Chajda69 komentáře u knih

Stále se snažím pochopit dobu před rokem 1989, důvod, proč tolik lidí uvěřilo naivnímu ideálu (nebo spíše důsledně vystavěné lži, vydávané za ideál), proč bylo tolik lidí ochotno mlčky kývat, v lepším případě přihlížet a v horším se aktivně účastnit perzekuce svých sousedů a známých, proč je dodnes někdo schopný toto období nesvobody velebit. Na některé otázky odpovědi nacházím, byť nedokonalé. A Mráz přichází z Kremlu mi přinesl pohled přímého účastníka a hybatele pražského jara, stejně jako událostí, které ho ukončily. Upřímně - moje nadšení z knihy nezná mezí.

Hned úvod mě - vulgárně řečeno - úplně dostal. Ostře (sebe)kritický pohled na ideologická východiska post-totalitního režimu, resp. komunistického způsobu vlády jako takového od někoho, kdo se v systému po čtvrt století pohyboval, je opravdu velmi zajímavý. Dokonce dává i poměrně přímé odpovědi na některé otázky, které si kladu, třeba:
"Ideologie obsažená v této (pozn. Marxově, Engelsově a Leninově) literatuře dává člověku, který ve skutečnosti zná velmi málo nebo i nic, sebevědomí, že poznal a ovládl zákonitosti vývoje lidstva a světa. Vyžaduje za to jen jediné: aby se jí věřilo."

Mlynář knihu pojal - a sám to předesílá - jako subjektivní pohled na události, jako na svého druhu zpověď, ve které nejen vysvětluje své kroky, ale také je obhajuje. Tenhle typ literatury mám rád, i když je škoda, že je to jen literatura a s autorem již nelze polemizovat a s některými jeho východisky ho konfrontovat. Přehled vývoje k pražskému jaru a role Mlynáře v něm byl zajímavý, kniha je moc dobře napsaná a text dobře plyne. Samotné události spějící k 21. srpnu 1968 byly pro mě napsané tak strhujícím způsobem, že jsem knihu odkládal jen když jsem si do ní chtěl udělat poznámku a pořád četl. Gradace jednání v Kremlu a podpisy moskevských protokolů byla jednou z nejnapínavějších epizod, které jsem za dlouhou dobu četl. Nejlepší (nebo nejhorší?) na tom je, že se nejednalo o fikci. Popis boje uvnitř sebe sama, zda se zachovat dle svého svědomí, nebo (dost naivně) uvěřit, že je zde cesta politického řešení, popis psychologických bojů a zákulisních dohod mezi jednotlivými protagonisty navzájem, já byl zkrátka nadšen. A to byl nejakčnější pasáží okamžik, kdy Svoboda křičel na Kriegela.

Do některých částí knihy jsem si vepsal a několikrát podtrhl "alibismus", a to jsou pasáže, o kterých bych s autorem tak rád mluvil. Byl to alibismus? Nebyla to jen naivita, kterou jsem ale schopen posoudit zpětně, když vím, jak vše dopadlo?

Asi největší rozpor shledávám v pasáži Mlynářova vnitřního boje, zda podepsat či nepodepsat moskevský protokol. Sám uvádí: "Musím si být vědom toho, že tím (pozn. nepodepsáním) řeším věc pro sebe a své svědomí, nikoli pro politickou perspektivu. (...) Navíc: stavím je všechny do takového světla, jako by podepsání bylo věcí osobní cti a svědomí, které zradili ti, co podepsali, a nikoli povinností najít politické východisko ze situace, za niž my všichni máme odpovědnost." Tomuto pohledu na věc, přiznám se, nerozumím. Jestliže celou dobu před 21. srpnem 1968 dělal Mlynář v politice vše, co považoval za správné, jestliže s demokratizačními snahami souhlasil a podporoval je, jestliže posty ve straně zastávali lidé, které podporoval... nemůže být přece nepodepsání moskevského protokolu, který právě toto vše neguje, otázkou osobního svědomí, ale svědomí politického a politické koherence. Není v tomto případě právě politickým východiskem nepodepsat, a tím stát za svou předchozí několikaletou prací? Jakékoli jiné "politické východisko" se totiž nutně rovnalo rezignaci na vše, co prosazoval. Mám pocit, že se v tomto případě otázka osobního svědomí a hledání politického východiska spojila v jedno a nelze oddělit, jak to Mlynář činí.

Druhou z pasáží, ke které jsem si zhusta dělal poznámky, je důkladné rozvažování nad tím, zda by byla tehdejší politická reprezentace ochotna nést důsledky toho, že by se Moskvě postavila, byť by se počítali mrtví lidé. Mlynář píše: "Pro národ sám by to bylo historicky a mravně důležité vítězství, poněvadž by (...) stál zase jednou i fakt hrdinného odporu proti přesile agresora a to by národu narovnalo páteř. (...) Bylo však těžké převzít odpovědnost za postup, který mohl vést ke krvavému masakru." Na jiném místě pak dodává: "Pochopil jsem Háchu." Není právě tohle rozhodnutí s velkým R, které dělí politiky na ty obyčejné a na lídry? Není na jedné straně Chamberlaine, který při volbě mezi ostudou a válkou přivezl "mír", ale dostal ostudu i válku, a Chuchillem, který prostě natvrdo řekl, že nabízí pověstný pot, krev a slzy? Není na jedné straně právě rovná páteř, byť vykoupena krví, a na druhé straně ostuda a páteř zlomená, kterou bude čím dál těžší narovnat?

Velmi jsem oceňoval také portréty a charakteristiky jednotlivých osob ve vedení strany, ze kterých bylo zřejmé, že zvací dopis byl podepsán opravdovou "elitou" (byť v době, kdy Mlynář knihu psal, se ještě nevědělo, kdo dopis podepsal).

Na závěr, Mlynář velmi trefně shrnul podstatu vládnoucího komunistického režimu (a moc se neliší například od Tonyho Judta): "V jejich (pozn. stalinistů) ideologickém systémů nejde o jednotlivé živé dělníky, ale o dělnickou třídu jako abstraktní subjekt historického pokroku. Konkrétní, živí dělníci mohou být a jsou v praxi často neuvědomělí, nechápou správně své historické zájmy, vidí často jen své zájmy krátkodobé, každodenní, jak je tomu naučila kapitalistická společnost." Odkud lze tedy dovodit, co je zájmem dělnické třídy? ptá se Mlynář. No přece ve své vlastní ideologii a ve své vlastní straně, která zájmy dělnické třídy vyjadřuje, neboť dělnická třída je abstrakce a není toho jako taková schopna. Definice kruhem, značně absurdní, ale přesto přes 40 let vzývaná.

Knihu k přečtení jednoznačně doporučuji, je skvělá, pro zájemce o nedávné dějiny je povinností.

1 21.12.2023

Z mého pohledu výrazně lepší než Kroky vraha, po kterých jsem dost váhal, jestli vůbec ve čtení série pokračovat. Takové panoptikum podivínů s absurdními motivacemi jsem totiž v knize dlouho neviděl. Zlodějka příběhů mi v tomto ohledu přišla mnohem uvěřitelnější, jaksi lidštější. Bavilo mě vyprávění příběhu v rámci jednotlivých kapitol z pohledu konkrétních postav, resp. se zaměřením na konkrétní postavu, stejně jako to, že hodně postav dostalo v úvodu poměrně uvěřitelný motiv k vraždě. Pokud pak lze předvídat že - v "tradici" moderních detektivek/kriminálních románů - bude pachatel jen málo očekávatelný , bylo docela dobře možné vyselektovat podezřelé. Co se mi ale příliš nezdálo, bylo neustálé "naznačování", kterého se dopouštěla více než polovina postav, a které nejspíš mělo udržet tajemnou atmosféru nějakého velkého tajemství (váhám, jestli se takového srovnání dopustit, ale konkrétně tohle mi připomnělo Běsy, ale tam Dostojevskij to velké "tajemství" udržoval asi 600 stran). Při konfrontaci to pak u detektiva a stejné postavy probíhalo podle scénáře: "Jak to bylo?" "Tak a tak" "Aha, dobře, kývu, ale nevěřím", o tři kapitoly později "Jak to bylo?" "Dobře, řeknu to, už je to jedno" "Pořád nevěřím" "Dobře, tak to bylo ještě takhle".

Trochu mě pak iritují detektivky, kdy se pro nedostatek informací, byť by byly zmíněné jen tak mezi řečí (a rád se nechám poučit, pokud jsem zmínku přehlédl), nelze spolehlivě dobrat pachatele předtím, než je odhalen. V tomhle jsem zkrátka trochu konzervativní a Knoxovo desatero je pro mě základem detektivního příběhu (až na ty Číňany). Budu-li tedy na příběh nahlížet jako na kriminální román, dobře, přesto bych ale vodítka roztroušená po příběhu, umožňující čtenáři spojit si dvě a dvě, uvítal.

4 31.10.2023

Trochu mě překvapilo, že jde o soubor povídek, to mě mrzelo, protože hned první povídkou rozehraný náběh na dystopii mě hodně bavil. Další povídky byly jako na sinusoidě, některé se mi líbily velmi, hlavně po stránce atmosféry a pointy, některé mi přišly vlastně i dost zbytečné. V souhrnu se mi ale celá kniha - a právě její atmosféra - líbila, takže kdyby autor náhodou chtěl tohle téma rozvést do románové podoby, hlásím se jako čtenář do první řady.

A ne, s Podvolením nemají Krvavé levandule kromě Francie společného prakticky vůbec nic.

1 30.10.2023

I druhý díl jsem poslouchal v audioverzi a musím říct, že mě bavil mnohem víc, než díl první. Možná jsem si zvykl na postavy, prostředí a (ne)zákonitosti děje, každopádně jsem prakticky už klasickou jízdu plnou tělních tekutin, zastoupených nejčastější krví, končetin všeho druhu oddělených od těla, hodně vtipných, vtipných a méně vtipných hlášek a sem tam nějaké té naturalisticky podané erotiky odposlouchal velmi rychle, s mnohem větším zaujetím a pobavil jsem se u ní. Na plukovníka Michálka to samozřejmě nemá, ale to je laťka, která je hodně vysoko.

5 30.10.2023

Kyšovy knihy jsou moje guilty pleasure a na Sudetenland jsem se moc těšil. Zaujala mě totiž ústřední linka příběhu, na které jsem postavy a příběh vnímal spíš jako "navěšené", aby se právě ta ústřední myšlenka mohla rozvíjet a vyprávět. A ta myšlenka byla opravdu zajímavá - jak by to vypadalo v Československu, kdyby nedošlo k odsunu, resp. by k odsunu nedošlo v takovém rozměru, v jakém k němu došlo?

Kyšovo východisko, že komunistický post-totalitní režim potlačoval národnostní vášně a sentimenty, ale pád režimu by pro ně znamenal volný průchod, je podle mě logická úvaha. Odsun německého obyvatelstva en bloc, a odsud divoký teprve, považuji za obrovskou kaňku v naší historii, o to větší, že se diskusi o ní a zjišťování jejího obsahu tak nějak vyhýbáme. Doporučuji v tomto ohledu knihu Emanuela Mandlera o Benešových dekretech (bez kterých by každé volby v prvních třiceti letech porevoluční historie nebyly volbami).

Atmosféra, kterou Kyša dokázal vykouzlit v česko-německém pohraničí, byla hutná, těžká a jistojistě směřovala k výbuchu. Střet nacionalistů na obou stranách, zatížených desetiletími křivd, si o to říkal. Do toho jen lehce byla zmiňovaná linka slovenská, a je k zamyšlení, jestli by rozpad Československa byl tak poklidnou záležitostí, kdyby Sudety vypadaly jinak. Ona by totiž byla československá populace o 2 - 3 miliony obyvatel bohatší, stejně jako by byla bohatší ekonomicky, protože to byli právě Němci, kteří měli v Sudetech jak své majetky, tak ekonomické zájmy, stejně jako měli vztah k místu, kde po staletí žili. V tomhle z mého pohledu Kyša opravdu mistrně hrál na linku "heimat", a sám jako člen několikáté generace českých obyvatel Sudet musím uznat, že vnímání prostoru okolo sebe jako domova leckterému "sudeťákovi" není vlastní a teprve se buduje.

Na druhou stranu ale příběh dost srážela pro mě ne moc uvěřitelná zápletka. Novinář přišedší psát reportáž se během několika hodin stane milencem a v zásadě také důvěrníkem místní servírky, která je shodou okolností z jedné z nej...vlivnějších? rodin Bruntálu. Ta s ním bez dalšího začne pátrat po tajemství mimo jiné své rodiny, a s novinářem najednou všichni více či méně otevřeně a pravdivě mluví o historii své a svého okolí. Kdyby byla kniha o něco delší a v tomto pracovala s postavami trochu více a do hloubky, hodnotil bych lépe. Každopádně - ústřední myšlenka 5, ostatní 3, průměruji na 4.

3 30.10.2023

Atmosféra indočíny přelomu čtyřicátých a padesátých let vykreslená jako tak hustá, že by se jí ani nešlo brodit. A nepochybuji, že taková skutečně byla.

Byla to moje první kniha od Greena, tak jsem moc nevěděl, co čekat, a i když byl rozjezd trochu pomalejší a pod kouřem opia vypadal jako začátek Trainspottingu, lepkavé klima tehdejšího Vietnamu, umocněné neustálým podvědomým strachem o život, protože to zkrátka mohlo bouchnout leckde, mě pomalu vtahovalo. Phuong jako element dodávající postavám Pylea a Fowlera lidskost a emoce, a vedle toho filosofování a úvahy o politice ve střetu mladého nadšeného Američana se zvláštním posláním s cynickým a sarkastickým anglickým novinářem, který v životě viděl a zažil mnohé. Jeho cynické poznámky mě opravdu bavily. A aby zůstal člověkem, nakonec si musel vybrat stranu.

Popsané obrazy - byť nijak naturalisticky - matky s dítětem v kanále, stejně jako matky zakrývající dítě po bombovém atentátu svým kloboukem z hlavy jen tak nedostanu.

"Utrpení nevzrůstá počtem: v jednom mrtvém těle může být obsaženo všechno utrpení, kterého je schopen celý svět."

1 10.10.2023

Když jsem dočetl Neklidnou krev, prostě jsem musel vědět, jak to bude dál. Naštěstí už byl další díl vydaný, tak jsem se do něj pustil v originále ve formě e-knihy. A s tím přichází hned první věc, kterou musím zmínit - tahle kniha není úplně nejvhodnější na čtení v e-podobě, nebo aspoň ta verze, kterou jsem měl já, nebyla. Dost kapitol jsou totiž "přepisy" chatu, který se odehrává paralelně na několika kanálech, a v e-podobě to zkrátka dělalo obrovský zmatek, kdy konverzace přeskakovaly různě mezi sebou a musel jsem se i podle chatujících osob dost zamýšlet nad tím, co na co navazuje.

Jinak to byla Strikovka jako předchozí a nepolevila z laťky nastavené pro mě už ve Smrtící bílé. Mám rád dlouhé příběhy, a i když někomu se už může zdát, že se Rowlingová zbytečně "vykecává", mě to baví. Vývoj jednotlivých postav, ať už v rámci jedné knihy nebo v rámci celé série podaný Rowlingovou prostě stojí za to číst. Tento díl mi z celé série přišel zdaleka nejzamotanější, a to hlavně kvůli množství postav, která každá měla nejen své jméno, ale také online přezdívku, a já si v průběhu čtení dělal poznámky, když jsem rozklíčoval, kdo je která osoba, abych se orientoval.

Závěr knihy mi připadal poněkud drsnější než obvykle, a stejně tak mi přišlo, že oproti Neklidné krvi byla v případě The Ink Black Heart (ten slovenský název je dost zvláštní) zápletka rozvázána nějak moc rychle... asi na straně 1000, to ano, ale tak nějak moc náhle. A nemůžu si odpustit komentář stran neschopnosti britské policie v podání Rowlingové - s nástroji, které má v dnešní době k dispozici, by musela identitu jednotlivých moderátorů hry odhalit prakticky okamžitě a voilà, skončili bychom na straně 200.

V souhrnu každopádně opět hodnotím velmi kladně a těším se na další díl.

7 10.10.2023

Skvělá kniha. Na doporučení podcastu Nový svět, po zhlédnutí zdejšího hodnocení a sumarizaci mých znalostí o Indii a jejím získání nezávislosti ze seriálu The Crown, hodin dějepisu a občasných zmínkách v literatuře jsem dospěl k závěru, že tuhle knihu si přečíst musím. A její přečtení bych doporučil každému, koho zajímají dějiny a politika, protože jsem objevil spoustu věci, o kterých jsem nic netušil.

Bez mučení přiznávám, že jsem nevěděl, že Pákistán vznikl jako jistý protipól nezávislé Indie, a neměl jsem nejmenší tušení o tom, co získání nezávislosti obou státl provázelo a jak moc brutální to bylo. Netušil jsem nic o mahárádžech a o tom, jak někteří z nich zacházeli se životem svým, svých poddaných a v jednom případě svých psů. Nevěděl jsem ani o klíčové roli lorda Mountbattena v tomto klíčovém poválečném vývoji Indie (ale zase jsem z The Crown věděl, jak jeho život skončil). No a Ghándí... o tom jsem samozřejmě základní informace věděl, ale zjistil jsem, z jakého prostředí pocházel, jak dospěl ke svým idejím, které prosazoval za cenu sebezničení, a jak často byl na pokraji smrti proto, aby bojoval za mír.

Opravdu skvělá kniha pro každého, koho zajímají dějiny Britského impéria, dějiny (jižní) Asie a vlastně i dějiny obecně, stejně jako pro každého, kdo chce alespoň z povzdálí nahlédnout do života a myšlení indických a pákistánských politiků a zjistit, proč je Kašmír stále tak třaskavé téma.

A už jen tak na okraj, vždy, když bylo zmíněno Gándhího oblékání, nemohl jsem si nvezpomenout na můj oblíbený díl Červeného trpaslíka Roztavení a Rimmerovo "Nevejrej na mě Gándhí!".

2 30.09.2023

Rozhovorové knihy zásadně hvězdičkami nehodnotím, a i když je tato kniha prezentovaná jako rozhovor přetavený do knihy, není to rozhovor jako takový a proto hodnotit budu, a to jako průměr. Předesílám, že hodnocení se ani v nejmenším nevztahuje k osobě Zdeňka Macháčka a už vůbec ne hodnocení jeho práce. Jen mi prostě styl dobrých dvou třetin knihy nesedl.

Macháčkova východiska a ideové zakotvení je takové, jaké u policisty v demokratickém státu chcete. Po revoluci byl samozřejmě mezi ostatními, starou gardou, za blázna, ale upřímně - i dodnes se stává, že když přijde mládí s alespoň malými ambicemi do stojatých vod dlouho neměnného kolektivu, může ho rozhýbat, ale taky ho ta stojatá voda může pohltit. Přesně to se stalo Macháčkovi - rozhýbal stojaté vody, vychytal nějaké ryby, které byly dravější a bezohlednější než ostatní, a protože odmítal plavat po proudu, stáhla ho voda dolů. Že opustil řady bezpečnostních sborů je naprosto logickým krokem, i když dnes by se jeho skutečnosti v lecčems jistě hodily.

Co mi tedy na knize nesedělo? Hlavně až moc popisu strukturálních pohybů v rámci české policie a vstupy Spurného v podobě článků z Respektu, které Macháčkovo vyprávění korigovalo. Nevím proč přesně, ale styl vyprávění "udělali jsme tohle a tohle" a vstup objektivního vypravěče "no, tak úplně takhle to nebylo", se mi prostě moc nelíbil. Ano, uznávám, leckdy článek dodal kontext, ale rozbíjel koherenci a plynutí Macháčkova vyprávění.

V poslední třetině knihy už mi to přestávalo vadit a její čtení jsem si tak docela užil, stejně jako závěrečný bilanční rozhovor.

1 30.09.2023

Napínavý, sci-fi říznutý příběh s úvahami o etice, morálce, sociální soudržnosti a ideologiích? Beru!

Bohužel nepříliš rozsáhlá, zato dějem nabitá kniha, která podávala příběh tak uvěřitelně, jak jen to bylo možné, a houstnoucí atmosféra Midwiche na mě doslova dýchala, takže jsem knihu přečetl prakticky za cestu letadlem a kousek. Zellaby pro mě byla jednoznačně nejsympatičtější postava, takové, které ne vždy mluví napřímo, a řeknou toho hodně mezi řádky, mám nejradši.

Po Dni trifidů, který se mi líbil moc, zakládám do sbírky dalšího Wydhama, a jsem z něj stejně nadšený, jako jsem byl z knihy první.

"Je spousta lidí, kteří chápou ideály jako způsob, kterým si můžou zajistit posmrtný život, a klidně nechají své potomky v porobě a nouzi, jen když oni sami budou moct všechno sledovat shora od nebeské brány."

5 29.09.2023

Poměrně bizarní sbírka nenormálních postav s tak divnými motivacemi, že mi zůstával rozum stát. Jasně, detektivka musí mít určitý počet nikoli běžných figur, ale jejich koncentrace byla v tomto příběhu tak velká, že mi to čtení dost podstatně rušilo. Příběh samotný nebyl špatný, postup vyšetřování logický a vše se obešlo bez deus ex machiny, což cením. Nelámu hůl, zkusím ještě jeden díl.

7 29.09.2023

Čekal jsem trochu něco jiného, než se mi od Feuchtwangera v tomto případě dostalo. Věděl jsem, že je to kniha o posledních okamžicích Rousseauova života, ale čekal jsem, že bude trochu více zaměřená na jeho filosofii. V první polovině knihy jsem se tak dost nudil, protože její podstatou bylo v zásadě jen podbíhání Jeanu Jacquesovi, popř. jeho rodinným příslušníkům.

Druhá polovina knihy mi přišla o hodně zajímavější, hlavně v tom ohledu, jak nejasný může obraz osobnosti v dějinách, resp. jejích myšlenek, být, a jak může být využit (nebo zneužit?) ve všech případech zřejmě s nejlepšími úmysly, v závilosti na tom, jak si tu kterou část osobnosti nebo díla konkrétní osoba interpretuje. Pohled na Jeana Jacquesa tak může být idealisticky-naturalistický, v rámci kterého jsou přestavovány parky a je prosazován návrat k přírodě, ale stejně tak může být idealisticky-nacionalistický a vést k teroru ve jménu lepších zítřků a realizace Rousseaouva ideálního světa/člověka. Jako bychom to v dějinách neviděli stále a stále dokola, ať už v menším měřítku (od Havel byl nevěrník a bohém, který nechal bombardovat Jugoslávii po Havel byl jedna z největších českých osobností, které vděčíme za mnohé, ale zejména za svobodu) nebo v měřítku větším (Marxova dějinná predestinace jednoznačně znamená, že je třeba vyhladovět miliony lidí na Ukrajině, nechat je zemřít, vše znárodnit a zabít každého, kdo se protii tomu postaví... a ještě spoustu dalších, co jdou náhodou kolem, protože tím přece jen urychlujeme předem daný dějinný vývoj).

Zkrátka, jak zpívá Karel Kryl, "úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat", a jak bych v kontextu Bláznovy moudrosti dodal, dříve, než začnou být její myšlenky a její život používány jako ideologické ospravedlnění masakrování ostatních lidí.

2 28.09.2023

Houellebecqa jsem začal číst asi jako hodně lidí - nejprve od Podvolení. To, ač do určité míry podnětné k zamyšlení, mě příliš nezaujalo. Dal jsem mu ale ještě jednu šanci a Mapa a území se mi líbilo mnohem víc.

Atmosféra celého románu je taková... posmutněle tvůrčí, konstruktivně destruktivní a pro mě i trochu sentimentální. V pracovní rovině je Jed prakticky výlučně úspěšný a čím dál úspěšnější, v rovině osobní právě naopak (a minimálně v případě osobních vztahů jsem si nemohl nevzpomenout na Oblomova). Sledovat na ne úplně velkém množství stran jeho celý dospělý život a to, jak rychle dospěl ke svému konci, navíc ještě s dýchnutím dobrovolné smrti v podobě obou jeho rodičů, bylo skličující. Ale vlastně ne až tolik, jak by se mohlo zdát - ona dobrovolnost, schopnost rozhodnout o svém vlastním konci, je jistým způsobem povznášející. Vstup autora do děje jako postavy, a nejen kolemjdoucí postavy, ale jako podnětného hybatele, je zajímavý prvek, který jsem dosud v knihách moc nezaznamenal. To, že se nechá brutálně zavraždit a stvořit ze svého mrtvého těla umění je... no, už asi chápu, proč je Houellebecq označován za provokatéra.

Líbily se mi vhledy do uměleckého života malby a fotografie, do prostředí francouzské mediální elity a francouzského venkova spolu s jeho (xenofobními) předsudky. I když román nemá kdovíjaký spád a nedějí se v něm úplně zásadní věci, na čtení jsem se těšil. Po Podvolení tedy z mého pohledu mnohem lepší kniha a tak určitě zkusím i další.

3 11.07.2023

Poslouchal jsem jako audioknihu, a byla skvělá. Bavil mě faktografický úvod, zasazení příběhu románu do kontextu, vysvětlení okolností, francouzské situace s Alžírskem i dopady, které měla na běžné (i ne tak úplně běžné) Francouze. Příběh samotný pak byl velmi zábavný, těšil jsem se na každý další poslech a upřímně přiznávám, že jsem tak trochu fandil jak Šakalovi, tak Lebelovi. Závěr knihy byl trochu v kontrastu s pomalu gradujícím dějem a to jediné mi přišlo trochu škoda, jinak ale můžu na jednoduché letní čtení jen doporučit.

10 11.07.2023

Podepisuji každé jedno slovo, které pode mnou napsal Eldar80 - naprosto výstižně popisuje mé pocity z knihy a myšlenky, které jsem při jejím čtení měl, takže si na něho dovolím plně odkázat.

Nebylo to to, co jsem čekal, přesto kniha stála za přečtení (za vydatné dopomoci googlu, abych se zorientoval v místopise a politickém systému Osmanské říše té doby), ačkoli absentující vysvětlující doslov jsem vnímal jako velký nedostatek. A opravdu - ten dojem, že jediná smysluplně napsaná postava v knize je Gabriel Bagratjan, to bylo trochu k pláči. Ostatní postavy byly buď naprosté karikatury, nebo totální exoti s neexistující morálkou.

Ještě mi to nedá Eldara80 nedoplnit tím, nad čím jsem si mohl jen smutně povzdechnout, a to některými pasážemi z rozhovoru Johannese Lepsia s Enverem Pašou. Lepsius v nich uvádí, že takových zvěrstvech na lidech, jakých se dopouštějí Turci na Arménech, se snad ani civilizovaný člověk dopustit nemůže. Nevím, jak přesně Werfel tuto skutečnou postavu citoval, ale kdyby věděl, čeho se jeho vlastní národ dopustí v mnohem větším měřítku o pouhých sedm let později... asi by se nestačil divit. Za všechny tato pasáž:
"Kdyby lidé, kteří vládnou mému národu, volá velmi hlasitě, postupovali nespravedlivě, nezákonně, nelidsky (již měl na jazyku nekřesťansky) proti svým rodákům jiného kmene či jiného smýšlení, odřekl bych se v tu chvíli Německa a šel bych do Ameriky!"

5 11.07.2023

Počtem hvězd nehodnotím osobu Winstona Churchilla, ten by si jich jistě zasloužil mnohem víc než pět, ale dojem z knihy. Johnson popisuje Churchillův život komplexně, prakticky od peřinky až ke sklonku života, ale je zaměřený hlavně - logicky - na období vojenské a politické. Osobní stránka Churchillova života tvoří spíše úsměvně podanou kapitolu.

Netušil jsem, že byl Churchill v britské politice takhle dlouhou dobu, a že poměrně významným způsobem zasahoval už do plánů a taktik v rámci první světové války. Nevím, jestli mu Johnson při připisování zásluh za vynález tanků trochu nepřidává, ale to nic nemění na tom, že Churchill byl po všech stránkách obdivuhodná osobnost, balancující často - nebo vlastně stále - na hraně možného a přijatelného.

Do mého hodnocení se promítá určitá nekritičnost, se kterou Johnson Churchilla hodnotí. Chápu, že ho obdivuje, ale od biografie bych očekával trochu větší objektivitu a ne to, že v zásadě jediné negativum, které Johnson na Churchillovi a jeho činech shledává, je nepodařená operace v bitvě o Gallipoli. S trochou většího kritického odstupu bych hodnotil jednoznačně plným počtem, protože je to kniha poutavě psaná a pro mě jako člověka, který měl o Churchillovi vlastně spíše povšechné znalosti, informačně nabitá.

3 11.07.2023

Kyšovy knihy budu asi vždycky srovnávat se sérií Spad, která se stala mou guilty pleasure. První díl Perunovy krve nebyl špatný, ale zdaleka mě nebavil tolik. Námět zajímavý, klasicky plno krve, vystřelených a ustřelených, případně jinak kreativně oddělených částí těla, ale pořád jako by mi tam NĚCO chybělo. Nebo možná přebývalo - zřejmě jsem měl vnitřní problém s nadlidskostí hlavní postavy (oproti "obyčejnému" - a přece stále dost übermensch - kapitánu Michálkovi) a i proto mě kniha prostě tolik nebavila. Uvidím, co druhý díl, třeba můj pohled pozmění.

3 11.07.2023

Po Zhubní! a Osvícení jsem si už pomalu říkal, že Kingovské období mám za sebou, ani jedna kniha mě příliš nenadchla. Pak jsem ale shodou okolností narazil na Kinga a cestování v čase. Tohle téma mám moc rád, stejně jako jsem moc nerad, když autoři zcela opomíjí problém časového paradoxu. Věřil jsem, že s ohledem na objemnost románu se tohle Kingovi nestane, a stejně tak jsem věřil, že cestování v čase bude dostatečně nepřirozené a v příběhu se nebudou objevovat démoni, duchové a jiné nadpřirozené bytosti. Spoiler - má očekávání se splnila. Do puntíku.

Příběh je skvělý a já asi zase vezmu Kinga na (zkušební) milost. Bavil mě od první stránky a prokousal jsem se jím za necelý týden. Kdybych nemusel chodit do práce, bylo by to ještě mnohem, mnohem rychleji. Komparace časových období, popis Spojených států přelomu padesátých a šedesátých let, že bych se tam snad přestěhoval i já, a celkově uvěřitelnost dění mě pohltila. Jakeovo chování bylo v jednom ohledu - vzhledem k cíli, který si dal - dost nelogické, ale naprosto lidské. Náhled do alternativní přítomnosti byl pak podobný tomu z Červeného trpaslíka a Pekelně ostrého výletu. Tahle epizoda je moje oblíbená, a stejně oblíbenou se stala tahle kniha, kterou můžu jen doporučit. K mému velkému pobavení a k mé velké spokojenosti jí dotáhlo také elegantní prolnutí s To.

13 26.05.2023

Když vyšla kniha reportérů České televize Putinova válka, koupil jsem si jí v předprodeji. Michal Kubal pak psal o tom, že v elektronické verzi je k dispozici také tato kniha, a i když jsem měl po Putinově válce války dost, pustil jsem se do Války o Irák.

Jakkoli neveselý je obsah téhle knihy, přišlo mi skvělé střídání úhlů pohledu a lokací, popis reality ne-tak-globalizovaného světa a práce novináře v něm a hlavně pohledy na fungování reportérských týmů, případně některých jednotek zevnitř. Nejprve popis objektivních událostí toho kterého konkrétního dne. Barbora Šámalová v Kuvajtu a její boj o to, dostat se kamkoli a získat jakékoli relevantní informace. František Šulc a jeho naturalistický popis reality u Seabees, ze kterého do značné míry vyplynulo, že válka je hlavně o čekání. A hlavně Michal Kubal a jeho reportování z Kábulu, který pomalu Američané, Britové a další koaliční vojáci svírali do kleští. Upřímně, je-li nepředvídatelný Putin, u Hussajna to platilo dvojnásob - už jen to, že se spekulovalo o tom, zda na vlastní obyvatelstvo, na vlastní hlavní město, nesvrhne chemické zbraně jakmile bude vědět, že prohrál. A to mu muselo být jasné velmi brzy. Použití těchto zbraní na Kurdy, stejně jako dost zrůdné vypořádávání se jeho režimu nejen s oponenty, ale i s vcelku obyčejnými lidmi z malicherných pohnutek bylo důvodem pro dost reálné úvahy o této možnosti.

Kniha končí dobytím Kábulu, není v ní již tedy pasáž o dopadení Hussajna. I bez toho jde ale o velmi zajímavé čtení, kde nejprve sumarizace hlavního dění a následně subjektivní pohledy reportérů na místě tvoří dohromady text, který stojí za koupení a přečtení.

3 26.05.2023

Další skvělý počin reportérského týmu České televize, který stálo za to číst, i když to leckde bylo dost těžké čtení.

Obzvlášť popis začátku války ve mně oživil to, co jsem zhruba týden před startem invaze prožíval. Zhruba po tuto dobu jsem se v noci budil a kontroloval Twitter (co taky jiného pro superaktuální zprávy), a vždy po aktualizaci tweetů jsem ihned usínal s jistým uklidněním, že "ještě ne". A snad nikdy. Ale po Putinově projevu jsem si říkal, že jsem asi hodně naivní.

Datum 24. února 2022 nikdy nezapomenu. Na ten den jsem se těšil, měl jsem zaznamenat zatím největší kariérní posun a dost dlouho jsem se na ten den chystal. Když jsem někdy po půl páté ráno už asi potřetí tu noc kontroloval aktuální tweety, ze mě spadlo jakékoli pomyšlení na spaní. Stál jsem u ČT24 s telefonem v ruce, aktualizoval informace a fakt mi nebylo dobře. Ani sednout jsem si nemohl. S trochu apokalyptickou vidinou budoucnosti jsem jel dotankovat auta a uhranutě jsem střídavě zíral na televizi a posouval Twitter pro nové a nové aktualizace. Ten den, stejně jako asi tři následující, jsem se mohl jen těžko soustředit na cokoli jiného než na to, že v Evropě je válka. Ten hajzl to fakt spustil. Na ceremonii, které jsem se odpoledne účastnil, jsem byl fyzicky, duchem ne. Jeden ze členů vlády k nám tehdy prohlásil, že "máte štěstí v neštěstí, protože začala válka a já musím do Sněmovny". Tohle pro mě bude asi navždycky poměrně přesná definice toho dne. A spousta lidí sledujících mezinárodní dění bude, stejně jako 11. září 2001, navždycky vědět, co dělali a kde byli, když Rusko napadlo Ukrajinu.

Obdivuji všechny válečné reportéry za jejich odvahu a smekám před nimi. I když bych byl nejradši, aby kniha jako tahle nikdy nevznikla, jsem rád, že zůstane mementem toho, jak totalitářský egoistický tyran bez skrupulí napadl svého souseda a věřil, že se zhroutí jako domeček karet ve větru. Ale hlavně také mementem toho, že nic takového se nestalo, a že právě tento krok byl jednou z příčin vzniku moderního ukrajinského národa, ke kterému do jisté míry vzhlíží celý západní svět.

10 26.05.2023