Bruka komentáře u knih

Spoilery. Velký problém této knihy je fakt, že něco opravdu zajímavého se v ní začne dít asi až na 250. straně, což je způsobeno autorovou úchylkou děj prokládat vědeckými a pseudovědeckými disputacemi, které nic nikam neposouvají a pouze jaksi úzkostlivě obhajují uvěřitelnost autorova světa. Vyjma zkušeného, hulvátského policajta a ústřední vědkyně z Rudého pobřeží jsou postavy absolutně ploché a nezajímavé, a to včetně hlavního hrdiny. Úvodní zdlouhavé budování historie protagonistů skrze osobní prožitky z čínské Kulturní revoluce vyšumí do ztracena, jelikož s hlavní "antagonistkou", která iniciuje protizemskou revoluci a pomoc Trisolaranům, si čtenář nevytvoří absolutně žádný vztah, nesžije se s její motivací ani světonázorem, vše se stává jen plochým, bezvýrazným popisem bez emoce. I v obecné rovině není chování postav vždy úplně logické - vědkyně se jen tak z hluboké deprese rozhodne pomoct mimozemšťanům vyhladit lidstvo, policajt uprostřed zátahu na rebely začne vážit kovový koule, aby zjistil, jestli v nich je atomová bomba (???), úspěšné řešitele hry Problém tří těles někdo jen tak pozve do náhodné kavárny, načež po prozrazení obřího protizemského komplotu ty dva, co se jej odmítají účastnit, prostě jen tak propustí a jmenovat lze mnohé další. Autor překypuje fantazií a nápady na barvité promísení vědeckým diskurzem definovaných reálií s filozofií a realitou pseudobudoucnosti, ale už moc neumí vytvořit atmosféru a dodat postavám živost a uvěřitelnost, aby jeho myšlenky někdo dokázal prodat čtenáři. Další díly si určitě přečtu, protože mě další vývoj příběhu velice zajímá, první knihu v sérii však nemohu označit za kdovíjaké veledílo.

8 01.11.2019

Tato kniha určitě není literární majstrštika. Nemá klasicky stupňované tempo děje, nevyznačuje se žádnými zásadními dějovými zvraty, strhujícími scénami nebo nezapomenutelnými dialogy, člověku chvíli trvá, než se zorientuje ve jménech, jednotlivých vládních úřadech, smyslu a významu mocenských konfliktů mezi nimi, a v neposlední řadě může být odrazující také autorovo lehké chvástání. Nižší hodnocení zdejších uživatelů tedy zcela chápu.
Proč tedy dávám plný počet?
Protože Joe Navarro důvod chvástat se má. Protože před sebou máme dílo od člověka, který bez nadsázky odhalil zárodek Třetí světové války. Odhalil korupci, diletantství a lenost, díky které dalo několik bezskrupulózních zrádců za pár dolarů nepříteli všechny trumfy přímo do ruky. Přišel na to, jak moc špatné bylo zabezpečení vojenských informací a jak snadno, prakticky bez práce, se Sověti dostali ve vojenské iniciativě napřed. Tento člověk výše uvedené odhalil za použití výjimečně náročných špionážních a psychologických metod, inteligence, empatie a totálního osobního nasazení, kvůli kterému málem skončil na prkně. A dokázal celý postup případem popsat způsobem, z něhož to všechno přímo sálá. Dvě hodiny spánku, kafe, prášky na žlučník, výslech, papírování, výjezd, papírování, cesta domů, budík na 3:55, další den, kafe, kubánský sendvič, prášky. Nezájem nadřízených i podřízených, otevřené nepřátelství a nekompetentnost úřadů, kterým narušuje jurisdikci, problémy doma, problémy se zdravím, další den, další kafe a další výslech. Spousta výsledků, žádná pochvala, řádná reakce odpovědných, marnost, vztek a zase marnost. Možná proto kniha zdejším čtenářům tolik nevoní - je přesně taková jako samotný případ Svět vs Ramsay - vysilující, bezútěšná a bez jakýchkoliv příkras, dějových kliček nebo významných zvratů, které se na nás ostatní autoři snaží ušít a ohromit nás. Mě ohromuje něco úplně jiného. Skutečnost, že Joseph Navarro nemá pomník v každém městě od Gibraltaru po Istanbul.

5 07.01.2019

Mám s touhle knihou trošku problém. Trošku tři.
1) Autorka má perfektně vymyšlený svět s historií, sociální strukturou, kulturou a jazykem. A hrozně vám to chce všechno říct přesně tak, jak to má v hlavě. Výsledkem je, že se přibližně 150 stran knihy NIC NESTANE. Celá půlka knihy je expozice, plná cizích slovíček, které si neustále musíte hledat vzadu a celý se to hrooozně táhne. Žádný zásadní dějový konflikt, minimum zajímavých postav, ubíjející tempo a dokola se opakující humanistická mantra "och, ti Sklenáři jsou takoví hrozní chudáčci zotročení, LITUJ JE, MRZKÝ SMRTELNÍKU!!!". Výsledkem je, že jsem se vyloženě nutil číst, abych zjistil, proč je kolem toho takový HYPE. Už to vím. Protože Host umí prostě dělat dobrej marketing. Nic víc.
A nenechte se mýlit. Nevadí mi pomalé tempo. Přečetl jsem Musašiho, kde je třeba na 30 stran roztáhlý jediný rozhovor Musašiho s knězem Takuanem. Jenže Jošikawa umí na rozdíl od Stehlíkové psát dialogy, takže to hltáte jak polotučný mlíko ve slevě.
2) Dál bych rozvedl onu "humanistickou mantru". Obecně zde platí zásada, že všeho moc škodí. Připomnělo mi to trochu exkurzi do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. To místo je samo o sobě obrovsky silné, temné, plné palčivé stísněnosti a pocitu křivdy. Což postačuje k tomu, abyste měli z návštěvy autentický a nezapomenutelný prožitek. Jenže pak tam je průvodkyně a to je průser. Celou dobu, u každé expozice, v každém výkladu, se vás snaží přesvědčit, abyste cítili lítost, hraje vám na city, neustále opakuje jeden smutný a neutěšený příběh za druhým. No a to vás po nějaký době začne srát. Až do té míry, že pak už žádný smutek z toho příšerného místa necítíte. A tak je to i u Naslouchače. Pokud vám na jedný stránce autorka už asi po dvacáté opakuje, jak hrozný to ti Sklenáři měli, stane se z toho rutina. Bezdůvodná výplň. Hrozně moc bych chtěl k hlavní hrdince něco cítit, ale nemůžu, protože způsob výkladu je prostě neskutečně otravnej.
3) Čímž se dostávám k poslednímu bodu, se kterým má sice problém spousta spisovatelů, ale jelikož jsem v nějaké recenzi četl, že zrovna tato autorka se mu vyhnula a zvládla jej vyřešit jedničku, nehorázně mě to při čtení nasralo.
Děti v knize se nechovají jako děti. Chovají se jako naivní a lehce opoždění dospělí. Hlavní hrdinka má obrovskou přemíru empatie a je sociálně a mentálně vyspělá zcela neúměrně svému věku a množství informačního potenciálu, který má jakožto negramotný a společensky vyloučený Sklenář, bez přístupu k literatuře, vzdělání a diskuzi. V tomto je autorka úplně mimo, prostě a jednoduše proto, že sem její představivost už nedosahuje. Neumí si představit, jaké to je nevědět a neumět. Ztrácet se ve světě kolem sebe s každým krokem vpřed. A ne, scénka s pitím mýdla to opravdu nezachrání, je třeba to promítnout do celkového chování, uvažování a mluvy postavy.
Celkový dojem z knihy je ten, že jsem asi úplně mimo běžný čtenářský vkus. Nevím, možná je to moje chyba. Ale já při četbě fantasy ság jako je Zaklínač a Berserker, nebo i malých dílek jako je The Slow Regard of Silent Things nebo povídky z Archy Zrůd, zažívám momenty, které mě totálně odrovnají a ještě týden na ně myslím a analyzuju je, abych pochopil, proč je to sakra tak dobrý, nacházím postavy, které bych se nabál označit za literární typy na úrovni Hamleta nebo Sancho Panzy, představuju si fanfikční scénáře a zápletky, jen abych z toho vytáhle ještě trošku víc obsahu. A pak vidím u týdle knížky 95%, s nadšením si to koupím, přečtu a nezbývá mi si myslet, že mainstreamová fantasy je totálně přehajpovaná šeď pro teenagery s dobrou reklamou. Tadle knížka je prostě jenom lepší průměr, což je mi velice líto a z toho, co jsem četl v recenzích na druhej díl, už vím, že problém přetrval a zase je z toho užvaněná encyklopedie autorčiných představ.

39 13.03.2018

Nemám rád knížky, ve kterých postavy mrdají jen proto, aby se po dvaceti stránkách nezajímavých kousavých poznámek na adresu evropské unie, kapitalismu, NATO, globalizace a Okresní správy sociálního zabezpečení Dolní Rožínka konečně něco dělo.
Nicméně scéna s magií iniciovanou kuřbou na schodech činžáku za účasti hordy útočících zombíků byla tak moc absurdní hovadina, že jsem se smál a za to dávám dvě hvězdy. A mám pocit, že o vietnamské mytologii jsem se toho dozvěděl víc ve Svěrákově animáku Kuky se vrací...

6 27.07.2017

Jako jo, některé části ujdou, bohužel to Kotlík trochu dost zabíjí naprosto zbytečnými popisy typu: "Chocholoušek se vyzbrojil jednou čézetou ráže 148 Magnum, jednou bitevní fuseklí na řetězu, devatenácti samopaly AK-47, které schoval do kabelky svý druhý záložní šlapky s krevní skupinou B+, povolil si o dvě dírky opasek, poškrábal se levou rukou na pravé půlce řitě a objednal si na Bystrovský 139 Praha 5 jeden párek s hořčicou za 29,90 Kč protože vole kapitalismus zasranej". Tadle tupá a nezajímavá vata zabírá plnou půlku knihy a jakmile ty pasáže začnete přeskakovat, dojde vám, že tu knížku čtete jen proto, že masturbovat u špatnýho porna v ranním vlaku do práce jest krajně nevhodné. Žádný vývoj charakterů, žádná logika v konání, neustále se opakující motivy nudné beznápadné akce a občas i ten bezprizorní, otrocky popisoidní mrd bez emocí, kde se akorát dočtete, že každej kvalitní sex musí mít především spoustu příslovcí - kdo, co, kdy, jak, proč, kam, komu strčil. Knížka se klidně může obhajovat tím, že "to je přece pulp", má to být brak a je to brak. Jenže i brak se dá napsat slušně. V klišé, schématu a vylouhovanosti musí být pointa nebo alespoň emoce. A ať mi nikdo neříká, že když dokáže do takového formátu dostat naprosto legendární dialogy jeden "škaredej úchyl z videopůjčovny", jak označil Quentina Tarantina uživatel verbal na ČSFD, že se z toho nikdo nedokázal aspoň trochu přiučit. Já z toho bohužel místo vtipu cítím jen popkulturní reference a kousavý český hospodský cynismus. Tři hvězdy za dobrej nápad a zábavnou tématiku.

4 27.07.2017

Jeden z největších budičů inspirace, příjemné zahloubanosti a troufalých mozkoidních skopičin v historii literatury. Od první strany dětské knihy do poslední strany filozofického díla postupně přečtete komplexní alegorie lidství a zažijete totální retrospektivní katarzi svého dosavadního žití.
Pokud ne, pomůže asi jen velký kámen.
Za pět! Sednout!

7 18.07.2017

Neschopnost některých zdejších čtenářů identifikovat základní prvky alegorie a do očí bijící personifikační metafory je udivující. A kritizovat knihu o VNITŘNÍM SVĚTĚ POSTAVY za absenci děje je už naprosto k smíchu. Je mi líto, že musím komentář začít kritikou zdejších profesionálních ohýbačů měděného drátu, ale pouze se snažím pojmenovat problém.
Problémem knihy je její naprostá odlišnost od klasické epické fantasy, kterou autor píše a ke které je místními NAPROSTO NEPOCHOPITELNĚ přirovnávána.
Ano, "lyrika" není pro každého. Jenže to nijak nesouvisí s její kvalitou a jak říkal v jednom rozhovoru komik Ricky Gervais - ten, kdo jde po ulici, vidí ceduli s nápisem "Lekce hry na kytaru", serve ji a začne hulákat "ALE JÁ NECHCI ŽÁDNÝ STUPIDNÍ LEKCE KYTARY!!!" nemá právo být brán vážně.
Když to není pro Vás, tak si toho prostě nevšímejte a nechte to jiným :)
A ne, ta knížka OPRAVDU NENÍ O VÝROBĚ MÝDLA, vy vypucovaní křupani.
Je o malém, jemném, vnitřně pučícím, užmoulaném človíčkovi z podzemí. Svět kolem ní je její nitro a nitrem koná věci zdánlivých, uspokojivě rozpačitých nesmyslností. Protože je zamilovaná. Ne slepicoidně, teatrálně, christianemrdejměoidně, ale jako obyčejný, nenápadný nikdo, co se na vás v autobuse kouká škvírou mezi madlem a pleškou zachmuřeného advokáta.
Slovesná stavba a užití slov je uchvacující. A Rothfussovu schopnost popsat nejjemnější detaily naprosto nepostřehnutelných věcí a hledání přesahů a smyslů v naprostých "zbytečnostech" přesně vykresluje už jen pouhý název knihy V ANGLICKÉM ORIGINÁLE.
The Slow Regard of Silent Things.
Neznám žádný lepší název knihy.
A český překlad Hudba ticha je výsměch tvůrčímu myšlení a schopnosti chápat text.
Rothfuss je velmi citlivý, krásný člověk. Jeho alibi na konci knihy je sice poněkud vynucené, nicméně rozhodně způsobené spíš upachtěnou schématičností tvůrčího myšlení světové literární obce, než pochybnostmi o kvalitě knihy.
Pokud má literatura stát jen na tom, že v té severské detektivce znásilnili a umučili tolik dětí a v téhle pipindovské erotické fanfikci jí to dobře situovaný hřebec udělal do zadku takhle moc - to to moc daleko nedopracujeme. Děj nejsou jen senzační události pro vytržení stáda z tupé letargie á la "Ooo bože, v tomhle díle zjistíme, proč Hodor říká Hodor, všichni si připravte Twitter!!!", jsou to i malé věci a malí lidičkové, kteří ve svém malém světě tvoří svůj vlastní smysl.
Ta kniha není nejlepší ve svém žánru, není zcela dokonalá ve všech ohledech.
Ale je přesně taková, jaká má být. Pravdivá.

...zbytek komentářů Bruka plakal.

18 13.07.2017

Téhle knize dávám plný počet z jediného důvodu. Není to tak, že by byla stejně dobrá jako třeba Kmotr, ale proto, že právě díky Valachiho svědectví ví svět o mafii - o organizovaném zločinu na úrovni státu ve státě, který se neomezuje pár hlučných gangsterů z Chicaga, ale zahrnuje naprostou většinu přistěhovalců z jižní Itálie - mafie zde vystupuje jako extrémní protiklad americké kultury v oblasti práva a politiky, na druhé straně ale jako vyvrcholení odvěkých amerických rodinných tradic - a zde se rodí právě celosvětová fascinace mafií a gangstery, která trvá až dodnes a trvat ještě dlouho bude. Pokud bychom měli v historii organizovaného zločinu určit nejvýznamnějšího muže, nebyl by to Al Capone, ani Lucky Luciano, ani Vito Genovese, ale právě Joseph Valachi, člověk, který doslova přepsal dějiny 20. století.

2 11.07.2017

Nikdy mě žádná knížka nevtáhla tolik do prostředí, v němž se odehrává. Ani Kmotr ne. Ta kniha voní Sicílií, olivama, vínem, zpocenými kudrnáči s kšandama a kozím lejnem v průjezdu :) Příběh má skoro až antické rozměry a jeho zakončení nabízí daleko silnější katarzi, než třeba právě srovnávaný Kmotr. Idealizace Tulituliho, tulícího se k nebohým ožebračovaným sicilským buranům, mi pro účel knihy vůbec nevadila, má to být pohádka, legenda o zbojníkovi, kterého zalknul až jeho vlastní stín.
Jedinou vytknutelnou věc vidím v hlavním záporákovi, donu Crocem. Není dostatečně pevně vybudovaný, aby působil jako opravdový záporák. Možná to tak Puzo ani nechtěl, nicméně to nic nemění na faktu, že je nejmocnější postava na Sicílii nějaká taková nijaká. Zlo, které páchá působí neurčitě, dotýká se jen nějaké bezejmené masy, k níž nemá čtenář žádný vztah a pokud jde o přítomný děj, tak jen vrhá zlé pohledy, ale nikdy nic hmatatelného neudělá. Celkově není z knihy ta příslovečná nezdolná síla mafie vůbec cítit, což ale naštěstí vynahrazuje pohlcující prostředí a síla Tuliho dějové linky. Ač mě to samého překvapuje, mám tuhle knížku raději, než Kmotra :)

3 11.07.2017

Ohodnotím u Pravidel pro hráče celou sérii DrD+. Obecně se tato stolní RPG dle mého názoru posunula od 90tkového standartu "jdu rovně a pak doleva a pak zakouzlím modrožlutonachový blesk na kostlivého účetního....KURVA JAK MI DYCKY PADNE JEDNIČKA TO MRDÁM VOLE!!!!" k mnohem realističtějšímu zpracování a velmi odlišným mechanikám postav, u kterých se nabízí doslova stovky možností, jak je hrát.
S jedinou věcí mám problém. Pravidla pro Theurga. Dodneška jsem je nepochopil. Pokud si čvachtáte v kvantový mechanice, je to určitě něco pro vás, za mě nope.
Jo a malinko bych poupravil rozsah tabulek. Vím, že to je fantasy, ale ve chvíli, kdy váš kroll válečník dosáhne 21. úrovně a je schopen DLE PRAVIDEL sprintovat 150 Km/h na vzdálenost 1800 km než se unaví, rozbije 2 metry tlusté ocelové dveře holou rukou za 2 minuty a je schopen hodit nosorožcem na vzdálenost 490 metrů, tak to už je podle mě fakt trošku moc :D
Jo a neskonale mě sejří, že z těch útržků příběhů k jednotlivým kapitolám nikdo neudělal samostatný román. Nebo aspoň povídky. Byly to jedny z nejlepších fantasy kousíčků, co jsem kdy četl.
No jo, jenže on by to zas na konci dosral nějakej Křemil kataklyzmatickým finále, kde by hlavní geroj na poslední chvíli přestřihl červenej drátek a já bych musel vyblít poslední zbytky svého dětství. Rači to možná nechte bejt :D

9 11.07.2017

Ze začátku sranda, pak už jen stále dokola se opakující pleskání masa o maso - no prostě jako když se díváte 40 minut v kuse na porno :D Vypadá to, že Oskar Wilde už v té době vynalezl postup "koukám jen na začátek a na konec" :)

7 11.07.2017

Povídka To, co milovalo Arthura Brookse je dle mého názoru jedno z filozoficky nejprogresivnějších témat v žánru sci-fi, jaké jsem dosud viděl. Téma uvědomění si koexistence, absolutní potřeby druhé bytosti k vytváření reakcí a sběru informací - to je tak moc zajímavé, že mě až nelichotivě sralo, že z té povídky není román. Má to neskutečný potenciál.
Zbytek povídek velmi slušný, mnohé rozšklebující překvapivé pointy potěší, nicméně nemohu sdílet oslavné mlaskání nad povídkou Smrt tančila mezi hvězdami tady v komentářích. Lidstvo, prosím, zkonsoliduj si svoje sračky! Jo, udělali jsme pár průserů, ale není to s náma zas až tak špatný, abychom byli intergalaktickej postrach všehomíra! :D Nemám rád tydle pseudokritické dystopie á la Poušť Babiš. Konflikt je základní podstatou života. A jo, válka je hrozná věc, ale nevyhnutelná. Takže nedělejte z imaginárních emzáků andílky, kdo ví, co tam za tím plutem (#spacejokes) provádějí :D :D

4 11.07.2017

Super kuchařka, hlavně informace o různých druzích těstovin se hodí a předmluvy ke každé kapitole rozdělené dle jednotlivých chodů dávají čtenáři neseznámeného s italskou kuchyní lepší vhled do celkové jižanské stolovací kultury :) Grafika je taky silně slinotvorná a docela často s mi stává, že si jen tak listuju, když něco jím :D

2 11.07.2017

Megamocmocální hra. Docela tězká a některý špatný rozhodnutí vám domrví i dvouhodinovej postup, ale nesmíme zapomenout, že ta kniha je ještě z časů, kdy RPGčka nehráli malí ufňukaní buzíčci s všeřešící mamčinou kreditkou :)

6 11.07.2017

Asi by bylo vhodné se opičit pod jiných opičincích a říct, že "je to dobrý, ale na Kmotra to nemá", ale já bych se spíš rád pozastavil nad tím, jak bravurně ovládl v knize situaci Dante, když překvapeně vyšpulené herčuli oznámil, že se těší, až bude kamarádům vyprávět, jak se tak slavné herečce "promrdal až do prdele" :D :D
Jo jo, přiblblý knižní charaktere, to máš za to, že seš tak stupidní a šlapeš s občankou ve šrajtofli! :D
Spoiler I guess :)

P.S.: Jo a sníst plnou misku strouhanýho parmazánu není ani zdaleka tak uspokojující, jak je popsáno v knize :D

1 11.07.2017

Že cože? Vincek Čerčil? A kde čerčil? A proč nás to ve škole neučili??? Dyť ta postava pak dává úplně jinej historickej rozměr!
Někdy si s úšklebkem představuju paní Heřtovou rozněžněně přisátou na laufu děla bitevní lodi Queen Elizabeth. Ta ženská se v tom prostě vyžívá, ne že ne, je v ní kus chlapa a z knihy to nadšení pro věc a schopnost popsat poutavě i tak stupidní věc, jako kolik kde přesně nakladla turecká loďka min, z knížky cáká jako australská krev po trojských plážích. Úžasná kniha, smutný kus historie a v dáli stály strmé skály.

4 11.07.2017

Historii napsanou tak, že na jedné stránce umíte spojit naprosto vyčerpávající historický fakt s dějem, kde nikdy nezapomenete na to, že figurky na šachovnici posunovali mnohdy psychicky zdevastovaní a nekompetentní lidé, taková historie by se sakra měla praktikovat na školách! Ne stupidní letopočty a jména kdejakýho sumerskýho křupana - DĚJ - to je základ historie. A paní Heřtová je v tom prostě machr.

7 11.07.2017

Tuhle knížku jsem na vlastní žádost dostal v roce 2016 k Vánocům od mámy. Dík mami. Čekal jsem, až všechny sračky vylítnou z větráku a budu se na to moct podívat s nadhledem a odstupem.
Čhmcha!
Když jsem si na 48. straně už asi pošesté nepatrně ublinkl do pusy, musel jsem to začít přeskakovat. Našel jsem si pár pasáží o sexu. No, četl jsem lepší erotickou fanfikci o Martinu Rotovi, u toho jsem se aspoň zasmál.
Nemá smysl spílat marketingu a nedostatečné drsnosti plenění upachtěných slepičích klínů - prostě ta ženská byla ve správnou dobu na správným místě - v době, kdy může kdejakej Average Joe kidnout libovolný kus hnoje do sociálního éteru a rázem je z něj Král Disneylandu.
Holt, máte neomezenej přístup k informacím, to jste celou dobu chtěli, ne??? Jóó, vy jste si furt ještě nezvykli na ten všudypřítomný závan hoven??? Óóó, chudinky... :)

O této knize toho už řekli tolik, že se zmůžu jen na jedno: Apollonia je overrated křupanská slepice :D

5 11.07.2017

Jo, já vím, little late to the party - čet sem tu knížku, když mi bylo asi 18 a prostě mě nehorázně bavila, nevím proč, propleskněte mě :D

5 11.07.2017