callahanh komentáře u knih

Projekt Bez frází má velký smysl a sluší se ocenit všechny, kteří za ním stojí. Když si totiž kdokoliv přečte jakýkoliv příběh, nelze pochybovat o tom, že změní pohled na vrcholový sport. Stěžejním příběhem prvního dílu je příběh Barbory Strýcové, která jen potvrdí, že tenis je nejindividuálnější sport vůbec a na psychiku je extrémně náročný a nikdo si nedokáže představit, kolik úsilí stojí za jedním jediným zápasem na tom nejméně významném turnaji. Mezi velmi silnými příběhy vyniká i ten Milana Antoše, který zvládl situaci, z níž by se většina lidí asi složila a rozhodně i osud Jana Povýšila, který ukáže, že v běžném životě řešíme opravdu nesmysly a stačí vteřina, aby bylo všechno jinak. I ty ostatní jsou ale poutavé a mnohdy inspirativní a ukazují, že za každým sportovcem (ať už amatérským, nebo profesionálem) je nějaká stopa, která ovlivňuje jeho výkon. Veřejnost o tom ale pochopitelně neví a mnohdy si vlastní neúspěchy promítá právě do sportovců, což je silně nefér, smutné a mnozí z nich to nedokážou snést, což je zase úplně normální. Krom příběhů je kniha výrazná nádhernými fotkami, které mají specifické kouzlo a dokáží zachytit něco, co se velmi těžko jakkoli posunuje. Je moc dobře, že něco takového jako Bez frází existuje, protože to opravdu otevírá pověstnou třináctou komnatu a diametrálně mění pohled na vrcholový sport. 80 %

3 01.09.2023

Román, který drtivá většina lidí zná z filmových zpracování, četl ho ale málokdo. A je to škoda, protože vzhledem k obřímu rozsahu jde Dumas hodně do hloubky a celý příběh vypráví pomalu a z dnešního pohledu zdlouhavě, což je asi jeho největší bolístka. Rozhodně by se vše vešlo do pěti dílů, což je i znát, protože zatímco první a druhý díl jsou čtivé a poměrně strhující, třetí a čtvrtý jsou rozpačité, protože mnohdy stojí na místě, zase tolik se v nich neděje a určitě by se daly pokrátit. Pátý a šestý díl se pak zase vrací ke čtivosti a oba jsou sevřené a nemají takový rozmach. Druhou menší bolístkou je množství postav, které je extrémní, navíc každá z nich si v průběhu příběhu změní jméno a orientace je poměrně těžká a než se čtenář zorientuje, přece jen to trvá. Jinak ale není co vytýkat, protože jednoduchý a z moderního pohledu trochu naivní příběh o pomstě funguje výborně, je skvěle promyšlený a mnohdy strhující. K tomu všemu pak obsahuje i spoustu nadčasových motivů morálních dilemat o tom, zda děti nesou vinu za hříchy svých rodičů a určitě potěší i netuctovým a docela nečekaným závěrem (jak už tu ale někdo psal, v rozmáchlosti celého díla si mnoha motivů a myšlenek spoustu čtenářů moc nevšimne) a naopak překvapí tím, jak rychle je odbyta část, kdy se Dantes dostane do vězení a následně uprchne, protože ta zabírá slabou třetinu celé knihy. Hrabě Monte Cristo určitě stojí za přečtení i v jedenadvacátém století, protože stále má co nabídnout a nad některými stěžejními motivy se dá přemýšlet, jen je třeba mít na paměti, že vyžaduje zkušeného a tolerantního čtenáře, kterému nevadí poměrně dost ryze popisových a bezdějových míst. PS: Vizuálně moc hezká verze s ilustracemi Adolfa Borna je takřka bezchybná, jen se v ní sem tam objeví nějaká chyba a decentní černobílé ilustrace jsou někdy nesmyslně vloženy do pasáží, v nichž se postavy, které na nich jsou, neobjevují. 80 %

8 25.08.2023

Hodně zajímavý a na česko-slovenské poměry i originální koncept jakési dvojknihy, která sestává z povídek, které spolu nemají společného vůbec nic a zároveň víc, než se může zdát, je nápaditý a všem hororovým fandům určitě stojí za přečtení. Ačkoli se tu Karika nevyhýbá svým v posledních knihách oblíbeným filozofickým úvahám, které malinko zdržují a zpomalují děj, navíc jsou většinou zdlouhavé a zbytečné, dokáže strhnout opravdu hutnou atmosférou, sugestivními popisy lidského zoufalství a motivem děsu, který se skrývá kdesi ve slovenských horách a na "vyvolené" působí vskutku negativně. Nejoriginálnější a nejnápaditější je rozhodně povídka Teufelsloch, kde autor kombinuje klasické vyprávění s emailovou korespondencí a vlastními komentáři, do nichž se promítá stísněná covidová nálada a z autorových zápisků to vskutku vypadá, jako by nastal konec světa. Vyznění pomáhá i časová nechronologičnost. Úroveň jednotlivých povídek je naštěstí relativně vyrovnaná a není tu žádná, která by byla vyloženě nepovedená, zároveň ale žádná úplně nevyčnívá, celé je to navíc čtivé a až na absolutní výjimky vše plyne svižně. Hlad / Žízeň potěší milovníky literárního hororu a po trochu slabším Karikově období ukazuje, že tento autor nám pořád má co dát a nepotřebuje k tomu mnoho. 75 %

5 04.08.2023

Jedna z nejznámějších detektivek Agathy Christie rozhodně stojí za přečtení i při známém rozuzlení. Na knihách Christie je fascinující, že ať se odehrávají kdekoliv, ona nemá potřebu věnovat se popisům krajin a vytváření nějaké atmosféry, ale soustředí se jen a pouze na dialogy a vztahy mezi jednotlivými postavami. Ano, je samozřejmě velmi nepravděpodobné, že by se něco podobného v normálním životě asi stalo, Christie to ale umí prodat jakožto něco naprosto přirozeného, a když čtenář přistoupí na její hru, nebude zklamaný. Jako už je tu několikrát psát, jediným velkým problémem knihy je velké množství postav a jmen, v nichž se těžko orientuje, a i ti, kteří děj znají, budou mít značné problémy. Pochopitelně je třeba také počítat s tím, že Poirot je opravdu geniální a případ vyřeší na základě indicií, kterým čtenář nevěnuje pozornost, neboť jde mnohdy o jednu jedinou větu. Jinak ale opravdu není co vytknout, protože zápletka je promyšlená do nejmenšího detailu a jen dokazuje, že láska (a nenávist) je vždy tou nejsilnější motivací pachatelů. Christie psala přesně tak, jak chtěla, což znamená, že v tomto románu není zbytečné slovo a všechny dialogy a monology v drtivé většině mají svůj význam a mají čtenáře navést na vypátrání pachatelů. K pozitivům patří i krátké kapitoly, nijak extrémní rozsah knihy, čtivost a pochopitelně i atraktivní zápletka, která je sice jednoduchá, pořád ale náramně funkční. 75 %

6 22.06.2023

True crime bude vždycky atraktivní žánr, protože ať chceme, nebo ne, zvrácené mysli vrahů budou čtenáře (diváky) zajímat neustále, neboť to je přece jen něco, co se běžnému životu zcela vymyká. Michelle McNamara se do vypátrání jednoho takového vraha, který paradoxně málokoho zajímal, i když toho měl na svědomí mnohem víc než leckteré "hvězdy", vzhledem k jeho místům působení a přerušované činnosti bylo ale těžké ho jakkoli výrazně medializovat a propojovat s různými činy, pustila. A asi jí to trochu přerostlo přes hlavu, protože jmen, pojmů a míst je v její knize až moc a vzhledem k tomu, že se v ní věnuje více vrahům, je prakticky nemožné se v ní stoprocentně orientovat. Ze zážitku a děsivosti to tedy tolik neubírá, přesto to působí maličko odtažitě. To nicméně kompenzuje autorčina buldočí práce, protože šla vskutku do detailu a prakticky z minima dokázala odvést mnohem lepší práci než policie. Kniha se bohužel zcela rozpadne po autorčině předčasné smrti, na níž mělo podíl i její neustávající pátrání, protože ani její manžel a ani její rešeršér ji nedokázali ukončit úplně uspokojivě a místo nějaké kontinuity předkládají různé útržky z poznámek a rozhovorů, které jsou sice naprosto v pořádku, zároveň by ale potřebovaly trochu upravit a prokrátit. Malinko zarážející pak je, že ačkoli se kniha soustředí na Zabijáka z Golden State a jeho dopadení by mělo být jejím vrcholem, opak je pravdou, protože se čtenář dozví pouze jméno - nic o motivaci, nic o tom, jak se na něj přišlo, nic o jeho osobě, což je vskutku dost škoda a nedává to moc smysl. Zmizím ve tmě je přes všechny výtky zajímavá kniha plná "šťavnatých" detailů, která ukazuje asi toho nejméně známého a proslaveného zabijáka historie a zároveň fascinující práci jedné nenápadné ženy, která se nepochybně podílela na jeho dopadení, bohužel za to ale zaplatila svým životem, jen je škoda, že je až moc rozvláčná a těká mezi mnoha tématy a činy, které s původním vrahem moc nesouvisí. 70 %

4 18.06.2023

O existenci Jiřího Arvéda Smíchovského se ví stále málo (a přiznávám, že já o něm donedávna také neslyšel), což je škoda, protože rozhodně patří k nejzajímavějším postavám našich moderních dějin. Jan Poláček odvedl dobrou práci na rešerších a ve své knize ho čtenářům přehledně a jasně představuje. Nikdy ale nejde úplně do hloubky, protože se zabývá jen těmi nejklíčovějšími událostmi jeho života, které naštěstí ukážou jeho osobu v celé kontroverznosti, přesto se čtenář nemůže ubránit dojmu, že tu něco chybí. Pocit autentičnosti a dobového zasazení umocňují články z tehdejších novin a jiné dobové dokumenty, které jsou dobře vybrané a v pár heslech čtenáře seznámí s tím nejdůležitějším. Je velká škoda, že se autor nevěnuje víc okultistické rovině, protože ta je tím nejatraktivnějším na Arvédově životě a po přečtení čtenář vůbec neví, zda s ní něčeho dosáhl, případně jaký to na jeho myšlení mělo efekt. Jiří Arvéd Smíchovský je nepochybně zajímavá osobnost a ve své povaze spojuje to, co je typicky české (přizpůsobivost každému režimu, fascinace silnějšími i vydírání a donášení) a číst o něm je vskutku fascinující. Malostranský ďábel ale slouží spíše jako seznámení se s ním a jakýsi základní vhled do jeho života. 70 %

4 15.06.2023

Naprostá klasika, která je extrémně nadčasová a pořád má co nabídnout. Je ale pochopitelně nutné vědět, že zrovna Dostojevskij byl ve své době placen od slova, takže jeho romány jsou obsáhlé s mnoha (leckdy nepodstatnými a zbytečnými) odbočkami a vedle jednoduché zápletky se odvíjejí další dva až tři minipříběhy dalších postav. Ale možná právě to z nich dělá fascinující dílo, které sice není pro každého, ale ten, kdo má na podobné "bichle" fetiš, bude nadšený. Zločin a trest není detektivka, je to psychologický román o tom, že v hlavě a plánech vypadá všechno jednoduše, jakmile ale přijde skutečnost, všechno je jiné a některé důsledky sebelépe připravený jedinec nedomyslí. Dostojevskij tu ukazuje, že každý normální člověk má po tak hrůzném činu, jakým vražda bezpochyby je, silné výčitky, s nimiž prakticky nejde žít a jediným řešením je přijmout trest. Navíc tu vytvořil postavu zdánlivě hloupého policisty, který svým chováním pachatele rozhodí a ten se nakonec sám usvědčí (viditelně jím byl inspirován populární Columbo). Pozoruhodné jsou i detailní popisy Ruska své doby a myšlení ruského člověka, na kterém se bohužel mnoho nezměnilo, i další podzápletky s více, či méně tragickými osudy lidí, kteří chtěli žít jinak, nedokázali ale najít způsob, jak to udělat. V neposlední řadě se musí ocenit i zvláštní romantická linie, která dominuje v závěru a potvrzuje teorii, že v určitých případech je možné jednoho člověka "donutit" k lásce jen tím, že se v jeho okolí neustále vyskytuje a zůstává v jeho mysli. Ostatně postava Soni je asi tou nejtragičtější vůbec, protože jako jediná se snažila žít poctivě a pomáhat své rodině, jen jí to okolnosti neumožnily a ona sama sebe potrestala tím, že přijala mnohem vyšší trest, než by bylo záhodno. Ano, Zločin a trest je zdlouhavé dílo plné popisů a jmen, v nichž je trochu těžší se orientovat, není to ale nic, co by zkušený čtenář nedokázal překousnout, protože odměnou mu je fascinující studie o lidské zvrhlosti, zvláštním způsobu uvažování i naprostých mukách, v něž se změní život po spáchání závažného činu. Speciální poděkování patří vydavatelství Rybka Publishers, které knihu vydalo v nádherném ilustrovaném vydání, v němž ilustrace jen dotváří temnou atmosféru díla a i díky kresbám na hřbetu knihy mu dodávají unikátní vzhled, který je ozdobou každé knihovny. 90 %

12 29.05.2023

Další knihu Dominika Dána asi nemá smysl sáhodlouze hodnotit, protože jde znovu o čtivé dílo se sympatickými postavami, jejichž pošťuchování a špičkování je vlastně tím nejlepším, protože na čtenáře přenáší přátelskou atmosféru jinak neveselého povolání. Autor tentokráte umístil příběh do magického roku 2000 a jeho prvních měsíců, které přináší dva případy, které jsou hodně smutné a ve své podstatě úplně zbytečné. Na Dánovi je zkrátka znát, že je bývalý (?) policista, protože se soustředí na onu potřebnou rutinu a ukazuje, že většina vražd není chladnokrevných, ale spíš výsledkem momentálního afektu, v tomto případě je navíc vrah i tak trochu smolař. Nic zásadního pochopitelně čekat nejde, ale oddechovou a kvalitní žánrovku ano, což pravověrným fanouškům Dána stačí. 70 %

6 21.05.2023

Ve své podstatě nehodnotitelná kniha, jejíž čtení je extrémně náročné a troufnu si napsat, že neexistuje jediný čtenář, který by byl schopen stoprocentního výkladu. Nietzsche tu řeší mnoho a mnoho témat, vychází při tom z Bible a ideální způsob, jak číst toto dílo, je přečíst si jednu část, následně komentář k ní a posléze pasáž z Bible, k níž odkazuje (a rázem čtete knihu celý rok), což je pochopitelně nemyslitelné, proto je výklad a vnímání hodně intuitivní a individuální. V něčem se logicky dá s Nietzschem souhlasit, něco je úplně mimo a je to asi v pořádku. To, že jeho kniha byla brutálně zneužita nacisty, rozhodně není jeho vina, protože při zcela primitivním vnímání je stěžejní myšlenka opravdu ta, že musí existovat někdo nad člověkem, sám Nietzsche ale mnohdy uvádí, že nikdo takový ještě nepřišel a je otázkou, zda se někdy objeví. O knize se dají psát eseje, diplomové práce, různé studie a stejně asi moc nikam nedojdeme, protože v tomto případě to není ani možné a jde to proti samotnému dílu. Takhle významnou knihu bychom pochopitelně měli alespoň jednou za život přečíst, je ale nutné počítat s tím, že třeba více než osmdesát procent nepochopíme a můžeme se jen inspirovat tím zbytkem. I proto je hvězdičkové i procentuální hodnocení jen a pouze orientační a nemá smysl se jím tolik zabývat. 70 %

6 21.05.2023

U hodnocení Listopádu dost záleží na úhlu pohledu jednotlivého čtenáře. Osobně si myslím, že Mornštajnová nechtěla psát extrémně propracovanou dystopii, ale alternativní budoucnost "jen" využila ke svému oblíbenému tématu života jedince v soukolí velkých dějin a nejlépe totality. A z tohoto pohledu jí to vyšlo, protože Listopád je znovu strhující čtení, které má velkou sílu a velmi jednoduše, nicméně funkčně ukazuje, jak může nesmyslný totalitní režim rozvrátit celé rodiny a programově ničit životy lidí, kteří provedli jen to, že smýšlejí jinak než vrchnost. Atmosféra je hodně hutná a v závěru smutná a Marie je dost tragická hrdinka, která je vláčena dobou a nemůže se nijak bránit, přičemž scénu, kdy se MINISPOILER setká se svou dcerou, považuji za to vůbec nejsilnější, co se v knize objeví KONEC MINISPOILERU. Na osudech Magdaleny je naopak vidět cílené vymývání mozků totalitním režimem, ale i to, že pokud člověk nějaký rozum má, dřív, nebo později se musí projevit a žádný strom neroste do nebe. Pokud autorce někdo vyčítá, že tu není pořádný mužský hrdina, není to úplně fér, protože by se sem moc nehodil a poměrně intenzivní pocit by zbytečně rozmělňoval. Ani to, že tu chybí nějaký výrazný záporák, není úplně spravedlivé, protože tuto funkci supluje státní zřízení a jeho mašinérie jako taková. A je asi úplně jedno, zda by něco podobného opravdu bylo v listopadu 1989 možné (dá se ale říct, že zřejmě ano, protože pokud by se tehdejší pohlaváři rozhodli demonstraci rozehnat vojenskou silou, nikdo neví, jak by se situace nadále vyvíjela, je ale pravděpodobné, že něco podobného, co Mornštajnová popisuje, byť možná v ne tak ostré formě, by se tu rozjelo), protože takřka identické scény se nepochybně dějí v jiných částech světa. Ano, chvíli trvá, než se čtenář začte, což je ale nepochybně dáno tím, že alternativní budoucnost Československa je přece jen neobvyklá a je potřeba si na podobné téma zvyknout, posléze ale autorce vskutku není skoro co vytknout. Mornštajnová může být pro někoho přeceňovaná, pravdou ale je, že oprávněně patří k nejprodávanějším českým autorům, udržuje si poměrně vysokou úroveň a nepodbízí se. 80 %

12 25.04.2023

Fanouškům Stephena KInga je nepochybně jasné, že své nejlepší romány už dávno napsal a nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Přesto je Billy Summers docela překvapení. Na půdorysu obyčejného příběhu o poslední zakázce se totiž postupem času rýsuje zápletka o lásce v pozdním věku a moci literatury, která dovoluje úplně všechno a je natolik milosrdná, že její autor může se svým oblíbeným hrdinou udělat skoro cokoliv. King na to navíc jde docela chytře, protože onen poslední kšeft uzavře velmi brzy a do popředí pak staví vztah dvou hlavních hrdinů a skrývané literární ambice ústřední postavy, které jsou mnohem zajímavější než úvodní premisa. King zkrátka jako nikdo jiný umí vytvořit hodně specifickou atmosféru, v níž i ten nejobyčejnější člověk se stává výjimečným a nelze mu nedržet palce. A i když Summersův vzpomínkový román není nijak excelentní, čtenář by ho nepochybně rád přečetl, protože ho enormně zajímá, proč se stal nájemným vrahem a nešel jinou cestou. Samotný závěr pak je krásně dojemný a jen ilustruje onu sílu literatury, v níž je možné prakticky cokoliv a nechceme-li, aby někdo zemřel, necháme ho žít. Nebýt extrémně pomalé úvodní třetiny, která je šíleně rutinní a vskutku se dost táhne, zasloužila by kniha asi plný počet, protože to, co se děje posléze, je strhující, melancholické a každému čtenáři s minimální touhou napsat knihu u toho musí zaplesat srdce. 80 %

8 23.04.2023

Nesbømu možná víc sedí rozmáchlá dramata antického, případně shakespearovského stylu než tradiční thrillery. Království je toho jasným důkazem, protože příběh v něm je hodně intenzivní a silný a ve své tragičnosti až velkolepý. Knize hodně pomáhá umístění na odlehlé maloměsto, protože atmosféra, kde se všichni znají a každý nový je pro ně vetřelec, je zachycena naprosto přesně. Nesbø přesně ví, jak strukturovat příběh tak, aby byl čtenářsky atraktivní a zároveň čtivý, což dělá a nutí číst dál, zároveň velmi postupně odkrývá tajemství, které se viditelně někde skrývá. I přes své mistrovství ale nezakryje určitou stereotypnost, protože řešení některých problémů je pořád stejné a jen těžko se věří tomu, že by hrdinům tak prošlo (nesmí chybět ani "záchrana" na poslední chvíli, což trochu evokuje Hollywood), což možná dojem trochu sráží. Malinko na závadu je i pomalejší rozjezd, ten se ale po pár stránkách rozplyne a vše je rázem strhující. Autor ale rozhodně dokáže vybudit zvědavost, a i když opravdu je to někdy stereotypní a trochu za vlasy přitažené, nejde skončit, dokud nepřijde závěr. Ten možná není tak intenzivní, jak by se nabízelo a de facto nepřichází s žádným vykoupením ani spravedlností, rozhodně je ale uspokojivý, ačkoli čtenář přece jen čeká trochu víc. Království je ale rozhodně výborný román, který netěží jen ze slavného jména svého autora a dokáže zaujmout i ty, kteří od něj nikdy nic nečetli. 80 %

10 23.04.2023

Označovat tuto knihu za román není úplně nejlepší, protože jde o literaturu faktu, která je sice psána beletristicky, pořád ale splňuje požadavky literatury faktu. Je znát, že Jager trávil dekádu svého života studiem různých pramenů, soudních zápisů, další literatury a nejrůznějších spisů, protože celou aféru popisuje do nejmenšího detailu, stejně jako tehdejší dobové rozpoložení ve Francii, všemožné zbraně, které se používaly, společenskou náladu atd. Někdy je těch informací opravdu hodně a číst si třeba o přípravě arény na boj, rituálech a pravidlech soubojů a chování je místy ubíjející a pomalé a některé pojmy jsou ne úplně známé, extrémní milovníci historie si ale rozhodně přijdou na své. Tyto chvíle pak do značné míry kompenzují informace, které dnes působí až bizarně (ze znásilnění nemůže být počato dítě, Bůh nechává vyhrát toho nevinného) a neuvěřitelně a po jejich přečtení si uvědomíme, že je dobře, že od středověku se toho událo tolik, že podobné teze už jsou dnes "směšné". Poslední souboj je poměrně dobrá kniha, jen je potřeba počítat s tím, že nejde o klasickou beletrii, k čemuž filmová adaptace pochopitelně vybízí, protože mnoho čtenářů pak může být zbytečně zklamaných. 70 %

2 28.03.2023

I po skoro sto letech je Válka s Mloky silně aktuální a při čtení není časový rozdíl moc znát. To je samozřejmě z literárního hlediska výborné, z lidského a historického ale zoufale smutné. Je sice znát, že Čapek byl spíš novinář, protože román jako takový nemá celistvý děj a hodně místa v něm zabírají "výstřižky" z novin a různé zprávy a reportáže, ty jsou ale na druhou stranu působivé, protože jsou psány věcně a objektivně, a tím pádem mají silnou vypovídací hodnotu. O hrdinech jako takových se taky nedá moc mluvit, protože jediný propracovanější je kapitán J. Van Toch, který ale velmi brzy zmizí. Je ale nefér to Čapkovi vytýkat, protože jeho záměrem rozhodně nebyly nějaké propracované lidské postavy. Drtivá většina románu je věnována mločí civilizaci, v čemž je asi ten největší kámen úrazu, protože ta je naopak tak detailní (včetně sexuálního života, který je popisován taky dost široce), až je trochu monotónní a ubíjející a mohla být klidně o něco kratší. To je ale opravdu to jediné, co ubírá body, protože ačkoli jde o alegorii na tehdy nastupující nacismus, je dílo poplatné v jakékoli době a je z něj znát, že lidstvo se od té doby vůbec nezměnilo, což dobře věděl i sám Čapek vzhledem k alarmujícímu konci. 85 %

6 27.03.2023

Opět se nedá upřít, že Karika si umí vybrat atraktivní a tajemné téma, které má potenciál a velký náboj. Zpracování je ale tentokráte trochu horší, protože, jak už tady bylo několikrát zmíněno, námět by vydal spíš na hutnou a atmosférickou povídku. V podobě novely je výsledek všelijaký a sráží ho především neustálé točení se v kruhu, protože hlavnímu hrdinovi se děje vesměs to samé, což je trochu ubíjející, především to ale ztrácí napětí a malinko rozptyluje čtenářovu pozornost. Osoba hlavního hrdiny je samostatnou kapitolou, protože jak už to tak u Kariky bývá, není úplně sympatická a dost často upadá do zbytečné sebelítosti, v tomto případě není moc důvěryhodná ani zvolená ichforma, protože hlavní hrdina má postupně propadat šílenství, jenže jeho zápisky jsou až podezřele normální, což je trochu kontraproduktivní. Výsledku ani nepomáhá lehce očekávaný konec, k němuž vlastně všechno spěje už od nějaké třetiny knihy. Propast tak opět zaujme vybraným tématem a poměrně klaustrofobní a hutnou atmosférou, na druhou stranu nesplní očekávání ohledně čtivosti a nějakého zásadního překvapení. Přes všechnu kritiku je ale dobře, že Jozef Karika podobné knihy vydává, protože je jich u nás (a na Slovensku) jako šafránu. 60 %

5 11.03.2023

Vzhledem k extrémnímu množství jmen, postav a vysvětlivek "pod čarou", v němž se prakticky nejde zorientovat, poměrně obtížné, nicméně poučné čtení. Deníková forma, kterou knize dala Bulgakovova manželka, naprosto přesně svým strohým, jen minimálně popisným a většinou faktografickým stylem vystihuje, jak vypadal tehdejší život v Rusku. A i když Bulgakov nepatřil k těm autorům, kteří by vyloženě trpěli ve vyhnanství, stejně nemohl pořádně tvořit, protože buď na to vzhledem k nekonečným a leckdy zbytečným korekturám a úpravám jiných děl neměl prostor, nebo jeho díla byla zakázaná a tím pádem ztrácel motivaci. Všechno to se na něm podepisovalo zdravotně, což deníky zachycují také a v závěru je zdravotním trablům Bulgakova dokonce věnován speciální oddíl. Je možná škoda, že deníky samotného autora se moc nezachovaly, protože nějaký bližší vhled do jeho vnitřního světa tu tím pádem chybí, na druhou stranu můžeme být rádi, že alespoň manželka, byť asi literární ambice a talent moc neměla, v tomto díle pokračovala a svým osobitým způsobem nabídla náhled do svázaného světa totalitního státu, který se bohužel moc nezměnil a kniha tak vyznívá pořád aktuálně. 75 %

3 07.03.2023

Fanoušci a znalci Stephena Kinga dobře vědí, že od knihy, která i v tuzemsku vyjde jen v paperbacku, má krásnou, jako by malovanou obálku a není nikterak dlouhá, nemohou čekat nic extra originálního, ale spíš svéráznou poctu brakovým dílům, která u nás nemají bůhvíjakou tradici. V tomto kontextu Později funguje víc než dobře, protože je psáno svižně a čtivě, s otřepaným námětem pracuje velmi dobře, stanovuje vlastní pravidla světa "mrtvých" a nijak se nezatěžuje s propracovanou psychologií postav. Pochopitelně tu nechybí pro autora typické naturalistické výjevy, které se ale drží při zemi a rozhodně na nich není nic nechutného nebo brutálního a děj je příjemně přímočarý a vyhýbá se jakýmkoli odbočkám. Ačkoli hrdina avizuje, že jde o horor, ve skutečnosti jde o duchařský thriller, který sice nezapře béčkovou zápletku, je ale natolik dobře zpracovaný a zajímavý, že nemůžeme mluvit o nějakém vysloveném zklamání. Závěrečné odhalení asi nikoho moc nepřekvapí, není ale tak snadno odhalitelné, nepůsobí ovšem nijak neskutečně a za vlasy přitaženě, což může být dáno i tím, že sám hlavní hrdina si není jist, jak to celé bylo (i když pochopitelně ta horší varianta je pravděpodobnější), navíc tím možná tak trochu vysvětluje svoji schopnost. Na žebříčku děl Stephena Kinga určitě Později nebude nijak vysoko, protože oproti jeho vrcholným dílům v mnohém ztrácí, na druhou stranu s ním ale asi ani sám autor neměl nikterak vysoké ambice, ale chtěl napsat jen a pouze žánrovou jednohubku, která by mohla posloužit jako epizoda nějakého strašidelného seriálu, a potěšit své fanoušky. A to se mu povedlo. 75 %

8 24.02.2023

Asi je jedno, že kniha je opravdu hodně brutální a některé zločiny jsou fakt hodně drsné, protože s tím čtenář u Keplera musí počítat. Asi ani nevadí, že pachatel trpí psychickou poruchou, kterou má asi tak sto lidí na světě, protože se pořád pohybujeme v rámci nějakého vytvořeného univerza, které se rozhodně nesnaží o to být co nejrealističtější. Jestli mě osobně něco na Keplerových dílech vadí, je to jakási snaha o filmové psaní, protože z každé stránky je znát, že převést knihu do scénáře by nemělo být tak těžké, protože Joona Lina, jakkoli je charismatický a má dobrou dedukci, splňuje všechny definice thrillerového hrdiny - všechny přestřelky přežije, je to skoro nadčlověk a nedělá moc chyb. U filmu to tolik nevadí, protože tam diváka v lepším případě strhnou atmosféra a akce, u knihy je to ale trochu horší, protože čtenář přece jen pracuje s určitou představivostí a představovat si akci není tak úplně jednoduché, navíc když je popsána hodně stroze. Jinak ale vlastně není co vytknout, protože hutná atmosféra funguje, psáno je to čtivě a strhujícím způsobem, jen je tu zkrátka asi až moc klišé a celá zápletka (včetně samotného pachatele) je vskutku až moc za vlasy přitažená a tak nějak si nedokážu představit, že by vše probíhalo tak, že by si toho nejbližší nevšimli. Zrcadlový muž je nicméně ve výsledku solidní keplerovkou, která nemůže nikoho překvapit, svůj účel splní, ale nelze se ubránit dojmu, že už je přece jen až moc prvoplánově spotřební (a to včetně závěrečného cliffhangeru, který směřuje tam, kam všichni znalci série, tuší...). 70 %

5 24.02.2023

Karika si pro další novelu vybral opět téma tajemných míst a (nejen) přírodních sil a vlivů, které mohou být nebezpečné. Ve Smršti jde o halný vítr, o němž asi většina čtenářů nic neslyšela, o to je to celé atraktivnější. Začátek je vynikající, protože autor rovnou uvádí do děje a strhujícím způsobem navodí temnou atmosféru a naláká k dalšímu čtení. Postupem času atmosféra houstne a kniha je dost čtivá, jenže je tu několik lehkých problémů. Prvním je to, že hrdinové nejsou úplně sympatičtí a v některých chvílích až dost protivní a nejde se s nimi úplně ztotožnit. Dalším pak některá trochu nelogická rozhodnutí, která ale k žánru patří a dají se prominout. Tím nejzásadnějším je ale asi samotný závěr, který je hodně zvláštní a zbytečně filozofický (ona už sama teorie jakéhosi "odhmotnění" Větrnice je lehce podivná) a poslední kapitola už je de facto proud vědomí, který nedává moc smysl, především se ale k němu moc nehodí zvolená ichforma, která působí nedůvěryhodně a tak nějak zvláštně, když si čtenář uvědomí, že hrdina už by měl být mimo sebe. Smršť tak určitě není špatná kniha, jen v kontextu Karikovy tvorby působí vesměs průměrně a lehce zaměnitelně. 60 %
PS: Chápu, že české nakladatelství chce mít jednotný vzhled obálek Karikových "tajemných" románů a novel, ale zrovna u Smršti by se hodila podobná, jakou mají na Slovensku s fotografií skutečného místě.

6 31.01.2023

Hodně zajímavý román, který plyne pomalu a je hodně košatý, což milovníci klasiky ocení. Atwoodová nikam nespěchá a dává si prostor na skoro autentické vylíčení dobového prostředí a atmosféry, které je vesměs detailní a postupně ve flashbacích vypráví spletitý příběh o jednom zločinu. Ten se postupně zamotává a vstupují do toho tak trochu osudy přistěhovalců do USA, boje o posun psychiatrie a částečně i boj za lepší postavení žen. Ačkoli četba není strhující, je hodně atraktivní a minimálně první tři čtvrtiny jsou fantastické. Závěr je poněkud zvláštní a většinou se odbývá formou dopisů, což je příjemná změna, na druhou stranu to v kontextu románu působí trochu odosobněně a samotná pointa je až moc romantická a jako by se nehodící k tomu, co se předtím dělo. Je tedy rozhodně dobře, že Atwoodová čtenářům nevnucuje, zda je Grace vinna, či nikoliv a v závěru ještě všechna fakta shrne v doslovu, takže rozhodnutí nechává na nich, vyvrcholení ale asi opravdu mohlo být výraznější a možná i o něco méně smířlivé. Alias Grace ale rozhodně stojí za pozornost a trpělivému čtenáři se v mnohém odmění. 80 %

10 31.01.2023