broskev28 komentáře u knih

První díl nové série a vypadá zajímavě: řešíme - my i soukromí vyšetřovatelé - vlastně hned tři kriminální případy: ten Nateův, o němž víme nejvíc; dále velmi zamlžený případ Madison, včetně její přítelkyně a syna, a aby toho nebylo málo, navíc zmizela dvanáctiletá dívka Jennifer.
Zdaleka ne vše se dozvíme v úvodním díle, ale s tím se tak nějak počítá, vždyť jde o sérii. Nedávno jsem četla Zlého psa, a ten mě velmi zklamal. Ve srovnání s ním mi Pád do tmy připadá výborný, počínaje volbou dvojice (trojice?) vyšetřovatelů, včetně jejich vězeňské minulosti, přes prostředí letního tábora a rodinu pohřešované dívky až po Rexe, informátora a milovníka všech ztracených zvířecích duší.
Takže já určitě našim čtenářům doporučím.

25 13.09.2023

Úžasná knížečka - určitě budu nabízet nejen našim prvňáčkům!
Nevím jak děti, ale já jsem si střapatou Rózu, statečného Huga a samotáře Edu zamilovala. Oslovilo mě typografické řešení knihy: velká bezpatková písmena, jim odpovídající řádkování i velké mezery mezi jednotlivými větami. A samozřejmě čučavé obrázky samotných hrdinů; třeba Rózin plavecký úbor a obecně plavecký výcvik, to byla nádhera!
Moc a moc doporučuju a jsem tuze natěšená na další sešity edice UžČtu!

13 11.09.2023

Podepsala bych předešlý komentář: dětské verše autorky miluju a obdivuju, tyhle mi ale daly zabrat. Úžasná jsou haiku, ale třeba část nazvaná Rodinné album, to tedy byla síla! Je to jediná sbírka "dospěláckých" veršů, jak se přiznala paní Daniela při jednom autorském čtení - úplně jiná, nezvykle vážná, bez obvyklé hravosti a lehkosti.
To ovšem nic nemění na faktu, že D.F. je Paní Spisovatelka; doporučuju velmi.

Loučení

Už se připozdívá

Mělce jako důlky na matraci
mělké vzpomínky se vrací
jedna s druhou splývá

Jak se rychle stmívá

A z mých knih
už padá sníh

18 10.09.2023

Skvělé čtení, i když několik mých oblíbených ale by se našlo: nevím, zda to zavinil překlad, ale občas jsem zaregistrovala drobnou nelogičnost (proč maminka hlavního hrdiny říká tatínkovi, že úspěch strýčka Saula je vlastně jeho, tatínkova zásluha?). Většinou mě přeskakování v čase nijak významně neruší, ale tady jsem byla zmatená velmi často. Pak tu bylo ono americké neprolomitelné policejní - v tomto případě dokonce rodinné policejní - spojenectví, před nímž není úniku (co takhle do jiného státu?) a obecně americká slovní (slovy vyjadřovaná) láska a hrdost, zatímco fakta a činy svědčí mnohdy o něčem jiném.
A tak bych mohla pokračovat, ale nic by to neměnilo na skutečnosti, že navzdory těmto výhradám jsem knihu nedokázala odložit, naopak: četla jsem v každé volné chvilce a těšila jsem se na ten okamžik, kdy zase v příběhu Baltimorských pokročím o kousek dál, kdy se konečně dozvím, co se skrývá za oním mnohokrát zmiňovaným Dramatem, přičemž odkazy na něj mě časem už docela vytáčely . . .

"Kniha, to je minulost, Marcusi. Za dvacet let už lidi prostě číst nebudou. Všichni budou pařit hry na mobilech. Děti vašich dětí se budou na knížky dívat asi tak, jako se my díváme na egyptské hieroglyfy. A to už bude moc pozdě na probuzení: lidstvo zblbne za kritickou hranici a my se kvůli své vrozené hlouposti navzájem pozabíjíme (což se ostatně víceméně děje už dnes). Budoucnost už není v knihách, Goldmane."

31 09.09.2023

Martin Selner beletrista mě tolik nezaujal, ale není to špatné čtení. Stále se točí kolem autistického stacionáře, nyní poznáváme i jiné pečovatele, Martinovy kolegy a samozřejmě také kolegyně, a samozřejmě soukromý život. Zajímavá je osoba ředitele a nejvíce mě překvapil konec - nakolik odpovídá realitě autora?
Pří četbě téhle knížky mi naskočila slova, která nedávno pronesl nějaký sociolog ohledně profesí, které by měly mít nárok na odchod do předčasného důchodu: "lidé pracující v sociálních službách jsou takoví horníci naší doby". Ve srovnání s hornictvem však vidím minimálně dva rozdíly: ten první a zásadní ve výši platu, a navíc jsem si téměř jistá, že jim naše - nyní Jurečkovo - MPSV předčasný důchod rozhodně nepřiklepne. Takže potěš pámbu, milí (a)sociálové!

"Zeptali jste se někdy sami sebe, kým jste? Ne jací jste, ale kdo jste. Ano? Nejste totiž tím, kým si myslíte, že jste, ani tím, za koho vás považují druzí. Jste tím, čím se zabýváte. To vás formuje a utváří. To máte nakonec vepsané ve tváři."

14 07.09.2023

Když jsem přečetla prolog, chtěla jsem knihu odložit.
Tahle témata fakt nemám ráda, ale jelikož už jsem četla Devátou dívku a Hořkou sezonu, sama sebe jsem přemluvila a pokračovala jsem. A dobře jsem udělala, protože tohle, ač se to zdá neuvěřitelné, byl pro Tami Hoag jen odrazový můstek. Nejsem schopná posoudit, nakolik změna postojů hlavní hrdinky souvisela s operací mozku - je jisté, že její chování před hrůzným zážitkem bylo dáno jak samotnou profesí, tak nevědomostí; nikdy nezažila hyenismus reportérů na vlastní kůži a coby hvězda středoškolského studia a poté i úspěšná reportérka Dana Nolanová určitě nepatřila mezi psychicky labilní osoby.
Každopádně výsledkem je možná méně uvěřitelný, ale čtivý a napínavý příběh, ve kterém jsem já osobně našla jen málo sympatických postav. Budiž mi útěchou, že opravdoví padouši to nakonec po zásluze schytali, a to navzdory skutečnosti, že detektivní dvojice L+K se do pátrání vlastně vůbec nezapojila . . .

16 04.09.2023

Vězeň času a Věc Makropulos, to jsem si dala okamžitě dohromady, když jsem zjistila, co je Tom Hazard zač. Na rozdíl od Čapka pesimisty (nebo realisty?) se ovšem Haig zařadil mezi romantiky, možná lépe optimisty, a proto se jeho příběh čte lépe (a hlavně má příjemnější konec).
Takže určitě doporučuju, už jen pro srovnání. Mně se příběh člověka, který se narodil 3.3.1581, četl velmi dobře. Osobní setkání s velikány té které doby mě zaujalo; byla bych moc ráda, kdyby třeba W.S. byl právě takový, jak ho autor v téhle knize popisuje! Rose musela být úžasná žena, která přerostla dobu, do níž se narodila. A Camille byla logické vyústění i lidský život běžné délky umožňuje, aby si jedinec, který ztratí životního partnera, našel podobně spřízněnou duši, což teprve hrdina žijící násobně déle.
Takže zcela v duchu děl velkého alžbětince: v každé době se rodí lidé omezení, zlí a závistiví, stejně jako lidé inteligentní, soucitní a empatičtí. Právě proto nás i v 21.století oslovuje příběh Julie a Romea, stejně jako Desdemonin a Othellův . . .

"Mám tuhle práci rád. Právě teď mě nenapadá, co by mohlo mít větší smysl než být učitel. Když učíte, máte pocit, jako byste byli strážci času a střežili šťastnou budoucnost světa prostřednictvím myslí, které ještě nejsou dotvořeny. Není to jako hrát na loutnu pro Shakespeara nebo na klavír v Ciros, ale je to něco správného. A správné věci v sobě mají jistou harmonii."

21 02.09.2023

Sedmihlas je původně neplánovaný, ale o to vítanější nákup do naší knihovny. Líbila se mi obálka a název, hodnocení tady na databázi taky nebylo úplně zamítavé a navíc knihy z nakladatelství Jota už mi mnohokrát udělaly radost, takže jsem neváhala. Teď zpětně sama sebe chválím, kniha je výborná.
Nejenže se krásně čte - velký dík za překlad Tomáše Bíly - ale je krásná i obsahem a hlavně způsobem vyprávění. Jim a Marie; všichni asi tušíme, co se dělo, ale vlastně až ke konci se nám dostane potvrzení. Jack a Wendy, Bette a Henry, Lane a Sam a vždycky lichá Maeve, která si hledala kamarády mezi knihami. Ale i vedlejší postavy jsou skvělé - třeba Liam, to bylo překvápko! Nebo Norma!
Pravda, bylo potřeba sledovat roky uvedené v záhlaví každé kapitoly, jenže i tohle mělo své kouzlo a vůbec to knize neubíralo na zajímavosti a čtivosti, alespoň pro mě to tak bylo. Prostě úžasné čtení - nedokážu vysvětlit, v čem spočívá kouzlo téhle knihy, ale zkuste ho objevit sami, stojí za to.

"Jak odsud všichni snadno pláchli, napadlo Wendy, když si vzpomněla na svoje sourozence. Jak to, že se rozprchli do všech stran, přestali se navzájem vídat a vůbec nic to s nimi neudělalo? Věděla, že život není fér. Život se na vás prostě valí a nikdy se neptá, co si o tom myslíte. Cokoli navíc, cokoli jako naděje, jsou pouhé dohady a zbožná přání."

15 31.08.2023

Chalupa je pro mě objevem - další česká prozaička a další dobrý příběh, alespoň já jsem takový četla. Dvě ženy, možná spíše dvě rodiny, propojené postavou jediného muže: nenápadného, nemoderního a neambiciózního učitele Karla. Jak příběh samotný, tak způsob psaní mě zaujal, i když kontrast světů Terezy a Heleny je téměř neuvěřitelný.
Určitě bych našla mouchy, ale já je nehledám; kniha se mi četla velmi dobře a postavy mě oslovily, i ty vedlejší, mám na mysli třeba Luptačku, Vandu nebo Dana. Našim čtenářkám určitě doporučím!

"Znovu jsem byla malá holka, co přiběhla z lesa s pusou a tričkem špinavým od borůvek. Babička hubovala, že za chvilku přijede mamka a já vypadám jak cikánovo děcko. Uprostřed kuchyně na štokrleti mi rozčesávala zacuchané konečky vlasů. Od ní to naštěstí nebolelo. Nebo jen trochu. Jako teď. V hloubi duše jsem věděla, že má pravdu, a byla mi hanba."

25 29.08.2023

Proč dětskou knihu překládá Radek Malý, to mi došlo hned poté, co se na scéně objevil sobek - teď mě napadá, že možná Sobek?
Nápad mi připadá velmi zajímavý a netradiční, já jsem postupně se rozvíjející příběh doslova hltala. Nejsem si jistá, jak se bude líbit dětem, ale mě nadchl. Zpočátku se mi ani pan Půlpivo, ani sobek vůbec nejevili; na konci knihy jsem se s nimi nechtěla loučit. Ilustrace Luboše Urbánka mi také sedly, takže jsem moc ráda, že jsme si knihu do knihovny pořídili.
Teď jen jak k ní přilákat malé čtenáře? Jsem si jistá, že problémy pana Půlpiva - ostych, povolnost často až přílišnou - děti snadno pochopí, a že i ony ocení, jak se díky sobkovi pan Půlpivo mění v lepšího, sebevědomějšího člověka. Ale samy si tuhle knížku k četbě určitě nevyberou. Takže ji zkusíme nabídnout spíše rodičům.

17 28.08.2023

Čtivé, zajímavé a plné informací, ovšem nikoli pochvalné či adorující. Autor hutného díla nijak nezastírá, že velikého a světově proslulého romanopisce nemusí. Ač je Novákova kniha plná dotazů, ty jsou určeny jen a pouze nám čtenářům, on už má jasno.
Takže čtu knihu jako doklad o tehdejší době. Kované stalinisty jsem znala (Taufer, Štoll, Skála), obdivuhodný postoj J. Seiferta také, Kohoutova komunistická minulost mi rovněž byla známá, stejně jako jeho poinvazní čelem vzad, ale třeba Kunderovo vyloučení ze strany a nikoli ze zaměstnání mě překvapilo, podobně jako jeho mladické komunistické veršování. Neznala jsem ani jeho rodiče, natož třeba fakt, že jeho druhá manželka, paní Věra, byla pracovnicí RaJ a napodruhé i laureátkou Wolkerova Prostějova.
A tak bych mohla pokračovat; když si odmyslím hlavního protagonistu - já chápu, že to je poněkud zvláštní, ale proč ne? - dostávám zajímavý obraz doby. Překvapila mě Havlova angažovanost, respektive její logika a důslednost, ovšem hned mě napadlo, jak by adorovaný první polistopadový prezident dopadl, kdyby knihu nazvanou Havel sestavil a sepsal například Karel Sýs . . .
Mým soukromým morálním majákem té doby je Jan Zábrana, zmiňovaný i v této knize; jeho Deníky pro mne představují výsostně subjektivní, ale o to reálnější obraz tehdejší deformované společnosti. Jenže Seifertů, Zábranů, případně Zahradníčků je mezi námi jako šafránu mimo jiné i proto, že tihle úžasní spisovatelé vlastně popírají onen základní pilíř (nejen) lidské existence: pud sebezáchovy. O to větší obdiv zasluhují.
Ze srovnání s nimi Milan Kundera vychází jako záviděníhodný klikař: nebyl dělnický kádr, ale přesto ho rodinný původ nedeklasoval, naopak. Jako jedináček v dobře situované rodině nikdy nestrádal, byl inteligentní, nadaný a ctižádostivý, takže své vzdělání a talent dokázal dokonale zúročit. Neprovokoval, nebyl zbrklý a své jednání vždy důkladně promýšlel. Nesvazoval ho soucit s méně šťastnými ani vděčnost těm, kteří mu již tak příjemný život umožňovali. Navíc byl pohledný, zřejmě sympatický mladý muž, takže o dámskou společnost nikdy neměl nouzi, tím spíš, že vlastnil v Praze staromládenecké bydlení. V každé době předurčen k úspěchu a pohodlnému životu, řekla bych já.
Ale mě přesto z téhle tlusté bichle nejvíc oslovil následující odstavec:

Ironicky z pódia promluvil i ostravský prozaik Svatopluk Pekárek. Začal citátem: "Cenzura, zrovna tak jako otroctví, nikdy nemůže být zákonná, i kdyby tisíckrát existovala jako zákon" a dodal, že neví, jak tento citát hodnotit ve světle "čerstvých kritérií, zda jde o pouhý pravicový oportunismus, liberalismus či otevřenou ideologickou diverzi. Ale obávám se, že kdyby tato slova pronesl kdokoli na plénu ústředního výboru, byl by nejspíš vyloučen . . . Naštěstí je autor těchto myšlenek dávno mrtev. Jmenoval se Karel Marx."

29 27.08.2023

Složitá rodinná historie, o to zajímavější, že jde o čínskou rodinu. I v zemi natolik zeměpisně a kulturně vzdálené vnímáme nespravedlivé vztahy, averzi macechy vůči potomkům (dokonce i vlastním), dominanci ženské poloviny manželského páru, ale také avantgardní Šanghajskou ženskou banku, založenou v roce 1924, zřízenou ženami a sloužící potřebám žen.
Nijak strhující, ale určitě zajímavé čtení; přečetla jsem už vícero knih z čínské historie - každá je trochu jiná a všechny mi postupně dávají alespoň základní obraz čínské historie a čínské společnosti. Spadané listí k tomu přidává například informace o Hongkongu, který měl do r.1997 britskou správu. A ještě se dozvíme, co vlastně znamená gong gong!

"Jak to vidím, devatenácté století bylo britské a dvacáté je americké. Předpovídám, že jedenadvacáté bude patřit Číně. Kyvadlo dějin se zhoupne z jinového popela, který přinesla Kulturní revoluce, k jangovému fénixu, jenž z toho popela povstane."

11 26.08.2023

Souhlasím s komentáři Jiparis, Hella nebo miloslav5679, že druhý díl se nepovedl.
To, co v úvodu série bylo milé, příjemné a zajímavé, v pokračování pro mě ztrácí kouzlo, ať už jde o rozjívenou holčičí trojici, nebo o nekončící hledání jejich matky. K tomu se přidávají nešvary hlavního hrdiny, občas také primitivní dialogy na nicneříkající témata, takže já jsem spokojená nebyla. Poměr cena/spokojenost u mě vysoce přesahuje obvykle dosahované hodnoty, takže závěr je jediný: byly to špatně investované, navíc knihovnické peníze, škoda.

15 25.08.2023

"To je život, Niilo. Měl jsi zůstat na severu. Vlastní blbci člověka naštvou vždycky míň než cizí."
Dávám za pravdu těm, kteří druhý díl vyzdvihují jako lepší. Já jsem na tom stejně, i když i tady bych měla malé výhrady: více než 600 stran hustě psaného textu bez jediného obrázku mi dalo zabrat, už proto, že je na něm opatrná jistá (pochopitelná) nevyváženost co se týče čtivosti. (Naprostá pecka byla pro mě kapitola 24, při ní mi nezmizel z tváře úsměv a obdivovala jsem autorčiny vyjadřovací schopnosti.) Navíc se tady objevují častější překlepy a občas i gramatické chyby jako mateřské obětí či vymýtání ďábla.
Přesto jsem nadšená a knihu určitě doporučuju, mimo jiné kvůli skvělým perličkám jako je tato:
"Asi je to nějaká zvláštní nákaza nebo věc estetiky, ale vysvětlete mi, proč všichni záporáci, které jsem v životě potkal, mají tu utkvělou potřebu vyholit si hlavu, než začnou následovat prvního dostupného maniaka se sklony k násilí? To je kvůli vším nebo praktičtější údržbě, nebo kvůli tomu, aby vlasy nebrzdily tok mocných myšlenek daného vůdce?"

13 24.08.2023

Krabička je další skvělá dětská knížka, která se ke mně dostala díky seminářům sdíleným ochotnými knihovnicemi a knihkupkyněmi. Další z dětských knih, nad nimiž zůstáváme v úžasu stát i my dospělí - jak krásně, jednoduše a přitom srozumitelně se dají vyjádřit ty základní životní pravdy.
A zdejší komentáře jen potvrzují, že knížka se opravdu povedla, skvělé je doporučení právě od malé čtenářky. Jsem moc ráda, že máme Krabičku i v naší malé vesnické knihovně; už se těším, jak si ji třeba s prvňáčky budeme číst a hádat, které zvířátko se schovává uvnitř . . .

20 23.08.2023

Slib, novodobá jihoafrická literatura. Znám v doslovu uváděnou Nadine Mortimerovou a velmi doporučuju také knihy neuvedeného André Brinka. A teď Damon Galgut, pro mě zcela neznámý autor.
Musím uznat, že literární sousedství s oběma jmenovanými spisovateli je zasloužené, kniha mě velmi příjemně překvapila. Pokud jde o historickou situaci, našla jsem dokonce jakousi paralelu s vývojem v naší republice - i v JAR si asi mnozí představovali, že když se podaří zrušit apartheid a poté se prezidentem stane někdejší vězeň (!) Mandela, tak prosperita, lepší životní podmínky a spravedlnost se tak nějak automaticky dostaví. Jenže se ukazuje, že černošské vlády rozhodně nejsou samospasitelné, spíše naopak. A s postupujícím časem přichází celospolečenské chátrání a rozpad infrastruktury, do níž investovali pouze někdejší bílí mocipáni. Jen velmi volně pak tato degradace souvisí s hlavním příběhem téhle knihy. Jednotlivé oddíly jsou nazvány podle členů rodiny Swartových, jenže kapitol je o jednu méně; jen Amor zůstává, aby konečně mohla dostát slovu.
Překlad Jiřího Hanuše mi připadal dokonalý, absence klasických uvozovek mě nerušila, tiskové ani jazykové chyby jsem nezaznamenala. Na rozdíl od mé poslední odeonky (Barnesova Jediného příběhu) tedy chválím a děkuju.

"Moje matka je mrtvá. Brána, kterou jsem vešel do světa. Není cesty zpátky, ne že někdy byla."

16 22.08.2023

Mám ráda knihy vycházející ze skutečných událostí, takže i tahle mě zaujala.
Zajímavé osudy několika vybraných hrdinek a hrdinů, překvapila mě návaznost na prolog. Margaret - úžasná treperenda, vyrůstat ve společnosti tolika mužů bylo určitě náročné. Avice - příšerná a nafoukaná čůza, a já jsem jí to tak trochu přála. Jean byla produkt své doby, rodinná historie se na ní "podepsala". Frances - tajemná, schopná zdravotnice, paní Mackenziová. A nesmím zapomenout na Maude, která byla i na lodi neuvěřitelně trpělivá a klidná.
Čtivý příběh, který - jako vždy u této autorky - zřejmě ocení spíš ženy, ale v tomto případě by možná zaujal i pány. Pro mě příjemná prázdninová četba, kterou určitě našim romantickým čtenářkám doporučím.

"Kapitáne, jediný, kdo má pocit, že má na všechno odpověď, jsou lidé, kteří si nikdy nemuseli klást žádné otázky."

24 21.08.2023

Tak to byla síla!
Vůbec to není čtivé, povětšinou je to depresivní, pro mě často i nesrozumitelné, a obecně hrozné až příšerné. Jako by se na lidské žití/živoření/pachtění díval někdo odosobněný, někdo ze zcela jiného živočišného druhu či vesmíru. Ale jsem toho názoru, že právě to byl záměr - abychom nahlédli z jiné perspektivy, jak nesmyslná a překvapivě nehumánní je naše společenská existence.
Myslím si ovšem, že mnozí z nás jsou si této tristní situace vědomi. Uvědomělé bych si troufla rozdělit do dvou velikostně zcela odlišných skupin; tohle rozdělení tady bylo, je a bude od počátku světa, soudím já. Proletáři všech zemí, spojte se, to byla jen krátká epizoda, jedna z mnoha aktivit typu táhneme za jeden provaz, která se nepovedla, stejně jako všechny předešlé.
Oslovily mě komentáře Mona-Lisa, veriszv, KáťaM., sgjoli a Babouš; ten poslední uvádí i pochvalnou reakci na obálku, která se mi také moc líbí. Podobně jako v našem pinožení vezdejším v ní vidím základní paradox: řešíme kouli, ta dala všemu (co tady stejně už dlouho bylo) nějaký silný impuls. Jenže na obálce vidím samé pravé, ostré, přímé úhly! Nikde ani stopa zaoblení, neřkuli kruhu . . .

Autorku jsem vůbec neznala, o to větší a příjemnější překvapení mě čekalo.
Životní osudy Viliama (nikoli Shakespeara) a Violy (nikoli houslistky). Chyby rodičů, které opakujeme, soužití s milovanou osobou, které trvá příliš dlouho a které se denně potýká s mnoha překážkami, ať už malými či velkými, a už jen proto je křehké a ohrožené.
Ale nejen ústřední dvojice V+V, ale také jejich rodinní příslušníci, kamarádi, kolegové v práci, sousedé celá galerie postav, které autorka popsala reálně a srozumitelně, tak, že se vám nebudou plést a hlavně se vryjí do duše - Zdenka, Eva a Petr, Lubor, Ilon. A samozřejmě děti, které odrůstají: Kryštof, Ema, Martin.
Mně se to četlo skvěle, takže určitě doporučím. A vyhledám si další knihy S. Votyové.

"V tu chvíli mi konečně dojde, že mámy jsou prostě jen lidi. Žádné bytosti s nadpřirozenými schopnostmi. Nemusí zvládnout všechno. Mají právo dělat chyby, a dokonce žít svůj vlastní život, který se může zdát v rozporu s tím, co od nich okolí očekává."

23 18.08.2023

Napospas je další knihou, která by mě asi minula, kdybych si nepřečetla zdejší komentáře. Když jsem ji kupovala, nedokázala jsem si představit styl ani samotný příběh, a obálka mi nápovědu rozhodně nedala. Jakmile jsem začala číst, hned jsem byla vtažena do děje, do času.
Nejsevernější norský ostrov, nejponuřejší náboženské období a nejvyšinutější psychopati ve vysokých funkcích s velkou mocí. Minimálně to poslední známe i z našich dějin, z nechvalně známých čarodějnických procesů. Ale musím autorce přiznat, že popis života lidí 17.století v oblastech tehdejší Finmarky byl velmi působivý a čtivý. Cyklus jednoho roku v lidském měřítku a fungování byl skvěle vylíčený, jakož i soužití s Laponci, pro našince velmi exotické (já osobně si jedinou zmínku o Laponcích vybavuju z Andersenovy pohádky o sněhové královně).
Když si to spojím s konkrétními, velmi dobře popsanými postavami, a přidám skvělý překlad Gisely Kubrichtové, je pochopitelné, že výsledkem je výborná kniha. Takže i já hnidopiška mám pouze jedinou připomínku: jak je možné, že na ostrově, kde nejsou žádné stromy, se topí dřevem? To se všechno vozí z pevniny, nebo je tam tolik vyplaveného dříví? V knihách P. Maye, které se odehrávají na Hebridách, se všude topilo rašelinou, takže tohle mě mate. Ale to je opravdu zanedbatelný, i když pro mě rušivý detail.

"Světlo svíčky je nejslabší v koutech. My jsme tu od toho, abychom si tam pořádně posvítili, prohledali naše temná místa a vypálili je. Abychom je sežehli ohněm Boží lásky."

17 11.08.2023