Autor je ultrakonzervativec, který s vaničkou mnohdy vylévá i dítě a jeho nadšené nekritické vychvalování západního kapitalismu jako jediného ráje na Zemi působí občas komicky. To však nemění nic na tom, že svojí knihou uhodil hřebíček přesně na hlavičku. Nekompromisně odhaluje nebetyčné pokrytectví "politicky korektní" veřejné diskuze a především varuje před autocenzurou, umlčováním protivníků a destrukcí svobody projevu. Svět se od vydání knihy v mnohém změnil (a málokdy k lepšímu) - BLM, Brexit, Covid, migrační krize, Gréta atd. - ale "Úprk rozumu" je dnes, bohužel, možná aktuálnější než tehdy.
Ale jo bavil jsem se - a soudě podle jiných komentářů nejsem sám. Vybraný styl, logiku, nebo složitější zápletku tu nehledejte, ale pokud si potrpíte na extrémy, jste tady správně. Z textu přímo čiší úporná snaha autorů šokovat, a při vymýšlení jakou ještě další prasárnu, chlívárnu a zhovadilost přidat, se, myslím, docela zapotili :-).
(SPOILER) Velmi silná kniha. Ve druhé plovině na můj vkus začíná být poněkud příliš stručná, o působení Phúlan jako vůdkyně psanců i o jejím pobytu za mřížemi (tomu je věnován opravdu jen minimální prostor) bych uvítal víc podrobností. I tak je ale celý příběh nesmírně působivý - a krutý. Phúlan prožívala od dětství v pravém slova smyslu peklo a že se s tím dokázala úspěšně vyrovnat a dosáhnou zadostiučinění jsem jí přál z celého srdce. Ovšem je třeba podotknout, že se rozhodně nejedná o nic pro vyznavače filozofie nastavování druhé tváře, tady si přijdou na své spíš zastánci nekompromisní odplaty.
Archaický jazyk prózy (vlastním vydání z roku 1918) možná může méně zkušené čtenáře zaskočit, ale Raisovu literárnímu mistrovství na síle nijak neubírá. Problematika rodinných, zejména mezigeneračních vztahů je i dnes vysoce aktuální, jakkoliv ty v současnosti nabyly poněkud jiných podob - ale patologické jevy jsou v lidských povahách přítomny neustále. Autorovo působivé líčení neradostných venkovských poměrů, bezcitnosti, chamtivosti a chorobné lakoty některých jedinců staví svým nepřikrášleným realismem Výminkáře vedle tvorby J. K. Šlejhara, byť u Raise chybí detailní naturalistické líčení nejodpudivějších jevů a drastická otevřenost próz Šlejharových.
Přestože jsou Výminkáři knihou nepříliš radostnou, čtou se velmi dobře a s klidným svědomím je mohu vřele doporučit nejen zájemcům o českou literaturu přelomu 19. a 20. století.
(SPOILER) Knihu asi nejlépe vystihuje označení "jedno velké klišé". Originality zde opravdu moc nenajdete, vše - počínaje hlavní postavou (alkoholik s traumatem z minulosti ale se srdcem na pravém místě, jak jinak), přes stokrát provařenou zápletku až po ten závěrečný příchod na poslední chvíli jsme už mohli číst v mnoha různých variantách jinde. Za vlasy silně přitažené okolnosti (opravdu někde na světě existuje školní třída dívek, mezi jejichž rodiči je zastoupena pornohvězda, tajný vládní agent, šéf oddělení vražd, gangster i sériový vrah?), autorova nevalná znalost tématu (např. označení "milfs" jsou podle něj "staré báby") a rozhodně ani otravný přítomný čas, ve kterém je příběh vyprávěn, zážitek z četby nevylepší. A nic výjimečného není ani naturalistický a do omrzení podrobný popis sadistických krutostí, jichž se na obětech dopouští "Bůh" - celou řadu podobných pasáží lze snadno nalézt i v současné české literatuře. Četlo se to celkem dobře, ale z mého pohledu se jedná o naprosto tuctový thriller.
Stalinistický pamflet hemžící se výrazy jako "zločinné plány imperialistů", "titovský fašismus" "trockista" nebo "jugoslávský řezník" je velmi cenným svědectvím o době svého vzniku, kdy se stal jugoslávský maršál Tito, snažící se o samostatný mezinárodně-politický kurs své země a vlastní pojetí socialismu úhlavním nepřítelem Moskvy a jeho jméno nechybělo v žádném z vykonstruovaných politických procesů s "vnitřním nepřítelem" v různých zemích východního bloku, od Rumunska, přes Polsko, Bulharsko (Kostov)a Albánii (Dzodze) až po Maďarsko (Rajk). Pochmurným a krutým paradoxem je i fakt, že tento spisek vyšel v Československu v době (červen 1951), kdy se největší monstrproces celého sovětského tábora teprve připravoval, některé jeho oběti již byly zatčeny (Clementis, Šling), ale jeho hlavní aktér Slánský dosud nic netuše působil dál jako generální tajemník strany.
Studie patologických jedinců i vztahů - mezilidských, společenských, politických. Dobře napsaná, zajímavá, místy poněkud depresivní. Závěrečné stránky leccos vysvětlí, ale o to pochmurnější světlo na celý příběh vrhají. Kniha obsahuje jeden roztomilý anachronismus: návštěvu ve Lvově okupovaném nacisty bylo možné uskutečnit o dva roky později, ale určitě ne na podzim 1939, to byl díky paktu Molotov - Ribbentrop součástí sovětského záboru, neobsadil ho wehrmacht, ale Rudá armáda a neřádily v něm jednotky SS, ale NKVD :-).
Stejně čtivá kniha jako "Dej mi své oči", ale oproti své předchůdkyni děj přímočařeji postupuje kupředu (to je patrně dáno i tím, že děj je tentokrát prožíván z hlediska jediného vypravěče), není až příliš překombinovaný (což bývá u některých severských kriminálek mírnou vadou na kráse) a zejména motivy k vraždám nejsou tak za vlasy přitažené jako v předchozím Lindmarkově případu. Dramatický závěr nechává autorovy dostatek prostoru pro případnou další knihu se stejným policejním týmem a já patřím mezi ty, kteří by si jí s potěšením přečetli.
Kniha je čtivá, to se musí nechat, ale děj je značně překombinovaný a výraznou roli v něm hraje náhoda (což v souvislosti se severskou krimi není zdaleka jen Petterssonův problém)a co mi vadilo nejvíc - motivace vražd (respektive jejich objednávky - to především) je velice nepravděpodobná, takřka z prstu vycucaná. Psychologie postav je ovšem na velmi slušné úrovni, tým detektivů mi byl sympatický, takže na ty 4* to u mne je.
I přes téměř sto let starý a tedy nutně značně archaický překlad Marie Majerové se mi kniha velmi dobře četla - autor v ní rozebírá nejen soudobou politickou situaci ve Francii a její korupcí prolezlé představitele (bohužel pasáže stále až podivuhodně aktuální), ale kromě obecné analýzy směřování člověka ke zlu je v druhé části knihy kladen důraz i na souvislosti mezi násilím a pohlavním pudem. Zajímavá četba nabízející řadu námětů k přemýšlení.
Dva kruté, ponuré příběhy, které nijak zvlášť nedokáže prosvětlit ani černočerný humor, přítomný především v prvním z obou románů.\r\nNejvětší Queffélecovou devizou je ovšem naprostá (někdy až na hranici snesitelnosti) otevřenost v popisu vnitřního světa jeho hrdinů, jimž dal život nahlédnout do pekla už v jejich pozemských životech. Silný čtenářský zážitek, člověk na tyto knihy jen tak nezapomene.
Autor píšící volným veršem dokonale pracuje s atmosférou, dokáže vytvořit nejen obrazy plné živočišnosti a smyslnosti, ale především je výsostným básníkem své rodné krajiny, dokáže čtenáři mistrně zprostředkovat náladu středověkých i moderních flanderských měst a vesnic, mořského pobřeží i nizozemských rovin a plání. Pro milovníka Flander jednoznačná volba.
Nesdílím nářky některých čtenářů nad tím, že je Hostina "slabší" než předchozí díly. Ano - takové šokující překvapení jako v Bouři, tu, pravda, schází, ale jsou tu zase jiné skvělé kapitoly a pozornost je věnována ve větší míře jiným mým oblíbencům. Pro mne za plný počet!
Dílo takřka geniální, apoteóza sci-fi a - dnes už o tom není pochyb - zároveň její uznávaná klasika. Jeden z nejvýznamnějších vědeckofantastických románů 20. století.
Hodně temná kniha, která krom jiného evokuje atmosféru jedné z nejvýstavnějších a zároveň nejubožejších megapolí současného světa lépe, než několik turistických průvodců dohromady. Od jejího přečtení jsem pevně rozhodnut Kalkatu jednou navštívit.
Soubor výborných povídek, z nichž některé vhodně doplňují Simmonsovy románové cykly. Kdyby si autor ve svých promluvách mezi povídkami odpustil občasné přepjatě kritické výlevy do oblasti politiky a umění(viz jeho nerudné poznámky na adresu francouzské literatury, když přitom například Proustovo Hledání ztraceného času je pro Simmonse jedním z inspiračních - a v jeho díle nejednou citovaných - zdrojů), četla by se sbírka ještě lépe :-).
Roberta Holdstocka mám rád obecně, přečetl jsem od něj všechno co u nás vyšlo a v hodnocení jsem nikdy nemusel jít pod 4*, ale Les mytág, Lavondyss a právě Hloubení považuji za opravdový vrchol jeho tvorby.
Pro mne minimálně na stejné úrovni jako Les mytág - syrové, tajemné, ponuré - a duch divokého lesa je tu cítit z každé stránky, stejně jako v první knize série.
Pod pseudonymem Charlie Stonebridge se skrývá známý písničkář a spisovatel Kapitán Kid, občanským jménem Jaroslav Velinský. "Setkání v Oloho" bylo jedním z prvních svazků porevolučního Rodokapsu, na jehož obnovení měl právě Kid lví podíl - jeho detektivka "Mrtvý z Olivetské hory" byla ostatně svazkem zcela prvním.
V mnohém podobný a přesto naprosto jiný a originální pohled na gulag, než s jakým se setkáváme u Solženicina nebo Šalamova. Inteligentní a objektivní autor čtenáři zprostředkovává pocity krutého vystřízlivění z pošetilého snu o budování spravedlivé společnosti pod vedením sovětské moci. Strhující čtení.
