broskev28 komentáře u knih

Snoubenky smrti jsou pro mě první knihou tohoto autora a já jsem velmi příjemně překvapená. Při četbě jsem téměř zapomínala, že čtu detektivku a vůbec mi nevadilo, že vytipovaní pachatelé se postupně měnili – koneckonců v mnoha amerických sériích (namátkou Klec nebo Šifra) se běžně děje totéž, a to jsou tamní vyšetřovatelé profesionálové!
Mnohem více než vražedná linka – a než opravdu zvláštní trio vyšetřovatelů! - mě zaujal popis Berlína a Německa obecně. I já mám přečtenou sérii V. Kutschera z předválečného Berlína, ale teprve při čtení téhle knihy jsem pochopila a procítila, proč nacisté vlastně nenarazili na žádný významnější odpor: ta všudypřítomná brutalita, pohrdání lidským životem, absence třebas jen zdání práva. Skrze Franze Beewena tak nějak vidíme pod povrch věcí a jeho prostřednictvím se dozvídáme o tom, co asi nebývalo v novinách.
A ta všudypřítomná propaganda, podchycení všech věkových skupin obyvatelstva – řeklo by se až obdivuhodný výkon, uvážíme-li, že v té době neexistovala televize a ani rádio nepatřilo k běžné výbavě každé domácnosti. Neméně skvělé mi ale připadají i útržkovité zmínky o první válce a o jejích důsledcích pro Německo. Nikdy mě třeba nenapadlo, jak zákopová válka mohla ovlivnit zranění vojáků v ní bojujících, a to nemluvím o té šílené každoroční přehlídce válečných veteránů pod záštitou NSKOV . . .
Nevím, nakolik je autor znalec historie, ale i kdyby se mýlil, sugestivnost jeho popisů, která mi občas doslova brala dech, asi nebude až tak daleko od reality. Jisté nelogičnosti, kterých jsem si vědoma i já jako laik – třeba iluze o odběru krve notorické alkoholičky po (několika)denní abstinenci nebo bezproblémové procestování válečného Polska – mu mileráda odpouštím, protože výsledný dojem je fascinující.

„Už několik let byla demografická situace v Říši drastická. Mělo se rodit co nejvíc dětí, což byla královská cesta k invazi do Evropy a k zajištění moci. Jinak řečeno, potrat byl v Berlíně v roce 1939 stejně dobrý nápad jako konvertovat k judaismu.“

Jiný svět mě totálně zničil: miluju češtinu a nehraju žádné hry, takže pullovat a farmit, hledat looty a buffy, zkrátka tohle na mě bylo příliš. Proto jsem knihu odklikla mezi nedočtené, v souladu s komentářem medlovice, za který děkuju. Ale určitě si nezoufám, naopak: už vím, co nabídnu hráčům, kteří dobrovolně knihu neotevřou!

Poslední díl trilogie nás nenechá vydechnout – vše se chýlí ke konci, poctivci bojující za správnou věc musí zvítězit, padouši naopak nesmějí uniknout trestu. Já osobně jsem asi nejvíce nadšená obálkou a přiznám, že čtyřprstenová zápletka se mi moc líbila, především Zofia Sage. Nejen Oko bohů, které vlastnila babička Delora, ale dokonce Ruka bohů, to vše nás v závěrečném příběhu čeká. A nezanedbatelnou roli tady sehraje i Cresta, zrzavá vězenkyně z prvního dílu. Určitě našim YA čtenářům doporučím!

„Hodilo se, že byla zpátky v Zalindově, kde ji očekával brzký konec. Tentokrát neměla šanci uprchnout - a nebyl nikdo, kdo by ji přišel vysvobodit. Zůstala sama, přesně jak to mělo být. Dostala, co jí patřilo: všechno to utrpení, všechnu tu bolest. Ale ani to nestačilo. Na světě neexistoval trest, který by mohl napravit, co zničila. S čím musela žít - a s čím taky, jak dobře věděla, zakrátko zemře.“

20 17.01.2024

Tom a Mot, dva kočičí kamarádi, kteří si dají k narozeninám ten nejlepší dárek: hru v dešti! Ovšem tentokrát se přikláním k bibi.r - ve srovnání s úžasnou Jak myška snědla měsíc, kterou jsem četla nedávno, mi Nejlepší dárek připadá méně povedený. Ale pořád je to Petr Horáček = značka kvality.

15 15.01.2024

Kolibřík je další knihou, kterou jsem si našla právě na základě zdejšího hodnocení. Tentokrát ovšem musím přiznat, že tohle určitě není kniha, kterou bych nechtěla minout.
Podobně jako mnozí další čtenáři jsem ji četla poměrně dlouho a občas jsem se musela vracet a připomínat si souvislosti. Humor je zde vzácné koření; mě jako Češku ovšem pobavil rozhovor Carrera – Carradori o tenisové turnajové prohře 6-0 a 6-1, respektive jeho pokračování, kdy Carreru o dva roky později deklasoval jistý Ivan Lendl: „A byl navíc o rok mladší, hubený jak lunt a měl jen jeden dres, ten, ve kterém nastoupil proti mně.“
Ne, není to snadné a jednoduché čtení, a já nepatřím mezi ty oslovené. Třeba Polední hodina se taky rozjížděla ztuha a dlouho mi trvalo, než jsem konečně začala chápat souvislosti, ale potom mě vtáhla a nepustila. Tady mě asi nejvíc zaujaly ty „střípky“, z nichž se životní osudy hlavní postavy postupně skládaly, ale stále jsem zůstávala v roli nestranného a hlavně nezaujatého pozorovatele.
Nelituju času stráveného s Kolibříkem, protože jsem zjistila to podstatné: určitě to není kniha pro běžné čtenáře naší knihovny.

„Nebyli stvořeni jeden pro druhého. Po pravdě řečeno, nikdo není stvořen pro nikoho dalšího a lidé jako Marina Molitor nejsou stvořeni ani sami pro sebe. Ona hledala jen nějaké útočiště, nějaký diskurs, aby mohla jít ještě chvíli dál, ale on nehledal nic menšího než štěstí. Ona mu vždycky lhala, to je pravda a to je špatné, to je moc špatné, protože lež je rakovina a šíří se dál, zapouští kořeny a mísí se se samotnou podstatou, kterou ničí, ale on udělal něco horšího: on jí věřil.“

Druhý díl nazvaný Zlatá klec čtenáře hned vtáhne do děje a my postupně zjišťujeme, že rod Valentisů má sice své mouchy - asi jako všechny panovnické rody – ale v zásadě proti němu nelze nic moc namítat. A přesně s tímhle bude mít Kiva veliký problém: historie totiž není taková, jak ji Kivě líčila její matka Tilda. Velmi zajímavou postavou je tady babička Delora, ovšem pobavil mě její hněv: „Soukromý pozemek,“ vřískala z verandy. „Tohle je soukromý pozemek, neumíš číst?“
Jaren je i nadále doslova k sežrání, jakkoli tenhle výraz většinou nepoužívám, ovšem Caldon vůbec nezaostává – jeho oslovení Sluneční paprsku či Sladká tvářičko mě vždy spolehlivě přinutilo k úsměvu. A Říční palác bych fakt někdy chtěla navštívit!
Prostě povedené čtení, určitě doporučuju.

„Naše jizvy nás definují. Vyprávějí příběh odvahy a schopnosti přežít. Mluví o tom, kdo jsme v naší nejhlubší podstatě, o výzvách, kterým jsme čelili a které jsme překonali.“

19 12.01.2024

Horáčkovsky skvělé - od nápadu až po výtvarné provedení, nádhera!
Mám to úplně stejně jako dítko v komentáři malámišička! Už dávno nejsem dítě a je mi moc líto, že mě tohle nikdy nenapadlo, ale snad mám ještě dost času si ten ukousnutý dílek vychutnat . . .

16 11.01.2024

Ranhojička je prvním dílem fantasy série Královna rebelů, která má díl od dílu zvyšující se hodnocení, takže jsem se do ní pustila, abych se o kvalitách knihy přesvědčila sama. A souhlasím, že je to zajímavé a zase jinak provedené čtení, které by mohlo zaujmout především čtenářky z kategorie YA.
Odehrává se v prostředí zalindovské věznice s jejím mocenským a výkonným aparátem, hlavní postava je ranhojička Kiva, která se dostane do nezáviděníhodné situace. Nový vězeň a nová dozorkyně, zástupné zkoušky, smrtící epidemie, no čtenáři se rozhodně nebudou nudit! Nejlepší na tom ovšem je, že všechny tři knihy série už vyšly, takže nemusíte rok (dva, tři) čekat na pokračování příběhu, který skončil v nejnapínavější chvíli . . .

20 10.01.2024

Olomo lo l'aye – tomu, kdo má děti, patří svět.
Zůstaň se mnou je kniha nigerijské autorky, ale její příběh by se mohl odehrát kdekoli. (Tím chci říct, že třeba Půl žlutého slunce je výsostně nigerijská záležitost; tady bych za pár měsíců situovala příběh prostě na africký kontinent.)
Všude na světě se lidé milují, zakládají rodiny, vychovávají děti a zajišťují provoz domácnosti. Bonus nigerijského prostředí se v knize nijak výrazně neprojevil; samozřejmě tady hraje roli legální mnohoženství a velmi exotické - alespoň pro mě - byly detailní popisy kadeřnických úkonů. Mě osobně mnohem silněji než třeba volby zmanipulované vojenskou juntou zasáhly ty kusé (a dále nekomentované) informace o ozbrojených lupičích; připadalo mi, jako by autorka nechtěla ve své (první?) knize čtenáře odradit hrůzostrašnými scénami, což já kvituju s povděkem.

„Dobrá, láska je zkouška, ale v jakém smyslu? Zkouška čeho? A kdo ji podstupuje? Ale věřila jsem, že láska je schopná v nás odhalit to dobré, kultivovat nás a pomoci nám poznat naše lepší já.“

Hádanka jménem Oliver je výprodejové překvápko, které bych nekoupila, nebýt pochvalných komentářů tady na databázi – tímto jim tedy mnohokrát děkuju.
Čtivý, velmi dobře a chytlavě napsaný životní příběh Olivera Ryana – ani detektivka, ani thriller, „jen“ neuvěřitelný životní osud, vylíčený mnohohlasem těch, kteří se v něm více či méně taktéž angažovali. Mohl by Oliver být jiným, lepším člověkem, kdyby prožil jiné dětství?

Když jsem před lety pracoval ve státní správě, jeden z mých méně vynalézavých spolupracovníků měl na svém pracovním stole rádobyvtipný nápis: "Nemusíte být blázen, abyste tady mohli pracovat, ale pokud jím jste, ničemu to neuškodí."
Ani tehdy mi to nepřišlo vtipné.

24 08.01.2024

Přiznám se, že název mi uniká: kdo je tady vetřelec?
A další věc, která mi u téhle knihy nesedne, je přílišná vulgarita policejního sboru. Dovedu pochopit, že detektivové z oddělení vražd přicházejí do styku s lidmi, kteří nepatří mezi smetánku, a setkávají se se situacemi, které zacloumají lidskou psychikou. A že nevybíravý slovník může být jistým druhem sebeobrany. Jenže stejně se mi to nejevilo a vadilo mi to.
Ale jinak jsem ráda, že jsem duo Conwayová - Moran zase potkala. Místo pro tajnosti jim podle mého názoru sedlo více a lépe, ale ani tohle nebylo špatné čtení. Výslechové strategie byly skvělé, zato Conwayové paranoia příšerná, ovšem naprosto chápu důvody.
Takže teď máme v naší knihovně konečně kompletní dílo Tany French a já budu tyto knihy doporučovat podle komentáře janamaluveckova (ke knize Slídil) především těm, kteří nečtou detektivky . . .

„Vztah nepotřebujete. Potřebujete jenom zdravý rozum, aby vám to došlo tváří v tvář všem těm kecům v médiích, které na vás ječí, že sami o sobě jste nuly, a pokud s tím nesouhlasíte, jste navíc nebezpeční cvoci. Pravda je taková, že pokud ke své existenci potřebujete někoho jiného, tak neexistujete.“

17 07.01.2024

Zdaleka ne každá kniha mě nutí vžívat se do hrdinky příběhu, ale tady to vyplynulo zcela přirozeně: co bych dělala v takové situaci (tedy v situaci Lukášovy matky) já? Jak by se zachovala moje rodina?
Ačkoli mě kniha nijak nestrhla – dějem ani jazykem – tak už jen fakt, že mě přinutila k těmto dotazům, beru jako plus. Ovšem těžko říct, zda bych měla jako další pozitivum brát zjištění, že na druhou otázku jednoznačnou odpověď neznám. Každopádně oceňuju nečekanou zápletku, respektive její rozuzlení; našim čtenářkám knihu určitě doporučím.

14 05.01.2024

„Pane Bože, děkuji ti, že mám co jíst, že jsem živá, že nikdo není zavřený a že se nestřílí.“
Kočičí životy mě překvapily, a to velmi příjemně. Autorku jsem sice znala, ale kromě dětské knihy Prázdniny s Bosonožkou a dospělácké Křížové cesty kočárového kočího jsem od ní nic nečetla. Ke Kočičím životům mě nasměrovala naše čtenářka, která je potomkem volyňských Čechů, a já jsem jí za to velmi vděčná, protože tohle čtení opravdu stálo za to.
Pohnutá historie „Volyňáků“ je podaná krásným jazykem a prodchnutá láskou. Místa, kde kdysi zněla – a často se v řeči lidí střídala - polština, ukrajinština, ruština, jidiš a překvapivě také čeština, popisuje autorka s láskou, pochopením a nostalgií. Nejednou se dozvíme, že „za Polska“ se na Volyni žilo lépe, naopak nejhůře vycházejí právě sověti a černí, Ukrajinci. Co jen to dědečka Jana Sládka napadlo, odstěhovat se do carského Ruska? Příběh se dotýká i černobylské tragédie a Lízino odsouzení Gorbačova je neúprosné, ovšem zcela pochopitelné; ani rozpad SSSR, resp. Gorbačovova role v něm, to pro ni nevyváží.
Mně se moc líbily kapitoly z Karlových Varů – jaké byly před rokem1989, chátrání na jedné straně a generalita VS na druhé, a hlavně návštěvy karlovarských hřbitovů: českého, německého, židovského, ruského včetně bělogvardějského. Pokud je ovšem pravdivý popis konce války ve Varech v roce 1945, nechápu, jak tohle mohla česká vláda dopustit.
Každopádně na Volyň se asi hned tak nevypravím, ale při mé příští návštěvě v Karlových Varech si vezmu Kočičí životy místo bedekru!
P.S. Děkuju za skvělý komentář Apo73, ten se povedl!

„Jaké to bývaly dřív krásné časy, když lidé nechávali postavit pomníky v lesních zátiších anebo na kopcích jen pro radost. Zastav se, poutníku, a pomysli, že tu hraběnka krásně chvílela. Němci mají pro prodlévání přiléhavé sloveso weilen.“

15 03.01.2024

Tři vraždy a král jsou sice detektivní příběhy, ale ty pro mě zcela zatlačí do pozadí autorčina jazyková invence a znalost detailů. Hned v prvním příběhu třeba hádání z ruky aneb co vše o sobě vypovídáme beze slov, nebo povedená trojka: Brahma Stvořitel - Višnu Zachovatel – Šiva Ničitel. V další povídce hrátky se jmény Medard a Silvestr, přibude také gruzínské Tengiz, přičemž nositel tohoto jména je profesí ochechulolog (Ochechule s ukulele!). Pro mě skvělý byl popis standardní scény pro Rejččino monodrama, a následují další slovní hříčky: od dětství po dědství, mnohonoráře a hovnoráře, čtečkopsačka neboli kočkopes.
Takže resumé: začíst se do jakékoli knížky Daniely Fischerové nikdy není ztráta času, natož nuda – verše (Tetovaná teta), pohádka (Bylum nebylum), horoskopy (Pikantní astrologie), divadelní hra (Hodina mezi psem a vlkem), povídky (Želvou proti zdi) nebo román (Happy end), všude můžete obdivovat autorčinu fantazii, rozsáhlé znalosti a jazykovou ekvilibristiku.

„Ale ta záhada zůstávala viset ve vzduchu. Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus . . . Radujme se tedy, dokud jsme mladí. Nikdo tady nebyl mladý a nikdo neměl důvod k radosti. Ostatně ta oslava mládí se jmenuje De brevitate vitae, O krátkosti žití, a končí slovy nos habebit humus, dostane nás země. Tedy hrob.“

16 02.01.2024

Návod na vraždu pro hodné holky je první díl série, z níž jsme ale do knihovny zatím koupili jen 3. a 4.díl. Takže jsem chtěla zjistit, kdo je vlastně Pipa a proč je tak skvělá. A příběh nezklamal, opravdu je to výborná YA detektivka – vyšetřování zmizení a vraždy, kterou vlastně nikdy policie pořádně nevyšetřila: vzala za své konkrétní údaje a jevy, aniž se obtěžovala ověřovat jejich reálnost, neřkuli pravdivost.
Takže Pipa a její rodina, včetně Barneyeho, jsou hlavními hrdiny této první knihy, kterou já našim mladým čtenářkám určitě doporučím: čtivá, logicky sestavená, textově/stylově odlišená – skvělý základ pro budoucí čtenáře dospěláckých detektivních příběhů!

„Pipa věděla spoustu úžasných věcí, například že hipopotomonstroseskvipedaliofobie je odborný termín pro strach z dlouhých slov, že se děti rodí bez kolenních čéšek, znala nazpaměť nejlepší citáty z Platóna a Catona a že existuje více než čtyři tisíce odrůd brambor. Netušila ale, kde Singhovi berou sílu tady zůstávat.“

Ať se rozhodneš jakkoli je kniha, na kterou se chystám snad už téměř rok. A když jsem se k ní konečně dostala, rozhodně nelituju, naopak.
Prvotina mladého polského autora je výborná – dobře přeložená, jazykový redaktor taky odvedl kvalitní práci a hlavně téma je výsostně aktuální. Popis internetového bulváru s názvem Meganewsy je otřesný, počínaje způsobem jeho fungování a konče odměňováním zaměstnanců. Ovšem pořád je to jen neškodná hračka ve srovnání s darknetem.
A jestli jsem doposud nefandila chytrým mobilům a hodinkám, odteď se jim budu vyhýbat velkým obloukem!

15 30.12.2023

Detektivka - nebo thriller, jak chcete - která nabízí víc než jen pátrání po padouchovi. Způsob, jakým jsou vykresleny postavy i prostředí, mě velmi překvapil, nemohla jsem hltat stránky a spěchat k vyřešení, protože tady to jednoduše nejde. Černé a bílé není striktně vymezeno, nápověda se ukrývá na nečekaných místech a vy musíte hlídat každé slovo každé postavy.
A naprostá pecka, alespoň pro mne, je první a poslední stránka příběhu!
Černooké Zuzany jsem nečetla, ale tohle mě zaujalo.

"Člověk, který prohlásil, že za peníze se nedá koupit štěstí, nikdy neměl peníze," odpoví dr. Grecová.

13 28.12.2023

Hra o duši – druhý díl série, jenže první jsem nečetla, takže na něco se navazuje a mně trochu chybí souvislosti, ale budiž, moje chyba. Začátek zajímavý a čtivý, okamžitě mě vtáhnul, ale s narůstajícím počtem stránek se mi příběh zamlouval stále méně. Zajímavé a nečekané bylo dokončení 1.kapitoly, to přiznávám, ale jinak mě kniha zklamala. Jsem ovšem přesvědčena, že čtenáři thrillerů v naší knihovně budou mít po přečtení na tuto knihu mnohem lepší názor.

Dívka z inkoustu a hvězd byla prvotinou této autorky a já jsem ji chtěla porovnat s knihou Napospas, která se mi opravdu líbila. A výsledek mého porovnávání je – alespoň pro mne – velmi uspokojivý.
Ve své první knize si autorka vymyslela zajímavý svět: (kdysi) plovoucí ostrov Joya, zalidněný zajímavými postavami a opředený ještě zajímavějšími bájemi. Aby toho nebylo málo, hlavní hrdinka Isabella je dcerou kartografů, a právě jediné dědictví po zesnulé matce, látková mapa ostrova, umožní Isabelle zachránit jejich svět. Ale bez dcery guvernéra, její přítelkyně Lupe, by se báje nenaplnila . . .
Byla jsem spokojená: věnování spolu se souřadnicemi, které mě (z)mátly; nádherná grafická úprava knihy – nejen obálka, ale i vlastní text je výborně graficky zarámován; fantastický svět – Afrik, Europa, Amrika, Aegypt, ale třeba taky Dédalo. Pravda, nepochopila jsem třeba ty slepice, koneckonců ani tibicény, ale to je autorská licence, proč ne. Ovšem s čím určitě nesouhlasím, to jsou prohřešky proti české gramatice – ponejvíce to byly chybné shody podmětu s přísudkem. (Jediné, co mě může těšit, že mi mladé čtenářky knihu po přečtení přinesou a velmi se rozhořčují právě nad výskytem těchto chyb.)
Takže soudím, že historické téma se autorce sice povedlo lépe a přesvědčivěji, ale ani fantasy svět plovoucího ostrova není špatný, určitě doporučím!

„Báje je něco, co se stalo tak dávno, že lidi radši předstírají, že to nebylo doopravdy, i když bylo.“

Stíny nad Pecan Hollow jsou prvotinou autorky, ale mně to vůbec tak nepřipadalo – příběh je napsaný (a zřejmě i přeložený) velmi čtivě a zajímavě. Pro mě je to pomyslný další kamínek v mozaice amerického systému pěstounství – zřejmě není náhoda, že v tolika knižních i filmových příbězích je role pěstounů vysloveně záporná.
Katherine proto držíme palce, ale lidské a sympatické jsou i další postavy: nejen Eleanor (což je vcelku pochopitelné a logické), ale pro mě trochu překvapivě taky Red a Sugar. Jen ten samotný závěr knihy se mi trochu nepozdával, i když chápu, že si Kit i Charlie zasloužily svůj díl štěstí. A věřím, že čtenářky v naší knihovně nebudou zklamané.
P.S. Název i místo samotné mě donutily vyhledat si více údajů o stromech, na nichž rostou pekanové ořechy; i tohle je plus pro knihu.

„Kitiným majákem, který ji naváděl k lepším časům, byla myšlenka na Eleanor. A udělala dobře, že to světlo následovala. Tohle dítě bude potřebovat někoho jako je její teta – někoho, koho baví smažit lívance či vymýšlet jméno pro kuře. Možná ji potřebovala i Kit sama. Ale cena, kterou za to musí zaplatit, to, že uvízla se všemi těmi lidmi na jednom místě, byla zdrcující.“

14 25.12.2023