bukiet komentáře u knih

S četbou Čapka je to stejné, jako vyhřívat se v létě na sluníčku a užívat si krásy chvíle. Závidím mu ten úžasný dar češtiny, bohaté, košaté, veselé a hravé. Karel Čapek se opravdu k našemu rodnému jazyku choval eisnerovsky jako k chrámu i hradu.
A samotné apokryfy? No to je lahůdka nejsladší. Podívat se na, pro někoho ještě snad, obecně známé příběhy a trochu je pootočit, jinak nasvítit, onačím způsobem nechat zahrát, a přesto nesklouznout k moralizování a poučování, to je velký kumšt. A pokud vám ty příběhy svým vyzrálým hlasem zprostředkovává takový mistr jako pan Lubor Tokoš, snad vám ani nezbyde nic jiného než si zjistit, jak ty příběhy vlastně probíhaly v originálním pojetí.

U všech čtyř kanonických holmesovských románů můžeme vypozorovat podobnou strukturu, a to rozdělení na dva příběhy. V prvním příběhu řeší Holmes s Watsonem detektivní případ a ve druhém se dozvíme, co k tomuto případu vedlo. Nejméně je to znatelné u Psa baskervillského, kde už je druhý příběh skoro zcela ponořen do příběhu prvního a nejvíce to poznáte v Údolí strachu, kde je druhý příběh sám o sobě tak hutný, že by si vystačil i bez příběhu prvního. A právě tento dvojromán nikdo nechce vydat jako audioknihu. V případě Sherlocka Holmese a Krvavé zrady tak dostáváme právě ten první typ příběhu, tedy holmesovské vyšetřování. Ale pokud vás zajímá, co k tomuto případu vedlo, musíte rozhodně sáhnout po jiné knize, a to slavném Draculovi Brama Stokera. Opravdu důrazně doporučuji si nejprve osvěžit paměť příběhem o slavném krvesajovi a až potom pokračovat Krvavou zradou. Jinak neoceníte, jak dobře a vtipně autor Stokerův román dekonstruuje. A ano vím, že Doyle vždy nejdříve odvyprávěl první příběh a pak se vrátil do minulosti v příběhu druhém, ale věřte, že v tomto případě to tak nefunguje. Audioknihu opět skvěle načetl již holmesovsky spolehlivý Václav Knop.

14.04.2024

Jak si poradí přísně racionální velký detektiv s případem z hlubin metafyzična? Přestože autor originálních případů Sherlocka Holmese s okultismem koketoval docela otevřeně a také naletěl podvodu s vílami z Cottingley, zcela správně a logicky držel svou nejslavnější literární postavu co nejdále od spiritismu a okultismu a jeho holmesovské případy jsou všechny docela obyčejné, i když mnohdy skvělé, detektivky. Nejblíže k metafyzickému tajemnu má případ baskervillského psa, ale i ten je nakonec rozluštěn jako pouhá dobrodružná krimi. Je proto s podivem, že noví autoři holmesovských případů neváhají Sherlockovu fantazii a logiku pokoušet okultními případy, i když musí vědět, že jim na to Holmes prostě neskočí a zůstane věren své logice. A tak je tomu i v tomto případě, který mi hodně připomněl kdysi slavný film Young Sherlock Holmes, u nás uvedený pod názvem Pyramida hrůzy. Jenže film se správně vezl na vlně steampunku a dodnes patří k oblíbeným dílům, kdežto tento příběh poněkud tápe. Abychom si rozuměli, nemohl jsem se plně začíst do popisů okultních techtlí a mechtlí, protože jsem věděl, že díky Sherlockovi o žádné tajemné okultno nepůjde. Navíc mi trochu vadilo použití skutečné osoby Aleistera Crowleyho. O tomto mágovi si může každý myslet co chce, ale je to přece jen vážený představitel okultismu konce devatenáctého století. Přesto jsem rád, že se oblíbený holmesovský interpret Václav Knop opět k velkému detektivovi vrátil, i když mne opět mrzí, že Kanopa dosud nevydala poslední Doyleovu audioknihu Údolí strachu, abychom měli celý hlavní kánon v audiu kompletní.

13.04.2024

Přes obrovskou snahu autora, tedy A.C. Doyla, zbavit se otravného velkého detektiva jednou provždy, byl tento donucen okolnostmi, čtenáři a jistě i finančními ohledy, pana Holmese navrátit k životu. K naší velké čtenářské radosti tak existuje šedesát kánonických případů detektivovy geniality a doktorovy nechápavosti. Ale pan Holmes těch případů vyřešil za svůj literární život prý přes dva tisíce, takže ve formě pastiše se mnozí jiní autoři jali tyto příhody sepsat a podělit se s námi o ně. Příběh o Rudé věži se sice ze všech sil snaží hrát na strunu metafyzického tajemna, máme zde duchy, rodinné krvavé historky, tajné chodby a záhadnou titulní věž na rodinném sídle, ale efekt, který Doyle vytvořil v Psu baskervillském, se autoru Lathamovi opakovat nezdařilo. Selhává již v úvodní, velmi zdlouhavé expozici, kdy představuje jednající postavy a budoucí místo činu. V detektivkách je opravdu velmi žádoucí zaujmout čtenáře hned ze začátku. Není-li vražda uvedena hned na první stránce, měl by nás úvodní text natěšit na její brzké, či pozdější odhalení, a to se v tomto případě nestalo. Bohužel ono celé téma spiritismu je ožehavé, neboť vy víte, že z hlediska velkého detektiva nemůže jít o skutečný jev, neb Sherlock je velký racionalista, oproti svému tvůrci Doyleovi, který věřil i na víly. Takže se ke mně takové to správné napětí z neznáma bohužel po celou dobu nějak nedostavovalo. S příchodem Holmese na scénu se samozřejmě konečně něco začne dít, tedy začne se vyšetřovat a vysvětlovat.
Přes všechny výtky se ale jedná o zdařilý, nikoliv vynikající, pastiš, pohybující se v mantinelech klasické anglické salónní konverzační detektivky. Velký detektiv je po letech zdánlivé smrti zpět, ovdovělý Watson již není tedy sám a další případy jsou v očekávání. Knihu výborně načetl Václav Knop, který je narátorem celého Doyleovského kánonu, zatím vyjma Údolí strachu.

11.03.2024

To je tak, když si podle názvu vytvoříte o díle nesprávnou představu. Vždy na mne český název této knihy, jinak citát z knihy samotné, působil tak nějak odtažitě. Vždy ve mně budil dojem, že půjde o nějaké vznešené intelektuálno, na které jsem většinou neměl náladu, a tak jsem kolem knihy léta chodil a vždy v knihovně vybral knihu jinou. Asi jsem musel zestárnout, abych plně ocenil moudrost a humor Colase Breugnona, tohoto „dobrého člověka“, ale nikdy není pozdě a věřím, že toto pohlazení na duši si ještě jednou znovu užiju.

6 25.02.2024

Tevisův Zpěv drozda je dystopická kniha, která je hodně smutná s ohledem na dobu, ve které žijeme, s přihlédnutím na roky, které už máme za sebou a s možným výhledem do budoucna, který si autor nějak vymyslel a naše štěstí je, že už se toho nedožijeme. Jenže všichni tu dystopickou budoucnost už dneska vytváříme. Ale nepropadejme depresím, zapněme si mobil, zamíchejme kratom, nebo slupněme gumídka s Hhc a budoucnost se hned prosvětlí. Anebo čtěme, čtěme ty příběhy, které se staly, mohly stát a doufejme, že některé nikdy nestanou. A pokud vás bolí oči, čtěte ouškama, protože tuto knihu skvěle načetli Martin Písařík, Tomáš Pavelka a Kateřina Winterová.

15 13.02.2024

Héróové jsou hlavními postavami druhého mytologického dílu Stephena Frye, jsou to tedy hrdinové této knihy. A jsou to hrdinové vskutku příkladní. Jestliže v první knize nás Fry seznamoval s příběhy přímo božskými, v této druhé části dojde na příběhy polobožské. To je dáno zejména tím, že většina héróů zdědila po rodičích něco lidského a něco božského. A vykonali velmi velké hrdinské skutky a občas neměli na růžích ustláno a za odměnu vyfasovali povinnost každou noc svítit, co souhvězdí, někde na tmavém nebi. Pan Fry nám jejich příběhy sepsal stejně jako minule s humorem, který svým skvělým výkonem ozdobil v audioknize Otakar Brousek mladší.

Jsou v tom trpaslíci? Jsou. Jsou v tom obři? Jsou. No tak je to knížka pro děti a hotovo! Že toto tvrzení má stejně pomýlenou logiku jako dětem pouštět japonské hentai jen proto, že je taky kreslené? No jo, ale faktem je, že většina lidí si pod Gulliverem a jeho cestováním vždy představí ty Liliputány, jejichž název dokonce zakořenil jako dnes již nekorektní název pro lidi menšího vzrůstu. Málokdo už ví, jak se říká těm swiftovským obrům a skoro nikdo neví, že Gulliver navštívil i létající ostrov a že ve čtvrté knize hrají důležitou roli koně.
Pravdou je, že Swiftova kniha postrádá nějaký pořádný příběh, což je ale u cestopisů, třebaže fiktivních, docela zvykem. První dvě knihy ještě nějakou tu příběhovou linku mají, ale poslední dvě knihy už jsou čistou satirou a nebývale politickým počinem.
Každopádně díky audio knižnímu zpracování celé Swiftovy Gulliverovy cesty ožívají za přispění vždy skvělého Jana Vondráčka.

Polsko sedmnáctého století to rozhodně nemělo snadné. Sotva se vzpamatovalo z povstání Chmelnického na Ukrajině a už je sužováno vpádem švédského vojska. Příběh začíná na Litvě, ale v jeho průběhu navštívíme i Slezsko. A samozřejmě se setkáme se spoustou známých postav z prvního dílu Trilogie. Ale hlavní postavou je fanfarónský, z počátku nesympatický, Andrzej Kmicic, který se ale v průběhu románu dynamicky mění v polského hrdinu, jenž dělá vše proto, aby vykoupil svou vinu zrádce vlasti. A samozřejmě získal srdce své vyvolené, protože celá Trilogie není jen o válčení, ale i o lásce a milování. Podobně jako u první části vychutnávám si druhou část Sienkiewiczovy historické trilogie v originále v podobě audioknihy tentokrát v podání skvělého Wojciecha Żołądkowicze.

2 27.01.2024

Jsme zvyklí dívat se na období vzniku samostatného státu Čechů a Slováků přes brýle vznešené historie, plné Masaryků, Štefániků a velkých idejí. Tak nám ji totiž většinou vykreslují v knihách, filmech a historických pojednáních. Jenže ...
Jenže je občas záhodno uvědomit si, že běžný člověk to vnímal úplně jinak a ty ideje akceptoval až tak nějak po cestě časem. Franta Sauer sice asi nebyl úplně běžný obyčejný člověk, ale také to nebyl politik, ba nebál bych se říci, že byl i tak trochu lump. Ale měl čich přichomýtnout se k zajímavým lidem své doby a když už něco by mu ke cti mělo být přičteno, tak fakt, že se spolupodílel na prvním vydání Haškova Švejka. Nemyslím si, že bych si s ním chtěl posedět u piva, na to až moc nemám rád obrazoborce, ať už strhávají mariánské sloupy, nebo sochy generálů, ale rozhodně bylo osvěžující seznámit se s jeho pohledem na první roky svobodné Československé republiky, které koneckonců začínají tak hezky ve vojenské věznici a končí bitvou na Vítkově, kterou ale vyhrají křižáci. Knihu bych si asi jen tak nepřečetl, ale díky péči městské části Praha 3 vznikla audiokniha ve skvělém podání Martina Písaříka a já tak mohl poslouchat a bavit se.

Toto je další příběh nejoblíbenější zeměplošské postavy, Smrtě. Akorát, že to vlastně ani moc jeho příběh není. Je to vlastně příběh Mortovy dcerky Zuzanky, která je vržena nedobrovolně do víru rodinného podniku, když děda mírně absentuje. A vlastně je to příběh nebohého hudebníka Imp y Cilina a jeho závislosti na hudbě a celé je to o nebezpečí plynoucím z nové hudby. Tak poslouchejte jen osvědčené kusy a taky namluvené audioknihy Terryho Pratchetta, třeba ty v podání skvělého Jana Vondráčka.

3 14.12.2023

Rozhlédneme-li se po krajině Zeměplochy, pak patnáctý díl série, který je zároveň druhým dílem podsérie o Noční hlídce, ční na obzoru nepodoben hoře, jež nemůže být zastíněna. Vskutku v tomto příběhu funguje vše, od skvělého původního týmu sympatických postav, přes zdárné doplnění o nové opět zdařilé postavy, nerušící napojení na další díly zeměplošské série až po samotný výborný detektivní příběh. Muži ve zbrani patří bezesporu k vrcholům Pratchettovy tvorby. Sérii Noční hlídky si vzal do úst výborný Jan Zadražil.

9 02.12.2023

Druhý příběh o zeměplošských čarodějkách, či vlastně třetí, vezmeme-li v úvahu že v Čaroprávnosti je čarodějka jen jedna, ale za to ta nejráznější, si opět, jak je u autora zvykem, bere na paškál nějaký známý příběh, který patřičně nově nasvítí a aktualizuje. Tentokráte přišla na řadu Popelka, a to ta z francouzské verze s dýněmi. A že jich je v příběhu hodně. Takže žádní holoubci, ale jedna pomatená sudička, trio čarodějek a jeden super kocour. Příběh trochu sráží fakt, že více než polovinu knihy jsou čarodějka na cestách. Já vím, že to tak musí být, když se kniha právě takto jmenuje, ale právě přehršel cestovních zážitků trochu sráží soustředěnost hlavního příběhu. Předešlý a následující díl jsou prostě příběhově kompaktnější. Ale nebojte se, pořád se budete hodně smát, a to i díky naprosto famóznímu hlasovému výkonu Zuzany Slavíkové. Doufám, že jednou tato paní opětně načte i úvodní Čaroprávnost.

3 18.11.2023

Oficiální životopisy bývají neupřímně nažehlené, předem domluvené výtvory, v nichž nejpravdivější informací je datum narození a úmrtí popisované osoby. Takže když má kniha přímo na titulu uvedeno, že jde o oficiální životopis, zbystřím a jsem opatrný. Rob Wilkins, jako člověk, který prožil s Pratchettem podstatný čas při tvorbě nejen románů ze Zeměplochy, mi ovšem připadá jako člověk upřímný, snažící se svého exšéfa popsat pravdivě, ale také uctivě. Nezastírá, že Pratchett byl pravděpodobně dost svérázný typ, který svému okolí občas dával zabrat, ale má pro jeho osobité chování pochopení, které se časem prohlubovalo. Koneckonců je dohromady spojovala láska k pájce, počítačům a knihám. Wilkins píše odlehčeně s humorným podtónem, jako by mu svůj vlastní životopis diktoval sám tvůrce Zeměplochy. O to více kontrastně pak vyzní známé skutečnosti z posledních let autora, kdy bojoval jednak proti zákeřné nemoci, ale i proti zažitému pohledu společnosti na lidi trpící demencí. Kniha, kterou jsem poslouchal v excelentním provedení Jana Vondráčka, ve mně vybudila chuť na změnu čtecího plánu, a tak místo životopisu Agathy Christie jsem už přelouskal první dvě knihy Zeměplochy a dávám se do Čaroprávnosti.

11 21.10.2023

Vědom si své temné stránky duše, která je naštěstí celoživotně úspěšně korigována tou světlou stránkou, svou úspěšnou zločineckou dráhu jsem vždy provozoval jen formou konzumace detektivních románů, filmů a seriálů. A ač jako romantik, mám raději klasické detektivní romány, nepohrdnu ani severskou krimi. A jak už jsem starší, tak si rád počtu, či zkouknu i něco přímo z reality, takže jsem shlédl dosti různých dokumentárních seriálů o různých „slavných“ zločincích. A tato záliba v krimi mne přivedla i k seriálu Mindhunter, který sice není dokumentární, ale vychází ze skutečných pracovních zážitků agenta FBI Johna Douglase. A je nasnadě, že jsem nakonec musel přečíst i knihu od jmenovaného agenta, který nenápadným, ale přesto zajímavým, způsobem ve formě memoárů popisuje vznik profilovacího programu, který pomohl objasnit mnoho zločinů. Zpravidla dosti krvavých.

3 17.10.2023

Pamatuji si, jak jsem, coby kluk asi desetiletý, byl překvapen kvalitou apokalyptické knihy českého klasika a říkal jsem si, že tahle kniha obstojí i ve světovém měřítku. A přitom je tak česká. Možná je právě její kvalita i v tom, že si nehraje na světovost, ale přináší do velkého tématu malý český pohled na věc. Tak konečně i my, Češi, jsme jednou způsobili zánik světa. Teda pan Povondra.
Kniha je samozřejmě obrovskou alegorií na kolonialismus, nacismus, komunismus a další ismy a ač dějově zasazena do třicátých let dvacátého století, kde ji to opravdu sluší a čtenář dobrodružných příběhů si pomyslí, jak by třeba dopadlo setkání mloků s King Kongem, má její příběh stále platnost. V poslední době zejména. Inu velikost spisovatele Karla Čapka může být zpochybňována, ale jeho práce s jazykem a různorodý výběr zpracovaných témat a samozřejmě kvalita psaní jej prostě z toho podstavce jednoho z největších českých spisovatelů jen tak sesadit neumožní.
Knihu úžasně načetl Lukáš Hlavica, ale přesto doporučuji si alespoň jednou knihu přečíst, protože příběh je často vyprávěn formou různých zápisků, novinových článků a při poslechu jste pak trochu ochuzeni o typografickou hravost knihy.

Stephen King rozdělil ve své knize Danse Macabre prvotní horory na příběhy o Příšeře beze jména, o Vlkodlakovi a o Upírovi a samozřejmě ke každému z těchto typů uvedl základní literární dílo. Kupodivu si King jako literárního představitele typu Vlkodlaka nevybral žádného werwolfa, protože Vlčího muže, či vlkodlaka, si na základě různých středověkých pověr a mýtů vymyslel a jeho charakteristiku nastavil pro americký film německý scénárista Curt Siodmak a samotná postava člověka měnícího se ve vlka, či vlku podobnou příšeru, v literatuře, tedy té staré, zcela absentuje. V moderní době pak skoro vždy vychází ze Siodmaka. King ovšem správně poukázal na pravý literární základ motivu člověka dvojí duše, dvojí identity, a to na novelu R.L. Stevensona Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. Příběh o vědecké nerozvážnosti, lidské sobeckosti, ale také naivitě má dodnes co říci čtenáři, či posluchači a právem je řazen mezi základní literární horory. I když, z dnešního pohledu, se zas tak bát nebudete.

1 14.09.2023

Stephen King rozdělil ve své knize Danse Macabre prvotní horory na příběhy o Příšeře beze jména, o Vlkodlakovi a o Upírovi a samozřejmě ke každému z těchto typů uvedl základní literární dílo. A když se řekne upír, má každý jasno, protože všichni ví, že ten nejslavnější literární krvesaj pochází z Transylvánie a jmenuje se Tepes, tedy Dracula. Sice nebyl Stokerův netvor první, ale jeho autor nastavil na dlouhá léta pravidla upírství, stejně jako Curt Siodmak vymyslel pravidla pro vlkodlaky. A pak se všichni potkali ve Stmívání. A přitom dlouhá staletí byli vlkodlaci chápáni jako jeden z aspektů upírství. Pavel Soukup dokazuje své mistrovství při četbě mistrovského hororu Brama Stokera.

10 14.09.2023

Stephen King rozdělil ve své knize Danse Macabre prvotní horory na příběhy o Příšeře beze jména, o Vlkodlakovi a o Upírovi a samozřejmě ke každému z těchto typů uvedl základní literární dílo. V případě Příšery beze jména nemůže jít o žádný jiný titul, než o knihu Mary Sheleyové Frankenstein. Příběh dnes už jen málo strašidelný, o to více filozofický. Máme právo hrát si na Boha? A jsme schopni ustát všechny povinnosti z takového činu? A jako čtenář se ptám, kdo v příběhu je vlastně tou příšerou? Mladý a jistě hezký vědec, nebo jeho strašlivý výtvor? Výtvor, který se tak dojímá nad Utrpením mladého Werthera, ale svou krásnou duši nemá komu ukázat, protože každý vidí jen jeho hrůznou podobu.

8 07.07.2023

Bylo to první divadelní představení, které jsem kdy navštívil, loutková hra pro děti o kalifu čápovi, které mne seznámilo s tvorbou německého romantického spisovatele Wilhelma Hauffa a díky tomuto představení se zrodila láska na celý život. Pohádky jsem miloval vždy, ale ty dobrodružné a strašidelné Hauffovy příběhy jsem miloval zvláště. Hrubínův překlad Karavany jsem v dětství prolouskal nesčetněkrát a každé filmové a televizní zpracování některého příběhu z Hauffových almanachů jsem viděl rád. Bohužel se mi knížka Karavana ztratila kdesi v toku času, ale neztratila se vzpomínka na báječné příběhy o uťaté ruce, strašidelné lodi, či malém Mukovi. Nakonec se mi dostalo do ruky toto kompletní vydání všech tří Hauffových pohádkových almanachů a já se mohl zase na čas stát dítětem. A to vše díky mladíkovi, který se dožil pouhých pětadvaceti let.

06.07.2023