DriftBooks komentáře u knih

Nedávno jsem četl článek o tom, že v Číně se pokusili pomocí CRISPR, technologie k molekulární editaci DNA, pozměnit dědičnou informaci u sedmi zárodků z umělého oplodnění. Přežilo však pouze jedno vajíčko. První narozené děti s geneticky zmutovanou dědičnou informací jsou zřejmě dívky dvojčata. Mutace spočívala v tom, že obdržela část genu, kterou někteří lidé mají v těle zcela přirozeně… Pointou článku byl bázlivý apel, že by třeba také jednou mohli po Zemi chodit dva druhy rodu Homo… Ano, to je samozřejmě možné…

Ovšem – pokud si přečtete knihu Sapiens, dozvíte se, že by to zas až taková mimořádnost nebyla. Je tomu zhruba 70 000 let, co se po Zemi potulovalo dokonce sedm druhů rodu Homo. Až zhruba před 30 000 lety z toho nakonec vyšel vítězně druh Sapiens. Teorie, jak k tomu pravděpodobně došlo, jsou dvě. Sapiens postupně ostatní rody tak nějak „vstřebal“, o čemž svědčí drobné pozůstatky těchto druhů v našich DNA, porůznu roztroušených v populaci. Druhá teorie hovoří o vyhlazení, nebo chcete-li o genocidě. Takže tu a tam se Sapiens s jinými druhy pářil, ale povětšinou je prostě vyhladil. Ostatně jako vyhladil sta tisíce druhů zvěře, ptactva, stromů, květin… Pokud si myslíte, že právě nyní lidstvo páchá ta nejhorší ekologická zvěrstva, pak vězte, že tomu tak bohužel bylo po celou dobu evoluční historie druhu Sapiens. S mírným nadhledem se dá říci, že kam šlápla jeho noha, sto let tráva nerostla. Vlastně nerostla už nikdy. Některé – především ty velké – druhy savců Sapiens prostě vyhubil, lépe řečeno sežral.

Celá kniha je plná informací, které takto poskládané tvoří zcela jinou historii moderního člověka, než jsme zvyklí z učebnic. A já takovéto knihy mám rád. Alternativní a dle mého víceméně pravdivé. Harari píše ironicky, sžíravě, ale přesto s humorem a nadhledem. Umí poskládat staré známé příběhy do úplně jiných obrazů.

Fascinující jsou v knize také teorie vzniku velkých společností pomocí příběhů, pověstí, mýtů, zcela netradiční pohledy na zemědělství. Povídání o tom, že zemědělství vlastně nebylo pro lidstvo žádným velkým přínosem, a že pouze vygenerovalo obrovská sídla plná nemocných, utrápených a unavených lidí mě rozesmálo. Zejména když právě procházím nízko-sacharidovým obdobím…

A nakonec přichází vesele neveselý povzdech, kam asi tak to ten slavný druh Sapiens v dnešní pozici „Boha“ hodlá dotáhnout. Podle autora by přírodní výběr mohl být „nahrazen lidskou tvořivostí směřující k produkci kyborgů i k vytvoření zcela nových organických forem života“. No a to jsme vlastně zase u té Číny, že…

Ostatně - momentálně vychází další Harariho kniha, která se (mmj) zabývá právě hraním si na Bohy... těším se...

9 06.01.2019

O této knize píšu velmi rád. Mám ji v knihovně již rok a letos jsem přímo od autorů dostal ještě jednu, s věnováním a s úsměvem. Minulý rok jsem si poprvé poslech příběh vzniku této milé publikace. A ten příběh dostává zcela jiné dimenze, pokud ho slyšíte přímo z úst tvůrců. Tak to prostě je. Některé příběhy fungují lépe tímto způsobem. Kožíšci (snad si mohu dovolit je takto familiérně nazvat :-)) byli milým překvapením minulého ročníku Šumavy Litery. Letos jejich kniha získala jednu z hlavních cen – Cenu poroty.

Kniha má skvělý nápad, povedené zpracování, a jak jsem již předeslal, samotní autoři jsou milým párem. A celé to stojí na silném příběhu – příběhu o nemoci a o boji s ním. V samotné knize o tom najdete jen zmínky. Což je vlastně ve zpětném pohledu sympatické. Autoři se z vás nesnaží vyždímat emoce a vyloudit lítost. Je to jen jejich soukromý boj a intimní prožitek. Kniha je pak jen jakýmsi závěrečným vyústěním. Tenhle příběh začne fungovat ve chvíli, když se s Martinou a Vladimírem potkáte osobně a v rámci jejich přednášky si ho poslechnete. Nebo abych mluvil za sebe – na mě to takhle zafungovalo. Samozřejmě ale i samotné putování po stopách botanika Malocha společně s jeho loutkou (bez veškerého mnou zmiňovaného pozadí) je dobrým a vtipným nápadem.

Já bych tedy čtenářům doporučil – pokud budou někde ve vaší blízkosti Martina Kožíšek Ouřadová & Vladimír Kožíšek představovat svoji knihu, určitě se zajděte podívat. Dozvíte se, jak funguje „malochoterapie“, poznáte autory osobně, poslechnete si silný příběh, kouknete na hezké fotky a jako třešničku na dortu si pak doma užijete i knihu…

2 06.01.2019

Motivační knihy. Prodávají se po milionech. Myslím, že každý kupující, každý čtenář, podvědomě očekává, doufá, věří, že právě tahle kniha změní jeho život. Proto jsou tak úspěšné. Je to jako sázet Sazku, kupovat losy, tipovat sportovní výsledky. Pokaždé se rochníme v naději, že to tentokrát přeci musí vyjít. Každý z nás má kdesi hluboko v hlavě zasunutý scénář, co udělá s tou obrovskou vyhranou částkou. A motivační knihy přeci nabízí recepty. Zaručené. Jak zhubnout. Jak zbohatnout. Jak zkrásnět. Jak omládnout… Jak… Prostě cokoliv si přejete, na to najdete zaručený návod.

Kiyosaki se vůbec netají tím, že je to skvělý byznys. Proč také. Vždyť přeci radí jak zbohatnout. Jeho rada zní: Prostě to dělejte jako já…

Z jakého důvodu tedy tyto knihy čtu, když si z nich dělám legraci? Když jsem vůči nim skeptický? No protože je to jako ty sázky do loterie. Ani já nejsem imunní. A navíc… v těchto konkrétních titulech jsem našel pár informací, které mě zaujaly a motivovaly. Takže vlastně… ono to nakonec nějakým způsobem funguje. Jen je potřeba si uvědomit, že sebelepší návody a rady ještě neznamenají onu kýženou výhru…

3 06.01.2019

Drašnara jsem si zařadil mezi své oblíbené „enfant terrible“ české literatury. Křesadlo, Kahuda, Hakl, malinko Hrabal… Je smutné, že jsem ho objevil náhodou, více jak deset let po vydání...

O knize – nebo chcete-li příběhu – nemá cenu cokoliv psát. Podobné knihy prostě leží hluboko na dně literárních vod a ti, kteří v těchto temných vodách rádi loví, si jí určitě najdou. Mohu jen říct, že se mi zavrtala hluboko do hlavy, že dokázala vzbudit silné emoce, že mé čtenářství prožívalo záchvěvy silné rozkoše…

3 06.01.2019

Za komačů jsme tomu říkali „komunální satira“. A v socialisticko-kapitalistické Číně to jede poslední dobou naplno. Tepou se nešvary. Korupce, nedostatek toaletního papíru, zpátečnictví, nebo naopak přílišné a režimu nepohodlné nadšení. V této knize pak autor vytepal vcelku vtipnou grotesku o tom, co také může způsobit politika jednoho dítěte. A tepe líné úředníky, a tepe letargické pracující a tepe neochotné orgány (policejní) a tepe (velmi jemně) i představitele strany a tepe a tepe až je z toho člověk tak nějak vytepaný… Ze začátku je to příběh k pousmání, posléze k uondání. Závěr se zbytečně vleče. Jako krátká scénka do Čínského televarieté či Ein Peking Buntes dobrý. Více ale neočekávejte. Tepete-li rádi orientální koberce, přidejte si hvězdičku navíc.

4 06.01.2019

Jsou knihy, které nesnesou přerušované čtení. K dosažení maximální čtenářské rozkoše je zapotřebí se s takovýmto titulem schoulit do svého oblíbeného koutku, s horkou kávou nebo čajem, s doutníkem či dlouhou rimbaudovskou dýmkou a nerušeně číst. Nejlépe celou knihu v kuse. A přesně takovou potřebu jsem cítil u Zázračných hochů. Hlavně proto, že se mi tuto ideu nepodařilo naplnit. Knihu jsem načal a odložil na pár dní. Mezi tím četl něco jiného. K příběhu se vrátil a znovu jsem musel absolvovat aklimatizaci. Pak jsem knihu odložil na pár dní… Takže chápete mou frustraci…

Zázrační hoši jsou milou intelektuální komedií. Nahořklou satirou. Řekl bych i groteskou, kdybych toto slovo v poslední době nepoužíval tak často (viz mnou přečtené knihy čínských autorů). Komedií s přesahem, jak se říká. Malinko „woodyallenovská“. Sled tragikomických gagů. Prostředí newyorské literární smetánky, proud podivných individuí, alkohol, drogy… Značně netradiční židovská rodina. Krize středního věku. Krize spisovatelská. Touha napsat „velký román“. Stigma čtenářského očekávání. Prostě román o psaní, a o snílcích, jimiž se to v literárních a akademických kruzích jen hemží. A mezi třpytivým pozlátkem téměř absurdních dialogů tu a tam zazáří vskutku vzácný diamant.

Na tuhle knihu si to chce prostě vyhradit čas a klid. A strávit jeden dva večery v té úchvatně pableskující bublině. Být na čtenářském tripu a užívat si (a zároveň trpět) stejně jako hlavní hrdina Grady Tripp.

3 06.01.2019

Úžasně napsaný příběh apokalypsy člověka a Zeměkoule jako takové. Jemně a v náznacích. Prostřednictvím dopisů. Skvělý nápad. Zatímco kdesi v dalekém Vesmíru se hrstka lidí pokouší – řekněme kolonizovat – novou planetu, daleko na Zemi zuří ekologické a ekonomické katastrofy. Dozvídáme se to jen tak mimochodem, v rámci konverzace manželského páru. On – misionář, který přináší netradiční zvláštní a nové slovo Boží nové, nám neznámé civilizaci. Ona – těhotná zdravotní sestra, která musela zůstat na Zemi. On – nositel západní civilizace se pln odhodlání vydává šířit víru mezi „domorodce“, ale pod tlakem prostředí a odlišných norem se jeho jistoty začnou hroutit. Ona – tváří v tvář utrpení se vize světa spravovaného vlídným Stvořitelem jeví jako zoufalý únik před skutečností. Pod tlakem krizí se její křesťanský pohled otřásá v základech, je stále zoufalejší. Ve víře i v lásce.

V době, kdy Knihu zvláštních nových věcí tvořil, zemřela Faberovi manželka, která ho v psaní vždy podporovala. Tehdy prohlásil, že tento román měl být tím nejsmutnějším, co kdy napsal, a že s psaním románů končí. Kniha smutná je. Takovým zvláštním, snad novým, způsobem. A zda Faber skutečně už nic nenapíše, to ukáže čas…

10 06.01.2019

Tak tohle byla jízda. Náramně jsem se bavil. Miluji takové ty filmy „Made in Hong Kong“. Třeba Jackieho Chana, Johna Wooa a Johnnieho Toa. Takový ten bizarní asijský humor. Patos. Bojové scény. Zpomalené, zrychlené, létací, plné krve… Romantické. I ty brutální. Šmik, bum bác. Wrum, bzum, bum… A přesně taková je tahle kniha. Filmová hongkongská groteska. Absurdní drama. Nebetyčná komedie. Patetická mlátička. Řach, plesk, žuch…

Nedávno jsem četl Advokáta Václava Lásky. Tohle je něco podobného, ale v čínské verzi. A když čínské, tak větší, krutější, drsnější, pornografické, plné vlaštovčích hnízd, ušňů mořských, levných prostitutek, drahých sekretářek, prohnilých soudců, bezpáteřních gangsterů. A byť je to groteska, a byť je v tom drobná nadsázka, tak děsivé je to, že je pravděpodobně skutečně jen drobná. Ta nadsázka. Celý ten kolotoč socialistické korupce v nestoudné nahotě.

Čínská cenzura je samozřejmě nemilosrdná. Sám autor přiznal, že knihu přepisoval asi pětatřicetkrát. Nakonec ho donutili dopsat ještě poslední kapitolu… ale to už si najděte sami. Je tedy jasné, že čteme jen okleštěnou verzi. Škoda. Dal bych si to full…

1 20.11.2018

Madonna Mia… Co jsem komu udělal. Po všech těch knižních debaklech (viz mé komentáře) jsem si řekl: a dost! Chce to nějakou tutovku… A tou „májovky“ jsou. Teda vlastně… byly. Takhle kniha je U-T-R-P-E-N-Í. Dokázal jsem přečíst pár kapitol a to spíše proto, že jsem nedokázal uvěřit. Že tohle napsal Peter May. Ten samý, co napsal Skálu atd.

V první řadě – vypadá to, jako by si autor vzal k ruce Průvodce Paříží, spolu s titulem „Francouzem lehko a snadno“. Aby jako textu dodal věrohodnosti, nebo aby to vypadalo, že si s těmi rešeršemi dal skutečně práci. Takže v knize neexistuje jít jednoduše nějakou uličkou odněkud někam a skončit třeba v hospodě. Ne. To vypadá takto:

„...Kostel Saint-Étienne-du-Mont, tedy kostel svatého Štěpána na kopci, stál poměrně logicky na vyvýšenině, k níž vedla rue de la Montagne-Sainte-Geneviève. Dominoval horizontu, ke kterému Enzo s Raffinem stoupali prudkým svahem od stanice metra Maubert — Mutualité…“

Jakákoliv funkce – úřednická, policejní – prostě jakákoliv se nejdříve vysloví francouzsky a pak je nám dopřán překlad se sáhodlouhým popisem.

Na řece neplují lodě, ale podlouhlé bateaux-mouches.

Když se vejde do kostela, tak neznějí prostě jen varhany, ale vždy jsou to: syté tóny Bachovy Tokáty a Fugy d moll, nebo dramatické úvodní tóny Bachovy Triosonáty číslo 2 c moll.

A tak to jde dál a dál a se vším, jako by se nás autor pokoušel na každé stránce ohromit svými těžce nabytými znalostmi. O-T-R-A-V-N-É!

A to vůbec nemluvím o samotném ději a zápletce. Naprosto nesmyslně se najde kdesi ve spletité síti pařížské kanalizace, kam by se v normálním případě nikdy nikdo nepodíval, truhla s hlavou a pěti předměty. A jak jinak – hlavní hrdina samozřejmě odhalí, co který předmět znamená, aby na dalším místě našli truhlici s uřezanou rukou a pěti předměty…

A tam jsem skončil. S Mayem i s celou sérií Akta Enzo, protože předpokládám, že stejně děsivé, nudné a otravné budou i další díly.

12 20.11.2018

Životní bod zlomu... Určitě už každého z vás někdy potkal. Mě dvakrát. Ten první jsem zažil zhruba před dvaceti lety. Potkal jsem po letech dobrého kamaráda a on mi položil jednoduchou otázku: ty ještě jíš maso? Následovala debata a já se jako lusknutím prstů stal vegetariánem a naprostým abstinentem. Následně pak i má žena i dcery. Trvalo to zhruba třináct let, než jsme se pomalými krůčky dostali zpět do „masitého“ režimu. Bylo to opravdu náhlé a okamžité rozhodnutí. A dodnes si pamatuji na rozporuplné reakce okolí. Na údiv manželky. Na její prohlášení, že ať si tedy vařím sám, když jsem tak chytrej… :_) Zejména rodina ze Slovenska to dlouho nemohla pochopit. Švagr plné sklípky vína a domácího páleného. Tchyně plné spíže klobás a dalších zabijačkových pochoutek. Nedělní oběd tam je obřad o několika chodech, zejména masitých. Myslím, že to nepochopili nikdy, ale naučili se to relativně tolerovat. Na ukázku pár replik, které mě nejvíce pobavily:

„… a to si nedáš ani rybu? Vždyť to není maso! To se jí v době půstu, přece…“

„… klidně si dej, tady tě nikdo neuvidí, nikdo to tvým kamarádům neřekne… “

„… jak nepiješ? Co je to za kecy! Tohle není alkohol, to je domácí…!“

„…a když nejíš maso, co teda vlastně jako jíš? Vždyť přece žádný pořádný jídlo bez masa neexistuje…!“

Takže jistě pochopíte, že jsem k této knize přistupoval docela s očekáváním. Jenomže jsem ji nakonec nedočetl. Ano – partner i rodina ženy, která se rozhodla nejíst maso, se chovají dle očekávání. Ta zkušenost je prostě stejná bez ohledu na místo, národnost, či kulturu. Ale zbytek příběhu mi prostě nesedl. Snad je to mým dlouhodobým rozpoložením, že nemám chuť číst podobné věci. Věci, co jsou plné nočních můr, plné krve a násilí… Asi bych si raději přečetl něco „civilnějšího“. Určitě bych se rád dozvěděl víc o jihokorejské kultuře, o zvycích, o pravidlech. Mám tento typ literatury vcelku v oblibě. Ale ne tímto stylem. Škoda…

6 20.11.2018

Tak jo. Nachytal jsem se na anotaci. Jsem chlap, že jo… Ovšem klídek, milé ženy, manželky, milenky, přítelkyně. Tuto knihu před vámi rozhodně schovávat nebudu – (viz zmíněná anotace). Protože ji rovnou vyhodím. Do sběru. Nejsem barbar, že jo…

Když vyfotíte nahotu barevně, je to porno. Když to samé vyfotíte černobíle, a ženě přidáte klobouk, nebo deštník, je z toho umělecký akt. To dá rozum. Takhle kniha je snůška přitroublých barevných plků, které se autor snaží prohnat černobílým filtrem. A aby to bylo jako víc umělecké, přidává naprosto nesmyslné citáty z Homéra. Antika, vole… to bude vypadat, že jsem študovanej… Nikdo to nepochopí, takže se to vyšvihne do kategorie: pro náročného diváka…

No dobře, přiznávám… nachytal jsem se. Knížku jsem otevřel s očekáváním. Ženy mají ty svoje stíny, mi chlapi trochu tabuizované erotiky. Lolitky… Čekal jsem barevný ohňostroj smyslnosti. Ale ze stránek se vylilo jen trochu kalné vody v jednom odstínu šedé…

K podobným knihám přistupuji s obrovským despektem. Hlavně když v nich mám najít návod, jak se stát superčlověkem. Jak se stát milionářem, jak být úspěšný, jak být čímkoliv, čím jen chcete… Stejnou averzi mám k modernímu fenoménu koučinku. Na druhou stranu – nedávno jsem při kurzu Nording Walkingu získal od trenérky tolik (a důležitých) informací, které bych možná hledal na internetu dlouhou a možná marně. Informací, které zkrátily dobu mého učení, a které mě obohatily obecně o fungování mého těla. A co jiného to bylo, než koučink? Takže – má averze a despekt je spíše důsledek toho, že se v této oblasti pohybuje veliké procento šarlatánů.

Pokud jste se někdy zajímali o duchovní nauky (nebo jste často sledovali filmy o kung-fu… :-), jistě jste se setkali s konstatováním, že ten správný učitel přijde ve správný čas. Ve chvíli, kdy na to budete připraveni. A že na každou otázku je vám odpovězeno. Je jen na vás, jestli odpověď slyšíte, či pochopíte. Já jsem dostal tuto knihu ve správný čas. Otevřel jsem jí. Přečetl a… a bavila mě tak, že jsem jí přečetl celou, včetně všech kapitol, které pravděpodobně nikdy nebudu potřebovat. Je to psáno poutavě a zábavně. A ty odpovědi, které jsem potřeboval, jsem si v knize našel.

Tim Ferriss je tak trochu šílenec a magor. Jeho rady, postupy a nekonečné měření a testy budou asi jen pro stejné nadšence – tedy magory. Přesto je v knize poměrně velké procento informací, které jsou relevantní pro každého, kdo nerad chodí prošlapanými chodníčky. Navíc – během těch let, co je kniha na trhu se velká většina těch informací potvrdila.

4 19.11.2018

Tuhle knihu jsem našel v Českých Budějovicích na nádraží v takové té veřejné mini knihovničce. Přes třicet let stará kniha, která bude určitě stále aktuální. Drobně upravená by klidně mohla být napsána vloni, či letos. Ty životní modely jsou v podstatě stále stejné.

Čtenářství je úžasná alchymie. Kdy a jak ten který příběh zasáhne to správné místo v čtenářově kotlíku mysli, je naprosto nevyzpytatelné. Těch faktorů, které působí je nepřeberně. U této knihy se mi sešly ty správné. Ne, na kámen mudrců to nebylo. Ale také to nebylo žádné „patlámo, patlámo, paprťála…“ :_)

2 19.11.2018

Hartlovy předchozí knihy jsem přečetl. Nebyly úplně mým šálkem kávy. Jenomže jak na mě v knihovně vykoukl název „Okamžiky štěstí“, chytil jsem se. Protože štěstí a lásku přeci hledá každý… Já samozřejmě také...

Bohužel nemůžu říct, že by kniha splnila mé očekávání. Mám pocit, že ty předchozí byly nějako veselejší. Nedočetl jsem „Jáchyma“. „Veroniku“ jsem číst ani nezačal. Celé mě to nebavilo. Měl jsem pocit, že čtu scénář k nekonečnému televiznímu seriálu. Kde je potřeba neustále děj posouvat nějakými drobnými pointami. Ovšem u šestého dílu vůbec netušíte, co se dělo v tom prvním. Ono to je totiž vlastně naprosto jedno. Jde jen o to zabít čtyřicet minut nudy běžného televizního diváka. Já televizi doma nemám. Tak nevidím důvod proč se na ní dívat skrze knihu…

7 01.11.2018

U první části jsem si říkal dobrý, zajímavý, tak přeci jenom – dostala za to tu cenu… toho Ortena. Bylo to sice před deseti lety, ale dobrá kniha nestárne. Naopak, leckdy zraje. Jako archivní víno, plesnivé sýry, dobrá whisky… Takže první půlka knihy – i přes jakýsi mlhavý pocit nehybnosti a prázdnoty – mě bavila.

Ale pak se jelo k moři. A já vydržel u moře jen několik desítek stánek. Protože pak už to prostě bylo absolutně nudný. Možná že je to psáno zajímavou formou, která – jak píšou v anotaci – odkazuje k Virginii Woolfové. Možná. Já se k Woolfové zatím ještě nedostal, přestože jsem trávil nějaký čas v místech, kde údajně knihu K majáku napsala, a říkal si, že si jí musím hned po návratu přečíst. Noju, uběhlo pár let a já se zatím dostal „jen“ k Petře Soukupové, možná ve špatný čas a na špatném místě...

2 01.11.2018

Bývalý policista a začínající advokát Krása je takový typický český hrdina. Trochu lže, trochu krade, trochu podvádí, ale jinak má vlastně dobré srdce a (byť mírně zvrácený) smysl pro spravedlnost. Není příliš sympatický, ani vyloženě nesympatický. Prostě jen zapadá do současného obrazu zkorumpované a prolhané společnosti, která si paradoxně potrpí na korektnost. Všichni tak trochu lžeme, tu a tam podvádíme, nedej bože i něco ukradneme. A před Vánocemi koupíme nějaké africké rodině kozu. Nebo adoptujeme nějakého afrického školáka. Katolíci se možná jen vyzpovídají. A je to. Jedeme dál s čistým štítem…

Kdysi jsem kdesi četl, že nejúspěšnější bývají takzvané „profesní“ romány. Knihy, které vám umožní nakouknout do zákulisí té které profese. Samozřejmě nejlépe když ji napíše člověk zasvěcený, který se tou profesí dlouho živil (nebo stále živí).

Já si Lásku matně pamatuji z kauzy kolem Harvardských fondů a kolem Viktora Koženého. Matně. Ale policista Láska – takové spojení se nezapomíná. A tak jsem si jeho knihu pořídil a přečetl. A bavila mě, přestože to literárně není zrovna žádná lahůdka. Zejména proto, že mi umožnila (překvapivě) nakouknout do zákulisí. Policie i advokacie. Alespoň trochu. Ne, že by člověka něco z toho překvapilo. Ale je z toho prostě cítit ta zkušenost a znalost.

3 01.11.2018

A opět je tu ždímačka. Ždímačka emocí. Backman is back… Knihu jsem přečetl a dejme tomu, že s chutí. A to i přesto, že minimálně každá druhá kapitola je gradována tak, aby z nás vyloudila zejména pláč. Pláč smutný, dojatý, pláč plný pochopení, pláč očistný. Celý příběh je prostě jedna monstrózní kalkulace. Jedno klišé za druhým.

Backman tu splétá smutnou realitu s naprosto nereálnými veselými pohádkami. Protože právě pohádky tu jsou od toho, aby nás poučily, aby nám ukázaly, že dobro vítězí nad zlem, že princeznu zachrání udatný princ, že… Prostě pohádky mají všichni rádi a všichni jejich poselství rádi věří.

První díl byl uvěřitelnější. Jeho pokračování je… no prostě pohádka, kterou si člověk rád přečte i v dospělém věku. Nic víc.

8 01.11.2018

Kniha rozhodně má většinu těch „kingovských“ atributů, které mám rád. Přesto musím konstatovat, že jsem byl zklamán. A to u Kinga píšu zřejmě poprvé za těch třicet let, co ho čtu. Tipoval bych, že King tahá ze šuplíku všelijakou veteš, co kdysi načal a následně odložil. Trochu to přibarví, přepíše, dopíše, zaretušuje, vybarví, seškrtá a voilà … nová kniha je na světě.

Číst se to dá. King je z toho samozřejmě cítit. Ale co nás čeká v závěru knihy je víceméně už od poloviny jasné. Chybí překvapení, napětí, a vlastně chybí i jakýkoliv pocit strachu, který umí jeho knihy navodit. Revival – variace na Dr. Frankenstaina. Proč ne, ale finále, které mívá King většinou velkolepé, je v této knize tím největším propadákem. Neříkám to rád, ale možná je někdy opravdu lepší odejít v tom nejlepším. Mám na mysli to, že než každý rok ještě mermomocí vydat cokoliv, bylo by lepší nevydat nic, a zůstat tak v myslích svých fanoušků „kingem“.

Odečti si jednu hvězdičku, pokud nejsi skalním fanouškem...

5 01.11.2018

Úplně první „kingovka“, co jsem četl. Půjčil mi ji kamarád, aniž by tušil, co spustí za lavinu. No – lavinu. Tehdy to tuším byla jediná Kingova kniha na československém trhu. Vydalo jí slovensky v roce 1987 nakladatelství Smena. Slovensky pak vyšla v roce 1989 ještě Podpaľačka (Žhářka). Pak přišla sametová revoluce a začalo se konečně sypat…

Při opětovném čtení Mrtvé zóny (zhruba po třiceti letech) jsem znovu pochopil, proč mě King tak náramně baví. Je to prostě vypravěč par excellence. Naopak při pokusu shlédnout film jsem se utvrdil v přesvědčení, že King je – přes mnohé pokusy – prakticky nezfilmovatelný. Scénář k filmu Mrtvá zóna je jenom takový slabý odvar silného příběhu. Jako když podesáté zalijete pytlíček Pigi čaje. Já měl navíc problém s protagonisty hlavních postav. Christopher Walken mi vůbec nesedl. A Herberta Loma mám (bohužel) zaškatulkovaného jako komisaře Dreyfuse, takže jsem si v duchu říkal, kdy už se konečně objeví Clouseau, popřípadě Kato.

Kniha mě opět po letech nadchla, film jsem nedokoukal.

6 01.11.2018

Anders de la Motte mě naladil svými vtipnými thrillery z prostředí počítačové kriminality o zneužívání moderních technologií a sociálních sítí – Game, Buzz, a Bubble. Jenomže Konec léta je z úplně jiného soudku. Takové psychodrama s detektivní zápletkou by se asi dalo říct. Moc humoru zde nenajdete. Vlastně žádný. Taková vleklá severská depka.

Číst se to dá zejména proto, že autor je skutečně „vypsaný“. Nebo zkušený, chcete-li. Téma „ztracené dítě“ je dosti používané. A je tedy vcelku obtížné vymyslet něco originálního. Tento příběh neurazí, ale ani nijak nenadchne. Mezi ostatními nevynikne, ale ani se neztratí. Takové čtení na konec léta. Aby se člověk aklimatizoval na to, že už končí doba letních radovánek. Že se blíží sychravý podzim. A že za humny už čeká dlouhá zima a tma…

2 01.11.2018