DriftBooks komentáře u knih

Přemýšlel jsem, zda si do čtenářského deníčku dát knihu, kterou jsem zavřel po pár stránkách. A pak si řekl: proč ne?. Vždyť také nedočtené knihy vypovídají cosi o čtenáři.

Keplerovky jsem míval vcelku rád. Takový ten severský standard. Joona Linna malinko podivín, ale nic, co by mi v příběhu vadilo. Ovšem postupně se příběhy stávaly podivnější a podivnější a zejména brutálnější. Snad si to určitá část čtenářstva žádá. Snad je dnes nutné psát čím dál tím brutálnější příběhy, protože realita sama je kolem nás neustále strašidelnější. Samá deprese, tma a zima… Děkuji, nemám zájem. U mě to funguje naopak. Já už nemám touhu nořit se do rozbujelého násilí, nemám chuť číst příběhy plné bolesti, strachu a vyděšených dětí. A tahle kniha začíná naprosto zběsilým únosem dítěte. A když jsem se dočetl do místa (pozor drobný spoiler) kde nějaká stará paní uřízne za trest mladé dívce nohy nad kotníkem, tak jsem rezignoval a knihu odložil.

Není to první kniha, kterou jsem odložil z tohoto důvodu, a jistě není poslední. Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy se některým detektivkám říkalo „drsná americká škola“. To jsou dnes pohádky pro desetileté. Pár facek, něco nadávek, téměř cudný sex. Cigáro a trocha chlastu… Žádní magoři, kterým v dětství někdo rozbil sněhuláka, a oni za to v dospělosti zmasakrují půlku Dánska. „Zabili jste mi psa? Pozabíjím celou vaši rodinu… a k tomu polovinu Stockholmu, abych to zamaskoval.“

Můj šálek kávy to prostě není a těžko říci, zda ještě někdy bude...

19 27.12.2021

Asi vás nepřekvapí, že víme jen to, že nic nevíme. Víme jen to, že ekonomika je dlouhým příběhem chamtivých podvodů a stejně dlouhým příběhem poctivého úsilí o konečné a harmonické uspořádání peněžních toků a trhu. Pokud chcete něco vědět o ekonomice, je lépe si přečíst Černou labuť od Nassima Taleba.

Proč vznikají ekonomické bubliny, kdy praskají a co všechno to znamená – inu… co ekonom, to názor. Selský rozum říká, že když se moc krade, tak to nakonec většinou praskne. Nikoho nechytí, nikoho neodsoudí, zloději jsou napakovaní a další se napakují v rámci protikrizových opatření. Chudý člověk stále jen víc chudne. Prostě a jednoduše: lepší je být zdravý a bohatý, než nemocný a chudý, že. Pomohlo vám to?

4 27.12.2021

První byl Villon. Navzdory básník zpívá. Pak Hrabě – hrabě undergroundové poezie. Mišík a zhudebněný Kainar. Byly to Květy zla. Prokletí básníci mého mládí. Kvílení Alana Ginsberga a ostatní beatníci. Ty drobky, které nám komunistický režim povolil. Pár drobků z exilu. Ohmatané a ve špatné kvalitě. Rimbaud samozřejmě určitým způsobem vyčníval. Psal přeci tak mladý. Všechno zásadní napsal zhruba mezi čtrnáctým a dvacátým rokem svého divokého života. Nám bylo patnáct, šestnáct, a cítili jsme se býti básníky. Prožívali jsme svou první sezonu v pekle… Náš kmen prokletých mosteckých básníků se scházel v malé kavárně jménem Poezie. Byli jsme patetičtí, zamilovaní, veselí i nešťastní. Četli jsme, kouřili cigarety a pili vinný střik a kafe s vaječným koňakem. V srdci temnotu i zářivé světlo… A psali jsme… tolik jsme psali…

Kniha mě moc bavila. Je opravdu dobře napsaná. Ne – je napsaná skvěle. Výborně vystavěná, těkavá, divoká i zádumčivá. Byl jsem nadšen a četl s tichou rozkoší. Knihu jsem koupil v Levných knihách. Inu – tak už to někdy bývá. Zejména s poezií. Většina z nás během puberty napíše pár zamilovaných veršů. Pak do života nakráčí Život a jaksi není čas a chuť na básně a na básníky…

Bylo to v létě 1988 – vojna – Slovensko… Vraceli jsme se s kamarádem Ríšou, řezníkem z Prahy, značně rozverní od starého Antalíka (tedy z hospody) a cestou jsme potkali partu cikánů a cikánek. Byli veselí, zpívali a hráli na kytary – já jejich smutné písně miluji a vlastně i ty veselé a tak jsme se přidali k nim a zpívali a povídali cestou do šuranské Argentiny… a jedna z těch mlaďounkých cigánek, taková menší, silnější – Viera se jmenovala – se ke mně tiskla a já opile rozverný si s ní povídal možná trochu důvěrněji. Ptal jsem se, zda má kluka a ona mi vyprávěla, že u nich to chodí jinak – že jí prodají za pořádné věno a na lásku, že se nikdo neptá. A pak mě prosila ať si ji vezmu, že se bojí. A já se smál a zpíval Evá, bičhav mange fotka… a viděl ten strach v jejích očích a sliboval jsem jí, že si ji určitě vezmu. Povídala mi, že za ní rodiče dostanou koně a peníze, jestli taky dám a já se smál a zpíval Paš o paňori, čhajori romaňi, me la igen kamav…, že jasně. A pak jsme se dlouze loučili u jakési barabizny, kde na plotě viselo ušmudlané prádlo a já se druhý den ošíval z těch vzpomínek…

Asi týden na to jsem jel autobusem na nějakou pochůzku do města a v Argentině se do autobusu dere – kdo jiný – malá tlustá ušmudlaná Vierka a když mě spatří, volá „Peter, Peter…“ a já se propadal hanbou a jen tak nesměle pokynul hlavou… zastavila se v půli cestě ke mně a pochopila… viděl jsem ten smutek v jejích očích a já se styděl – já se tak hrozně styděl, že nedokážu přemoci ty přiblblý společenský sračky, ty předsudky… styděl, ale neuděl krok k ní… Stydím se dodnes, když si na to vzpomenu – tehdy Vierka pochopila, že svět je opravdu zasraně rozdělenej, a že jí nezbude nic jiného, než se nechat prodat svou rodinou někam, kde možná bude nešťastná a že žádnej bílej princ na bílém koni jí nezachrání… A já pochopil, že rozhodně nejsem žádný prokletý básník, ale jenom zatracenej zbabělec a přizdisráč… Tam jsem zjistil, že Já je někdo jiný...

5 27.12.2021

Engelmann je novinář a věnoval se především literatuře faktu. Literárně ta kniha za moc nestojí. Ani takové ambice nemá. Beletrizace příběhu je dle mého názoru jen zástěrkou a případným alibi. V knize se popisuje vznik západních poválečných elit. Dozvíte se historii jednotlivých rodin, které se do této elity postupně propracovaly. Sledujete proplétaní těchto lidí. Ekonomické i společenské. Rozplétá se zde historické pozadí důležitých představitelů Bilderbergu. Příběhem se jako spojovací linka vine korupční aféra Lockheed. Kniha vyšla v roce 1982, a kdybych jí četl tehdy, považoval bych jí za čirou komančskou propagandu. Podívejte se na ty prohnilé kapitalisty. Dnes to beru naprosto věcně. Co jiného také zbývá, že…

5 27.12.2021

Nepopírám. Rád rybařím v temných konspiračních vodách. A jsem si vědom toho, že ryby z těchto vod jsou většinou toxické. Jsem prostě milovník fugu. Játra čtverzubce plné tetrodotoxinu jsou lákavým adrenalinem. Takže si prohlédněme, co jsme ulovili tentokrát…. A co že to vlastně nesmíme vědět.

Inu – řekněme si to na rovinu. Žádné tajné a neznámé informace v této knize nenajdete. Název samozřejmě tak trochu parazituje na touze každého z nás stát se členem tajné společnosti, která ví něco, co je většině lidem zapovězeno. Takže ne. Nic nového. Jen nově poskládáno a nazíráno z extrémního úhlu pohledu. Ostatně – ona jakákoliv konspirace je vždy o úhlu pohledu. A těch úhlů vám svět nabídne nepočítaně. Ty internety jsou plné bizarních webů. Dadaistických, ba až surrealistických. Půlku z nich pisatelé myslí vážně a půlka z nich je chytrá manipulace. A tím vším se proplétá téměř neviditelná nit jakési „pravdy“. Ale to už se dostáváme opět do konspiračních vod. A můj úhel pohledu – mnou připravená fugu – vám nemusí chutnat. Takže si sami chyťte, či ulovte to, co vám chutná a jídlo si upravte dle svého…

2 27.12.2021

Občas jsem schopen pochopit, proč je tolik lidí fascinováno seriály. Občas jsem schopen pochopit tu obsesivní potřebu sledovat každý díl za každou cenu. Znovu a znovu se nořit do cizích světů, znovu a znovu potkávat své oblíbené hrdiny. Občas podobné touze také propadám. Občas se najde kniha, kterou nemám chuť odložit. A když musím, těším se na návrat do příběhu. A když už vím, že bude za pár stránek konec, propadám nervozitě. Knihy Stephana Kinga do této kategorie patří vždy. A díky této obsesi jsem vždy miloval ty jeho tlustý bichle.

Nevím, zda je za tím tlak nakladatele, nebo nějaká forma autocenzury, ale kingovky jsou čím dál stručnější. A stručnější, rychlejší – z mého pohledu ochuzenější – je tak i celý příběh. To je snad jediná výtka, kterou k Ústavu mám. Tedy dá-li se to výtkou nazvat.

Samotný příběh pak má standardní kingovskou strukturu. A standardní kingovskou kvalitu. Děsivé na něm je jedna zásadní věc – jsem přesvědčen, že podobné experimenty probíhaly a možná stále probíhají i ve skutečném světě. A že by si někdo dělal skrupule, že laboratorními krysami jsou právě děti, tak to si nemyslím. Ale to bychom se nořili do temných konspiračních vod a ne každý o to stojí…

9 27.12.2021

Jsem přesvědčen, že téměř každý kraj či okres má štěstí na lidi, které fascinuje regionální historie. Kteří mají trpělivosti shánět a číst staré knihy. Co nelení navštívit všechna zajímavá místa svého blízkého i vzdálenějšího okolí. Kteří se skutečně zajímají a jsou ochotni po nocích hledat pravdivá data ve farních kronikách a archivech. Sbírají staré fotografie a pohlednice a dávají si tu práci jednotlivá místa poznat a porovnávat se současností. Ale jsou vzácní ti, kteří se o tyto nabyté informace, data a příběhy umí podělit. Umí sami psát a vyprávět. Umí nacházet kontext a mají dostatek originální fantazie, aby uměli neúplné příběhy doplnit a dokončit. Kteří umí uchopit historii a tvořit z ní příběhy staronové. Kteří nám dokážou historii oživit, zalidnit a přiblížit. Kteří se nakonec do historie sami zapisují svou tvorbou, případně i vlastním životním příběhem. Naše část Šumavy má na několik takových lidí vskutku velké štěstí. A jedním z nich je i Jaroslav Pulkrábek.

Knihy, o kterých píšu, jsou (možná bohužel) malinko poznamenané zadáním nakladatele. Jsou tedy vhodné spíše jako první nahlédnutí do našeho kraje. Jsou vhodné k letmému seznámení. Jsou určené k tomu, aby vás navnadily a přinutily hledat dál, hlouběji, důkladněji. To platí nejen pro lidi z jiných krajů, ale také pro ty, kteří se tu narodili, kteří tu žijí. Může to být takový první krok, jak se seznámit se svým okolím a jeho historií. S tím, kde žijeme.

Osobně jsem přesvědčen, že takováto touha přichází s věkem. Alespoň já to tak měl. Jako mládence mě mé okolí nezajímalo. A už vůbec ne jeho historie. Přemýšlel jsem spíše univerzálně a globálně. Čím je ale člověk starší, tím více touží poznat svůj příběh, své předky. Má touhu pochopit nedalekou historii. Má touhu pochopit i tu vzdálenou, zdánlivě nedůležitou. Najednou si začne všímat věcí kolem sebe a přemýšlí proč, jak, odkud, k čemu. Člověk stárne, zapouští kořeny a touží poznat veškerou půdu okolo sebe. Půdu, ze které může čerpat živiny pro svůj růst. Půdu, do které se nakonec sám pohrouží, až se strom života unaví, uschne a ztrouchniví…

Ne – v knize nenajde pouze suchá data. Je vlastně koncipovaná jako taková vycházka s průvodcem. A průvodce vám krom historických faktů rád a často přidá svůj pohled, své emoce, svůj pocit. A právě díky tomu jste schopni vstřebávat i informace, které by byly – jednotlivě deklarovány – prostě nudné.

Minulý měsíc jsem přečetl Kunderu. Součástí knihy Žert je – řekněme esej – o lidové moravsko-slovácké písni a popis tradice Jízdy králů. O tom, že už dnes vlastně neznáme původ této hudby, neznáme její harmonii a její smysl. Neznáme smysl magického opakování tónů a slov během Jízdy králů a neznáme vlastně ani smysl celého rituálu. A jsou nám vlastně cizí i ty nejstarší lidové písně. Známe sice jejich fragmenty, ale jejich kouzlo nám uniká. Připomnělo mi to jednoho jihočeského sběratele pověstí – Ondřeje Fibicha. Jeho snahu vydávat pověsti v jejich jedinečné a surové podobě. Některé pověsti jsou jen větou, některé odstavcem. Já to nechápal. Ale po přečtení Kundery mě napadlo – ano – tohle jsou (možná) ty neznámé ozvěny zbavené všeho novodobého balastu. Tohle je možná opravdu hlas z minulosti. Ale tenhle hlas je nesrozumitelný většině čtenářů a posluchačů. Vlastně i mě. Já přeci chci celý příběh. Ovšem takový, který si ponechá právě onu jiskru tajemna a magie. Já si přeci chci zazpívat celou písničku, a to neznámé v ní hledat… A proto o tom tak dlouze mluvím, protože Jaroslav Pulkrábek umí vzít suchá fakta, všechny ty nezáživné fragmenty historie a obalit je příběhem. Umí jim vrátit život. Jeho fantazie je jako živá voda. Ale navíc umí onomu poselství a ztracenému smyslu citlivě navrátit jeho původní podobu. A tam, kde to už opravdu nejde, dokáže vytvořit příběh, aniž by ho příliš dehonestoval nějakými výmysly.

Je obecně známo, že lidé se ze své historie většinou nepoučí. Že neustále opakují stejné chyby. Ukazuje to i momentální pandemie. Zapomínáme, že dějiny už pohřbily nejednu vyspělou civilizaci. Že evoluce vyhubila několikero druhů z rodu Homo. Naposledy třeba Neandrtálce. Homo sapiens sapiens je jen jednou z vývojových větví a není dáno, že tu zůstane na věky. A nezůstane, pokud se nadále k sobě a k planetě budeme chovat tak, jak se chováme. Ale to už se dostávám od Jardovy knihy někam úplně jinak. Chtěl jsem jen říct, že poznávat sám sebe, své okolí a svou historii by mělo být povinností každého z nás. Jen tak se můžeme posouvat v evolučním žebříčku o nějaký ten stupínek výš…

1 27.12.2021

Je to pár let, co jsem v rámci jednání s panem Vondruškou o jeho hostování na literárním festivalu Šumava Litera, navštívil také jeho přednášku pro veřejnost. A bavil jsem se. Vondruška přesně ví, co zabírá. Co chce jeho „čtenář“ slyšet. Žádné hluboké analýzy, žádná nudná data. Humor a nenáročný ponor do historie. Tehdy jsem si řekl, že si od něj musím něco přečíst. Inu… léta plynou, Vondruška píše o sto šest a já jsem zatím od něj nečetl nic, přestože jsem si pořídil kompletní Husitskou epopej. Mám pocit, že jí postihne osud podobných knih. Zůstanou v knihovně na dobře viditelném místě nikdy nepřečtené. Jejich hřbety vás bičují výčitkami a vy pokaždé slíbíte – sobě i těm knihám – ‚hned jak dočtu tu detektivku, pustím se do čtení těch husitů…‘. A po několika desítkách přečtených detektivek zastrčíte celou tu tlustou sérii do druhé – do té zadní – řady knihovny.

Migrace je už o něco méně aktuální, ale v době, kdy tímto tématem společnost žila naplno, se Vondruška v několika rozhovorech zmínil, že je to začátek konce Evropy. Křesťanské Evropy dalo by se parafrázovat. A pak, (zřejmě) právě na to konto, napsal knihu „Kronika zániku Evropy“. Byl jsem z názorů páně autora tu a tam docela rozladěn a tak jsem k jeho knize přistupoval malinko s despektem.

Vondruška prostě ví, na jakého čtenáře míří, a co chce tento „čtenář“ slyšet. Veškerá fakta v prvním díle a veškerá hypotetická fakta v tom druhém jsou poskládána tak, aby přesně trefovala do černého středu čtenářovo strachu. Strachu z migrantů, strachu z multi-kulti, strachu z islámu. Vondruška neskrývá, že jednou z inspirací mu bylo i Podvolení francouzského spisovatele Houellebecqa. Vondruškova futuristická fraška rozhodně kvalit zmíněného titulu nedosahuje. Pravda, on také míří úplně na jiné publikum…

Takže – chcete-li se bát – knihu si přečtěte. Mě to moc nebavilo. Na druhou stranu – nastíněný scénář nemusí být bohužel úplným bludem…

11 27.12.2021

Musím říct, že podobné knihy poslední dobou příliš nečtu. Tyhle překomplikované příběhy, kde motiv všech těch hrůz je nakonec tak absurdní, že se člověku chce spíše smát, než plakat. Ale můj mozek jede na půl plynu a jsem rád, že mě to vůbec baví číst. Causu odebírání dětí z problematických rodin v severských zemích – a pravděpodobně se to děje i jinde – známe díky několika případům, které se týkaly i českých matek žijících v zahraničí. Celé tohle téma je značně kontroverzní. Rozhodovat o tom, co je opravdu dobré pro dítě je někdy tak trochu hra „na Boha“. A o téhle hře je tak trochu i kniha Kaštánek.

Nakouknout pod pokličku celého toho „sociálního“ systému, který kdysi jistě vznikal z bohulibých pohnutek, ale časem zmutoval do jakési neidentifikovatelné chobotnice je rozhodně zajímavý. Z tohoto pohledu je kniha opravdu přínosná a je napsána dobře a s přehledem. Bohužel dnešní trend je zaujmout čtenáře brutálními scénami a komplikovanými tajuplnostmi. Komplikovaný musí být detektiv, komplikovaný musí být vrah, komplikované musí být vztahy, komplikované musí být prostě vše. Vzhledem k tomu, že momentálně prožívám komplikovanou životní situaci, tak jsem ochoten přiznat, že komplikované prostě všechno opravdu je a díky tomu jsem ochoten tuto komplikaci této kaštanové knize odpustit. Ale až se z toho dostanu, raději si zase přečtu něco méně komplikovaného. A tak jsem se konečně prokomplikoval na konec tohoto mrazivě severského kaštanového pyré… Ufff… Howg… Nebo tak něco…

8 27.12.2021

Český ekvivalent Dominika Dána jsem hledal a našel. Je jím Martin Goffa. Nemá to sice Dánův vtip a lehkost, ale rozhodně je to čtivé.

O tom, jaký vlastně má být ideální detektiv, a jak má vypadat správná detektivka, vedeme s přáteli dlouhé hovory. A samozřejmě se nikdy neshodneme. Není divu. A vlastně je to dobře. Čtenář má mít možnost vybrat si z přehršle různých hrdinů, reků a klaďasů. Ba i záporáků, chce-li…

Mikuláš Syrový je obyčejný český policajt a příběhy s ním jsou většinou takové typicky české. Žádné zběsilé bondovky. Žádné ukrutné a zamotané mordy. Prostě malý pražský pitaval v modernějším hávu. Pro někoho málo akční, nudné, lokální. Ale to je to, co mě vyhovuje. Zároveň mě Miko Syrový ničím neirituje – až na občasné „harryholeovské“ opilecké sebezpyty. Ale jinak mu věřím vše a díky nedávné zkušenosti dokážu pochopit i jeho pocity co se týče jeho osobního života.

7 27.12.2021

Opět tu máme detektivku opepřenou po „kingovou“. A jak to King rád dělává, příběh se – prostřednictvím Holly – proplétá s předchozí sérií knih o mercedesovém vrahovi. V tom si spolu s autorem libuji. Protože mám ty jeho propletence rád.

V knize najdeme opět to, co King skvěle umí. Postaví nic netušící lidi do extrémní a vypjaté situace. Namočí jim čumák v průšvihu, ne – namočí je tam celé a pak už se jen kouká, kam to povede. Tohle je to, co v jeho knihách hledám. Všechno ostatní jsou jen kulisy. Někdy úžasné, někdy jenom z papundeklu. Zásadní je sledovat, co to dělá s hlavními postavami příběhu. Co to udělá se společností lidí, kteří jsou pro příběh důležití, ale i s těmi méně důležitými. Přitom se vždy kochám. Jak to dokáže King vystihnout, jak umí najít tu esenci zla v lidech a v jejich chování, ale jak umí najít i tu dobře schovanou linku dobra. Celý ten příběh je hlavně o tom. O tom, co se může přihodit komukoliv z nás, a co z toho může vzniknout. A co z toho s největší pravděpodobnosti v realitě také vznikne. Ta hororová – nebo nadpřirozená – rovina tu je tak trochu navíc a hlavně proto, aby mohl všechny ty emoce ještě vygradovat. Z toho hlediska opět skvělá kniha od skvělého Kinga.

Konec je malinko zklamání. Je příliš rychlý a příliš jednoduchý. Ale možná že se jen King na stará kolena učí psát kratší knihy. Možná na něj kvůli tomu tlačí nakladatel. A možná ale také ví, že čas je proti němu. Před lety by možná příběh asi nechal malinko vyzrát a s koncem by si pohrál víc. Možná. Ale co my víme. Tak jako všichni ostatní jen bruslíme na tenkém ledu reality, aniž bychom si připustili, že se pod námi někdy prolomí. Takže, díky za autory jako je třeba King, kteří se toulají na vratkém ledě podél okraje toho temného jezera a občas se i potopí. A pak nám vypráví, co tam viděli…

8 27.12.2021

Do sauny celoročně chodím už přes třicet let. V sauně jsme dokonce jako studenti založili jistý obskurní pseudonáboženský spolek. Finský klub přátel sauny a Ondrismu. FKPSO. Chmm. Kde v té době ještě byli pastafariáni se svým létajícím špagetovým monstrem… Podstatu onoho náboženství není třeba vysvětlovat. Ondristé vědí a ostatním je do toho šumák. Mahů.

Za ta léta saunování jsem všechny ty řeči, které se v knize vedou, slyšel. A všechny ty lidičky jsem po saunách zemí českých i slovenských potkal. Něco takového mohl napsat jen ten, který se těma saunami také propotil.

S Rudišem jsem se kdysi potkal. Ne, nebylo to v sauně. Bylo to v jednom pivovárku. Právě vycházela kniha Český ráj. Projednávali jsme cosi literárního a já se za tu chvíli stačil vcelku solidně ztrapnit. Mám rád všechny Vaše knihy. Povídám. Opravdu. Jsou skvělý. Třeba to… Nó… Nebe nad Berlínem. Perfektní. A pak to… no to z toho Liberce… Ještěd je tam… Jo jasně, díky. Grandhotel. A taky to… no to o tom… jak furt říká Cajk. Jo – díky – Národní třída. Jasně. Že to zrovna filmují? Paráda… Já jsem opravdu přečetl od Vás všechno. No jasně. Hlavně toho… z tý železnice… jó jasně… Nebela, že jo…

Já to všechno opravdu četl. A všechno se mi opravdu líbilo. A chtěl jsem to Rudišovi takhle osobně říct. A jak jsem se do toho postupně zamotával, potil jsem se jako vůl a lilo ze mě snad ještě víc jak v sauně. Kdybychom v tý sauně byli, tak bych to zahrál na to, že už jako nemůžu. Že se musím ochladit. Vyběhl bych ven a hupsnul do studenýho bazénku. Myšlenky by se mi trochu porovnaly. A až by vylezl i Rudiš, už bychom mohli pokračovat v hovoru… Jenomže z tý hospody utíct nešlo. Možná jsem měl prchnout na záchod. Protáhnout se okýnkem a skočit… Do toho prázdna… Do mlhy…

11 27.12.2021

Tuhle knihu jsem dočetl, ale s odřenýma ušima. Je to prvotina, to beru v potaz. A nutno říct, že má v sobě několik velmi hezkých "literárních" momentů. Ovšem dost mi vadilo, že autor příběh tu a tam malinko ohýbal nehledě na logiku a na realističnost, protože zrovna tudy potřeboval vést příběhovou linku. Ale jistě, řeknete si – vždyť autor je Bůh. On píše příběh a on si může vymyslet cokoliv. Ale nesmí zapomínat, že každý spisovatelský Bůh potřebuje také stádo svých věřících čtenářů. A ne vždy je možné si vystačit s dogmatickým přístupem. I když… nejedné církvi se to veleúspěšně daří už tisíce let, takže mimo jsem třeba jenom já…

Další věc, která mi vadila – a to vcelku hodně – byl takový ten moderní genderový guláš. Já jsem poměrně nadšený fanda všech možných různých anomálií, nebo lépe řečeno všech odstínů jakékoliv barvy. Ale tady jsem měl pocit, že se jedná o naprosto zřetelný kalkul. Jeden z hrdinů je homo, který se živí jako hetero gigolo. Jeho kolega – odložené dítě ze sirotčince – byl zneužíván pedofilními homo i hetero, kterým ho prodávali jeho pěstouni. Další postava je mužatka... Vyšetřující inspektorka odejde od manžela, projde coming outem a ožení se svou partnerkou. Hlavní hrdinka je liliputka, která do svého bytu leze dírou pro psy… Žije na hromádce se svým přítelem a vychovává dítě jeho sestry, která od své dcery utekla, aby se „našla“… Bla, bla, bla… Já chápu, že existují miliony lidí, kteří díky své odlišnosti trpí. A chápu, že je nutné o těchto odlišnostech mluvit a upozorňovat na rigiditu společnosti. Ale někdy je méně prostě více, že…

6 27.09.2020

Jsou rasismus, nesnášenlivost, bezpráví, manipulace s fakty a lidská hloupost záležitosti sto let staré? Ne. To opravdu nejsou. Svět jede neustále a dennodenně ve stejných kolejích. Jenom se o tom nemluví a nepíše. Máme rasové kvóty do filmů. Máme korektní zpravodajství a bohužel i literaturu. Máme to i ono… Snad jen kdesi v hlubinách temného internetu lze opravdu žít v naprosté rovnosti a neomezené svobodě. Bohužel jen virtuálně. A bohužel jen zatím. Jsem přesvědčen, že i tento svět bude postupně infiltrován a buď zcela zničen, nebo alespoň omezen. Záminka se vždy najde. Terorismus. Koronavirus… A jestli si myslím, že se to někdy opravdu zlepší? Jestli opravdu dojdeme ke kýžené absolutní svobodě a vzájemnému pochopení a toleranci a k absolutní rovnosti? Možná. Spíše ne. A ta představa je smutná. Smutná stejně jako Barnesův román.

Kniha je vynikající. Nádherně napsaná. Je paradoxně i velmi vtipná. Jednotlivé příběhy – i jejich závěrečné prolnutí – jsou velmi chytře vypointované. Předsudky, strach z jiného, z cizího, z neznámého – to vše v kombinaci s nevzdělaností a za pomoci politické vychytralosti – to vše dokáže být mocnou zbraní. Strach obecně dovádí lidstvo k zoufalým činům. Strach obecně je také mocným nástrojem mocných. Ustrašení lidé se snáze manipulují. Ale abych nebyl jen pesimistou. Právě díky osobnostem, jako byl třeba Sir Arthur Conan Doyle, nebo jako je momentálně tolik dehonestovaná Greta Thumbergová, a díky dalším a dalším odvážlivcům, není ještě svět zcela zatracen a ztracen. Právě díky dobrým spisovatelům a dobře napsaným příběhům, které dokážou pohnout čímsi v lidské mysli, není zcela vše beznadějné. Temná strana je silná. Silná a mocná. Ale kdesi v hlubinách člověčenstva tiše a plaše tiká nenápadně nastražená, přesto obrovská, nálož trhaviny. Naděje…

4 27.09.2020

Kdybych si přečetl anotaci, určitě bych tu knihu přeskočil. Ale ve čtečce mám ladem skladem nahráno pár mega knih z různých zdrojů. A tu a tam vytáhnu nějakou z klobouku jako ten kouzelník Pokustón. Někdy je to krásný bílý králíček, někdy bezzubý smradlavý tchoř. Inu… magie… Ze začátku jsem byl trochu odtažitý a neustále jsem měl prst na pomyslném tlačítku „backspace“. Ale pak jsem se začetl a byl mile překvapen.

První, co člověka napadne je Lolita. Ale Nabokov to opravdu není. Nesrovnávám literární nebo jinou kvalitu. Prostě se jedná o absolutně jiný příběh. Ano – stěžejní linka příběhu má vskutku lolitovský nádech. Ale všechna ostatní vlákna mají úplně jiné podhoubí, z absolutně jiného lesa…

Dost často přemýšlím nad tím, zda je jediné správné to, na čem se většinová společnost shodla a dohodla. Zejména ve vztahu k různým minoritním skupinám, kde jsou pravidla častokrát zcela odlišná a celé to společenství přesto žije bez větších problémů. V tomto příběhu je člověk neustále konfrontován: realita versus sen, pravidla versus svoboda, přijatelné versus neznámé, krásné versus ošklivé… Kdo vlastně je ten správný? Kdo má pravdu? Zachovala se většinová společnost dobře, když zcela ojedinělý případ posuzuje všeobecnými pravidly? Jsou ale výjimky správné?

Myslím, že většina čtenářů bude mít jasno a bude fandit netradičnímu přátelství a následně lásce. Ale budou stejně shovívaví a chápaví v reálném světě? Většina čtenářů jistě odsoudí zmatený, ale důsledný pokus o ochranu malé Wavy. Ale vždyť všichni se jen víceméně snaží dodržet obecně uznávaná pravidla. Takže jsme opět u otázky: jsou tedy tato pravidla správná?

Jednoduchá odpověď na tuto otázku pravděpodobně neexistuje. Společnost a její pravidla se prostě neustále mění. Tvarují se možná právě díky podobným příběhům. Možná. Jako otec tří dcer se dokážu vcítit do strachu a odporu Waviny tety. Jako člověk obecně se naopak dokážu dojmout netradičním příběhem a láskou. Ale jsem připraven změnit pravidla? Sám v sobě a následně ve společnosti? Jako člověk rozhodně. Jako otec rozhodně ne. A tak jsme zase na začátku…, že…

4 27.09.2020

Bavil jsem se až k pláči... Knihu jsem otevřel zcela náhodou. Po několika stránkách jsem ucítil potřebu zjistit, kdo je vlastně pan autor. Pak se samozřejmě pár věcí ujasnilo a pár věcí se v mysli usadilo tam, kam bylo třeba. Někdy se dá číst bez jakéhokoliv kontextu. Někdy je ten kontext nutný. U této knihy je řekl bych – potřebný. Humor je to černočerný a vychutnat si ho jde daleko více s alespoň drobnou znalostí autorova životopisu. A jako chlap, který už přes rok žije sám, bez jasné vidiny vážného vztahu, dokážu ocenit onu úsměvně úpornou a de facto beznadějnou snahu o nalezení partnerky. Ano – chápu, že pro někoho může být ta kniha otravně sebelítostivá, sprostá a v konečném důsledku nudná. Jak už jsem řekl na začátku: bylo to veselé až k pláči

1 27.09.2020

Knihu jsem přečetl. S trochou úsilí. A přiznávám, že jsem dosti míst jen prolistoval. Pan autor se tak trochu „onanisticky“ ukájí dlouhými popisy všeho. Co se týče nových technologií a nové digitální éry tak v knize nenajdete nic závratně nového. I já jsem fanouškem Libanonce Taleba a Izraelce Harariho. A Minier inspiraci těmito pány neskrývá. Takže tu a tam máte pocit, že už jste všechno někde četli. Ale abych jen nehanil – i přes to všechno umí Minier vykouzlit zajímavé obrazy, umí navodit temnou atmosféru a dokáže tak vytvořit vcelku čtivý akční „biják“.

Big Data jako Bůh nové digitální doby. Všudypřítomný, všemocný, všeobjímající, vševědoucí, vševidoucí… Bůh nového náboženství. Dataismu…

[...] Každý náš čin je součástí nezměrného Božího plánu, nová víra hlásá, že každé naše slovo i myšlenka jsou důležitou složku nekonečného toku dat. „Algoritmům také záleží na mých činech a mém přemýšlení, proto mě sledují,“ věří dataista, pro kterého by odpojení od toku znamenalo ztrátu smyslu života… (Harari, Yuval Noah – Homo deus)

Skrze naše mobilní oltáříky je tento Bůh vždy po ruce. Hovořit s ním můžete prostřednictvím digitálních šamanů jako je Siri, Alexa a další… Bůh absolutní konzumace… Vlastně – smyslem velkých dat není pouhé tvoření cílené modlitby k oblíbeným věcem. Ne – smyslem velkých dat je vědět co ten který člověk chce ještě dřív, než to ví on… To tento nový digitální Bůh vám řekne, co si máte myslet, co si koupit, koho mít rád, koho volit…

Velká data objevují temnou stránku lidstva. Tu, kterou skrýváme, ale kterou bez obav a studu svěřujeme prostřednictvím rádoby anonymních přezdívek a profilů našemu velkému zpovědníkovi – internetu… Modlíme se skrze Facebook, Instagram, TikTok, Google… Modlíme se hluboce a nestoudně skrze dark weby. Hledáme modly na Tinderu… Jsme pokřtěni temnými digitálními vodami Amazonu… Prosíme, křičíme, pláčeme, nadáváme, nenávidíme… nakupujeme… Nic si nenamlouvejme. Už se to dávno děje… Columbia Analitycs je jen drobná špička ledovce.

A tak Velký DataBůh nám velmi rád a dostatečně v předstihu zjeví (a dávno už zjevuje) i ta naše nejtajnější přání…

4 27.09.2020

Už předchozí kniha Otomara Dvořáka – Vřeteno osudu – mě uchvátila. Nejsem milovníkem historického románu. Ba dokonce se těmto knihám (skoro) programově vyhýbám. Mám raději sci-fi a kyberpunk a … prostě cokoliv jiného. Snad proto, že jsou – podobně jako knihy o druhé světové válce (a to jsou vlastně taktéž historické romány a literatura o historii, že…) – tolikrát omleté, přepsané, opsané, neustále a dokola psané… Nebaví mě. Ale pár výjimek se samozřejmě najde. Třeba právě knihy od Otomara Dvořáka.

Je tomu pár let, co jsem byl účastníkem a (se svým nakladatelstvím) částečně i spolupořadatelem jedné velmi povedené akce: knihovnického vlaku. Železnice a literatura. Dvě věci, které zcela zásadně ovlivňují můj život. Povedená věc z „dílny“ prachatické knihovny. Tehdy jsme pozvali několik českých autorů, svezli je vlakem po Šumavě a pak si na česko-bavorském pomezí uspořádali mezinárodní literární happening. A v rámci jednoho ročníku byl pozván i Otomar Dvořák. Tipuji, že jeho účast navrhla nějaká milovnice historických románů z řad knihovnic. Dodnes si pamatuji tu rozpačitou náladu z jeho přednášky o lesních strašidlech – o honu na bludičky v údolí šumavské říčky Křemelná… To všeobecné překvapení a ten jemně zakrytý a nevyřčený verdikt o nějakém pošukovi byl vskutku zábavný… Mě podobné věci baví a zajímají. A tak jsem s panem Dvořákem prohodil pár slov a předsevzal si, že si přečtu nějaké jeho knihy. Do té doby jsem o žádných nevěděl.

Pár věcí o věcech magických, divných, nevyřčených, tajemných ba až bláznivých jsem si pak skutečně přečetl. No a pak také – již zmiňovaný historický román o Erbenovi. Skvěle napsané. Dvořákův styl psaní mi je prostě blízký. Nad některými jeho větami hýkám nadšením. A navíc – vždy v jeho knihách najdu to, co zrovna potřebuji. V knize o princeznách kuronských jsem třeba našel odpověď na otázku, která mi v hlavě šrotuje zhruba rok. Protože když se trochu zajímáte o věci mezi nebem a zemí, tak jistě víte, že na vaše otázky – myslím ty důležité, které se týkají vaší osobnosti, vašeho partnerství, práce a podobně – je vám povětšinou poslána odpověď. Jde jen o to, tu odpověď zachytit. Protože se může skrývat kdekoliv a může přijít v různých formách. A pokud za tím – jako realisté – nechcete hledat nic tajemného, tak jde prostě o to, že někdy se zcela nečekaně (náhodně) objeví poslední dílek puzzle a umožní vám konečně poskládat obraz toho, co vám nedokončené vrtá v hlavě…

Kniha mě opět velmi bavila. Musím říct, že styl, způsob, pojetí – prostě vše – mi lahodí. Nejde jen o dokonalou znalost historických událostí, o skvělou interpretaci politického pozadí, a o precizně vystihnuté charakteristiky jednotlivých postav. Myslím, že právě díky Dvořákově zálibě ve věcech tajemných a magických je jeho vyprávění posunuto o další stupínek výše. Že právě díky tomu dokáže vytvářet podmanivé nálady, složité kompozice a tajuplné obrazy lidí, přírody, architektury, krajiny… Právě díky těmto hlubokým znalostem dokáže celé té knize, která by mohla být jen jednou z dalších podobných povídaček o historii, dát daleko větší a hlubší rozměr.

Celý děj se tu a tam proplétá s další českou klasikou – Babičkou Boženy Němcové. Přiznávám – já jí nikdy nečetl. Tak notoricky známá věc, tolikrát z ní člověk cituje oblíbené memy. Viktorka u splavu… Šukala po světnici, Sultán a Tyrl… Chytrá hospodyňka pro pětník i přes plot skočí… Kdo by to neznal, a přesto… přesto všechno jsem jí nikdy nečetl. Snad právě proto, že nám jí ve škole nutili… Možná proto, že mám pocit „jako“ bych jí už četl. Nevím. Ihned po přečtení Dvořákovo knihy jsem si řekl, že tentokrát už musím… Ale předsevzetí se rozplynulo v letním čase a v nenáročných detektivkách…

3 27.09.2020

Zvláštní. Jako bych v té knize plné groteskní zloby a beznaděje cítil Dostojevského, kterého jsem právě dočetl. A pak jsem si také vzpomněl na Llosu a jeho kolovrátkového Pantaleóna. A taky mi do hlavy pořád lezla ta stará paní z Kulovýho blesku: „Nezlobte se, že vás zase obtěžuju, ale já jsem si vzpomněla, že jsem se vás nezeptala, jestli máte sklep. Máte sklep?“ Zpočátku jsem se tetelil blahem z takové pěkné absurdity, ale pak mě to čím dál víc nudilo. Knihu jsem spíše dolistoval, nežli dočetl…

5 27.09.2020

Klasiků mám plnou knihovnu. Nakupuji je průběžně celý život. Stará vydání nahrazuji těmi novými, pokud mám pocit, že to stojí za to. Hledám nové, modernější překlady. Momentálně je přezbrojuji do elektronické podoby. Jenom jediné nedělám – ty knihy zatím nečtu. Absurdní?

Literární klasika… Knihy a autoři, o kterých se člověk většinou učí ve škole. Které patří do onoho pomyslného literárního kánonu, jejž by měl literárně vzdělaný člověk znát a mít načtené. Já jsem nadšený čtenář. A k těmto dílům mám úctu. Vlastně před nimi cítím i určitou pokoru. Řadím si je do své knihovničky s tím, že si je jednou přečtu. Jednou, až budu dostatečně vzdělaný, abych je pochopil. Až budu dostatečně stár a plný zkušeností, abych si je vychutnal. A až nyní jsem pochopil, jakou vlastně celý život dělám chybu…

Čtenářství je značně individuální a individualistické. Je maximálně intimní. Těžko tak jdou vytvářet čtenářské modely, které by měly obecnou platnost. Ano, dělá se to. U nás se tomu dlouhodobě věnuje třeba Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu. Jeho knihy sleduji a čtu je rád. Měl jsem i tu čest s Jiřím posedět v útulné hospůdce a popovídat si nejen o čtení. Ostatně – už se těším na jeho novinku Kulturní vetřelec, kde oním vetřelcem je myšleno právě čtení… I přesto všechno si ale myslím, že jakákoliv snaha o objektivizaci čtení je marná… Ale proč o tom mudruji? Já byl přesvědčený, že tu takzvanou klasiku pochopím a užiji si jí na stará kolena. Teď, když čtu Dostojevského, se pomyslně buším do hlavy. Tohle by měl přeci číst člověk, dokud je mlád. Jak absurdní, že...

O knize není třeba mluvit. Její kvality jsou lety prověřené. Bavil mě celý ten ponurý Petrohrad, bavila mě ona pitoresknost, všechny ty pohnutky a nuance jednotlivých postav. Dostojevský je skvělý pozorovatel a skvělý interpret… Prostě… klasika…

17 27.09.2020