coquus komentáře u knih

I když byl příběh docela zajímavý a měl spád, nějak jsem se do toho nemohl začíst. Všechna ta vykonstruovaná propojení osob a událostí mně připadala dost nepravděpodobná. Navíc klišé typu tajemné podzemí, skryté poklady, starobylé artefakty, tajné řády… je toho tady na můj vkus zamícháno až příliš mnoho. Ale na druhé straně oceňuji, že autor má evidentně historii dobře nastudovanou. Myslím si, že kdybych četl takovýto příběh v mladším věku, určitě by mě bavil mnohem víc.

Přiznám se, že podle zdejšího hodnocení jsem přece jen čekal o trochu víc. Styl psaní proložený básníkovými verši je velice zdařilý, příběh vymyšlený kolem nich také. Jen mně příliš neseděly pasáže, kde se autorka na mě snad až příliš květnatými slovy snaží popisovat danou situaci, náladu, atmosféru, pocity… To jsou místa, která jsem vnímal jako poněkud rozvláčnější části knihy. A naopak jinde, a řekl bych, že zejména v dialozích, děj vyloženě fičí a nejde se od čtení odtrhnout. Vše je nádherně zarámováno do reálií středověkého života, a to jak ve šlechtických domech vyšší společnosti, tak v nejlevnějších krčmách chudiny.

První půlka se jevila jako velice tajemný a poté i dějově svižný příběh. S tou druhou částí už to bylo poněkud rozvláčnější. Chyběl mně tam nějaký náznak možného vysvětlení oněch podivných jevů, ale to byl zřejmě záměr autora. Celkově to nebylo zas až tak špatné počtení, ale nemám důvod se k této knize vracet znovu.

Tady to bylo zejména o psychlogii hlavních postav tvořících vzájemný propletenec. Román je vyprávěn pomocí popisu konání jednotlivých lidí, čímž vzniká taková mozaika celého příběhu. Bylo zajímavé, že skoro žádná z osob důvěrně a do hloubky neznala člověka, s nímž mnoho let žila, protože tady má každý svá tajemství… Kniha je psaná docela čtivým jazykem, takže i když mně není podobný žánr nijak blízký, docela mě to bavilo.

Tento druhý díl si za mě drží stejně vysokou laťku jako díl předešlý. Zajímavý příběh se spoustou nevšedních nápadů i sympatické postavy, to jsou silné stránky této knihy. Třetí pokračování si rozhodně nenechám ujít.

Jedná se o nevšední sci-fi z prostředí Číny se zajímavou zápletkou. Ze začátku jsem měl trošku obavu z přemíry čínských jmen a z orientace, kdo je kdo, ale nakonec to bylo úplně v pohodě. Místy je zde vysvětlováno trochu základní fyziky, ale podle mého je to podáno zcela srozumitelně. Děj má spád a rovněž oceňuji, že ke konci příběhu jsou všechny předešlé záhadné jevy a způsob jejich vzniku vysvětleny, což často nebývá zvykem.

Pozvolný rozjezd příběhu vystřídal… pozvolný průběh. Vlastně celé vyprávění, a to navzdory všem dramatickým scénám, jakoby odráželo tu ospalou pomalost, jak si ji možná s řeckými ostrovy spojujeme. To vše je okořeněno autorovým lehkým humorem. Na jednom z řeckých ostrovů, na pozadí příběhů obyčejných lidí semletých víry okupace, války a jiných katastrof sledujeme příběh lásky, která, i když vykvetla ve špatnou dobu, přetrvala desetiletí. Autor na mnoha vedlejších postavách ukazuje jak nesmyslnou krutost války a hlupáky, z nichž se pod pláštíkem vznešených idejí i ideologií stávají násilnická hovada toužící ovládat druhé, tak i obyčejné lidi kteří nechtějí nic jiného než žít.

„Válka je báječná, dokud někdo nepřijde o život.“

Až do chvíle, než se mně dostala do rukou tato brožurka, jsem si myslel, že otázka Rukopisů je vyřešena. To jsem ještě netušil, jak zajímavé čtení mě čeká. Na jedné straně je snaha dobrat se stáří či pravosti Rukopisů ať už cestou chemické analýzy či rozborem staročeských slov a řeči, a na druhé straně nedůvěra a dnes už povětšinou vyvrácené výtky a argumenty postavené na vodě. Tak jako je příznivcům pravosti vyčítána snaha prokázat starobylost a kvalitu české kultury i za cenu „uctívání“ padělků, tak s podobnou zaslepeností odpůrci nedovedou vysvětlit a proto ignorují dosud vědecky zjištěná fakta ohledně stáří pergamenů, inkoustu, apod. Jaký to má asi důvod? Doporučuji ke čtení každému, kdo se nebojí zpochybnění svých školních zažitých „pravd“.

"Přes bezmála dvousetletý spor, jez se o problém skutečného stáří RKZ vede, je tato otázka stále neuzavřená. Při posuzování stáří Rukopisu je také nutné odlišovat dobu vzniku zpěvů a dobu jejich fyzického zápisu na pergamen. Spojování Václava Hanky a Josefa Lindy s autorstvím RKZ, které bylo oblíbené na přelomu 19. a 20. století a stále přetrvává zejména v učebnicích, je zcela bez jakýchkoliv reálných důkazů a podkladu."

Tento soubor krátkých povídek z doby krátce před 1. sv. válkou je zarámovaný do činnosti satirické strany mírného pokroku v mezích zákona. Hašek si nebere servítky a utahuje si z kde koho. A přestože šlo o postavy v tehdejší době známé, vůbec nevadí, že dnešnímu člověku už většinou jejich jména nic neříkají. Některé povídky jsou velice vtipné a komické, jiné jsou spíš takovými hravými dílky a občas je i trošku cítit, že více než snaha pobavit čtenáře bylo pro autora důležitější zesměšnění popisované osoby. Je vidět, že Hašek musel být nejen velký vtipálek a recesista, ale i docela inteligentní člověk a milovník života. Díky mnoha zmínkám o dobový reáliích, jak politických tak částečně i literárních, je zajímavé sledovat, jaká témata hýbala tehdejším společenským životem. A mnohá z nich jím hýbou dosud…

„Kdo je politik, musí prodělat velkou školu života, hlavně musí se naučit klamat lidi. V politice není nic bezúhonně čistého. Většina politiků schází se v hospodách a usmívá se těm naivním lidem, kteří jim pomohli, aby mohli do těch hospod chodit.“

„Proč strana křesťansko-sociální má v Praze tak málo přívrženců? Poněvadž má své místnosti tam, kde čepuje se pivo vinohradské nebo košířské. Kdyby strana křesťansko-sociální přesídlila do místnosti s pivem velkopopovickým, smíchovským nebo branickým, pak by také katolický duch prostoupil hlouběji ledví mnohých, kteří dnes jsou ve víře vlažni, poněvadž mají odpor proti vinohradskému pivu. Dejte jim pivo smíchovské a oni budou stát věrně při víře svých otců.“

Kniha volně navazuje na události prvního dílu, který se mně zdál přece jen o chlup svižnější. Autor zde dál rozvíjí svůj svět soupeření hlídek Světla a Tmy, nabízí pohled na vidění světa Temných a dokonce se dotkne i funkce Inkvizice. To vše poskytuje solidní základ pro vystavění spletitého příběhu, kde nic nemusí být tak, jak se zdá. Navíc svým velice čtivým stylem autor dokazuje, že psát rozhodně umí.

"Jestliže je jedno ze dvou východisek past, znamená to, že je třeba hledat východisko třetí."

K podobným tématům sice přistupuji s mírným despektem, nicméně tady se toho autor chopil velice bravurně. Téma Světla a Tmy jako dvou soupeřících sil, které se v podstatě vyvažují, z toho vyplývající místy až filosofické úvahy, propracovaný příběh a k tomu velice svěží a čtivý styl psaní. To je mix, který si zaslouží nejen plný počet hvězd, ale i přečtení dalšího dílu. Doporučuji.

"Když chceš jít až do konce, tak jedině sám. A na pomoc si nikoho nevolej."

Je fakt, že autor má v oblasti skrytých nauk i tajných společností mnoho nastudováno, díky čemuž dokáže vymyslet neuvěřitelné spojitosti. Celkově jsem se sice nechal vtáhnout do příběhu, ale stále jsem měl namysli, že se jedná jen o jakousi hru i když podanou zajímavou a barvitou formou. Chvílemi ale bylo těch tajemství uvnitř tajemství už opravdu moc. Jméno růže tak alespoň pro mě zůstalo nepřekonáno.

Skvělá oddechovka, kde děj fičí prakticky od první stránky. Originální zápletka plná napětí i lehce předvídatelné rozuzlení, to jsou hlavní klady této knihy. Několik předchozích příběhů s Gideonem, které jsem už četl, jsou sice ještě o kapánek lepší, ale i toto je za plný počet.

Autor popisuje objev ztraceného města v džunglích Hondurasu. Osobně byl součástí týmu, který propátrával džungli lidarem, a poté i členem expedice, která uskutečnila objev na místě. Jedná se tak zčásti o cestopis zkombinovaný s popisem historie původních obyvatel a s osobními zážitky autora. Zvlášť druhá půlka knihy je nabitá fakty a teoriemi a poskytuje barvitě krutý obraz důsledků setkání lidí Starého a Nového světa.

Skupinka lidí v čelí podivným jevům v pochmurném příběhu ze Šumavy. Poutavě jsou zde vykresleny životní linky nejenom každého z členů, kteří se na této výpravě podílejí, ale i vedlejších osob. To dodává celé knize hloubku. Většina nejasností včetně drobných detailů nakonec dosednou jako skládačka na svoje místo. Některé záhady však přetrvaly, což považuji za klad. Příjemným překvapením pak byl styl vyprávění, který je nejen čtivý, ale i docela sugestivní a zcela se hodí k takovému typu příběhu.

Krátký příběh, místy úsměvný, místy smutný, svým zakončením vytváří docela silný dojem, že něco nedopadlo tak, jak mělo. Těžko se to vyjadřuje, ale už jenom kvůli tomu dávám plný počet hvězd.

Bavilo mě sledovat jemné předivo vzájemných vztahů, které umí autor barvitě popsat. Co mně naopak vadilo, že Tolstoj občas popisuje složité rozhodování některé z postav, těžké dilema, před nímž stojí, čímž vystupňuje čtenářovo očekávání, jak si s tím ona postava poradí. V té chvíli je však vyprávění doslova utnuto a výsledek celé situace, pro co se postava rozhodla a co se dělo pak, je popsán nejvýše jednou či dvěma větami. Následuje další kapitola věnující se už něčemu jinému. Možná je v tom nějaký záměr, ale mně tento styl moc neseděl.
Občas se zde objevily rozvláčnější pasáže, zvlášť při popisu všeobecné politické situace. Také zdlouhavé úvahy autora o silách, které jsou v historii příčinou celospolečenských změn, mě moc nezaujaly. Naopak oceňuji samotný propletenec příběhů jednotlivých postav, stejně jako popis doby napoleonských válek a života tehdejších lidí zejména z vyšších vrstev společnosti.

„… jen Němci bývají sebevědomí na základě nějaké abstraktní ideje, vědy, to jest domnělé znalosti dokonalé pravdy. Francouz bývá sebevědomý, poněvadž považuje sám sebe po stránce duševní i tělesné za neodolatelného a hodného zbožňování muži i ženami. Angličan bývá sebevědomý proto, že je příslušníkem nejlépe uspořádaného státu a že jako takový vždy ví, co má dělat, a kromě toho ví, že vše, co jako Angličan dělá, je nepochybně správné. Ital je sebevědomý ve chvílích vzrušení, kdy zapomíná na sebe i ostatní. Rus bývá naopak sebevědomý proto, že nic nezná a ani znát nechce, protože nevěří, že by bylo možné poznat něco dokonale. Němec je sebevědomý hůř a neúprosněji než všichni ostatní, a je také protivnější než ostatní, protože se domnívá, že zná pravdu, to jest vědu, kterou si sám vymyslel, ale která je pro něho absolutní pravdou.“

(SPOILER) Ze začátku to vypadalo na slušné sci-fi a nutno říct, že vysokou úroveň kulis žánru si kniha udržela až do konce. Nicméně příběh míchající dohromady vztah dvou mladých lidí, kde ona zachraňuje všechny a on jí v tom tak trochu přicmrndává, zblázněnou umělou inteligenci, haldu zombíků, očekávání smrtícího střetu se silnějším protivníkem a (pro mě už nadbytečný) šťastný konec, mně připadal opravdu trochu moc. Grafická forma knihy naproti tomu působila příjemně svěže a neotřele. Nepochybuji o tom, že svoje (nejspíš náctileté) čtenáře si kniha určitě najde - a to je dobře.

Třetí díl této série pokládám za o něco slabší než ty předešlé. Jednak putování Afrikou bylo místy docela zdlouhavé a jednak děj už se mně zdál drobátko překombinovaný. Pořád se ale jedná o zajímavý svět se spoustou neotřelých nápadů.

Jednoduchá a přímočará oddechovka, o níž je lepší moc nepřemýšlet. Trocha napětí, trocha záhad, zkrátka četba tak akorát pro mladší náctileté čtenáře. I když, pro ukrácení dlouhé chvíle, proč ne.