Ei.leen komentáře u knih

WOW tak tohle mě fakt zaujalo a ještě dlouho budu mít hloubání hlavních postav v hlavě. Netušila jsem dopředu, že se jedná o povídky. Ty já obvykle moc nemusím, protože pokud jsou dobré, je mi líto, že příběh není delší a propracovanější. Tady to ale bylo všeříkající a moc mě to bavilo! Ta forma, kdy se jedná v podstatě o nahlédnutí do hlav a myšlenek úplně obyčejných lidí, je skvělá. Příběhů pomálu, zato dumání o životě a jeho smyslu spoustu. U několika příběhů jsem si říkala, že si umím představit, že tohle zažívají lidí kolem mě a ani o tom nemám tušení. Klidně bych si za pár měsíců přečetla znovu a hledala tam ještě další podněty k zamyšlení.

2 29.09.2023

Čím víc nad knihou přemýšlím, tím víc mi přijde, že téma kanibalismu tam bylo celkem vedlejší, alespoň pro mě. Jakkoliv je to šokující od první stránky, hlavní postava vlastně řeší hlavně to, co každý, kdo se něčím liší - chce prostě zapadnout, nebýt jiná. Přijde mi to jako příběh o hledání a přijetí sebe sama. Jak Maren zoufale hledá odpovědi na své otázky, jde jí hlavně o to, aby jí někdo potvrdil, že je hodna lásky. Sama je přesvědčena o tom, že ani její vlastní matka ji nemohla milovat. Kniha je často popisována jako temná romance, ale pro mě i ta romantická linka byla vedlejší. Nejvíc mi vystupovalo to hledání míru sama se sebou...

1 08.08.2023

Moje první knížka od Aleny Mornštajnivé. Do teď jsem ji měla zafixovanou jako autorku Hany, kolem které byl velký povyk. K bestsellerům jsem vždy trochu skeptická a k jejich autorům si dlouho hledám cestu. Les v domě mě ale okamžitě zaujal svou anotací, ze které jsem cítila, že kniha bude asi jiná, než co autorka obvykle píše. A i podle recenzí to tak asi je. Moje intuice zafungovala správně, protože příběh jsem hltala a přečetla v podstatě za den. Rozhodně chci ale dát šanci i dalším autorčiným knihám. Jsem ráda, že byl můj odstup prolomen.

Les v domě je teda těžké a temné čtení. Já jsem na podobné příběhy docela zvyklá, těch dysfunkčních rodin se v české literatuře vyskytuje dost. Ale tohle je tak dobře napsané, že mě to rozdrásalo na kusy...

9 19.04.2023

Asi se rozepíšu, protože k této knize mám velmi ambivalentní postoj. Základní myšlenka je fajn. Jsem vděčná za každou knížku, která se snaží předat myšlenku, že rodičovství jde dělat i jinak, než jak ho dělá většina lidí. Dá se vlastně i říct, že se spoustou myšlenek souhlasím. Ale jsou tam pro mě dva zásadní zadrhely. Prvním z nich je způsob, jakým je to napsané. Je to šíleně tendenční - vše v západní výchově je špatně a vše z tradičních kultur je správně. Místy mi to přijde i podané jako pro blbce - jako kdyby snad žádný západní rodič nikdy nejednal s dítětem jako se sobě rovným anebo s respektem a jakoby tohle byl úplně nový převratný koncept. Knihy o rodičovství mám docela načtené a tahle myšlenka opravdu není nic nového. No a ten druhý problém je ten, že v některých technikách vnímám velký rozpor, respektu v nich nevidím ani za nehet a nedávají mi smysl - výchova strachem (když si dítě neuklízí hračky, vyhodím je; aby dítě nechodilo blízko k vodě, řeknu mu, že tam žije příšera, která ho odnese; pokud dítě kňourá, ignoruju ho apod). Někde jako by autorka úplně ignorovala současný výzkum o vývoji dětského mozku. A přitom jindy se na něj odvolává. Asi jak jí to zrovna pasuje. Celé mi to přijde jako kdyby úplně nekriticky přejala vše, co v daných kmenech viděla jako posvátné a zázračné techniky.

Ještě na okraj, nedostatek, který ale vnímám snad u všech knih o rodičovství, kniha se nevěnuje tématu, jak má rodič pracovat sám se sebou a se svým vztekem. Je to tam sice nakousnuté, ale tak zjednodušeně, že to je spíš na škodu. Ve výsledku pak takové knížky vytváří spíš tlak na rodiče, že by měli být furt v klidu a nikdy nekřičet, jenže to bez práce na sobě není možné (a ani tak to nejde vždy).

Abych ale nebyla jen negativní, je moc dobře, že je v knize vysvětleno, že pro člověka není přirozené, aby dítě vychovával jeden nebo dva lidi. Ta absence "vesnice" je opravdu problém západního světa a je dobré si uvědomit, že když to občas nezvládáme, je to vlastně legitimní. Oceňuji i vhledy z toho, jak žijí jednotlivé kmeny.

6 28.02.2023

Nevěděla jsem, jaký příběh vlastně čtu. Knížka mě zaujala podle hodnocení a anotace. Podle skutečné události jsem brala s rezervou. Nevěděla jsem, kdo je vlastně matka těch tří sester. Že je to nějaký strašlivý příběh psycho vražd mi došlo, až když na scénu přišla Kate, tak jsem googlila a zjistila, kdo je Michelle Knotek.

Ale knížka samotná mě zklamala. Způsob popisu událostí byl zdlouhavý a opakující se. Oceňuji, že v příběhu bylo zahrnuté i dětství Michelle, ale bylo to pro mě nedostatečné. V podstatě jsme s ní byli seznámeni až od cca 13 let. Ranější dětství a jaká byla její biologická matka, by podle mě vysvětlilo víc. Uvítala bych i pohled odborníka, jestli měla nějakou psychickou poruchu. Musím ale i tak uznat, že se to četlo rychle a snadno. Jednak díky krátkým kapitolám, ale taky, co si budeme nalhávat, ten obsah prostě člověka šokuje s chce vědět, jak to bude dál.

Chování dcer a i dalších lidí, kteří tolerovali její chování je z hlediska psychologie oběti domácího násilí úplně běžné a normální. Je to typická spirála domácího násilí a syndrom vařené žáby, jak i autor vysvětluje. Taktéž v doslovu je popsáno, že děti, které vyrůstají v násilí, neví, že to není norma. Násilník natolik srazí sebevědomí oběti, až si oběť může myslet, že si to zaslouží anebo si to zavinila sama. Může se to zdát nepochopitelné, ale je to celkem typické. Děti své rodiče obhajují, nepřestanou je milovat, to už spíš přestanou milovat sami sebe.

2 22.02.2023

Knížku jsem si pořídila, abych do naší rodiny vnesla víc tradic, rituálů, spojení s přírodou a ročními obdobími. Autorku sleduju na Instagramu už delší dobu, vždy mě inspirovala v hledání každodenních malých radostí, respektive jejich uvědomování a prožívání na plno. Knihy moc nekupuju a už vůbec je nehromadím. Tuhle jsem chtěla mít v knihovně jako jednu z těch, ke kterým se budu vracet. Splnila má očekávání, jen jednu věc chci podotknout. Občas na mě některé povídání působilo trochu naivním dojmem a jakoby nabarvené na růžovo. Třeba nějaké těžší období s dětmi se vždy rázem změnilo jen změnou úhlu pohledu. Což se určitě může dít, jen tady jakoby to bylo úplně snadné a samozřejmé. Ale tím nechci říct, že to tak autorka nemůže mít. Je pravda, že na mě působí takovým snovým dojmem víly. Tak proč vlastně ne.

16.02.2023

Knihy skoro nikdy nekupuju, čekám, až budou v knihovně. Ale u téhle to nešlo, tu jsem musela mít. Hanišová mě ani tentokrát nezklamala, ba naopak mi přijde, že se překonala, jestli to vůbec ještě jde. Knížku jsem přečetla za dvě odpoledne a nemohla jsem se odtrhnout. Jako vždy, téma velmi drásavé, temné, vlezlo mi pod kůži. Myslím, že mě nikdy nepřestane bavit, jak realisticky je vykreslená psychologie postav. Díky té přesnosti a barvitosti se dají pochopit i úplně nepochopitelné činy lidí. Myslím, že Hanišová svými knihami může přispívat k rozvoji empatie a tolerance u lidí. No ale co teď? Já chci další její knížku. :-)

11 30.11.2022

Hanišová mě ještě nikdy nezklamala. Nedávno jsem si přečetla rozhovor s ní, kde promluvila o těžkém období na mateřské, kdy také vznikala tato kniha. Už trochu víc rozumím tomu, proč je to vše tak temné. Ale ke knize... Obyčejně mi otevřené konce nevadí, ale tady mě to mrzelo, hodně jsem se vžila do Agnes a zajímalo mě, jak to s ní dopadne. Julie se skutečně chovala jako kráva, jak tady v komentářích zaznělo, avšak mám pro ni velké pochopení. Myslím, že si nedokážeme představit, jaké to je, vychovávat adoptované dítě, natož odlišné. A stejně tak, co adoptované dítě prožívá. Věřím, že za Juliinou lží byl dobrý úmysl, ale samozřejmě se to zvrtlo. Říct zpětně pravdu už by asi bylo dost těžké, i když ne nemožné, ale rozhodně správné. Oceňuji autenticitu všech postav, včetně policistů, kurátorky apod. To je ostatně něco, co u autorky velmi obdivuji - jak realisticky a autenticky dokáže vykreslit, jak se lidé chovají, co prožívají. Pro mě ne lepší než Houbařka, ale je to první kniha, wow.

8 11.11.2022

Takhle rozporuplné pocity z knížky jsem už dlouho neměla. Navíc z knížky, která je mnohými tak pozitivně a nadšeně hodnocena. Rozporuplné pocity jsem měla v průběhu čtení a mám je i na konci. Ale byla to zajímavá dynamika. Na začátku mě to bralo hodně, příběh je neotřelý. Pak se mi zdálo, že to přešlo v romanci a už to na mě bylo trochu moc, přicházelo mírné zklamání. Poslední třetina už mě zase celkem bavila, i když některé věci byly přitažené za vlasy a až příliš naivní. No ale ten konec? Kdyby kniha skončila o tři stránky dřív, byla bych spokojenější. Zajímavé bylo, že jsem tušila, že to spěje někam, kde se mi to nebude líbit. :-) Stále váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tak řekněme tři a půl... Ale nemůžu knize upřít, že byla napínavá a nešla odložit.

10 30.06.2022

Já miluju knížky s takhle ambivalentním hodnocením. Jakmile vidím výrazný rozpor v komentářích, hned to chci číst. :-) Já bych rozhodně neřekla, že knížka je plná fňukaní, jako tady párkrát zaznělo, ale chápu, proč to tak někdo může vnímat. Mně naopak byla hlavní hrdinka velmi sympatická tím, že se snažila svým nefunkčním vzorcům přijít na kloub a vyzrát na ně. Ať už pomocí terapie, či zkoumáním rodinných vztahů a co se tehdy stalo. Zajímavosti o Japonsku byly fajn bonusem. A krátké kapitoly, to mám ráda.

2 30.06.2022

WOW tak tohle je klenot! Na mém seznamu už je dýl, ale odrazovalo mě přirovnání k Do tmy od Anny Bolavé, protože to pro mě bylo nesrozumitelné. Atmosférou možná trošku podobné, ale jinak pro mě úplně jiný zážitek z knihy. Řadí se teď mezi mé top tři letos přečtené knihy. Nedokázala jsem se odtrhnout. Prolínání minulosti a přítomnosti bylo moc fajn a velmi přirozené. Sára to tedy v životě opravdu nemá lehké. Chování postav mi přišlo velmi realistické. Hodně lidí tady psalo, že chování rodiny Sáry, je nepochopitelné. Jako člověk pracující s lidmi v krizi, musím říct, že vůbec nebylo chování postav neobvyklé. Čímž ale neříkám, že je omluvitelné. Nechci ale zařadit spoiler. Měla jsem dost fantazií o tom, co se které postavě honilo hlavou, zejména pak matce. Autorka to fakt vyšperkovala do posledního detailu. Už jsem od ní četla skoro vše, a nic nebylo zklamání.

12 18.05.2022

Dala bych spíš tři a půl. Příběh napínavý, místy jsem se bála. Krátké kapitoly drží příběh svižný. Autorka má podle mě potenciál. To vše fajn, přesto tomu podle mě něco chybělo a místy přebývalo. Sem tam klišé, sem tam až moc přemýšlení. Souhlasím s některými, že slavná odbočka mi nějak úplně unikla a nedošlo mi, že už se to děje. Nemusí to nutně být špatně, aspoň to bylo takové plíživé. Postavy nesympatické, ale to mi nevadilo, naopak dobře to sedlo. Chápu přirovnání některých k Trhlině od Kariky na základě příběhu. Stylem psaní ale ani omylem, pro mě Karika lepší. Možná i proto jsem měla vysoká očekávání. Hlavní pointa/vysvětlení pro mě v pořádku, ale finále celkově takové uspěchané, bum bum a najednou konec, to mi přišlo škoda. Nejsem si jistá, jestli mě cliffhanger na konci skoro každé kapitoly bavil nebo štval. Celkově ale dobrý, hezký strávené dva večery s mrazením v zádech.

10 08.05.2022

Eleanor je přesně ta hlavní postava, která mě drží v pozoru. Nemůžu se rozhodnout, jestli je nebo není sympatická. V druhé polovině knihy převážily sympatie. Vzhledem k tomu, že se sama věnuji práci s lidmi, kteří si prošli něčím traumatickým, dívala jsem se na příběh malinko i očima odborníka. Vždy mám radost, když i po této stránce kniha obstojí, i když terapeutka se mi občas zdála trošku hrrr. Terapie je v knihách vždy vykreslena zjednodušeně, to asi jinak nejde, ale nijak mě to neuráželo. Moc se mi líbila cesta, kterou Eleanor ušla. Ráda jsem ji sledovala. Nejednou jsem se i zasmála.

10 24.04.2022

Po přečtení tolika kontroverzních komentářů a i povzdechů, že lidi nechápou, o čem to celé je, jsem si musela knihu přečíst. Protože anotace slibuje, že si člověk bude lebedit. No nevím, přidávám se k těm, kteří to prostě nepochopili. Ač jsem se snažila fakt hodně. Přečetla jsem knihu do konce, přestože jsem ji několikrát chtěla už nechat být. Pořád jsem si slibovala, že to nakonec nějak bude dávát smysl. Uznávám, že tam smysl asi je, ale zůstal mi skryt. Trochu mě štve, že je to má první kniha od Katalpy, mám teď k ní dost ambivalentní vztah, ale šanci jí ještě dám.

5 10.04.2022

Katuška a Baruna, je jasné, kterou dceru má matka raději. A proč? Protože jedna z nich je ta "hodná", jinými slovy chová se přesně dle matčiných představ, zatímco ta druhá si dělá věci víc po svém. Nedá se ale říct, že by dělala něco natolik hrozného, aby musela doma zažívat takové peklo. Jakožto matku mě na příběhu nejvíc zasáhlo, jak zle se v duchu matka o Báře vyjadřovala. Nedokázala jsem si vysvětlit, kde se v ní bere ta zášť k vlastnímu dítěti, za úplné maličkosti. A nedokázala si to vysvětlit ani ona. Opakovaně se sama sebe ptá, co ji na Baruně tolik rozčiluje. Obraz úplně rozbitých vztahů mezi manželi, rodiči a dětmi a dokonce i mezi sestrami. Šokující je naprostá absence sebereflexe u matky. A proč to všechno? Aby měla doma uklizeno? Jak už tady bylo napsáno, k příběhu se dá říct tolik, ale současně je člověk beze slov. Přečetla jsem za dvě hodiny, protože kniha se nedala odložit.

16 18.02.2022

Tohle ve mně muselo dozrát. Píšu komentář po několika dnech od dočtení. Kniha ve mně zůstává dodnes, přestože už mám přečtené další, na tuhle pořád vzpomínám. Za mě jednoznačně zatím nejlepší kniha, kterou jsem četla v tomto roce. Autor umí velmi dobře popsat atmosféru v každé scéně, až jsem měla pocit, že jsem tam taky. Bylo to smutné, bolestné, přesto se nedalo nečíst dál. Nemůžu souhlasit s několika komentáři tady, podle kterých hlavní pointa příběhu byla navíc, nebo že by snad měla pouze šokovat. Je pravda, že příběh fungoval dobře i bez ní, ale o to pro mě vyvrcholení bylo ještě lepší. Moc dobře fungují i dvě časově linky, kdy jedna je chronologicky, kdežto druhá pozpátku.

3 18.02.2022

Já jsem knihu v polovině vzdala. Za mě to nebylo nijak poutavé, nedýchala na mě atmosféra toho místa, přestože věřím, že je to nádherná země. Po dvoustránkovém popisu situace se špinavým povlečením v hotelu jsem dala ještě pár dalších stránek, ale ne, nebylo to tam.

18.02.2022

Přestože je kniha celkem minimalistické dílo, jak rozsahem, tak i způsobem popisu událostí, nic v ní za mě nechybí. Čtení je to smutné a drásavé. Ukazuje, co ve vztazích dělá nefunkční komunikace. Jak děti chrání své rodiče a co rodiče nakládají na své děti, přestože to nejsou schopny unést. Nečinné přihlížení nesprávného je tady normou, proti tomu zúčastněná starost o druhého je považována za přehánění. Všímejme si, co lidi kolem nás prožívají.

5 12.02.2022

Moje první knížka od Petry Dvořákové, určitě chci přečíst i další, abych zjistila, jestli se zařadí mezi mé oblíbené spisovatelky, zatím má k tomu nakročeno, knížka se mi líbila moc. První povídka byla fajn, ale jakožto člověk, který se pohybuje v oboru psychologie, jsem poměrně rychle prokoukla, o co jde, nebylo to pro mě velké překvapení. Druhá povídka se mi líbila nejvíc. Jakožto člověk, který se nikdy nepohyboval mezi věřícími, jsem příběh doslova hltala. Poslední povídka byla taky dobrá, líbil se mi styl, jakým byla napsaná, drsně a bez emocí, dobře to vykreslilo charakter hlavní postavy.

11 16.01.2022

Prvočíselná dvojčata, dokonalá definice pro vztah hlavních hrdinů. V knize je tolik momentů s atmosférou, která by se dala krájet. Tolikrát jsem v duchu mluvila k oběma postavám a říkala jim, co mají udělat, protože to bylo tak do očí bijící! Oni to ostatně věděli sami moc dobře, přesto se rozhodli jinak.

7 15.01.2022