O co slibnější premisa, o co lepší začátek, o to tuctovější průběh a nejtuctovější možný dojezd.
Zdejší Bruce je středostavovským synem učitele. Peníze nemaje, má jen geniální intelekt a šikovné ručičky. V dětsví mu zabili otce, žije tedy pouze s matkou a přes den maká na stavbách. Jeho nejbližší přátelé od dětství jsou Harvey, Selina, Edward... Říkáte si tedy zřejmě "počkat počkat, takže vzali Spider-mana a přeskinovali ho temným Gothamem"? A ano, chtě nechtě by se to dalo popsat slovy "Spider-man meets Soví tribunál".
Co nefunguje? Není tu jediný charakter. Všichni od Bruce po záporáky jsou jednorozměrní panáci bez životnosti. Existují jen v daném okénku, nemají život mimo. Je to strnulé. Dále Batman sice v této verzi nemá žádné prostředky, zdroje ani nemovitosti, přesto má technologická udělátka a vozy, kterými hravě strčí do kapsy i ty nejbohatší batmanovské variace. Čili nejzajímavější rovina konceptu "Batman bez prostředků miliardáře" zcela padá, nijak se s ní nepracuje. A v neposlední řadě, je tu Batman na počátku kariéry, Bruceovi je čtyřiadvacet. Přesto nechybuje. Nikdy a v ničem. Vždy je o dvacet kroků před všemi, ať je v sebevíce bezvýchodné situaci, tak se z ní vybruslí deus ex machinou "on s tím vychytrale počítal a tak si do základů mrakodrapu zabudoval batbuldozer" apod. Ani na moment nemáte byť jen zdání ohrožení čili je to bez napětí.
Co naopak funguje je echt temná varianta Gothamu, nosná variace na Alfreda a ostatně i vyprávění příběhu z velké části jeho očima, ona přátelská linie "kámošů ze základy", ústřední záporácká sekta (jakkoli i v tomto ohledu Snyder jen variuje sebe sama), sympaticky nekompromisní akce a kresba, která umí být svá. Velmi pěkně je i vymyšlena variace na fascinaci netopýry (je tu budována dávno před oním formativním zážitkem).
Ještě jednomu albu šanci dám, ale pokud se nezačne pracovat s charaktery, motivacemi, emocemi a Bruce nezačně chybovat, tak můj zájem definitivně opadne.
Brubaker (nejen) v rámci Zatmívačky, Fatale či Kriminálů s noirem pracuje často a rád. Navíc zpravidla echt zdařile. Reckless není výjimkou potvrzující pravidlo. Tentokrát navíc v přiznaně "jakože fakt hodně moc ellroyovském L.A. módu noiru s hrdinou jak od Winslowa". Čili genius loci, historie, chybující lidé dělající chybná rozhodnutí, nevyřčené mezi charaktery. Funguje to v osobní, historické i krimi lince, které to umně kombinuje v jeden soudržný celek, byť se to skládá spíše z útržků a náznaků než souvislého "na plnou hubu vyřčeného". To celé podpořeno v tradičně skvěle sednoucí kresbě Seana Phillipse. Což však stěží překvapí, ti dva za ty dlouhé roky vzájemné spolupráce přesně vědí "co a jak".
*Lidé si sami interpretují slova, ať už je autoři zamýšleli jakkoli.*
Z různých důvodů s prací (a v dopadech tedy i svou životní situací) nespokojení zástupci zaopatřené střední třídy, kteří jsou skrze knihovnici/knihy nasměrováváni k lepším zítřkům. Až absurdně "feel-good" kniha s příběhy lidí, s jejichž pocity se není problém ztotožnit navzdory kulturním rozdílům.
Krásně napsané, milé, podnětné a k přečtení na jeden zátah. Pro bibliofily jako dělané a kniha, kterou lze obdarovat v podstatě kohokoli. Je natolik "rodinná a pro každého", až je to zároveň její největší zádrhel. Je možná až moc milá a pro všechny, aby si jí jeden mohl skutečně zamilovat. Každopádně skrze knihovnu a knihovnici provázaných povídek je tu "tak akorát", aby se to nepřejedlo a neopakovaly se. A líbilo se mi to, ne že ne.
*„Baví mě, jak je to repetitivní," řekla zamyšleně a ještě jednou se k Tomášovi otočila. „Přesně jako život na vesnici, ne? Takové refrény venkova."*
I mě baví, jak je Hájíček repetitivní; dalo by se to shrnou "klasická hájíčkovina", kdy přesně víte co dostanete. Opět vesnická "jsme si blízko, ale tak vzdálení, tradice a co máme po předcích už nikoho nezajímá" rutina versus bezejmennost města tentokrát optikou samotářského ekonoma v pozdním středním věku na statku, kde probíhá pokus o násilné akcionářské převzetí. O to vůbec nejde, je to až druhý plán k tomu, jak to ovlivňuje postavy.
A v tom je právě klasický Hájíček se vším všudy. Má to silné momenty (zde především noční bratrská melancholie po dětství ve stodole), ale prostě víte, co čekat. Popravdě, už je na čase, aby ze své komfortní zóny vystoupil, ale zase nelze neuznat, že co dělá, dělá sakra dobře.
Syrová a nekompromisní "vikingská" fantasy. Žádná epika, žádné armády, prostě pár jedinců těžce zkoušených nehostinným prostředím a okolnostmi ve světě, který je přesně jak ze severských ság. Svět, kde drobná oděrka znamená zanícení a smrt, svět kde kroužková košile a meč je cenný a sakra těžký majetek, svět kde kdysi padlí bohové svými ostatky ovlivňují dění.
Postavy jsou sice ve všech ohledech jednorozměrné črty, ale není to nutně výtka, jedna každá svou úlohu plní a baví. Navíc autor se s ničím moc nepáře. Vypráví to pohledem tří postav, jejich kapitoly se střídají co deset stran. Ničím neztrácí čas, je to situační styl psaní. Vždy vrhne do centra dění (ať již je to akce, vyjednávání apod.), nikdy se tu neztrácí čas. Nesporně to díky tomu má neustále spád, jakkoli se tomu místy citelně nedostává hloubky, protože na nic není prostor.
Jako žánrovka tedy rozhodně velmi dobré, nebýt toho, že to nepůsobí jako první díl, ale jako nultý. V podstatě prolog o pěti set stranách. Skoro až máte pocit, že je to ve stylu takových těch "zdarma ukázek formou povídky před vydáním hlavní knihy", která sice má prodat kvality, ale zase se v ní nesmí nic zásadního stát, protože většina se dostane jen k té hlavní knize a byli by ochuzeni.
Minimálně další část vyhledám, protože nemůžu popřít, že se to jako oddechovka čte dobře, ale zároveň nemám chuť to shánět hned, protože bych byl natolik nadšen a na trní, co se stane dále.
*Ráno vycházejí z domova, jako by byli podnikatelé a mířili za svými kšefty. Vyrážejí z osad El Relicario, Buenos Aires, El Progreso, Cañaveral, El Espejo, Ejidos, na vhodném místě si zařídí stanoviště pro přepadávání a znásilňování, rozdělí si kořist a vracejí se domů čekat na další pracovní den.*
Syrové, nekompromisní. Reportáže z pochodu smrti, protože ilegál bez papírů zločin na něm spáchaný nenahlásí. Můžete mít na nelegální migraci názor jaký chcete, ale podobné reportáže přímo z míst, byste si přečíst měli. Martínez dostane přímo do centra dění, on nejen že zpovídá migranty, převaděče, narcos kumpány, hlídky, obyvatele míst, kudy táhnou migrační vlny, on s dotyčnými migruje. Jezdí na tajňačku na střechách vlaků, schovává se před výběrčími i pořádkovými silami, putuje vyprahlou pouští, stejně jako prozkoumává, kde nejlépe přebrodit řeku či naopak jezdí s patrolou hlídkující hranici z americké strany.
Díky tomu má k respondentům opravdu blízko, dostane se jim pod kůži k jejich skutečným myšlenkám a zážitkům. Což v prostředí odvrácené tváře Mexika plného korupce, drogových kartelů, války o drogy, převaděčů apod. nabízí silnou výpověď o humanitární tragédii, která by jinak zůstala pouze statistickou položkou. A že stovky tisíc zadržených, desítky tisíc deportovaných, tisíce znásilněných a okradených či stovky mrtvých každým rokem by ke statusu "je to jen statistika" sváděly. Martínez však té statistice dává konkrétní osudy, tváře, jména, příběhy a tedy osobní kontext.
Navíc k tématu nepřistupuje jednotvárně. Chvíli popisuje strasti a nástrahy vnitrozemí, chvíli ho zajímají pohraniční městečka a byznys kolem migrantů "poptávka vytváří byznys, jindy úpadek", jednou příběh vyhoštěného, který hledá cestu zpět, jindy pohled americké strážkyně, která sama pochází z rodiny migrantů. Nabídne osudy běžných mladých hledající cestu z chudoby, stejně jako násilných členů gangů. Je to rozmanité i komplexní.
A pokud si říkáte "popisuje to stav kolem let 2006 - 2010, to nyní o více jak dekádu později, již neplatí". Ano, došlo k výrazným proměnám na straně kartelů, hlídek, americko-mexických vztahů, technologií zabezpečení hranic i mnoha dalšího. Ovšem středobod; chudí, zoufalí či prostě lepší zítřky hledající lidé, kteří se touží (ať již z jakýchkoli pohnutek) dostat "na sever", tak ti zůstali.
*Si myslíš, že všechno, co jde o tobě vědět, se dozvíš jen od sebe?*
V jedné rovině je to "pixarovské V hlavě by McCarthy čili čiročiré WTF" ségry a ve druhé jsou to záblesky rutiny ze života stoického samorosta s echt netradičním povoláním bráchy. Ovšem o sourozencích či povolání to není. Je to o střípcích jeho "hovorů vo hovně nebo naopak o všehomíru" s parťáky a štamgasty v barech, restauracích, šatnách apod. Nevyhnutelně pro mnohé zcela k neučtení (i na poměry toho nepřístupnějšího z McCarthyho tvorby), ale pokud (a je to značné pokud) se na to dokážete naladit, tak je v tom k nalezení i nemálo toho, proč ještě i na počátku století platilo, že Cormac byl nejlepším žijícím americkým spisovatelem.
Působí to jako sraní ctihodného mramoru a volání bezmála devadesátiletého starce do oblak (otírá se to mimo jiné o PTSD, liberální témata, politiku, federální dohled) a pokud jste někdy viděli strojový přepis online schůzky (žádná diakritika, samé "ehm, mmm, mnóó", věty odnikud nikam, účastníci mluvící přes sebe apod.), tak tohle k tomu nemá daleko. Viz dvě zcela typické ukázky:
*No, možná jo. /// No.
Co dalšího? /// Co?
Nevím. Stückelberg. /// Nic.
Stückelberg. /// No, co?
Ano. /// Nic. Jen že si to ve skutečnosti nemyslíš.
Kdo je to? /// Že si nemyslím co?
No kdo. /// Že se nemám za co omlouvat.
Kdo? /// Neodpověděla.*
Je to perfektně stylisticky napsané. Musíte však přistoupit na hru "nemá to děj, o postavy nejde, je to prostě pouze perfektně napsaný text".
Pokud Cormaca žerete, četli jste vše, tak si tohle dříve či později přečtete, uznale pokýváte hlavou, že i na hodně stará kolena na to měl, navážete pokračováním/dokončením a zapomenete, že jste to kdy vůbec četli. Pokud Cormaca nežerete či byste se k tomu dostali "protože se vám líbili jeho přístupnější knihy à la Tahle země není pro starý" nebo dokonce byste tímhle snad dokonce chtěli začít... No, vyhněte se tomu širokým obloukem.
*Nikdy předtím bych nevěřil, jak útěšná může být symetrie a jak mne vyvede z míry asymetričnost.*
Dobře napsané oddychové béčko (rozhodně lépe než by se od brakovky čekalo), které má spád, hlášky, staví na cynickém popisu dění a nulové charakterizaci postav. Ovšem jsou macho cool a mají jasně rozdělené archetypy, takže to zase tak na škodu není. Ostatně se s tím v rámci žánru počítá čili to stěží brát jako výtku. Jediný problém je, že kolovrátkový syžet "oddech a pak akce" se otáčí tak rychle, že to na třech stovkách stran působí až kontraproduktivně. Takto po dočtení bych přísahal, že se "akce-oddych-přesun na jinou lokaci a zase do akce" zopakovalo dobře tucetkrát.
Díky své neznalosti mytologie Warhammeru 40,000 jsem si nebyl vůbec jist, jak se mám postavit k tomu, že hlavní postava slepě slouží "jako gestapák s vymytým mozkem v echt úzkoprsé španělské inkvizici", akorát to nikdo, včetně autora, vůbec neřeší a nebere v potaz? A nemám z toho pocit, že šlo o záměrné znejistění čtenáře.
Fotografie, melancholie, člověčinka... Trio lidských osudů propojených místem, lítostí a smrtí (takovou tou melancholickou, žádná depka). Začínající učitelka v poválečné periferii, druhořadý jakuzák s autistickým opravářem a dívenka přežívající na balkonu.
Ne nepodobné (v podstatě shodné) s rovněž echt japonskou kavárenskou sérii o (ne)cestování časem "Než vystydne káva". Sice zde jiný typ cestování časem, jiná pravidla, ale opět je to především o konkrétních osudech tak nějak japonsky poklidně se šálkem čaje. Přečtené to je na jedno dvě posezení, ale je to natolik dobré, že mít to pokračování, tak se po něm ihned vrhnu.
Rozum žádá zachránit za všech okolností alespoň národ ve chvíli, kdy si na svůj kus jediné bašty demokracie ve střední a východní Evropě v podobě Československa brousí zuby Němci, Poláci, Maďaři, Rumuni i Slováci aneb strhující politická reportáž sledující jednu každou z nitek ústící v jednu velkou "o nás, bez nás" zradu.
Nejlépe to popsat slovy autora z doslovu *"Snažím se představit to, co se dělo v roce 1938 v různých částech Evropy, nejen pracovnách politiků. Domnívám se, že to čtenářům umožní pochopit složitost tehdejší mezinárodní situace, nejednoznačnost postojů a komplikovanou hru zájmů. Doufám, že obraz, který se takto snažím načrtnout, bude bohatší a zajímavější než klasické dějiny diplomacie."* Za mě to pouze zhodnotím tak, že se mu zamýšlené zdařilo beze zbytku. Takto vypadá popularizace historie; přesné, nehodnotící, s ohromným záběrem, přesto literárně a nikoli pouze jako suchý soupis "jméno, datum, událost".
Jakkoli by se pěti set stránkový pečlivě odzdrojovaný moloch mapující "den po dni" roku 1938 mohl zdát jako poněkud nudné čtivo, tak opak nemůže být vzdálenější pravdě. A speciálně pak pro nás.
PS: Byť z roku 2019, tak i v těch nejmenších detailech opakování se dějin v podobě současné situace na Ukrajině, je vyloženě zarážející.
Srážky s blbci. Každý den, celý den; zákazníci, kolegové, bezpečnostní složky. Noticky ze života v jednom z velkých hobby marketů. Vtipné? Nesporně. Pravdivé? Navzdory přepálené stylizovanosti ano; speciálně pro někoho, kdo se zákazníky pracoval. Má to vhodný formát? Ani náhodou.
Formou "jeden tweet denně" bylo to bylo boží, takto se to záhy přejí. Styl a pointování humorů od autora přejmete natolik rychle, že během pár stránek budete přesné znění průběhu i "pointy" vědět bezpečně dopředu. Má v podstatě dvě šablony pro "tweet" a dle nich jede. I tak je to dobré, ne že ne. Přeci jen absurdnost situací je na tom ve výsledku zajímavější než ono humorné podání. A zdaleka nejlepší je to ve "tweetech", které jsou čistě přepisy mailů, konkrétních stížností, motivačních dopisů apod.
*Most nights I didn´t get much sleep and darkness is full of long hours. Most nights I fought the war and war won. It´s an old story, I know.*
Povídková (technicky vzato s jednou novelou) sbírka, která působí chtě nechtě "co mi zbylo v šuplíku po několika dekádách psaní, nebylo to dost dobré na dosavadní sbírky, ale zároveň je to dost dobré k publikaci". Povídek, které snesou nejpřísnější měřítka "toho nejlepšího z povídkářského Kinga" tu mnoho není (pokud vůbec nějaká), ale převažují dobře napsané rutiny i pár hodnotnějších. Pokud doposud Kinga jako povídkáře neznáte, šáhněte po absolutních klasikách dekád minulých. Pokud však máte na Kinga chuť a máte vše přečtené, tak tomu s klidem věnujte prostor. Nesporně lepší než většina jeho románů let nedávných. Tam sice také převažuje rutina, ale zde jsou aspoň i ty rutinní odbité během pár stránek.
Povídky samotné samozřejmě vynikající a ryzí "hrabalovská pábitelská člověčinka každodennosti". Problém je přednes pana Soukupa (Tympanum 2021). K čemu je libozvučný hlas jak zvon, když jednu každou větu, od kroku na cestičce či pohledu na zahrádku restaurace, pronáší tak strašně předramatizovaně a mramor seroucím hlasem, že kdyby takto předčítal osudové pasáže z Pána prstenů, kde při bitvě u Černé brány, to vypadá, že Frodo neuspěl, konec veškeré naděje, životů a světa... Tak byste si říkali "že už to trochu s tím echt dramatickým přednesem přehání". A pak to aplikujte na osudy postaviček Kerska všedního dne. Jde to zcela proti duchu toho, o co (v) Hrabalovi jde. Do té míry, že je to místy až nechtěná parodie textu.
Emočně přepálený manga fotbal (znáte to, v reálu dvou vteřinová akce, zde několik stran pocitů a vnitřních monologů během ní) meets kudlu do zad vrážející nekompromisní reality show. A vše to stojí na postavách, emocích a přehledně i dynamicky podané fotbalové akci. What´s not to love?
Snad pouze, že jakkoli je potenciál nezměrný, tak to, doufejme, nezačne záhy přešlapovat na místě stále téhož na sto a jeden způsob. Byla by to škoda, byť ne nutně nuda.
*Provozní hluk demokracie se pro Paula podobal mírnému předení.*
Skrze zprvu politické nahlédnutí do soukolí moci vstříc disfunkční tradiční rodině a pozvolnému rozpadu hodnot západní společnosti skrze lpění na hodnotách západní společnosti. Do toho nějaká ta explicitní sexualita, odkazy na zásadní myslitele, cit pro postavy i jazyk a lehký nihilismus toho všeho; prostě Houellebecq.
*Koneckonců, k oběti nelze nikoho nutit. Tu si člověk musí zvolit sám.*
Vynikající horrorově-satanská variace na Pán much meets Exorcistu. Je znepokojivá, atmosférická, chladná do morku kostí (zasazením i city). Přesto se nabízí, že zrovna Fracassi by totéž v minulosti vměstnal do rozsahu novely.
Nechci tím říci, že jde o nastavovanou kaši či nudu, protože ani jedno z toho neplatí, ale přeci jen... Fracassi z před pár let, by se soustředil na pohled jedné z postav, propady do šílenství by byly více tajemnem zahaleny a obecně vše temnoty se týkající by bylo někde v druhém plánu.
Je to i tak vynikající, ale poněkud nalinkované a neúderné. Každopádně je dobře, že působivost a mrazivost nevychází z prvoplánového "jé násilí, jé sirotci, jé církev, jé zneužívaní, jé šikana", ale naopak z nitra postav, z prostředí a je uvedeným pouze násobena.
PS: Překlad anglických jmen amerických postav. Pokud jste, jako já, mysleli že od této praktiky se dávno ustoupilo, pokud to není opodstatněné (např. literatura pro nejmenší), tak budete krutě vyvedeni z omylu. Zde se překládají; některá. A některá na just ne. Logika v tom není. Některá s českým ekvivalentem se překládají a jiná s ekvivalentem nikoli. Je vidno, že se spíše překládala ta, která se "týkají" svatých (Peter/Petr, Simon/Šimon) apod., ovšem ani to neplatí vždy. Působí to divně i po čtyři sta stranách se to těžce kouše.
Drsné fantasy antihrdinské "Too Old For This Shit" Expendables čtivo o kdysi věhlasné skupině žoldáků, která se na stará kolena po dvou dekádách vrací do akce.
Což zní jako nekompromisní "gemmellovka/žambochovina". Ruku v ruce s tímto subžánrem jdou hlášky a drsný nadhledový humor. Zde to platí rovněž. Ovšem zároveň je to pojaté natolik s cynickým černohumorným nadhledem a místy až pratchettovskými hlody, že je to o poznání humornější než by se zdálo a nabízelo. Navíc se to odehrává ve světě, kde se na nějaká pravidla, logiku a politiku nehraje. Působí to jak kdyby se to odehrávalo na mapě z Heroes of Might & Magic III. Tady je horda kentaurů, tady město, tady nemrtví, tady les.
Je to tudíž situační kniha, kde se jde z eskapády do eskapády. Děj a zvraty se moc nenosí, nijak to na sebe echt nenavazuje, s motivy se příliš nepracuje, dei ex machinis je nepočítaně. Mohlo to být o polovinu kratší, stejně jako dvakrát delší a žádný dopad by to na charaktery či vývoj nemělo. Podstatné je, že každá ze situačních podzápletek je dobře vystavěná, čtivá a zábavná.
Žádné velké umění, žádná invence. "Pouze" s gustem, vtipem a sympatickými charaktery napsané poctivé žánrové řemeslo, které nepotřebuje další knihy na dokončení. Což kvituji s povděkem.
Temná antihrdinská fantasy protnutá s lovecraftovským Mythosem. Což zní sice dobře, ovšem to by fantasy část nesměla být tak nehorázně generická, že jen než dopíšu toto souvětí, tak jich nemlich shodných vyjde dalších tucet.
Hlavní postava je sympatická, tahoun a největší klad knihy, ale krutě "na jedno brdo" na to, že to není úderná jednohubka, ale docela rozsáhlé dílo. Zbylé stěžejní postavy jsou bez charakteru, důstojně žánrově naplněné škatulky. Na to, že se úvod knihy na dvou desítkách kapitol odehraje během jedné noci v rabovaném městě, tak se to mnohdy táhne. Nejhorší je však ono protnutí s Lovecraftem. Sice je tu z Mythosu kdeco, ale nemá to atmosféru, šílenství, znepokojivost, výjevy... Není to protnuto do látky, klouže se po povrchu skrze pojmenování, ale ne jádrem. Je to skoro až na úrovni uhrovité fanfikce "přece tím, že to či ono pojmenuju stejně jako v tamtom, tak to stačí, aby to bylo stejné, ne?". Je to prostě zaměnitelné fantasy zlo; pouze zde ve "žlutém hávu".
Rutinérsky napsaná tuctová žánrovka. Tak čistý průměr, že bych snad i ocenil, kdyby to bylo horší. Aspoň bych k tomu měl alespoň nějakou emoci, jakkoli negativní. Nepamatuji, kdy mě co nechalo více chladným a netečným.
*Alkoholismus, jako každá činnost, má své vychytávky a vyžaduje praxi.*
Silná témata "jak šel čas a změna režimů na běloruském venkově", zaostávající zpracování. Rozsah kraťoulinké novely tomu vůbec nesedne. Honí se strašně moc témat, v podstatě co deset stran, to něco jiného. Výsledkem je syžet velkého (a velmi dobrého) románu, vydávaný za plnohodnotnou novelu.
*Svět je plný malých peněz a malých příležitostí.*
*V televizi ten týden začala nová reality show s celebritami, takže měli momentálně dostatek "seznamovacích" skandálů. Stanley tyhle pořady nesnášel - redaktoři díky nim mohli oprašovat staré historky o celebritách, na které veřejnost dávno zapomněla, a nemuseli platit za žádnou čerstvou špínu. Ve Stanleyho očích šlo o znehodnocení ušlechtilé tradice bulvární žurnalistiky.*
Urban fantasy reskin série Slow Horses od Herrona. Jsou náhody a jsou "náhody". Styl zápletky, styl humoru a, samozřejmě, postavy. Nejsou podobné, nejsou dle shodných archetypů, jsou zcela jedna k jedné. Mají stejné chování, stejný zjev, stejné hlášky, stejné role v práci i v akci... Vše. Sice je jedno špionážní série a druhé urban fantasy, ale je to úplně jedno. Obě jsou to detektivky, kde je parta nemakačenků a budižničemů hozena do vod tradiční vážné zápletky (jedno zda špionážní či fantasy).
McDonnell má talent na jazyk a suchý britský humor, který nejde na sílu a není za každou cenu v každé větě, v každém popisu, v každém dialogu. Umí to být opakovaně opravdu vtipné a zároveň si to udržet vážnou tvář a nesklouznout k pastiši či parodii. Nemá však talent na zápletku. Více generické, bez napětí a zvratů už to snad ani nešlo napsat i kdyby se o to cíleně snažil. Výsledkem je standardní spotřební žánrové čtivo, které jste četli stokrát jen v poslední dekádě. Ne vždy však tak vtipně, zato mnohdy napínavěji a záživněji.
