Danago
komentáře u knih
Kniha se odehrává na Hlučínsku v letech 1930-2000. Hlavní a nejdelší je příběh Agnes, autorka otevírá dramatické osudy žen konfrontované s velkými dějinami, kniha je velmi autentická s čtivá , zasahující hloubkou výpovědi a syrovostí reálií. Životní dráhu hrdinek ovlivňuje pohnutá válečná a poválečná doba, národnostní původ a láska. Autorka ukazuje že i tyto neznámé obyčejné ženy jsou součástí dějin naší země. Skvělé načtení jako audiokniha.
Opravdu by mě zajímala definice pojmu detektivka. Z mého pohledu toto detektivka není spíše současný společenský román rozkryvajici trauma z minulosti. Námět je skvělý, zpracování odpovídá prvotině. Přesto mě kniha bavila, líbilo se mi, jak to autor zamotal i dění v samotné vesničce. Dobře popsáno, takže jsem se do příběhu dokázala vžít.
Druhý díl série s vyšetřovatelkou Kat Frankovou a AI Lockem mě nadchl stejně jako první. Napínavý případ ukřižovaných obětí, žádné stopy a vrah, který je vždy o krok napřed. Výborně napsané postavy – lidská Kat a logický Lock tvoří skvělý, neobvyklý tým. Kniha má spád, promyšlený děj a navíc otevírá zajímavé otázky o umělé inteligenci a lidskosti. Skvělý mix detektivky, thrilleru a sci-fi prvků.
Napínavé, chytré a čtivé pokračování.
Tomáš Etzler ve své knize Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal? přináší autentické svědectví o letech, která strávil jako zpravodaj České televize v totalitní Číně. Otevřeně popisuje každodenní život obyčejných lidí, všudypřítomnou cenzuru, sledování i tlak na novináře, kteří se snaží ukázat skutečnost, již se režim snaží skrývat. Příběh je syrový, osobní a místy drsný – stejně jako prostředí, které líčí. Etzler píše s profesionalitou, ale i s emocí člověka, jenž si sáhl na hranici svých sil.
Silná, pravdivá a odvážná kniha, která se čte jedním dechem.
Taylor Jenkins Reid se v románu Atmosféra vydává mimo svůj obvyklý prostor hollywoodských kulis a showbyznysu a zaměřuje se na jiné „hvězdy“ – ty skutečné, které září na obloze. Hlavní hrdinkou je Joan Goodwinová, profesorka fyziky a astronomie, která se v 80. letech minulého století rozhodne přihlásit do historického programu NASA pro první astronautky.
Reidová zde mistrně kombinuje přesné reálie doby, výcviku astronautů a genderové nerovnosti s hlubokým lidským příběhem o odvaze, ambicích a hledání vlastní identity. Joan není typická hrdinka – je klidná, rozvážná a často pochybující. O to silněji však působí její cesta, kdy překonává předsudky, fyzické i psychické limity a nakonec i vlastní strach.
Autorka dokázala zachytit nejen napětí a atmosféru výcviku, ale i přátelství a rivalitu mezi jednotlivými účastníky. Postavy Lydie, Donny či Vanessy nejsou jen vedlejšími figurkami, ale plnohodnotnými osobnostmi, které dávají příběhu pestrost a hloubku.
V druhé polovině knihy přichází i silná emoční linka, která vyústí ve scénu, jež čtenáře doslova zasáhne. Reidová tu znovu potvrzuje, že umí vyvolat silné emoce – i v příběhu z technického prostředí, které by se na první pohled mohlo zdát odtažité.
Atmosféra je román o ženách, které chtěly dokázat nemožné, o odvaze jít proti konvencím a o lásce, která vzniká tam, kde by ji nikdo nečekal. I když se děj odehrává mezi astronauty, dotýká se velmi pozemských témat – ambicí, ztráty, přátelství a touhy po smyslu.
Silný, dojemný a inspirativní příběh s pomalejším rozjezdem, ale s finále, které chytí za srdce. Pro čtenáře, kteří oceňují psychologickou hloubku, atmosféru doby a ženskou sílu v nelehkém světě mužů.
Kniha je autentickým a syrovým svědectvím o zoufalství, bezmoci a bolestném zápase celé rodiny s drogovou závislostí dcery. Autorka Soňa Šlégrová se rozhodla otevřeně popsat svou osobní zkušenost nejen jako matka, která sleduje pád svého dítěte, ale i jako žena, která sama hledá odpověď na otázku, kde se stala chyba.
Příběh je vyprávěn jednoduše, bez literárních ozdob, ale právě tato přímočarost mu dodává sílu a autentičnost. Čtenář se spolu s autorkou ocitá v kruhu nadějí, zklamání, pokusů o záchranu i bolestného smíření. Zajímavé je, že do textu promlouvají i další členové rodiny – prarodiče i samotná dcera – čímž kniha získává na hloubce a ukazuje závislost jako nemoc, která zasahuje všechny, nejen samotného uživatele.
Téma je těžké, ale velmi potřebné. Kniha může být varováním i oporou pro rodiče, kteří si procházejí podobným utrpením. Ukazuje, že láska a touha pomoci někdy nestačí, pokud si závislý sám neuvědomí potřebu změny.
V Podnikavé dívce autorka mistrně spojuje atmosféru starobylého Oxfordu s napětím, které pomalu, ale neúprosně houstne.
Příběh sleduje Hannu, která se po deseti letech od smrti své kamarádky April musí znovu vrátit k událostem, jež navždy změnily její život. Když vyjde najevo, že muž odsouzený za vraždu mohl být nevinný, začíná se rozplétat složitá síť vztahů, lží a dávných tajemství mezi bývalými spolužáky.
Autorka výborně vykresluje prostředí univerzity i psychologii postav – zejména kontrast mezi nenápadnou Hannou a sebevědomou, manipulativní April. Děj je sice místy pomalejší , přesto kniha udržuje pozornost díky neustálému napětí a pocitu, že za každou vzpomínkou se skrývá něco temného.
Velkým plusem je závěr – promyšlený, překvapivý a naprosto nečekaný. Ruth Ware čtenáře dokonale zmate, aby mu v posledních kapitolách odhalila pravdu, kterou rozhodně nelze předvídat.
Christopher Macht se ve své knize Himmlerova zpověď opět pouští na tenký led mezi faktem a fikcí, tentokrát skrze sugestivní rozhovor s jednou z nejděsivějších postav nacistického Německa. Heinrich Himmler, šéf SS a architekt holokaustu, se zde zpovídá britskému důstojníkovi krátce před svou smrtí.
Autor se zaměřuje na psychologickou rovinu – snaží se čtenáři přiblížit, jak mohl člověk s tak chladnou racionalitou a fanatickou vírou v ideologii vést miliony lidí k zločinům nevídaného rozsahu. Rozhovor je veden tvrdě, často až provokativně, ale právě tím dává vyniknout absurditě a zrůdnosti Himmlerova myšlení.
Text je čtivý, místy až překvapivě ironický, s nádechem černého humoru, který ovšem slouží spíše k zdůraznění kontrastu mezi běžným lidským pohledem a zvrácenou logikou nacistických vůdců. Kniha čtenáře nejen šokuje, ale i nutí přemýšlet o hranicích lidského přesvědčení, poslušnosti a zla.
Celkově jde o velmi dobře napsanou, napínavou a zároveň mrazivou knihu, která přináší netradiční pohled na dějiny Třetí říše. Macht opět dokazuje, že umí spojit historická fakta s poutavým stylem, který čtenáře vtáhne a donutí klást si nepříjemné otázky o lidské povaze.
Silný, čtivý a znepokojivý portrét zla, který stojí za přečtení – i když místy zůstává na hranici mezi realitou a literární rekonstrukcí.
Kniha přináší autentické příběhy z dvacetileté praxe českého záchranáře. Luboš Hacala píše otevřeně, s nadhledem i lidskostí o zásazích, které bývají dramatické, dojemné i absurdní. Čtenář díky tomu nahlédne do náročného světa záchranářů a pochopí, jak často je linka 155 zneužívána pro banality, zatímco jinde jde skutečně o život.
Text se čte jedním dechem, i když nejde o beletrii – má spád, autentičnost a nutí k zamyšlení nad tím, jak funguje zdravotnický systém a jak si práce záchranářů vážíme.
Silná, upřímná a čtivá kniha o profesi, která si zaslouží víc respektu.
Další skvělá kniha od autorky. Příběh se odehrává v Přerově a začíná několik let před druhou světovou válkou. Popisuje především rodinu dvou židovských bratrů a ukazuje , že není vždy všechno zalité sluncem a lidé jsou různí i bratr bratra dokáže zničit. V knize se setkáváme v určité míře a podobách se sobectvím, ale na druhou stranu to vyvažuje dobrota, láska a nesobectví jiných postav.
Téma není složité, je hluboce lidské a stále určitým způsobem aktuální. Některé zvraty jsou velmi překvapivé, jiné dokáže protřelý čtenář odhadnout. Ovšem scénářů může být vždy více, takže se nechejte překvapit. Epilog je opravdovou třešničkou na dortu.
Pohodový spíše odpočinkový detektivní příběh u kterého nemusíte moc přemýšlet. Což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Kdo má autorku načtenou odhadne co jsou slepé stopy a pachatele odhalí. Bohužel motiv mi přišel dost nevěrohodný, ale na druhou stranu , když se podíváme do života často to tak opravdu je.
Perfektní návrat oblíbeného detektiva Mika , případ je napínavý, děj svižný, bez hluchých míst, místy vtipný, pro mě srozumitelný. Miko opět pokračuje v pracovním i osobním životě. Obě linky jsou moc fajn.
Propojení mých dvou oblíbených sérií zapojením do děje novináře Terence mě potěšilo, je to jako návrat ke starým přátelům. Téma zločinu není složité a při tom je věrohodné , lidské a čtenář se určitě příjemně pobaví.
Téma, které název napovídá ve mě evokovalo, trochu bližší popis a vysvětlení, proč vlastně Marta děti nechce a možná následné řešení nepochopení jejího okolí. To se až tak moc v knize nedozvíme.
Octneme se s Marou na cestě do Santiaga, která sice nevyřeší nic, je to spíše určitý vzdor nebo pokus o svobodné rozhodnutí. Přesto tímto svobodu nedosáhne, ta musí být v hlavě a následném jednání.
Kniha je napsaná zajímavě, poutavě, bavila mě, nemusela jsem u ní moc přemýšlet. takže jsem si odpočinula.
Přesto jsem na konci byla docela zklamaná. Bohužel Martino myšlení je u některých žen velmi věrohodné, takže v něčem se možná i poznáte případně někoho z okolí. Ve skutečnosti se tu asi řeší jiné problémy ve vztahu než jen , že Marta děti nechce , řekla bych , že toto byl spíše zástupný problém.
Tak i když jsem si chtěla dát odpočinek , uběhly necelé 3 měsíce a přečetla jsem si druhý díl. Tentokrát je děj méně brutální. Navazuje velmi úzce na díl předchozí takže bych určitě doporučila číst knihy chronologicky . Autor nám moc s pamětí nepomáhá , nakonec jsem ráda, že Království jsem ještě měla v hlavě poměrně čerstvé. Občas se v ději naskytne narážka na minulý díl a je třeba se orientovat.
Nových postav se zde nedočkáme hlavní děj se soustředí hlavně kolem vztahu Roye a Natálie. A samozřejmě obou bratrů , kteří rozvíjí své velkolepé plány s městečkem, hotelem, kempem a zdá se, že se jim dost daří.
Tato série nadále zůstává syrově norská , i když první díl byl podstatně brutálnější. Vyústění je velmi zajímavě pojato.
Skvělá kniha, hodně jsem se toho dozvěděla.
Smutný příběh inspirovaný skutečným osudem Emy Černé, dívky, která vyrůstá v komunistickém Československu bez lásky, jistoty i bezpečí.
Zpočátku ji drží nad vodou starší bratr, ale systém sourozence rozdělí a každý končí jinde. Ema se těžce smiřuje s odloučením, učí se přežít v dětském domově, později v pěstounské péči, kde se necítí vítaná. V rodině neobstojí a končí v pasťáku, kde si musí zjednat respekt. Nad vodou ji drží víra, že její otec žije v Americe a jednou se setkají. Amerika se pro ni stává symbolem lásky a svobody, která jí byla upřena.
Po útěku z pasťáku se dostává do Prahy – právě probíhá sametová revoluce, ale její život se neobrací k lepšímu. Kruh se tragicky uzavírá, když i její dcera skončí v tomtéž dětském domově, kde vyrůstala ona sama.
Jařab píše jednoduše, a bohužel příliš emocí ve mě vyvolat nedokázal.
Za mě hlavním viníkem není jen stát, ale i matka, která Emu opustila, a pěstouni, kteří ji nikdy skutečně nepřijali.
Amerikánka je výpověď o dětství, které se nemělo stát tak krutým, a o naději, která i přes všechno odmítá zhasnout.
Bohužel, i když Ema od dětství zažívá příkoří její povaha ji pomáhá přežít, moc sympatií ve mě nevzbudila. Možná by byla jiná za jiných okolností . V knize mi chyběly emoce, pocity hlavní hrdinky. Některé části příběhu jsou useknuté a nedokončené. Knize něco chybí.
Příběh má velký potenciál, který zůstal nevyužitý. Celé to působí jako deník umíněné puberťačky. Samozřejmě prvním viníkem je matka , která Emě ublížila i v dalším životě. Bohužel hodně toho je zde jen naznačeno . Neškodilo by kdyby se toto tématu chytil někdo jiný a zpracoval jej podrobněji a více beletristicky.
Kniha bohužel nekončí ani nadějně. Pokud je to biografie, tak se s tím nedá nic dělat. Takto to napsal život
Anotace slibovala napínavý příběh o Arianě, která přijíždí do Říma převzít dědictví po milované tetě Lili. Jenže místo poklidného převzetí majetku ji čeká šok – teta je mrtvá a vše nasvědčuje tomu, že nešlo o přirozenou smrt. Když se Ariana dozví o tetině osobní ochrance, odposleších a zvláštním zájmu o triptych Santiniho obrazů, začíná rozplétat složitou síť rodinných tajemství, závistí i dávných křivd.
Na první pohled se zápletka jeví opravdu zajímavě – spojení rodinné historie, uměleckého dědictví a detektivní záhady působí slibně. Autorka čtenáře vede do minulosti rodiny, odhaluje skryté vztahy a napětí, které se táhne napříč generacemi. Ústřední linka kolem vzácného triptychu je nepochybně nejpoutavější částí příběhu.
Přesto jsem měla z knihy poněkud rozporuplné pocity. Děj je často zahlcen množstvím postav a vedlejších motivů, které odvádějí pozornost od hlavní zápletky. Pátrání se místy zbytečně zpomaluje a některé informace působí spíše jako výplň než jako součást napětí. Styl psaní mi připadal trochu zvláštní – ze začátku jsem se do něj dokázala ponořit, ale později se mi kniha četla stále hůře.
Závěrečné rozuzlení přináší odpovědi na otázky kolem triptychu i rodinných tajemství, ale dojem zůstává spíše průměrný. „Případ ztraceného dědictví“ je směsicí detektivky a rodinného románu s dávkou tajemství, která zaujme milovníky spletitých zápletek, ale pro mě osobně je děj příliš zdlouhavý a pomalý.
Zajímavý nápad, ale komplikované zpracování.
Já jsem naštěstí neviděla žádné seriály , které jsou v knize zmíněny takže pro mě byla kniha jedno velké poutavé čtení. Velmi jsem překvapená, co všechno se v naší zemi dělo z pohledu kriminalisty.
Perfektně pokládány otázky autor vždy nechává pana Mareše domluvit případně položí doplňující dotaz. Nečekala jsem, že mě kniha bude tak moc bavit.