elfos komentáře u knih

Jan Skácel
ROSA COELI

Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a pobořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout

*

Tato báseň, jakož i další básně úžasného Jana Skácela, patří k mým nejoblíbenějším.
Z plna srdce tvorbu Jana Skácela doporučuji všem.

25 26.01.2011

NÁŘEK NAD MRTVÝM
indiánská poesie
přeložil Ladislav Novák


Hrdino nad hrdiny,
hledal jsi slávu u bran smrti.
To sis nemohl vzpomenout
na tu, co doma pláče -
nemohl sis na mne vzpomenout?

Hrdino nad hrdiny,
hledal jsi slávu víc než lásku.
Miláčku, pláču, ale zbabělá nejsem:
Pro tebe, srdce mé, pláču,
kdykoliv si jen na tebe vzpomenu.

15 01.01.2011

Martin Švanda
*



neboj, že slyšíš v noci
co jiný nesmí
to jen
věci v pokoji
na tebe myslí


šeptá Petr Moment

14 12.12.2010

Sóseki Nacume
(přeložila Vlasta Hilská)



Napolo jsem spal a napolo bděl. Byl to stav, který se obyčejně popisuje výrazem "jako u vytržení". Nikdo si neuvědomuje sebe, když zdravě spí, ale v polobdění nikdy nezapomene na vnější svět. Mezi těmi dvěma kraji se prostírá svět vidin, v němž všechno připadá příliš mlhavé, takže člověk nemůže o sobě tvrdit, že bdí, a zároveň je všechno příliš živé a to člověku připomíná, že nespí. Je to stav, v němž bdění a spánek jsou namíchány do jednoho poháru a ze srdce tryská barevný kaleidoskop písní a básní.

20 03.12.2010

Miroslav Fišmeister


Z druhé strany stromu
přilétl klíč.
Na cestě, jako každý soumrak,
k bráně, v niž musíš věřit.
Ostrov na noci.

10 03.12.2010

Rabindranath Thákur
ČESÁNÍ OVOCE



Nikoli, není v tvé moci rozevříti poupě v květ.
Můžeš jím třásti a tlouci, nemáš však moci proměnit je v květ.
Tvůj dotek je poruší, roztrháš jeho plátky na kousky a naházíš je do prachu.
Neobjeví se však ani barvy, ani vůně.
Ó, není tvou věcí rozevříti poupě v květ.
Ten, kdo dovede rozevříti poupě, dělá to tak prostě.
Pohlédne na ně a míza života pohne se v jeho cévách.
V jeho dechu rozvine květ svá křídla a chvěje se ve větru.
Barvy vyšlehnou jako touhy srdce a vůně prozrazuje sladké tajemství.
Ten, kdo dovede rozevříti poupě, dělá to tak prostě....

Karel Čapek
PUDLENKA


Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů. Nemysli si, že se o tebe starám. Slyším jen tiché šustění tvého spáru. Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění. To tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej. V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět...

19 25.11.2010

William Styron
VIDITELNÁ TEMNOTA

(přel. Jarmila Emmerová)


Člověk má strach, že ztratí všechny věci i všechny lidi sobě blízké a drahé. Pak také existuje neodbytný strach z opuštěnosti. Když jsem zůstal - třeba jen na chvilku - sám doma, propadl jsem nepříčetné panice a malomyslnosti.

11 19.11.2010

Krása nesmírná
SEDM SIMEONŮ


Nejmladší Simeon usedl pod okénko na lavičku a začal:
"Pěkně je tady u vás na ostrově Bujanu, na moři, na oceánu, ale v matičce Rusi je stokrát krásněji. U nás jsou louky zelené a řeky modravé! U nás jsou pole v šíř i v dál, u rybníčků bílé břízy svítí, louky plné blankytného kvítí. Ranní červánky se s večerními scházejí, měsíc na nebi hvězdičky pase. Rosa je u nás jako med a potůčky stříbrné na pohled. Ráno vyjde pastýř na louku zelenou, zahraje na píšťalku březovou a jdeš za ním, ani nevíš jak..."

46 17.11.2010

Ivan Blatný
NEDĚLE



Je neděle Mám volno
pacienti očekávají své návštěvníky
chodím mezi budovou nemocnice a farmou
snad budu mít také nějakou návštěvu
snad mě najdou
snad se na cestě objeví Brušák
anebo Listopad
anebo Dresler
jsou tady v cizině léta a ještě jsem je neviděl
mám připraveny básně
budeme mluvit o literatuře
svět bude zase plný života



(Stará bydliště, 1979)

Simon Richard Green
Hodný, zlý a nevyzpytatelný



Mlha změny vykypěla vpřed a zaplnila ulici, a já jsem rozpřáhl náruč a objal jsem tu trpkou, chvějící se páru, která mne vzápětí pohltila. Byla to zatraceně nezodpovědná pitomost, ale já jsem nezodpovědností zrovna překypoval a cítil jsem zoufalou potřebu něco udělat, cokoliv, co by se mi vůbec nepodobalo, jen abych si dokázal, že jsem pořád ještě pánem svého života. Že o něm pořád rozhoduji. Mlha byla horká a vlhká, jako pára v nemocničním pokoji, kde horečka spaluje jako šílenství a inspirace zároveň. Všude kolem mne se míhaly nezřetelné stíny jako žraloci kroužící v moři kolem oběti a někde v dáli odbíjel velký zvon vyrobený z ledu hodiny před úsvitem.

Elizabeth Barrett Browningová
14

(přeložila Hana Žantovská)



Když milovat mne musíš, měj mne rád
jen pro lásku. To, milý, chtěla bych.
Ne pro můj pohled nebo pro můj smích,
pro způsob řeči, pro myšlenku snad,
jež jako z tebe zdá se vyrůstat
a zjasní pohodu dnů takových.
Všechny ty věci pominou a v nich
tak hasne láska jako počla hřát.
Mne nemiluj, že stíráš slzy mé,
tvůj drahý soucit není lásce dost.
Koho tvá péče něžně obemkne,
tomu i slza vzácný bude host.
Můj nejdražší, jen z lásky miluj mne,
bys láskou milovat moh pro věčnost.

Nguyen Binh
HODNĚ

(přeložil Petr Komers)


K vesnici Doai čísi loďka měsíc svádí
Noc chystá se svou hloubku otevřít
Měsíc je tu S ním stín A já Jsme tři
S tebou v mém srdci je to hodně dohromady

Ivan Wernisch
VÍTR



Na stole
Bílý
List
A obálka
A žlutý
List
Se stromu nade mnou
A na tom bílém
I na tom žlutém
Můj stesk
Má zoufalost
Má naděje

14 10.11.2010

Jiří Orten
POSLEDNÍ PŘÁNÍ



Na posledním svém lůžku
když básník odpočívá
a jeho ústa ještě živá
smlčují řeči spád,
tu klade na podušku
věci, jež míval rád:

Bolavé světlo, jasné, bez soucitu.
Bolavou tmu, jež v srdci, v tomto krytu
uměla přetrvati den.
Bolavou marnivost, kterou byl okraden.
Bolavou lásku, která dosud bolí.
Bolavou lítost pro vše, pro cokoli.
Bolavou pýchu, jíž se oddaloval.
Bolavý sen, jejž kdesi na dně schoval.
Bolavou svobodu, nejbolavější asi.
Své prsty protáhlé. Svou bídu. A své vlasy.
Dopisy od přátel, tu víru promarněnou,
dopisy plné slz, věčnosti na přečtenou,
dopisy od dívek, dopisy bratrovy,
dopisy od hudby, jež hraje nad slovy.
Své verše klade sem, časem již pocuchané,
své verše, život svůj, z nějž něha na zem kane
a zemí proniká až dolů, k hlíně rodné.
Hádanku klade sem, již nikdo neuhodne,
bolavou hádanku, jež nemá vysvětlení,
děti si hrály s ní a staly se z nich ženy.
Ach, všecko, ještě víc, všecko a víc než dosti.
Svůj svět, jejž miloval. Smrt bez odhodlanosti.

A z posledního lože
odchází všechno malé,
spád řeči, řeči spád.
Ó, nech mne, přísný Bože,
za věci dokonalé
ještě si slastně veršem zavrzat!

Oldřich Mikulášek
LES



Mám rád les,
že toho nenamluví
ani zaživa.

Jenom někdy naslouchám do noci
krvavé při jeho korun
s rozlíceným vichrem,
a to potom i potok
s děsem pádí dolů,
kámen nekámen.

Po smrti – pouhé pařezy –
světélkují dušičkami zemřelých
a obrůstají václavkami,
svými sirotky.

Tak voní, že musíš pokleknout
a sehnout hlavu k těm popravčím špalkům,
abys vdechl aspoň něco
z osudu těch, co stojí
celý život zpříma.

William Styron
VIDITELNÁ TEMNOTA

(přel. Jarmila Emmerová)


Jednoho slunečního dne jsem byl se psem na procházce v lese a vysoko nad listnatými korunami stromů jsem zaslechl křik hejna kanadských hus. Za normálních okolností by mi ten pohled a zvuk pozvedl náladu, tentokrát mě let ptáků přikoval na místo strachy. Trčel jsem tam jako trosečník, bezradný, třásl se po celém těle a poprvé jsem si plně uvědomil, že nejde jen o potíže plynoucí z náhlé abstinence, ale o vážnou nemoc, jejíž jméno jsem si konečně dokázal přiznat. Po celou cestu domů mi v hlavě trčel Baudelairův verš, který se vyloupl odněkud z dávné minulosti a už řadu dní dorážel na mé podvědomí: "Ucítil jsem závan křídel šílenství."

14 09.11.2010

U téhle knihy si vždycky vzpomenu, jak jsem ji prvně držela v ruce a četla její název: Pro mé Theus.
Jak to je skutečně mi došlo s malým zpožděním, a tahle vzpomínka mě pobaví pokaždé stejně jako napoprvé.

Jiří Kolář




Ptejte se, co ještě umím!


- Umíš jíst hvězdy?

Tolik hvězd jsem už snědl
a tma v srdci dřepí jak olověné tele.
Ptejte se, co ještě umím!


- Umíš vypít moře?

Tolik slz jsem už vypil
a krev se mi zastavuje žízní.
Ptejte se, co ještě umím!


- Umíš hádat z prachu?
pověz, čím urazila hlína
tu starou paní z přízemí,
že odešla žehem?

Byla kdysi myška malá,
za kocoura ta se vdala,
po svatební noci hned
kocour malou myšku sněd.
Ptejte se, co ještě umím!

Pavel Šrut
SONÁTA - DRUHÁ VĚTA


Je prostota pokleklé trávy
v tvém usínání

/Jako nejtišší vítr v tobě klopýtám
piji tvou letní
kořennou vůni
jako bolehlav/

Je zádumčivost horských klečí
v tvém usínání

/Miluji drzá čela horských borovic
a jejich vzteklou hrdost nahé samoty
Nutí mne
uhýbat jim očima zbabělých vichřic/

Je tesknota ptačích poselství
v tvém usínání

/Stojím na kopci
tak zcela bez křídel a holý
vztahuji dlaně/

Je velebnost bílých nocí
v tvém usínání

/Hvězdy jsou na dosah
a všechny zvony odlétají
Vidím šlépěje na zasněžených prostorách
ticha/

Je něha drobného deště
v tvém usínání

/Růženec z krůpějí přebírám zkřehlými
prsty
Slyšíš:
Vymodlím si tě na nebi
i pekle/

10 30.11.-0001