Tak to je zrovna kniha, u které má člověk pocit: "Četla jsem správně?" Eco si hraje s tím,jak vznikají, lži, konspirace, propaganda.
Pražský hřbitov není román, který by se četl lehce. Eco skládá příběh z podvrhů. nenávisti a manipulací tak přesvědčivě, až čtenář občas ztrácí jistotu, co je skutečnost a co záměrná lež.
Nejde ani tak o děj, jako o mechanismus vzniku předsudků- a o to, jak snadno lidé uvěří tomu, čemu uvěřit chtějí. Právě v tom je kniha znepokojivá a zároveň mimořádně aktuální,
Po dočtení nezůstává napětí, ale otázka, kolik "pravd" kolem nás má podobný původ.
Pro mě osobně se opětovným přečtením této knihy uzavřel jakýsi pomyslný 8-letý kruh, který dnešní noci a dočtením této knihy dospěl do definitivního závěru a tímto - pane Eco děkuji .
Jirásek a jeho úžasný vypravěčský um, co k tomu dodat?
Před pár letý jsme měli tu čest vidět Lucernu v Národním divadle v Praze s panem Lukavským, panem Hartlem, paní Nedveckou a byl to zážitek, na který se nezapomíná .
U knihy musí člověk víc přemýšlet, mozek a fantazie musí spolupracovat a to je pak teprve zážitek.
Co k tomu vic dodat??? Lidé čtěte....čtěte naše klasiky, vždyť nam ve svých slovech, ať již psaných, nebo přejatých do podoby hrané předávají něco ze své lásky k naší, české, zemi. Předávají dalšim pokolením hrdost k naší vlasti. A to je poselství, které nesmíme nechat zaniknout a naší , českou kulturu předat našim potomkům aby ji předávali s láskou a hrdostí dál....
Knihu jsem četla před pár lety a dodnes si pamatuji, jak mě vtáhla do doby vlády Přemysla Otakara II. Autorka dokáže historické události podat živě a čtivě, aniž by příběh ztratil spád. Vzestup i následný pád "krále železného a zlatého" působí lidsky a uvěřitelně. Netroufám si hodnotit historickou přesnost do detailu, ale jako čtenářský zážitek pro mě román fungoval výborně. Ráda dávám 5 hvězd.
Silný příběh ambiciozního panovníka, jeho úspěch i osudový pád , je vyprávěn s lehkostí a s přirozeným vypravěčským talentem. Autorka umí skloubit fakta s poutavým vyprávěním. Možná bych dnes četla jinak, ale před lety mě román naprosto pohltil- a právě ten pocit je pro mě důvodem k plnému hodnocení.
Měla jsem původně v plánu napsat úžasný komentář, který osvíceně vysvětlí proč mám ráda Cimrmany, Čepelku, Svěráka a další. Ovšem pak jsem si přečetla kometáře níže a po přečtení komentáře n.ezn.amy - jsem svůj komentář smazala, protože tady už nemám co dodat , neboť n.ezn.amy vystihl vše co se vystihnout má a moje povídání by bylo jen plácání....
Láska za časů cholery je ten typ knihy, který člověk může obdivovat- a přesto si k němu nenajít skutečně srdečný vztah.
Márquezovo vyjadřování je skutečně podmanivé, obrazné a jazykově bohaté. Obdivuji s jakou trpělivostí vykresluje atmosféru koloniálního města a plynutí času. Přesto jsem se s knihou čtenářsky míjela. Tempo vyprávění je pomalé a místy jsem se do čtení musela nutit. Téma stárnutí a dlouhého čekání na lásku je bezpochyby silné, ale emocionálně mě tentokrát nezasáhlo, tak, jak jsem očekávala.
Jen jsem si víc uvědomovala autorovu velikost než vlastní čtenářský prožitek. Styl je nádherný, jazyk téměř opojný, ale příběh , jako takový mě nepohltil. Možná je to kniha, která si čtenáře najde v jiném životním období. Já jsem s ní tentokrát bojovala, přesto nelituji, že jsem ji dočetla.
Literárně velmi hodnotné dílo s nádherným jazykem a hlubokým tématem času a stárnutí.
První a i poslední vlastní myšlenka, co mě po dočtení napadla bylo: "Obdivuji, ale nemiluji, respektuji význam knihy, ale čtenářsky mě to naprosto minulo...."
Jedním z nejsilnějších motivů románu je kontrast mezi velkými ideologiemi a obyčejným lidským životem. Jurij Živago není hrdina revoluce, ale člověk, který che léčit, milovat a psát poezii. Pasternak ukazuje, že skutečná hodnota člověka neleží v politickém přesvědčení, ale ve schopnosti soucitu, citlivosti a věrnosti vlastnímu svědomí.
Připomíná, jak snadno se lidskost vytrácí ve víru revoluce a válek- a jak je přesto možné si ji uchovat.
Román je hluboce zakořeněn v ruském prostředí - v krajině, spiritualitě i v určité melancholii. " Ruská duše" je zde spjata s trpělivostí, osudovostí i vírou, že utrpení má smysl.
Můžete srovnat tuto mentalitu s tou naší ( středoevropskou) zkušeností-možná méně osudovou, více pragmatickou.
Zachycen je rozpad carského Ruska a nástup bolševického režimu. Lidé často jen přežívají a přizpůsobují se novému systému. Pasternak nenabízí politickou analýzu, spíše tichou tragédii jednotlivce, který nemůže uniknout tlaku moci.
Román Doktor Živago na mě působí jako tichá obžaloba dějin, které pošlapávají jednotlivce. Pasternak neoslavuje revoluci ani ji otevřeně neodsuzuje. Spíše upozorňuje, jak se v jejím stínu vytrácí obyčejná lidskost. Jurij Živago zůstává věrný své citlivosti a víře v osobní pravdu, i když kolem něj lidé přecházejí z jedné diktatury do druhé. Ruská povaha zde působí osudově a trpně, jako by utrpení bylo přirozenou součástí života. Přesto právě v utrpení vzniká poezie a hluboké vědomí lidské důstojnosti.
Je nám tímto možná určitým způsobem připomínáno, že i v době politických převratů je největší hodnotou schopnost zůstat člověkem. A to je podle mě to, co tím vším chtěl autor sdělit.
Osamělý vlk je detektivka, ve které nechybí napětí ani humor. Neobvyklé prostředí dává příběhu jinou atmosféru, než na jakou jsme z evropských kriminálek zvyklí a zároveň ukazuje, jak se člověk pod tlakem okolností proměňuje.
Zaujalo mě téma zkorumpované policie i sympatická postava vyšetřovatele Boba.
Příběh samotný je vystaven jako dobré puzzle- jednotlivé části do sebe postupně zapadají, až nakonec vytvoří promyšlený celek.
Rychlé šípy- moje dětství, kdy jsme je četli vlastně "na tajnačku", protože za nás byl Pionýr a tatínek měl soubor časopisů z roku 1939 nahoře na půdě, kam jsme tajně lezli, když byli naši v práci.
Mirek Dušín byl náš vzor a po letech jsem koupila knihu synovi, když začal navštěvovat místní skautskou organizaci a byl v ní náramně spokojený.
Tohle prostě neomrzí a už se těším, až budu o prázdninách s vnukem číst spravedlivá dobrodružství téhle party a zcela upřímně - hodně ráda sáhnu i po časopisech po tátovi, kdy cítím i jeho jakýsi podpis pod ubíhajícím časem.....
Já Claudius- to není historický román, to je živý Řím-velkolepý i krutý, moudrý i malicherný. Graves dokázal dát známým jménům tvář a hlas tak přesvědčivě, až člověk zapomene, že čte beletrii.
Občas jsem se v množství postav ztrácela a sahala po Wikipedii, ale vlastně to k té době patří-římské dějiny jsou stejně nepřehledné jako lidské vztahy v nich.
O to víc vynikne Claudius. Nenápadný pozorovatel, který přežije právě proto, že není hrdinou.
Po dočtení zůstává obdiv k velikosti Říma i k autorovi, který ho dokázal oživit, s lidskostí a bez patosu oživit.
Co na samý závěr dodat? ... " A Claudius přežil"...
Tohle všechno od "Cimrmanů"je prostě naše národní bohatství- o tom žádná.
Vím, že by měli být komentáře apolitické- ale když před pár lety končila jedna strana, tak můj syn prohlásil"Tak končí tahle komédie, zlo prohrává a dobro žije- teď jsme si na to po letech vzpomněli... pánčto-"Tady vlevo , tady vždycky seděj blbci"
Nic méně..! Je marné vzlykat, modliti se zdrávas, vše záleží jen na vás, na nás.... a hlavně teda na VÁS!!!"
Já se prostě hodím do minulého století- kdybych v dlouhých sukních sjela jeden malilinkatý kopeček , byla bych v tu chvili za hvězdu, zatímco v této době se dokážu dost dobře válet pod kopcem jako vyvržený vorvaň na pláži, jedna lyže pod zadkem, jedna lyže pod bradou, manžel sportovec dělá , že mně vlastně vůbec nezná a v životě mě neviděl , protože kolem nás právě projíždějí dvě štíhlé éterické víly 18+ a do toho tahle kniha, co popisuje krásy zimních hor.
Jo, zimní výlet do Krkonoš, kdy sníh svítí stříbrem, lyže zůstaly doma a my v poklidu lanovkou na Růžovku a pěšky na Růžohorky, kde jsme si dali v klidu a míru grog a v pohodě lanovkou zase zpátky do Pece- a tohle je ta pravá pohoda našich hor. I když pravda, kešeňa plakala od rána do noci, protože jeden takovýhle víkend a výplata se rozpustila spolu s rampouchy na předjarním sluníčku :-)))))
Cimrman u nás doma zlidověl, jeho hlášky provází naši rodinu již od dob mé puberty a to je již pár desítek let...nicméně jsem tímto druhem humoru konečně po letech nakazila i mého manžela, takže v neděli odpoledne odchází na mariáš s větou: "Lepší pivo v žaludku, nežli voda na plících" načež já mu odpovím:" Varuj se hazardu, vzpomeň si na Jardu a máš na návrat 2 hodiny, plus mínus 300 let"
Sousedi, co špehují za dveřmi každý náš krok- každé naše otevření dveří, (domácky jim říkáme "píchačky"), si o nás myslí, že jsme blázni, obzvláště, když jim manžel do kukátka ve dveřích opakovaně sděluje:" My jsme dnes tu troubu rozhicovali a viděli jsme neuvěřitelný věci"
Každopádně lék na deprese se jmenuje Cimrman a díky Svěrákovi a Smoljakovi nemusíte čekat v lékárně, stačí navštívit jakoukoli knihovnu a máte to zadarmo :-))))
Sáhla jsem večer po knize i proto, že má dnes Puškin výročí a nějak mi připadlo správně si znovu přečíst Oněgina
Oněgin se nečte jako příběh, ale jako tiché poznání. Zdá se , že Taťánu provází celý život smutek z nenaplněné lásky - ne tragicky, spíše neodvratně. Puškinův verš ic nevysvětluje a nic nesoudí, jen nechá člověka pochopit, jak snadno lze minout vlastní štěstí,
Po dočtení nezůstává drama, ale zvláštní klid. Puškin napsal příběh bez velkých dramat- a přesto v něm zůstává jakési ticho, kdy dočítáme ještě dlouho po posledním dočteném verši.
K Oněginovi člověk dozraje. V mládí je to příběh, v dospělosti víceméně zrcadlo - a to ne vždy zrcadlo lichotivé.
Dalo by se psát mnoho o Oněginovi, Taťáně, Puškinovi-ale ale Oněgin snese jen ticho a přesnost. Na Oněginovi bolí to, že vlastně nikdo není zlý, Jen přichází pozdě. A to nejen k druhým, ale především sám k sobě.
Kral Artuš, Kamelot a Cornwell...Lancelot a Sean Cornelli...ja je miluju a s tim jsem do čtení knihy šla...představte si zimní víkend na horách, večer svařák a rozečtená knížka,na kterou se těšim cely den....
Počáteční rozpaky, čekala jsem víc ...ale ve finále jsem to přelouskala a bavilo mě to. Nesmi vas odradit zrochu zmatečný začátek...pak se od knihy nehnete. Neni to pohádka, jak jsem si původně myslela, ale rozhodně nezklame.
Knihu jsem pořídila v antikvariátu, naprosto luxusnim antikvariátu na prostějovském nádraží....Wericha já naprosto miluji, miluji jako člověka, jako autora, jako herce....pro mě duše čistá a proto jsem sběratel nejen jeho knih, ale i knih o něm...
A tady trochu zklamání....čekala jsem vic příběhů o něm, s ním...
Ale psáno čtivě...o tom žádná...
Možna mě zaujal hlavně název....vždycky, když jdu kolem jeho vily, říkám si, jake by to bylo....sedět s nim, za letniho podvečera u Vltavy a jen tak plkat o životě....trochu nesplnitelný sen, ale pokud navštívite jeho vilu a odprostíte se od komerce, která vládne i tady, tak trochu tim Werichovým žitím nasáknete...
Jako malá, ještě predškolačka jsem si knihu s našima mohla jen prohlížet. Když jsem se naučila čist, mohla jsem ji čist jen u stolu s čistýma rukama, žadné útěky do postele s čokoladou v ruce. Po letech se k ní dostali moji kluci a teď v ní listujeme s vnoučkem a učíme se prvni básničky. Jasně roboty to nenahradí, ale jedna jednoducha básnička s krásným obrázke se k zápisu do velké školy bude hodit...a teď která? Pekař peče housky, nebo Zima bylo, bláto bylo...nebo že by oKudrnovi, co spěcha do Brna???? Kdoví, co před "paníčelkou" u zápisu zvítězí...:-)))
Miluji Cimrmana, proto všechno hodmotím maximem. Když jsem, při splínu prvního lednového týdne sáhla po této knize, po x té jsem se smála už známému textu, vzal si knihu manžel, starý puritán a odpůrce veškerého humoru, krom časopisu Dikobraz ze 70 a 80 let minulého století. Věta" to je tak blbý, až je to hezký" povýšila jeho podvědomí o existenci tohoto humoru a to je asi maximální odměna, co se Cimrmanovi mohla, alespoň v mých očích, dostat..m
Útlá, milá knížečka, co dokáže nalít optimisnus do žil. První, co mě po dočtení napadlo,byla myšlenka od Ch.Bukowskeho..." Svět patří těm,co se neposerou"
Byly doby, kdy jsem viděla svět černo,černě a říkala si.. " hlavně, že mám zdravé děti a vnoučata" a zapomněla , že vnoučata potřebují smějíci se babičku, co jim pofouká jejich bolístky, ne tu, ktera fňuká nad rozlitým mlékem.
Život nám samozřejmě nakládá, ale pokud se budeme smát, budeme žít.
Pokud se budeme smát a usmívat na život kolem nás, uvidíme jasno...a k tomu vas idea této knížečky dovede. Věřte ...čemu chcete...ale věřte....
Nedávno jsem seděla na Home Office a s nadějí, že se mi podaří se přihlásit na první dobrou jsem zapla notebook..... a to bylo všechno, co se mi ten den povedlo...Přesně podle scénáře... Jakmile se objeví chyba, nikdo už neví, kdo ji způsobil a nejdůležitější data se ztratí jako první a jakmile se naučíš pracovat s jednou verzí softwaru, vyjde nová a chyba se vždy projeví až těsně po skončení pracovní doby , protože co nelze pokazit uživateli, pokazí aktualizace....Uzavřela bych svůj komentář větou: "technika nepřidává řád, jen zrychluje chaos" a jak pak říká můj kolega , když "to zase nefujguje" - " Je to na Ámen"
Takže za mě tohle čtení dodá odvahu, sebevědomí a vrátí klid do duše všem , co si vedle svého notebooku přestali věřit
Zažili jste to napětí, kdy někdo pátrá po předcích? Já to právě zažívám, po odchodu mých rodičů se můj syn s vervou sobě vlastní začal pídit po starých matrikách a my se jen divíme, co nevíme. U něčeho , co nám bylo utajeno se trochu na předky zlobíme , ale v principu konečně víme" kdo jsme". Dostali jsme se až do toku 1725- a to máme jen jednu větev.
Super jsou odkazy, kam se má člověk zaměřit a kde zjistit další info, ať již archiv, případně rovnou vstupy do matrik - a to všechno z pohodlí domova, díky netu.
Možná jsme měli začít dříve, dokud byli předci a mohli nám lecos objasit- na druhou stranu, tohle je dobrodružství, které dáváme ze střípků historie společně se sestrou dohromady a žije s tím celá naše rodina.
Damatto
komentáře u knih
