broskev28 komentáře u knih

Myší díra mě hned od prvních stránek lehce vytáčela – nejprve, na s.6, to byl „problém zamořeného centra výfukovými zplodinami“: fuj, to zní děsně, a přitom stačí přehodit dvě slůvka! Podobná situace nastala o kousek dál, na s.13: „Měla hlavu v babiččině klíně, která jí vyprávěla . . .“ - ještě že jsem si to nečetla nahlas, to by bylo uširvoucí!
Potom jsem se konečně dokázala začíst a podařilo se mi rozšifrovávat jednotlivé postavy, ovšem na s.92 jsem se zase neubránila zaklení: paní Votyová má evidentně problém se slovosledem! Naštěstí jsem se vzápětí do příběhu ponořila natolik, že bych zřejmě žádné prohřešky proti češtině nevnímala, i kdyby se tam vyskytly. Ale spíš si myslím, že i autorka se s postupujícím příběhem rozepsala natolik, že se podobných nelibozvučných spojení vyvarovala.
Takže nemohu hodnotit plným počtem, ale přesto obdivně tleskám. Ano, vidím klišé i situace kýčovité a velmi nepravděpodobné, ale co si budeme povídat, život opravdu takový může být, alespoň občas. A Danova myšlenka domluvy s Bohem byla skvělá. I když teze „všechno se dá vyřešit na pumpě“ se mi líbila ještě o malounko víc.
Takže určitě doporučuju – uvidíte sami, jak na vás tahle malá knížečka zapůsobí.

U mě Vodník příliš nezabodoval, ale naše čtenářky to vidí jinak - proč ne. Prostředí rybníků vlastně nakonec nehrálo žádnou roli, takže pan Erben promine. Mě osobně zaujal a překvapil především konec: je to nahrávka na smeč, respektive na pokračování?

14 09.11.2023

„Čarodějkou se nerodíš, ale stáváš . . .“ - motto knížky se bude určitě líbit malým čtenářkám, protože Čarohvozd se opravdu povedl. Pravda, základní schéma příběhu už je trochu obehrané, ale je tady mírná změna: Cassie není sirotek, naopak žije jen tím, že jednou najde svou mámu Rose. A pomalu začíná chápat, že zvláštní klíč – jediná věc, kterou dostala od maminky při posledním setkání – by jí v tom mohl vydatně pomoci.
Špínov byl samozřejmě hrozný a odpudivý, zato Hvozdná je skvělá destinace, ovšem nebýt Montagua, nikdy by se tam zřejmě nedostala! Tuze sympatické jsou kamarádky Rue i Tabita a předpokládám, že časem ukáže své lepší já i teta Miranda (podobně jako koště s podivným jménem Tantivy).

15 08.11.2023

Nedočteno a je mi to moc líto.
Po skvělém Sběrateli sněhu a nostalgickém Café Groll jsem byla velmi natěšená, ale nepovedlo se. Neměla jsem šanci číst knihu v kuse a po měsíci mám (nejen) v postavách zmatek: ty, které mě zaujaly, se momentálně z příběhu vytratily, a přibývají zase další, nové.
Takže sama pro sebe si umiňuju, že Paví hody určitě ještě otevřu a zkusím to s nimi, momentálně jsou nad mé síly.

Kniha Emily Henry Knihomolové sklízí velký ohlas, tak jsem si nejprve chtěla přečíst její předešlé knihy. A podobně jako mnozí další čtenáři soudím, že to určitě bylo zajímavé romantické YA čtení, jen možná zbytečně dlouhé. Místy jsem se začetla a byla jsem zvědavá, kam se příběh pohne, jindy se mi čtení vleklo a střídala jsem ho s detektivním žánrem. Způsob psaní se mi líbil, Bezejmenný a Peřinka, podobně jako Jackovy kyselé třešně byly dobré nápady, ale nějaké výrazné nadšení se nekonalo. Možná je to i tím, že jsem mezitím dočetla Almu, a ta je ve srovnání se záhadnou kletbou ve Five Fingers mnohem čtivější a tak nějak smysluplnější. Samozřejmě, jde o jiný žánr, ale přesto.
Takže kdybych se s June nepotkala, asi bych o moc nepřišla, to je můj názor.

„Poprvé ho totiž začínám doopravdy poznávat. Začínám chápat, kým byl, z dobré i z té špatné stránky. A řekla bych, že mi došlo, že ublížit někomu neznamená nemít ho rád a být na někoho naštvaný neznamená přestat ho milovat.“

12 04.11.2023

Šepot papíru – doporučená romantika. Úvod mě nenadchnul, obecně Sophie a její problémy mě trochu nudily, ale cornwallské pobřeží a knihkupectví mi pomohlo přenést se přes ty nudnější části. V závěru jsem moc nesouzněla s boží rukou/záměrem/údělem, ale Emilina sladká tečka mi vyhladila nesouhlasnou vrásku na čele. Takže v zásadě ano, teď co na tento nový přírůstek řeknou naše čtenářky.

„Má drahá, psaní je jediný způsob, který podle mého názoru dává lidskému utrpení alespoň nějaký smysl. Psaní a pak také vědomí toho, že jsme všichni součástí božího plánu.“

14 02.11.2023

Alma je mou knihou letošního roku!
Vůbec, ale vůbec jsem netušila, co mě čeká; o to větší bylo mé bezvýhradné nadšení, úžas a souhlas. Doporučuju všemi deseti, a to zdaleka nejen mládeži.
Pro mě má tahle kniha všech pět pohromadě:
1) česká autorka
2) skvělý příběh – nápad i provedení
3) rok 1922 v české historii – úchvatný popis a zajímavé informace
4) dobrodrůžo, kamarádství – místy jsem zapomínala dýchat
5) rodina – koblihová vůně
Ze své dvouhodinové cesty vlakem si nepamatuju jedinou stanici s výjimkou té cílové: když ji zahlásili, doslova fyzicky mě bolelo, že musím četbu přerušit, vystoupit a společensky, coby návštěva, konverzovat. Hugo a Hynek, Marie, Vlastina, Velká Káča, Pepča Placka, Sušenej Sucharda, Toyen, ale třeba taky Hovňous, prostě neuvěřitelně živě podaný příběh slepého sirotka. Dokonalé dílko!!!

18 31.10.2023

Dopis mě lákal – jedna z čtenářek naší knihovny ho dokonce označila za nejlepší knihu, kterou kdy četla! Takže jsem se na něj natěšeně vrhla a slupla jsem ho v průběhu dvou dnů. Moje nejlepší kniha to tedy určitě nebude, ale musím uznat, že to nebylo špatné čtení.
Mně sice moc neseděl ten mix domácího násilí, irských klášterních azylů pro padlé dívky, necitelného otce a zámořského nápadníka s dobrým srdcem, nemluvě o tajemném dopisu, ale to je zkrátka konstrukce romantických příběhů. Navíc ze své vlastní rodinné historie vím, že realita životních osudů mnoha obyčejných lidí často přináší naprosto neuvěřitelné náhody, takže proč ne? Kolikrát už jsem si při různých životních kotrmelcích svých předků povzdechla: to nevymyslíš; kdybych to někde četla, považovala bych to za přeslazenou báchorku.
Takže přeju příjemné čtení!

17 29.10.2023

Velké léto je zase něco úplně jiného než Staré odrůdy, ale mně se i tato kniha četla moc dobře - určitě také zásluhou paní překladatelky, velké poděkování. Komplikované rodinné vztahy, historie prarodičů spojená s válečnými hrůzami, studijní trápení hlavního hrdiny, první láska. Jemné, milé, civilní vyprávění se zajímavými, i vedlejšími postavami – třeba plavčík Kurt mi byl velmi sympatický!
Přesto jí ubírám jednu hvězdičku, a to za „promluvy“ ze současnosti. Ty mi připadají zbytečné, resp. ruší mě jejich tragický tón, který mi vůbec nejde dohromady se závěrečnou kapitolou. Ale knihu určitě doporučuju – trochu jiný, ale stále velmi sympatický Ewald Arenz.

"Možná je zamilovanost tak trochu jako smrt. Už nikdy nebude nic jako dřív. Všechno ostatní ztratí význam a všechno, všecičko se najednou vztáhne k člověku, kterého jste předtím vůbec neznali."

Pro mě výborný kouzelný příběh o dvojici myšek:
"Dobříška byla šedivá a chundelatá jako smetíčka pod postelí, když se tam dlouho nezamete. Peliška byla bělounká jako pampeliškové chmýří. A stejně hebounký měla kožíšek."
Porcelánový zámek z čajové konvice; pavoučí výtah, který vysvobodil Pelišku z kuchyňského dřezu; kluk Adam, který myšky zachraňuje; vysavač, který chodí vždycky ve čtvrtek (a právě v ten den se pavouků nedovoláte!) a hlavně čarodějnice létající na zubním kartáčku, protože jí uletělo neposlušné koště, paráda a já moc tleskám!
Když jsem si uvědomila, že autorka napsala také výbornou knihu Tyrano, dobrodružství českého upíra, měla jsem jasno.
Takže já určitě doporučuju!

"Vůbec se nemám. Já jsem přece tajná. Všechny čarodějnice jsou tajné. Ještě mnohem tajnější než myši. A on mě nakreslil a pověsil na nástěnku, kde se na mě může úplně každý podívat."

11 25.10.2023

Jako malá jsem Zahradu neznala, zato jako máma jsem ji přečetla mnohokrát. A ještě teď, když začnu "to šlo jednou pět kluků do školy", tak moji synové plynule navážou. Známe knihu, milujeme i seriál a já jsem byla tuze překvapená, když si jedno malé (tuším kolínské) divadlo Zahradu připravilo jako své dětské představení. Pravda, kluci byli jen tři, ale i tak se jim to moc povedlo a jsem přesvědčená, že pan Trnka by jim zatleskal.
Ovšem můj favorit je kamenný trpaslík:

"Snad jsem jim měl přece trochu poradit, myslil si trpaslík. Takhle zabloudí. Sad je rozlehlý, oni zabloudí. Bylo mu jich líto. Škoda jich, takoví zdraví hoši to byli. Lítost přemáhala nešťastného myslícího trpaslíka. Byl jsem příliš tvrdý a teď už jsou asi zabloudění, naříkal v duchu trpaslík. Už je nikdy neuvidím - vzlykal pro sebe - nešťastní hoši, a dal se v duchu do usedavého pláče. Navrch nebylo vidět nic."

23 23.10.2023

Zajímavé prostředí i samotný příběh: krutý svět, v němž vládnou cechy a bezskrupulózní žraloci. Saint a Isolde – odkud pocházejí a co je k sobě připoutalo? A následně West a Fablé, kdo zachraňuje koho? A jak do všeho zapadá Zolo? Mapa, kterou Fablé „věnoval“ otec, to je pro mě něco nepředstavitelného, o něco méně hrozná jsou jeho pravidla, která on sám nebyl schopen dodržovat.
Skvělá námořnická terminologie, napínavé situace na lodi i v přístavech, společenstvo „zbloudilců od vody“ - to vše určitě stojí za přečtení. Už se těším na pokračování.

14 22.10.2023

Tak já se nejlépe shodnu s komentářem JessieEx. I když vlastně ani s tím ne - mně naopak začátek připadal ještě horší a naivnější nežli pokračování; s příjezdem Nory na Jamajku se mi velmi ulevilo, že se konečně začne něco zajímavého dít.
Novozélandskou ságu jsme do knihovny koupili asi před dvěma lety a od té doby se u nás neohřála, neustále je vypůjčená a všechny čtenářky si ji velmi pochvalují. Ve srovnání s ní mi Ostrov připadá trochu nudný a tak nějak naivní. Asi nejvíce mě zaujal název knihy ve smyslu původního významu názvu ostrova, a také objasnění principu afrického otroctví - na něco podobného už jsem narazila v knihách W. Smithe. Ale tam se mi jak historické reálie, tak především životní osudy hrdinů jevily a hlavně četly mnohem lépe a radostněji.
Jsem opravdu ráda, že jsem novozélandskou trilogii zakoupila dříve, než jsem se dostala k této sérii - asi bych vůbec nenašla odvahu zaplatit za ni v antikvariátu téměř tisícovku. Když vycházím z ceny, která by měla (???) vyjadřovat hodnotu knih, tak oba díly karibské ságy nás nestály ani desetinu NZ trilogie. Možná i tohle je potvrzením mých čtenářských preferencí?
Ale třeba je to jen můj dojem; budu velmi ráda, když čtenářky v naší knihovně budou jiného názoru a o karibskou ságu bude stejný zájem.

12 21.10.2023

Ne, není to myšlenkové veledílo, ale děti to baví a já se přiznám, že mě také. Raději se ale takovýmto knihám vyhýbám, protože u nich strávím hromadu času. A navíc jsem béčko - děti vše najdou rychleji, jsou mnohem pohotovější.
Takže v naší knihovně se tahle útlá velkoformátová kniha ani chvilku neohřeje; jak se říkalo dříve, jde doslova na dračku!

11 20.10.2023

Koupeno ve výprodeji Albatrosu, a zpočátku velké rozčarování: hlavní hrdina nejen že fetuje (a koks dokonce krade těm, které sleduje z pozice soukromého detektiva), ale rovněž jeho vyjadřovací schopnosti se dostaly na úroveň lidí ze stoky; pochybuju, že by si tohle bez důvodu dovolil překladatel. Ještě víc mě rozčarovalo opakované - a podle mě chybné - slovo oxycotin; tady už si nejsem jistá, kdo je na vině, ale je mi to celkem fuk, prostě mi to vadilo.
Po přečtení první stovky stran, kdy jsem se musela přemlouvat, abych pokračovala (a pokračovala jsem pouze proto, abych pochopila název knihy), se děj jakžtakž rozběhl, na fetování, případně na intimní chvilky na toaletě ve zrychleném ději už nebylo tolik času. Přesto soudím, že o nic nepřijdete, když tuhle knihu na své čtenářské pouti vůbec nepotkáte.
P.S. J.D. je asi autorův dobrý kamarád, případně kámoš někoho v nakladatelství, jinak si to neumím vysvětlit.

14 18.10.2023

Naše malé čtenářky mají víly ve veliké oblibě, takže jsme se rozhodli zakoupit několik dílů téhle série. Za sebe se přiznám, že jsem čekala více - příběh mi připadá moc jednoduchý až primitivní. Nepříliš povedený dojem u mě napravují ilustrace - nejprve letící plameňáci, ti mě dostali. A hned vzápětí holčičí postavičky: Katka, Linda, Mia a hlavně Gábi - třeba na s.57, nebo 111. Každá je úplně jiná, u každé si zkouším domýšlet, jaká asi bude, co ji nejvíc baví a na co "má talent", podobně jako víly.
Ovšem moje favoritka je Gábi se svými křidélky, paráda!

11 16.10.2023

Na rozdíl od knížky Kdo roste v parku mi tahle moc nesedla.
Paní jezevcová asi byla skvělá máma, ale mě ty vzpomínky na ni nějak neoslovily. Navíc mám pocit, že v knize jsou informace, které ani při nejlepší vůli malému dítku nevysvětlím - i páťák má problém se slovem buňka, tak jak ho vysvětlím maloškovi? A to nemluvím o slovech jako symbióza, odpařování vlhkosti, oplodí nebo třeba pancíř.
Obrázky jsou úžasné, ale hned na první barevné dvoustraně někdo neuhlídal správnost a jsou přehozeny popisky u olše a osiky: podle logiky předešlé strany má nahoře být nápis olše a dole osika, ne naopak. Dárky od veverky na poslední "levé" straně mají zřejmě vyzkoušet čtenáře ze znalosti knihy Kdo roste v parku. Já jsem malounko natvrdlá; teprve opakování slov velký a malý jinan mi napovědělo.
Takže není to špatné, ale jednoznačné přijetí, jako u předešlé knihy, se v mém případě nekonalo.

14 14.10.2023

"Rozálie Vilemíno Čarodějná!"
Nejsem dítko, ale četla jsem s nadšením. Tatínek čaroděj se "rekvalifikoval" na školníka - čarodějnictví zkrátka málo vynáší - a jelikož celá rodinka dostala ve škole školnický byt, tak Rozárka prostě bude chodit do lidské školy. Mně se to líbilo moc, takže našim maloškům budu doporučovat.

"I když se Rozárka snažila, ve škole se jí nic nedařilo.Třeba takové psaní. V čarodějnické škole psala tužkou a byla to legrace. Ale tady musela psát perem. Moc na něj tlačila a písanku měla samou kaňku. Chtěla psát gumovacím perem, co měl Pepík. Vždycky když něco pokazil, klidně si to vygumoval a opravil. Dostával pak samé jedničky. To Rozárka dostala z psaní už i trojku a k tomu navíc razítko prasátka. Jenže maminka jí gumovací pero dovolit nechtěla."

12 12.10.2023

"Její život byl hodně komplikovaný a zamotaný, spousta příběhů spletených v jeden a nikde žádná úhledná mašle."
Právě to, co mi na knize Slunečnice vadilo, je tady v pohodě. Příběh, v němž potomci odkrývají minulost svých prarodičů a "objevují" válečné hrůzy, je zařazen do kategorie YA, takže s ním - rozuměj s jeho jednoduchým vyprávěcím stylem a žhavou romantickou linkou - vůbec nemám problém. Navíc mě i jako dospěláka oslovil strohý popis toho, jak si GB v parlamentu odhlasovala přijímání dětí ohrožených německých Židů, zatímco v USA tohle vůbec neprošlo. Podobně přímočaře je zde objasněn postoj americké veřejnosti k židovskému obyvatelstvu už v časech před- i poválečných: něco, co mě velmi překvapilo v knize Lovkyně.
Takže já určitě doporučím nejen náctiletým.

"V místnostech plných knih se mi vždycky dýchalo volněji, jako by si papír udržel schopnosti stromů, kterými kdysi býval. Tady bylo tolik, tolik knih, víc než v celém našem domě, dokonce i když jsme měli celou stěnu ze zabudovaných polic. Tady byly celé uličky knih, plné police se tyčily až do stropu. Mohli jste se ztratit. Mohli jste se najít."

12 11.10.2023

Já jsem byla spokojená, jen mě pobavila ta samozřejmost, s níž si Bětka popovídá s jakýmkoli zvířátkem - do kolika let malý čtenář vezme za své skutečnost, že si holčička rozumí se zvířátky? Zkusím vyzkoušet na našich prvňáčcích . . .

13 09.10.2023