Coen komentáře u knih

Kronika o zabití mladého muže. O zabití, o kterém všichni věděli, že se stane. O zabití, které nikdo nechtěl, ale nikdo proti němu nic neudělal.
Tato útlá knížka svým poselstvím pravděpodobně nikdy nezestárne.

Kdybych měl Clavellovi říct co si o jeho knížce myslím, odpověděl bych: "Nevypadá to vůbec špatně"

Napíšu to pouze k prvnímu dílu, protože to platí zhruba pro všechny: Velmi dobře, až výborně se to čte!
Ale nesmíte nad tím moc přemýšlet. Tolik logických chyb a podivností! Příběh splácaný z těch nejméně originálních prvků všech fantasy, na které si vzpomenete. A to ani nemluvím o tom, jak jsem se kdysi těšil na "poslední" díl, v kterém jsem se dočetl, že teda poslední není. (o filmu mlčím, to sem nepatří, to by bylo na hejt na pět normostran)
No ale kolem a kolem, když na tohle všechno zapomenete, tak se vrátím k prvnímu bodu, skvěle se to čte. Navíc je tam drak, pak víc draků, trpaslíci, meče, luky, něco jako skřeti, trochu krve, pak trochu víc krve a sexy elfka, tak co...

Ve své podstatě velmi smutná kniha, ostatně jak je u Murakamiho zvykem, která je v hlavních rysech příběhu podobná Norskému dřevu. Přesto je podle mého lepší. A to díky tomu jak v ní autor pracuje s náznaky ve svém vyprávění. Kromě Hadžimeho, který nás knihou provází a víme tak o jeho životě vše podstatné, toho už moc dalšího jistého není. Za "oponou" je mnoho věcí, které si musíme domyslet či vlastně sami vymyslet, známe pouze výsledek. Kdyby měl autor přesně popisovat příběhy dalších aktérů (a že jsou často velmi důležité pro hlavní děj), kniha by byla tak dvakrát, třikrát delší. A nejspíš by to dopadlo stejně tak jako hlavní hrdina, který měl ve svém životě materiálně prakticky všechno, ale v nitru mu toho moc nezbylo.
Určitě stojí za přečtení!

Alkohol, alkohol a alkohol. Nějaké lepší téma pro knihu? Asi by se nějaká našla, ale nebylo by jich moc (-:
Kdo má chlast rád, měl by si to přečíst. Už jen pro tu velmi trefně napsanou studii o kocovině. A ty recepty na koktejly se taky hodí, vždyť jsou všechny prověřeny mnoha těžce propitými roky!

Pro mě společně s Afterdark zatím nejlepší kniha od Murakamiho. I když je pravda, že jich mám za sebou pouze pár a napsal jsem to tak abych se trochu vymezil proti Norskému dřevu, které mě (opět zatím, plánuju přečíst ještě jednou) výrazně vnitřně neoslovilo.
Co se týká obsahu, motiv neopětované touhy, uváděn jako ten hlavní, je jistě velmi silný, ale přesto mě daleko víc zasáhl jiný. Jak se měníme jako lidi. Silné momenty v životě, díky kterým se stáváme někým jiným uvnitř. A není to pak skutečně tak že někam "tam", za zrcadlo odejdeme a přijde někdo jiný. Nebo se staneme někým tak odlišným, že ze světa úplně zmizíme jako Fialka. A co nás k tomu vlastně vede?
Mám rád knihy od Murakamiho právě pro jejich mnohoznačnost v interpretaci, člověka to donutí přemýšlet nad samotnou knihou a přeneseně potom taky nad věcmi kolem sebe.
Určitě doporučuju přečíst!

Tohle je fakt silná knížka a ne svou tloušťkou. Jednou jsem v knihovně čekal na autobus domů a vzal jsem náhodně tuto knížečku do ruky. No seděl jsem tam nakonec asi tři hodiny než jsem to dočetl. Životy několika lidí od narození až do smrti, napsané velmi strohým, neosobním stylem. Po asi dvaceti stránkách mě začalo mrazit v zádech a už nepřestalo. Takhle bych život prožít nechtěl a už vůbec bych nechtěl aby můj život někdo takovým způsobem popsal. Je to silně melancholická četba, možná se vám bude po přečtení několik dní spát velmi špatně. A možná na tuhle malou knížku už nikdy nezapomenete.
Jestli má kniha nějaké ponaučení, tak snad, že všechno, i sebemenší maličkost kterou uděláme a mnohem často naopak neuděláme, může druhým naprosto změnit život. Takový efekt motýlích křídel v mezilidských vztazích.