broskev28 komentáře u knih

Krásná pohádka pro malé čtenáře, kterou napsala a ilustrovala táž autorka.
Nevím, jak se bude líbit dětem, ale mě mile překvapila - pamatuju si, jak moje děti taky dostaly aktovku od prarodičů, jak ji milovaly a braly si ji na všechny výlety a tábory, a to vůbec nebyla kouzelná! Takže čtenářům i rodičům v naší knihovně budu tuhle milou knížku nabízet, a už teď se těším na další knihu této autorky: Na výletě v raketě. Jen musím chvíli počkat, protože už si ji některý šikula vypůjčil i bez nabízení.
P.S. Mně se nejvíc líbila kapitolka Jak aktovka léčila Rozárku; škoda, že to takhle nefunguje doopravdicky, i když - někdy a u někoho možná jo . . .

5 18.04.2024

Temnota byl nákup za 9 (slovy devět!) korun v Dobrovských slevách – chtěla jsem vidět, jak vypadá kniha za tuhle směšnou cenu. Už vím, že za 19 Kč jsem dostala poklad (Jedné noci ve chlévě), tak co bude tohle?
A opět jsem byla velmi překvapená, jak čtivou a zajímavou knihu o dráčeti jsem obdržela! Pochvaluju si překlad, který ve dvojici zvládly slečny/paní překladatelky, moc mě bavily historické postavy, zejména Skanderberg (doposud jsem znala pouze albánský koňak toho jména, ale při četbě se mi vybavovaly podrobnosti, které jsem kdysi četla tuším v Sienkiewiczově Panu Wolodyjowském), skvěle zakomponované bylo i zásadní téma bratra hlavní hrdinky Lady a obecně Valašsko a rod Draculescu neměly chybu.
Fantasy - a koneckonců i dívčí román! - si sice představuju jinak, ale historie nám mnohdy nabízí doslova fantastické peripetie osudů nejen jednotlivců, ale i celých národů, tak proč se bránit inspiraci?
P.S. Když jsem knihu kupovala, vůbec jsem netušila, že už jsou vydané tři díly série – o to větší je moje nadšení a rozhodně se na ně chystám!

Krásný jednoduchý příběh, vhodný pro začínající čtenáře.
Milé a láskyplné, a mně se navíc moc líbila Maričina práce na trzích, ta spousta vyjmenovaného ovoce i zeleniny, podobně jako "mořské svetry". A úplně nejlepčejší byla poslední věta téhle kraťoučké knížečky; jaké jméno to bylo?
Ovšem červíček vrtá a nepřestává: jakou kytičku si Marika prohlížela na zahrádce, když jejich jména jsou nějak podobná?

8 16.04.2024

Další dámská kniha, u níž juž předem tušíte, že konec bude sladký a nikoho nezarmoutí, ale proč ne. Dialogy mezi hrdiny jiskří – humor naštěstí vysoko převažuje nad sexuálními narážkami i asociacemi, takže pro mě docela čtivá jednohubka pro sice dubnové, ale teplotně letní odpoledne . . .
P.S. Kennedy vypadá jako morous, ale Ian mě zaujal a jestli se někde objeví Jarodův příběh, určitě neodolám!

„Ale jestli ti jde o to, co myslím – potvrzení, že muž a žena mohou být dlouhodobě šťastní – ujišťuju tě, že rozhodně je možné, aby to dva lidé, kteří se milují, zvládli. Asi to není snadné. A taky je to děsivé. Ale možné to je.“

Nadine Gordimerová mě už před lety doslova uchvátila knihou Poutníci, takže když jsem v naší knihovně objevila tuhle povídkovou knihu, nezaváhala jsem. Jenže se mi potvrdilo to, čeho už jsem si všimla u své četby několikrát: já fakt povídky nedávám!
Zatímco knihy – názvy a často i jejich autory – si pamatuju celkem přesně i po letech, povídky mi vypadnou okamžitě po dočtení. Když dočtu povídkovou knihu, pamatuju si stěží právě tu poslední povídku, a i ta je do týdne zapomenuta. Proto jsem si dělala průběžně poznámky, a po dočtení konstatuju:
1) Překvapila mě anotace na obálce – střízlivá, nijak bombastická, ale velmi výstižná. A podobně jsem to cítila s překladem M. Žantovského.
2) Obrovský šok: mezi lety 1989 – 1999 si tuhle knížku v naší malé knihovně vypůjčilo (a přečetlo?) téměř 20 lidí. Kdo by si ji vypůjčil dnes?

"Nemám ráda vodu," řekla. "Říká se, že když ji člověk nemá rád, je to varování, aby se od ní držel dál."

Člověk nula byla další velikonoční knižní pecka, totep!
(Poznámka: totep, tvin, dozop – do lexika první úrovně přešla v prvním století, brzy po prvním Festivalu pomoci přírodě.)
Nechápu, jak Anna Starobinec mohla něco takového napsat v roce, kdy byl fcb ještě v plenkách a po dalších sítích, neřkuli AI nebylo ještě ani vidu ani slechu. Skvělé, obludné, vychytané! Vize digitalizované a kompletně „zasíťované“ virtuální budoucnosti mě doslova ohromila – dnešní doba ukazuje, že právě tohle nás dříve či později, pouze s mírnými odchylkami, čeká . . .

„Všechen ten ruch. Všechny ty bannery, bubliny, hlasy, okna, buňky. Nekonečný večírek uvnitř mojí hlavy. Dav neznámých s dobrými úmysly, odpovídají a ptají se, říkají a ukazují, skáčou do řeči a škemrají, zvou na procházku, přidávají do přátel, pozorují moje sny i husí kůži, jsou neustále se mnou . . . . Totep! Jsem z nich utahaný!“

14 10.04.2024

Včelička, to tedy byl šok! „Si klaďas nebo záporák?“
Velmi zvláštní, silná kniha, další z těch nigerijských nezapomenutelných. Četla jsem celou noc a příběhu patřily i mé první myšlenky po probuzení. Ten jeden, zásadní moment, kterým Včelička hodnotila jakékoli prostředí, v němž se ocitla, mě ničil. Detenční zařízení působilo otřesným, nelidským dojmem. Asi největší momentální problém migrace vidím v nefungující repatriaci těch, kdo tu nemají co dělat. Ale tady jsem do poslední chvíle doufala, že systém udělá výjimku . . .


„Čaj chutná jako naše země: je hořký a teplý, silný a plný vzpomínek. Chutná po touze. Chutná po vzdálenosti mezi místem, kde jste, a místem, odkud pocházíte. A taky mizí, jeho chuť vám z jazyka zmizí, zatímco rty máte ještě horké od šálku. Ztratí se jako plantáže táhnoucí se do mlhy. Četla jsem, že se ve vaší zemi vypije víc čaje než kdekoli jinde na světě. Jak z toho musíte být smutní . . . jako děti, které touží po nepřítomných matkách. Je mi vás líto."

13 08.04.2024

Liščí země mě trochu zklamala, nebo spíš jsem ji neodhadla. Čekala jsem něco jako Chaloupka na muří nožce, ale tohle mě moc nezaujalo. Autorku mám zafixovanou z Čarokrásného knihkupectví, a ten reálný příběh jí podle mého sedne mnohem lépe.
Ale můj názor není směrodatný, třeba mě malí čtenáři přehlasují.
(Přiznám se, že v to doufám!)

Potřebovala jsem oddychovku na jeden večer, a tohle bylo přesně to pravé. Ovšem další díly série Klub lokajů už určitě číst nebudu, protože i ten jeden byl na mě až příliš.
Frances opravdu nemá chybičku (pravda, až na to věno) - chytrá, sečtělá, politicky a třídně uvědomělá, pro rodinu by udělala vše a hlavně: intuitivně pochopila, že neodmyslitelnou součástí a zárukou každého spokojeného manželství je sex, který uspokojí oba partnery!
Tohle určitě ocení každý soudný muž, takže věno není podmínkou . . .

Nádherná kniha. První větu bych nejraději opsala od komentáře MegaH, protože tohle je nádherné počtení – paní překladatelka odvedla úžasnou práci! Navíc tady máme zajímavou myšlenku vyvázání vzpomínek, často ovšem zneužívanou těmi, kteří mají moc a peníze.
Pravda, jsou tady i nelogické drobnosti či nedořešené zápletky, ale to nic nemění na čtivosti, jazykové dokonalosti a zajímavosti téhle knihy. A mě už pokolikáté napadlo, kolik takových vztahů v lidské historii bylo, jakým způsobem to tihle lidé řešili, jak se museli skrývat a přetvařovat, v zájmu zachování normality vstupovat do manželství a plodit děti. A pokud to nedělali, hrozilo jim nejen vyloučení ze společenství, ale v mnoha případech i smrt.
Takže tenhle vazačský příběh velmi doporučuju!

„Vzpomínky,“ ozvala se nakonec. „Ne lidi, Emmette. Bereme si vzpomínky a vážeme je. To, co si lidé nechtějí pamatovat. To, s čím nemohou žít. Bereme si tyhle vzpomínky a dáváme je tam, kde nemohou způsobit další škodu. Takové jsou všechny knihy.“

17 04.04.2024

Chaos – hlas nože jsem objevila v Levných knihách, a to mě překvapilo, vždyť jméno Patrik Ness by mělo být zárukou kvality, ne? Ale vzápětí mi došlo, že právě takových jmen najdu v tomto typu obchodu povícero, takže jsem si vzala první díl série s tím, že to zkrátka vyzkouším.
Vzhledem k tomu, že jsem knihu zhltla během jediného dne, mám jasno: určitě ji zkusím nabídnout našim náctiletým čtenářům! Pravda, dnešní fantasy i dystopie jdou ve vztazích hlavních protagonistů mnohem dále, ale tohle je příběh čtrnáctiletých hrdinů. Oč méně erotických scén, o to lepší nápady a dramatické zvraty, soudím já. Teď jen abych ve svém nadšení nezůstala sama.

„Udělali to, abych moh žít.
Nevím, co si o tom mám myslet.
Dělat to, co je správný, by mělo být snadný.
Neměla by to být jen další velká šlamastika jako všecko ostatní.“

14 03.04.2024

Když jsem tuhle krásnou knihu s obálkou od neznámého ilustrátora vzala do ruky, říkala jsem si: "Jaké pohádky asi můžu čekat od Ionesca?"
Překvapily mě v prvé řadě ilustrace - pro mě první setkání se švýcarským ilustrátorem Etiennem Delessertem, jehož jsem doposud neznala. Ovšem tatínek, jeho bláznivé nápady a umravňující poznámky hospodyně mě pobavily. Netušila jsem, že autor Plešaté zpěvačky prožil celý svůj život s jednou manželkou rumunské národnosti a že měl jediné dítě, dceru, které vyprávěl poněkud absurdní pohádky.
Takže pokud hledáte netradiční pohádky s úžasnými ilustracemi, mohu jenom doporučit.

I tohle bylo zajímavé čtení – hlavní hrdinka neměla jednoduchý život, ale to ani femme fatale Beth, obviněná před více než čtyřiceti lety ze dvou vražd. Příjemná a nenáročná duchařina ve spojení s detektivním pátráním; v závěru mě opět šokoval americký zdravotní systém. Ale přiznám se, že předešlá kniha této autorky, Zlomené duše, mě rozhodně oslovila více.

„Ano, cítila jsem vinu. Ten pocit byl naprosto nesmyslný, ale nikde není psáno, že výčitky musejí dávat smysl. Prostě existují, táhnou člověka k zemi a dusí ho, dokud nevydechne naposledy.“

15 01.04.2024

Historický příběh o šití a švadlenách, ve kterém si uvědomíme, jak moc se – naštěstí - časy změnily, alespoň v Evropě, jak těžký život měli ti nejníže postavení. Překlad mi připadal čtivý a podařený, osudy jednotlivých velmi postav zajímavé (třeba Miss, nebo rodina Proverových). A ať jsem hledala jakkoli, nenašla jsem jméno hlavní hrdinky, možná jsem ho přehlédla? Ona pojmenovává téměř všechny ostatní postavy, ale ji jménem neosloví nikdo, zvláštní . . .
Předmluva autorky je jakousi nápovědou k samotnému příběhu a mně se moc líbí komentář Evaho73 – kniha jako taková dobová pohlednice. Zdánlivě žádné velké drama, ale vždyť jde o to nejdůležitější: o život každého z nás, o to, jak důstojně a hlavně s kým jej prožijeme. Určitě našim čtenářkám doporučím!

16 30.03.2024

Tichá pošta nezklamala – zpočátku mi chyběly ty vtípky, ale jakmile se objevil Marcel a jeho partička, frekvence narážek na BB se úměrně zvýšila. A nezklamal ani kolega Chroust s laktační psychózou, příjemně překvapil hromotluk – tělocvikář (a potvrdil mi to, co říkám po zkušenostech se svým autistickým synem odedávna: klasické pohádky jsou mordy a horory), takže já jsem byla spokojená. Snad totéž řeknou i naše čtenářky.

„Jung jednou řekl, že samota je návyková,“ prohlásil a mezi rty převaloval stéblo ostřice. „Jednou si uvědomíš, kolik je v ní míru, a nechceš už zápasit s lidma.“

16 29.03.2024

Hra o dědictví je zvláštní kniha a není to kniha pro mě, to si musím přiznat. Hlavním tématem jsou totiž záhady, hádanky, tajné schránky, tajné chodby – jako by mezilidské vztahy samy o sobě nebyly tou největší a nikdy nevyřešenou záhadou. Musíte hledat souvislosti, všímat si náznaků, domýšlet úvahy jen letmo nahozené. Miliardář, který se nudil, a přitom byl velmi inteligentní hračička?
Největší hádankou a překvapením je ovšem – aspoň pro mě - hlavní hrdinka Avery Kylie Grambsová. A doporučuju přečíst, určitě se nebudete nudit, navíc většina tajemství a hádanek stále čeká na rozluštění, takže pokračování příště.
P.S. Skvělý je komentář LexiS - kamarádka Max (i Veronika Volhejnová, záruka překladatelské kvality) vymyslela báječný zašifrovaný jazyk!

„Když ano je ne a jednou je nikdy, tak jaký je počet stran trojúhelníku?“

„Evoluce umí být neuvěřitelně efektivní, pokud jí dáte pár miliard let času.“
Spasitel je knihou, kterou jsem rozhodně neměla v plánu číst. Nečetla jsem ani Marťana, viděla jsem jen filmovou verzi, která mě nadchla (už proto, že zbožňuju Matta Damona). Jenže potom jsem se účastnila knihovnického semináře s paní Klárou Smolíkovou a ta se zhrozila: „Nikdo z vás, milé knihovnice, nečetl Spasitele? No já jsem upřímně zděšená!“
Tak jsem se rozhodla to napravit a zpětně paní Smolíkové moc děkuju. Pravda, ty technické finesy mě opět míjely, a já jsem jen fascinovaně přihlížela, ale jinak to bylo zase skvělé.
Co mě asi dostalo úplně nejvíc byla ta celosvětová spolupráce: dnes, kdy to vypadá, jako by cílem všech vlád bylo vyvolávat konflikty každého s každým, poukazovat, ne, pranýřovat a následně pokud možno i trestat třeba jen názorové odlišnosti (kde máte tu pluralitu?), tak tady se pod hrozbou vnějšího nebezpečí všichni semkli a makali. Každý jinak, ale pod taktovkou osvíceného diktátora (Strattová) to prostě fungovalo.
A když už jsem si myslela, že mám jasno a do konce zbývalo pár desítek stránek, najednou bylo všechno jinak! Paráda a moc doporučuju!
P.S. Moc děkuju za všechny komentáře, nejen za ty pochvalné, ale především za kritické - třeba R47 mě nahlodal, podobně jako Smolař nebo MMM999, vždyť i mě okamžitě zarazilo "národnostní" složení posádky. Ovšem nejvíc souhlasím s komentářem TomHr, to zásadní prostě my jako lidstvo nedáme, smůla. Takže kritické výhrady jsou určitě namístě, a proto za svůj beru především komentář panPatejdl: pohádka o vesmírném pavoukovi pro naivní děti, ale povedla se.

34 24.03.2024

Mám ráda knihy Markéty Pilátové - jak ty dospělácké, tak ty dětské.
Mou favoritkou je Kiko a princezna z tundry - jednak jsem lokální patriotka a navíc mám pro Kiko slabost. Takže veverka z Vamberka a Žanetka ze Žamberka se mi sice líbily, ale moje srdcovky to nebudou. I když teď mě napadá, že přinejmenším na "pampeliškový kulich" na veverčině ocásku asi hned tak nezapomenu . . .
P.S. Ale pozor - ten najdete až v pokračování příběhu o veverce z Vamberka, v dílu nazvaném Na sněhu.

Kniha mi byla doporučena a já jsem se zprvu trochu ošklíbala – nečetla se mi nijak skvěle a téma mi přišlo takové „hrající na city“. Ale postupně jsem se s Joelem, Frankem, Liamem, Unou, Angelicou, Mocným Jimem, ale taky s S Evou, Lily, Chrisem spřátelila. I mně připadal zprvu Hilltop jako vězení, ale možná to bylo dáno právě zamračenou optikou Joela. A skvělé překvápko mi přichystala Nosorožka!

„Ale nejsi srab,“ zachrčel Joel v slzách. „Nejsi žádnej srab, Franku Adamsi. Jsi jeden z nejmilejších lidí, co jsem kdy potkal, a nenechám tě takhle o sobě mluvit. Nenechám tě říkat takový věci o mým kamarádovi.“

Nebylo to špatné čtení, jako prvotina určitě povedené a čtivé – příběh dcery, která se nedokáže odpoutat od matky, ženy, která si láskyplné oslovení „mami“ vůbec nezasluhuje. Je známou skutečností, že vztahy dcer a matek bývají komplikovanější, podobně jako vztahy synů a otců (mluvím o normální, tedy více či méně milující a fungující rodině). Pokud se navíc rodina rozpadne a obě (ženy) zůstanou odkázány jedna na druhou, situace se ještě vyostří.
Z vlastní zkušenosti znám několik podobně toxických vztahů dcer a matek, takže vůbec nezpochybňuju vylíčení této dvojice v knize M. Huškové. Téma je celkem náročné a nijak povzbudivé, nenabízí žádný únik z reality, natož šťastné konce. Přesto – anebo právě proto – knihu hodnotím vysoko, život totiž pro mnohé z nás většinou není procházka růžovým sadem.