skok) a tentokrát navštívíme několik klášterů v Brně, židovské město, valonský šenk a brněnské podsvětí a vypravíme se (i když zase jen krátce) i do okolí Brna. Pátráme (nejen) po knize a po daleké a blízké minulosti( potkáme se s pány z Plumlova a s Pajskrtem z Pajreku, tak prima jméno, to hned tak někdo nevymyslí), dokonce zavzpomínáme i na Cyrila s Metodějem a dobu bojů s Wichingem a moravských knížat s Ludvíkem Němcem. Bez připomínek samozřejmě ani tato není - tak brzo po založení inkvizice se v Čechách a na Moravě rozhodně neupalovalo a vztah Přemysla Otakara II. s představiteli církve nebyl tolik napjatý, jak je líčen v knihách pana Vondrušky, PO II. nebyl ani Fridrich II., potažmo jiný Štauf (i když Štauf byl po mámě taky, takže, inu kdo ví, možná na tom něco pravdy přece jen bude) ani Václav IV., kteří opravdu takto mizerné vztahy s církví měli. Jako čtení, když se nemohu soustředit na pořádnou knihu, tj. na víkend k rodičům nebo do autobusu, ale dost dobrý.

6 06.05.2016

S českou šlechtou, královskými a církevními hodnostáři se to v knihách pana Vondrušky má asi tak jako s lidmi v Midsomeru, už jsou skoro všichni zavraždění nebo potrestaní, takže sem tam nějací musejí znovu obživnout, aby nechyběli. No nic, zrovna tenhle příběh je hodně dobrý a Ota míří stále výš, posledně se "skamarádil" s dcerou purkrabího, tentokrát dokonce s dcerou někoho ještě mocnějšího... A po Vítkovcích a pánech z Dubé jsme se tentokrát ocitli u králova zetě Bavora ze Strakonic a mezi Buzici (konkrétně pány z Valdeka), kde někdo vraždí zvláště hrozným způsobem. Příčinu (tentokrát obzvlášť zamotanou) je třeba hledat v minulosti (té velmi blízké i té vzdálenější). Byl zde vzpomenut i princ Konradin (ne, nebyl řádně zvolený římský král, ale nějak mi nevadí, že ho jím autor nazval), i když spíše jen mimochodem, neboť se hovořilo (ne příliš pochvalně o jeho příteli a spojenci Fridrichu Bádenském) a dost pochybuju, že by český král přijel v roce 1268 ze Štýrska v dobré náladě, neboť jednání se štýrskými pány (které posléze probíhalo ve slezské Třebnici) se poněkud protáhlo a zkomplikovalo. Ale jinak opravdu docela dobré.

6 02.05.2016