Eleutherios komentáře u knih

Hlášení El Grecovi jsou i nejsou Kazantzakisovými pamětmi. Je to jedno z nejupřímnějších a nejhlubších hledání smyslu života a Boha, navíc plného duchaplného vtipu. Kdybych měl sestavit seznam nejlepších spisovatelů všech dob, Kazantzakisovo jméno by tam nemělo chybět už jen pro toto jeho vyznání.

2 12.08.2022

Tma o polednách je předobraz románu 1984, rozhodně doporučuji si ho nejen pročíst, ale i srovnat se slavným Orwellovým románem - nejen pro podobné motivy a myšlenky, ale především proto, že Tma o polednách vyšla dříve, tudíž lehce vyšlapala cestičku, kterou dnes však známe jen skrze 1984.

3 04.07.2022

Už dlouho jsem nečetl tak skvělou knihu. Nečekal jsem, že by někdo mohl převyprávět dva tisíce let starý a stále omílaný příběh v tak originálním duchu, přičemž nejde o břitkou a na první pohled sžírající kritiku ala Nietzsche (přestože i jeho v textu můžeme někdy vycítit), ale o lidsky psaný příběh plný pochopení a humoru. Kazantzakis a nejen jeho Poslední pokušení je důkaz, že se vyplatí číst a zajímat se nejen o starořeckou literaturu, ale i o tu novořeckou. Eucharisto poly!

6 23.08.2020

Vynikající syntéza odborného vzhledu a beletristického vyprávění. Škoda jen, že od tohoto autora jsem v češtině nehnal další knihy a že je vůbec autor neznámý...

1 05.09.2019

Nejlepší a zároveň nejfilosofičtější kniha Ladislava Fukse.

16.08.2017

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela, ...

Můžeme se dočíst, že ve sbírce Ohnice převládá motiv úzkosti, smrti, strachu (ČL od počátku k dnešku, s. 707). Nejsem si jist, zda je to nejvhodnější popis sbírky, neboť může působit dojmem, že je pesimistická. Ve skutečnosti však tyto verše píše zraněná melancholická duše toužící po klidu, nikoli oslavující zmar. Proto mezi básněmi můžeme objevit i prvky erotiky a lásky.

Mezi nezapomenutelné básně patří První báseň, Touha, Nenapsaná, Smutná, Dívčí.

8 25.02.2016

Co čekat od životem rozervaného básníka, jehož duše se podobá strunám stále hrající lyry? Nebo spíše Panovým flétnám plných extází? Verlaine píše o duši i tělu, přičemž zcela nepokrytecky dává přednost tělu a k duši jen utíká s bolestí...


GREEN
Hle, plody, květiny, na větvích listy čilé,
a potom srdce mé, tlukoucí pro vás jen,
Ať neponičí je dvě vaše paže bílé,
ať vám ten skromný dar je sladkým příslibem.

Přicházím zahalen v závojích rosných zcela,
z nichž vítr předjitřní tká povlak ledový.
Kéž by má únava u vašich novou směla
snít chvíle přešťastné, které ji zotaví.

A v klín svůj mladičký položte hlavu moji,
znějící ohlasem polibků posledních.
Ať uklidní se tam po onom slastném boji -
vždyť smím snad trochu spát, když i váš neklid ztich.
(s. 15)

OPATRNOST
Ruku mi dej a v klidu usedněme si
pod tento velký strom, kde vánek, teď už němý,
poslední záštitu si hledá pod větvemi,
jež laská luny zář, plující nebesy.

Očima na chvíli se vzdalme od světa.
Zasnění, beze slov, ponechme raděj stranou
štěstí, jež uprchlo, a lásku vyčerpanou,
jež sovím dotekem do noci odlétá.

Zanechme naděje. Zbytečná, marná tu je,
Ať duší dvojice raději následuje
slunce, jež umírá v zářivém klidu svém.

Uctěme beze slov tu noční krásu tklivou.
Je nebezpečné přec vyrušit před spánkem
přírodu, bohyni divou a mlčenlivou.
(s. 63)

TVÁ DUŠE
Tvá duše? Ta mě nezajímá.
Tvá kůže bílá slonovina
i růžová i do žluta
mě láká. Skrývá totiž tělo
snad perverzní, neboť by chtělo
to moje, hrome, jak se zdá.

Mé tělo šílí, neboť tuší
šílení tvého, na mou duši!
A netrvá moc dlouhý čas,
kdy moje tělo díky tvému
bez studu přijme sladkou změnu
a vydá se ti na pospas.

A pokud, madam, duše tkne se,
těm našim, my jen smějeme se,
což každý z nás přec dovede.
My žijeme, jak známo je mi
zde na té kulaťoučké zemi,
ne v oblacích. Na zemi, zde!

Zde na zemi se totiž sklízí
radosti, které rychle mizí
i štěstí, jež nás opíjí.
Milujme se tak samozřejmě
jak zpívá pták, jak voní země,
milujme se pro naději.
(s. 72n)


Verše vycházející z nestálosti duše i srdce mi neustále připomínají verše starověkého básníka. Verlaine, jak jsou ti blízké verše... Odi et amo... ?

4 15.02.2016

Kdybych měl třemi slovy říct, o čem Orten píše, řekl bych - o Bohu, lásce a životě. Nelze však tyto nesentimentální verše nazvat pouze jedním slovem či slovním spojením? Napadá mne jedině spojení intimnost duše.


Když odsouzenci na smrti odsouzení
poslední prosbu smějí vysloviti
a nežádají život, tehdy, vězte,
jen soucit brání jim a stud a bázeň,
že soudce rozpaky by mohly stihnout
z nevyplnitelnosti.
O tabák raději pak poprosí
a o večeři; o ubohou rozkoš;
o dobrý doušek, jenž by hrdlo svlažil,
to hrdlo, které bude zardoušeno.
Chápavě, rychle napijí se vína
a naznačím že bylo velmi chutné,
neboť jsou dobří; pro svědomí kata
je pěkné přec se trochu přetvařovat.
A pokorně když nocí poslední
se k poslednímu ránu promodlili,
jdou bez nucení, mlčky na porážku,
tam na to nádvoří, kde jitřní zima
může se jejich teplou krví zahřát.
(První elegie, s. 12)

Věčný je okamžik a my jsme z okamžiků.
Věčný je Bůh a my jsme z jeho kapes
ztracené věci, navraťte se, říká,
pod stůl se shýbá, kam se zakutálel,
myslí si smutně, klíč k dívčímu srdci?
(Druhá elegie, s. 19)

Dívky spí na ložích. Ach, kdo jen rozestlal je?
Střed sladké kružnice kdo vbodl v jejich stud?
A pláč jim přinesl a miloval a lhal?
Kdo krutou namátkou si zahrál na osud?
(Třetí elegie, s. 22)

Já na vás nemyslel, když cesty vaše šlapal
jsem za vámi, tak málo oddělený,
jako jsou milenci na jediném svém loži,
jako jsou kosti v jednom mrtvém těle,
jako jsou verše jedné vzdorné písně,
nebylo, nebylo kuliček zakoulených,
a byly-li, tu našly se zas nové,
a onen strach, co na chodbách se skrýval
za prosincových, bězměsíčních nocí,
lekal se peřin, do nichž zachumláni
pokoušeli jsme rty své modlitbami.
(Čtvrtá elegie, s. 26)

Tohoto jitra milenci se vrací
od spících dívek (věčně, věčně spících),
jsou bledí, jako by se dotýkali
měsíčních ňader, měsíčního lůna
(Pátá elegie, s. 32)


Ortenovy Elegie rozhodně nejsou sbírkou, které lze přečíst a odložit. Vezmu si je s sebou za soumraku i za rozbřesku... a vydám se hledat, kam se jen zakutálel klíč k dívčímu srdci?

4 12.02.2016

Autorem knihy je americký historik Timothy Snyder zabývající se střední a východní Evropou a obdobím holokaustu. Název Krvavé země poukazuje na území Polska, Běloruska, Ukrajiny, Pobaltských států a část západního Ruska, kde SSSR a nacistické Německo dokázali za dvanáct let v období 1933–1945 povraždit přes čtrnáct milionu lidí – civilisty, válečné zajatce, ženy, děti a starce. Polovina z nich zemřela kvůli hladu – za ukrajinského hladomoru, v zajateckých táborech, v obleženém Leningradě. Další byli zastřeleni a zplynováni. Snyder se v knize snaží vyvrátit mýtus, že se při holokaustu využívalo mimořádných a moderních technologií a že zabíjení bylo zmechanizovanou záležitostí. Ve skutečnosti bylo zabíjení primitivní – ostnatý drát, střelba, kyanovodík (objeven v 18. století), oxid uhelnatý (vedlejší produkt spalovacího motoru). Zmechanizovaný obraz zabíjení nekoresponduje s množství popravčích, kteří viděli svým obětem do tváře. Vrazi nebyli roboti, ale vojáci s krvavými stopami svých obětí. Autor rovněž kritizuje účelovou politickou manipulaci s počty popravených.

Snyder především pak kritizuje způsob, jak nahlížíme na historii – skrze statistiky. Zavraždění však nejsou pouhými čísly, za každou jedničkou se nachází jeden nezaměnitelný lidský osud.

Citace z knihy mluví za vše:

Stalin s Ježovem požadovali „přímou fyzickou likvidaci kontrarevoluce jako takové“, což znamenalo zlikvidovat nepřátele „jednou provždy“. Upravené kvóty byly z Moskvy zaslány do regionů jako součást rozkazu 00447 „O represivních operacích proti bývalým kulakům, zločincům a dalším protisovětským živlům“ ze dne 31. července 1937. V dokumentu Stalin a Ježov předpokládali popravu 79 950 sovětských občanů zastřelením a odsouzení 193 000 dalších na osm až deset let do gulagu. Politbyro ani centrála NKVD v Moskvě nijak neurčily oněch výsledných 272 950 lidí, kteří se měli stát konkrétními oběťmi represe. Kteří sovětští občané naplní tyto kvóty, se nevědělo – o tom měly rozhodnout pobočky NKVD. Kvóty popravených a uvězněných se oficiálně nazývaly „limity“, přestože všichni zúčastnění věděli, že mají být překračovány. Místní příslušníci NKVD museli vysvětlovat, proč nemohou „limit“ splnit, a byli pobízeni, aby ho překročili. Žádný si nepřál, aby to vypadalo, že mu při konfrontaci s „kontrarevolucí“ chybí elán, zvlášť když Ježovova linie přikazovala „raději zajít dál než nedostatečně daleko“. Při zásahu proti kulakům tedy nebylo zastřeleno 79 950 lidí, nýbrž pětkrát tolik. Do konce roku 1938 příslušníci NKVD popravili při plnění rozkazu 00447 podle dostupných údajů 386 798 sovětských občanů. – Strana 94–95

Ve stalagu 306 v Kirovogradu hlásili němečtí dozorci, že zajatci pojídají těla svých zastřelených soudruhů, přičemž oběti někdy ještě nejsou úplně mrtvé. Rosalija Volkovskaja, již se podařilo přežít věznění v ženském táboře ve Volodymyru Volyňském, sledovala, co se dělo v místním stalagu 365: „My, ženy, jsme seshora viděly, jak mnozí jedí mrtvoly.“ Ve stalagu 346 v Kremenčuku, kde vězňové dostávali nejvýš dvě stě gramů chleba denně, se ráno co ráno házela mrtvá těla do jámy a podobně jako v roce 1933 byli občas s mrtvými pohřbívání i živí. V tomto táboře zemřelo nejméně dvacet tisíc vězňů. – Strana 181

V říjnu 1941 se Mohilevo stalo prvním velkým městem na území okupovaného sovětského Běloruska, kde byli pozabíjeni skoro všichni Židé. Německý policista (fakticky Rakušan) popsal v dopise své ženě pocity a zážitky z vybíjení zdejších Židů v prvních říjnových dnech takto: „Nejdřív se mi při střelbě trochu třásla ruka, ale člověk si zvykne. Při desáté várce už jsem mířil klidně a střílel s jistotou do tolika žen, dětí a nemluvňat. Vzpomněl jsem si na to, že mám doma dvě děti. S nimi by ty hordy nacházely stejně, ne-li desetkrát hůř. Smrt, kterou jsme jim dopřáli my, byla milosrdná a rychlá v porovnání s pekelným utrpením v žalářích GPU. Nemluvňata vyletovala velkým obloukem do vzduchu a my jsme je stříleli ještě v letu, než stačila dopadnout do jámy nebo vody. Druhého a třetího října 1941 Němci za asistence ukrajinských pomocných policistů postříleli v Mohilevu 2 273 mužů, žen a dětí. Dalších 3 726 osob pozabíjeli 19. října. – Strana 205

Několik tisíc minských Židů přišlo o život v posledních červencových dnech roku 1942.
Jedenatřicátého napsala Junita Višnackaja svému otci dopis na rozloučenou: „Loučím se s Tebou, než půjdu na smrt. Strašně se jí bojím, protože házejí děti do masových hrobů živé. Sbohem navždy. Líbám Tě. Líbám Tě.“
Němci se někdy skutečně vyhýbaly střelbě do menších dětí a místo toho je přihazovali do jam k tělům popravených, aby se nejmenší pod tlakem mrtvol a hlíny udusili. Uplatnili i další způsoby likvidace, dovolující jim vyhnout se pohledu za zmařený život, jenž sotva začal. Minsk obrážely pojízdné plynové komory instalované v nákladních vozech a jejich řidiči hledali zbloudivší židovské děti. ... Nejmenší věděli, co se s nimi stane, pokud je Němci lapí. Když stoupali po schůdcích do auta, v jehož útrobách je čekala smrt, prosili o zachování zbytečků důstojnosti: „Prosím vás, pánové,“ říkali Němcům, „netlučte nás. Zvládneme tam nastoupit sami." – Strana 234


Při čtení podobných osudů jsem měl mnohdy pocit, že z knihy prosakuje zmařený život zavražděných, a neustále jsem si proto prohlížel prsty, zda je skutečně nemám od krve. Cítil jsem chlad a slyšel neutichající hlasy vyhladovělých žen a dusících se dětí, když jsem otáčel těžké stránky utrpení. Je to vůbec ještě možné? Každý totalitní režim, který se snaží vytvořit světlé zítřky na hromadách mrtvol, se jednoho dne musí potýkat s tím, že kosti zavražděných začnou vystupovat z hlíny a budou žalovat své vrahy. Úkolem historiků je, aby nebyla žádná zapomenuta, aby demaskovali jakoukoli společenskou iluzi, aby nikdy nedovolili lidskému duchu podlehnout myšlence, že lze vybudovat samospasitelný věčný řád, v jehož jménu je vše dovoleno. Splní tudíž Snyder své poslání, nebo jsou historikové jen dalšími představiteli bláhových snů?

10 11.01.2016

Svědomí proti násilí je dnes již zapomenuté, avšak geniálně koncipované dílo Stefana Zweiga. Sugestivně vypráví o událostech evropské reformace, především nástup kalvinismu v Ženevě. Na pozadí tohoto příběhu vyplývá nekončící boj (řečeno slovy autora) "mezi svobodou a autoritou", kde despotickou stranu symbolizuje Jan Kalvín v protikladu tolerantního myslitele Sebastiana Castellia. Zweig zde filosoficky uvažuje o významu duchovní nezávislosti. Ač se může zdát, že hlavním tématem je příběh o Kalvínově cestě k moci či pojednání o svobodě jednotlivce, ve skutečnosti se jedná o zoufalý výkřik humanisty, jenž se děsí nástupu nacionálního socialismu, což hrozivě vyplývá nejen z data vydání knihy - roku 1936. Můžeme to vyčíst i skrz řádky, kupříkladu kdy vypravěč považuje asketu za nejhorší druh despoty. Jako příklad uvádí Robespierra, avšak všichni historicky znalí jistě pochopí, jakou v té době aktuální postavu měl na mysli.

Byla by však chyba, kdybychom hlavní děj příběhu chápali jen jako symbol bez vlastního smyslu. Zweig pracuje s historickými prameny, mezi nimiž vyniká dílo De haereticis, an sint persequendi již zmíněného Sebastiana Castellia z roku 1554. Z ní cituje pasáž, která naprosto koresponduje s voláním všech soucitných a násilí odmítajících lidí:
"Ó Kriste, Stvořiteli a králi světa, vidíš tyto věci? Což jsi najednou opravdu tak docela jiný, než jaký jsi býval, tak ukrutný a nepřátelský vůči sobě samému? Dokud jsi přebýval na tomto světě, nebylo nad Tebe nic mírnějšího, nic laskavějšího, nebylo nikoho, kdo by strpěl posměch s větší shovívavostí; pohaněn, popliván, vysmíván, s trnovou korunou ukřižován mezi lotry, v nejhlubším ponížení modlil ses za ty, kdož Ti způsobili všechny tyto urážky a mrzkosti. Je pravda, že ses nyní tak změnil? Úpěnlivě Tě prosím v nejsvětějším jménu Tvého Otce: přikazuješ skutečně, aby ti, kdož nejsou poslušni Tvých ustanovení a přikázání přesně tak, jak to požadují Tvoji učitelé, byli topeni ve vodě, trháni kleštěmi až do vnitřností, posypáváni solí, čtvrceni mečem, smaženi na malém ohni a týráni co nejpomaleji až k smrti všemi způsoby mučení? Skutečně schvaluješ tyto věci, ó Kriste? Jsou to opravdu Tvoji služebníci, kteří pořádají takovéto jatky, při nichž jsou lidé takto trápeni a rváni? Když si berou za svědka Tvé jméno, jsi opravdu účasten těchto ukrutných jatek, jako kdybys lačněl po lidském mase? Kdybys, Kriste, opravdu tyto věci přikazoval, co by pak zbývalo činit ďáblovi? Ó, jak strašlivé rouháni Bohu, že Ty bys činil tyto věci, tytéž věci jako on! Ó, jaká ničemná opovážlivost lidí přisuzovat Kristu věci, které mohou být jen vůlí a výmyslem ďábla!" (Odeon, Praha 1970. Strana 246n)

Autor skrz vypravěče jedinečně vystihl a shrnul celou filosofii lidskosti ve stati:
"Protože se v každé době obnovuje násilí v jiné podobě, musí lidé ducha vždy znovu vést proti němu boj; nikdy se mu nesmějí vyhnout pod záminkou, že násilí je v tuto chvíli příliš silné a že by proto nemělo smysl čelit mu pouhým slovem. Neboť nezbytné věci se nikdy neříkají dost často a pravda není nikdy zbytečná. I když pouhé slovo nezvítězí, přesto dokazuje její věčnou přítomnost, a kdo jí v takové chvíli slouží, dokazuje tím, že žádný teror nemůže ovládnout svobodnou duši a že i v nejnelidštějším věku zbývá ještě prostor pro hlas lidskosti." (Odeon, Praha 1970. Strana 247)

I po tom všem, co napsal Sebastian Castellio v 16. století, po tom všem, co napsal Stefan Zweig ve 30. letech 20. století a i po tom všem, co napsali spisovatelé jako Karel Čapek či další tehdy známí autoři, svět čekal Auschwitz, Sobibor, Treblinku, Belžec, Babij jar, Katyň, Rumbulu, Ponary, Jasenovac, červencové a březnové deportace, rozkaz číslo 00447... Jaké zoufalství musí prožívat ti, co vidí nástup zla, vědomi si toho, že jejich křik zůstane pouhým zrnkem písku v moři zapomnění? Jaké utrpení musí prožívat ti, co jsou odhodláni bojovat a zároveň si jsou vědomi vlastní bezmoci? Kolikrát se toho ještě sami staneme svědky?

2 25.12.2015