Charmedka komentáře u knih

Celou dobu se příběh poměrně dobře buduje, jenže finále na mě působilo hrozně uspěchaně a nedotaženě. Měla jsem pocit, že kniha mohla jít mnohem víc do hloubky, psychologicky i emocionálně, ale místo toho zůstala někde na půl cesty. Přitom právě z takového tématu šlo vytěžit mnohem víc.

Některé momenty byly dost předvídatelné a občas jsem měla pocit, že si příběh bere až moc inspirace od Kinga, místo aby přišel s něčím vlastním. Chvílemi to působilo skoro jako modernější variace na známé motivy.

Na druhou stranu se to četlo opravdu dobře. Kniha má svižné tempo, kapitoly rychle utíkají a autorce se nedá upřít, že umí člověka vtáhnout do děje. I když jsem z toho nakonec nebyla úplně odvařená, bavilo mě to rozhodně víc než Kříďák.

Na knize mě bavilo hlavně to postupné šílenství a bezmoc. King skvěle pracuje s atmosférou a s tím, jak člověk reaguje, když ztratí kontrolu nad vlastním tělem i životem. Zároveň je v příběhu dost cítit kritika privilegovaných lidí, kteří si myslí, že si všechno zařídí.

Kniha je čtivá, dynamická a nenáročná. Nenabízí hlubokou psychologii ani zásadní literární přesah, ale funguje jako odpočinkové čtení ze světa slávy a médií. Pro mladší čtenáře může být atraktivní a zábavná, starší publikum v ní pravděpodobně najde spíše průměr.

Pořád ze mě asi nebude velký fanoušek detektivek, ale tohle bylo překvapivě čtivé a napínavé. Nešlo jen o to kdo to udělal, ale hlavně o celý příběh kolem.

Autorka tu vypráví o svém životě ve Francii, kam se přestěhovala za svým partnerem (později manželem), a postupně se snaží zorientovat nejen v nové zemi, ale i v úplně jiném životním stylu. Nejde o žádný velký děj, spíš o střípky ze života, vztahy, kulturní rozdíly, jídlo, každodenní radosti i drobné nejistoty.

Upřímně, je to hodně jednoduché a místy až dost průměrné. Nečekejte hluboké myšlenky nebo nějaký silný příběh. Na druhou stranu to má svoje kouzlo. Je to takové klidné, nenucené a vlastně strašně milé čtení, které se dobře čte a dokáže navodit příjemnou atmosféru.

Hodně povídek je pojatých dost abstraktně nebo až lehce surrealisticky, třeba situace, které na první pohled působí zvláštně nebo nereálně, ale ve výsledku přesně vystihují nějaký pocit nebo problém. Díky tomu to není prvoplánové a člověk nad tím musí chvíli přemýšlet.

Tahle kniha mě dostala. Bez tebe napořád není klasická romantika, kde čekáte happy end. Je to příběh o lásce, která sice trvala krátce, ale zanechala stopu na celý život.

Reid opět dokazuje, že dokáže napsat emocionální realismus, nic tu není přehnané ani umělé. Při čtení jsem měla několikrát slzy v očích, ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Protože právě takový je život, bolí, ale stojí za to. Silný, srdcervoucí, ale zároveň krásný příběh o tom, že láska nekončí se smrtí.

Den, kdy jsem tě ztratila je citlivý, přemýšlivý román s velmi silným tématem. Není to bestseller ve smyslu nemůžu se odtrhnout, ale spíš tichá sonda do truchlení a do vztahu mezi matkou a dcerou. Bohužel právě ta tichost a opatrnost může způsobit, že kniha některé čtenáře mine. A mě osobně se dotkla jen částečně. Možná jsem čekala, že mě víc zasáhne, ale to neznamená, že není kvalitní. Jen mi nesedla tolik, jak jsem doufala.

Replika mě překvapila. Nečekala jsem, že mě zaujme, ale velmi rychle mě vtáhla a zanechala ve mně víc, než jsem čekala. Není to jen sci-fi, je to velmi lidský příběh o hledání vlastní identity, vyprávěný chytře a čtivě. Forma dvou knih v jedné není samoúčelná, je to promyšlené a dobře zpracované.

Pro mě to byla výjimečná čtenářská zkušenost, především tím, jak nenápadně, ale důsledně kniha rozkrývá morální a etické otázky a nechává čtenáře přemýšlet ještě dlouho po dočtení.

Mrzí mě to, ale Nechci lásku nebeskou pro mě nebyla ta pravá. Přestože jsem chtěla dát šanci lehké čtenářské jednohubce s nadhledem, dočkala jsem se jen slabého příběhu, který se topí v omáčce. Humor mi nesedl, postavy mě nezaujaly a hlavní hrdinka byla až příliš pasivní na to, abych jí držela palce. Na letní čtení do vlaku možná, ale jinak – bohužel – rychle zapomenutelná záležitost.

Tuhle sérii mám čím dál radši. Doufat znovu mě chytlo hlavně tím, že působí dospěleji než první díly. Everlyin příběh není jen o lásce, ale i o uzdravení, o tom, že i když se člověk rozbije na kousky, může se znovu poskládat.

Líbí se mi, že Mona Kasten píše romantiku, která není povrchní. Umí vystihnout vztah dvou lidí, ale i jejich vnitřní svět. Přesně ten typ knihy, po které zůstane tichý dojem a chuť přemýšlet o vlastních druhých šancích.

Do téhle série jsem se upřímně zamilovala. Chápu, proč má Mona Kasten tolik fanoušků, její knihy jsou romantické, ale tím příjemným, civilním způsobem. Příběh se Sawyer mě bavil od začátku do konce a Isaac mi hned přirostl k srdci. Není to klasický „bad boy“ ani dokonalý princ, ale někdo, koho si umíte představit vedle sebe v reálném životě.

Cítit znovu je kniha, u které se střídá úsměv s napětím, a především příběh o tom, že otevřít se druhým je někdy ten největší krok odvahy.

Věřit znovu je tišší, vnitřně intenzivní pokračování, které sází víc na emocionální hloubku než na dramatické zvraty. Neoslní tak výrazným humorem jako první díl, ale nabídne vyzrálejší pohled na lásku a uzdravování duše.

Příběh stojí na klasickém fake relationship motivu, který mám normálně docela ráda, ale tady mi to celé přišlo až moc přitažené za vlasy. Od začátku jsem měla problém uvěřit tomu, jak se hlavní hrdinka do celé situace dostane, a postupně se to spíš ještě víc zamotávalo než aby to dávalo smysl.

Neříkám, že se to nečte dobře, naopak, kniha odsýpá rychle a občas se objeví i vtipné momenty. Jenže čím dál víc jsem si při čtení říkala, že už je to prostě moc. Některé situace působí zbytečně vyhroceně a postavy se občas chovají tak, aby to posunulo děj, ne proto, že by to bylo přirozené.

Autorka píše lehce a čtivě, místy s humorem, ale zároveň s jemnou ironií. Myšlenka je silná, kolik z nás si někdy idealizovalo první lásku? Problém je, že děj je poměrně předvídatelný a vztah Lucy a Natea se cyklicky opakuje, což může působit zdlouhavě.

Nechybí romantická atmosféra ani lehké pobavení, ale chybí větší emocionální hloubka.
Příjemná romantická oddechovka, která neurazí, ale ani výrazně nenadchne. Ideální pro čtenářky, které mají rády příběhy o osudové lásce a druhých šancích.

Atmosféra knihy je bezesporu její nejsilnější stránkou, moře, velryby a malé městečko mají své kouzlo. Příběh je však pomalejší, méně dramatický a citově slabší než u autorčiných vrcholných románů. Konflikt je poměrně předvídatelný a romantická linka se vyvíjí očekávaným směrem.
Stříbrná zátoka je čtivý, ale spíše průměrný román. Pokud máte rádi klidnější příběhy s romantickou linkou a přírodní kulisou, potěší vás. V rámci tvorby Jojo Moyes však patří spíše ke slabším titulům.

Autorka přišla se zajímavým nápadem, spojit postapokalyptický svět s hororovými prvky a romantickou linkou. Atmosféra je místy opravdu temná a prostředí nového světa dokáže zaujmout.

Na druhou stranu mi kniha nepřišla tak silná jako autorčina série Smrti se smát. Některé části příběhu by si zasloužily větší rozpracování a tempo je místy pomalejší.
Woodhill je zajímavý příběh s dobrým nápadem, který potěší fanoušky temnější romantiky a postapokalyptických světů, i když v porovnání s autorčinou sérií Smrti se smát na mě působil o něco slabším dojmem.

Nakažlivý úsměv máslových croissantů je kniha, která se nedá jednoduše zařadit. Není to klasický román, není to jen příběh o kuchaři a už vůbec ne obyčejná feel-good pohádka. Je to zvláštní směsice absurdity, poetiky a filozofie. A právě tím je neuvěřitelná, pohádka, která vás donutí přemýšlet o vlastním životě.
Zvláštní, místy zmatená, ale krásná kniha. Ne pro každého, ale pro ty, kdo se nechají unést absurditou a hledáním smyslu, je to zážitek, na který se nezapomíná.

Na jednu stranu oceňuji realismus a propracovanost, na druhou stranu mě to místy nudilo. Přesto musím uznat, že autor ví, o čem píše, a kdo má rád klasickou detektivku se vším všudy, tedy s postupným odhalováním, popisem prostředí a důrazem na atmosféru – ten si Krkavčí soud užije.