elizabeth_ba komentáře u knih

Máme tady druhý případ, který řeší M. Valerius Corvinus, mně velmi sympatický "rudý lemoun". Záhadná smrt Germanica patří jednoznačně k tomu nejzajímavějšímu a nejznámějšímu z tajemstvím opředených smrtí ve starém Římě. (No na přirozené smrti Augusta toho mnoho nenajdeme a na profláknuté vraždě Julka Caesara už vůbec ne). A já samou radostí nad touto povedenou sérii, načala hned její další díl (Pekařku z Lydie, i když si nejsem jistá, zda to neměl být spíše Seianus).

"Jo. To sedělo. Vysvětlovalo to teatrální chování v Germánii a jeho návštěvu na místě Varova masakru, kde podle všech předpokladů miláček Říma doslova ronil slzy nad zbytky zmasakrovaných legií, než z nich posbíral to, co zůstalo, aby je mohli pohřbít. Bohabojný a jemnocitný. Chápal jsem, jak to Secundus myslí; z Germanika sálalo tolik upřímnosti, že jste jí měli plné zuby. Ani já jsem neměl bohabojné hrdiny příliš v lásce. Vergiliova Aenea jsem z duše nenáviděl už ve škole; a stejně jako Aenea i Germanika bych považoval za sympatičtější osobnost, kdyby jenom jedinkrát v životě šel na zajíce, a střelil kočku."

4 11.12.2019

Vzhledem k tomu, že někteří současní Germáni, kteří pocházejí z okolí Teutoburského lesa, jsou fakt luxusní fešáci, těšila jsem se na vykutáleného cheruského prince Hermanna (Arminia). Člověk si se zájmem přečte, jak se Augustovy stesky po prošustrovaných legiích za Rýnem (Vare rede mihi legiones meas), dají vhodně spojit s vypovězením vnučky Julie a je na výsost spokojen. Po opětovném dočtení poslední knihy této série přeložené do češtiny budu plynule pokračovat s originálem. A i když mám (vzhledem ke své jazykové vybavenosti, či spíše nevybavenosti) trošku obavu z pochopení humoru a nadsázky v těchto knihách, je to tak dobrý, že se o to musím alespoň pokusit.

"Kdybyste se ho snažili přimět mluvit o normálních věcech, jako třeba jak si v poslední době stojí na závodní dráze modří nebo kdo byl kdo na včerejší párty, asi by vám odpověděl jenom zabručením. Ale zeptejte se ho na vývoj pravopisu od primitivních počátků až do současnosti v souvislosti s epigrafickými důkazy pro posun samohlásek v hovorovém jazyce a nebudete ho moct zastavit. No jo. Každej jsme ňákej."

5 06.12.2019

I tuto knihu jsem už měla přečtenou v originále (stejně jako Monk who wanished), takže rozuzlení jsem znala předem. To mi ale nezabránilo dát jako obvykle pět hvězdiček, i když mám několik přestože, neboť nalézám také spoustu důvodů proč tak učinit.

Nejprve ta přestože
1. znovu máme binec v mumanských brehonech, Fidelma odjíždí na území Uí Fidgente v zastoupení svého bratra, krále, a jeho brehona Ailína (který ale už na konci Ďáblovy pečeti byl odvolán a nahrazen Fíthelem). Naštěstí v té následující už je to dobře.
2. V seznamu osob se stále uvádí, že Eadulf je Fidelmin společník, ačkoliv i ona sama v knize uvádí na pravou míru, že není její druh ale manžel.
3. Všechny knihy si začínají být podobné. Fidelma s Eadulfem doputují do nějakého kláštera, který se ukáže být semeništěm zla. To pak spolu odhalí a vymýtí, i když často ne důsledně a do kořene.
4. Žádná žena, která měla moc a urozený původ (samozřejmě kromě Fidelmy) za nic nestála (čest výjimkám jako princezna Gélgeis z Durlus Éile nebo ta dívka z Bretaně z dílu Holubice smrti).


No a teď teda klady a důvody pro vysoké hodnoceni:
1. Není to žádná červená knihovna. Tady dokonce není ani náznak romantiky, ačkoli nám přibyl jeden manželský pár. Na rozdíl např. od Holubice smrti, Sedmé polnice nebo Druhé smrti. Co taky v manželství s romantickou láskou, že... :-))
2. Sice jsme přišli o Ségdaeho, čestného a laskavého opata z Imleachu, ale má zdatného nástupce. Tady mám i malé přestože... Vzhledem k tomu, že byl nejvyšší duchovní Mumanu a jejich přítel, čekala jsem ve vyšetřování od Eadulfa a Fidelmy trochu méně chladu. Při prvním čtení v angličtině jsem dokonce marně doufala, že se nakonec dozvíme, že šlo o omyl a zavražděná osoba byl někdo jiný. Všechny podobně doufající musím zklamat, jelikož tomu tak není.
3. Setkali jsme se opět s válečným pánem Conrím a taky se synovcem bratra Conchobhara Deogairem, ačkoliv zrovna tahle linie se mi vzhledem k různým schvalovacím procesům rodinnou radou (derbfine) zdála poněkud nepravděpodobná.
4. Fidelma byla nařčena z mimomanželského vztahu. I když jen v náznaku a rychle zase bylo toto obvinění staženo. Eadulf se i tak málem popral...

Snad mě to konečně popostrčí k dočtení předposlední dosud vydané knihy v originále. Její čtení mi po několika úspěšně zdolaných, tentokrát nešlo vůbec a musela jsem ho odložit. Tak se do Bloodmoon pokusím ještě jednou začíst a doufám, že se mi to podaří, dříve než vyjde v češtině...

6 11.11.2019

Mám pocit, že autor jsa doma na Slovensku, tady v Horních Uhrách (no, zkuste tenhle název říct nějakému Slovákovi, uvidíte, co to způsobí), píše o mnoho lépe. Velká spokojenost, uvítala bych snad jen trochu delší příběh. Dobrodružství, láska, válka, vše v jednom a vše podané čtivě a krásným jazykem. A dík i tomu, kdo to překládal, že nejsme ztraceni v překladu... :-)

19 22.05.2019

Bohužel jsem knihu četla po posledním díle Zdislava a byla příliš plná očekávání. Nemyslím si, že by paní Koubková nebyla vypsaná (aspoň v současné době se mi zdá vypsaná až dost), protože občas v řádcích problesklo to kouzlo, které jsem zaznamenala, jak v její knize o Závišovi, tak v některých dílech Zdislava. Možná to bylo tématem, které úplně nesedí (sama s tím mám své zkušenosti) nebo množstvím postav, z nichž některé lze považovat za zbytečné, a tak i když si rozhodně nemyslím, že by znalosti autorky byly na úrovni středoškolského průměru (to pán níže dnešní úroveň vzdělanosti v dějepisu dost přeceňuje), přesto myslím, že to umí i lépe. Její Václav je i tak ale postava sympatická a osudy některých budou snad pokračovat i v knize o Boleslavovi, tak se vrhnu i na ni...

Ani tady se mi nelíbí, jak se vyskytuje nevraživost mezi českým a německým národem, když ty vůbec ještě v podstatě neexistovaly. Na druhou stranu, co bych vlastně chtěla, když celá historiografie píše v tomto duchu a historie je historií vlastně teprve od doby národního obrození ( ty bych všechny s chutí kopla do pozadí, i když si vážím a mám ráda Palackého, tak tohle jim mám dost za zlé).

9 08.04.2019

Později napíši podrobnější komentář, ale jedno bych chtěla udělat hned. Poděkovat paní Koubkové nejen za tento naprosto perfektní díl ale za celou sérii o Zdislavovi z Rysína. Po dočtení jsem měla úplně stejný pocit jako před mnoha lety při Rytíři zelené růže. Úžasné a pro mě neměl tenhle Zdislavův příběh chybu, dobře vystavený příběh, uvěřitelná zápletka i romantika v podobě smaragdově zelených očí i závoje. A moji úžasní a krásní Vítkovci, k nimž se sice na počátku devadesátých let třináctého věku nebylo radno hlásit, ale nyní už se zase objevovali v popředí a hřáli na výsluní. Taky doslov byl napsán tak, jak si myslím, že by k historickým detektivkám nebo románům měl (a navíc si neobyčejně vážím autorčiných slov a poděkování v něm). Nerada bych u ostatních čtenářů vzbudila přehnaná očekávání, ale za mě bych dala klidně i šest hvězd, byla jsem naprosto spokojená. A ráda si od autorky přečtu cokoliv, ať už pokračování Zdíkova životního příběhu nebo příběhu kohokoliv jiného. Moc děkuji a těším se na další knihy.

14 30.03.2019

Přečteno v originále i v českém překladu. Začínám chápat Vondruškovy fanoušky a příznivce jeho knih a detektivek. Mají prostě rádi jeho styl psaní, oblíbili si jeho postavy. Já to mám teď naprosto identické s Peterem Beresfordem Ellisem (tedy panem Tremaynem). Co dále ještě dodat po upoutávce (viz https://www.databazeknih.cz/bloger/elizabeth-ba-79524), kterou jsem vytvořila při příležitosti vydání knihy v češtině, abych vás co nejvíce přitáhla k přečtení?
Po přečtení originálu mě napadlo několik pro a proti, ale i když jsem jich vypsala poměrně hodně už do upoutávky, něco jsem musela nechat také na vás, abyste i vy mohli napsat nějaké nové „protože“ a „přestože“. A něco mi také muselo zůstat do to do tohoto komentáře. Jsou to zase spíše postřehy, podněty k vyhledání historických postav nebo skutečností a některé časem doplním a nebo přepracuji.

Takže, proč zas, jako všechny knihy o Fidelmě (a Eadulfovi) hodnotím pěti hvězdičkami a těším se na každý nový díl o nich a jejich přátelích (momentálně čtu druhou knihu Fidelminých krátkých příběhů)?

1. Jsem si velmi oblíbila bratra Conchobhara.
2. Dozvíme se něco o životě bl. Ailbeho, který jako první přinesl křesťanství do Irska.
3. Líbí se mi stříbrné spony na pláštích irských šlechticů a klanových náčelníků.
4. K výslovnosti (kterou mimochodem pěkně "zazdila" paní překladatelka) a významu Eadulfova jména autor přidává jeho velice potěšující popis… (pro ty, jenž by se nedostali k originálu, tak ta výslovnost je Ách – dolf, nejspíš překladatelku vyděsila podobnost s jistým neblaze proslulým skoro jmenovcem).
5. Pokračuje příběh o nepřátelství mezi Eoghanachty a Uí Neil, a přidává se i boj mezi Imleachem a Armaghem (Ard Macha). Ve druhém případě jde o prvenství mezi církevními komunitami, v tom prvním dokonce o vládu nad celým Irskem, které autor už nastínil v předešlé knize Údolí smrti.
6. Ten, kdo jednou zavraždí, ať je jeho důvod jakýkoliv, může svůj čin zopakovat. Je třeba jej zastavit, dokud je čas, tady to bohužel dvojice našich hrdinů neudělá…
7. Zase se nějaký čestný pitomec domnívá, že za spiknutím proti bratrovi stojí Fidelma, (stejně jako princezna Gélgeis a její básník v Sedmá polnice), a vytvoří tak pěkný chaos, a to celé jen proto, že byla Fidelma dlouho pryč z Mumanu (studia, Northumbie, Řím, Itálie) a ještě se navíc "kamarádí" s Eadulfem.
8. Musím si zjistit vztahy mezi Cathalem (král Mumanu před Colgúem, do událostí v Nechte maličkých) a Aililem, vystupujícím v Sedmá polnice. Tím taky vztah mezi Aililem a Finguinem… Začínám mít v Eoghanachtech stejný (s odpuštěním) chlív jako s potomky vládce Uí Fidgente Eoganana (z ostatních dílů vyplývají dvoje dvojčata a ještě jeden syn, což neodpovídá dokumentům z jistého kláštera v díle Pán duší).
9. Málem nebyla podepsána důležitá smlouva.
10. Chci si zjistit více o opatu Ségdaem, stejně jako jsem to dříve učinila u vládnoucí linie království Mumanu. Zda se jedná o skutečnou postavu apod. Čestný duchovní ve vysoké pozici je totiž i v Irsku sedmého století velká vzácnost.
11. A drobné náznaky nefungují… Nefungují ani větší náznaky. Nefungují totiž jakékoliv náznaky. Eadulfe, musíš jí to říci! Nebo „I ad graecum pí“.

12 11.02.2019

Začátek a konec byly trochu podivné. Začátek proto, že si Fidelma nevzpomínala na řecký oheň (copak asi teda dělala v Bretani v příběhu Holubice smrti ?). A pak konec, kde si autor či překladatelka (při soudním jednání před králem Colgúem a vrchním brehonem) popletli nejvyššího církevního představitele království Mumanu a opata z Imleachu - Ségdeho s nejvyšším opatem ze severu z opatství Ard Macha - Ségenem. Mezitím zvlášť, když se Fidelma zase nepohodla s Eadulfem a pátrali každý na vlastní pěst, to nemělo chybu. Dokonce se tam objevilo i mnou dlouho očekávané těhotenství, i když vůbec ne tak, jak jsem chtěla a doufala. Ale (jako vždy) to dobře dopadlo a konečně si tentokrát dívku z cest nepřivedl Gormán ale Enda. Vlastně mu ji přivedl Eadulf, který tady zanechává super dojem, dokud se ovšem nepokouší odhadovat lidi. V tomto se liší od Bootha, který naopak v tomto vynikal.

Celkové hodnocení podle mě zase moc dobré a snad to těhotenství příště už konečně nastane tam, kde má... A tak rovnou vznáším dotaz na nakladatelství, kdy můžeme očekávat další díl? :-))

8 23.04.2018

Určitě to nebylo špatné, leč předchozí Záhada zlatodolu se mi zamlouvala více. Sice mě potěšila opětovná setkání s Hermanem a Ojířem, ale ačkoli se vlastně hrálo o život druhého jmenovaného, příliš jsme si jich neužili. Hermana jen při návštěvě v milevském klášteře a při krátkém setkání se Zdíkem u Přibíka; a uvězněného Ojíře také při krátkých setkáních s kolegou johanitou a při záchraně jeho života. Jednak jsem uhodla pachatele (vodítko bylo příliš nápadné) a jednak jsem postrádala romantiku z louňovského kláštera (a jeho okolí), protože Anna a Kateřina byly velmi atraktivní avšak něhu rovněž dvou sester (pro změnu nikoliv pokrevních ale řádových) z předchozího příběhu jsem u nich hledala marně. Potěšilo mě setkání se Zdíkovým učitelem Přibíkem, ale zklamal mě konec, no aspoň se budu těšit na pokračování, jestli se ještě může všechno v dobré obrátit...

Za poslední zklamání už nemůže ani příběh ani autorka, ale nakladatelství, lépe řečeno e-kniha, která se mi hodně špatně četla. Možná jsem jen zvolila špatný formát, ale chyběla zde písmena i oddělení odstavců.

Knihu mohu (zejména ženám) rozhodně doporučit, můj dojem z vyprávění je velmi dobrý, asi tak zhruba jako ze začátku série; ale ze záhady kolem zlatodolu dojmu vynikajícího (dosud nejlepšího ze všech čtyř) už kniha nedosáhla (přesně jak jsem napsala v úvodu svého komentáře).

7 19.02.2018

Opět se nám ztratilo celé společenství, tentokrát sester z opatství na území Uí Fidgente. A jejich matka představená, která s nimi cestovala, je nalezena zavražděná. A jelikož byla teta válečného pána Conrího, je k vyřešení případu pozvána Fidelma, již i tentokrát provází poněkud otrávený Eadulf. Počítal totiž s tím, že se budou chystat na svatbu a nikoli řešit další případ mimo Cashel. Příběh trochu připomíná Holubici smrti, rozuzlení spíše Vykoupení krví. Ohledně Eogananových potomků pak čtenáři vytane na mysli otázka zcela opačná k Cimrmanově (jenž se Antona Pavloviče ptal, jestli dvě sestry není málo) a to, zda jich náhodou není příliš... Navíc se dokument obsahující rodokmen vládců Uí Fidgente, dochovaný v knihovně opatství neshoduje se skutečnostmi později se objevivšími ve Vykoupení krví. No ale co už. Konec dobrý, všechno dobré, jak s oblibou říkávali rovněž čas od času oba hlavní představitelé této detektivní série.

7 19.01.2018

Britony jsem si moc neoblíbila, byť záhada ztráty celého společenství mnichů z hraniční oblasti několika velšských království (do níž se ne zcela dobrovolně zapletou i Sasové), byla celkem zajímavá.

Jedna záhada nám však stále přetrvává a být Eadulfem, tak bych k otcovství malého Alchúa byla dosti skeptická, protože ať počítám jak počítám, stále mi to nějak s děťátkem s rusými vlásky, byť s laskavě hnědýma očima nesedí... Na konečný verdikt je potřeba vyčkat, až Vyšehrad vydá i knihu o Fidelmině pouti do Compostelly, ale odehrává-li se Eadulfovo obvinění z vraždy v království Laigin v říjnu (tento ve Wallesu v listopadu) a Alchú se narodí v červnu, tak je to prostě brzy ;-))

5 05.01.2018

Jak jsem si zvykla přirovnávat jednotlivé díly ze série ke slavným detektivkám Agathy Christie, tak tahle je takové V hotelu Bertram... Každý má v sobě nějakou pořádnou špatnost a v něčem jede, snad kromě Fidelmy a kapitána lodi Rosse. Člověk by byl v pokušení podezřívat i Eadulfa z toho, že se nějak zapletl s Uí Fidgente... U autora platí nikoli "za vším hledej ne ženu", ale tento odbojný klan nebo sousední království Laigin. Na střídačku za to jedni nebo druzí mohou, popřípadě se spolčí, i když v té poslední (nikoli z řady ale) vydané (Údolí stínu) za to mohlo nějaké jiné Uí. :-) Taky by mě zajímal rozdíl mezi Uí a Corco, oboje je označení pro nějaký klan nebo oblast. Samozřejmě mě zajímalo i, jak to bylo s Fidelmou a jejími blízkými dál, i když jsem v tomto díle kromě koncentrovaného zla do zdejší oblasti, které nevymýtila ani blahoslavená Necht, zaznamenala i pasáže, které mě tak úplně nebavily.

6 11.12.2017

Jak jsem psala u "Plavého koně" (Jezdec věstí smrt), příběhy bez Eadulfa jsou napínavé a akční... Jenže ke konci tohoto dílu jsem si uvědomila, že bez něj Fidelma dělá chyby a právě v tomto příběhu o ztracených dědicích území Osraige na to doplatí spousta nevinných, včetně dětí, takže je jen dobře, že už se v dalším díle tenhle anglo-saský mnich vrací zpět, a nejen kvůli tomu, že si Fidelma uvědomuje, že stesk po něm jí připomíná stesk po domově...
Četla jsem to už po několikáté, takže už jsem si zdaleka nepřipadala jako při prvním před mnoha léty, kdy se vyšetřování smrti učence Dacána pro mě zhustilo "jen" do nepochopitelného vraždění malých dětí několika dacany. Dnes se už docela orientuju v lenních králích, zvycích i územích, takže plně chápu zmatky, za kterými stojí sousední království Laigin (veškeré nepravosti v Mumanu pocházejí vždy od něj, případně od kmene Uí Fidgente), tak se jejich rozpletení (pokud se já nepletu) chystají v budoucnu dát Fidelmě ve Faerně (nebo snad ve Fearně) pěkně sežrat (Paní temnot). Brehon Forbassach, který se mezitím stane i biskupem, je totiž jeden z těch, kteří nezapomínají své porážky.

PS: Překladatelka, ať už jedna nebo druhá neodvedla nikterak skvělou práci (tahle původní paní se mi přece jen zdá malinko lepší). S tou kukuřicí už na to někdo poukazoval v jiném dílu, působí to na mě, jako když v Covington Cross mnich s vážnou tváří tvrdil, že si vytvořili bramborové lupínky... Opravdu nechápu, co dělají dnešní korektoři jednotlivých nakladatelství. Za psí štěk to obvykle stojí v MOBA a Vyšehrad mě poněkolikáté také dost zklamal. Koupel se také v češtině nebere (asi od anglického "take a bath"), koupel si člověk dává.

11 05.12.2017

Itálii mám moc ráda a mému srdci je velmi blízká. No a věčný Řím je zkrátka věčný (ab urbe condita). Sice škoda, že Fidelma mé okouzlení městem na Tibeře nesdílí, ale zase se kniha v mnoha aspektech odlišovala od ostatních ze série a spousta se toho udála poprvé a naposledy. Tak například Fidelma navštívila bordel (a nijak zvlášť ji to nepohoršilo). Potkáváme Araby (i islamisty) a arabské písmo. Nebo zde autor vytvořil Eadulfovi soka, i když asi ne příliš uvěřitelného, jelikož bylo nad slunce jasné, že kluk z patricijské rodiny, jejíž kořeny sahají ještě dost hluboko před triumvira Marca Licinia Crassa, asi nebude chtít odejít do Irska; no a o Fidelmině vztahu k Římu jsem již psala výše (souvisí to s její láskou k domovu, bratrovi, přírodě, jež byla několikrát v románech o ní zmiňována). Fidelma však od mladého strážce paláce na cestu domů dostala nádherný dárek a získala si rovněž přátelství nomenclatora jeho Svatosti Gelasia, které se potom Eadulfovi i Fidelmě velice hodilo na koncilu v Autumu roku 670… A rovněž se dozvíme, že skutečná urozenost se projevuje moudrostí a šlechetností, nikoli arogancí a přezíravostí.

A co se týče názoru kolegyněk a kolegy v komentáři níže pode mnou (zahrnuji v to i lajkující) ohledně Eadulfovy „tuposti“, tak tam jim odpovídá sama Fidelma na s. 214: "Fidelma si povzdechla. Eadulfovi to skvěle myslelo, ale jeho chybou byly sklony sledovat v dané chvíli pouze jedinou cestu a zapomínat na to, že je třeba prověřit i všechny vedlejší cestičky." Myslím, že k tomu netřeba něco dodávat. Ve dvou následujících příbězích (Jezdec věstí smrt a Nechte maličkých) potom podobné chyby udělá i Fidelma a stojí to mnoho lidských životů. Naštěstí se v obou případech vzpamatuje včas a dokáže zabránit ztrátám na životech ještě mnohem větším.

10 05.12.2017

Plavý kůň je jedna z nejlepších detektivek královny tohoto žánru, Agathy Christie (min. z těch se slečnou Marplovou). Tenhle Tremaynův apokalyptický Plavý (nebo sivý) kůň odehrávající se v zemi Langobardů mě rovněž tak pohltil a nadchnul. No a protože jsem mezitím rozečetla i chronologicky navazující (byť už v Irsku se odehrávající) Nechte maličkých, musím říci, že mě chytly více knihy, kde se nevyskytuje Eadulf, (ačkoli ho mám moc a moc ráda a jeho postavu jsem si velmi oblíbila) a ve kterých po něm Fidelma jen velice decentně (a docela často) vzdychá... :-) Jsou totiž celé takové akčnější a nebezpečnější, jak ho nemá za sebou (nebo spíš s sebou), a dokonce Fidelma udělá při vyšetřování několik chyb - sleduje špatné stopy, věnuje svou důvěru špatným lidem apod. O Ariovi (na rozdíl od Pelagia, jehož třeba já znám jen díky tomu, že jsem kdysi zkoumala film Král Artuš z historického hlediska) slyšel téměř každý, kdo se kdy (byť jen okrajově) zajímal o dějiny křesťanství, proto i církevní spory jsou trošku jasnější, ale vlastně o ně zas až tak moc nejde, jedná se spíše o politiku (jako ostatně ve všech autorových románech) a víra hraje jen roli vedlejší (i když se jeden z viníků do řetězce špatností zapojil kvůli ní). Máme strach o mladičkého langobardského prince, se smutkem jsem přitom vzpomněla na svého Konradina a navštívíme nejen opatství v Bobbiu, ale i několik okolních tvrzí, lesů, hor a svatyní. Trochu jsem i já měla chlívek ve všech těch Colm Bánech, Colmcillech a Columbech a Columbánech, ale jinak si myslím, že to z hlediska příběhu bylo asi to nejlepší, co jsem dosud od pana Tremayna četla.

Co ale byla naprostá katastrofa byla čeština. Paní překladatelka několikrát chybně používá obratu "brát v potaz". Ten ale znamená "brát v úvahu" nikoli "uvádět v pochybnost" či "o něčem pochybovat", v jakémžto smyslu toto spojení užívá ona. A z toho plyne (a i z dalších chyb v textu, ať už v latině nebo češtině) i špatná práce korektora. Ten kritizovaný obrat musel/a najít i při prvním pročtení... A podle mě je toto nakladatelství jako je Vyšehrad zcela nehodno...

8 04.12.2017

Oproti předchozímu Ztracenému relikviáři byl tenhle příběh taková "pohodička, jazz..." Teda až na to, že si zločinci dovolili zabít irského královského vyslance.

Tentokrát bylo v příběhu nezvykle mnoho ženských i docela dost romantiky (aspoň na autorovy poměry). A uvědomila jsem si, proč mám tolik ráda Fidelmu, ačkoliv se občas chová jako, s prominutím, pitomá káča a (tady musím nesouhlasit se svojí oblíbenou kolegyňkou Selinute - píše to v komentáři u jiného Fidelmina příběhu); milá je naše Fidelma asi tak jako kleště na trhání zubů... Připomíná mi totiž jinou moji oblíbenou Irku, která umí být podobně milá a podobně jako Fidelma taky nechtěla určité záležitosti řešit teď ale až zítra... Jedna na Cashelu a druhá, až bude v doma v Taře ( a ne té na tomto zeleném ostrově). No ano, poněkud svéhlavou Katie Scarlett O'Harovou... ;-))

10 13.11.2017

Tak jako byl v Záhada čínského zlata překvapen a zklamán soudce Ti, v tomto případě měla podobné pocity Fidelma. Myslela jsem si, že kolega vincek1 ve svém komentáři k Sedmá polnice (jeden z dalších dílů série) ohledně vzdělaných žen jen tak filozofuje, ale on jen parafrázoval slova zde zavražděného irského nejvyššího krále Sechnussacha (zřejmě jeden z možných přepisů jména) a císaře Marca Aurelia. (No, takže vlastně fakt filozofoval...)


A jak mám u pana Vondrušky potíže s "panošem" Otou, tak zde se občas zamýšlím nad Eadulfem (a jeho mám na rozdíl od Vondruškova Oty velmi ráda), přesto mě zaráží, zda si zvykl na irský zvyk každodenních koupelí nebo ne, zda hrál deskovou hru Brandubh v průběhu školních let v Tuam Brecain, jak naznačuje v knize Údolí stínů (s. 285), či zda se mu to zdá příliš pomalé a intelektuální jako v Modlitba pro zatracence... (s. 132) A rovněž se zdá, že záhadně zapomněl řečtinu (jeho znalost se omezuje pouze na novozákonní texty), jíž plynně mluvil v Rozhřešení vraždou (je zmíněno při jeho představení Fidelmě) a kterou hovoří ještě v knize Zlý úplněk, jelikož je jediným možným dorozumívacím prostředkem s Aksumany. Tam mimochodem stejnou znalost jazyka (tedy omezující se pouze na novozákonní texty) přisuzuje autor opatovi, u nějž našli oni aksumští cizinci útočiště.

5 09.11.2017

Nikoli úvodní Rozhřešení vraždou, ale relikviář ztracený v bývalé římské pevnosti, z níž je v době zdejších událostí už opatství, ve městě Autumu mi ponurou atmosférou připomněl Jméno růže. Ale jenom jí, jelikož mnohovrstevnou knihu Umberta Eca, která v sobě obsahuje snad úplně všechno, v dalších ohledech nelze srovnávat se sice velmi pěkně napsaným ale pořád "jen" historickým detektivním románem pana Tremayna.

Probíhající spor mezi keltskou a římskou církví o další směřování a to, jaká řehole se bude napříště uplatňovat na území bývalé Galie, nám zamotá vražda irského delegáta, z níž jsou podezřelí Briton a Angl (či je to Sas) pohádavší se předtím do krve na předběžném jednání koncilu, a především politická situace v Burgundsku. Vraha jsem při prvním čtení neodhalila, snad proto, že tenkrát moje latina byla ještě trochu poslabší (asi tak jako paní překladatelky, protože abbatissa je prostě abatyše a není potřeba to ponechávat v původním znění...), dokonce jsem tenkrát chvíli podezírala i našeho věrného opata Ségdea. Kromě našich známých, jednou místní přehnaně sebevědomou ženskou a kvetoucím obchodem s otroky se potkáváme i se skutečným vládcem tehdejší Francie.

Konec (epilog) mi zase trochu připomněl Jméno růže, taky ve Francích nastala slušná apokalypsa, ale zase jsme se v něm posunuli o pět let dozadu, i když kromě skutečnosti, že Fidelma a Eadulf jsou stále spolu (a v Cashelu), nám toho autor zas až tak moc neprozradil... ;-)

No a já už se mezitím vrhla na Holubici smrti a návrat našich hrdinů zpět domů, bezprostředně poté co Fidelma za přítomnosti krále rozpletla burgundsko-francko-irsko-církevní záhady.

6 08.11.2017

Někdy ani dobré zákony nestačí, když máme přítomno hodně špatných lidí, kteří se je snaží obcházet nebo vykládat po svém. Stále jsou ale lepší irské brehonské zákony než ta hrůza (Zákony pokání), kterou se snažila prosazovat zavražděná osoba a někteří její společníci. Záměrně tentokrát nepoužiji slova oběť, jelikož si to dotyčný nezaslouží. Svůj komentář ještě doplňuji o slova krále Ulaidhu, který ho dokonale vystihl: "Bůh mi odpusť, ale myslím si, že vítr a vlny neudělaly dobře onoho dne, kdy ho dopravily zpět k těmto břehům, a on prohlásil svůj příklon k víře". (s.249). A protože kromě lidí, kteří rozhodně nikomu nechyběli, nikdo další tentokrát nezahynul (jen stářím - mimochodem pohřební obřad, kde synové místo jména Wotanova křičeli Všemohoucí, protože jinak nemohli, mi vehnal slzy do očí), dá se říct, že to byla ta moje oblíbená pohádka pro dospělé, kde dobro bylo odměněno a zlo, no to je jedno, Bůh nebo osud tím asi napravovali, co předtím (byť obvykle dobré a spravedlivé) brehonské zákony dokázaly způsobit. Fidelma už je zase v pohodě a já si konečně začínám pamatovat i jména ostatních zúčastněných (např. lékaře a astronoma - bratra Conchobhara, což mi dosud málem zlomilo jazyk i paměť), přestože je pro mě stále těžké si představit, že Ultán je obyvatel Ulaidhu a Drón znamená příslušníka kmene Uí Dróna (nebo jak to přesně bylo; stačí, že jsem si už dokázala zapamatovat kmeny Déisi a Uí Fidgente).

8 02.11.2017

Tenhle díl zaujme už námětem, tam se prostě nemůže stát, že by v konfrontaci s ostatními zapadl, jako se mi to stalo u Zlého úplňku. Fidelma i tady ještě občas zůstává pěkně protivná, ale ono po tom, co se jí přihodilo, není divu. A uvědomí si, jak moc by mohla ztratit. Odnoží církve a herezí a jiných blbostí není nikdy dost, tak tentokrát potkáváme vzdělaného lékaře až z Persie (a omlouvám se, jméno města jsem fakt zapomněla), jménem Basil Nestorios, jenž složil Hippokratovu přísahu, a nám přispěje nejen k vyřešení únosu malého Alchúa ale i celého případu, v němž hrají roli (jak v Mumanu jinak) také nepřátelští Uí Fidgente, byť s docela přátelským válečným pánem Conrím v čele. Uvědomila jsem si, jak moc mám ráda nejen Eadulfa a Fidelmu, ale také často je provázející členy elitní královské stráže Gormána, Endu, Dega a Aidána (poslední tři jmenované ale v tomto díle nepotkáme), vrchního opata a biskupa království Muman, Segdaea (který jako duchovní s dobrým a čestným srdcem působí až skoro nepatřičně) a trochu se děsím dalších dílů, protože to s některými, jak už to u dobrých lidí bývá, právě dobře nedopadne.

Jen jedna věc mě při opětovném čtení těchto vynikajících knih o ohnivé irské právničce napadla, totiž, že má král Colgú nějakou záhadnou smůlu na brehony, napřed jim senilní Dathal a o pár let (a dílů) dál zase Aillín (a tam je nějaký zmatek i v jeho hodnosti, viz můj komentář u Vykoupení krví).

6 30.10.2017