Eärendillinwë komentáře u knih

Moc hezký příběh. Mám pocit, že první dvě třetiny knihy se příběh sice nikam moc neposouval a šlo především o seznámení s postavami a světem, ale i přesto mě čtení bavilo. Zbytek knihy je napínavý až do samotného konce.
Obálka a ilustrace jsou nádherné, ale čeština mizerná… Co strana, to nějaká chyba nebo překlep. Je to škoda. Když se vydá takhle krásná kniha, tak by neměla chybět i důstojná jazyková úprava. (Tento nedostatek ale neodečítám od finálního počtu hvězdiček.)

Vcelku vydařená česká sci-fi. Sice postrádá jakoukoliv hlubší myšlenku, zato o zábavu se stará brutalita a chaos. Nijak zvlášť neoslní, ale ani neurazí, zkrátka fajn knížka na odreagování. Jsem zvědavý na další díly.

Kostrbatě napsaná kniha... Ano vím, je to z roku 1925, takže se není čemu divit, ale ani příběh není nijak oslnivý a příliš toho ve mně nezanechal. Rozečteno ze zvědavosti, dočteno ze setrvačnosti.

Tři pěkné příběhy, jejichž hlavním motivem je nahlédnutí do rytířského života v Západozemí. Podobně jako ve Hře o trůny zde Martin nezapomíná na intriky a politiku, které jsou opět základním stavebním kamenem všech zápletek.
Nevím, jak na tom bude nové vydání z roku 2026, ale to první z roku 2014 obsahuje mnoho krkolomných překladů, podivně sestavených vět a především přehršel překlepů. Do počtu hvězdiček ale tyto chyby nepočítám.

Název knihy vypovídá o veškerém jejím obsahu. Nejedná se o žádný velkolepý napínavý příběh, jde pouze o stručné a snadno čitelné vyprávění o Našem největším panovníkovi.
Nejvíce bych doporučil lidem zajímajícím se o historii.

Velmi zvláštně, místy až nešťastně napsaná kniha. Čtenáři není poskytnuta prakticky žádná opora v podobě jasných informací či vodítek, takže se v textu postupně ztrácí téměř vše včetně základní dějové linie.
Asi do jedné třetiny knihy jsem si podle mnoha doporučení vedl poznámky a snažil se sledovat shrnující videa ke každé kapitole, důsledkem čehož jsem se však nedokázal pořádně začíst a porozumění textu bylo tím pádem ještě horší. Nakonec jsem tedy usoudil, že nejlepší přístup bude číst a příliš nad tím nepřemýšlet, což paradoxně vcelku zafungovalo.
Předpokládám, že značná část nejasností a otevřených otázek bude vysvětlena v dalších dílech, ne-li hned v tom následujícím, a že teprve zpětně začne dávat smysl i ona základní příběhová linka.

Knihu hodnotím třemi hvězdami, poněvadž se i v tomto chaosu objevilo několik zajímavých a poutavých momentů.

Tuhle knížku jsem poprvé dočetl, když mi bylo asi dvanáct nebo třináct let, a nyní jsem se k ní vrátil podruhé. Jsem přesvědčený, že jsem tehdy nemohl plně pochopit většinu narážek a odkazů, kterými doslova přetéká. Veškeré dění se totiž točí kolem americké geek kultury osmdesátých let (tehdejší hudby, filmů, seriálů, hry Dungeons & Dragons, stařičkých herních automatů, konzolí a zejména prvotních PC her). Čtenář se tak o této době dozví opravdu hodně, někdy možná až překvapivě detailně.

Osobně bych spíše doporučil sáhnout po anglickém originále, protože některé pasáže z různých písní či kulturní odkazy v češtině zkrátka nevyzní tak přirozeně jako v původním jazyce.
Mimo to také zastávám názor, že filmové zpracování je o několik úrovní lepší, a to nejen díky úžasné animaci, ale především kvůli lépe fungujícímu příběhu a povedenějšímu zpracování postav. Kniha však na oplátku nabízí propracovanější vykreslení prostředí a lépe v ní vyniká kritika konglomerátního predátorství.

Podtrženo, sečteno: myslím, že jde o kvalitní četbu pro mládež, která se ale pravděpodobně bude líbit i většině gamerů a milovníků osmdesátých let.

(SPOILER) Tuhle knihu jsem dostal jako dárek a vzhledem k tomu, že YA knihy příliš nemusím a doposud jsem se s žádnou vyloženě kvalitní od Českého autora nesetkal, byl jsem k ní zpočátku dosti skeptický. Autor mě ale mile překvapil; ani jsem se totiž nenadál a knihu jsem zhltnul během jediného víkendového dne. Z recenzí je zřejmé, že cílil spíše na dívčí publikum, ale řekl bych, že si ji klidně může přečíst a najít v ní zalíbení i někdo z opačného pohlaví – třeba podobně jako já.

Text je napsán nespisovně a vyskytuje se v něm hojné množství „Gen Z“ slangu (naštěstí bez brainrotu a AI songů), spousta vulgárních výrazů, všelijaké přezdívky postav a velká variace docela vtipných hlášek, které k věku hlavního hrdiny z mého vlastního posouzení sedí. Všechno do sebe ale hezky zapadá a zvolený styl funguje. Je vidět, že autor si s textem dost vyhrál a psaní ho bavilo.
Co bych ale autorovi vytkl – a zároveň ocenil, kdyby se tomu vyhnul – je, že druhá polovina knihy mi přišla zbytečně natažená a snesla by zkrácení o dobrou polovinu. Příběh doprovází hromada zvratů a čtenář si připadá jako na emoční horské dráze, až se posléze vyčerpá a zhruba v půlce mu dějové zvraty začnou připadat repetitivní. Chápu, že hrdina poznává život a musí si uvědomit s kým chce být a hlavně kým on sám chce být, ovšem místy jsem se přistihl, že už přemýšlím nad tím, kdy už to celé skončí. Konec jsem odhadl správně a finální zápletka mě nijak nepřekvapila, ale i tak fungovala, protože byla čtivá a pořád v ní o něco šlo.
I přes zmíněné výtky se kniha četla opravdu velmi dobře a kupodivu byla každá kapitola něčím zajímavá a navíc obohacená výběrem konkrétní písničky. I k tomu bych měl ale také jednu výhradu: hlavnímu hrdinovi bych doporučil, aby si v momentě toho nejhoršího místo té ostudné předělávky Hurt od 2WEI pustil raději ten správný, pořádně temný a depresivní originál od Nine Inch Nails – v ten moment by tam zapadl naprosto dokonale.

Celkově tedy shrnu: jestli je vám mezi patnácti a devatenácti, nebo se chcete ohlédnout zpátky do svých středoškolských let, tuhle knížku vám můžu s klidným svědomím doporučit.

(SPOILER) Šňupec je závěrečný díl cyklu Městské hlídky, ve kterém se paradoxně ani moc hlídka nevyskytuje. Celý příběh se jako vždy točí okolo Samuela Elánia, ovšem tentokrát je mu věnována prakticky celá kniha a osudy jeho kolegů a dalších postav tu výrazně ustupují do pozadí.
Elánius se na popud své ženy vydává s celou svou rodinkou na dovolenou na venkov. Ale jak se asi dá očekávat, dovolená se velmi rychle mění v – a teď cituji Sibylina slova ze závěru knihy – „pár dnů proložených rvačkami, záplavami a vraždami a já nevím, čím ještě“. Tedy přesněji řečeno, mění se v řešení otázky skřetí existence a vyšetřování brutální vraždy jedné skřetí dívky. Po celou dobu řečené „dovolené“ Elániovi asistuje jeho osobní sluha Jeefes, který mi přišel jako nejzajímavější a nejpovedenější postava celé knihy.
Lady Sibyla mezitím navštěvuje různé dýchánky a návštěvy vyšších kruhů a občas svého manžela nutí, aby jí dělal doprovod. Zajímavé je, že při jedné z těchto záležitostí se Pratchettovi podaří zdařile zparodovat Pýchu a předsudek. Vedle toho také Elánius tráví čas se svým synem, doprovází ho na různé vycházky a s předstíranou lhostejností sleduje, jak se rozrůstá jeho kolekce zvířecích exkrementů a jakou zálibu má v objímání nohou cizích lidí (a cizích skřetů).
Do hlavní dějové linky se nakonec zaplete i zbytek hlídky v Ankh-Morporku, protože chudák Fred Tračník na sebe jakýmsi způsobem „nalepí“ skřetí schránu unggue a je nucen vyhledat skřetí jeskyni. V závěru knihy pak příběh vyústí v osvobození skřetí rasy z otroctví a v zamyšlení se nad otázkou viny těch, kteří skřety považovali za pouhé věci – zvláště když je takto po dlouhou dobu vnímal i samotný zákon. Nechybí ani tradiční prohlášení Elánia hrdinou, přestože na své cestě k vítězství použil několik značně nehezkých praktik a občas vystupoval jako arogantní a nesympatický hrubián. Za zmínku také stojí patricij, který ostatně jako vždy stojí za celým děním a nenápadně jím pohybuje jako loutkovým divadlem.

Po stylistické stránce se však Šňupec výrazně liší od předchozích dílů a osobně mi tento styl k Pratchettovi příliš nesedí. Vím, že jsem to zmiňoval již v recenzi na Buch!, ale Pratchett zde opět a tentokrát již kompletně ustupuje před svižnými a humornými dialogy a nahrazuje je dlouhými promluvami, které se místy slévají do za mě až přehnaně natažených odstavců, mnohdy zaplňujících více jak polovinu stránky. Celý text pak tak nějak ztrácí tempo a často opakuje pořád to samé dokola. I humor je tu zastoupen v menším množstvím, a když už se nějaký objeví, tak je buď o zvířecích exkrementech nebo souvisí s nějakým vulgárním výrazem, se kterým si Pratchett hraje a různě ho dle potřeby ohýbá.

Na závěr musím říct, že se mi kniha i přes některé její nedostatky líbila a je mi vcelku líto, že jsme se dalších knih s hlídkou a Samem Elániem nedočkali.

(SPOILER) Po přečtení prvního dílu se mi do dalšího moc nechtělo, ale nerad odkládám nedočtené série, a tak jsem se rozhodl pokračovat. Opakuji, že žánr YA není můj šálek kávy, a tak se možná bude mé hodnocení zdát příliš kritické.

Bohužel se v tomto díle vůbec nic, co se stylu psaní týče, nezměnilo, a jediné, co bych zhodnotil pozitivně, je posunutí příběhu a zajímavé prostředí.
Čtenář/ka zjišťuje, že všechny důležité postavy mají plot armor a není třeba se obávat o jejich zdraví, ačkoli proč by se měl člověk vůbec bát, když jsou všechny jedna jak ta druhá a postrádají jakoukoliv možnost zalíbení. Jediné, z čeho jde strach, je velmi realistický popis mnoha nechutných výjevů, který mě nutil přemýšlet nad tím, zdali již nečtu knihu pro mládež, nýbrž horror.
Tentokrát je děj proložen i občasným zamyšlením se nad problémy světa, avšak to nakonec nikam nevede a veškeré dění je unášeno událostmi vyvolanými nepřátelskými bytostmi, tudíž si ho autorka mohla odpustit a soustředit se pouze na akci.

V závěru tento díl hodnotím stejným počtem hvězd jako díl předchozí.

(SPOILER) Nějak mi uniká ten hype. Chápu, že je to určeno spíše pro mládež, ale co nechápu, je ta hromada nadšených recenzí ostatních.
Předtím, než se dál rozepíšu, předem upozorňuji na to, že nejsem moc velký fanoušek YA knih, a možná proto tuto knihu hodnotím tak kriticky.

Celý příběh mi přišel jako splácanina úplně náhodných věcí, co zrovna autorku napadlo. Spousta známých klišé, naprosto prostoduché a prázdné postavy, trapné "kapitánovy oříškové oči" a k tomu neustále se opakující fráze "sakra, Ilane", jako by žádná z postav neuměla říci nic lepšího. Popis na bázi "kdosi, cosi, odkudsi" a nepochopitelně velké množství nesmyslných výrazů, které jsou údajně založeny na rumunštině?
Co se mi na knize líbilo, bylo vcelku zajímavé prostředí (ač popsané spíše stručně) a pomalé tempo odkrývání příběhu a záhad v něm, které však, jak si nyní retrospektivně uvědomuji, bohužel nedokážou zakrýt ostatní slabé stránky. Na otázku, proč jsem s tím nesekl, bych odpověděl, že jsem tím vyplnil čtení hutnějších knih a odpočinul si, a to beru jako velké plus.

Knihu přečtete za den až dva, snadný text a věty maximálně na dva řádky.

(SPOILER) Kdybych měl tuto knihu srovnat s předchozími díly cyklu Městské hlídky, jednoznačně bych jako první vypíchl, že je psána vážněji a že nad humorem tu snad poprvé vítězí samotný příběh. Tím samozřejmě neříkám, že je text zbavený klasických pratchettovských vtípků a parodie, jen tentokrát nejsou hlavním tahounem knihy.

Místo toho se Pratchett soustředí na temnou záhadu, která se odehraje v trpasličím dole a znovu nastartuje odvěké soupeření mezi trpaslíky a trolly. Elánius je se svou již pěkně zakořeněnou hlídkou vhozen do víru této zápletky a nebezpečí zde nehrozí jen jim, nýbrž i Elániově rodině a jeho roztomilému synkovi Samíkovi, jemuž je Elánius povinován každý den v šest hodin večer číst knížku Kdepak je má kravička?
Právě pasáže, v nichž jsou tyto situace vykresleny, se mi líbily nejvíce a velmi hezky kontrastují s akcí, která příběhem hýbe (ačkoli ke konci se i ony samy stávají jeho hybatelem). Dalšími bravurními částmi knihy jsou inspekce galerie s Nobym a Tračníkem, mezi nimiž probíhají nijak nestárnoucí komediální dialogy, které jsou tentokrát zaměřené na Nobyho novou přítelkyni Táňu, která je… no, jedním slovem unikátní.
Za zmínku stojí také podivuhodná existence bytosti zvané Přivolaná temnota, trpasličsko-trollské hry Buch! a v neposlední řadě i skvělá pasáž, v níž se Elánius a spol. řítí magií poháněnými kočáry do Koumského údolí.

Kdybych to měl shrnout do finálního zhodnocení, považuji ji za jednu z nejpřemýšlivějších knih celého cyklu Městské hlídky. A možná právě proto na mě tento díl působí dokonce jako jeden z vůbec nejlepších, ne-li nejlepší, z celé série Městské hlídky.

Pro mě byla tato povídková sbírka prvním dílem, které jsem od Lovecrafta přečetl a troufám si tvrdit, že je to naprosto ideální možnost, jak se s jeho tvorbou seznámit. Koupil jsem si ji v podstatě jen proto, že jsem se s v poslední době stále vícekrát setkával s mýtem Cthulhu a zajímal mě jeho původ - který je vesměs shrnutý v jedné povídce. Ta mě ale nakonec tolik chytla, že jsem během pár dní přečetl i všechny zbylé.

Co mi nejvíce padlo do oka, byla ta dokonale vylíčená atmosféra a hrůzostrašnost prostředí, které mě občas dohnaly až k mrázu po zádech a husí kůži - což je nejkýženější věc, kterou v hororových (i jiných) příbězích mnoho čtenářů včetně mě vyhledává.

Jediné, co bych tak asi vytkl jsou občasné překlepy a malé chybky v přepisu a korektuře. Jinak za mě opravdu povedené a doporučuji všem, kteří jsou v Lovecraftově tvorbě zatím neznalí, ale rádi by jeho tvorbu prozkoumali. Jen upozorňuji na hutnost a rozsáhlost vět a odstavců.

(SPOILER) Zdravím. Vzhledem k tomu, že Sterak nedávno oznámil vydání nové knižní série, a někteří z vás možná zabrouzdají do jeho starší tvorby, rozhodl jsem se sepsat toto upozorňující zhodnocení.
Samozřejmě vím, že je tato kniha autorovou prvotinou, ještě ke všemu spadající do žánru pro mládež, ale i tak si to prostě a jednoduše nemohu odpustit a musím ji kriticky zhodnotit.

Pokud nejste čtenář začátečník, malé dítě nebo vám prostě nevadí ztrácet čas, tuto knihu NEČTĚTE – je to vážně těžká bída. Příběh je plný hloupých klišé, nezdařilých pokusů o humor a nelíbivých postav, které působí prázdně a plasticky. K tomu všemu navíc sám o sobě kopíruje jiné příběhy, které už někdo před tím vymyslel. A to bohužel zejména sérii Naslouchač od paní Stehlíkové. (Pokud jste nakoukli do některých mých předchozí recenzí, jistě už víte, že podobně jako Arila, je i Naslouchač stejnou spisovatelskou tragédií.)

A teď už k samotnému příběhu. Úvod do knihy se možná jeví jako poutavý a lákavě vám otevírá své brány, ale věřte mi, je to past! Nofrana hur, Něco starého končí a něco nového začíná, bude možná některým nesečtělým čtenářům připadat originální, ale fanoušci George R. R. Martina rozhodně nezapochybují a ihned poznají inspiraci z Valar morghulis a Valar dohaeris. Musím uznat, že to je docela troufalé sousto, Stéro.

Hlavní postava Arila se protloukává světem, nebo snad městem? – nevím, z textu se to vlastně ani nedá vyčíst – Nurheimem a na své cestě k ultimátnímu hrdinství, které je hlavním motorem celé knihy a potkává různé postavy působící fakticky jen jako odrazový můstek korektní morálky. Žádná z nich není uvěřitelná.

Všechny kapitoly jsou na sílu tlačené k akci, což knize jen přidává na zbytečné rozsáhlosti, a v každé z nich se objevuje nějaký ničím nezajímavý, nudný zvrat. Stručně bych to celé popsal jedním dosti výstižným slovem: chaos.

Ve vyprávění a dialozích se navíc v nemalém množství vyskytují mezery a nesrovnalosti, které ve čtenářovi vyvolávají řadu otázek. Například na Arilině geniálním kamarádovi Harariovi, nebo Hararovi? – tady opět tápu – je nejvýraznější jeho nemoc, která ho připravila o zrak a znecitlivěla jednu nohu, ale autor v knize mnohokrát popisuje, jak někde energicky běhá a popisuje věci, jako by slepý nebyl (omlouvám se za zvláštní formulaci této věty, ale musel jsem ji vymyslet tak, aby nějakým způsobem poukázala na realitu nedomyšlených jmen).

Dále je tu velmi špatně vysvětlená historie, která je víceméně stejně nezajímavá a hodně připomíná severskou mytologii, nebo jen autorovu evidentně oblíbenou videohru Valheim. Podobně je na tom i nesmyslně znějící jazyk, bohové zahalení jaksi nefungujícími tajemstvími, a odfláknutý popis cestování, který se na pozdějších stranách neustále a co hůř, ve stejné formě opakuje.

Výčet chyb zakončím nejasnou postavou vůdce, jenž je popsán jako vyrovnaný a chytrý člověk, ale asi tak od poloviny děje má jeho postava tolik různých stupidních zvratů a změn, že se v mých očích mění v člověka narušeného stařeckou demencí. A to radši ani nemluvím o tom, že jeho plány nejsou dostatečně dobře vysvětleny a jsou stejně jako zbytek zápletek naprosto prostoduché.

Na závěr ještě zmíním, že špatnou čitelnost zhoršují časté stylistické chyby a překlepy, které autorův editor zřejmě zapomněl odstranit.

Abych to všechno pěkně shrnul, tak příběh je prostě sestavený z hromady bláta a je zkouškou vůle ho vůbec dočíst. Nechápu ty pozitivní recenze. V navazujících dílech mám silnou nechuť pokračovat, ale abych mohl posoudit, jak moc se Sterak během let zlepšil či nezlepšil, budu muset.

0,5/10.

Tento díl jsem poslouchal jako audioknihu v podání samotného překladatele, pana Jana Kantůrka, a celkově na mě udělala dobrý dojem. Co bych jí přece jen vytkl, je občasné zakopávání mluvčího o jazyk a také zvukový doprovod, který místy překrývá čtený text a celkově působí poněkud zvláštně a rušivě. Na obojí se však dá časem zvyknout a bez větších potíží to lze překousnout.

Co se samotného příběhu týče, nemám žádné zásadní výhrady. Tu a tam se sice trochu ztrácel v klasických pratchettovských odbočkách a humoru, ale nijak to neubralo na tom, že mě velmi bavil. Svou atmosférou silně připomíná pohádku, ovšem obohacenou o řadu nezvyklých prvků a zakončenou překvapivým finále.

Určitě si někdy přečtu i klasickou knižní verzi.

Vcelku zajímavý příběh z období Římské říše. Autor se primárně soustředí na zábavně podaný popis fungování tehdejších válečných strategií, ovšem šikovně ho maskuje do příběhu hlavního hrdiny.
Bohužel mě první polovina knihy moc nenadchla a plně jsem se začetl až ke konci, kdy je vyprávění nejnapínavější.

Přečteno jedním dechem během jediného dne. Skvělé vyprávění, skvělé prostředí a samozřejmě skvělý Geralt.