callahanh komentáře u knih

Psát originální komentáře ke knihám Dominka Dána moc nejde, protože už je renomovaným autorem, který má svůj styl, který moc nemění. Rozhodně to ale není špatně, protože dokáže velmi čtivě psát atraktivní témata, která jsou dost ožehavá a leckdy vycházejí ze skutečnosti. V Klubku zmijí tomu není jinak a znalejší čtenář pozná odkazy na případ Jána Kuciaka, který dost pravděpodobně probíhal tak, jak je tu napsáno, což je smutné a rozhodně si nejde dělat iluze, že v Česku by to tak daleko nedošlo. Dialogy jsou opět svižné, špičkování všech členů týmu baví a ocenit se musí i humorné scény (oslovení jednoho z policistů v bufetu při svačině), které těžký námět příjemně odlehčují. Ti, kteří už sérii znají, asi budou i lehce dojati (nechci spoilerovat), ale to k podobně dlouhým ságám patří. Asi je trochu pravda, že z Krauze tu je malinko "nadčlověk", bez kterého se kolegové neobejdou a nehnuli by bez něj případem, není to ale nic hrozného, co by sráželo dojem nějak výrazně, na druhou stranu v kontextu celé řady nejde o nijak výjimečnou a extrémně zapamatovatelnou knihu, k níž by se čtenář vracel. 70 %

8 31.01.2023

Je dobře, že biografie Stevena Spielberga vyšla a chopila se jí Molly Haskell, která není úplně jeho fanynkou a nebojí se napsat i kritičtější názor. Pojala ji velmi čtivě, kariéru zasazuje do kontextu a stručně a jasně předkládá, jaký vliv na režisérovy filmy měl jeho život, o čemž ale spoustu fanoušků ví. Tou nejzásadnější výtkou pak zůstává, že kniha měla být rozhodně obsáhlejší, protože tak legendární tvůrce, který za celou kariéru nenatočil vysloveně špatný film, si ji určitě zaslouží a některé jeho filmy by mohly být rozebírány o dost hlouběji a ne tak povrchně. Sice se to děje až v závěrečných kapitolách, které jsou spíš encyklopedické než cokoliv jiného, přesto je to škoda. I závěr by asi potřeboval být jasnější a chybí mu nějaké shrnutí nebo doslov. Pro vlažného filmového fanouška, který chce mít přehled v základních osobách a filmech je Steven Spielberg Život ve filmech naprosto ideální, ale ty, kteří se o film zajímají hlouběji, úplně neuspokojí. 70 %

1 11.01.2023

Nejzvláštnější kniha, kterou jsem v posledních letech četl a svým způsobem oceňuji, že ještě někdo v dnešní době píše knihy, které absolutně nemají šanci stát se bestsellerem a plně je ocení jen promile čtenářů. Laurent Binet sice neodolá a dost často literárně onanuje nad svými znalostmi a někdy je toho filozofování přespříliš, tím pádem se kniha nečte úplně snadno, některé pasáže jsou na druhou stranu neodolatelně vtipné (intelektuální jazykové souboje, v nichž lze přijít o prsty) a působí až jako parodie na různé špionážní a konspirační romány. Pochopitelně, že plno odkazů pochopí jen ti, kteří hodně detailně znají sémiotiku, jazykovědu a filozofy, kteří se jí zabývali a moc na tom nezmění ani na konci uvedený rejstřík nejslavnějších osobností a událostí. Na zábavnosti přidává i to, že postava vyšetřujícího studenta si uvědomuje, že je jen literární postavou a není životná, což ale není úplně vytěženo a mohlo to být využito ještě mnohem vtipněji. Popisy některých sexuálních výjevů také stojí za to, ačkoli někdy už jsou samoúčelné a až dehonestující, epizodní účast Umberta Eca je víc než co jiného poctou tomuto géniovi. Obrovskou pochvalu pak zaslouží Michala Marková, protože přeložit toto dílo nebylo jednoduché a ona to zvládla s naprostou bravurou. Sedmá funkce jazyka je unikátní intelektuální thriller, který ocení jen minimální množství čtenářů a někdy není jednoduché ho dočíst, odměnou je ale několik opravdu chytře řešených a vtipných momentů. 70%

1 04.01.2023

Chce-li někdo zkusit pochopit ruskou (sovětskou) duši, není lepší knihy než této. Jak už je u autorky tradicí, opět jde o zaznamenání rozhovorů s různými lidmi, které jsou fascinující a děsivé zároveň. Podávají smutný obraz toho, proč bude Rusko stále stejné - tamní obyvatelé nejsou schopni nakládat se svobodu, adorují masové vrahy (a to i přesto, že jim vyvraždili rodiny) a nedokáží se přizpůsobit informační době. Je tu patrné, že v Rusku (SSSR) by nemusel být hladomor, jenže představitelé státu dají raději peníze do neustálého vyzbrojování než zlepšit úroveň svých vlastních obyvatel. Podobně zvrácené myšlení není možné pochopit a čtenáři nezbývá než jen fascinovaně číst a číst a poznávat, že této zemi není pomoci. Snad nikde neplatí to, že kdo je schopen žít v demokracii, uteče za hranice a buduje si život jinde než ve své vlasti. Nejsmutnější na knize je to, že čtenáři nemůže být líto a nemůže cítit jakýkoli soucit s lidmi, kterým Stalin brutálně zlikvidoval rodinu, společenské postavení i životní podmínky a oni jsou schopni ho neustále vzývat a uctívat. Tak trochu pod čarou se dá říct, že podobné myšlení ("dřív člověk otevřel noviny, kde byla jedna pravda a přesně věděl, co se děje", všechno bylo jednodušší, protože jsme si mohli koupit jen jeden druh salámu a to ještě jen někdy) má i tuzemská pátá kolona "kriplů" (omlouvám se za výraz, ale jiný to nevystihne), která chodí demonstrovat za Rusko a podporuje psychopata Putina ve válce. Hodně smutné čtení, ale dost silný zážitek, kterému k plnému počtu chybí snad jen bližší časová ukotvenost.... 90 %

13 04.01.2023

Kniha, která trochu mate názvem. Čtenář by z titulu očekával, že autoři se budou podrobněji zaobírat posledními chvílemi Johna Lennona, ale tak to úplně není. Kniha totiž popisuje i částečnou historii Beatles jako takových a vzájemných vztahů Lennona s McCartneym, nikdy ale nejde úplně do hloubky a spíše jen povrchně vybírá ty nejzásadnější události. Možná i proto je sice čtivá, ale ne tak úplně zajímavá, protože čtenář, který historii Beatles moc nezná, se tolik neorientuje a úplně nepochopí jejich význam v historii hudby. Z průměru ale knihu vytrhává závěrečná třetina, kdy se propletou osudy Johna Lennona a Marka Chapmana. Právě v těchto momentech je znát, že jedním z autorů je James Patterson, protože vše popisuje skoro jako detektivku, najednou je děj strhující a potřebně čtivý a pro čtenáře, který tolik nezná souvislosti, konečně komplexně zobrazí Chapmana nikoli jako bláznivého fanouška, ale jako nemocného člověka a náboženského fanatika, jehož jeden nešťastný a trochu nabubřelý výrok pobouřil natolik, že se rozhodl pro nepochopitelný čin. Kdyby Poslední dny Johna Lennona byly celé jako poslední třetina knihy, hodnocení by se pohybovalo hodně vysoko, vzhledem k trochu rozpačitému celku tak nakonec musím dát 70 % s odřenýma ušima.

1 20.12.2022

Na seznámení s H. P. Lovecraftem asi ideální sbírka povídek, protože žádná není nikterak dlouhá, všechny jsou čtivé, a i když je na nich znát, že autor teprve začínal a "vypisoval" se, mají rozhodně něco do sebe. U všech stojí za zmínku hodně specifická fantaskní a potemnělá atmosféra, v níž je možné úplně všechno a nebezpečí číhá na každém kroku. Zajímavé jsou i tempo a gradace jednotlivých povídek, které jsou velmi dobré a leckdy přináší nečekanou pointu. Ano, některé povídky zkrátka nefungují tak, jak by asi měly a jsou o ničem a některé nejsou úplně dobře napsané, protože mnohdy nemají co nabídnout, takových je ale naštěstí výrazná menšina. Některé motivy se opakují a humor autorovi opravdu nejde, o ten se ale chválabohu moc nepokouší, protože to asi sám cítil. Je pravda, že tu není nějaká stěžejní povídka, která by vyčnívala nad ostatními a byla výrazně jiná, naopak většina jich je variací na totéž téma, což se může někdy zdát stereotypní, ale vzhledem ke krátkosti jednotlivých povídek tomu tak není. Hrobka tak je důstojným a zcela vhodným seznámením se s tvorbou takřka kultovního autora, který ovlivnil další generaci autorů, ale sám je tak trochu nedoceněný. 70 %

6 12.12.2022

Tarantinova knižní verze jeho zatím posledního filmu je moc příjemná a je dobře, že není jen otrockým přepisem filmu, ale je v několika věcech diametrálně odlišná. Tarantino tu může víc popustit uzdu své cinefilské fantazii a může si dovolit na několika stranách popisovat naprosto zbytečné, ale roztomilé shrnutí televizní seriálové tvorby padesátých let a vzpomínat na hvězdy té doby. Stejně tak si může dovolit napsat jeden dlouhý dialog jednoho z hlavních hrdinů s malou holčičkou při natáčení westernu, který je zábavný a zcela přesně vystihuje autorovu lásku k pokleslým žánrům a zacyklenost některých hvězd, které neznají Shakespeara. Ocenit se musí, že děj je malinko jiný než ve filmové podobě, což je znát zejména v závěru, který je naštěstí rozdílný, protože ten filmový by na papíře rozhodně nevyzněl a nebyl tak brutálně vtipný jako ve filmu, navíc je trochu realističtější a otevřenější. Opačným příkladem budiž rvačka Cliffa s Brucem Lee, která je ve filmu strhující a zábavná, kdežto v knize postrádá určitý šmrnc a humornost. To, že si čtenář u postav vybaví tváře herců, absolutně nevadí a zážitek to určitě nekazí. Once Upon a Time in Hollywood je jednou z mála knih, které vznikly až po uvedení filmu, které si svou existenci obhájí a obsahují opravdu něco navíc a nejsou jen převedením scénáře na papír, navíc je vidět, že autor je stejný jako u filmu, protože přesně ví, co a kam chce zařadit a co a kde změní, aniž by to zásadně měnilo význam a kazilo zážitek. 80 %

6 12.12.2022

V současné české literatuře mám dost velké mezery a asi nemůžu úplně objektivně hodnotit jako celek, ale zdá se mi, že Mornštajnová patří k těm prodávaným autorům, kteří nejdou čtenáři úplně na ruku, nutí ho trochu přemýšlet, především ale nabízí něco víc než jen povrchní a odlehčené vztahové čtení. Slepá mapa v tomhle není jiná a jak už je u autorky zvykem, opět se zabývá rozsáhlou rodinnou historií, do níž osudově zasáhly velké dějiny. Hrdinkami jsou znovu obyčejné ženy, které jsou někdy silné, jindy ovšem slabé, a i když se snaží sebevíc, nedokáží k sobě najít cestu. Mornštajnová dokáže zachytit velmi specifickou posmutnělou a melancholickou atmosféru, která prostupuje celou knihou, a z níž je jasně patrné, že osudy všech postav nebudou úplně veselé. Na rozdíl od ostatních autorčiných děl tentokráte ale žádnou z nich neprovází způsobená tragédie, ale spíše shody různých okolností, které ovlivnily životy všech. Celá kniha je psaná čtivě, tentokráte i chronologicky, jen bych trošku vyčetl vypravěče v první části, který asi má být vševědoucí, ale chvílemi se objevují náznaky, že i tu vypráví Anežka, která toho ale v tom případě ví opravdu až moc. Druhá část, která je z tohoto pohledu přiznaná, je na tom o něco lépe, pozitivem budiž i určitá naděje, která zůstane v závěru knihy. Těžko pak říct, zda je možné autorce vyčítat název, když jsem jeho smysl asi nepochopil. Slepá mapa je každopádně další výborná kniha od Aleny Mornštajnové, které není moc co vytknout, funguje přesně, jak má a doplácí asi jen na jméno autorky, od níž už tak nějak čtenář očekává automaticky něco trochu víc. 80 %

13 14.11.2022

Naprostá klasika, která ale patří k těm, které by opravdu neměly být v povinné četbě. Ačkoli je román psán z pohledu mladého klučiny, mladí ho úplně nedocení, protože asi nedokáží pojmout román jako celek. Není se co divit, že v době vzniku měl problémy s režimem, protože týden, který předcházel osvobození, zachytil Škvorecký naprosto realisticky jako jeden velký chaos, v němž je dovoleno takřka vše, nejsou rozdíly mezi dospělými a dospívajícími a naplno se ukazují ty pravé charaktery. Danny Smiřický je de facto průvodcem několika událostí, které mají menší, či větší význam a potkává se s lidmi, kteří se s důsledky války snaží vyrovnat po svém a pochopitelně odhalují své pravé povahy, rázem se objevuje mnoho kolaborantů, kteří se snaží obhájit své činy, zároveň se ale odhalují i ti, jejichž charakter byl pevný a nezlomný. Zbabělci jsou o atmosféře maloměsta těsně po válce, o nových nadějích, které visí ve vzduchu, o klukovských snech, které se málokdy splní a o hudbě, která nezná hranice a je tím, co může vytrhnout z marasmu všedních dní. Bolševikovi pochopitelně musel být román trnem v oku, protože postavy jsou až moc realistické a proti ustupujícím Němcům nebojují kvůli přesvědčení a lásce k vlasti, ale kvůli snaze získat přízeň nedosažitelné dívky, případně přikrýt svoje hříchy, navíc Rudá Armáda je tu zachycena také bez příkras. Je pravda, že z dnešního pohledu sexistických připomínek hlavního hrdiny je tu až moc a ženy se vskutku mění jen v objekt fyzického zájmu, to se ale v kontextu věku hlavního hrdiny dá asi pochopit, ačkoli rozumím tomu, že pro mnohé to může být trnem v oku. Zbabělci jsou nicméně výborným obrazem československého maloměsta v období končící války, ukázkou charakterů a svým způsobem nadčasovým románem o mladických touhách, láskách a krutém střetu s realitou. 80 %

7 10.11.2022

O Michaelu Kocábovi si můžeme myslet cokoliv a vesměs to bude pochopitelné, jeho podíl na událostech roku 1989 a následném odsunu sovětských vojsk mu ale nelze upřít. Jeho kniha nechce být nějakou učebnicí ani souhrnem událostí, je spíš deníkem a pohledem na zásadní etapu, která formovala naše dějiny. Už v předmluvě sám autor upozorňuje na to, že bude psát jen o tom, u čeho byl, což je jedině dobře, protože tím pádem se kniha stává místy strhující skládankou překotných událostí, v nichž není lehké se úplně orientovat. A i když si člověk myslí, že to, co se dělo v listopadu 1989, už zná, opak je pravdou, protože Kocáb nabídne tolik nových informací, až je to zarážející, navíc se ukazuje, že byl vizionář a dobře věděl, že všechno musí dokončit dřív, než se Sověti vzpamatují, naberou nové síly a opět projeví své imperiální zájmy, což se naštěstí povedlo. Kniha by měla být součástí povinné četby v rámci hodin dějepisu, protože je zpracovaná čtivě, srozumitelně a vysvětlí všechny klíčové pojmy a věci, které se tehdy děly. Vabank je vskutku zajímavá kniha, která má co nabídnout a patří k tomu nejlepšímu, co na téma listopad 1989 vzniklo. Vřele doporučuji! 90 %

3 25.10.2022

Česká knižnice vydala někdy před dvěma lety souborné vydání všech "broučkiád" a vydání je to naprosto výborné. Je až fascinující, jak zásadní rozdíly byly mezi časopiseckým vydáním Výletu do Měsíce a knižní podobou - z dnešního pohledu je čtivější a o něco zajímavější knižní podoba, která je propracovanější, malinko svižnější a je vidět, že některé nápady v ní Čech rozvedl a jiné naopak úplně vynechal. Epochální výlet do patnáctého století je čtenářsky nejstravitelnější, protože je psán současnějším jazykem, je ironičtější, celkově zábavnější, vzhledem k zasazení do minulosti realističtější, navíc jeho humor vychází z rozdílů mezi životem v jednotlivých stoletích, což je vždy nosné a atraktivní. Výstava už je taková labutí píseň, v níž se oslavuje pokrok, není tak satirická, naopak je taková trochu posmutnělá a nejlepší je v několika chvílích, kdy si lehce střílí z českého (tedy spíše moravského) folklóru a nechává Matěje Broučka zoufale pobíhat po jednotlivých oddílech a hledat jeho lásku. Celkově vzato je škoda, že pan Brouček se v dějinách české literatury trochu opomíjí a je zastíněn především Švejkem, protože i on si zaslouží značnou pozornost, neboť Svatopluk Čech v něm vytvořil silně nadčasovou postavičku, která zesměšňuje zahleděnost do sebe sama, trochu i "pražský" náhled na zbytek tehdy ještě českých zemí, povrchnost a typické čecháčkovství, kdy se většinou čeká, jak se situace vyvine a pak se teprve přidává na vítěznou stranu. Nebýt opravdu archaického jazyka, byly by broučkiády vesměs moderním dílem, které se pokoušelo o něco jako vůbec první "sci-fi", které ale samozřejmě s pozdější podobou žánru nemá společného skoro nic, to ale vůbec nevadí, protože v některých myšlenkách je hodně současné, ve své ironii poměrně laskavé a při troše tolerance pořád čtivé. 80 %

3 23.10.2022

Seriál jsem neviděl, takže jsem jím zcela nezatížen a hodnotím jen a pouze na základě dojmů z knihy. Atwood v ní naprosto brilantně vykreslila ponurou a depresivní atmosféru společnosti budoucnosti, která funguje báječně a prozařuje z ní velký smutek. Body navíc přidává i tajemství, s nímž autorka pracuje, protože nikdy úplně neprozradí, co se vlastně stalo, že se (pravděpodobně) USA ponořily do takové totality, vždy jen naznačí a pak hned uhne jinam, což je v tomto případě jen dobře, protože to ve čtenáři probouzí zvědavost. Různé flashbacky nikterak nevadí, i když je zpočátku obtížnější se v nich orientovat, to se ale po chvíli srovná. Jen je škoda, že není víc vysvětleno fungování samotného Gileádu a toho, jak to chodí s čerstvě narozenými dětmi, protože o tom se v knize vůbec nemluví a úplně se tu pomíjí nějaké potenciální setkání potomků se skutečnými matkami. Možná i díky tomu kniha někdy působí naivně (i když většinu času není problém uvěřit, že podobná situace by velmi snadno mohla nastat kdekoli na světě), na druhou stranu je ale nutno brát v potaz, že je konstruována vesměs jako zápisky jedné ženy, která je součástí společnosti a podává svůj subjektivní pohled, na což dost často poukazuje. Těžko říct, zda to, že všechny hrdinky (včetně hlavní) jsou zaměnitelné a ničím moc výrazné, je záměr, opět to ale zase tolik nevadí. Závěr v podobě přednášky z ještě vzdálenější budoucnosti je otevřený a jen povzbuzuje zvědavost ohledně toho, co se dělo dál. Příběh služebnice není paradoxně navzdory názvu o příběhu, který není nijak košatý a složitý, ale o atmosféře, smutku a vzpomínkách na časy, které zmizely kdesi v nenávratnu, aniž by to hrdinky knihy zaznamenaly, zároveň se dá považovat i za varování před tím, co by se mohlo jednoduše stát. 75 %

11 18.09.2022

Třetí díl monumentální biografie má zásadní problém ve značné čtenářské náročnosti, protože odborných termínů je v něm přece jen až moc a kvůli tomu se celý hůř a pomaleji čte. Jinak ale práce Stacha s informacemi a dostupnými prameny je ukázková a svým způsobem fascinující. Celou biografii pojal spíš jako román, v němž vše uvádí do dobových souvislostí a z Kafky se leckdy stává vedlejší postava, k níž se ale vše postupně stáčí zpátky. I díky tomu tak staví Franze Kafku do jiného světla a nabízí inovativní interpretace jeho děl, které nejsou obecně úplně přijímané nebo uváděné. Paradoxně sám Kafka by z knihy moc nadšený nebyl, protože jakékoli interpretace a publicitu odmítal, jeho osobnost ale byla extrémně složitá, což je znát z každé stránky tohoto opusu. Opravdu to jediné, co může potenciální zájemce odradit, je krom značné délky právě přehnaná odbornost, která je v závěrečné části hodně znát a vyžaduje pozorného a trpělivého čtenáře, který zná základní odbornou terminologii. Nejspíš i proto je všechny díly nemožné přečíst v kuse, ono to ale nevadí, protože až tolik k sobě neodkazují a dají se číst postupně, ale nikoli za sebou. 70 %

2 14.09.2022

Alena Mornštajnová je snad jediná současná česká autorka, u které naprosto chápu hype, který se kolem ní vytvořil a to, že jsou její díla bestsellery, ji opravdu přeju. I v Tichých rocích je vidět, čím si dokáže čtenáře získat - silný příběh vyprávěný z několika úhlů pohledu, propracovaná motivace a psychologie postav a velmi specifická posmutnělá atmosféra, v níž se vždy stane nějaká drobnost, která radikálně změní životy všech účastníků. Je možná trošku problém, že tu není ani jedna postava, která by byla vysloveně sympatická, jejich osudy jsou ale natolik silné a zajímavé, že to vlastně nevadí a čtenář si k některým z nich cestu najde. Mornštajnová zcela záměrně udělala jednou z hlavních postav přesvědčeného komunistu, který posléze poznává, jak hloupý je režim, kterému i nadále věří a i on musí překročit pravidla, která vyžaduje, aby zachránil své blízké. Autorka navíc píše čtivě, úsporně, dokáže sdělit vše podstatné a ocenit se musí i skvělá metoda, kdy poslední věta předchozí kapitoly je zároveň první větou té další. Otevřený konec, který zde mnozí kritizují, mi naopak moc nevadil a i díky němu jde o asi jedinou knihu za hodně dlouhou dobu, u které bych si rád přečetl pokračování, protože skrývá ohromný potenciál a celkově posmutnělé knize dává trochu té naděje, která se hodí v každé situaci. Hvězdičku a procenta ubírám jen kvůli tomu, že emoce nejsou tak silné a Hana je přece jen o pár stupínků dál. 80 %

23 03.09.2022

Michal Prokop patří k velmi úzké skupince umělců v naší zemi, kteří něco dokázali a stojí za to si jich vážit. Knižní rozhovor od Michala Bystrova to jen potvrzuje, protože Prokop se nebojí žádného tématu, nevyhýbá se i vyloženě nepříjemným kapitolám své kariéry, k nimž se staví čelem a vzhledem k tomu, že nakoukl i do politiky, dokáže precizně objasnit, jak to v ní (ne)funguje. Nejvíce se ale čtenář dozví o vývoji československého rocku, který byl tvořen poctivě a talentovanými lidmi, navíc vzhledem k malému trhu a prostoru se vesměs jen několik hudebníků točilo v různých kapelách, které ale měly vysokou úroveň. Je sice pravda, že někdy se rozhovor mění v dialog, ale to mi osobně nevadí, protože polemika nikdy neuškodí, navíc není konfrontační a oživí trochu stereotypní styl otázek a odpovědí. Asi tu mohlo být vícero zmínek o těch nejzásadnějších albech a písních, na druhou stranu by se pak asi nedostalo na to ostatní, případně by to celé muselo být ještě o něco delší, což je pak otázka, zda je to ještě únosné, ačkoli zrovna Michal Prokop patří k těm, u nichž by to nevadilo. Velmi záslužný počin o trochu nenápadné, ale hodně významné osobnosti československých kulturních dějin. 85 %

6 11.08.2022

Dost zvláštní kniha, v níž Thomas Harris úplně nedokázal využít potenciál toho, že se tu střetávají dva zvrhlí psychopati. Celý příběh je zvláštně roztahaný, zdlouhavý a mnohdy moc nikam nevede. Hannibal Lecter je jako vedlejší postava vynikající, když je ale v centru dění, nějak to není ono, protože část jeho charismatu a děsivosti se ztrácí a nastupuje jen určitá zvrhlost, která už není úplně příjemná a jedinou výhodou je, že o život tu přichází prakticky jen lidé, kteří si to "zaslouží" a jsou jen o něco méně zvrhlí než Lecter. Ano, kniha má svoje momenty - atmosféra Florencie je parádní, některé vraždy potřebně děsivé, snad ve všech komentářích zmiňovaná hostina je taky výborná - přesto to jako celek moc nefunguje. Závěr je hodně zvláštní a úplně mi nesedl, protože k postavě Starlingové se moc nehodí a to tam je její kouzlo a síla z Mlčení jehňátek. K výsledku asi úplně nepřispívá ani trochu toporný překlad, který místy působí strojově a o něco méně srozumitelně. Hannibal tak není úplně špatná kniha, jen je potřeba se smířit s tím, že zejména postava Clarice projde brutální proměnou, která ne každému sedne, od čehož se pak odvíjí i hodnocení. 60 %

3 11.08.2022

Vesměs typický Kundera, jen o dost starší. Slavnost bezvýznamnosti působí jako bilancování muže ze staré školy, který se nechce přizpůsobit nové době a ženy jsou pro něho víceméně sexuální objekty, na druhou stranu si uvědomuje, že nastupující generace už nemá to povědomí o historickém vývoji a lidé jako Stalin jsou pro ni jen směšnými pány, které nikdy nikdo nemohl brát vážně. Místo toho řeší spousty bezvýznamných věcí, které se pro ni ale v tu chvíli jeví jako pupek světa (a to i ono zamyšlení nad důležitostí ženského pupku pro vývoj lidstva). Kundera tu řeší i určitou znuděnost světem symbolizovanou zneuznaným hercem, který si na párty, na níž je pozván jakožto pikolík, dělá legraci z přítomných tím, že mluví neznámým jazykem a prohlašuje se za Pákistánce, aby posléze zjistil, že to vlastně nikoho nezajímá. Uchopit první Kunderovu francouzskou novelu, která mohla být přeložena do češtiny (a to naprosto bravurně Annou Kareninovou, jejíž doslov je nutné si přečíst, aby čtenář pochopil, co za práci to muselo dát, aby vše vypadalo, jako by Kundera psal novelu česky), je dost těžké, protože je v ní několik témat, z nichž většina je skrytá pod povrchem a někteří je v ní nikdy nenajdou. I vzhledem k autorovu typickému absurdnímu humoru a lehkému vysmívání se postavám jde o zábavné čtení, které je bezvýznamné jen zdánlivě. 70 %

8 17.07.2022

Nemá smysl se dlouze rozepisovat, protože další Dánovka v řadě je vesměs stejná jako ty ostatní, což ale nutně neznamená, že je to špatně, jen v ní zkrátka není nic nového. Detektivové z oddělení vražd se opět vzájemně špičkují, snaží se mnohdy skloubit život soukromý s tím pracovním a přece jen užít nějaké to volno. Ani to jim ale tentokráte není dopřáno, protože tu mají zpočátku zvláštní případ mrtvého profesora, který se postupem času rozrůstá do zajímavých rozměrů a potvrzuje jedno staré známé vysokoškolské klišé. Mnohem atraktivněji se jeví případ z minulosti, kolem kterého se vznáší opar tajemna a podivných praktik manželky bývalého vysokého funkcionáře, který ale zůstává nevyřešen a je téměř jisté, že se s ním čtenář setká v následujících dílech, což je to největší lákadlo. Jinak pro Břemeno minulosti platí vše, co pro ostatní knihy Dominika Dána - je čtivé, svižné, má sympatické hrdiny, především je z něj ale znát realističnost, protože asi nějak takto vypadá policejní práce a mnohdy pomáhá náhoda, nebo nějaká bezvýznamná drobnost. Břemeno minulosti asi není román, k němuž by se čtenáři vraceli nějak často, v celé sérii ale určitě místo má, takže přečíst ho je pro fanoušky povinnost, jen asi není úplně dobré s ním v rámci všech autorových knih začínat. 70 %

6 17.07.2022

V množství literatury, která o mafiánovi, který se stal premiérem, vychází, je těžké cokoli nového objevit, přesto neuškodí mít pohromadě dvacet komentářů od těch, kteří mu sloužit nechtějí a šíře se zabývají jeho vlivem na mediální prostor. Ten, kdo je s nimi názorově na jedné vlně, bude s většinou souhlasit (snad jen s trošku problematičtějším příspěvkem Martina Gromana, který věc možná zlehčuje a jako by nevidí důsledky) a dá si dohromady poměrně komplexní obraz destrukce kdysi důležitých a tradičních médií, která už se nejspíš dohromady nikdy nedají. Kniha má tak stejný problém jako jí podobné - ti, ke kterým by měla mluvit, ji ani neotevřou, protože "je to všechno kampaň" a ti ostatní si jen upevní svůj názor. Přesto je důležité, aby podobné sborníky vznikaly. 80 %

2 14.07.2022

Klobouk dolů před Jozefem Karikou, protože vydat v době, kdy frčí oddechové romány a detektivky, takhle komplexní ságu o skoro sedmi stovek stránkách, je opravdu odvaha. Autor ale dobře věděl, co dělá, protože je znát, že děj měl promyšlený takřka dokonale a obě linie fungují výborně společně i paralelně a musí se uznat, že přirovnat fungování mafie v USA k organizaci nacistického Německa je originální a neotřelé, ale vesměs to dává smysl. Body přidává i realismus a naturalismus mnoha momentů, kdy zejména výjevy z koncentračního tábora jsou na hraně čtenářské snesitelnosti a ti se slabší povahou budou mít velké problémy je přečíst, nicméně k tématu to patří a nepůsobí to prvoplánově. Za zmínku stojí i to, jak se Karikovi podařilo zachytit atmosféru paranoie uvnitř nacistického systému a zrůdnost celé mašinérie. Někdy tedy je román asi zbytečně doslovný a mohl být o několik desítek stránek kratší, protože místy upadne do určitého stereotypu, to ale vůbec nic nemění na tom, že Na smrt je vůbec jedna z nejlepších česko-slovenských knih posledních let, u které i ten trochu náročnější čtenář chápe vysoká hodnocení, a po jejímž přečtení si nebude připadat, že ztratil čas. 90 %

13 14.07.2022