Ctenar1202 komentáře u knih

Baronetky, knihy, které vycházejí u tohoto nakladatelství, jsou prostě typickými knihami pro ženy. Romantika stříká skoro z každé stránky, protknuté jsou erotikou, zabalené do jednoduchého příběhu. Je tomu tak i v případě Christophera a Mii. On je bohatý muž v právnické firmě, ona je chudá, protože její otec nasekal spousty dluhů. Osud je svedl dohromady a Christopher, aby zachránil své dobré jméno, shání manželku. Má připravenou smlouvu a má to být manželství na oko. Mie by manželství s Christopherem vyřešilo spousty finančních problémů. Nakonec se prostě dohodnou, že se vezmou, ale samozřejmě, že nebudou sdílet společné lože ani zájmy. Doma si budou cizí, na společenských akcích však blízcí…

Když jsem četla první díl Lásku si nevynutíš, byla jsem nejdřív nadšená, pak zklamaná. Prkenné dialogy, klišoidní situace a málo baletu. Rozhodla jsem se ale dát druhému dílu šanci a připravila jsem se na průměrný příběh s mnoha prkennými dialogy a popisy typu zaťatá čelist na každé druhé stránce. Ale světe div se, autorky prošly nějakou přeměnou a já dostala sice jednoduchý a předvídatelný příběh, ale psaný svižně a čtivě i s dramatickými scénami. Přistihla jsem se, že i erotika mi nepřijde najednou tak trapná a psaná na sílu jako v první knize. Pak přišel závěr, který mě naprosto nalákal na další knihu, kterou autorky vydají a já se moc těším.

Pokud si chcete přečíst fajn romantickou knihu, tak vám Broken Trust – Důvěru si nezasloužíš, rozhodně doporučuji. Já si u ní skvěle odpočinula.

Jméno. Každý rodič se snaží svému dítěti dát jméno, které ho bude vystihovat a líbit se. Cora se v roce 1987 vydává na matriku, aby zde zapsala jméno svého syna. Jí by se líbilo jméno Julian, její devítiletá dcera by ráda brášku pojmenovala Bear, ale despotický otec trvá na tom, že syn musí dostat jméno po něm, Gordon. Jaký osud čeká člověka, který by dostal pokaždé jiné jméno? Jaký by byl jako Julian, Bear či Gordon? To vše se dozvídáme v příběhu, který zahrnuje dalších pětatřicet let.

Autorka si pro čtenáře připravila pestrý a mnohovrstevnatý příběh, kdy jednomu člověku přiřadila tři jména s třemi osudy. Nejsou to zcela lehké životy, protože se setkáme s domácím násilím, bolestnými problémy, traumaty, ale také nadějí, talentem a celkově je v knize zahrnuto mnoho lidských vlastností.

Je to skvěle zpracovaný román, který se prolíná, ale nemusíte mít obavy, že byste se v osudech ztráceli. Autorka je pravidelně střídá a je velice zajímavé číst o tom, jak se život jednoho člověka s třemi různými jmény vyvíjel. Nejnáročnější pro mě byl život se jménem Gordon.

Čtení jsem si užila, jak už to u knih z edice Hlas bývá, ale přesto se pro mě řadí spíš k průměru. Je to hezký příběh, který mě bavil, ale v edici už vyšly, pro mě, lepší tituly.

Jde o příběh šestnáctiletého chlapce z Tábora, který hraje v blackmetalové kapele a žije typický život běžného adolescenta. Do doby, než se seznámí se Soratem. Podivným mužem, který poprosí další chlapce ze skupiny, aby společně vyvolali ducha dávno zemřelé dívky. Roztáčí se tak kolečko podivných událostí.

Šimon je typický puberťák, který se navenek tváří jako drsňák, který hraje v kapele, ale uvnitř je to citlivý kluk, který hledá své místo na zemi. Zajímá ho nejen hudba, ale i holky a s jednou začne dokonce chodit. Zažívá i první sexuální zkušenosti. Vše by bylo naprosto v pořádku, kdyby on a jeho kamarádi nepoznali podivného Sorata. Navíc se přihodí další situace, které Šimonovi způsobují stres a nervy a místo poklidného pubertálního života se ocitá ve víru problémů. Má pocit, že lidem kolem něj se dějí podivné věci a navíc se mu zdají noční můry. Nechce se svěřit rodičům, protože by ho určitě nepochopili, ale bojí se co vše ho ještě čeká…

Když jsem knihu rozečetla, zarazilo mě, jak sprostá slova v ní jsou a v jak obrovském množství. Znova jsem se vracela k tiráži, jestli najdu nějaké informace o tom, komu je kniha primárně určena. Na internetu je zařazená do románů. Pokud byla kniha zamýšlena pro náctileté čtenáře (dle věku hlavní postavy), tak si myslím, že je zbytečně, opravdu zbytečně sprostá. Ano, dnešní puberťáci mají specifickou mluvu, ale tohle bylo moc. Kdyby to byla kniha určená pro dospělé, tak je zase psaná moc jednoduše až naivně. Příběh má pár dramatičtějších míst, ale celkově byl takový neosobní, až nedořešený. Když jsem dočetla, otáčela jsem poslední stránkou, protože mi přišlo, že potřebuji zodpovědět další a další otázky. Nebylo to špatné čtení, ale jako celek neurazí, nenadchne. Možná, kdybych byla náctiletá a zapomněla na ta sprostá slova, tak se mi příběh líbí mnohem víc.

Purpurový ibišek je autorčina prvotina a já věřím, že si dala obrovsky záležet, aby nám vylíčila život v nigerijském Enugu prostřednictvím dospívající Kambily a jejího bratra Jaji. Žijí v bohatší rodině, mají služku a ke šťastnému životu už jim toho moc nechybí. Člověk by si řekl, že se mají skvěle. Jenže mají despotického otce, který je trestá za každou maličkost. Navíc je fanatik do modlení. Modlitby jsou několikrát denně, dlouhé a únavné. Při stolování musí být naprosté ticho. Školní výsledky musí mít Kambila prvotřídní a běda, kdyby byla druhá v celkovém hodnocení. Postupně se dočítáme o dalších krizích v rodině a nejen o tom. Lidé v Nigérii zažijí vojenský puč a ovlivní to celou společnost.

S chutí jsem se do příběhu začetla, i když jsem se zařekla, že po Zemičce už nebudu číst příběh z Afriky. Protože mi tyto knihy prostě nesedí. Ale dala jsem Purpurovému ibišku šanci mi dokázat že se mýlím. Bohužel, nestalo se tak. Tentokrát si však myslím, že šlo o překlad. Některé věty byly tak kostrbaté, že jsem marně hledala jejich význam. Například tato věta: „Kdyby si někdo vytahal trochu peněz z nosu pro mě.“ nechápu, nerozumím a podobných patvarů bylo v knize víc. Knize překlad obrovsky uškodil.

Celkově jsem se nedokázala začíst, protože v knize chybí jakýkoli slovníček či vysvětlení pojmů třeba afrických potravin nebo slov, která ve větách lidé používali (a nebyla přeložena, byla psaná kurzívou, asi aby byl text autentičtější). V kontextu jste to pak pochopili, ale bylo to velice rušivé. Bylo mi úplně jedno, že se despotický otec chová jako hulvát, že lidé žijí ve strachu z budoucnosti. Přála jsem si knihu konečně dočíst. A po dočtení jsem neměla žádné emoce, žádné prožitky. Cítila jsem jen úlevu, že je to konečně za mnou. A slibuji, že se budu vyhýbat knihám z afrického prostředí. Bohužel.

Lucie Raušerová je mladá žena, která si ve svém životě prošla peklem. Hrůzami, které nikdo, opravdu nikdo nechce zažít. Nadále bojuje s následky, ale rozhodla se, že nebude mlčet. Ve své knize Zrození síly z bolesti nám s neuvěřitelným citem, ale důrazem a šokujícími větami vypráví jaké zrůdnosti ji potkaly. Já bych vám nerada cokoli vyzradila, takže nebudu ani maličko konkrétní, protože pokud budete knihu číst, jako že byste měli, tak bych byla moc ráda, kdyby s vámi zacloumala stejně jako se mnou. Abyste netušili dopředu o čem kniha je.

Autorka vás do příběhu vhodí jako neplavce do vody. Bez servítek a s obrovskou silou. Nebudete věřit tomu, co čtete, protože vás to šokuje. Na rovinu píšu, že šokuje, znechutí a budete mít chuť knihu zavřít a rozdýchat to. Jenže Lucka píše tak čtivě, protože má úžasnou slovní zásobu, že vás donutí číst dál. Propadat se s ní do stavů depresí, bolesti, špatných myšlenek. Zároveň jí ale budete fandit a povzbuzovat ji, aby se nevzdala. Aby dokázala vyrůst v ženu, která bude bojovat jako lvice.

Lucka to dokázala. Bojovala, bojovala tak moc, že jí to stálo spousty sil. Dodnes bojuje a já věřím a doufám, že k ní život bude už milosrdný a najde konečně klid, štěstí a zdraví.

Knížku považuji za osobní deník. Opravdu jsem měla při čtení pocit, že nahlížím do zakázaného textu, který měl být určen pouze autorčiným očím. Ale není. Není a je to dobře. Knížka je totiž téměř až terapeutická. Lucka prožila spousty bolesti, ale v knize je natolik silná, že dokáže poukázat na to, že pocity zhnusení a bolesti nejsou špatné, prostě jsou přirozené, ale musí dojít ke zdravému uzdravení se nejen těla, ale i duše. A bolavá duše je kolikrát větší problém než tělo. V knize je spousty hlubokých myšlenek, které si budete číst víckrát. Natolik vás zasáhnou.

Pokud si sami procházíte v životě bolestmi a chtěli byste pomoci najít cestu ven, Lucčina kniha vám pomůže nahlédnout do bolavé duše. V příběhu najdete spousty cenných informací.

Rozhodně nechci, abyste si mysleli, že je tato kniha depresivní. Není. Určitě ne. Ale Lucka v ní píše o velice vážných tématech a nemocech. Je však plná naděje a odhodlání, jak bojovat se vším čím si prošla. Takže i my čtenáři cítíme tu obrovskou sílu, která ji žene vpřed.

Před Luckou smekám a přeji jí v životě už jen samé krásné a pozitivní zprávy a věřím, že zrovna ona toho dosáhne. Cesta bude třeba ještě náročná, ale dokáže to. Já jí věřím.

Moje pocity? Hodně turbulentní. Já u čtení nadávala, jak špaček. Potkat Daniela a takhle se mnou manipulovat, tak ho pošlu do míst, kde slunce nesvítí. Lindu jsem nechápala, pak i chápala, pak jsem jí nadávala a vlastně i litovala. Tolik emocí na 112 stranách, to jsem nečekala. Ten příběh má dynamiku, logiku a je opravdu čtivý. Dialogy uvěřitelné a vyprávění Lindy parádní. Jediné, co mi kazilo dojem byla již zmiňovaná krátkost příběhu. Vměstnat totiž sedm a půl roku do tak malého počtu stran příběhu lehce uškodilo. Spousty věcí zůstalo skryto. Chápu ale, že byl příběh primárně myšlen jako vztahový s poukázáním na to, jak se vyrovnat se zahozenými roky s mužem, který si ze ženy dělal jen kamarádku s výhodami.

Rozhodně si ale přečtu autorčiny další knihy, protože mě baví její styl psaní a pokud máte chuť na jednohubku, kterou přečtete za jedno odpoledne, tak směle do toho. Jo a ten formát je dokonalý do všech kabelek. Miluju!

Pankrác. Když toto slovo slyšíme, vybaví se nám všem nejspíš vazební věznice. Byla postavena v 19. století v Nuslích, v té době ještě zcela mimo Prahu. Víme, že se tam ocitnout nechceme a denně kolem ní prochází tisíce lidí. Zajímalo by mě, kolik z nás ví nebo tuší, jaká zvěrstva se tam odehrávala.

Autorka, jejíž knihy jsou skvěle zpracované, se pustila opravdu do náročného tématu. Do rukou se jí dostalo na 6 tisíc (!!!) motáků. Motáky byly papírky, na které vězni psali vzkazy pro své rodiny, spoluvězně, když už věděli, že je nečeká nic jiného než smrt.

Duch Pankráce je inspirovaný skutečnými příběhy. Některé postavy jsou přímo historicky podložené. Jako například Karel Rameš tzv. Duch Pankráce. Člověk, který byl v té době hrdinou, protože pečlivě propracovaným systémem dokázal sbírat motáky, opisovat je do deníku a předávat pozůstalým rodinám. Některé postavy v knize jsou spojením dvou, tří skutečných či jen autorka pozměnila jména.

Duch Pankráce je brutální. Ano, je opravdu brutální a nedoporučuji ho číst slabším povahám. Mnou několikrát natolik otřásl, že jsem musela knihu odložit, protože bych jinak hrůzou nespala. Popisy poprav a celkového průběhu věznění, mučení, výslechů a samotných výkonů popravy byly tak autentické, že mi bylo opravdu úzko. Na druhou stranu autorka celou tuto historii věznice zpracovala bravurně. Rešerše musely dát neuvěřitelnou práci a rozhodně u toho musela psychicky strádat. Protože ona ty motáky držela, ona je pročítala a sestavovala příběh. Příběh, který by měl znát každý, protože na historii nikdy nesmíme zapomenout.

V doslovu se autorka vrací k některým postavám a píše co s nimi bylo po válce. Přečetla jsem ho jedním dechem a pak si dohledávala další informace na internetu. Když pominu tu brutalitu, která ale v knize musela být, protože jinak by celý příběh nevyzněl tak jak měl, tak je to de facto vzdělávací kniha. Když škola a vzdělávací instituce toto témata záměrně vynechávají, pak je zde Petra, která se toho nebojí a napíše drsný a nekompromisní příběh, zpracovaný s mistrovskou precizností.

Kristýna. Mladá a úspěšná žena, která pracuje jako advokátka. Je nezávislá, má skvělou kariéru a užívá si život plnými doušky. Na fyzické potřeby má milence a co víc si přát. Neumí si představit být mámou na plný úvazek, mít chlapa, který se po práci vyvalí na gauč nedejbože s lahví piva. Tak, jak žije, je její svět v pořádku.

Až do okamžiku, kdy se jí celý život otočí vzhůru nohama. Co vzhůru nohama, on se úplně roztříští. Kristýna má nehodu, respektive se stane určitá událost a ona se ocitne na naprosto jiném místě. Je zmatená, protože jí vítají lidé, které nezná, ale evidentně by je měla znát. Vybavují se jí útržky a jakési vzpomínky na něco, co neví jestli bylo, je nebo co se s ní vlastně děje. Lékaři tvrdí, že se její stav srovná, ale taky jí tvrdí, že má rodinu a dvě děti, které jí potřebují nejvíc. Cože? Rodinu? Ona?

Autorka napsala román o tom, jak si s námi dokáže osud pohrát, dát nám druhou šanci. Ale něco za něco. Kristýna prožila obrovský šok, když zjistila, že má amnézii. Ale i přes výpadek paměti si byla jistá, že lidi, kteří se k ní hlásí nezná a nechce ani znát. Chovala se místy až krutě, takže jsem měla během čtení xkrát slzy v očích. Po prvotním šoku se snaží žít a vyřešit určité věci tak, aby mohla být zase šťastná. Celý příběh a jeho líčení bylo tak autentické, že jsem měla pocit, jako kdybych stála vedle Kristýny a vše sledovala reálně. Obrovská škála emocí mě provázela od prvního do posledního písmenka. Bravurně vylíčené pocity naděje, zklamání, lásky i prozření. Autorka vás na jedné stránce rozesměje vtipnými hláškami, aby vás na té další rozbrečela, protože všechny postavy v knize mají slušně naloženo. Jedna osoba s amnézií a trpí i lidé v jejím okolí.

Lžete? Já doufám, že ne :D Hlavní hrdinka tohoto příběh totiž lže jako když tiskne. Proč? Chce být prostě zajímavější. Sloana je mladá žena, která pracuje jako pedikérka, bydlí s matkou v maličkém bytě a žijí od výplaty k výplatě. Sloana by tak ráda žila jinak. Je chronickou lhářkou už od dětství. Vždycky chtěla být lepší, úspěšnější, ale místo, aby pro to něco dělala, tak si přibarvovala svůj dosavadní život. Tentokrát se však rozhodla, že dosáhne svého a když se seznámí s Violetou, mladou, krásnou a úspěšnou ženou, rozhodne se, že se na základě lží vetře do jejího života. Sloana se tak stane chůvou v rodině dvou bohatých manželů, kteří mají rozkošnou dcerku, které by splnili všechna tajná přání. Žijí si svůj sen...opravdu? Nebo i Violeta a Jay mají svá tajemství? Může člověk lhát, aniž by ho to nedostihlo? To vše si přečtěte v tomto skvělém thrilleru.

Jsem moc spokojená. Od prvního písmenka vás příběh vtáhne. Sloana nebo Caitlin nebo kdo je vlastně hlavní postava si vás i přes své lhaní získá. Jste v šoku z toho, jakým způsobem se vetře do života Violety a Jaye a jak přivádí své lži k dokonalosti. Když už jsem byla v polovině knihy a začaly se situace opakovat, říkala jsem si, jak to chce autorka vygradovat a co mě ještě může čekat. A autorka to zvládla skvěle. Ona totiž v druhé části příběh otočí a sledujeme ho z pohledu Violety a to je vážení, thrillerová jízda. Já jsem si celý příběh neskutečně užila a maličko, ale opravdu maličko mě zklamal konec, protože to už bylo na moje gusto moc. Rozhodně si ale tento čtivý a dramatický příběh přečtěte, protože stojí za to.

Prokletí Salemu je klasický upírský horor skloubený se společenským románem, kdy se autor snaží poukázat na to, jak rychle dokáže být společnost ovlivněna a zkažena zlem.

Já se na Prokletí Salemu moc těšila. S Kingem to mám totiž jako na houpačce. Nějaká jeho díla jsou pro mě fenomenální a miluju je. Ale na druhou stranu jsou i taková, která mě vyloženě zklamala. A Prokletí Salemu stojí někde v polovině. Začátek je strašně, ale opravdu strašně utahaný s mnoha postavami a já se textem prokousávala. Pak se samotný příběh celkem intenzivně rozjel, ale už si mě nedokázal naplno získat. Ano, je to upířina a v několika okamžicích mě lehce zamrazilo, ale bohužel, nadšená nejsem. Je to však klasika, která si určitě zaslouží vaši pozornost. Navíc ilustrace, které jsou na předsádkách jsou dokonalé. Ona i obálka je velice poutavá.

Filip Skácel je soukromý detektiv, který vychovává svou dospívající nevlastní sestru Terezu. Snaží se jí dát vše, ale má na ni zoufale málo času, protože jako soukromé očko tráví spousty času nad svými případy. Jenže Tereza jednoho dne naprosto nečekaně zemře. Filipa to zdrtí, ale nedokáže si vysvětlit, jak mohla zemřít naprosto zdravá slečna, která měla celý život před sebou. Když se však pustí do vyklízení jejího pokoje, zjišťuje, že Tereza nebyla běžnou dospívající dívkou. Nález určitého předmětu ho natolik rozhodí, že se rozhodne její smrt prošetřit. Má spousty kontaktů a tak se rozjíždí turbulentní vyšetřování. Kdyby tak věděl, co vše ho čeká…

Společně s Filipem se seznamujeme s další osobou. Je to Zoe, která je od začátku záhadná. Nevíme odkud je, jaká je její úloha. Víme, že jde po něčem, co se v průběhu čtení protne s Filipovým pátráním. Je to taková česká Lara Croft. Neohrožená, mrštná, chytrá a s mnoha schopnostmi.

Dostáváme se tak do víru dění, které nás zavede do prostředí, kde bychom se nikdo nechtěli ocitnout. Drogy, podsvětí a obchodování s bílým masem. O to hůř, že se jedná o nezletilé dívky.

Jak se mi příběh líbil? Panebože, anooo, tohle byla neskutečná thrillerová jízda. Od prvního písmenka až do toho posledního. Okamžitě jsem si Filipa a Zoe oblíbila. To, jakým způsobem se zakousli do vyšetřování ač každý svým způsobem, to bylo parádní. Autorka bravurně poukázala na nebezpečí internetu, kdy náctiletí často slepě naletí divným lidem a dostanou se do obrovského průšvihu. Rešerše, které si udělala, například co se týká pohřebnictví, zdravotnictví a celkově fungování a nefungování různých složek, byly skvělé a celý příběh byl uvěřitelný. Ano, Zoe měla určité schopnosti s kterými se běžně nesetkáte, ale ve výsledku, proč ne. Já jsem si příběh užila na maximum. Příběh jako takový je uzavřený, přesto si autorka přichystala půdu pro další, který si rozhodně ráda přečtu.

Země Burundi, město Bužumbura. Africký kus země, kde by se lidé měli hezky, jenže v sousední Rwandě se v devadesátých letech rozpoutalo peklo a vypukla občanská válka. Lidé, kteří dosud žili v klidu a míru se ocitají v každodenním boji o holý život. Gabriel je chlapec, který dosud žil zcela poklidně. Jenže mezi rodiči začalo docházet ke sporům, které ovlivní celou rodinu. Gabriel najednou neřeší jen to, kde si bude s kamarády hrát a jakou zábavu vymyslí na odpoledne. Přemýšlejí, jestli vůbec mohou na ulici, jestli to není moc nebezpečné a každodenní strach se projevuje na celkovém chování všech lidí. Občanská válka je neúprosná. Nenávist mezi Tutsii a Huty graduje a země nezná nic jiného než násilí, strach, bídu.

Ač je kniha útlá, tak jsem se s ní hodně trápila. Já se celou dobu nemohla začíst. Příběh jako kdyby po mě klouzal a všechny emoce zůstávaly naprosto skryté. Prostě jsem četla jakýsi příběh z Afriky, kde se odehrávaly strašné věci. Jenže si nedokázal získat mou pozornost. Já těch 176 stran četla snad dva týdny. Pravda, posledních 40 stran bylo poměrně čtivých, ale přesto nejsem s příběhem spokojená. Je to drsné a bolavé čtení, to ano, přeci jen jde o válku, a poukázání na to, jaký dopad má na lidi po fyzické a psychické stránce. Jenže styl, kterým je kniha napsaná, mi nesedl.

Moc mě to mrzí, protože obálka knihy je nádherná. Věřím však, že si kniha získá spousty nadšených čtenářů.

Dobřív, číslo popisné 5, patří usedlosti, která byla postavena v roce 1800. Ve dvacátém století patřila mnoho let rodině Reindlů. Františkovi a Anně. Manželům, kteří se milovali a ač dřeli na statku od rána do večera, byli šťastní. Společně se svými dvěma dětmi Mařenkou a Frantíkem. Netušili, že se blíží 1. světová válka a jejich životy se od základů změní. Jejich příběh z dopisů, které se dochovaly, autorka s obrovským citem sepsala a nám čtenářům se do ruky dostává příběh, který nás zavede o století zpět.

Když muži vymění úrodná pole za válečná, z hospodyň a matek se stávají hospodáři. Tak zní úvodní věta knihy, která vás od prvního písmenka vtáhne do svého příběhu. Anna a František žijí spokojené životy, ač je válka na spadnutí. Nevěří, že jich by se nesmyslná válka dotkla. Však se bojuje daleko a přece by nikdo neodvedl hospodáře a otce od rodin. Nejen Františka, ale i další muže. Utěšují se, že je to jen nějaká chvilková politická bouřka, která se přežene bez následků. Bohužel tomu tak není a Anna zůstává na celý statek sama. Má k ruce pomocníky Šimona a Josefínu, ale jak válečné roky postupují, lidé se mění a Anna zjišťuje, že se vždy může spolehnout jen a pouze na sebe. Stále věří a doufá, že se František vrátí v pořádku domů. Snaží se být silná i kvůli dětem, kterým tatínek nesmírně chybí. Zjišťuje, jak moc se lidé v krizových situacích mění a jak moc začíná každý myslet sám na sebe a přežití sebe a svých blízkých. Vesnicí se šíří strach, lidé před sebou zavírají a závidí si i to málo, co jim zůstalo. Hlad mají nejen lidé, ale i zvířata. Koně se musí odvádět na frontu a hospodářství upadají, protože na ně lidé, respektive samy ženy, nestačí. Muži bojují na frontě, ony bojují doma.

Příběh je vyprávěný ve dvou časových linkách. Té válečné a pak o přibližně dvacet let později, které se vzájemně prolínají. Bavily mě obě dvě. Obě jsou psané s obrovským citem a všechny postavy jsou vylíčené tak barvitě, že máte pocit, jako kdybyste je znali a byli to vaši sousedé. Autorka vám v příběhu skvěle přiblíží těžký hospodářský život, ale i soudržnost a sílu rodiny.

April, Westley a Laura. To jsou tři hlavní postavy v příběhu, který sliboval zábavné, humorné a až komediální líčení o tom, co se stane, když se vzkaz v knize dostane do rukou úplně cizí osoby. Jejich osudy se prolínají v několika příbězích, kdy každá z postav prožívá své osobní úspěchy a neúspěchy jak v osobním, tak pracovním životě. Sledujeme jak probíhá natáčení filmu, který se odehrává v knihkupectví a Westley má možnost si v něm zahrát. Jak se Laura vyrovnává se smrtí manžela a April touží po tom sympatickém knihkupci Westleym.

Námět byl naprosto jednoduchý až klišoidní, a bohužel, taková byla celá kniha. April a Laura na to, že to byly dávno dospělé ženy, se chvílemi chovaly spíš jak puberťačky a mně to k nim prostě nesedělo. Westley byl samozřejmě vylíčený jako typický knihomol. Tichý, neprůbojný a samotářský. Ne, opravdu nemusí být každý milovník knih takový. Od začátku jsem tušila, co mě v příběhu čeká a opravdu se vše stalo. Přiznávám, že poslední třetina mě bavila asi nejvíc. Autorka příběh zakončila moc hezky a nečekaně, takže tím mi udělala větší radost, že to celé nemělo trapný patos.

Asi prostě nejsem ten správný typ čtenáře tohoto žánru, protože ano, u knihy jsem si odpočinula, ale nic mi nepředala, bylo to takové neslané, nemastné. Milovníci romantiky a jednoduchých příběhů však budou spokojeni. Najdou v knize vše, co správná romantika má mít.

Co se mi ale hodně líbilo, že vše bylo o takovém naťukávání a nesmělém seznamování se. Úplně jako kdybych se přenesla do jiné doby. Žádné sociální sítě a zrychlené seznamování. Kdepak. Hezky pomalu s obrovským těšením se, jestli bude v knize odpověď na předchozí vzkaz. Takže ano, toto bylo moc fajn.

Ve výsledku ale pro mě kniha byla podprůměrná.

Nikdy, opravdu nikdy jsem nečetla tak syrový, bolavý a niterní příběh o mateřství. Respektive o touze po dítěti a cestě k němu. Přišlo mi to jako autorčina zpověď a naprosté otevření se čtenáři. Pustila mě do svého nitra, aby mě emočně rozbila. Aby mi ukázala, kolik nadějí, zklamání, bolestí nejen fyzické, ale hlavně té psychické si musela prožít. Jak bojovala s tím, aby okolí netušilo čím si prochází a byla profesně nadále tou úspěšnou ženou. V tom příběhu je kus života, který je napsán s citem a přesto úderně. A tím, jak autorka promlouvá přímo ke čtenáři, je celé čtení o to intenzivnější. Přiznám se, že jsem na Antonellu měnila názory jako na počasí. Chvíli mi byla tolik sympatická, pak jsem jí dávala ne moc hezké tituly a říkala jsem si dobře ti tak, ty...abych ji v další části litovala a měla slzy v očích. Autorka totiž byla ve svých myšlenkách velice upřímná a některé myšlenky byly tedy i na mě moc. Ve výsledku je to pro mě ale silná žena, která si prošla osobním peklem. Pro mě je kniha Věci, o kterých se nemluví knihou, kterou by si měli přečíst i partneři žen, které podstupují umělé oplodnění. Aby alespoň maličko poznali, jaký koktejl emocí prožívají.

Těšila jsem se na příběh, který bude tajemný s nádechem detektivky. Jenže já se celou dobu strašně nudila a nutila se číst. Proč? Ten příběh byl tak zamotaný, zpočátku vyprávěný zcela zmateně s mnoha postavami, které se mi neuvěřitelně pletly, že jsem si je musela vypsat, abych věděla, kdo je kdo. Jména pro mě byla zvolena zcela nepochopitelně velice podobně, takže jsem se dlouho neorientovala. Přišlo mi, že autorka chce do jednoho příběhu vměstnat přespříliš témat a došlo k absolutnímu překombinování, že už mě samotný závěr knihy nechal naprosto v klidu a byla jsem ráda, že jsem knížku dočetla. Údajně je tato autorka svými spletitými osudy v knihách známá a to jsem bohužel netušila, takže je i moje vina, že jsem si takovou knihu vybrala. Ona nebyla špatná, ale kdyby v ní bylo o polovinu méně témat, jiná jména a vyprávění z pohledu jedné osoby, asi bych byla spokojená. Co mě ale velice potěšilo, byla zmínka o Miloši Formanovi a jeho velkolepém díle Amadeus. To mi srdíčko zaplesalo a vždycky mám radost, když má zahraniční autor přehled o českých umělcích.

Vilém Koubek pro mě byl doposud neznámý autor a jeho kniha mě nějak minula. Jenže jsem na ni narazila a po přečtení textu na zadní obálce od Petry Klabouchové, že knihu plánovala číst po večerech ale nakonec ji přečetla za jeden jediný, jsem věděla, že si knihu Zatloukání hřebů musím přečíst. Žánrově je zařazen mezi horory. Na první dobrou vás zaujme, nebo alespoň mě zaujala, ponurá obálka s jakousi podivnou postavou. Ta sehraje v celém příběhu velikou roli a její umístění na obálku v této podobě je dokonalé.

Ema Březinová. Krásné české jméno, kterým je uprostřed noci v telefonu oslovena žena. Téměř ji zamrazí, když své jméno slyší. Dozví se, že jí zemřela matka. Emin život, který byl doposud konečně klidný se opět ocitá v turbulenci. Minulost na kterou chtěla zapomenout se opět trýznivě otevírá. Musí se vydat do domu rodičů a odhalit tak tajemství, které je tolik bolavé. Před lety totiž zcela nepochopitelně zmizel její bratr. Miloval urbex. Staré budovy a opuštěná místa. Děsivé historky, které ruku v ruce vznikají a všem opuštěným místům přidávají na ponurosti a děsivosti. Ema se nikdy nevyrovnala s tím, že bratra policie nenašla. Ani jeho kamaráda. Pouze kamarádka, která s nimi tu osudnou noc byla, zůstala živá. Ale zůstala i psychicky zdravá? Ne, celé se to na ní negativně podepsalo a raději se odstěhovala do zahraničí. Ema je rozhodnuta vypátrat co se přihodilo a proč bratr zmizel. V domě rodičů vejde do otcovy pracovny, kam nikdo nesměl nikdy chodit a najde v ní počítač do kterého její otec psal deník s informace o pátrání po synovi…

Nádech, výdech, a ještě jednou. Já jsem knihu, stejně jako Petra Klabouchová, přečetla na jeden zátah. Nemohla jsem se od ní odtrhnout. Od prvního písmenka cítíte strach, ponurost. Temné stíny a atmosféra opuštěného komplexu si vás omotávají a způsobují úzkosti. Budete rádi, že čtete z pohodlí domova, protože na daném místě byste se nechtěli ocitnout. To co se zdá zpočátku docela jasné, že prostě kamarádi někam spadli a nikdo je nenašel, se celé neuvěřitelně zamotává. Když budete sami na opuštěném místě, dezorientovaní a strachy bez sebe, začnou se dít podivné věci...vaše mysl bude pracovat zcela jinak.

První dvě třetiny knihy jsem napětím ani nedýchala. Konec byl jedno veliký psycho, kdy mě oči pálily únavou, ale nemohla jsem přestat číst. Nečekejte jednorožce na duze a hluboké odfouknutí úlevou. Kdepak. Tenhle horor vás sežvýká a vyplivne a vy dočtete a budete jen konsternovaně sedět a říkat si, panebože, to byla jízda…

Jana vyrůstala v ne příliš šťastné rodině. Když byla dítě, v její rodině nebyl alkohol žádné tabu a prostě se pilo. Jí to však vadilo, takže si slíbila, že až jednou ona sama bude mít dítě, bude se snažit mu dát vše a hlavně mu zajistit šťastné dětství. S dcerou Stelou mají skvělý vztah. Jana se snaží, aby nedělala chyby, které dělala její matka, ale daří se jí to? Obě si totiž nesou šrámy na duši a to, když se Stele ve dvanácti letech přihodí věc, která otřese celým jejím světem a dětstvím. Vztahy se tříští a máma s dcerou prožívají bolestné období, kdy věří, že se vše opět vrátí do správných kolejí.

Příběh je vyprávěn v několika linkách a nemusíte mít obavy, že byste se ztráceli. Jsou psané velice přehledně a vždy uvedeny jménem dané osoby. Každá kapitola má navíc na uvítanou citát, respektive část písně slavných a známých zpěváků a zpěvaček. Všechny byly zvoleny autorkou s obrovským citem a určitě doporučuji si dané písně ke čtení pustit. Skvěle dokreslí celkovou atmosféru v knize. A ta se v příběhu hodně střídá. Od veselých a zábavných témat přes ponurou a bolavou atmosféru, která vás srazí na kolena.

Autorka skvěle vykreslila křehkost vztahů, stejně tak i vnitřní boj s bolestí. Citlivě volila slova, která ale skvěle vytváří celý příběh. Příběh matky a dcery.

Veronika je maminka dvou dětí, která má skvělého muže, spokojené manželství, baví ji práce a je vlastně šťastná. Ano, sem tam nějaký mráček přeběhne, ale jinak je vše naprosto v pořádku. Nebýt častých a nucených návštěv u jejích rodičů. Jak oni z toho mají dopředu stažené žaludky. Proč? Od Veroničiny matky přicházejí nevyžádané rady na výchovu, stravu, prostě na všechno. Pomalu i na to, jak se kdo tváří. Veronika je z takových návštěv vždycky dopředu nervózní, což přenáší na ostatní členy rodiny. Jenže jednoho dne Veroničina maminka zemře. Zcela nečekaně a život, který všichni dosud žili se naprosto změní. Verča se musí chtě nechtě postarat o otce, který začíná být senilní a náročný. Do toho se u dětí začne naplno projevovat puberta, doma je často dusno a Verča začíná být víc a víc unavená, protivná a nejraději by si jen lehla, spala a spala. Místo toho jezdí spousty km každý den za otcem, snaží se doma postarat o děti, ale jde to hůř a hůř. Navíc k ní v myšlenkách stále promlouvá její zemřelá matka, která nešetří jedovatými poznámkami a radami.

Tenhle příběh se mi moc líbil. Opravdu snad první třetinu jsem měla pocit, že autorka navštívila naší rodinu a píše o nás. Skvěle vykreslené povahy postav a to i těch pubertálních, kdy se autorčin styl psaní změní a poznáte, že příběh zrovna vypráví nejmladší syn nebo dcera a celkově je vše velice autentické.

Pokud byste si chtěli přečíst čtivý příběh z českého prostředí s rodinou, která řeší běžné problémy a starosti, jako spousty z nás, tak vám knihu Nikdo není sám, doporučuji.

Zpěv tichých dní má velice jemnou a přesto poutavou obálku, která rozhodně v knihkupectví zaujme. Skrývá v sobě příběh jedné rodiny. Prožijeme s ní třicet let. Ústřední postavou je Jiřina. Žena, která má spousty snů a plánů, ale žije v těžké době a je ráda, že ona a její rodina vůbec žije. Píše se rok 1937…Prožijeme válečné roky i těžká léta po válce, kdy lidé věřily v lepší zítřky, ale válkou byli unavení a vyčerpaní. Prožijeme s ní mnoho radosti, ale i starostí a bolesti. Na Jiřinu je toho naloženo až moc. Na jednu ženu určitě. Tolik se bojí o manžela, o děti, o další členy...někteří přežijí, jiní zemřou a Jiřinu to sráží víc a víc. Vstává a snaží se, chce být šťastná…

Do rukou se vám dostane rodinná kronika. Tři desítky let pomyslných zápisků vyprávěné několika členy rodiny. Je to bolavý příběh. Jiřiny mi bylo místy opravdu líto, protože prožívala věci, které nikdo z nás zažít nechce. Přiznávám, že mi zpočátku dělalo problém se zorientovat v mnoha postavách, které se v příběhu objevily a ještě v polovině knihy jsem si nebyla úplně jistá kdo je kdo, když se tam daná postava objevila po x stranách. Konec jsem však dočítala se zatajeným dechem.

Co musím vyzdvihnout, je autorčina neuvěřitelná slovní zásoba a styl vyprávění. Je pomalý, popisný, ale současně úderný a přímý. To jakým způsobem dokázala vyjádřit pocity jednotlivých postav, to se mi hodně líbilo a některé věty jsem si četla víckrát, jak krásně, i když třeba smutně, zněly.

Škoda těch mnoha postav. Z mé strany to příběhu lehce ublížilo, ale po dočtení doslovu jsem pochopila, že to tak muselo být. Čtěte tedy pozorně, nechte do sebe příběh vpít a užijte si jeho čtení na maximum.